Lidské ruce představují velmi šikovný nástroj pro manipulaci s rozmanitými předměty všech možných tvarů. Vědci a inženýři amerického Massachusettského technologického institutu (MIT) vyvinuli levnou a jednoduchou senzorovou rukavici, která snímají doteky lidské ruky, když se člověk dotýká objektů. 

Rukavice dostala jméno Scalable TActile Glove (STAG). Je do ní zabudováno celkem 550 maličkých tlakových senzorů, které detailně sledují veškeré doteky ruky člověka. Rukavice je propojená s počítačem, který shromažďuje data z tlakových senzorů a vytváří z nich „taktilní mapu“ doteků ruky.

TIP: LUKE arm: Na trh vstupuje bionická ruka nové generace od zbrojařů DARPA

Rukavice STAG poslouží vývojářům, kteří budují pokročilé roboty. Detailní znalost lidských doteků by jim měla umožnit postavit robotické ruce či manipulátory, které budou zvládat podobné věci, jako lidské ruce. Rukavice STAG by mohli využít i tvůrci pokročilých protéz lidských rukou a třeba i konstruktéři rozhraní pro ovládání her či různých dalších zařízení.

Mezinárodní tým vědců nedávno objevil úplně první známé mimozemské organické látky v pozemských horninách. Našly se v horninách z pohoří Barberton Makhonjwa v Jihoafrické republice, které jsou staré asi 3,3 miliardy let.

Badatelé detailně analyzovali strukturu jihoafrických hornin metodou takzvané elektronové paramagnetické (spinové) rezonance. Narazili při tom na materiál, který se příliš nepodobal žádné pozemské hornině. Namísto toho byl velmi podobný organickému materiálu bohatému na vodík, který se nachází v meteoritech zvaných uhlíkové chondrity.

Materiál z meteoritu

Objevený materiál tvoří vrstvu o tloušťce pouhé 2 milimetry, která zřejmě vznikla po nárazu meteoritu do země. Vědci v tomto materiálu našli i nanočástice feritu se spinelovou strukturou, bohaté na nikl a chrom. Takové částice přitom běžně vznikají, když meteority proniknou do pozemské atmosféry.

TIP: Meteorit z Antarktidy ukrýval nečekaný poklad: Úlomek komety

V době před 3,3 miliardami let, kdy Zemi zasáhl meteorit s objeveným mimozemským organickým materiálem, byla naše planeta velmi odlišná. Život se na ní objevil zřejmě jen před pár sty miliony let a stihl se vyvinout jen do jednoduchých organismů. V atmosféře Země zatím scházel kyslík. Podle odborníků tehdy musely být podobné pády meteoritů velmi běžné, takže není vyloučeno, že brzy objevíme další podobnou organickou hmotu mimozemského původu. 

Kočkodani zelení, stejně jako další druhy opic, používají určité zvuky jako „slova“, která označují různé druhy životu nebezpečných dravců. Pro každý typ takového predátor mají svůj výraz. Když kočkodani takové „slovo“ uslyší, reagují naučeným způsobem a chrání se před nebezpečím.

Vědci studovali kočkodany zelené v západní Africe a v rámci výzkumu ke kočkodanům poslali drony. Kočkodani si pro ně vymysleli varovné „slovo“, které vědce velice zaujalo. Je totiž velmi podobné výrazu, který používají příbuzní kočkodani červenozelení z východní Afriky pro orly. Západoafričtí kočkodani zelení se přitom s nebezpečnými orly nepotkávají a dotyčný výraz běžně nepoužívají.

TIP: K čemu má kahau nosatý tak velký frňák? Je odznakem plodnosti

Badatelé se domnívají, že předkové dnešních kočkodanů zelených, stejně jako dnešní kočkodani červenozelení, používali varovný výraz pro orly, jako varování před smrtelným nebezpečím ze vzduchu. I když teď kočkodani zelení v západní Africe již po tisíce generací varování před orly nepoužívají, v jejich genech, které jsou zodpovědné za „kočkodaní řeč“, jsou tyto zvuky zřejmě stále „natvrdo“ zadrátované. Výzkum kočkodanů přináší řadu cenných informací pro pochopení evoluce lidské řeči.

Fridrich Barbarossa si od počátku své vlády kladl nemalé cíle. Protože sám neměl hluboké teologické či filozofické vzdělání, nechal si rád v této oblasti poradit od svého strýce, biskupa Oty z Freisingu. Vzdělaný Ota byl autorem říšské kroniky a první léta Barbarossovy vlády zachytil v knize Gesta Friderici Imperatoris (Skutky císaře Fridricha). Z jeho pera rovněž vzešla první a zjevně opatrná definice o postavení císaře jako univerzálního vládce křesťanů, jenž má právo vládnout nad ostatními králi, a pochopitelně je nadřazen i papežům.

Světská vs. církevní moc

V Otově odkazu pokračoval po biskupově smrti v roce 1158 jeho žák Rainald z Dasselu, který se stal císařovým kancléřem a arcibiskupem kolínským. Ten se ještě více vymezil vůči Barbarossovým oponentům, když zcela jednoznačně charakterizoval císařovo postavení jako nadřazené a výsadní nad celým křesťanským světem. Toto tvrzení neopomnělo ani císařovu svrchovanou nadvládu nad papežstvím. Když si totiž svatý otec nárokoval jisté državy v Itálii pro svůj církevní stát, císař mu vzkázal, že dědictví svatého Petra je území náležející říši: „Římský císař by byl jen stínem svého majestátu, kdyby nebyl pánem v Římě.“ 

Kvůli přehnanému sebevědomí Fridricha Barbarossy, jehož intelektuální zázemí vytvářel vzdělaný kancléř Rainald, byl popuzen nejen papež, ale pochopitelně i další mocní panovníci Evropy. Francouzský a anglický král, kteří nebyli k říši žádným způsobem vázáni, se rovněž cítili Barbarossovými megalomanskými výroky dotčeni. Tím spíš, když Rainald z Dasselu prohlašoval, že „jeho pán se nedělí s malými králi o právo jurisdikce nad římskou církví“ (citáty jsou převzaty z knihy Svatá říše římská národa německého od Francise Rappa). Takové srovnávání skutečné moci evropských panovníků však bylo bez pevné argumentace nemístné a není divu, že se oba dotčení vládci při každé vhodné příležitosti stavěli k Barbarossovi zády. 

Panovníci se bouří

Antipatie vůči římskému císaři se projevila i v okamžiku, kdy se jednalo o podporu papeže. Císař totiž neváhal sám svolávat koncil, dosazovat „svého“ kandidáta na svatopetrský stolec, a tím v podstatě nepřímo určovat pravidla i mimo území říše!

Anglický diplomat John ze Salisbury zvolal při jednání koncilu v Pavii roku 1160 památnou větu: „Kdo činí Němce soudci nad národy?“ Tím dal najevo, že v jeho očích není císař ničím jiným než vládcem Němců, možná s problematicky připojenou Itálií.

TIP: Romanum Imperium: Fenomén jménem Svatá říše římská

Přes zjevnou zášť ze strany dalších evropských vládců a přes sílící nátlak zloby a nepřátelství dokázal Fridrich Barbarossa dlouho kráčet od vítězství k vítězství až do památné porážky u Legnana. Ani po ní však nebyl zastrašen a ještě dlouho se mu dařilo upevňovat svou moc v německé části říše. V závěru devadesátých let se rozhodl završit svou slávu účastí na křížové výpravě, která se mu nakonec stala osudnou. Následujícího roku se totiž nečekaně utopil při přechodu řeky Salef. Svému synovi Jindřichovi VI. zanechal říši, která se navenek jevila jako pevná a neotřesitelná. Uvnitř však doutnaly vášně a nálady, které byly vůlí a energickým přístupem Fridricha Barbarossy jen dočasně utlumeny.

Na začátku první světové války již všechny světové mocnosti disponovaly vojenským letectvem, šlo však pouze o neozbrojené průzkumné stroje. Letci po sobě vedli palbu pouze z pušek a pistolí, protože kulomety představovaly pro křehké letouny nemalou zátěž a hlavně z nich nešlo střílet dopředu. Tam totiž překážela točící se vrtule. Tento problém jako první vyřešili Němci, kteří v létě 1915 nasadili Fokkery Eindeckery. Ty sice nebyly příliš rychlé ani obratné, měly však převratnou novinku v podobě synchronizátoru, jenž dokázal „sladit“ otáčky vrtule s výstřely kulometu.

Císařské letectvo díky nim ovládlo ve druhé polovině roku 1915 vzdušnou arénu nad západní frontou. V lednu 1916 však Francouzi kontrovali nasazením výkonných Nieuportů 11. Jednalo se o dvouplošníky s výrazně menším spodním křídlem a výklopným kulometem na horním křídle. Němci se pokusili situaci zvrátit a zahájili výrobu rovněž dvouplošných Fokkerů D.I a Halberstadtů D.II, které ale zklamaly a na Nieuporty 11 ani nové 17 rozhodně nestačily. Velení císařského letectva tak velmi tlačilo na všechny své výrobce letounů, aby situaci řešili.

Od průzkumníků...

Mezi oslovené firmy patřila i berlínská společnost Albatros Flugzeugwerke (AFW), která se do té doby zaměřovala na konstrukci a výrobu dvoumístných průzkumných letounů. Na začátku léta 1916 začal tým šéfkonstruktéra Rudolfa Schuberta a technického ředitele Roberta Thelena pracovat takřka souběžně na stavbě dvanáctikusové série prototypů nové stíhačky.

Všechny tyto letouny poháněl nejsilnější dostupný motor Mercedes D.III o výkonu 108 kW. Měly také mohutnou výzbroj tvořenou dvojicí 7,92mm synchronizovaných kulometů LMG 08/15. Všechny letouny měly stejný krásně aerodynamicky tvarovaný trup celodřevěné konstrukce s nosným překližkovým potahem. Poloskořepinová konstrukce byla na tehdejší dobu novátorský konstrukční prvek podobně jako celokovové ocasní plochy s plátěným potahem. Křídla všech prototypů měla dřevěnou konstrukci a rovněž je krylo plátno. Právě v křídlech prototypů byly největší rozdíly.

...ke stíhačkám

Stroje, které se staly vzorem pro sériové Albatrosy D.I, nesly horní křídlo dost vysoko nad trupem, díky čemuž měl pilot výborný výhled přímo před sebe, dopředu, ale nahoru viděl špatně. Letadla prošla testy během srpna 1916 a vzbudila u zkušebních pilotů opravdové nadšení. Vyznačovala se rychlostí, obratností a dobře stoupala. Navíc měla velmi příjemné letové vlastnosti, a tak okamžitě přišla objednávka na 50 stíhaček.

První vyrobené kusy přišly už o měsíc později k nedávno založené letce Jasta 2 (Jagdstaff el – stíhací letka). Té velel nejslavnější německý stíhač té doby kapitán (Hauptmann) Oswald Boelcke, který měl tehdy na účtu už 19 vzdušných vítězství. Než dokončil formování jednotky, létal nad frontu sám a již 2. září vybojoval první sestřel na albatrosu. Do poloviny měsíce si připsal dalších šest vítězství. K patrně první akci jednotka pod jeho velením vzlétla ráno 17. září 1916, když pět albatrosů napadlo formaci britských RAF B.E. 2 a každý z německých pilotů si připsal po sestřelu.

Mezi nimi byl i tehdy ještě neznámý Manfred von Richthofen. Od toho dne pak Boelckovi muži rozjeli vítěznou sérii a do konce měsíce nárokovali 25 sestřelů, v říjnu číslo stouplo dokonce na 32. Ukázalo se, že albatrosy mají jednoznačnou převahu nad všemi stíhačkami Dohody, naprostá jatka pak rozpoutaly mezi dvoumístnými pozorovacími stroji. Nadvláda císařských stíhačů ve vzduchu byla obnovena a jen v průběhu září a října ztratil nepřítel 211 strojů. 

Dvojka s lepším výhledem 

I když si Albatrosy D.I vedly skvěle, piloti si stěžovali na výhled, kterému překáželo poměrně vysoko položené křídlo. Tento problém konstruktéři vyřešili u některých z původních dvanácti prototypů. Na jejich základě vznikla verze D.II, která se začala stavět prakticky současně s padesátikusovou sérií D.I. Kromě výroby u mateřské společnosti AFW vzniklo dalších 75 kusů u firmy Luftverkehrsgesellschaft (LVG). Díky přiblížení horního křídla ke spodnímu se výrazně zlepšil výhled nahoru a piloti si novou verzi pochvalovali. Nově je kromě Jasta 2 dostávaly i další útvary. Ale ani tato „superstíhačka“ nezaručovala nesmrtelnost – 28. října 1916 na ní totiž Oswald Boelcke zahynul při srážce během souboje se zastaralou britskou stíhačkou Airco DH.2.

Pokračování: Elegantní lovec císaře Viléma: Německé stíhačky Albatros (2) (vychází v neděli 2. června)

V listopadu 1916 Němci měli na západní frontě celkem 20 letek a u většiny z nich tvořily albatrosy alespoň část výzbroje. Převaha byla ještě o to zřetelnější, že císařští letci operovali většinou v síle celé letky a v boji tak těžili z početní převahy. Německou převahu nezvrátila ani nová stíhačka SPAD S.VII, kterou Francouzi nasadili ve stejné době. Britové se zase pokusili kontrovat nasazením letadla Sopwith Pup, ale ani tím se mnoho nezměnilo.

Vyrobit kvalitní pizzu není vůbec jednoduché. Mnozí zákazníci se jistě setkali s tím, že doručená pizza příliš neodpovídá profesionálním fotografiím na letácích či internetu. V síti pizzerií Domino's se rozhodli svěřit náročnou výstupní kontrolu rozvážené pizzy zařízení s umělou inteligencí.

Důmyslná technologie se jmenuje DOM Pizza Checker. Měla by mít poslední slovo před tím, než pizzu dostane do ruky poslíček, aby ji doručil zákazníkovi. Zařízení tvoří skener, který pořídí snímek pizzy. Na snímek se pak vrhne umělá inteligence, která porovná hodnocenou pizzu s velkou databází pizz.

TIP: Umělá inteligence pomáhá bojovat proti falšování medu

Inteligence DOM Pizza Checker sleduje, zda jde o správný druh pizzy, jestli obsahuje správné přísady a dokonce i to, zda jsou přísady správně na pizze rozmístěné. Když pizzová inteligence dospěje k závěru, že pizza nevyhovuje výstupním kritériím, je nekompromisně vyhozena a kuchaři připravují pizzu novou. Vývoj inteligence DOM Pizza Checker tím ale zdaleka nekončí, její tvůrci ji chtějí dále zdokonalovat. V současnosti ji používají pizzerie sítě Domino's v Austrálii a na Novém Zélandu.

Jeden z nejpodivnějších následků venezuelského kolapsu způsobil, že ze země v podstatě zmizely peníze. Kvůli zdrcující hyperinflaci totiž vláda nestíhá tisknout nové bankovky dostatečně rychle, aby držely krok se svou klesající hodnotou. A mezi obyvateli se tak najednou objevila třída, která má natolik prázdné kapsy, že se ji nevyplácí ani okrádat. „Když vám seberou peněženku, je to jedno, protože v ní stejně nic nemáte,“ tvrdí švec Yordin Ruiz. 

Zloději bez příležitostí

Zatímco lídr vládní opozice Juan Guaidó zkouší převzít kontrolu nad jihoamerickou zemí od prezidenta Nicoláse Madura, na pozadí politického boje se odehrává mnohem větší drama: Ekonomika padá tak rychle, že přicházejí o příležitosti k obživě dokonce i kriminálnici, byť jde o zločinem nejvíc sužovaný stát planety.

Zloději, kteří po hlavním městě Caracasu jezdívali na motorkách a strkali hlavně pistolí do otevřených okýnek automobilů, načež výměnou za život pasažérů požadovali jejich peněženky, teď musejí chodit pěšky. V zemi totiž došly i náhradní díly na jejich motocykly. Kapsáři předtím kradli například mobilní telefony lidem, kteří se mačkali v autobusech. Nyní ovšem mají smůlu, protože městská doprava v podstatě nefunguje. 

Cesta za lepším

Spousta Venezuelanů loupeže ani nehlásí a v zemi neexistuje žádný spolehlivý vládní orgán, který by se statistikou kriminálních činů zaobíral. Nicméně podle respektované neziskové organizace Venezuela Violence Observatory klesl počet vražd z 89 na sto tisíc obyvatel v roce 2017 na 81,4 o rok později. A podle výsledků řady studií napříč venezuelskými univerzitami začala uvadat mnohá další odvětví zločinu. 

Méně se kradou i auta, protože po ulicích už skoro žádná nejezdí: Jelikož je cena náhradních dílů z dovozu astronomická, většina vozidel zkrátka stojí v garážích. V zemi panuje tak špatná situace, že se zločinci přidávají k masivnímu třímilionovému exodu obyvatel, kteří se rozhodli hledat lepší život za hranicemi. „Ve Venezuele už se zkrátka nevyplatí krást,“ tvrdí Roberto Briceno-Leon, sociolog, který má na starosti zmíněnou organizaci Venezuela Violence Observatory. 

Metropole mizí

Klesající počet loupeží ilustruje velmi zvláštní fenomén: Člověk vracející se do Caracasu po loňské návštěvě by očekával, že město bude upadat. Ekonomika země ostatně za posledních pět let klesla o polovinu. Jenže venezuelská metropole nekolabuje – ona spíš mizí. Ulice lemují obchody, ale spousta jich má přes výlohu a dveře stažené těžké kovové mříže. Po silnicích jezdí méně aut, noční život skomírá, a když už se do nějakého obchodu dostanete, obvykle toho příliš nenabízí. 

Bývalá reportérka Felicita Blancová strávila bezmála čtyřicet let psaním zpráv o zločinu v Caracasu – většinou pro deník El Carabobeno. Základem její práce bylo informovat o přepadeních obrněných vozidel či vykrádání bank. Dnes by měla smůlu. „Jelikož naše měna ztratila svou hodnotu, nemá smysl vykrádat banky,“ tvrdí Blancová.

Rok bez práce

Taxikář Mario Roja vozil zákazníky po Caracasu třicet let. Svého plechového zelenomodrého miláčka 72 Dodge Coupe vždycky hrdě vystavoval a parkoval s ním v sousedství dělnické čtvrti situované v horské oblasti města. Každých pár měsíců ho proto přepadli. „Teď už je to rok nebo dva, co se mě naposledy pokoušeli okrást. Za poslední rok jsem totiž nevydělal skoro žádné peníze,“ tvrdí Roja a dodává, že zákazníků je velmi málo – obzvlášť večer. V zemi, kde si řada lidí nemůže dovolit ani tři jídla denně, jen málokdo jezdí na večeři do restaurace.  

Ačkoliv zločinnost klesá, neznamená to, že se z Venezuely stává bezpečnější země. Počtem vražd patří stále k nejnebezpečnějším místům světa. Pro srovnání: Ve Spojených státech je úmyslně zabito asi jen pět lidí na 100 tisíc obyvatel, zatímco v jihoamerickém státě jde o již zmíněných osm desítek obětí. Ovšem po mnoha letech, kdy Caracas připomínal svět ze série Šílený Max, kde jsou krádeže, únosy a loupeže aut na denním pořádku, tam nově bojují o přežití už i kriminálníci. 

Pistoli, nebo život

Yender Batista si odseděl tresty za krádeže, ale teď se živí jako umývač oken. Tvrdí, že krást přestal – a údajně není sám. V sousedství nepříliš zámožného El Valle se zločin zkrátka už nevyplácel, proto někteří kriminálníci změnili působiště, zatímco jiné třeba zabila policie. Spousta zlodějů si totiž již nemůže dovolit opatřit zbraň, neboť jejich cena (podobně jako u většiny importního zboží) stoupla v přepočtu zhruba na 27 tisíc korun, což v současnosti odpovídá výplatě za dvacet let práce při minimální mzdě. „Pokud si chce zloděj opatřit zbraň, musí zabít policistu a vzít si tu jeho,“ vysvětluje Batista. 

Pod vedením socialistického prezidenta Huga Cháveze, který stát uvrhl do tzv. bolívarské revoluce, se mezi lety 2002 a 2008 snížila chudoba na polovinu. Z Venezuely se nicméně stala jedna z nejdrsnějších zemí na světě. Míra kriminality tam vzrostla natolik, že ji policie nedokázala efektivně řešit, což zločincům dodávalo odvahu a počet prohřešků dál neutěšeně narůstal. 

Váha peněz

Vládní studie z roku 2009 ukázala, že dvě třetiny všech únosů cílily na obyvatele střední nebo nižší třídy. V současnosti si však učitelé či zaměstnanci v továrnách, kteří do dané kategorie spadají, nemohou dovolit platit výkupné. A i kdyby dokázali požadavkům únosců vyhovět, kvůli hyperinflaci by se kriminálníci posléze museli vláčet s obřími balíky: Výkupné v přepočtené hodnotě 113 tisíc korun totiž i v těch největších venezuelských bankovkách váží asi 90 kg. 

Zločincům komplikuje život také zvýšená obezřetnost obyvatel: Stále méně lidí totiž na veřejnosti nosí šperky. Společenský život v tropickém Caracasu byl kdysi opravdu bujarý, ovšem teď stagnuje. Amram Nahon je členem menší židovské obce v metropoli a vzpomíná, že se s rodinou setkával vždy v pátek večer o šabatu a poté se v podniku zdrželi obvykle až do půlnoci. Pak ovšem začal být noční život příliš nebezpečný. „Teď se scházíme v sobotu u oběda,“ dodává Nahon. 

Hladem netrpíme!

Zatímco některé oblasti zločinu jsou ve Venezuele na ústupu, jiné naopak rostou. Stoupá například počet vražd mladých mužů rukou policie. Její zdůvodnění zní, že mladíci kladli odpor a bránili se zatčení. Za střelbou obvykle stojí členové obávaného elitního sboru FAES, který vláda zřídila na potírání nejtěžších zločinců. Bojovníci za lidská práva nicméně tvrdí, že zmíněné jednotky fungují jako likvidační komanda na eliminaci podezřelých jedinců i protivládních aktivistů. 

TIP: Jihoamerické děti bídy: Venezuela zmítaná antikoncepční krizí

Pravděpodobně nejneuvěřitelnější zločiny však mají na svědomí hladoví lidé, kteří vnikají do cizích obydlí, aby vyprázdnili ledničku. Jiní přepadávají zákazníky vycházející z obchodů a kradou jim nákup. Podle Madura Venezuelu nedostatek potravin nesužuje. Nicméně v soukromém supermarketu v jedné z lépe situovaných čtvrtí lidé údajně trhají obaly potravin přímo v regálech a hltají, co mohou, než je vyhodí ostraha. 

Lidé nemají v celém vesmíru bližší žijící příbuzné, než jsou gorily a šimpanzi. Blízká genetická příbuznost má pro život všech tří druhů – člověka, šimpanze i gorily – dalekosáhlé důsledky. Viry, bakterie, plísně nebo cizopasníci, kteří sužují lidoopy, mohou nakazit i člověka. Například virus HIV1 se do lidské populace dostal od šimpanzů. Infekční choroby však mohou putovat i opačným směrem.

Nebezpečné příbuzenské pouto

První evoluční rozchod společných předků lidí, šimpanzů a goril se odehrál před deseti miliony lety. Tehdy vznikla samostatná vývojová linie vedoucí k dnešním gorilám a o čtyři miliony roků později se předci prvních lidí evolučně rozloučili s předchůdci současných šimpanzů. S nimi dosud sdílíme 96 % dědičné informace, ale rovněž s gorilami nás vážou silná genetická pouta. V plných 15 % z celkového počtu zhruba tří miliard písmen genetického kódu se dokonce více podobáme gorilám než šimpanzům.

Na rozdíl od stále početnější lidské populace čelí naši nejbližší zvířecí příbuzní přímé hrozbě vymření či vyhubení a mnohé populace balancují na pokraji kolapsu. Nejvíce je ohrožuje ztráta přirozeného životního prostředí, ale také zdánlivě banální infekce, kterou se od nás lidoopi nakazí, může být pro tyto tvory posledním hřebíčkem do rakve.

Samotná genetická příbuznost ale o rizicích přenosu nákazy nerozhoduje. Například orangutani, s nimiž se naši předci rozešli před 14 miliony roků a kteří s námi sdílejí asi 94 % dědičné informace, jsou lidskými infekcemi zasaženi překvapivě málo. Kromě vrozených dispozic je zřejmě chrání i životní styl. Většinu času totiž tráví vysoko v korunách stromů a na pevnou zem, kde se mohou s člověkem a jeho chorobami nejvíce setkat, sestupují jen vzácně. Naopak překvapivě čile si nakažlivá onemocnění vyměňujeme s geneticky mnohem odlišnějšími makaky nebo paviány.

Zkoumat, nebo neohrožovat?

O životě lidoopů toho stále ještě nevíme dost. Výzkum, který se neobejde bez blízkého kontaktu, je důležitý i proto, abychom věděli, co tato zvířata ohrožuje a jak je před hrozbami chránit. Zároveň by ovšem bylo pro lidoopy nejlepší, kdyby se od nich lidé drželi co nejdále a zvířata se nenakazila lidskými chorobami. Profesionálové i amatérští nadšenci, kteří se v ochraně lidoopů angažují, proto dnes a denně stojí před těžkým dilematem.

Rezervace a národní parky zoufale potřebují peníze na provoz. Jeden z mála zdrojů představuje ekoturistika. Lidé jsou ochotni cestovat přes půl světa a často zaplatit velkou sumu za jedinečné chvíle strávené v blízkosti lidoopů. Chtějí prožít aspoň zlomek toho, o čem četli a co viděli ve filmech. Obdivují osobnosti, jako je Jane Goodallová nebo jako byla Diane Fosseyová – lidi, kteří zasvětili poznání lidoopů a jejich ochraně život.

Bohužel, turisté s sebou kromě životadárných peněz přivážejí i nepřebernou škálu smrtících původců chorob. O tom, jak snadno se lidoopi nakazí, svědčí například výsledky vyšetření 14 šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes) chovaných v zajetí v jednom japonském výzkumném zařízení. Z celkového počtu dvaašedesáti prověřovaných původců lidských chorob našli vědci u šimpanzů protilátky proti devětadvaceti! Lidoopi se jimi museli dříve nakazit a protilátky jednoznačně dokazují, že jejich imunitní systém s mikroby bojoval.

Nebezpeční původci lidských chorob ovšem lidoopy neohrožují jen v zajetí, ale také ve volné přírodě. Mnozí šimpanzi z rezervací v Ugandě a Zambii hostí kmeny bakterie Staphylococcus aureus odolné proti řadě antibiotik, jimiž se zřejmě nakazili od zaměstnanců rezervace. U šimpanzů mohou tyto bakterie způsobit nejrůznější onemocnění, od zánětů kůže až po zápal plic a otravu krve. Léčba infekce je ve všech případech obtížná.

Riskantní návraty domů

V souvislosti s infekčními nemocemi je jedním z nejproblematičtějších počinů návrat lidmi zachráněných lidoopů do volné přírody. Na jedné straně jde o krok bezpochyby záslužný a potřebný, protože malým populacím hrozí ztráta pestrosti dědičné informace. Genetická „jednobarevnost“ zvyšuje riziko nejrůznějších dědičných defektů a zároveň klesá i schopnost populace vypořádat se s výraznějšími změnami, jako jsou právě nová onemocnění. V geneticky pestré a početné populaci se snáze najdou zvířata, která jsou vůči nové chorobě odolná a přežijí. Naproti tomu malá populace s jednobarevnou dědičnou informací je snadno zranitelná.

Každý kus, který z populace nezmizí, udrží se v ní a předává své geny potomstvu, tak zvyšuje šanci druhu na přežití. Jenže zvířata, která strávila nějakou dobu v péči lidí, pochytala i lidské původce chorob a nesou si je do přírody s sebou. Šimpanzí sirotek, jehož matku zastřelili pytláci a kterého se podařilo s vynaložením obrovského úsilí zachránit, se může při návratu mezi volně žijící příbuzné proměnit v „trojského koně“, který v útrobách skrývá časovanou biologickou bombu v podobě lidských virů, bakterií nebo cizopasníků. Nejednou tak hrajeme vabank. Doplňování volně žijících populací zachráněnými zvířaty je životadárnou infuzí, pomocí níž se do přírody dostávají zpět ztracené varianty genů. Návrat zachráněnce však může ohrozit život dalších zvířat.

Jeho veličenstvo turista

Vědci jsou si vědomi rizik spojených s výzkumem lidoopů zblízka. Proto si netroufnou vydat se do pralesa na pozorování bez roušky přes ústa, aby chránili lidoopy před infekcemi přenášenými vzduchem. Rutinní procedurou se stává například dezinfekce bot a nošení rukavic nebo důkladné mytí rukou před vstupem do lokalit obývaných lidoopy. Přísně zapovězena je jakákoli konzumace jídla v blízkosti pozorovaných zvířat, odhazování odpadků či dokonce vykonávání tělesné potřeby v lese. Ani při dodržení těchto přísných regulí však nejsou všechna rizika zažehnána.

Turisté nejsou ve většině případů při prevenci přenosu nákazy na lidoopy tak úzkostliví jako vědci. Často jsou vnímáni jako platící zákazníci, kteří mají nárok na určitý „komfort“ nebo na různé „rozmary“. Zatímco v konžských rezervacích pro gorily horské (Gorilla beringei) musí návštěvnici nosit roušky, ugandské a rwandské rezervace jsou v tomto ohledu benevolentnější.

Dokonce i gorily v zoo jsou před nákazou od návštěvníků chráněny lépe, než volně žijící lidoopi před nákazou od turistů,“ konstatují vědci studující gorily horské v ugandském národním parku Bwindi.

Oběti lidských chorob

Mnozí experti argumentují ve prospěch turistických návštěv tím, že přínosy výzkumu a výdělky z ekoturistiky mnohonásobně vyváží rizika vyplývající z kontaktů lidí a zvířat. Jednak se populacím lidoopů, které jsou ve středu zájmu vědců i turistických agentur, vyhýbají pytláci. Výsledky výzkumu a reportáže z cest do rezervací navíc mohou místní politiky nebo vlivné zahraniční sponzory upozornit na naléhavou potřebu ochrany goril a šimpanzů. K tomu pravděpodobnost, že se lidoopi od návštěvníků nakazí, není příliš vysoká.

Jenže malou pravděpodobnost nákazy vyvažuje závažnost následků, které by takový „vzácný průšvih“ přinesl. Varovných příkladů je k dispozici celá řada. V národním parku Bwindi onemocněly čtyři gorily horské svrabem. Kožní parazit zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei) napadl všechna zvířata, která byla přivyklá na kontakt s turisty. Není pochyb o tom, že nákazu zavlekli mezi gorily právě návštěvníci parku. Nejhůře postihla choroba mládě, které na svrab uhynulo. Tři zbývající zvířata se podařilo zachránit podáním protiparazitárního prostředku v injekcích.

V témže parku opakovaně došlo k nákaze goril metapneumoviry, které vyvolávají těžké zápaly plic. Také v tomto případě několika zvířat uhynulo a zdrojem nákazy byl opět člověk. Genetické analýzy odhalily, že šlo o typ viru, který je znám od obyvatel Jižní Afriky. Jestli jej mezi lidoopy zavlekli vědci nebo turisté, lze jen těžko rozhodnout.

Setkání dvou světů

Přenosy lidských chorob na lidoopy se neomezily jen na ugandský park Bwindi. V národním parku Tai v Pobřeží slonoviny postihly šimpanze opakované infekce způsobené paramyxoviry. Zdrojem nákazy byli znovu lidé a některá zvířata zaplatila onemocnění životem. Pokud už se šimpanz nakazil, byly jeho vyhlídky na přežití mizivé. Paramixoviry totiž lidoopy zabíjejí s více než devadesátiprocentní účinností. V některých tlupách tak zavlečení infekce zaplatila životem pětina všech jejich příslušníků.

Lidoopi jsou náchylní i k dalším lidským chorobám. Anglická primatoložka Jane Goodallová byla už na počátku svého výzkumu v šedesátých letech minulého století svědkem nákazy šimpanzí tlupy dětskou obrnou. Velké riziko představují pro lidoopy spalničky. Gorily horské, které se dostávají do kontaktu s lidmi, jsou proto proti této chorobě očkovány dětskými vakcínami.

TIP: Ugandský park Bwindi: Na návštěvě u horských goril

Před několika lety dopadla na populace šimpanzů a goril nákaza virem ebola, i když jejím zdrojem nemuseli být nutně lidé. Virus přenášejí bez sebemenší újmy na zdraví býložraví kaloni. Lidoopi se mohou nakazit ovocem, které přišlo do kontaktu s kaloními přenašeči. Těžké následky má pro šimpanze a gorily infekce snětí slezinnou čili antraxem. Zdrojem nebezpečné bakterie Bacillus anthracis bývají často hospodářská zvířata. Lidoopi se nakazí při nájezdech na úrodu v okolí vesnic nebo naopak od zvířat, která domorodci vyhánějí na pastvu na území rezervace.

Světy lidoopů a lidí jsou si dnes nesmírně blízko a jen my máme možnost ovlivňovat podmínky setkání tak, aby pro naše vzdálené příbuzné neznamenala trvalou smrtící hrozbu.

Rumunsko v letech druhé světové války ovládal fašistický režim maršála Iona Antonesca. Diktátor usiloval o co nejtěsnější vztahy se Třetí říší, která mu měla pomoci posílit postavení země na Balkáně. Rumuni především těžce nesli, že museli historickou oblast severní Transylvánie a část Sedmihradska postoupit Maďarsku, odvěkému rivalovi. Jenže Hitler, potřeboval coby spojence i maďarského vůdce Miklóse Horthyho, proto se ve sporu přiklonil na stranu Budapešti a prostřednictvím tzv. Vídeňské arbitráže dovolil část rumunského území okupovat maďarskou armádou. 

Antonescu chtěl ztrátu vyvážit zisky na východě, proto při tažení do Sovětského svazu ochotně nabídl služby Němcům. Úrodná Transnistrie a strategický přístav Sevastopol byly velkým lákadlem. Jaké devastující porážky Antonescovy armády na sovětských bojištích utrpěly, a jak neslavně se na podzim 1944 v Bukurešti sesypal celý fašistický režim, je dnes dostatečně známo. Již méně se ví, že věrný hitlerovec Antonescu se během celého období vlády obával puče ze strany radikálních fašistů z organizace Železná garda (Garda de Fier) a následného rozpoutání krvavých jatek. Vůdcem gardy byl obávaný extremista Horia Sima. 

První mezi železnými gardisty

Během třicátých let prošlo Rumunsko dramatickými zvraty, při nichž o moc nevybíravým způsobem soupeřili král Carol II., politické strany, armáda a takzvaní legionáři. Původně šlo o radikální mládežnické seskupení, jež se postupně pod rozličnými názvy měnilo v ilegální polovojenské jednotky, hnutí a silnou politickou stranu. Její první vůdce Corneliu Zelea Codreanu, zarytý antisemita a antikomunista, se původně těšil podpoře krále, ovšem jak rostla agresivita a popularita Železné gardy, panovník se od ní odvrátil a zahájil vlnu represí a zatýkání funkcionářů. Železná garda požadovala etnické čistky, zavedení diktatury, zákazy demokratických stran, což zbytečně čeřilo hladinu a hatilo královy plány.

Carol II. totiž zamýšlel s pomocí monarchistické kliky v armádě provést vlastní puč. Když při volbách v roce 1937 získali legionáři a gardisté 16 % hlasů a stali se třetí nejsilnější parlamentní stranou, bylo rozhodnuto. V lednu 1938 král zinscenoval převrat a vyhlásil královskou diktaturu. Tisíce členů Železné gardy putovaly do žaláře, samotný Codreanu byl v předem rozhodnutém procesu odsouzen na deset let a při údajném pokusu o útěk zastřelen. Nejradikálnější gardisté byli veřejně sťati a jejich těla pro výstrahu týdny visela v ulicích. 

Horia Sima působil jako funkcionář gardy v Banátu a po zavraždění Codreana vystoupal na vrchol. Znovu se formující extremistické buňky pomýšlely na pomstu Carolovu dvoru. Část gardy včetně Simy ilegálně odešla do Třetí říše, kde se jí dostalo vřelého přijetí a výcviku od SS. Hitler si byl vědom neklidné situace v Rumunsku, a proto počítal s financováním a vyzbrojením gardistů, aby je v případě nutnosti mohl vyslat do Bukurešti provést revoluci a odstranit krále.

Carol II. musel nakonec v červnu 1940, když padla Francie, pod tlakem nacistů vyhlásit amnestii a co více, ustanovit Horiu Simu členem vlády. Aby zabránil zřejmě nezvratnému gardistickému převratu, král raději abdikoval ve prospěch svého sedmnáctiletého syna Michala a neformální titul vůdce národa (Conducator) předal představiteli monarchistického křídla armády, maršálu Ionu Antonescovi. Vůdce reprezentoval Rumunsko navenek, avšak vnitřní dění se odehrávalo zcela pod taktovkou Železné gardy.

Pod jhem železné tyranie

Původně utlačovaná garda v čele se ctižádostivým Simou rozpoutala v zemi peklo. Oběťmi se stali především Židé, ale také Maďaři a Bulhaři. Gardisté ovládali prefektury (nejvyšší úřady státní správy v krajích), ministerstvo vnitra i propagandy, čímž získali takřka neomezenou moc. Židům byl ve velkém zabavován majetek, nové likvidační koncentrační tábory pro ně vznikaly každý měsíc.

Ve dnech 21.–23. ledna 1941 se Železná garda krvavým písmem nesmazatelně zapsala do historie země. V Bukurešti zahájila rozsáhlý pogrom. Gardističtí židobijci vyrabovali na 1 300 židovských obchodů, vypálili všechny synagogy, přímo na ulici popravili 125 Židů, v opojení bezhlavě stříleli také do kolemjdoucích. Antisemitská bouře představovala pouze předehru k celostátnímu puči. 

Sima se rozhodl vyslechnout našeptávače z SA a SS a převzít úplnou kontrolu nad Rumunskem. V ulicích vládla anarchie a chaos. Antonescu měl strach z reakce Německa, proto první den nenasadil do střetu s legionáři armádu a vyčkával. Řádění gardy se stupňovalo, mnoho staveb již lehlo popelem, mnoho úředníků bylo přímo v zaměstnání zlynčováno.

Hitler z povzdálí sledoval dění v Rumunsku a záměrně nechal situaci vygradovat. Věděl, že pro Německo bude užitečnější vděčný Antonescu než nepředvídatelný radikál Sima, proto vydal rozkaz německým jednotkám v Rumunsku nezasahovat a zaslal rumunskému vůdci telegram s vyjádřením podpory. Maršál zareagoval bleskově. Vyslal proti Simovým lidem tanky a těžká děla. Na několik hodin se rozpoutala regulérní občanská válka se stovkami padlých na obou stranách. Odpoledne 23. ledna již byla Železná garda minulostí.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Vojáci zadrželi na 9 000 legionářů, na velitele jednotek a vedoucí straníky vypsal Antonescu zatykače. Většinu se polapit nepodařilo. Oblečeni do německých uniforem totiž již mířili v kolonách nákladních vozidel směrem do Německa. Mocní ochránci z SS jim znovu poskytli ochranu a doufali, že Simu využijí později. Diktátor Antonescu se konečně zbavil nebezpečné vnitřní hrozby a jako věrný vazal Třetí říše vyslal v rámci Operace Barbarossa své armádní sbory do Sovětského svazu.

Horia Sima prožil zbytek válku v německém exilu a po pádu nacismu se stal do konce života lovnou zvěří a hledaným válečným zločincem. Musel se ukrývat v Rakousku, Francii a Španělsku, kde v roce 1993 také zemřel. Řádění jeho Železné gardy je dodnes vzorem militantních neonacistů. 

Světové řeky jsou plné léků – těch volně prodejných i na předpis. Například hormonální antikoncepce je známá tím, že vyvolává u ryb a obojživelníků změny pohlaví. Velký problém ale představují i antibiotika. Jak ukazuje nová studie, antibiotika se vyskytují v 65 procentech řek. Nejhůře na tom jsou vodní toky v Africe a Asii. Znečištění řek antibiotiky je přitom jednou z klíčových cest, pomocí kterých si bakterie vytvoří rezistenci vůči dostupným lékům, které se pak stávají neúčinnými.

Řeky plné léků

Britští badatelé odebrali vzorky vody z více než 700 řek v celkem 72 zemích světa. V těchto vzorcích zjišťovali výskyt a také množství 14 běžných antibiotik. Ukázalo se, že antibiotik není v řekách zrovna málo. V 65 procentech všech vzorků byla alespoň nějaká antibiotika. V těch nejhorších případech překračovala koncentrace antibiotik v říční vodě limity bezpečného množství až 300×. V londýnské Temži objevili celkem 5 různých antibiotik. Antibiotiky nejvíce zasaženou řekou Evropě byl Dunaj.

Nejčastěji zjištěným antibiotikem byl trimethoprim, který se používá především k léčbě močového měchýře. Vědci ho objevili v téměř polovině řek, v nichž byla nalezena nějaká antibiotika.

TIP: Gen superbakterií vědci nalezli i na jednom z nejodlehlejších míst světa

Řešením je podle vědců větší investice do infrastruktury pro čištění odpadních vod. Měly by se také zpřísnit předpisy pro likvidování odpadu a v neposlední řadě vyčistit již kontaminovaná místa.