Drony v dnešní době změnily spoustu věcí. Přinesly doposud nevídané fotografie a videa, pomáhají v ochraně přírody, přepravují krev a orgány pro nemocnice anebo se podílejí na záchranných misích v případě neštěstí a katastrofy. S drony se ale také pojí zcela nové komplikace a problémy.

Drony mohou nenápadně pašovat drogy a další nelegální náklady. Také mohou v nestřežené chvíli vyděsit lidi, způsobit škody na cti nebo na majetku a bohužel také ohrozit provoz na letištích. V Japonsku se proto rozhodli zatočit s nezodpovědnými majiteli dronů.

TIP: Pomáhat a chránit: Ve Velké Británii vznikla první policejní jednotka dronů

Nové nařízení v Zemi vycházejícího slunce trestá piloty dronů, kteří řídí své drony v podnapilém stavu. Kdo bude přistižen při pilotování dronu o váze vyšší než 200 gramů pod vlivem, může počítat s trestem vězení v délce až jeden rok a s pokutou ve výši 2 750 dolarů (přes 62 tisíc Kč). Pokud bude podnapilý pilot provádět s dronem nebezpečné manévry, jako například nalétávat na lidi, pokuta se může vyšplhat až do výše 4 600 dolarů, tedy v přepočtu přes 100 tisíc korun. 

Oblasti Jižní a Střední Ameriky zůstávají pro hledače ztracených kultur opravdovým rájem – navzdory tomu, že v jejich případě většinou nešlo o „záhadná“ zmizení, nýbrž o zcela jednoznačný důsledek bezohledného konání conquistadorů. 

V pádu starobylého města Tiwanaku ovšem sehrály roli i další faktory: například výstavba železničního náspu v 19. století či fakt, že dávné monolity sloužily ještě v minulém století k budování okolních vesnic. Dnes tak mají archeologové k dispozici pouhé čtyři monumenty, zahrnující zbytky pyramid Apakany a Pumapunku (v překladu brána pumy) a ruiny dvou chrámů včetně několika soch. I tak malé dědictví ovšem podává neocenitelnou zprávu o existenci jedné z nejzáhadnějších civilizací v dějinách. 

Říše Tiwanaku měla vzkvétat někdy v letech 200–1000 a v dobách největší slávy sahala od peruánského pobřeží až k severní Bolívii a zahrnovala i část Chile. Její stejnojmenné centrum vyrostlo v povodí posvátného jezera Titicaca, nejvýznamnějšího sakrálního místa andských kultur. Centrum impéria se soustředilo okolo města Tiwanaku, jež mělo v dobách největšího rozkvětu až 70 tisíc obyvatel. Jelikož leželo v úctyhodné nadmořské výšce 3 850 m, pyšnilo se i jedním rekordem: Představovalo nejvýš položené sídlo starověkého světa. 

Zmizelí znalci kamene 

Archeologické nálezy svědčí o neobyčejně vyspělé kultuře, o níž se však nepodařilo zjistit téměř nic. Je však víc než zřejmé, že její dávní stavitelé museli mít mimořádné znalosti. Použitý kámen se v místě vůbec nevyskytuje, a ohromné bloky tam tudíž lidé museli dopravit z lokalit vzdálených minimálně desítky kilometrů. Kameny navíc spojuje zvláštní slitina kovů – materiál, který se v regionu rovněž nenachází.

TIP: Kamenný poklad v srdci džungle: Odhalená tajemství mayské megapole

Zřejmě největší údiv vzbuzuje komplex Pumapunku, který je doslova posetý kamennými monolity, jež jsou tak dokonale opracované, že působí jako ořezané laserem. Kdysi zřejmě tvořily pyramidu, přičemž jednotlivé kusy vážící i stovky tun do sebe naprosto přesně zapadaly. Zůstává obrovskou záhadou, jak dávní tvůrci podobného výsledku dosáhli. Podle vědců je totiž téměř nemožné uskutečnit takový projekt bez přesných plánů a nákresů – a písmo prý přitom stavitelé jedné z nejzáhadnějších zmizelých říší neznali. 

Bessie Warfieldová. Žena, která pořádně zatřese britskou monarchií. Královská rodina není příliš zvyklá na skandály a temperamentní Američanka snad slovo „skandál“ vymyslela. Ctižádostivá mladá dívka z velmi dobré rodiny dostala jméno Bessie, nechce se ale jmenovat jako nějaký zatoulaný pes. Přikloní se ke svému druhému křestnímu jménu Wallis. Na svém příjmení nijak nelpí. Během života ho změní hned několikrát. 

Manžel sem, manžel tam

Provdá se brzy, už ve dvaceti letech za pilota Winnfrieda Spencera. Rozhodně ale není žádná domácí puťka. Má skvělé vzdělání. Miluje společnost a o ctitele nemá nouzi. Najde si mezi nimi i druhého manžela. Burzovní makléř Ernest Simpson kvůli ní opustil ženu a dítě. Wallis se nemá špatně. Ale ruku na srdce. Která žena by odolala, kdyby se jí začal dvořit anglický princ? Následník trůnu princ Eduard! Byla to láska, nebo jen okouzlení vidinou královské koruny? Ať tak či onak, jejich vztah se brzy stane veřejným tajemstvím. Britové jsou zděšeni. Že by se jejich královnou měla stát dvakrát rozvedená Američanka?! V žádném případě!

TIP: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Když Eduard VIII. v lednu 1936 nastoupí na trůn, skandální lásku mu zatrhnou. Mladý král se všemožně snaží. Navrhne, aby se Wallis stala jeho manželkou, ale ne královnou. Potomci by neměli právo na trůn a tak dále. Miluje ji tak, že bez ní nemůže být. Monarchie je neoblomná. Buď trůn, anebo Wallis! A stane se nevídaná věc. Eduard VIII. po necelém roce vlády v prosinci abdikuje! Na trůn nastoupí jeho mladší bratr. Budoucí manžele Eduarda a Wallis jmenuje vévody z Windsoru. Anglie je v šoku. Nejlepší řešení je odjezd. Jejich domovem se na zbytek života stane Francie. S královskou rodinou se uvidí už jen výjimečně. 

Ani ve Francii se mladý pár nedočká klidu. V médiích se často objevují nejrůznější skandální odhalení. Po válce jsou dokonce obviňováni z kolaborace s nacisty.

Co se asi děje v mysli teroristy? A co se děje v hlavě příznivců teroristických útoků, kteří obdivují vraždění? Na tuto otázku hledala odpověď nová studie mezinárodního týmu vědců. Podařilo se jim přesvědčit skupinu mladých extrémistů, aby se zúčastnili experimentu, během kterého jim skenovali mozky na magnetické rezonanci.

V experimentu účinkovalo 30 radikálních islamistů, kteří výslovně schvalovali násilí vůči civilistům ve jménu džihádu. Všichni tito radikálové také podporovali hnutí Laškar-e-Taiba, jednu z nejvíce aktivních militantních islamistických organizací světa, která je známá vazbami s Talibanem a Al-Káidou. Radikálové kupodivu vzorně spolupracovali s vědci a na magnetické rezonanci odpovídali na otázky o jejich posvátných hodnotách i všedních záležitostech. Skeny mozků radikálů pak vědci porovnali se skeny amerických univerzitních studentů.

TIP: Náboženské zážitky aktivují stejné dráhy v mozku, jako sex a drogy

Ukázalo se, že když se vědci dotazovali radikálů na jejich náboženské hodnoty a abstraktní ideje, zaznamenali sníženou aktivitu v jejich oblastech mozku, souvisejících s kognitivní kontrolou a logickým uvažováním. Jak se zdá, když u těchto lidí přijde řeč na citlivá náboženská témata, vypíná se u nich racionální myšlení, a taky schopnost posoudit důsledky svých činů. Když se mluvilo o jiných, běžnějších věcech, aktivita mozku radikálů byla stejná, jako u běžné populace.

Reálně se totiž před námi rýsuje možnost, že náš vesmír není jediný – že žijeme v nevelké části vesmíru vesmírů, tzv. mnohovesmíru. Šlo by jistě o ten nejpřekvapivější objev v dějinách. Ostatně o tom jsme se rozepsali v první části článku.

Deset na pětistou vesmírů

Fyzici se již dlouho snaží vytvořit teorii všeho, která by zahrnula všechny čtyři základní fyzikální síly, tedy elektromagnetickou, slabou jadernou a silnou jadernou sílu a gravitaci. Taková teorie by vyřešila základní problém současné fyziky, protože by smířila obecnou relativitu a kvantovou mechaniku. Nejznámějším kandidátem na teorii všeho je už zmiňovaná M-teorie, která zastřešuje teorie superstrun. 

Z teorií superstrun vyplývá, že základní proměnné ve vesmíru mohou být nastaveny v takřka nepředstavitelném počtu možných kombinací. Někdy se uvádí 10⁵⁰⁰ kombinací a podobně fantastické hodnoty, což bývá důvodem ke kritice superstrunových teorií. Poslední dobou se však někteří teoretičtí fyzikové domnívají, že právě s tímto ohromným množstvím možných nastavení vesmíru jsme na správné stopě. Teorie superstrun nám podle jejich představ „sdělují“, že někde kolem nás existuje 10⁵⁰⁰ různých vesmírů a každý z nich představuje jednu inflační bublinu v mnohovesmíru. Odborníci tomuto gigantickému množství potenciálních kombinací kosmických parametrů někdy říkají krajina teorie strun („string theory landscape“).

Zní to fantasticky: mnohovesmír přeplněný ohromnou spoustou vesmírů, včetně toho našeho. Podle Matthewa Johnsona z kanadského Perimeter Institute se možná nikdy s určitostí nedozvíme, zda bubliny jiných kosmů existují, či nikoliv. Se štěstím bychom však přece jen mohli nějaké stopy nalézt. Kdyby totiž některé bubliny inflačních vesmírů vznikly v těsné blízkosti našeho rodícího se kosmu, mohly by se v počátečních fázích navzájem ovlivnit a zanechat o tom důkazy. Johnson a jeho kolega v roce 2007 navrhli, že by po srážce sousedních bublin mohly zůstat kruhové stopy. Při takové kolizi rozpínajících se vesmírů by vznikaly jasné a horké prstence fotonů a my bychom snad mohli najít jejich „otisky“. V roce 2011 tedy oba vědci prošli starší data ze sondy WMAP, která měřila reliktní záření před observatoří Planck. Žádné kruhové stopy však neobjevili.

Svědectví sondy Planck

Na sklonku minulého roku se objevila zajímavá studie, jejímž autorem je Ranga-Ram Chary z týmu, který zpracovává data ze sondy Planck. Chary nehledal stopy po jiných vesmírech v samotném reliktním záření, ale postupoval opačně. Velmi zjednodušeně řečeno vzal kompletní data o mikrovlnném záření oblohy, jež získala zmíněná observatoř, a reliktní záření od nich „odečetl“. Následně „odečetl“ i všechny další známé fenomény, jako jsou hvězdy, mezihvězdný prach a plyn.

Podle předpokladů nemělo nakonec z uvedených dat zůstat prakticky nic, jen slabý náhodný šum. Jenomže něco zbylo. V jistém rozsahu frekvencí mikrovlnného záření se objevily nápadně jasné oblasti záření, které tam podle všech teorií neměly být. Chary se domnívá, že by mohlo jít o hledané stopy po „šťouchancích“ našeho vesmíru se sousedními bublinami. Ne každý však s takovými výsledky souhlasí a sám Chary přiznává, že se jedná o vzrušující, ale zároveň dost nejistý nápad. Podobné objevy podle něj vyžadují pádné důkazy, proto vědec pracuje na vyloučení dalších možností, které by jeho zjištění vysvětlovaly.

Temný proud jako důkaz

Podle standardních kosmologických modelů by měl být pohyb kup galaxií vzhledem k reliktnímu záření náhodný, měl by tedy probíhat všemi možnými směry. Jenže v roce 2008 popsal tým Alexandera Kashlinského z NASA’s Goddard Space Flight Center na základě analýzy dat ze sondy WMAP zvláštní jev, který vědci nazvali temný proud („dark flow“). Zjistili totiž, že mnohé kupy galaxií směřují rychlostí přinejmenším 600 km/s k relativně malému okrsku oblohy v souhvězdí Kentaura!

V porovnání s rychlostí světla nejde o nijak závratnou hodnotu. Přesto objev vyvolal velký ohlas, protože jakákoliv nápadná odchylka od předpovězeného náhodného pohybu kup galaxií si žádá vysvětlení. Mnozí odborníci nevěří, že kontroverzní temný proud existuje. Když vědci v roce 2013 zkoumali data o reliktním záření ze sondy Planck, žádný temný proud nenašli. Jakmile pak ovšem stejná data pečlivě prozkoumal Kashlinsky se svým týmem, důkazy jeho existence prý objevili. Zatím se tedy jedná o remízu.

Pokud by však byl temný proud reálný, museli bychom objasnit jeho příčiny. Nabízí se odpověď, že by mohl být výsledkem působení gravitace něčeho, co se nachází vně našeho kosmu – například cizího vesmíru. Temný proud by pak dokazoval, že existuje mnohovesmír. Podle Kashlinského jde o nejjednodušší vysvětlení. 

Pomohou nám urychlovače?

Někteří vědci se domnívají, že k objevení mnohovesmíru nemusíme studovat reliktní záření z počátků kosmu ani sledovat pohyby kup galaxií vzdálených miliardy světelných let. Pomoc bychom mohli najít mnohem blíž, třeba ve Velkém hadronovém urychlovači (Large Hadron Collider – LHC) v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN). Teoretická fyzička Laura Mersini-Houghtonová z University of North Carolina spolu s dalšími kolegy zkoumala, jak by mohla případná existence mnohovesmíru ovlivnit dlouho hledaný a nedávno skutečně objevený Higgsův boson. Jedná se o elementární částici ze standardního modelu částic, která hraje klíčovou roli ve vysvětlení původu hmotnosti ostatních elementárních částic.

Výpočty týmu Laury Mersini-Houghtonové ukazují, že Higgsův boson by mohl souviset s mnohem těžší a dosud neznámou částicí, jež existuje v mnohovesmíru. Na její přímou detekci bychom museli mít výrazně výkonnější urychlovač než LHC. Kdybychom však potvrdili, že je Higgsův boson nízkoenergetickým partnerem vysokoenergetické částice, získali bychom tak podstatný kousek do skládačky mnohovesmíru.

TIP: Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu?

Ne každý fyzik je mnohovesmírem nadšený. Někteří považují celou popsanou myšlenku za pouhé zbožné přání teoretiků, jimž došly nápady. Podle Petera Woita z newyorské Columbia University dospěli zastánci mnohovesmíru k příliš komplikovaným závěrům, které nelze ověřit. Ani příznivci zmíněné teorie si obvykle nemyslí, že bychom někdy mohli do některého z cizích kosmů proniknout, neboť by tam mohly fungovat velmi odlišné fyzikální zákony. Nemusíme však litovat: Už samotná představa, že žijeme v jednom z vesmírů nezměrného mnohovesmíru, je dostatečně zajímavá. 

Rommel, který se na své velitelství vrátil 6. června kolem desáté večer, po zvážení všech možností souhlasil s von Rundstedtem, že na západním křídle spojeneckého předmostí musí americký výsadek izolovat pěší divize z Cotentinu doplněné o posily z Bretaně. Na východním křídle, kde se situace jevila nebezpečněji, měl na Brity plnou silou udeřit Dietrichův sbor. 

Neúspěšný tankový útok 

Nelenili ani Spojenci a ráno 7. června se britská 3. divize pokusila uzavřít mezeru mezi svými postaveními a kanadskou 3. divizí, kudy se zuřivě snažily pronikat obrněnce německé 21. tankové divize. Hlavním cílem Britů se stalo obsazení Caen i Bayeux, v čemž jim po celý den bránila intenzivní palba z německých stanovišť v Lebiseyském lese. Na Kanaďany severozápadně od Caen konečně udeřily obrněnce fanaticky bojující 12. tankové divize SS a vytlačily je do výchozích postavení.

Přesto Dietrichův první protiútok nesplnil očekávání kvůli nedostatku paliva a stál Němce mnoho tanků. Nasazením všech záloh na jednom místě si navíc Wehrmacht svázal ruce v ostatních sektorech, kde mohl klást jen omezený odpor, a 2. britská armáda do večera rozšířila předmostí do hloubky 35 km. Na západním křídle se tato formace úspěšně spojila s americkým V. sborem, jemuž ovšem Němci dokázali celý 7. červen účinně bránit v postupu z Omahy. Dělostřelci a minometčíci totiž neustále ostřelovali pláže, na nichž se nakupilo tolik vraků, že se tam Američané takřka nemohli pohnout. Až dva dny tvrdých bojů zlomily odpor 352. divize, jež se v noci na 9. června stáhla na jih. 

Poslední šance na protiúder 

Zatímco na západě se rozhořely boje o strategicky významné městečko Carentan, jádro 7. armády zůstávalo zaměstnáno u Caen ve snaze zasadit rozhodující ránu britským divizím. Spojenecké letectvo však Němcům znemožňovalo koncentraci sil. Nebezpečí denních přesunů na vlastní kůži zažila divize Panzer Lehr, která sice 8. června dosáhla pozic jižně od Bayeux, ale nepřátelské letouny ji připravily o desítky tanků a dalších vozidel. Přesto se pustila do bojů na levém křídle 12. tankové divize SS usilující o zastavení Britů poblíž Tilly-sur-Seulles.

Rommel si nicméně uvědomil, že všechny tanky se namísto ofenzivy brání, a nazítří rozhodl o odložení generálního protiútoku do příchodu II. výsadkového sboru z Bretaně.Organizací úderu na spojenecké předmostí polní maršál pověřil Schweppenburga, jenž se 10. června přesunul do La Caine jen 20 km od Caen.  Přípravy ovšem neunikly britským zpravodajcům, kteří díky dešifrovacímu systému ULTRA zjistili polohu Schweppenburgova velitelství, a tak se nad ním velmi brzy objevily bombardéry. Většina štábu zahynula a zraněný generál se stáhl do Paříže, čímž Němcům zhasla poslední naděje na koordinovanou akci.

Služebně nejstarším velitelem v oblasti totiž zůstal nepříliš schopný Dietrich, který po náletu na Caen z 11. června a diverzním útoku Kanaďanů odložil útok na neurčito. Mezitím do Normandie spěchaly posily povolané Rommelem ze všech koutů severní Francie včetně 17. divize tankových granátníků SS „Götz von Berlichingen“, 77. pěší divize ze Saint-Malo a řady dalších jednotek. Rundstedt nařídil přesun dalším třem obrněným divizím, ale posily putovaly na bojiště jen s největšími obtížemi – po železnici, pěšky, koňmo nebo v autobusech, pod neustálými útoky z nebe a s malými zásobami paliva. 

Pád Carentanu a Caumontu 

Právě v této fázi bitvy – kdy obranná linie začala pod sílícím tlakem kolabovat, vydal Hitler jeden ze svých typických rozkazů zakazujících jakýkoliv ústup. Většina divizí se však už nemohla ani účinně bránit a kupříkladu proti americkému V. sboru zůstával veliteli 7. armády generálplukovníku Friedrichu Dollmannovi jediný průzkumný prapor 17. divize SS, jenž nemohl učinit zhola nic.

Zbytek divize se dostal na místo až 12. června ráno – aby zjistil, že obránci Carentanu mezitím vyklidili pozice. Tím zmizela poslední překážka mezi americkými svazky postupujícími z Utahu a Omahy, načež Rommel rozkázal esesmanům oblast dobýt zpět. Motorizovaná pěchota vyrazila k cíli, ale rozkazy si díky systému ULTRA opět přečetl i nepřítel a na přístupech ke Carentanu čekaly shermany. Útok selhal a přesun 17. divize navíc ponechal nechráněné město Caumont – nejdůležitější bod mezi Caen a Saint-Lô, který snadno obsadila americká 1. divize.

Důvody neúspěchu

O vážnosti situace, do níž se Wehrmacht dostal, svědčí Marcksovo hlášení na velitelství 7. armády. Šéf LXXXIV. sboru konstatoval, že ztratil spojení se zdecimovanou 352. divizí a rád by jí poslal na pomoc ženijní prapor, jenže netuší, kde ji hledat. Ačkoliv se Spojencům během prvního týdne invaze nepodařilo splnit některé cíle (Caen chtěli dobýt v den D, avšak stalo se tak až za  dva měsíce), vytvořili si v Normandii rozsáhlá předmostí.

TIP: Atlantický val: Nepřekonatelná překážka na cestě do Evropy?

Německé ozbrojené síly je přes veškerou snahu vrhnout zpět do vln nedokázaly – především kvůli složitému a nejednotnému velení, absolutní převaze protivníka ve vzduchu a opožděnému nasazení tankových záloh. Přesto v polovině června 1944 neměly anglo-americké síly zdaleka vyhráno. Na cestě z jihu byly další divize Wehrmachtu i Waffen-SS, Němci se postupně stávali mistry obranného boje a každý kilometr cesty do vnitrozemí měli Spojenci zaplatit krví svých vojáků. 

Když se v lednu 1881 na předměstí Petrohradu dva měsíce před termínem narodila droboulinká holčička, dlouho balancovala mezi životem a smrtí. Matce s babičkou se ji ale nakonec podařilo vypiplat. Annina matka byla chudá pradlena, identita otce zůstala předmětem spekulací. Většinou se uváděl bohatý židovský bankéř Lazar Polyakov, ale jisté to není. Jméno Pavlova (Pavlovová) tak Anna dostává po svém adoptivním otci, za nějž se maminka provdala, když byly dívence tři roky.

Budu baletkou!

Přes skromné poměry připravila maminka dcerušce relativně šťastné dětství. Na osmé narozeniny holčička dostává neobvyklý dárek – půjde s maminkou do Mariinského divadla v Petrohradě na baletní představení Spící krasavice. Tanec Annu uchvátí! Od toho momentu ví jediné: Chce být baletkou!

Okamžitě maminku přemluví, aby ji přihlásila do konkursu do renomované carské baletní školy v Petrohradě. Odmítnou ji. Nejen pro nízký věk, ale především pro její nízkou váhu. Začala se tedy připravovat soukromě a v deseti letech to zkusila znovu. Tentokrát měla štěstí. Z šedesáti adeptek vybrali jedenáct a Anna byla mezi šťastnými. To byl první krok za splněním Annina snu a také konec dětství. Začal každodenní dril...

Problémy i úspěchy

Přijetím na prestižní školu ještě zdaleka neměla vyhráno. Pro balet totiž neměla ty správné předpoklady. Její slabé tělo nebylo připraveno k fyzicky náročným, mnohdy přímo akrobatickým výkonům. Její hubené nohy nedokázaly to, co ostatní zvládali bez problémů. Údajně jí hrozilo i vyloučení ze školy. Navíc se spolužáci vysmívali její rachitické postavě a dali jí přezdívku „koště“, což pochopitelně těžce nesla.

Učitelé si však brzy všimli, že má nejen talent, ale hlavně železnou vůli a velkou píli. Dřela a zlepšovala se. Jeden z pedagogů jí poradil, aby ze svých nedostatků udělala přednosti. Aby místo fyzicky náročných figur vsadila na svůj projev, ladnost a křehkost pohybu. To byly její devízy.

Anna poslechla a zrodila se éterická, romantická Anna Pavlova. Úspěchy se začaly dostavovat - když v roce 1899 ukončila baletní školu, získala angažmá v Mariinském divadle, kde kouzlu baletu jako děvčátko beznadějně propadla. Nečekaly na ni hned hlavní role. Netrvalo však dlouho a i tady se prosadila jako sólistka. Brzy se stala idolem, do divadla se chodilo hlavně na ni a jako první balerína měla i svůj fanklub.

Nesmrtelná umírající labuť 

Nejznámější Anninou rolí, díky níž získala nesmrtelnost, byla Umírající labuť. Geniální choreografii pro ni vytvořil její spolužák ze studií Michael Fokin na skladbu Camille Saint-Säensa. Autor hudby údajně neskromně prohlásil: „Madam, díky vám jsem si uvědomil, jak skvělou hudbu jsem složil!“ Měl pravdu, Umírající labuť je na repertoáru i současných slavných tanečnic.

Slávu baletu začala Anna šířit i za hranicemi Ruska. Jako vůbec první baletka se vypravila na turné kolem světa. Nejdříve se souborem choreografa Michaela Fokina, později si založila svou vlastní skupinu. Jednu dobu také přijala angažmá v Ďagilevově Ruském baletu v Paříži, to jí však příliš nevyhovovalo. Nebyla kolektivní typ, nerada se dělila o slávu s ostatními, nerada se podřizovala příkazům druhých.

Vystupovala nejen na mnoha věhlasných evropských scénách či dokonce v Metropolitní opeře v New Yorku, ale navštívila i země, kde balet do té doby neznali. Na turné v Mexiku dokázala propojit aztécké folklórní prvky s klasickým baletem. Velký úspěch zažila i v Japonsku či v Indii. Stala se vlastně první propagátorkou baletu a ve své době nejslavnější a nejbohatší tanečnicí.

Přísně střežené soukromí

Od roku 1912 žila v Londýně v krásném domě, u kterého si nechala vytvořit umělé jezírko, v němž plavaly její milované labutě. Byla vůbec velkou milovnicí zvířat, siamských koček, psů i exotických ptáků a často se s nimi nechávala fotografovat. 

Soukromí si chránila. Žila se svým manažerem Victorem Dandré, za nějž se v Paříži tajně provdala. Ač původně patřil ke zlaté petrohradské mládeži, ukázal se být pro vytíženou tanečnici ideálním partnerem. Jeho zásluhou se Anna mohla věnovat jen svému povolání. On převzal veškerou agendu týkající se její kariéry, stejně jako jejich společné domácnosti a umožnil jí bezstarostný osobní život. A hlavně - miloval ji!

Ač na svou vlast nikdy nezapomněla, do Ruska se už nikdy nevrátila. Po bolševické revoluci to ani nebylo možné. Roky neustálého cestování a vystupování v nevytopených sálech se podepsaly na jejím zdraví. Nedokázala, a hlavně ani nechtěla odpočívat.

TIP: Příliš krátká kariéra: Proč sekla Zdenka Sulanová s herectvím?

Když na začátku roku 1931 onemocněla zánětem pohrudnice, lékaři jí doporučili operaci, po níž by už ale nesměla tančit. Odmítla. Život bez tance pro ni zcela ztrácel smysl. I přes velkou snahu lékařů Anna Pavlova umírá v Haagu pár dnů před svými padesátými narozeninami 23. ledna 1931. Její poslední slova prý zněla: „Připravte mi můj kostým labutě…“ 

Francii zůstalo z koloniálních dob několik tropických regionů, které dnes většinou slouží jako důležité námořní základny a jsou díky své příslušnosti k evropské mocnosti nedílnou součástí Evropské unie. Jedním z těchto míst je i Francouzská Guyana, kde se vlastně nachází i největší evropský národní park, Parc amazonien de Guyane. Bohužel ale nejde o nerušený přírodní chrám, spíš se dá říct, že o zachování přírodního bohatství se zde v posledních letech vede urputný boj.

Prokletí zlatého bohatství

Jihoamerická Guyana je největším francouzským zámořským departmentem. Vztah Francie vůči ostrovním zemičkám a státečkům je však vždy do značné míry určován politickými a hospodářskými ryze evropskými zájmy. Z původní trestanecké kolonie na Ďáblových ostrovech je dnes velké centrum pro kosmické lety a zlatý hrot na vlajce guyanské země má symbolizovat zářivou zlatou budoucnost tohoto státu. Jenže vydatná nerostná ložiska nemusí být zárukou úspěšného rozvoje. Bohatství území, které je z 95 % pokryto deštným pralesem, je současně jeho největším prokletím.

Fakt, že tato země prakticky „sedí“ na zlatých nalezištích, zdejší situaci rozhodně nezlepšuje. Od roku 1855, kdy z bahnitých říčních nánosů řeky Approauage vylovili prospektoři první unce zlata, se jeho průmyslová těžba stala výnosným podnikem. Není divu, vždyť náklady na těžbu jsou tu nejlevnější na světě. Legální těžba, licencovaná státem a představovaná společnostmi Newmont, AUplata a Caiman CBJ, ročně vynáší okolo sedmi tun žlutého kovu. Jenže pod pokličkou zelených korun stromů probíhá i nelegální těžba, jejíž objem údajně dosahuje až čtyřiceti tun. Tento trend narůstá, jak se jednotlivé skupiny kopáčů profesionalizují a získávají lepší vybavení. Nad nelegální těžbou zlata navíc přebírají patronát organizované gangy.

Tvrdá realita Divokého západu

Nejrůznější zločinecké struktury, napojené na jihoamerické kartely narkobaronů, disponují dostatečnými prostředky, aby nelegální těžbu zlata v pralesních územích, vyhrazených jako rezervace pro domorodé indiánské obyvatele, rozjely ve velkém. Počínají si přitom jako skutečné těžařské společnosti. Z regionů Brazílie, kde panuje katastrofální nezaměstnanost, jsou schopny dopravit přes hranici desetitisíce kopáčů, tzv. garimpeiros, a také udržet zásobování stovek táborů a malých těžebních míst. Do džungle se v pirogách pašují benzínové akumulátory, nářadí, ale i těžká technika. Guyanská „zelená hranice“ je děravá jako cedník, a místní úřady nejsou ani při dobré vůli schopny ji uhlídat.

Virus zlaté horečky, který se vznáší nad pralesy, je pro lidstvo stále stejně smrtící – ať už se odehrával na americkém středozápadě, nebo v soudobé rovníkové Africe. Mafiánské struktury, které nelegální těžbu ovládají, nutí kopáče pracovat v nelidských podmínkách při neztenčeném výkonu. Pro každého z tisíců novodobých otroků platí stejné podmínky – za hodinu dostat z bahna 3,5 gramu zlata, jinak ztrácejí pro zaměstnavatele cenu. A to doslova. To, co se odehrává pod zneviditelňujícím příkrovem stromů, je mnohem divočejší, než celý romantizovaný Divoký západ.

Stovky táborů, nevyčíslitelné škody

Systém je nastaven tak, aby každý kopáč odevzdal veškerý zisk do kapes majitelů. Platí se za „povolení k těžbě“, za zapůjčení každého kousku nářadí, odvody za příslušnost k těžařské partě, za „ochranu a bezpečnost“. I v primitivním prostředí tu fungují bary, obchody a nevěstince, kde se platí zlatem. A kdo nechce zemřít, odevzdá i poslední zlaté zrnko za kousek chleba, nebo deku. Zlatokopové navzdory uměle šířeným legendám nezbohatnou. Pokud tvrdou práci vůbec přežijí, navrátí se ještě více zbídačení zpátky. Bez problémů je ale nahradí další z tisíců nezaměstnaných Brazilců a Surinamců, čekajících za hranicemi na svou příležitost.

V povodí zlatonosné řeky Approauage odhalilo satelitní snímkování proměnlivou mozaiku těžařských táborů. Rostou jako houby po dešti, mizí, přesouvají se. Když se jeden podařilo policistům „vyčistit“, vyrostly hned dva další, přičemž jejich počet každoročně kolísá mezi pěti a devíti sty. Pro zažitou praxi těžby je nezbytné odhalit jílovitou půdu, což znamená vyklučit pralesy v okolí místa těžby. Prozatím garimpeiros zlikvidovali na 13 000 hektarů nedotčeného pralesa, podél 1 300 kilometrů toku řeky. Podle satelitních snímků by se mohlo zdát, že jejich přítomnost ohrožuje jen bezprostřední okolí, ale ve skutečnosti je ovlivněno přibližně dalších 6 000 kilometrů čtverečních.

Otrávená země

Lokální fragmentace pralesních společenstev je předehrou pro přírodní katastrofu mnohem větších rozměrů. K získávání zlata ze zlatonosných sedimentů se kromě invazivního promývání využívá postup kyanidového loužení, nebo amalgamace – srážení rtutí. Zlatokopové lijí přes separační síta do vykopaných tůní a nádrží stovky barelů s chemikáliemi, někdy jejich obsah vyklopí přímo do toku řeky. Zlatá horečka tedy neničí jen lidi, ale doslova otravuje zdejší zemi. Rtuť, která dokáže dlouho přetrvávat v živých organismech, se kumuluje v potravních řetězcích, a přes otrávené ryby se dostává do těl domorodých obyvatel.

Rtuť se jako jed šíří celým povodím, a její zvýšenou koncentraci vykazují i vzorky vody z míst 500 kilometrů vzdálených od posledního tábora! Daní za zisk blyštivého kovu je úplná likvidace života ve vodě, otrávená půda a vykácené pralesy. To ale pořád není vše. Mapa těžařsky nejatraktivnějších míst se totiž prakticky kryje s 20 300 kilometry čtverečními národního parku Parc amazonien de Guyane. Na jeho území žije krom ikonických živočichů – tapírů, jaguárů a pum – dalších 186 druhů savců, 718 druhů ptáků, 480 druhů sladkovodních ryb a 261 různých plazů a obojživelníků, skrytých pod příkrovem pralesa složeného z 1 800 druhů stromů. A žijí tu pochopitelně i lidé, domorodá indiánská etnika.

Bez radostných vyhlídek

Plán na štědře koncipované chráněné území, které se má v dohledné době propojit s brazilským národním parkem Tumucumaque a vytvořit největší tropickou rezervaci Jižní Ameriky, je kvůli zlatému prokletí ve vážném ohrožení. Domorodá etnika Camopiů, Maripasoulů a Papaichtonů totiž nedokážou tlaku zlatokopů vzdorovat. Indiáni nemohou o vlastní kmenová území soupeřit s tlupami ozbrojenými samopaly. Jen v roce 2011 bylo zaznamenáno dvanáct útoků na osady indiánů, jejich počet bude ale pravděpodobně vyšší. Domorodci už nenacházejí dostatek potravy, protože zvířata jsou vylovena pytláky, kteří se snaží nasytit tisíce kopáčů.
V celém regionu dochází k nebývalému sociálnímu úpadku. Hovoří se o dětské práci, prostituci, alkoholismu i násilí spojeném s distribucí drog. Šíří se malárie, vir HIV a katastrofální hygienické podmínky v těžařských táborech přivádějí až k domorodcům epidemie tyfu. Situace se nadále vyhrocuje, a stává se dlouhodobě neudržitelnou.

TIP: Krvavá diamantová horečka: Tragická historie třpytivých kamenů

K dalšímu zhoršení přispěla začínající válka zlatokopů. Jednotlivé skupiny totiž soupeří o nejvýnosnější území dost nevybíravým způsobem. Francouzská Guyana spolu s Francií musela přiznat, že situaci v pralesích rozhodně nemá pod kontrolou.

V roce 2008 francouzský prezident Nicolas Sarkózy oficiálně bouchnul do stolu, a prohlášením ‘ça suffit’ („Už toho bylo dost!“) přizval k řešení situace vojenské sbory. Proti garimpeiros se v rámci operace Harpyje postavily jednotky FAG (Ozbrojených složek francouzské Guyany). Ani zadržení sedmdesáti kilogramů zlata a likvidace desítek těžařských táborů ale nevyústila v očekávanou změnu kurzu. Na území Francouzské Guyany těžba nadále neztenčenou měrou pokračuje.

Výzkum vlasatic tvoří důležitou součást astrofyziky Sluneční soustavy. Podle odborníků v nich lze totiž nalézt úplně primitivní materiál, z nějž náš solární systém vznikal. Studium komet tak představuje významnou sondu do minulosti. Zkoumání a sběr vzorků však musejí probíhat přímo na místě a mohou být vcelku komplikované: Aktivní vlasatice je bohatým zdrojem rychle se pohybujících prachových zrn, jejichž úder může být pro přilétající družici smrtelný. Přesto množství sond ve zmíněných misích uspělo.

TIP: 10× sondy, které změnily Sluneční soustavu

Historické prvenství drží International Cometary Explorer, vypuštěný v roce 1978 k průletové misi kolem komety 21P/Giacobini–Zinner. Sonda byla úspěšná a stala se předvojem celé flotily družic, které z různých pohledů i vzdáleností studovaly Halleyovu kometu při průletu v roce 1986. Pětice sond vyslaná velmocemi z obou stran železné opony přinesla důležité poznatky o vlasaticích jako tělesech. Od té doby se podařilo zdárně vyslat další čtyři automaty k různým objektům s odlišnými vědeckými cíli. Například sonda Stardust přivezla na Zemi prachová zrna získaná v blízkosti komety Wild 2, zatímco Rosetta strávila dva roky intenzivním pozorováním vlasatice 67P/Čurjumov–Gerasimenko.

Dlouho předtím, než na Zemi vládli dinosauři, patřila tato planeta tvorům, kteří žili v oceánu. Byli mezi nimi i trilobiti, dávní členovci, kteří se objevili na počátku prvohor v období kambria a zmizeli v největším masovém vymírání všech dob, na konci permu. 

Paleontologové nedávno objevili a popsali nový druh trilobita, který se podle nich stal obdobou slavného T. rexe mezi dinosaury. Redlichia rex pochází z fosilních vrstev z období kambria na Klokaním ostrově u pobřeží Jižní Austrálie. Asi třiceticentimetrové stvoření z našeho pohledu možná nevypadá příliš „královsky“, tehdy to ale byl obr. Redlichia je zhruba dvojnásobné velikosti oproti doposud známým australským trilobitům té doby.

TIP: Nejstarší na světě: Primitivní trilobiti měli oči už před 530 miliony let

Redlichia je také na první pohled velmi výrazně otrněná. Její trny jsou větší a výhružnější, než je jinak u trilobitů obvyklé. Vědci se domnívají, že tento velký trilobit žil jako predátor, který lovil menší druhy trilobitů a podobnou kořist. Také je možné, že se jednalo o kanibaly, kteří nepohrdli menšími jedinci svého druhu.