Jedním z palčivých problémů dnešní světa je nerovnost, která se stále více rozevírá mezi lidmi různých sociálních vrstev. Američtí badatelé pomocí dostupných dat a vlastních experimentů zjišťovali, jak se sociálně ekonomická nerovnost udržuje mezi lidmi. Využili k tomu rozsáhlý soubor dat o 150 tisících mexických žadatelů o půjčku mezi lety 2015 až 2017.

Součástí těchto žádostí o půjčku byly i psychologické testy, v nichž žadatelům 20× rychle po sobě ukázali dvojici obrázků a požadovali po nich, aby určili, zda jsou obrázky stejné či nikoliv. Klíčová byla druhá část testu, ve které měli žadatelé odhadnout, jak si sami vedli v porovnání s ostatními.

TIP: Statistky ukazují: Starší otcové mají větší šanci na chytré a vzdělané syny

Výsledky těchto testů i dalších podobných experimentů ukázaly, že lidé, kteří jsou vzdělanější, bohatší a sami se považují za více nóbl, si o sobě myslí, že uspěli v podobných testech výrazně lépe, než ostatní žadatelé o půjčku. Tito lidé jsou upřímně přesvědčeni, že jsou lepší než ostatní, a to jim poskytuje v řadě ohledů přinejmenším nepřímé výhody. Lidé, kteří se narodili do horních vrstev, tam také zůstanou. Příslušnost k horním sociálním vrstvám podle vědců zvyšuje mínění o vlastních schopnostech a možnostech, a to zase přispívá k udržování sociálních vrstev mezi generacemi. 

Jedním z nejvýraznějších útvarů na povrchu Pluta je jeho „srdce“, neboli Tombaugh Regio. Jeho levou část představuje Sputnik Planitia, geologicky mladá a nápadně hladká oblast. Podle některých vědeckých teorií existuje pod Sputnik Planitia skrytý podpovrchový kapalný oceán. Pro jeho existenci svědčí některé nepřímé důkazy.

Kde by se ale takový oceán na Plutu vzal a jak by mohl vydržet v kapalném stavu na trpasličí planetě s průměrnou teplotou −229 °C? Jednou z možností je, že se podpovrchový oceán Pluta vytvořil v kráteru po dávné dramatické srážce s velikým asteroidem. Pokud by tam ale takový oceán vznikl, měl by už před dlouhými miliony a miliony let kompletně zmrznout.

Přirozená izolace

Shunichi Kamata z japonské Hokkaido University a jeho spolupracovníci tvrdí, že klíčem k řešením této záhady je vrstva klatrátů. Ty tvoří molekuly plynu, například metanu, které jsou polapené mezi molekulami vody. Klatráty jsou velmi viskózní a velmi špatně vedou teplo. To z nich dělá ideální materiál, který by mohl izolovat kapalný oceán od ledu na povrchu Pluta. Plyn v klatrátech by přitom mohl pocházet z jádra Pluta.

TIP: Vesmírná Sahara: Na povrchu Pluta jsou duny z metanového ledu

Pokud mají Kamata a spol. pravdu, stejný mechanismus by mohl fungovat na řadě jiných světů, které jsou dostatečně velké a přitom jen minimálně ohřívané. Ve Sluneční soustavě by to mohla být řada ledových měsíců nebo trpasličích planet a podobných objektů. To by znamenalo, že kapalné oceány se mohou ve vesmíru vyskytovat mnohem častěji, než jsme si mysleli.

Statkáři nevolníky běžně fyzicky trestali, natahovali na skřipec, dávali do klády a zavírali na libovolně dlouhou dobu do vězení. Před zvůlí vrchnosti je neochránila ani pravoslavná víra, neboť zůstávali „pokřtěným majetkem“.

„Smrad z nohou vyhání mouchy“

Nevolníky tyranizovala i příroda: „Půda držela rolníka ve svém sevření, občas ho obdarovávala, občas mu své dary upírala, zůstávala ale vždy záhadná a vrtošivá.“ Navíc se drželi neracionálních metod obdělávání, používali zastaralé nástroje a ke všem novinkám přistupovali odmítavě. Nelze se divit, že většina z nich nebyla schopna vyprodukovat nadbytek zemědělských produktů, žila ve velké nouzi, zadlužovala se a hladověla.

Tvrdé životní podmínky se odrazily i na necitlivosti v jejich rodinách. Bylo běžné, že se stejnou krutostí, s jakou páni zacházeli s nevolníky, se mužici chovali ke svým ženám. Jednali podle přísloví: „Udeř svou ženu topůrkem sekery, sraž ji na zem a podívej se, jestli dýchá. Pokud ano, pak to hraje a potřebuje přidat.“ Mnozí mužici raději utekli do řídce obydlených a odlehlých oblastí obrovské ruské říše, jiní se bouřili a pozvedali zbraně proti svým pánům.

Zatímco statkáři žili na zámcích či v městských palácích, poddaní se museli spokojit s nízkými dřevěnými domky. Přes zastřešenou verandu se vcházelo do jediné místnosti - velké sednice: „Čtyři stěny, stejně jako celý strop do půl zakoptěný sazemi. Podlaha rozprýskaná, nejméně na coul vysoko zanesená špínou; pec bez komína, ale nejlepší ochrana před mrazem, a kouř, kterého je každé ráno v zimě v létě plná chýše.“ „ (…) pán domu (...) měl z titulu své funkce nejlepší místo na spaní – což bylo nahoře na peci (...) Ostatní členové rodiny spali na hliněné podlaze. Svléknout se by je ve snu nenapadlo, ale když v pokoji nebyla moc velká zima, muži si před ulehnutím sundali válenky. Měli pořekadlo: ‚Smrad z nohou vyhání mouchy.‘“

Velké plány

Členové domácnosti jedli ze společné mísy, spali v jedné místnosti často vedle dobytka a potřebu vykonávali pod širým nebem. Hygienické podmínky byly děsivé. Rolníci si například plivali do očí, aby se zbavili ječného zrna, nebo krmili potomky z úst do úst. I z tohoto důvodu každé čtvrté vesnické dítě umíralo ještě před dovršením jednoho roku, a dospělí se v průměru dožívali pětatřiceti let.

Proti nevolnictví se nepostavil žádný car. Toho se hodlala odvážit až Kateřina II., která dosedla na trůn v roce 1762. Inspirovala se díly osvícených filozofů a ve svých dopisech Voltairovi, Diderotovi i dalším myslitelům horovala pro svobodu každého jedince. Zdálo se, že chce prosadit reformy, které by odstranily přežitky feudalismu.

Carevna proto svolala do Moskvy komisi volených delegátů, kteří měli rozhodnout o novém zákoníku. Sepsala pro ně velmi liberální takzvanou Velkou instrukci. Nešlo o původní dílo, ale o kompilát z Montesquieuova „Ducha zákonů“.

Komise se ale žádných závěrů nedopracovala, jelikož se šlechta zásadně postavila proti zrušení nevolnictví, nevolníků se nikdo na nic neptal a nepočetné měšťanstvo se nedokázalo zasadit o modernizaci země. A sama Kateřina II. si nemohla dovolit znepřátelit šlechtu, neboť se na trůn dostala státním převratem. Z pragmatického hlediska proto nakonec potvrdila všechny výsady statkářů, jejich vlastní samosprávu, neplacení daní a zrušení povinné služby státu. Šlechta měla jedinou povinnost - odpovědnost za placení daní nevolníky. Ze všech carevniných velkolepých osvícených plánů tak zbyl pouze zákaz používání kladívka při dražbách lidí, na nichž se nevolníci prodávali jako zboží.

TIP: Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Carské Rusko vstoupilo do 19. století jako země, kde devadesát procent obyvatelstva žilo na vesnici v neutěšených podmínkách a živořilo v pozici nesvobodných mužiků. Na svobodu a občanská práva si nevolníci museli počkat až do roku 1861.

Asi 80 procent všech bakteriálních infekcí mají na svědomí bakteriální biofilmy, slizké povlaky plné nebezpečných bakterií. Takové biofilmy často vznikají kolem poranění pacientů nebo třeba na implantátech a dalších medicínských zařízeních. Bakteriální biofilmy nikdy nebylo snadné odstranit, v dnešní době bakterií rezistentních vůči antibiotikům je to ale úkol téměř nadlidský.

Američtí vědci zavádějí novou metodu boje proti biofilmům rezistentních bakterií, která je založená na bezdrátových elektrických obvazech (WED, podle anglického „wireless electroceutical dressing“). Tyto obvazy nepotřebují vnější zdroj elektrického proudu. Elektřinu si vyrábějí samy pomocí elektrochemické reakce, která se spustí, když se obvazu dotkne tělní tekutina pacienta. Podle dřívějších výzkumů elektřina rovněž podporuje samotné hojení ran.

TIP: E-obvaz urychluje hojení ran pomocí elektrického pole

Experimenty ukazují, že elektřina z takového obvazu je pro lidské pacienty neškodná. Zároveň ale postačuje k tomu, aby rozrušila bakteriální biofilm, a také bránila samotnému jeho vzniku. Také se ukazuje, že díky elektřině jsou bakterie zranitelnější dalšími léky. Podle vědců je také velmi nepravděpodobné, že by si bakterie proti takovému obvazu vyvinuly rezistenci. V současnosti probíhají klinické testy bezdrátových elektrických obvazů na lidských pacientech s popáleninami.

Už jako miminko je Sissi zvláštní, vždyť její maminka jí daruje život o Štědrém večeru. A právě narozená Alžběta Amálie Evženie z rodu Wittelsbachů má navíc v puse zoubek. Maminka Ludovika je ženou vévody Maxe Bavorského, který si rozhodně zaslouží pár řádek. Není to významný vévoda, ale Sissi po něm dědí povahu. „Vévoda celé dny chodí po lesích, oblečený jako měšťák, a pak hraje v hospodě karty,“ šeptá si evropská aristokracie. Rodina žije v přírodě v milovaném zámku Possenhofenu. Jenže idylka měla brzy skončit a vystřídat ji idylka jiného druhu. Tedy idylka zvenčí.

Musí jen souhlasit

Císařovnou se měla stát její sestra Helena, zvaná Néné. „Vychovávala jsem ji jako nejlepší nevěstu,“ ujišťuje v létě 1853 maminka Ludovika maminku ženicha, jímž byl třiadvacetiletý císař František Josef I. Františkova matka Žofie byla Ludovičina sestra a obě mladé dívky tedy jeho sestřenice. Blízké sňatky mezi panovníky jsou obvyklé, což vede ke genetickým zatížením. Jenom v 19. století se mezi Wittelsbachy, k nimž Sissi patří, objevilo třicet osob deviantních nebo šílených, a Habsburkové na tom nebyli líp.

Přítomnost mladých krasavic císaře z míry nevyvádí, už má za sebou zkušenosti. „Na tu první mu slečnu obstarala maminka, ostatní si už sehnal sám,“ šeptají si dvorní dámy. Teď si ale František vybírá manželku. Ke zděšení maminky i tety volba nepadne na perfektní Néné, ale na nezkrotnou Sissi. „To nedovolím,“ vzteká se císařovna matka. „Bude ti dělat ostudu, neumí se chovat, rostla jak dříví v lese!“

Jenže Sissi, které není ještě ani šestnáct, Františka okouzlí za jediný den. Když jí císař oznámí, že si ji hodlá vzít, nemá jinou šanci než souhlasit. „Kdo by mohl nemilovat takového muže?“ odpoví prý na dotaz své matky. O mnoho let později ovšem poznamená: „Manželství je nesmyslná instituce. V patnácti je člověk prodán a vysloví přísahu, které nerozumí a které se nemůže zbavit třicet a více let.“

Tchyně i v posteli

Sissi nemá podle měřítek Františkovy matky slušné vychování ani slušné šaty. Okamžitě po zásnubách ji  provedou vzdělávacím drilem a dostane seznam pravidel včetně toho, jak provádět ranní toaletu. Horda učitelů doplňuje mezery ve vzdělání, mezi nimi učitel dějepisu z Uher. Jeho výuky se účastní dobrovolně i bratři princezny. Pan učitel netuší, že v budoucí císařovně vzbudí nadšení pro všechno uherské, které ji bude provázet celý život. Chystá se taky výbava. Mimo jiné obsahuje čtrnáct tuctů punčochových párů, dvacet párů rukavic, šest párů vysokých bot a sto třináct párů střevíců, neboť císařovna si smí vzít tytéž boty a rukavice pouze šestkrát.

Svatba se koná 24. dubna 1854. „Tím skončila moje svoboda,“ stěžuje si Sissi sestrám. František byl totiž od malička vychováván matkou bez zásahu svého otce, a tak se naučil ji ve všem poslouchat. Vůbec mu nepřišlo na mysl, že do manželství by mu zasahovat neměla. Takže z tchynina zápisníku víme největší intimnosti, třeba jak vypadala Sissi před svatební nocí: „Alžběta ukrývala svou přirozenou krásu. Upoutala mě záplava dívčiných nádherných vlasů na polštáři. Ležela jako vyděšené ptáče schoulené hluboko v hnízdě.“ Taky díky tchýni víme, že úspěšná byla až třetí společná noc. „Sissi se omluvila ze snídaně, císař mě ujistil, že naplnila jeho lásku.“ 

Ubohá Sissi je špehovaná na každém kroku. „Cítila jsem se tak opuštěná, tak sama. Císař vždy časně ráno odjížděl do Vídně, až v šest se vracel na večeři. Až do té chvíle jsem byla celý den sama a obávala se okamžiku, kdy vstoupí arcivévodkyně Žofie. Hodinu za hodinou slídila, co dělám. A všechno, co jsem dělala, bylo špatně. Smýšlela nepříznivě o každém, koho jsem milovala.“ Takto zaznamenala v pamětech tetiny stížnosti Sissiina neteř Marie.

Nápadníci a nápadnice

Sissi si zoufá. „Mám císaře tak ráda! Jen kdyby nebyl císař,“ stěžuje si matce v dopise. Ale on císařem je a navíc poslušným synem. „Intimní život císařského páru byl problematický,“ uvádí lékař Hans Bankl, autor knihy Nemoci Habsburků.

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

„Temperamentní císař se ocital ve složité situaci, protože Sissi byla v kontrastu ke svému přitažlivému zjevu ženou chladnou. Tělesná láska ji zajímala pramálo. Ve svém manželství si z erotiky učinila nástroj nátlaku. Když se při věčných hádkách s tchyní František Josef nepostavil na její stranu, Alžběta ho vykázala z ložnice. Marně klepával na její dveře po mnoho týdnů.“ To si nenechá líbit žádný muž, takže i tenhle začal hledat útěchu u jiných žen. Sissi také nachází jiné obdivovatele, z nichž nejslavnější je Gyula Andrássy, revolucionář a posléze premiér v Uherském království. 

Průmyslově intenzivně zpracované potraviny (anglicky „ultraprocessed foods“) jsou v poslední době stále oblíbenější. Odborníci ale varují, že taková jídla mohou ohrožovat naše zdraví. Předešlé studie zjistily, že průmyslové potraviny mohou zvyšovat riziko obezity, vysokého krevního tlaku a rakoviny. Nový výzkum z Francie dospěl k tomu, že konzumace průmyslových jídel možná celkově zvyšuje riziko časnějšího úmrtí.

Podobné výzkumy bývají citlivé, zvláště pro výrobce takových potravin. Proto badatelé zdůrazňují, že nejde o jednoznačný důkaz, nýbrž souvislost, která si zaslouží další výzkum. Ve své studii analyzovali data o více než 44 tisících lidech žijících ve Francii, starších 45 let. Účastníci výzkumu po dobu 7 let detailně zaznamenávali, co měli předchozí den k jídlu. Během této doby celkem asi 600 účastníků výzkumu zemřelo a vědci hledali spojitosti mezi úmrtími a stravou. Výzkum ukázal, že intenzivně průmyslově zpracované potraviny tvoří průměrně asi 30 procent jídelníčku všech účastníků výzkumu.

TIP: Ztužený tuk zabíjí: Stát New York funguje jako obří laboratoř

Průmyslově zpracovaná jídla obsahují celou řadu složek, které mohou ovlivnit lidské zdraví, od nevyzpytatelné soli a tuků, až po nejrůznější umělé příchutě, barviva, sladidla či emulgátory. V dnešní době se takto průmyslově vyrábějí například zmrzliny, bonbony a jiné sladkosti, moučníky, energetické tyčinky, zpracované masné výrobky nebo instantní potraviny. Výsledky výzkumu sice ještě bude nutné důkladně ověřit v jiných oblastech a na větších souborech dat, ale zatím to vypadá, že každých 10 procent průmyslových potravin v jídelníčku zvýšilo pravděpodobnost úmrtí během uvedeného sedmiletého období výzkumu o nemalých 14 procent. Nejlepší ochranou je jako vždy v podobných případech pestrá strava.

Na začátku dubna sledoval celý svět odvážný pokus izraelské soukromé společnosti SpaceIL, jejíž modul Berešít měl jako první soukromé zařízení přistát na Měsíci. Velkým úspěchem přitom již byla samotná stavba modulu a jeho vyslání k Měsíci s využitím nosné rakety Falcon 9 americké společnosti SpaceX. Pokus bohužel skončil neúspěchem kvůli selhání gyroskopu a následné ztrátě spojení s izraelskou sondou.

Podle posledních údajů telemetrie měl modul Berešít ve výšce 150 metrů rychlost přes 500 kilometrů za hodinu a podobnou rychlostí zřejmě narazil do povrchu Luny, což vedlo k jeho destrukci. Americká lunární sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) podle všeho nedávno vystopovala místo dopadu modulu Berešít, které se nachází v měsíčním Moři jasu.

Objev místa dopadu Berešít

NASA nejprve odhalila oblast dopadu sondy Berešít analýzou dostupných dat o závěrečné fázi letu modulu. Tím určili oblast dopadu s přesností na několik kilometrů. Když nad touto oblastí přeletěla sonda LRO ve výšce 90 kilometrů, tak pořídila černobílé snímky území. V NASA poté porovnali nové snímky se záběry oblasti, které byly pořízené před dopadem izraelského modulu.

TIP: První soukromá mise dopraví na Měsíc časovou schránku z Izraele

Nakonec se jim s velkou jistotou podařilo určit samotné místo dopadu. Není tam patrný žádný zřetelný kráter, jaký by se objevil po dopadu meteoritu. Modul Berešít se pohyboval přece jenom mnohem pomaleji než meteority, letěl pod velmi pozvolným úhlem a oproti meteoritům byl také poměrně lehký. NASA bude místo dopadu dále zkoumat. Chtějí hlavně zjistit, jestli nehodu přežil systém pro odrážení laserových paprsků Lunar Retroreflector Array (LRA), který by bylo možné dále využít.

Ve vzpomínkách vojáků Wehrmachtu figurují i objekty čs. opevnění. Příslušník 3. horské divize, notně ovlivněn propagandou, například napsal: „Když se ozval zvuk detonace, už jsme věděli: ‚Už zase letí do vzduchu nějaký bunkr.‘ Židé zde Čechy, zdá se, také ošidili, neboť když se pak člověk podíval na ten beton, nebylo to opravdu to nejlepší. To potvrdily i pokusné ostré střelby v údolí Dyje, které provedl náš pluk.

Bunkr naštěstí nestřílel 

My všichni jsme byli zvědaví na terén, neboť tam jsme měli být v případě války nasazeni, a také nás zajímal účinek našich děl. Naše horská houfnice byla naložena na nákladní auto. Tak se jelo obtížnou cestou dolů do údolí hluboce zaříznuté Dyje. Dole byla cesta tak úzká, že vůz nemohl jet dále, takže dělo muselo táhnout mužstvo. Několik málo našich lidí před nimi upravovalo nerovnou cestu. Tu přijela četa dělostřelců, kteří se měli účastnit cvičení. Dříve než byl vydán nějaký rozkaz, byli všichni u tažných lan a pomáhali. To je opravdový vojenský duch. Ženisté postavili rychle přes Dyji nouzovou lávku, přes kterou se mohli přihlížející dostat na druhý břeh.

Krátké pokyny k palbě a lehká polní houfnice, která střílela před námi, má odstříleno. Tajně jsme doufali, že střílela vedle, abychom z bunkru také něco měli. Ale již po několika ranách zely ve stěně dvě velké díry. My jsme pak ubohý objekt dorazili. Vypadal smutně! Kusy betonu a železné pruty. V duchu jsme si ale mysleli: ‚Je přece lepší, že to tak dopadlo.‘ Neboť kdyby také střílel, nešlo by to tak hladce. Když jsme se vrátili s dělem zpět do Strachotic, čekala nás zpráva: ‚Zítra se jede domů.‘ Smutná zpráva pro nás mladé, kteří jsme nebyli na ničem vázáni, a tento volný život bychom rádi vedli dále. Ale naši starší kamarádi se už těšili zase domů, k ženě, dítěti a k práci, kterou museli přerušit...“ 

Linie opevnění prorazíme 

Výše uvedené vzpomínky příslušníka dělostřeleckého oddílu jsou cenné i proto, že popisují zkušební dělostřelecké postřelování jednoho z objektů čs. opevnění stojícího v údolí Dyje nedaleko Podmolí na Znojemsku, v prostoru současného Národního parku Podyjí. Názory německých vojáků na hodnotu objektů čs. opevnění se různily, v oficiálně zveřejňovaných textech byla jejich hodnota zpravidla bagatelizována, v soukromých neveřejných zprávách se naopak častěji objevují informace vyjadřující respekt k systému čs. opevnění a také zmínky o tom, že by při skutečném boji nešlo úplně vše tak snadno, jak si Němci při plánování představovali.

To je ostatně dobře patrné na předchozím vzpomínkovém textu. Příkladem veřejného dobového textu, který čs. opevnění nehodnotí příliš lichotivě, může být níže uvedena stať z knihy Über den Böhmerwald ins Sudetenland, kterou napsal v roce 1939 podplukovník Johannes Gittner, operační důstojník štábu německé 5. pěší divize. Jeho jednotky měly v říjnu 1938 prorážet čs. obranné linie na Šumavě:

„Velitelství divize mělo jasný obraz o poměrech na druhé straně hranice. Vývoj české nástupové sestavy a výstavba bunkrů naproti našemu úseku nám byly až do posledního objektu známy a o vedení předpokládaného úderu přes linii českého opevnění až na týlový okraj jazykové hranice bylo také jasno. Stezky v mohutných hraničních lesích v okolí Železné Rudy, pro nás tak důležité, jsou nám snad též známy.

Hodnocení opevnění

O opevněných prostorech, které jsou zvláště silné v okolí Kašperských Hor a Dlouhé Vsi, jsme získali následující představu: pevnostní zóny jsou sice silné, ale k čemu jsou Čechům tyto bunkry, když neměli žádné muže, kteří by měli srdce na to, aby vydrželi bojovat v těchto stísněných a českými vojáky nenáviděných objektech? Jak jsme se také později mohli sami přesvědčit, bunkry byly tak špatně zařízené, že osádka při odpočinku mohla pouze sedět na bobku a nemohla si lehnout.

Lze si představit její utrpení, když by měla vydržet bojovat více dní. Většina bunkrů není ještě hotová, chybí zařízení na odtah plynů a další věci. Vžili jsme se do situace obsluhy kulometu v bunkru, který se stále více a více plní plyny ze střelby vlastní zbraně. Navíc k nim Češi sami vytvořili v jednotkách odpor, neboť i za lehký vojenský prohřešek trestali vícedenním uvězněním v bunkru. Viděno celkově bylo nám vojákům tělem i duší jedno, zda byl český bunkr a jeho osádka méně, či více schopný odporu. Byli jsme tehdy a jsme i teď pro nadcházející dobu, když to vůdce nařídí, připraveni takovéto linie napadnout a prorazit, a to bez dalšího přemýšlení, kromě operačních a taktických úvah o druhu a způsobu provedení útoku.“

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Poslední odstavec úryvku z Gittnerovy knihy je rovněž přínosný v tom, že nám dává nahlédnout do psychiky německého vojáka v roce 1938. Důkladné zpracování německou propagandou a až nepochopitelná důvěra v činy vůdce je nepřehlédnutelná. Kam německý národ tato slepá důvěra v Hitlera zavedla, dnes již víme. Bylo by jistě zajímavé vědět, jak by výše uvedené vzpomínkové texty zněly, kdyby jejich pisatelé věděli, co všechno je brzy potká.

Středa 15. května 2019 se stala milníkem v historii automobilové nákladní dopravy. Na veřejnou komunikaci se poprvé vydal autonomní nákladní automobil, který ani nemá kabinu pro řidiče. Byl to náklaďák T-pod švédské společnosti Einride, jehož světová premiéra na silnici se odehrála ve švédském Jönköpingu, u zařízení logistické společnosti DB Schenker, která bude tyto autonomní náklaďáky používat.

Nákladní automobil T-pod není možné přímo řídit, protože není vybavený pro lidskou posádku. Spoléhá na systém autonomního řízení, který zahrnuje kamery, radary, LiDARy a elektroniku od Nvidie. V případě potřeby může řízení T-podu převzít lidský operátor pomocí dálkového ovládání. T-pod má elektrický pohon s bateriemi. Na jedno nabití ujede 200 kilometrů a může se pohybovat maximální rychlostí 85 kilometrů za hodinu.

TIP: T-log je prvním autonomním, elektrickým a terénním náklaďákem

Náklaďák T-pod teď čeká každodenní testovací provoz v zařízení společnosti DB Schenker. Od švédských úřadů na to má povolení do 31. prosince 2020. Zavádění autonomní nákladní dopravy je podle představitelů společnosti Einride součástí úsilí o udržitelný dopravní systém, který by nezatěžoval životní prostředí tolik jako dnes.

Elegantní kapradiny křídelnice (Pteris) rostou v teplých oblastech světa a bývají pěstované jako pokojové rostliny. Jedna z nich, křídelnice Pteris vittata, která roste od jižní Evropy přes Afriku a Asii až do Austrálie, je specialistkou na arzén. Má úžasnou schopnost „vysávat“ z prostřední nebezpečný prvek arzén a hromadit ho ve svém těle. Tato křídelnice dokáže tolerovat takové množství arzénu, které by zabilo většinu rostlin i živočichů.

Vědci nedávno zjistili, že zmíněná křídelnice používá při zpracování arzénu unikátní mechanismus. Ten má k dispozici jako jediný druh mezi eukaryotními organismy. Podobné procesy na Zemi využívají už jenom některé bakterie. Badatelé tento mechanismus detailně prozkoumali na genetické úrovni, takže ho teď bude možné využít v biotechnologickém výzkumu.

TIP: Extrémní evoluce: U lidí v poušti Atacama se vyvinula schopnost pít vodu s arzénem

Dřívější experimenty ukázaly, že když tato křídelnice roste v půdě kontaminované arzénem, odstraní ve svém okolí během pěti let téměř polovinu tohoto toxického prvku. Křídelnice nejsou příliš vhodné na pěstování ve velkém, zvlášť pokud jde o chladnější oblasti. Když teď ale známe jejich „trik“ na arzén, mohli bychom příslušné geny přenést do jiných, snadno pěstovatelných rostlin. S jejich pomocí by pak bylo možné odstranit arzén z prostředí na velkých plochách a za minimálních finančních nákladů.