Plísně jsou všudypřítomné. Nejen na Zemi, ale jak se zdá, tak i na oběžné dráze. Na palubě Mezinárodní vesmírné stanice stráví astronauté mnoho času tím, že udržují místní plísně v rozumných mezích a zajišťují, aby se z nich nestala přímá hrozba pro zdraví astronautů.

Plísně jsou ale každopádně dost odolným protivníkem. Potvrzuje to i nový výzkum, podle něhož plísně, které rostou na ISS, mohou přežít i vysoké dávky tvrdého záření. To podle odborníků znamená, že by spory těchto plísní mohly dlouhodobě přežívat i mimo vnitřní prostor Mezinárodní vesmírné stanice.

Neobyčejně odolné plísně

Astrobiologové uspořádali se sporami plísní rodu Aspergillus a Penicillium, které rostou na ISS, sérii experimentů. Ukázalo se, že spory v pohodě přežijí rentgenové záření v dávkách 200× vyšších, než kolik by zabilo průměrného člověka. Spory těchto plísní také s přehledem zvládnou vysoké teploty, ultrafialové záření, působení agresivních chemikálií i sucho.

TIP: Nezvaní hosté: Vědci vystopovali nebezpečné bakterie na palubě ISS

Mikrobioložka Marta Cortesão z německého výzkumného centra a její spolupracovníci po zkušenostech s experimenty upozorňují, že odolnost plísní musíme zohlednit při plánování dlouhodobých pobytů ve vesmíru a především při čištění prostor vesmírných stanic a lodí. Už jsme věděli, že bakterie přežijí dlouhodobé cesty vesmírem, ať už uvnitř kosmických lodí anebo na jejich vnějších částech. Teď je jasné, že plísně to nejspíš zvládnou taky. 

V poslední době si nelze nevšimnout, že kolem nás ubývá hmyzu. Rozhodně si toho všimli i nadšenci z Amatérské entomologické společnosti v německém Krefeldu, kteří věnují hmyzu svůj volný čas již dlouhá desetiletí. Na základě své velmi důkladné zkušenosti s hmyzem v terénu jsou přesvědčeni, že mnoho druhů hmyzu je na nejlepší cestě k vymření.

I když tito dobrovolní milovníci hmyzu nemají rozpočet univerzitních pracovišť nebo velkých výzkumných center, přesto dali dohromady úctyhodný soubor dat. Za dobu svého působení sesbírali více než 80 milionů jedinců hmyzu. V roce 2011 si všimli, že hmyzu nápadně ubývá a dnes jsou si jistí, že problém je velmi vážný.

TIP: Evropská příroda je na pokraji zhroucení: Počty zvířat strmě klesají

Entomologové z Krefeldu v roce 2017 publikovali studii, kde uveřejnili výsledky 27 let sledování hmyzu v 63 německých chráněných územích. Dospěli k závěru, že za tu dobu v Německu došlo k poklesu celkové biomasy létavého hmyzu o 76 procent. Na základě jejich výzkumu i dalších podobných prací odborníci varují, že se dostáváme do bodu, z něhož pro velké množství druhů hmyzu nebude návratu, protože vyhynou. Vymírání hmyzu se přitom velmi dotýká i nás samotných, protože hmyz se z velké části podílí na opylování řady významných plodin.

Můžete si třeba změnit tvář plastickou operací nebo si i spálit prsty, aby z nich nebylo možné přečíst otisky. Existují ale i technologie rozpoznávání osob, které by bylo možné podvést jen s ohromným úsilím, pokud by to vůbec nějak šlo. Jednu takovou technologii teď má k dispozici americké ministerstvo obrany.

Unikátní tlukot

Pentagon nechal vyvinout laserové zařízení, které dokáže na dálku přečíst srdeční rytmus člověka. Systém, který dostal kódové označení „Jetson“ požadovaly americké speciální jednotky. Prozatím jde o prototyp, už teď ale dokáže rozpoznat osoby na vzdálenost zhruba 200 metrů, a to i přes oblečení. Přístroj využívá takzvanou laserovou vibrometrii, která je založená na detekci jemných změn ultrafialového záření, k nimž dochází při pohybu kůže a oblečení kvůli tlukotu srdce.

TIP: Údery života: Je délka života skutečně vyměřena počtem úderů srdce?

Rozpoznávání podle obličeje, zorniček, i podle otisků prstů přináší jisté riziko záměny, protože někteří lidé mají tyto parametry podobné. Tvůrci laserového systému ale tvrdí, že každý člověk má zcela unikátní a dobře rozlišitelný srdeční rytmus. Detekce tlukotu srdce by se tudíž mohla stát velmi slušně spolehlivou metodou detekce osob. 

V oblasti západomexické Guadalajary panovala o víkendu třicetistupňová vedra, když se přihnala bouře a část druhého největšího města Mexika během chvilky doslova zmrazila. Do ulic pětimilionové aglomerace proto musela vyjet odklízecí technika.

Několik městských čtvrtí pokryla silná vrstva ledu po prudké bouřce s intenzivním krupobitím. Na některých místech se vytvořil ledový krunýř vysoký až jeden a půl metru.

TIP: Co se děje s počasím? Máme si na projevy klimatických změn zvykat?

Média informovala o záplavách a vyvrácených stromech, nicméně nejsou hlášena žádná zranění. Úřady uvedly, že živel napáchal škody na dvou stovkách domů a s desítkami aut si ve městě i jeho okolí pohrály přívaly vody.

„A pak se ptáme sami sebe, jestli jsou klimatické změny skutečností. Tohle je dosud nevídaný přírodní fenomén,“ komentoval událost guvernér státu Jalisco Enrique Alfaro Ramírez.

Občanská válka v Libyi začala demonstracemi civilního obyvatelstva inspirovanými událostmi takzvaného arabského jara zahájeného koncem roku 2010. Libyjci začali protestovat proti diktatuře v polovině ledna 2011. Režim reagoval střelbou do demonstrantů, a dokonce nasazením letectva proti bezbranným civilistům. Jen za prvních deset dní nepokojů přišlo podle libyjských zdrojů o život 300 lidí (zahraniční prameny uvádějí až tisíc mrtvých). 

Režim se hroutí 

Demonstrovalo se především ve velkých městech jako Tripolis nebo Benghází, protestující zapalovali policejní stanice a zmocnili se zbraní. Situace dospěla k otevřenému povstání, kdy se na stranu odpůrců režimu přidávaly i některé jednotky ozbrojených sil. Režim tak postupně ztratil kontrolu nad východními oblastmi země, hranici s Egyptem kontrolovali vzbouřenci. Kaddáfí však v rozhovoru poskytnutém západním sdělovacím prostředkům odmítl rezignaci a hrozil, že povstání utopí v krvi.

Dne 21. února se dva příslušníci libyjského letectva pilotující letouny Mirage F1 rozhodli neuposlechnout rozkaz zaútočit neřízenými raketami vzduch–země proti demonstrantům. V přízemním letu (mimo dosah libyjských radarů) zamířili k pobřeží a dále k ostrovu Malta. Na frekvenci maltské služby řízení letového provozu požádali o povolení k přistání na letišti Luqa z důvodu kritického nedostatku paliva.

Po přistání požádali o politický azyl a místní úřady jejich žádosti promptně vyhověly. O dva dny později přišlo libyjské letectvo o další letouny, když piloti dvou Su-22 odmítli útočit na demonstranty a místo toho se katapultovali, zatímco jejich stroje se zřítily do Středozemního moře. Dva stroje libyjského letectva (Su-22 a MiG-23) následně dezertovaly na letiště pod kontrolou povstalců. Jeden z nich si však povstalci později sami sestřelili, když jej omylem považovali za letoun nepřítele. Osádky dalších dvou libyjských vrtulníků dezertovaly do Tuniska, několik jiných strojů se povstalcům podařilo zničit. 

Evakuace cizinců 

Prvními zahraničními letouny, které se angažovaly během libyjské krize, byly transportní stroje, které zabezpečovaly přepravu cizinců z Libye na Maltu. Dne 20. února se jako první zapojilo do evakuace cizích státních příslušníků rakouské vojenské letectvo s letounem C-130 Hercules. Další dva stroje téhož typu spolu s letounem C-27 Spartan dalo k dispozici Rumunsko. Kanada přispěla jedním strojem C-17 Globemaster III a jedním herculesem. C-130 přiletěl také z Francie, Luftwaffe poskytla tři letouny C-160 Transall. 

Na evakuaci zahraničních dělníků, diplomatického personálu a dalších osob se podílela také vojenská plavidla, například britský torpédoborec HMS York, z jehož paluby vzlétal k libyjským břehům vrtulník Lynx, nebo indické plavidlo INS Jalashawi s trojicí vrtulníků Sea King na palubě. Koordinaci letů z Malty do Libye a zpět zabezpečoval stroj AWACS britského letectva.

Záchranu sto padesáti Britů uvízlých na ropných polích hluboko ve vnitrozemí obstaraly vrtulníky Chinook britských zvláštních sil SAS. Jedinou ztrátu v průběhu evakuace zaznamenalo nizozemské námořnictvo 27. února. Toho dne vzlétl k libyjským břehům z paluby fregaty Tromp vrtulník Lynx, který měl vzít na palubu dva civilisty poblíž města Syrta. Po přistání se stroje, jeho osádky i obou pasažérů zmocnili ozbrojenci věrní diktatuře. Civilisté se záhy dočkali transportu na nizozemský zastupitelský úřad v Tripolisu, letce ozbrojenci propustili 11. března, ale vrtulník zbavili všeho, co šlo demontovat (včetně rotorových listů), takže námořnictvu nezbylo než jej odepsat.

Mezinárodní intervence 

Dne 5. března došlo v Benghází k ustavujícímu setkání vedoucí složky povstání nazvané Národní přechodná rada, která se prohlásila za jediného legitimního představitele Libyjské republiky. První zemí, která Radu oficiálně uznala, se stala 10. března Francie. O týden později přijala OSN rezoluci č. 1973 opravňující členské státy k použití síly na ochranu libyjského civilního obyvatelstva, zejména prostřednictvím prosazení bezletové zóny. Rezoluce vylučovala nasazení pozemních sil, takže následnou vojenskou intervenci bylo nezbytné uskutečnit pouze za pomoci letectva a námořnictva.

Vůdčím elementem vojenské koalice proti Kaddáfího režimu se staly letecké a námořní složky ozbrojených sil Spojených států, Velké Británie a Francie. Kromě většiny členských zemí NATO tvořily součást spojeneckých sil také letecké kontingenty Švédska, Jordánska, Kataru a Spojených arabských emirátů. Německo zcela odmítlo účast na vojenských akcích, zatímco některé země podmínily své angažmá v operaci nazvané Odyssey Dawn (Úsvit Odyssey) řadou omezení, například zákazem útoků proti pozemním cílům.

Dokončení: Letecké operace v Libyi (2): Poslední válka plukovníka Kaddáfího (vychází v pátek 5. července)

Jako první se do hlídkování v bezletové zóně nad Libyí zapojila 19. března Francie. Kromě letectva se stíhacími Mirage 2000 a průzkumnými Mirage F1CR se angažovaly také námořní letouny Rafale vzlétající z paluby letadlové lodě Charles de Gaulle. Tankování za letu zajišťovaly letouny C-135, koordinaci bojové činnosti a včasné varování zabezpečovaly stroje E-3 Sentry (letectvo) a E-2 Hawkeye (námořnictvo). Stroje francouzského letectva zpočátku vzlétaly a přistávaly na domovských základnách s nezbytným doplňováním paliva za letu.

Pokud by byla Země zničena, ať už jakýmkoliv způsobem, mohli bychom to, alespoň teoreticky, zkusit znova na Marsu. A jak se zdá, ani bychom k tomu na počátku nepotřebovali muže. Vše nasvědčuje tomu, že zmražené lidské sperma v pohodě přežije pobyt ve vesmírném prostoru s mikrogravitací, a že tedy může letět vesmírem, třeba právě na Mars.

Zjistila to Montserrat Boada z španělského výzkumného centra Dexeus Women’s Health se svými spolupracovníky, když porovnali vzorky zmraženého lidského spermatu, které prošly mikrogravitací, se vzorky z prostředí běžné pozemské gravitace. Oba soubory vzorků, které pocházely od celkem 10 zdravých mužů, byly v prakticky stejné kondici.

Spermie v letadle

Některé dřívější studie dospěly k závěru, že mikrogravitace by mohla spermiím uškodit. Například tím, že by narušila jejich pohyblivost, která je přitom pro oplodnění klíčová. Boada s kolegy neposlali zmražené sperma na oběžnou dráhu, ale využili speciální letadlo, které svým letem vytváří sérii krátkých časových úseků s mikrogravitací.

TIP: Problémy s výzkumem: Ruští kosmonauti odmítají poskytnout sperma pro vědu

Vědci prostudovali u obou souborů vzorků spermatu řadu charakteristik, které souvisejí s plodností. Zkoumali koncentraci spermií, jejich pohyblivost, životaschopnost a stav jejich DNA. V žádné z těchto vlastností se spermie, které zažily mikrogravitaci, od ostatních spermií neliší. Založení mimozemském banky DNA, třeba na Marsu, už tím pádem prakticky nic nebrání.

V dětství musel malý Václav II. snášet dlouhá léta nepříjemného věznění. Měl z toho doživotní trauma, bál se bouřky, projevoval přehnanou zbožnost, měl chabou tělesnou konstrukci a chatrné zdraví. Přesto dokázal vybudovat mohutnou říši a získat dokonce polskou korunu. Triumfoval i na sklonku života, a to na domácí půdě.

Ultimátum

Zatímco česká říše rostla, sledovali to přemyslovští sousedé s nenávistí. Nejvíce ze všech římský král Albrecht Habsburský, který nikdy neměl s Václavem příliš přátelské vztahy, nanejvýš byl dočasným spojencem z nutnosti. Roku 1304 využil nevraživosti papeže Benedikta vůči Václavovi a po dohodě s ním na něj najednou začal tlačit. Jako jeho lenní pán od něj požadoval, aby mu odevzdal všechny země kromě Čech a Moravy (to znamená všechny polské a uherské, plus Chebsko a nároky na některá území v Míšeňsku) a ještě k tomu přidal podíl ze stříbrné Kutné Hory, na nějž má prý jako římský král nárok. Vždyť Kutná Hora je přece na území říše.

Požadavky to byly nehorázné a Albrecht je snad nemohl myslet vážně. Na takové vydírání by Václav II. těžko mohl přistoupit, i kdyby zrovna prohrál klíčovou bitvu, upadl do zajetí a měl meč na krku. Nic takového se ovšem nestalo. Albrecht prostě potřeboval záminku. Využil toho, že Václav musel s velkým českým vojskem odtáhnout do Uher na pomoc svému synovi, kde se dostal do pořádných nesnází. Albrecht pak vpadl s velkým říšským vojskem do Čech a hnal se přímo na Kutnou Horu. 

Vítězství před Kutnou Horou

Jenže se přepočítal. Nedonutil oslabené zbytky českých zbrojných sil k žádné rozhodné bitvě, a tak mu nakonec nezbylo nic jiného, než oblehnout stříbrné město a čekat. Musíme si uvědomit, že Kutná Hora byla čerstvě založeným sídlem, takže ji nechránily žádné mohutné hradby, ale spíš dřevěné „ploty“. Nicméně stateční měšťané se ubránili a pokořili Albrechta lstí: „…horníci přimísili mour a pěnovou strusku ze stříbra a jiné bahnité nečistoty vytékající z jam a z hutí do onoho potoka, tekoucího k nepřátelskému vojsku, z kterého oni dosti hojně pili, takže zahynulo bez počtu lidí a dobytka, otráveno oním jedem. … Po stříbře žíznili – stříbrnou strusku pili," uzavírá své líčení jednoduchým moudrem Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice.

TIP: Když se bratři nebratří aneb Přemyslovská hra o trůny

Albrechtovo vojsko se totálně rozložilo a snažilo se odtáhnout co nejrychleji pryč z Čech. Na tuto chvíli čekal Jindřich z Lipé s několika dalšími šlechtici a malým vojskem, které byli schopni za nepřítomnosti krále poskládat. Rozprášili oslabené říšské voje na padrť, takže se Albrecht musel z této rány dlouho vzpamatovávat. Byla to první hvězdná chvíle mladého Jindřicha z Lipé, později nejmocnějšího muže v Čechách. 

Bolestivé pro tělo, ale svým způsobem příznivé pro mozek. Tak by se daly charakterizovat výsledky posledních vědeckých studií na téma jet lagu (doslova „tryskáčové zpoždění“) a jeho vlivu na člověka. Existuje spousta důkazů, že tato tzv. pásmová nemoc vyvolaná změnou časového pásma během dlouhých letů může negativně ovlivnit naše tělo a spánkový rytmus. Nicméně jedna z posledních prací přinesla opačný výsledek. Badatelé z Northwestern University se rozhodli prozkoumat, jak jet lag působí na neurodegenerativní onemocnění. Pacienti s těmito chorobami totiž trpí i značnými poruchami spánku, respektive tzv. cirkadiánních rytmů – tedy změn fyziologických funkcí, k nimž dochází zhruba každých 24 hodin.

Zdraví prospěšná pásmová nemoc 

Vědci experimentovali s ovocnými muškami, které vybavili geny Huntingtonovy nemoci, vzácného neurodegenerativního postižení mozku. Jedné skupině změnili střídání světla a tmy, a to v rámci 20hodinového cyklu místo běžných 24 hodin. U druhé skupiny navíc upravili jeden z genů odpovědných za cirkadiánní rytmy. Odborníci tak v podstatě u hmyzu navozovali permanentní jet lag, odpovídající čtyřhodinovému letu na východ každý den. 

Oproti očekávání se ovšem stav mušek nezhoršil, ba naopak: Jejich mozky produkovaly méně proteinů spojených s Huntingtonovou nemocí, jež způsobují odumírání neuronů. Podle vedoucího týmu Raviho Allady zmíněnou záhadu možná vysvětluje fakt, že jeden z genů odpovědných za cirkadiánní rytmy má zároveň podíl na správném skládání proteinů. Právě chybná tvorba bílkovin totiž zřejmě hraje u řady neurodegenerativních nemocí klíčovou roli.

TIP: Život řízený světlem: Jak přesně fungují naše biologické hodiny?

Lidé a mouchy samozřejmě představují zcela odlišné druhy, nicméně geny ovlivňující cirkadiánní rytmy máme pozoruhodně podobné. Badatelé proto plánují provést další experimenty a mimo jiné se pokusí zjistit, zda má jet lag obdobně příznivý efekt i na pacienty s Alzheimerovou chorobou.

Napříč historií se neustále potvrzuje, že kulturní památky neohrožuje ani tak počasí, zemětřesení nebo trus holubů. Jejich největšími nepřáteli jsou lidé – obzvlášť ti, které pobláznila válka. Vinou běsnění člověka již z povrchu zemského zmizel bezpočet architektonických skvostů. Některé ruiny se však podařilo zrestaurovat tak dokonale, že znovu povstaly ve své původní nádheře. 

Co děla nesvedla

K zářným příkladům takového zmrtvýchvstání patří drážďanský kostel Panny Marie – jedna z nejvýznamnějších barokních staveb Německa, která saskou metropoli zdobí již od 18. století. Navrhoval ji architekt George Bähr a proslula mimo jiné majestátní kupolí, jež ovšem původně čelila ostré kritice: Nikdo totiž nevěřil, že kostelní zdi a pilíře unesou obrovský dóm o hmotnosti 12 tisíc tun. Pochybovači však nakonec museli uznat svůj omyl, protože stěny zůstaly pod tíhou ambiciózní konstrukce zcela stabilní. Během sedmileté války prý dokonce svědkové viděli, jak v roce 1760 udeřilo do kupole víc než sto dělových koulí, načež se jen neškodně odrazily. 

Roku 1945 stavbu nicméně zasáhlo spojenecké bombardování a moderním zbraním již podlehla: Kupole se zřítila a z monumentálního kostela zbyla jen hromada sutě mezi zbytky zdí. Německo bylo poničené válkou, a rekonstrukce památky tedy nepřicházela v úvahu. Radnice proto z ruin vytvořila pomyslný památník válečných hrůz. Rozvaliny nakonec zůstaly nedotčené bezmála padesát let a debata o obnově drážďanské ikony se rozhořela teprve po pádu berlínské zdi. 

Černá na bílé

Hudebník Ludwig Güttler založil v 90. letech občanskou nadaci, jež začala shromažďovat finance na rekonstrukci kostela, která si měla podle odhadů vyžádat v přepočtu 8,6 miliardy korun. Lidé přispívali přímo peněžní částky nebo si například mohli koupit hodinky se zasazenými drobnými úlomky stěn zničené památky. Nakonec se podařilo vybrat polovinu potřebné sumy. 

Do projektu obnovy se zapojily stovky architektů, historiků a inženýrů. Roztřídili suť, kterou hodlali využít při znovuzrození památky, takže se na své místo vrátily mimo jiné zachovalé části soch a rovněž hlavní oltář tvoří z 80 % původní materiál. Cestu zpět do svatostánku si našlo zhruba 45 % pískovcových trosek, a protože postupem času zčernaly, v nových světlých zdech je nelze přehlédnout. 

Návrat zlatého kříže

Zlatý kříž umístěný na vrcholku kupole darovala kostelu Velká Británie, země, jejíž bombardéry – spolu s těmi americkými – město rozmetaly na padrť jako odplatu za zničení anglického Coventry a tamní výstavní katedrály. Aby byla symbolika usmíření dokonalá, vyrobil kříž kovář, jehož otec pilotoval jedno z britských letadel. 

Precizní replika náboženského symbolu vznikla stejnými postupy, jaké se používaly v 18. století. A původní kříž, po náletu pokroucený a ohořelý, stojí vedle oltáře. Rekonstrukce nakonec probíhala v letech 1994–2004, přičemž interiér se dolaďoval ještě v roce 2005. Svatostánek dnes pojme na 1 800 věřících a ročně přivítá miliony návštěvníků.

Běsnící Bosna

Ještě krutější osud potkal mešitu Ferhat Paša, která se stala obětí války v Bosně a Hercegovině mezi léty 1992 a 1995. Svatostánek z roku 1579, jeden z klenotů města Banja Luka a zářný příklad islámské architektury šířené Osmanskou říší, padl v roce 1993 na popud Republiky srbské. 

Ve snaze vyčistit etnicky promíchané území sáhli srbští nacionalisté po nejtvrdších metodách z příručky teroru: Nejenže neoficiální milice znásilňovaly a zabíjely přímo na ulicích, ale předáci republiky se rozhodli vymazat veškeré symboly muslimského vlivu, který do země přinesli Osmané už v 15. století. Mešitu tedy vojáci odpálili pomocí výbušnin, a jelikož minaret explozi přežil, ozbrojenci jej strhli, zbytky zdemolovaly buldozery a pozůstatky stavby skončily rozházené v okolí města. 

„Trosky mešity byly k nalezení všude, většinou však na skládkách,“ tvrdí Muhamed Hamidović, bývalý vedoucí sarajevské fakulty architektury. „Z celé stavby se dochoval celistvý pouze jeden sloup – členové potápěčského klubu jej objevili na dně jezera.“ Na někdejším místě modliteb pak vyrostlo parkoviště. 

Tisíce fragmentů

V roce 2001 se sice odehrál pokus o rekonstrukci mešity, nicméně srbští nacionalisté se proti němu vzbouřili. Asi tisíc fanatiků zaútočilo na účastníky pokládání základního kamene, násilníci zapalovali auta, ničili okolí, a dokonce na místo přivedli prase jako urážku islámu. Stavba byla nakonec pozastavena.  

O rok později však započaly práce sponzorované tureckou a srbskou vládou a nakonec trvaly čtrnáct let. Archeologové během té doby díky pečlivému průzkumu okolí města získali asi 3 500 fragmentů mešity, tedy zhruba 65 % veškerých reliktů. Následně je roztřídili a naskenovali, aby s jejich katalogizací pomohl také počítač, který vyhodnocoval zakomponování pozůstatků do nového svatostánku. Jeho znovuotevření v roce 2016 se tak stalo pomyslným přijetím minulosti země spojené s islámem. Slavnostnímu aktu přihlíželo na dvacet tisíc lidí.

Město v troskách

Zdaleka nejhorší osud však v tomto ohledu potkal Varšavu, jejíž obnova po druhé světové válce patřila k nejnáročnějším projektům rekonstrukce v dějinách. V srpnu 1944 se polský odboj postavil německým okupantům a varšavská zástavba se změnila v bojiště. Ačkoliv byli povstalci špatně vyzbrojení, znali město lépe než Němci, a během 63 dnů potyček tak zranili či zabili možná až 17 tisíc vojáků Říše. Nacisté však sáhli k bombardování a dalším tvrdým opatřením, jež stála život zhruba 150 tisíc civilistů. Němci nakonec odboj potlačili a začali se mstít.  

Zatímco jiná evropská velkoměsta utrpěla škody pouze během bojů, Varšavu se nacisté rozhodli zničit zcela systematicky. Během dvou měsíců bombardování a jiných útoků se 85 % historického centra proměnilo v ruiny a s ním zmizela i nedílná část polského kulturního odkazu. Pováleční dokumentaristé zachytili metropoli coby změť zničených zdí, trosek a domů srovnaných se zemí. 

Jak postavit Varšavu

Přestože v ruinách ležela mrtvá těla a vzduch byl plný prachu, Varšavané, kteří přežili, odmítli své město opustit. „Jeden filozof spočítal, že každý tamní obyvatel ročně vdechl prach odpovídající objemu čtyř cihel,“ tvrdí polský spisovatel Leopold Tyrmand. Každopádně záhy vyvstala otázka, jak znovu přivést k životu tak rozlehlé pole zkázy. A vedle vědeckého průzkumu se odpovědí staly také obrazy z 18. století.  

Benátský malíř Bernardo Bellotto působil v roce 1768 jako dvorní umělec polského krále Stanislava II. Poniatowského a vytvořil mimo jiné sérii takřka fotorealistických obrazů zachycujících varšavské budovy i náměstí. Pláten bylo dvaadvacet a později o ně projevili zájem například Napoleon Bonaparte či ruský car Mikuláš I. Za druhé světové války na ně měli samozřejmě políčeno i Němci, nicméně díla válečný konflikt jako zázrakem přežila.  

Okna do budoucnosti

Jakmile polskou metropoli osvobodili Sověti, započaly snahy o její obnovu. Okrajové a mladší čtvrti sice komunistický režim zaplnil obyčejnou zástavbou coby novým domovem pro ty, kdo přežili, nicméně o rekonstrukci historického centra se měli postarat odborníci. „Trosky z varšavského ghetta byly přetvořeny v cihly, z nichž vznikly moderní čtvrti. Ozdoby z budov historického jádra se zas umísťovaly na zdi nových staveb,“ vysvětluje Małgorzata Popiołeková z Technische Universität Berlin. Odrazovým můstkem se přitom stalo dvaadvacet Bellottových obrazů. 

TIP: Nová podoba Notre-Dame: Bude z vyhořelé katedrály obří zeleninový skleník?

Ruce k dílu přiložili také obyvatelé metropole a motto obnovy znělo „Národ si staví hlavní město“. Myšlenka společného úsilí se pak prohloubila v okamžiku, kdy se ukázalo, že varšavská suť nebude k rekonstrukci centra stačit: Trosky přetvořené ve stavební materiál se proto dovážely z okolních poničených měst. Navzdory rozsahu škod postupovaly práce rychlým tempem a již v roce 1955 byla většina hotová, přestože detaily se dokončovaly ještě v 80. letech. Při procházce dnešní metropolí vám její turbulentní minulost připomenou mimo jiné informační tabule s replikami obrazů, podle nichž daná místa vstala z popela. 

Rakousko-Uhersko stálo na počátku války proti relativně malé srbské armádě. Válečné plány habsburské monarchie počítaly s rozvinutím branné moci do tří částí, z nichž jedna zaujala postavení proti Srbsku, druhá proti ruské části Haliče a třetí měla zasáhnout tam, kde jí bude nejvíce potřeba. V hektických srpnových dnech však několik rakouských armád pendlovalo mezi balkánskou a haličskou frontou, aniž by rozhodným způsobem zasáhlo na kterékoliv z nich. Právě na východě se situace vyvíjela zcela opačně, než podunajská monarchie očekávala.

Krvavá Halič

Rakousko-Uhersko sice rozpoutalo válku kvůli Srbsku, ale hlavní síly přesto nasadilo proti svému velkému východnímu sousedovi. Rusové postupovali kupředu s 53 pěšími a 18 jízdními divizemi. Rakušané byli slabší. Na hranicích postavili formaci 37 pěších divizí krytých dalšími 10 jezdeckými divizemi. Navzdory početnímu oslabení se rakouská vojska pokusila nepřítele obchvátit.

Na levém křídle se jim to zpočátku dařilo. U Krasniku a Komarówa zasadila Rusům těžké porážky. Z celkového strategického hlediska se však nejednalo o víc než lokální úspěch, který bylo třeba podpořit dalším postupem nebo vítězstvím na pravém křídle, které by umožnilo poraženého protivníka obklíčit a zničit.

Rakušané se rozhodli pro druhou variantu, ale Rusové oba jejich útoky úspěšně odrazili. Snaha habsburských vojsk nakonec zcela zkrachovala a carská armáda dosáhla významného vítězství. Rakušané se stáhli a ponechali svému osudu i mohutnou pevnost Přemyšl s její víc než stotisícovou posádkou. Mnohé elitní rakouské pluky byly zdecimovány již v prvních bitvách války.

TIP: Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie

Boje však ani zdaleka nekončily. Následovalo ruské vítězství u Varšavy a rakouské u Limanowa. Podunajská monarchie však již po několika měsících bojů pocítila první náznaky nadcházející krize. Mocnářství nebylo na moderní válku ani zdaleka připraveno. Rusové mohli navzdory obrovským ztrátám postavit do boje další pluky z čerstvých odvedenců. Rakousko-Uhersko napříště již vždycky potřebovalo pomoc svého německého spojence, aby mohlo dosáhnout nějakého významnějšího úspěchu.