Měsíc na první pohled vypadá zcela klidný, nehybný a mrtvý. Jak se ale ukazuje, není to úplně pravda. Naše oběžnice postupně chladne a kvůli tomu se pozvolna zmenšuje. Za posledních pár set milionů let se Měsíc smrskl asi o 50 metrů. A takové zmenšování má svoje důsledky.

Když bobule hroznového vína se sesychají do podoby rozinek, vytvářejí se na nich nápadné vrásy. Měsíc je sice bobulím vína podobný, ale na rozdíl od nich nemá pružný povrch. Ve skutečnosti je povrch Měsíce tvrdý a křehký, takže se při smršťování láme a vznikají geologické zlomy, podobně těm na Zemi.

Zlomy na Měsíci jsou aktivní

Thomas Watters z centra Center for Earth and Planetary Studies muzea Smithsonian’s National Air and Space Museum ve Washingtonu a jeho kolegové zjistili, že takto vytvořené zlomy povrchu Měsíce jsou stále aktivní. Měsíc chladne dál a zlomy zřejmě stále občas vyvolají lunotřesení. Otřesy přitom mohou být docela citelné, až kolem 5 stupňů Richterovy škály. Na Zemi takové zemětřesení může způsobovat škody na méně stabilních budovách. V Česku například vědci za posledních 100 let evidují nejsilnější zemětřesení o síle 4,6 Richterovy škály, které postihlo západ Čech v prosinci 1985.

TIP: Jak vznikl měsíční Oceán bouří: Vytvořil jej obří meteorit, nebo vulkanismus?

Ve výzkumu sehrála klíčovou roli data, která získali na Měsíci astronauti misí Apollo. Na povrchu Měsíce umístili seismometry, které mezi lety 1969 až 1977 zaznamenaly celkem 28 lunotřesení, o síle 2 až 5 stupňů Richterovy stupnice. Aktivitu zlomů na Měsíci dokládají i analýzy snímků povrchu Měsíce, které pořídila americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO). Na některých snímcích z oblastí zlomů jsou vidět stopy po nedávných otřesech.

Řada živočichů se s řasami spojila do vzájemně výhodného spojenectví. Některá soužití jsou nečekaná, jiná lze označit za přímo bizarní.

Oboustranně prospěšný pakt

Úžasný svět korálových útesů stojí pevně rozkročen mezi dvěma říšemi. Korál vzniká díky těsné spolupráci živočichů korálnatců (Anthozoa) s rostlinami reprezentovanými řasami rodu Symbiodinium. Tyto řasy žijící uvnitř organismu korálnatců se také někdy označují jako zooxanthely.

Symbióza jde oběma účastníkům k duhu. Řasa je uvnitř korálnatce v bezpečí a navíc má k dispozici oxid uhličitý, čpavek a další zplodiny látkové výměny svého hostitele. Za poskytnuté přístřeší a stravu platí nájem v podobě molekul bohatých na energii, které vyrábí fotosyntézou z vody a oxidu uhličitého. Syntézu cukrů pohání slunečním zářením.

Korálnatec sice sám loví drobné mořské organismy, ale zároveň dostává od řasy vydatné porce vysoce kalorických molekul. Nejčastěji jsou to cukry, jako je glukóza, nebo jejich metabolity, například glycerol. Hostitel a jeho podnájemník vzájemně recyklují své odpady. Drží se zásady: Než něco vyhodíš – tedy vyloučíš do okolní vody – nabídni to druhé straně.

Konec spolupráce, konec života

Spojenectví mezi řasou a jejím hostitelem ovšem netrvá věčně. Korálnatcovy potřeby se postupně mění, a tak si s ohledem na aktuální požadavky „najímá“ stále nové pomocníky. Například mladí korálnatci, kteří potřebují intenzivně růst, hostí jiné řasy než korálnatci staří. Pokud by měl mladý korálnatec nevhodnou skladbu zooxanthel, jeho růst by se dramaticky zpomalil či dokonce zastavil.

Pokud se zhorší celkové podmínky, začne souhra korálnatce a řasy váznout. V krajním případě se korálnatec řasy zbaví tím, že ji vypudí z organismu. Tímto nouzovým řešením si však může ulevit jen na přechodnou dobu, protože bez řasy nedokáže trvale žít. Zhruba třetinu svého organismu totiž korálnatci budují pomocí látek dodávaných řasou a zbývající dvě třetiny postaví z toho, co sami uloví. Není divu, že když se stresovanému korálnatci neuleví a nedokáže si polapit nové řasy, stále víc a víc chřadne, až nakonec uhyne.

Řasy dodávají korálnatci typické zbarvení, takže korál zbavený řas je vybledlý. V současné době je celá řada korálových útesů těžce poškozena celým komplexem nepříznivých vlivů, vzestupem teplot světových moří počínaje a znečištěním vody konče. Korálnatci jsou oslabení a masově se zbavují řas. To se projeví nápadnou změnou barvy útesu, pro kterou se ujal termín „vybělení korálů“. Změna barvy je jednou z předzvěstí masového úhynu armády drobných tvorečků, kteří drželi útes po tisíciletí při životě.

Zelený kleptoman

Mořský plž Elysia chlorotica neudiví velikostí. Obvykle je jeho listovité tělo dlouhé jen dva nebo tři centimetry a skutečně kapitální kusy mohou dorůst délky až šesti centimetrů. Na tomto obyvateli mělčin rozkládajících se při severoamerickém pobřeží Atlantiku je nápadná jeho barva. Mladí plži jsou zbarveni hnědě či načervenale, ale po první pastvě získají jasně zelený odstín. Elysia chlorotica se totiž živí mořskou řasou Vaucheria litorales. Plž nabodne řasu ostrým ústním ústrojím a pak z ní vysaje obsah buněk. Je to však velmi netypická hostina, protože plž obsah buňky nestráví. Naopak, postará se, aby zůstal netknutý, a zajistí si tak schopnost fotosyntézy.

Fotosyntéza probíhá v buňkách řasy – podobně jako u jiných rostlin – v mikroskopických tělíscích označovaných jako chloroplasty. Elysia si bere z řasy právě tato tělíska naplněná zeleným barvivem chlorofylem. Plž ukládá chloroplasty do buněk lemujících jeho střevo a průsvitné tělo tak získá zelenou barvu chlorofylu.

Sluneční svit dopadající na buňky s chloroplasty ukradenými řase pohání fotosyntézu a plž díky tomu dostává svou porci kalorických cukrů. Pokud se mladý plž vydrží cpát řasou po dva týdny, získá tolik chloroplastů, že mu to vystačí k pokrytí potřeby živin na zbytek jeho ročního života. Někteří odborníci razí pro tyto chloroplasty označení kleptoplasty – výraz odvozený z řeckého „kleptes“ čili „zloděj“.

Dílo genových pošťáků?

Vědci dlouho nechápali, jak plž udrží kleptoplasty v akci. Chloroplasty mají svou vlastní dědičnou informaci a vyrábějí si podle ní bílkoviny potřebné k fotosyntéze. Disponují však jen desetinou ze sady genů nutných pro jejich vlastní provoz. Zbývající geny potřebné pro bezchybný chod chloroplastů se nacházejí v jádru buněk řasy. Plž však krade z řasy jen chloroplasty a nikoli její buněčná jádra. Kde si tedy opatří geny pro plnohodnotný chod chloroplastů? Genetici našli tyto geny na krajně nepravděpodobném místě – v dědičné informaci plže.

„Nevíme, jak je to možné. Můžeme se jen dohadovat,“ přiznala vedoucí výzkumného týmu Mary Rumphová z University of Maine poté, co narazila na geny řasy v dědičné informaci plže.

Jedna z možností je, že spolu s chloroplasty putují do buněk na povrchu střeva i kusy dědičné informace řasy. Buňky plže si pak cizí zlomky DNA osvojí a využijí je k zajištění chodu chloroplastů. Nelze vyloučit, že geny uzme z dědičné informace řasy virus, kterým je plž nakažený. Viry jsou v tomto ohledu velmi výkonné. Působí jako „genoví pošťáci“ a umějí přenášet geny z jednoho organismu na druhý. V tomto případě by byla odesilatelem genů řasa a adresátem plž.

Řasa jako pohon pro embryo

Už v roce 1888 pozoroval americký biolog Henry Orr z Princetonské university ve vajíčcích axolotla skvrnitého (Ambystoma maculatum) jednobuněčné řasy druhu Oophila amblystomatis. Řasa kolonizuje vajíčka axolotla během několika hodin po nakladení do vody. Vědci byli dlouho přesvědčeni, že soužití zárodku obojživelníka a řasy je vzájemně výhodné pro oba organismy. Zárodky, které obsahovaly více řas, byly životaschopnější a rychleji se vyvíjely. Přímé důkazy o spojenectví mezi řasou a axolotlem však chyběly.

Novější bádání odhalilo, že některé řasy pronikají až do nitra buněk axolotlího zárodku. Ve studii publikované ve vědeckém časopise Journal of Experimental Biology přistihl tým amerických vědců vedený Robertem Sandersem z Temple University ve Filadelfii embrya axolotla přímo při činu – při využívání cukrů vyrobených řasou. Vědci přidali do vody s vajíčky axolotla oxid uhličitý obsahující mírně radioaktivní atom uhlíku. Následně zjistili, že se radioaktivita objevuje i ve vyvíjejících se embryích. K průniku radioaktivity do buněk embrya ale docházelo jen v případě, že zárodky pobývaly na světle.

TIP: Tajemná řeč zeleného světa: Věděli jste, že i rostliny spolu komunikují?

Ve tmě zůstávala radioaktivita mimo zárodek. To lze vysvětlit jen tak, že na světle čerpala řasa radioaktivní oxid uhličitý ze svého okolí a vyráběla z něj radioaktivní cukry, které pak používal hostitelský zárodek axolotla jako živinu. Ve tmě řasa žádné cukry nevyrábí, protože jí chybí sluneční energie. Zárodek axolotla pak vychází naprázdno. Axolotl skvrnitý je tak prvním obratlovcem usvědčeným z toho, že „jezdí“ na sluneční pohon.

Na sv. Kryšpína dne 25. října 1415 změřila francouzská armáda své síly s Angličany v jedné z nejslavnějších bitev středověku, v bitvě u Azincourtu. Anglický král Jindřich V. zde na hlavu porazil několikrát početnější vojsko francouzského krále Karla VI., které bylo vedeno konstáblem Karlem z Albretu a dalšími francouzskými velmoži z armagnacké strany.

Lev proti lilii

Vítězství anglické strany bylo o to velkolepější, že anglické vojsko, přímo vedené králem Jindřichem V., čítalo pouhých šest tisíc mužů, z toho však bylo pět tisíc lučištníků, navíc hladových a unavených. Sebevědomí Francouzů se opíralo o dvacet pět tisíc vojáků, včetně tehdejšího výkvětu francouzského rytířstva. Ale Francouzi opět podcenili moc, kterou nad středověkými bojišti vládl anglický dlouhý luk. 

Bitva se odehrála mezi vesnicemi Azincourt a Tramecourt, v prostoru sevřeném dvěma pruhy lesa. Král Jindřich využil vhodného terénu. Na bocích kryl anglickou formaci les, před ní se prostíralo rozbahněné oraniště, které museli Francouzi překonat. V kombinaci s ničivou silou vystřelovaných šípů, disciplínou a zkušenostmi anglických vojáků a odvážným vedením krále se stala početní převaha osudovou nevýhodou.

Na anglické straně padlo třináct rytířů (mezi nimi králův bratranec vévoda z Yorku) a několik set pěších. Z Francouzů padlo přes pět tisíc rytířů včetně konetábla, tři vévodové, pět hrabat a devadesát baronů. Kolem tisíce jich padlo do zajetí, mezi nimi Karel, vévoda z Orléansu a Jan Le Maingre, maršál Francie.

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně: Falešná Johanka z Arku

Anglický král Jindřich získal vítězstvím dostatečný prostor k přípravě dalšího tažení mnohem většího rozsahu, jež započalo roku 1417. O dva roky později získal Jindřich obléháním město Rouen, čímž Angličané ztvrdili svou vládu nad Normandií. V září 1419 stál Jindřich před Paříží a po půl ročním vyjednávání, 21. května 1420, dosáhl smlouvou z Troyes toho, že po smrti francouzského krále Karla VI. Šíleného se stane jeho nástupcem anglický král a jeho potomci. Z nástupnictví tak byl vyloučen dauphin Karel z Valois. Ke stvrzení nároku anglického krále na anglický trůn si vzal Jindřich V. za ženu Kateřinu z Valois, Karlovu dceru.

Ptáci inspirují tvůrce dronů už celé roky. Kolibříci jsou ale doslova jako oživlá studnice nápadů pro výrobu malých létajících robotů. Američtí vědci inženýři se teď nechali kolibříky inspirovat do té míry, že postavili dron, který kolibříka připomíná, a zároveň jeho inteligenci vycvičili podle skutečného letu kolibříka.

Dron kolibřík není první svého druhu. Předchozí robotičtí kolibříci ale byli větší, nežli jejich živý vzor, pomalí, a byli na dálkové ovládání lidským operátorem. Nový dron je jak velikostí, tak i váhou srovnatelný s živým kolibříkem. Má křídla o rozpětí 17 centimetrů a hmotnost asi 12 gramů. Zároveň tento dron unese až 27 gramů nákladu, čili více jak dvojnásobek své hmotnosti.

TIP: O přízeň zákazníků se uchází originální robotický motýl MetaFly

Robotický kolibřík má 3D tištěné tělo a křídla z uhlíkových vláken a membrán, která se mohou pohybovat s frekvencí až 40 Hz. Asi nejnápadnější předností tohoto dronu je, že se může pohybovat jako živý kolibřík, a to včetně některých divokých prvků letecké akrobacie kolibříků, jako je vznášení na místě anebo otočení o 180°ve zlomku sekundy. Pozoruhodné je i to, že dron není vybavený kamerami. Má k dispozici elektrický smysl hmatu, s jehož pomocí může umělá inteligence kolibříka navigovat i v naprosté tmě. Naopak nevýhodou prototypu dronu je, že zatím létá s pomocí vnějšího zdroje energie, k němuž je připojený kabelem.

Pokud bychom měli stroj času, existuje celá řada let, kam bychom se v žádném případě nechtěli vracet. Například roku 1349 vyhladila morová rána bezmála polovinu Evropy a v roce 1918 zabila pandemie chřipky víc než 50 milionů lidí.

Badatelé se však shodují, že zmíněná data ještě násobně předčí letopočet 536. Tehdy se nad starým kontinentem, Středním východem a částí Asie objevila záhadná mlha a způsobila 18 měsíců temnoty. Teploty poklesly o 2,5 °C a nastalo nejchladnější desetiletí za posledních 2 300 roků, jakási malá doba ledová.

TIP: Kolaps civilizace: Jak bude vypadat svět po člověku

V důsledku následující neúrody mnohé země postihl hladomor. V roce 541 pak propukl ve Východořímské říši mor a vyhladil na 100 milionů lidí, tedy až polovinu populace impéria. Nikdo přitom netušil, odkud se podivná mlha prakticky přes noc vzala. Dnes existují různé hypotézy, například že katastrofu způsobila erupce islandského vulkánu či dopad meteoritu. 

Po překročení hranice byli běženci sváženi do uprchlických táborů po celé Evropě, nejvíce v Německu, Rakousku a Itálii. Orgány označily nově příchozí buď jako prověřené osoby (eligibles), jinými slovy ty s přiznaným statusem politických uprchlíků. Dostali ošacení i pravidelný přísun základních potravin od humanitárních organizací. Méně šťastnou skupinu tvořili neprověření (ineligibles), zařazení pouze mezi osoby bez domova (displaced persons). Dle mezinárodního práva za ně zodpovídala vláda země, do níž z vlasti uprchli. Západní okupační zóny v Německu a Rakousku měly tři roky po válce ještě samy vážné potíže se zásobováním a tisíce strávníků navíc je rozhodně netěšily. Příděly lidí „bez domova“ se proto diametrálně lišily. 

Nelehké poměry

Životní podmínky v táborech byly mimořádně těžké. Každý z nich představoval komplex dřevěných baráčků, rozdělených příčkami na malé místnosti, do nichž se obvykle muselo vměstnat čtyři až šest osob. Jediným vybavením byly palandy, plechové skříňky, železná kamínka a kyblík s uhlím či polínky. Rodiny pokud možno zůstávaly pohromadě, což jim alespoň zčásti usnadňovalo psychicky vyčerpávající čekání, co bude dál. Stísněný pocit prohluboval i fakt, že řada táborů ještě před pár lety fungovala jako nacistické továrny na smrt. Personál a část osazenstva navíc tvořili Sudetští Němci, vyhnaní z Československa. Měli s Čechoslováky nevyřízené účty a mezi oběma skupinami docházelo k častým konfliktům a výtržnostem. 

Byť Američané stanovili striktní pravidla pro fungování sběrných táborů, život v každém z nich se řídil podle vlastních zákonů. Bujela prostituce, lichva i černý obchod. Obyvatelé okolních vesnic zneužívali zoufalé situace běženců a vychytrale s nimi měnily potraviny či oděvy za šperky a nehorázné peněžní částky. Na druhou stranu, řada lidí se v táborech úspěšně vrátila ke svým profesím. Fungovaly tu prádelny, školy, knihovny, švadleny, truhláři či kováři. Manuální práce byla často jediným vysvobozením z každodenního marastu. 

Do exulantských táborových komunit brzy pronikli také agenti StB. Jednak monitorovali, kteří lidé opustili vlast, zároveň ale podněcovali vlny nespokojenosti s životními podmínkami a snažili se nahlodat odhodlání uprchlíků usídlit se na Západě.

TIP: Úlet za železnou oponu: Příběhy polských leteckých dezertérů

Komunistická propaganda vymyslela plán, jak celý třetí exil znemožnit a dokázat světu, že žádná práva v poúnorovém Československu porušována nejsou. Nově zvolený prezident Klement Gottwald v červenci 1948 vyhlásil amnestii pro všechny navrátilce. Ačkoliv se několik desítek lidí skutečně nechalo zlákat a znovu překročilo hranice opačným směrem, akce neměla kýžený efekt. Uprchlíci se pro režim definitivně stali zrádci, zaprodanci a žoldáky západních imperialistů. 

V pondělí 15. dubna 2019 vypukl požár v proslulé katedrále Notre-Dame v Paříži během rekonstrukce její střechy. Oheň se rychle rozšířil a do rána následujícího dne zničil prakticky celou střechu katedrály, včetně její charakteristické novogotické věže, takzvaného sanktusníku, část vitrážových oken, a rovněž část nosné klenby chrámové lodi katedrály.

Jak se teď ukazuje, požár katedrály nejen těžce zasáhl francouzské a také světové kulturní dědictví, ale ohrozil také zdraví obyvatel a návštěvníků Paříže. Odborníci zjistili, že okolí vyhořelé katedrály je silně kontaminované olovem. Ve Francii je doporučený zdravotní limit obsahu olova 0,3 gramu na kilogram. V okolí katedrály je teď místy až 65× více olova. 

TIP: Vědci přišli s netoxickým zpomalovačem hoření: Mohl by se uplatnit u dřevostaveb

Francie zakázala používání olova v barvách v roce 1948. Jenomže požár zničil části katedrály, které pocházely až ze 12. století, které byly plné olova. Nešlo přitom o žádná stopová množství, ale o stovky tun tohoto nebezpečného prvku. Téměř všechno to olovo je teď rozptýleno v širokém okolí katedrály.

Když vesmír vznikl v explozi Velkého třesku, zrodil se vodík, hélium a trocha lithia. Těžší chemické prvky se objevily ve vesmíru až později, v důsledku procesů, které probíhají na hvězdách během jejich života a při jejich umírání. Ty nejtěžší prvky přitom musely vzniknout za velice extrémních podmínek.

Vědci nedávno zjistili a následně také potvrdili pozorováním, že nejtěžší prvky ve vesmíru se objevují po srážce neutronových hvězd. Taková srážka vytvoří extrémní prostředí, které přeje tvorbě těch nejtěžších přirozeně se vyskytujících prvků. Problém je ale v tom, že neutronové hvězdy jsou ve vesmíru dost vzácné, a jejich srážky jsou logicky ještě vzácnější. Proto se zdá, že srážkami neutronových hvězd mohla vzniknout jen menší část celkového množství nejtěžších prvků ve vesmíru.

Nejtěžší prvky v discích hmoty

Daniel Siegel z americké Columbia University a jeho spolupracovníci proto tvrdí, že většina atomů nejtěžších prvků ve vesmíru vznikla poněkud odlišně. Dospěli k názoru, že nejtěžší prvky v hojném množství vznikají tehdy, když se neutronová hvězda zhroutí do černé díry.

Když zaniká neutronová hvězda, obvykle se zhroutí do černé díry. Ne všechen materiál ale skončí v gravitační pasti za horizontem událostí. Nějaký materiál zbude a vytvoří kolem zhroucené neutronové hvězdy takzvaný akreční disk, kde působí na hmotu extrémní podmínky. Siegel a spol. jsou přesvědčeni, že právě v tomto disku vzniká velké množství nejtěžších prvků. Podle jejich počítačových simulací vzniká asi 80 procent atomů nejtěžších prvků právě v takových akrečních discích hmoty kolem zhroucených hvězd, zatímco zbývajících 20 procent atomů takových prvků vytvoří vzácné srážky neutronových hvězd.

Image

Čtěte také

Srážky neutronových hvězd jsou klíčovým zdrojem zlata ve vesmíru

Kolorit regionu Dungeness dokresluje dvojice atomových elektráren, několik majáků, nejmenší úzkokolejka na světě, originální luxusní apartmány, polorozpadlé zahradní domky a národní rezervace. Místní lidé oblasti přezdívají „jediná britská poušť“, přestože v Británii – a tedy ani zde – není o srážky zrovna nouze. Jindy puntičkářští Britové však na zmíněném označení trvají, a pokud se do Dungeness vypravíte například během horkého červnového dne, kdy vyprahlou lokalitu zalévá ostré slunce, budete muset uznat, že mají pravdu.

Dungeness představuje oblázkové pobřežní pásmo vybíhající hluboko do Lamanšského (nebo Anglického, jak se mu na ostrovech říká) průlivu. Kvůli své poloze čelí neutichajícímu silnému větru a mořským proudům, které formují zajímavé duny z valounků. Celá lokalita je nejen národní rezervací, ale také oblastí zvláštního přírodovědného významu neboli SSSI – Site of Special Scientific Interest. Vedle milovníků průmyslové historie a designu tedy přitahuje hlavně botaniky, ornitology a entomology. Tamní pobřeží se navíc neustále mění, neboť na jedné straně moře z pevniny ukusuje, zatímco jinde zase ustupuje a odhaluje dno.

Novodobí dobyvatelé

Počátkem 21. století uvedl jistý anglický televizní kanál program o neobvyklých či extravagantních přímořských domech a letoviscích. Moderátor v něm mimo jiné představil nenápadný domek krabicového stylu, jakých v Dungeness najdete spoustu. Extravagance a jedinečnost však nesouvisela ani tak se stavbou samotnou, jako spíš s jejím okolím. Největší důraz přitom moderátor kladl na nedalekou atomovou elektrárnu a na celkovou až neromantickou osamělost místa.

Zanedlouho následoval další pořad, tentokrát přírodovědný, a do „pouštní“ oblasti Kentu, jenž se stal první římskou kolonií na britském území, se začali stahovat novodobí dobyvatelé – turisté a obchodníci s nemovitostmi.

Milion návštěvníků?

Stačilo pár dokumentů v televizi a návštěvníci z velkých měst i ze zahraničí převrátili místním lidem tradiční hodnoty naruby. Kdo měl možnost odejít, ten svůj dům prodal či pronajal a má se dobře: Dřív v lokalitě nikdo bydlet nechtěl a tamní pozemky byly velmi levné, ovšem díky mediální pozornosti jejich cena prudce vzrostla – přízemní dvoupokojový domek přijde v Dungeness na 240 tisíc liber (tedy asi devět milionů korun). V jiných, turistikou nedotčených částech Kentu přitom za stejnou cenu koupíte dvakrát větší dům.

Návštěvníkům vychází vstříc dokonce i strážní věž pobřežní hlídky: Lze si ji pronajmout na pět nocí v přepočtu za 32 tisíc korun, jeden den natáčení v jejích prostorách či v okolí pak vyjde na víc než 20 tisíc a zaplatíte i v případě, že tam chcete pouze fotit modelky. Peníze však neproudí k místním lidem, nýbrž k agenturám sídlícím v Londýně.

V současnosti prý oblast navštíví milion turistů ročně. Nicméně při procházce „pustinou“ se nevyhnete pocitu, že se jedná o velmi nadsazené číslo: Ani za krásného slunečného dne totiž obvykle nepotkáte víc než pár aut a tamní restaurace jsou věčně poloprázdné.

Válečné uši

Je to však právě magická osamělost, která každému návštěvníkovi učaruje. Při dlouhých melancholických procházkách nepotkáte živou duši, zato narazíte na nezvyklé domky na spadnutí či opuštěné průmyslové stavby. Tamní architektura připomíná staré sci-fi filmy, včetně železobetonových „zrcadlových naslouchadel“, jimž místní říkají „uši“. Zařízení vznikala mezi lety 1920 a 1940 jako detektory nepřátelských letadel a fungovala v kombinaci s výstražnými sirénami s dosahem téměř 40 km. Oba systémy byly sice již za druhé světové války překonány, nicméně uši v lokalitě stojí dodnes.

Vyplatí se navštívit také starý maják (viz Světlo na moři), kde vás přivítá milý průvodce a s radostí vás zasvětí do všech technických detailů stavby. Určitě byste neměli minout ani miniaturní železnici, která vznikla v roce 1927, měří celkem 21,7 km a vede do malebného Cinque Port of Hythe, jednoho z pěti přístavů vybudovaných na obranu hrabství Kent.

Lákavá křehkost

Trnem v oku starousedlíkům, ale i ochráncům přírody je však letiště Lydd, jehož provoz ohrožuje vzácné druhy ptactva. Pokud by se povedlo prosadit návrh na zvýšení počtu přepravených pasažérů ze čtyř tisíc na půl milionu ročně, mohl by lokalitu opustit mimo jiné i morčák bílý, krásný druh kachny žijící v severských lesích. Ve Finsku například tento pták již úplně vymizel, a tak jsou na jeho pravidelné návraty do Dungeness obyvatelé náležitě hrdí. Nebezpečí by hrozilo také potápce žlutorohé, jednomu z nejkrásnějších britských opeřenců.

I tento „boj“ ilustruje jedinečnost a pomyslnou křehkost Dungeness. Pokud se tedy chcete projít po pravé britské poušti a zažít nefalšovanou westernovou atmosféru, neměli byste váhat příliš dlouho.

V loňském roce jsme si připomněli smutné 80. výročí, které uplynulo od mnichovských událostí a zániku první republiky. Plánovité vyhrocení vojensko-politické situace v průběhu září 1938 korunoval Hitler laciným vítězstvím při jednání v Mnichově a následným vstupem jednotek německé armády na odstoupená území ČSR, kvapně vyklízená ustupující čs. armádou a jednotkami Stráže obrany státu. Německá euforie ze snadného zisku byla ve své době ohromná a především z propagandistických důvodů měli vojáci Wehrmachtu po návratu do domovských posádek v Německu sepisovat své vzpomínky. Ne všechny vzniklé texty se nakonec dočkaly vytištění, přesto lze ale najít v německé dobové literatuře velké množství esejí. Jejich kvalita a rozsah se velmi liší, jedno však mají společné – výstižně zachycují atmosféru říjnových dní roku 1938 v Sudetech.

K občerstvení pivo a chléb

Následující řádky přinášejí úryvky ze vzpomínkových textů, které se zabývají obsazením jižní části Československa – Šumavy a jižní Moravy. Nejinak to ale vypadalo i v dalších pohraničních oblastech odstoupených Německu. Nyní se tedy přenesme do šumavských hvozdů, kde 2. října 1938 vstoupili vojáci pěšího pluku 61 do městečka Volary, v té době však již nazývaného jen Wallern. Jeden z nich o tom napsal: „Za nepopsatelného jásotu obyvatelstva defilovaly jednotky na náměstí před velícím generálem VII. armádního sboru, generálem Ritter von Schobertem. Ve všem spěchu osazené vlajky a girlandy dávaly tomuto rolnickému a řemeslnickému městu dosud nevídaný obraz a také slavnostní veselý rámec. A další den také přinesl sváteční a slavnostní hodiny jak pro obyvatelstvo, tak pro jednotku. 

V těchto dnech vzniklo vzájemné pouto a obyvatelstvo bohatě obdarovalo jednotku srdcem i rukou. K občerstvení bylo nabízeno pivo i chléb. Pokud bude chtít někdo mluvit o dojemném poděkování při vstupu německých jednotek, pak musí mluvit o Volarech stejně jako o jiných místech v Sudetech. Obyvatelé nevěděli, co by z lásky k vojákům udělali dříve. Zda je obejmout, nebo zasypat květinami, kdyby mohli, tak by vzali pušku a výstroj, aby se lehčeji pochodovalo...“ 

Vzpomínky tankisty

V rámci obsazení Sudet nasadili Němci rovněž tři tankové divize a několik samostatných obrněných jednotek na úrovni pluku nebo oddílu. Do posledně jmenované kategorie patřil také I. oddíl tankového pluku 25, který v říjnu 1938 postupoval do jižních Čech jako jediná tanková jednotka v rámci takzvané Armádní skupiny se zvláštním určením. Na překročení hranic na začátku října a příjezd do Vyššího Brodu vzpomínali němečtí tankisté takto:

„Po krátkém nočním odpočinku začíná velký den překročení hranice. Jedeme přes ni u Horního Dvořiště, míjíme celní úřad a most před Rožmberkem odstřelený Čechy, který byl už místním obyvatelstvem provizorně opraven. Protože nemá dostatečnou nosnost, musí těžké tanky projet vedle vodou. Jedeme do nitra země, která byla ještě předevčírem pod cizí nadvládou.

Čechy byste utloukli čepicemi 

Nejsme ale první, kteří přicházejí. Vesnice před námi jsou od včerejška obsazeny německými jednotkami. Ale lidé nás také zdraví nekonečným máváním. Jsou opravdu šťastní, že jsme tady! Ve Vyšším Brodě, kde jsme večer zůstali, jsme to úplně pochopili. Češi tam do posledního okamžiku stříleli kolem a obyvatelstvo trpělo. ‚Zaplať Pán Bůh, že jste tady!‘ je slyšet všude. ‚Teď je už všechno dobré.‘ Hýčkáni a rozmazlováni zůstáváme ve Vyšším Brodě, do doby než přijde den obsazení poslední zóny, ‚den Krumlova‘. Obyvatelé nám povídali: ‚Jak jste silní a vybavení! Češi nám říkali, že máte v Německu všeho nedostatek, a teď se to obrátilo. Utloukli byste je čepicemi.‘ Další dny u našich dobrých Vyšebrodských by nám rychle utekly, kdyby nebylo nedočkavosti, až pojedeme dále. Uprchlíci z Krumlova vyprávěli věci, které v nás vyvolávaly touhu po boji a odplatě, neboť Češi to přehnali...“

Pokračování: S Wehrmachtem do Sudet: Okupace pohraničí německým pohledem (2)

Poslední souvětí je nutno chápat v souvislosti s poměrně těžkými boji, které svedl sudetoněmecký Freikorps s jednotkami SOS a čs. armády o Vyšší Brod a Český Krumlov. Tyto střety si vyžádaly ztráty na obou stranách, k útoku proti Českému Krumlovu nasadila čs. armáda dokonce tanky. Lze si dobře představit, že tyto zásahy proti ozbrojeným tlupám freikorpsu nacistická propaganda prezentovala jako masakrování bezbranného civilního obyvatelstva.