Už delší dobu víme, že se v některých rostlinách, jako je například špenát, vyskytuje přírodní steroidní hormon zvaný ekdysteron. Od osmdesátých let se používá do potravinových doplňků pro podporu růstu svalů. Až doteď ale nebylo jasné, zda a do jaké míry ovlivňuje ekdysteron fyzický výkon.

Mezinárodní tým vědců proto nedávno uskutečnil experiment s lidskými dobrovolníky, jehož cílem bylo zjistit, jak to s ekdysteronem vlastně je. Experimentu se zúčastnilo 46 mladých mužů, z nichž jedna část používala přípravek s ekdysteronem, placebo nebo ani jedno. Zároveň se všichni zúčastňovali posilovacího tréninku. Experiment běžel po dobu 10 týdnů.

Výsledky pokusu vědce překvapily. Počítali s tím, že ekdysteron bude mít na růst svalů a výkon dobrovolníků vliv. Rozhodně prý ale nečekali, že ten účinek bude tak veliký. Síla uživatelů ekdysteronu se během experimentu zvýšila trojnásobně oproti nárůstu u jejich kolegů, kteří brali placebo. Autoři studie proto doporučili Světové antidopingové agentuře (WADA), aby ekdysteron přidala na seznam zakázaných látek pro sportovce. „Myslíme si, že pokud látky obsažené ve špenátu zvyšují výkonnost, pak je jeho konzumace nespravedlivou výhodou, které by mělo být zamezeno,“ dodala Maria Parreová z berlínské Svobodné univerzity.

TIP: Jak se dostat do formy? Vědci vyvinuli koncentrované cvičení v pilulce

Milovníci špenátu se podle všeho nemusí účinků listové zeleniny bát. Dávky ekdysteronu, které dobrovolníci během experimentu užívali, odpovídaly zhruba  čtyřem kilogramům syrového špenátu denně.

Americká agentura NASA před pár dny oznámila, že se jedním z hlavních cílů pro ně stává Saturnův měsíc Titan. Před našimi zraky se Titan skrývá v žlutavém oparu husté atmosféry. Je to zmrzlý svět, který je ale zároveň bohatý na organické látky. Podle vědců je tento měsíc podobný Zemi v raném stadiu a může tak poskytnout vodítka k tomu, jak vznikl život na naší planetě.

NASA hodlá na Titan vyslat lander Dragonfly, který bude mobilní. Je to téměř půltunový dron, který má k dispozici osm rotorů o průměru jeden metr, uspořádaných po dvou, takže je to vlastně oktoptéra. Dragonfly bude používat kolmé starty i přistání k přesunu na nová zajímavá místa na povrchu Titanu.

Létaní s dronem na Titanu

Dron Dragonfly bude pohánět radioizotopový termoelektrický generátor (RTG). Využije toho, že se v atmosféře Titanu létá hodně snadno. Atmosféra je totiž asi čtyřikrát hustší než na Zemi a místní gravitace představuje pouhých 13,8 procent pozemské. Neznamená to ale, že by dron na Titanu nemusel čelit žádným technologickým výzvám. Je tam například zdrcující mráz kolem mínus 180 °C a oproti Zemi tam je k dispozici jen zlomek slunečního záření.

TIP: Jak prozkoumat oceány ledových měsíců? Pošleme tam robotické ponorky!

Dragonfly by měl vyrazit na cestu v roce 2026. Pokud cestu zvládne, ke svému cíli doletí v roce 2034. Na Titanu Dragonfly prozkoumá desítky slibných lokací. Bude tam hledat stopy probiotických procesů, které mohou z polévky organických látek vytvořit biologicky aktivní molekuly nebo i jednoduché organismy. Základní část mise Dragonfly na Titanu by měla trvat 2,7 roku a vědecký aparát za tu dobu navštíví rozmanitá prostředí, od organických dun až po dno impaktního kráteru.

Krev ryby s latinským názvem Chionodraco rastrospinosus neobsahuje hemoglobin. Jedná se o jediného známého obratlovce na světě, který dokáže přežít bez tohoto červeného proteinu zajišťujícího přenos kyslíku do tkání a odvádění oxidu uhličitého. Podle odborníků rybě ke správnému okysličování zřejmě stačí velké srdce a krevní plazma. Jelikož nemá šupiny, je dokonce možné, že dokáže kyslík absorbovat přímo z vody.

TIP: Magnetické buňky pstruhů: Nenápadné rybí kompasy

Proč a jak došlo v průběhu evoluce k tak neobvyklému vývoji, zatím nikdo netuší. Vzácnou rybku chová v současnosti jen jediné zařízení na světě – Sea Life Park v Tokiu, který vlastní pár dovezený z Jižního oceánu rybáři lovícími kril. Zaměstnanci Sea Life Parku doufají, že pár se začne úspěšně rozmnožovat a že se vědcům podaří o tomto záhadném tvorovi získat více informací.

Kde začít s popisem dění na prázdninové noční obloze? Třeba u nejnápadnějšího objektu, který na ní můžeme zahlédnout, tedy u Měsíce. Na našeho kosmického souseda se upře značná pozornost zejména v první polovině prázdnin. V noci z 16. na 17. července se totiž odehraje částečné zatmění Měsíce a jen o čtyři dny později, 20. července, oslavíme 50. výročí přistání prvních pozemšťanů na jeho povrchu, v oblasti Moře klidu. 

Načasování je přitom dokonalé: Úzký srpek dorůstajícího Měsíce se na podvečerním nebi začne objevovat se začátkem prázdnin, přičemž 12.–14. července se na obloze ocitne v blízkosti jasné stálice Antares ze souhvězdí Štíra a následně i nápadného, žlutobílého Jupitera v sousedním Hadonoši. Jen o pár dní později jej pak nalezneme ve Střelci nedaleko další výrazné oběžnice – nažloutlého Saturnu. 

Čekání na planety

Jupiter se Saturnem budou zdobit noční nebe po celé léto, vždy je však spatříme pouze nízko nad obzorem. Pozorovatelé s dalekohledy tudíž musejí počítat s nepříznivým vlivem přízemních vrstev atmosféry a číhat na okamžik, kdy se vzduch uklidní a na kotoučcích planet vytanou jemné detaily. Saturn se navíc 9. července ocitne v opozici se Sluncem a současně bude v letošním kalendářním roce nejblíž Zemi.

Jde však pouze o hru s čísly a Saturnův kotouček vám bude v dalekohledu připadat stejně velký o 14 dnů dřív i o měsíc později. Budete-li mít po ruce přístroj alespoň s 30násobným zvětšením, určitě si planetu prohlédněte. S jistotou spatříte její největší měsíc Titan – jasný naoranžovělý bod v blízkosti mateřského tělesa – a rozpoznáte rovněž slavný prstenec. Sousední Jupiter zas nabídne až čtyři své největší průvodce a dvojici tmavých atmosférických pásů, protínajících světlý kotouček. Tím ovšem výčet jasných planet bohužel končí. Z těch tzv. terestrických neboli Zemi podobných nebude v červenci viditelná ani jedna. 

Ve stínu Země

Vraťme se však do první poloviny července k úplňkovému Měsíci. Jak bude probíhat zmíněné částečné zatmění? Vše vypukne již zvečera 16. července, asi hodinu po východu našeho souputníka nad jihovýchodní obzor – na nebi se v té době bude nacházet v souhvězdí Střelce. Zaměřte se na levý horní okraj měsíčního kotouče, protože právě tam se ve 22:02 SELČ objeví plný zemský stín a posléze nemilosrdně pohltí celou horní polovinu Měsíce. 

Ta z oblohy zcela nezmizí, její kontury zůstanou snadno rozpoznatelné. Rozhodně však získá pozoruhodné zabarvení, jež bude mimo jiné záviset na aktuálním stavu a průzračnosti atmosféry: Dočkat se můžeme pestré palety odstínů od oranžové až po hnědou. Ve 23:31 SELČ nastane střed zatmění, během nějž plný zemský stín zakryje téměř 7/10 průměru měsíčního disku; od daného okamžiku pak bude z Měsíce ustupovat, směrem k jeho pravému hornímu okraji. Na konec úkazu si musíme počkat až do druhého dne, 17. července – naštěstí jen do 1:00 SELČ, kdy měsíční kotouč opustí poslední zbytky plného zemského stínu. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 23. července ve 4:51 SELČ vstupuje Slunce do znamení Lva.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný po celou noc kromě rána
• Saturn – viditelný celou noc
• Uran – viditelný ve druhé polovině noci
• Neptun – viditelný ve druhé polovině noci

Zajímavé úkazy v červenci

• 4. července – Země nejdál od Slunce v roce 2019 (152,1 milionu kilometrů)
• 5. a 6. července – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na večerní obloze nízko nad západem
• 9. července – Saturn v opozici se Sluncem
• 12. a 13. července – seskupení Měsíce, Jupitera a jasné stálice Antares ze souhvězdí Štíra na nočním nebi
• 15. a 16. července – setkání Měsíce a Saturnu na noční obloze 
• 16. července – Měsíc v úplňku, částečné zatmění pozorovatelné na večerním nebi nad jihovýchodem (začátek úkazu ve 22:02 SELČ, střed ve 23:31, konec 17. července v 1:00)
• 28. července – setkání úzkého měsíčního srpku a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na ranní obloze nad jihovýchodem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 1,5°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Když v 60. letech 20. století objevili archeologové v Sieře Leone na nalezišti Nomoli podivné sošky, jejich údiv neznal mezí. Zatímco pravěké evropské „venuše“ většinou znázorňují kypré ženy, ty africké rozhodně jako pocta ženské plodnosti nevypadaly. Figurky zobrazovaly zvláštní postavy pololidí, polozvířat či fantastických bytostí, z nichž některé – k radosti záhadologů – připomínaly návštěvníky z vesmíru.

Byly vytesány z pískovce, žuly, mastku a vápence a měřily mezi 40 a 70 cm. Jejich společný nápadný rys představuje plochá lebka či nezvykle zdůrazněný orlí nos. Prvotní odhady hovořily o stáří až 17 tisíc let! Že by se jednalo o první skutečně rozvinutou africkou kulturu? 

Záhadu neosvětlily ani místní legendy. Dozvídáme se v nich, že bůh kdysi potrestal příslušníky jistého „andělského národa“ tím, že je proměnil v kamenné sošky. Ty pak spadly na zem spolu s modrými kameny – pozůstatky jejich světa. Zvláštní kameny se nedaleko naleziště Nomoli skutečně podařilo objevit a jejich analýza naznačila, že obsahují iridium, které se na Zemi vyskytuje pouze v místech dopadů meteoritů. 

Senzace se hroutí

Když opadlo prvotní nadšení a vědci měli čas artefakty seriózně prozkoumat, museli své odhady přehodnotit. Datování organických vzorků nalezených v okolí posunulo původ sošek do 5. století př. n. l., postupně se však ukázalo, že ani datace podle půdy nemusí být zcela spolehlivá.  

Pomocí moderních metod a srovnáním podobných, ale dobře datovaných vzorků – například řezeb ze slonoviny, jež pro portugalské obchodníky vytvářeli umělci v Sieře Leone v 15. a 16. století – se nakonec zjistilo, že některé z nalezených figurek budou zřejmě obdobně staré. 

TIP: Nejstarší civilizace světa: Tisíciletý omyl dávné revoluce

Vzhledem k tomu, že se ovšem sošky různého stupně opracování a odlišných typů našly hned v několika geologických vrstvách, nelze jejich stáří určit jednoznačně. Podobně neznáme ani jejich využití: Mohly zobrazovat náčelníky, ale stejně tak ztvárňovat velké příběhy dobových kultur. Jejich nejasný účel přesto nijak nezastiňuje fakt, že se jedná o úchvatné kusy lidového umění.

Houba hmyzomorka rodu Massospora cicadina žije v cikádách. Již dříve se vědělo, že tenhle záludný parazit manipuluje chování cikád ve svůj prospěch. A vědci teď zjistili, jak to hmyzomorka dělá.

V infikovaných cikádách totiž objevili stopy amfetaminů a halucinogenů, které houba zřejmě pumpuje do svého hostitele. Cikáda prorostlá houbou a plná stimulujících látek se pustí do bezuzdných kopulací. Tato houba se totiž může přenášet při sexu cikád.

Infikovaní samci se dokonce zmateně pokoušejí kopulovat s jinými samci cikád. A situace nemocných cikád se neustále zhoršuje, kvůli koktejlu látek od houby si toho postižené cikády ale vlastně ani moc nevšímají.

TIP: Pozor, již přicházejí! Severovýchod USA brzy zaplaví miliardy cikád

Osud takových cikád nakonec připomíná scény z hororu. Zombifikované cikády létají kolem a přitom se zaživa rozpadají na kusy. Dolů prší těla cikád a také infekční zárodky houby, které se tak dostávají na další oběti. V americké Pensylvánii se letos objevuje nová generace cikád, které předtím strávily jako larvy dlouhé roky pod zemí. Některé z nich čeká záhuba ve smrtícím objetí houby a v rauši z psychedelického koktejlu.

Podle průzkumu z roku 2008 více než polovina britských respondentů věří, že Sherlock Holmes byl skutečný. Když se dlouholetého prezidenta Londýnské společnosti Sherlocka Holmese Anthonyho Howletta novináři zeptali, zda detektiv opravdu žil, nebo byl pouhou literární postavou, Anthony jim se suchým anglickým humorem lakonicky odvětil jediným mnohoznačným: „Ano!“

Český básník Vítězslav Nezval měl v této otázce také jasno. Již v roce 1932 ve sbírce Zpáteční lístek si totiž lehce zaveršoval: „Sherlock Holmes / Blahé paměti / Z knížek pro děti / Žije dodnes“. Jak vidno Sherlock Holmes přerostl svého tvůrce a žije si po svém.

Vlivy a inspirace

Arthur Conan Doyle (1859–1930) byl všestranný, od přírody zvídavý a měl široký až renesanční záběr. Tělem i duší byl sportovec se smyslem pro fair play. Také se společensky angažoval: dvakrát neúspěšně kandidoval do parlamentu, přispěl k založení odvolacího soudu, propagoval tunel pod kanálem La Manche… Znal se s mnoha osobnostmi své doby. Jako spisovatel byl velmi plodný, psal básně, povídky a romány s velkým rozsahem témat, ale i divadelní hry a novinové články na aktuální témata.

Po promoci na lékařské fakultě pracoval krátce v ordinaci svého spolužáka v Plymouthu. Po roztržce však odešel s deseti librami v kapse do Southsea s úmyslem založit si tam vlastní praxi. Na adrese Bush Villas 1, Elm Grove potom žil a psal až do svého přestěhování do Londýna roku 1891. Zde se rovněž oženil a vytvořil první holmesiády.

Snad si chtěl vyzkoušet mladý žánr detektivek, poměřit se s Edgarem Alanem Poem, Willkie Collinsem či Émilem Gaboriauem, možná toužil ukázat spravedlnost v rukách soukromého pátrače oproti nepopulární a neschopné policii, když stvořil postavu nesmrtelného detektiva.

Hrubý rukopis napsal během tří týdnů na jaře 1886 s hlavními hrdiny, jejichž jména původně zněla Sherrinford Holmes a Ormond Sacker. Do konce dubna byl dokončen úplně, nesl název Studie v šarlatové a vystupovali v něm už nám známí Sherlock Holmes a doktor John Watson. Při vymýšlení jejich jmen se Doyle dost možná inspiroval americkým lékařem a právníkem Oliverem Wendellem Holmesem a tehdy slavným houslistou Alfredem Sherlockem. A kde se vzal doktor Watson? Nemusíme chodit daleko: Dr. John Watson byl Doyleův kolega, lékař v Southsea a člen Portsmouthské literární a vědecké společnosti.

Při psaní, které šlo Doyleovi od ruky, si vzpomněl na svého profesora Josepha Bella a jeho analytické schopnosti při stanovení diagnózy pacientů. Za studií mu pomáhal v nemocnici a měl tak možnost profesorovy logické vývody pozorovat z první ruky. Hned druhou kapitolu Studie nazval Metoda dedukční. Dalším vzorem byl sir Henry Duncan Littlejohn, skotský lékař a profesor soudního lékařství. 

Holmesova podoba

S přestávkami způsobenými nechutí autora zabývat se svým literárním hrdinou, který ho odváděl od seriózní literatury, Doyle v letech 1887 až 1927 vytvořil celkem 4 romány a 56 povídek s Holmesem, soubor nazývaný Kánon (Canon nebo Scriptures). Kromě autorova vypravěčského mistrovství a umění napsat dějově napínavou a přitom konzistentní povídku s omezeným rozsahem, přispěl k úspěchu holmesovek bezpochyby i fakt, že byly doprovázeny značným počtem kvalitních černobílých ilustrací. A tak vedle Doyleova popisu postavy slavného detektiva ve Studii v šarlatové měli čtenáři možnost si ho nyní prohlédnout v jeho fyzické podobě.

TIP: Oblíbení, moudří a výstřední: 5+1 nejlepších fiktivních detektivů

Mezi charakteristické atributy slavného detektiva a později i „pátrače“ obecně patří lupa, dýmka, typická, původně skotská lovecká čepice se dvěma štítky a chlopněmi na uši pro případ zimy zvaná deerstalker, havelok (kabát s krátkou pelerínkou přes ramena). Byl prvním soukromým detektivem na světě, do povědomí se zapsala i adresa jeho působiště – Baker Street 221B a také asi nejslavnější či nejrozšířenější fráze: „Jak prosté, milý Watsone.“

Život každé hvězdy představuje permanentní boj. Na jedné straně ji gravitace neustále nutí ke smršťování. Pokud by působila pouze gravitace, všechna kosmická tělesa by se zhroutila do podoby hmotného bodu. A fyzikové by měli velkou radost: Pro hmotné body se totiž fyzikální rovnice řeší mnohem snáz než pro rozlehlé objekty.

Na straně druhé stojí vnitřní síly, přesněji řečeno gradient tlaku, který má v nitru hvězdy několik složek – hlavně tlak plynu a tlak záření. Tlak plynu je dán jeho stavovou rovnicí, tedy především hustotou a teplotou, tlak záření pak výkonem termojaderného reaktoru v nitru. Tlak záření je přitom ve sledované válce rozhodujícím faktorem, jenž určuje, kdo vyhraje konkrétní bitvu. Někdy jsou to vnitřní síly, jindy gravitace. Přes veškeré dílčí úspěchy vnitřních sil však nakonec zvítězí gravitace – i když se v některých případech jedná o vítězství Pyrrhovo. 

Chemická laboratoř v nitru

Na počátku života dostane hvězda od matečné mlhoviny do vínku vodík, trochu helia a nepatrné množství dalších prvků. V případě Slunce jsou těchto dalších prvků – tedy kovů, jak již víme – jen necelá 2 %. Protohvězda kontrahuje a mění se ve sférický objekt; teplota v nitru roste a poměrně záhy dosáhne hodnoty, kdy se zapálí dlouhodobě udržitelná termojaderná reakce – „spalování“ vodíku na helium. Hvězda se ocitá na hlavní posloupnosti Hertzsprungova-Russellova diagramu, kde také vydrží nejdéle: U málo hmotných stálic se jedná o desítky miliard let, u těch obřích o desítky milionů. 

V nitru Slunce se každou sekundu přemění 600 milionů tun vodíku na 595 milionů tun helia. Chybějících pět milionů tun látky vyzáří naše hvězda do okolního prostoru. Jakmile dojde vodík v jádru, jde o začátek konce dané stálice. Vodíkové hoření se přesune do okolní slupky, vyrábí se víc energie než předtím, tlak záření roste. Hvězda expanduje. Nafouknuté monstrum označují astronomové pojmem „červený obr“. V samotném nitru zůstává heliové jádro, které gravitačně kolabuje a ohřívá se. Jakmile teplota přesáhne sto milionů stupňů, helium se zapálí. Hvězda splaskne. Tlak záření způsobený hořením helia v jádru a současně vodíku ve slupce je vyšší než na hlavní posloupnosti, stálice je tedy rozměrnější než na hlavní posloupnosti. Stává se z ní oranžový obr. 

A historie se opakuje. Helium v jádru dochází, zapaluje se ve slupce, v jádru se ukládá uhlík, dusík a kyslík. Aktivní život hvězdy podobné Slunci zde končí. Hoření heliové slupky je nestabilní, obálkou stálice pronikají rázové vlny a rozfukují ji po okolí. Vzdálení pozorovatelé v tu chvíli studují planetární mlhovinu. Gravitační kolaps horkého uhlíko-dusíko-kyslíkového jádra je trvale zastaven tlakem plynu, který prošel elektronovou degenerací. Rodí se bílý trpaslík. 

Aktivní život hmotnějších hvězd však pokračuje, rozpínají se ještě víc a mění se v rudého nadobra. Zapalují se termojaderné reakce uhlíko-dusíko-kyslíkového popela. Vzniká křemík, neon a další prvky. Stálice připomíná gigantickou cibuli se střídajícími se slupkami aktivního a neaktivního materiálu. Život jde dál až… se v nitru objeví prvky skupiny železa.

Grandiózní finále

Železo se již nemůže dál termojaderně slučovat na těžší prvky samovolně. Aby mohly proběhnout složitější termojaderné reakce, musela by se dodat energie – a ta není v danou chvíli k dispozici. Gravitace podniká finální ofenzivu: Jádro naposledy kolabuje a vnější slupky jej s určitým zpožděním následují. Jádro už ovšem nemůže kolabovat dál, jednotlivé vrstvy do sebe narážejí jako do zdí. Vzniká mohutná rázová vlna, šíří se ven a velkou rychlostí vyvrhuje napadající vnější obálky. Jádro prochází neutronovou degenerací, při níž vzniká nepředstavitelné množství neutrin. Ta formují sekundární rázovou vlnu, která únik vnějších obálek urychlí. Jev probíhá rychleji, než čtete tento text – za necelou sekundu je vše rozhodnuto. Hvězda exploduje jako supernova. Gravitace sice zvítězila, ale nezískala mnoho. 

Konečně, výbuch představuje rezervoár energie nutné k fúzi těžších prvků. Vzniká při něm stříbro, zlato, platina i uran. Stálice však kvůli tomu musí zemřít a na jejím místě zbude přinejlepším pozůstatek jádra v podobě neutronové hvězdy. Od téměř bodového objektu (neutronové hvězdy mají v průměru kolem 20 km) se rozpínají trosky někdejší stálice a smísí se s mezihvězdnou látkou i s relikty jiných supernov. Supernovy tedy účinně obohacují mezihvězdný materiál o těžší prvky, a nově se rodící stálice jich tak mají od počátku k dispozici víc než jejich předchůdkyně. Těžší prvky se pak zachovají v jejich protoplanetárních discích, z nichž se zformují planety. A na těch už zlatokopové nebudou bez práce a červené krvinky bez železa!

Katastrofické důsledky

Zmíněný výbuch ovšem není pouze zdrojem základních stavebních kamenů života a šperkařství. Podstatná část energie se uvolní ve své nejčistší formě – v záření. A to ve velmi tvrdém záření, v rentgenové a gama-oblasti spektra. Blízká supernova by rozpustila ozonovou vrstvu v atmosféře naší planety a vystavila by život na Zemi přímému zhoubnému vlivu slunečního ultrafialového záření. Došlo by ke zvýšenému výskytu nádorových onemocnění kůže, ale především k přerušení potravního řetězce. Některé formy planktonu stojící na jeho samém počátku jsou totiž na UV záření obzvlášť choulostivé. Nezanedbatelnou část atmosférického kyslíku navíc produkuje zelený plankton – a i ten by byl brzy vyhuben, samozřejmě s katastrofickými důsledky.

Naštěstí se ukazuje, že by se podobná supernova musela nacházet méně než 25 světelných let (ly) od Země. Žádný kandidát však tak blízko neleží. Obří hvězdy jsou totiž velmi zářivé a pozorovatelné na velké vzdálenosti. Jejich statistika je tak na rozdíl například od červených trpaslíků v blízkém slunečním okolí zcela jistě kompletní. Jednoho z nejbližších kandidátů na supernovu představuje ve vzdálenosti 250 ly Spica – nejjasnější hvězda Panny. Ještě o něco dál – asi 600 ly – leží Betelgeuze, nejjasnější stálice Orionu, která již dokonce dospěla do pokročilého stadia rudého nadobra a může vybuchnout doslova každým dnem. Stala by se tak na několik týdnů nejjasnějším objektem nejenom hvězdného nebe – viděli bychom ji i ve dne, přičemž by se jasností zřejmě vyrovnala Měsíci v úplňku!

Ani technologická převaha a schopnost vyrábět tank v dostatečných počtech nemusí být podstatné, pokud je stroj konstrukčně nedotažený a poruchový, nebo systém armádního zabezpečení není schopen v boji poškozené obrněnce dostatečně rychle opravit a vrátit znovu na frontu.

Například během sovětské invaze do Polska v září 1939 nasadila Rudá armáda do boje 1 675 lehkých tanků T-26. Zatímco 15 kusů ztratila v boji, celých 302 jich zůstalo stát kvůli mechanickým poruchám. Stejnou zkušenost udělaly sovětské armády i v prvních měsících německé ofenzívy, například během gigantické tankové bitvy u Brodů. 

Nasaditelnost

Pokud se tedy zaměříme na situaci u Panzerwaffe během druhé poloviny roku 1943, zjistíme, že střední tank PzKpfw III byl bojeschopný v průměru ze 34 %, u PzKpfw IV už se jednalo o 49 %. I když se tato čísla zdají být relativně nízká, jedná se o hodnoty pro válečný stav v podstatě běžné. Typ PzKpfw V Panther byl schopný nasazení u 37 % strojů, PzKpfw VI Tiger u 36 % strojů.

U posledně jmenovaného je toto číslo sice druhé nejnižší, ale přesto překvapivě vysoké na to, o jak složitou konstrukci šlo. Jde přitom nejspíše o důsledek faktu, že v daném období a situaci měly osádky tigerů ještě relativně dostatek času na provádění veškeré potřebné průběžné údržby, která měla na provozuschopnost těchto obrněnců velký vliv. 

Sečteno a podtrženo 

Z výše popsaných parametrů nám tedy v celkovém hodnocení (v souladu s převažujícím odborným míněním posledních let) vychází jako nejefektivnější německý tank druhé světové války PzKpfw IV. Pokud jeho výsledek budeme brát jako 100% základ pro hodnocení ostatních strojů, při kombinaci všech statistik se v těsném závěsu umístí PzKpfw V Panther s výsledkem 97,3 %, následovaný středním tankem PzKpfw III s 93,9 % a překvapivě až na pomyslném posledním místě z hodnocené čtveřice zůstává těžký PzKpfw VI Tiger s 67,3 %.

TIP: Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě

Je třeba přiznat, že střední tank postarší konstrukce, jakým PzKpfw IV ve druhé polovině války bezesporu byl, neměl dostatečnou bojovou hodnotu na to, aby se mohl rovnocenně měřit s těžšími tanky Spojenců, a že vždy existovaly okrajové úkoly, ve kterých nezbývalo než nasadit výkonnější stroj. Zároveň je faktem, že řada německých tankových es dosáhla značného počtu svých „zářezů“ právě na technologicky pokročilé legendě PzKpfw VI Tiger, protože ten měl v době svého nasazení na východní frontě největší kvalitativní náskok nad technikou protivníka, kterou postrádaly všechny německé typy před ním i po něm. Na druhou stranu je ale třeba říci, že drtivou většinu bojových činností mohl PzKpfw IV bez potíží zastat a proti svým slavnějším souputníkům v podobě tigeru a pantheru měl navíc zásadní výhodu v podobě nízké ceny a jednoduchosti, díky čemuž jej zavedené výrobní linky mohly chrlit ve značných počtech. 

Vzpomeňme si na sci-fi snímek Total Recall, remake z roku 2012. Svět se po chemické válce rozdělil na dvě teritoria, jež odpovídají dnešní Austrálii a Evropě, přičemž lidé z Kolonie (Austrálie) cestují za prací do Spojené federace Británie gravitačním výtahem skrz střed Země. V centru planety se výtah vždy na chvíli zastaví a kabina se otočí, neboť se tam mění gravitace.

TIP: Postupimská brambora ukazuje rozdíly v zemské gravitaci

Co by se však stalo, kdyby cestující v tu chvíli opustili sedačky? Zažili by stav beztíže. Pocit tíže – složený efekt gravitační a odstředivé síly – totiž závisí na hmotnostech dvou těles a jejich vzájemné vzdálenosti. Kdekoliv na povrchu Země je rozhodující většina hmoty působící gravitačně v jednom směru, který nazýváme „dolů“. Avšak v centru planety panuje jiná situace, neboť Země je sféricky přibližně symetrická. V samotném gravitačním středu se tedy gravitační síly působící ze všech směrů vzájemně vyrovnávají, a člověk by tam tudíž pociťoval „tíhu“ na všechny strany, celkově by se však nacházel ve stavu beztíže.