Německý startup Lilium vznikl v inkubátoru Evropské kosmické agentury ESA v roce 2016 a již od samotného počátku se netajil velkými ambicemi. Firma zde vyvíjí letecké taxi pro pět osob na elektrický pohon, které by startovalo i přistávalo vertikálně a létalo horizontálně, přičemž důležitým kritériem je dolet na jedno nabití.

Podobných projektů je dnes celá řada. Lilium ale právě zaznamenali významný úspěch a pokrok ve svém úsilí, když jejich prototyp Lilium Jet absolvoval svůj první let, při němž byl řízený dálkovým ovládáním. Letoun má zatažitelný podvozek, elektronické řízení „fly-by-the-wire“ a celkem 36 elektrických motorů.

TIP: BlackFly je nový osobní elektrický ultralehký letoun s kolmým startem

Lilium Jet může létat rychlostí 300 kilometrů za hodinu. Na jedno nabití baterií přitom uletí zhruba 300 kilometrů. Takový stroj by v New Yorku zvládl cestu z letiště JFK na Manhattan za pět minut, zatímco dnes to trvá téměř hodinu. Cesta z New Yorku do Bostonu by s ním trvala zhruba hodinu. Lidé ze startupu Lilium doufají, že by jejich letecké taxi mohlo vozit zákazníky ve velkoměstech kolem roku 2025, za ceny srovnatelné s dnešními pozemními taxíky.

Při pohledu na batole zabalené do modré či růžové je nám na první pohled jasné, jakého je malý človíček pohlaví. Bylo tomu tak ale vždycky? Podle všeho nikoliv. Přinejmenším to tvrdí Jo B. Paolettiová, která dřív působila na University of Maryland. Nyní se jako soukromá badatelka zabývá zejména vývojem textilního průmyslu v Americe, historií odívání či rolí oblečení v populární kultuře. Otázku přiřazení barvy na základě pohlaví důkladně rozebrala v knize Pink and Blue: Telling the Boys from the Girls in America (Růžová a modrá: rozpoznávání amerických chlapců a dívek), kde uvádí, že ještě počátkem 19. století se děti oblékaly většinou do neutrální bílé. 

Pastelové odstíny se začaly uplatňovat až později, nicméně ještě bez jasného rozdělení pohlaví. Škatulkování, alespoň v Americe, přišlo až počátkem 20. století – avšak v poněkud jiné podobě, než jsme zvyklí dnes. Výstižně to vyjadřuje výňatek z článku publikovaného v roce 1918: „Všeobecně uznávaným pravidlem je, že růžovou nosí chlapci a modrou děvčata. A to proto, že růžová se považuje za výraznější a silnější barvu, takže je pro hochy vhodnější, zatímco modrá, která je jemnější a roztomilejší, sluší více dívkám.“ Pozdější rozdělení nastoupilo teprve ve 40. letech a udrželo se dodnes – i přes určité krize, například v souvislosti s rozvojem feministického hnutí.

Rozhodujeme za děti

Děti si nicméně své oblečení nevybírají, tudíž se nabízí otázka, co vede k volbě barvy jejich rodiče – a zda muži upřednostňují jiné odstíny než ženy. Odpověď se v posledních dekádách pokoušela nalézt řada studií: Některé žádné mezipohlavní rozdíly v preferovaných barvách neobjevily, jiné ano. Výzkumy obecně ukazují, že bez ohledu na pohlaví jsou nejoblíbenější modré tóny, přestože u žen se k nim přidávají i odstíny růžové či fialové. Podobné preference odhalila i loňská studie publikovaná v časopise Color Research & Application. Zašla však ještě o krok dál, když se její autoři rozhodli prozkoumat, zda podobné tendence platí v různých kulturách. 

V dotazníkovém šetření oslovili badatelé 80 britských a 81 indických vysokoškolských studentů. U obou skupin odhalili již známé upřednostňování chladnějších barev, ženy však dál tíhly k růžové: Britské účastnice dávaly přednost studenějším odstínům, kdežto jejich indické protějšky těm teplejším. Studie každopádně ukázala, že zmíněné preference platí bez ohledu na kontinent.

Já sbírám, ty lovíš

Existenci rozdílů v upřednostňování barev a jejich možnou souvislost se zpracováváním vizuálních signálů v mozku se pokusila objasnit studie publikovaná v roce 2007 v časopise Current Biology. Do výzkumu se zapojilo 208 dobrovolníků z Velké Británie a Číny, kteří měli na obrazovce počítače co nejrychleji označit kurzorem svou oblíbenou barvu. Výsledky napověděly, že mezi muži a ženami panuje poměrně výrazný rozdíl: Dámy vykazovaly největší preferenci pro červené a fialové odstíny, zatímco nejmenší zájem měly o zelenožlutou část spektra. U pánů dostaly naopak přednost barvy z oblasti modrozelené. 

Výsledky studie jsou podle jejích autorů biologicky podmíněné a odpovídají tomu, jakým způsobem náš vizuální systém barvy dekóduje. Dodatečnou oblibu červené u žen dávají vědci do možné souvislosti s naší lovecko-sběračskou minulostí, jelikož se mohla preference pro danou barvu projevit vyšší šancí na nalezení zralých plodů. Alternativně však nelze vyloučit, že zvýšená citlivost pro červenou hrála roli i v sociálním kontextu, protože potenciálně umožňovala lépe rozpoznávat odstíny kůže partnera či jiných jedinců. Za pozornost stojí i fakt, že čínská skupina obecně víc upřednostňovala červenou, jelikož v asijské zemi jde o barvu štěstí.

Žlutá, nebo oranžová?

Co když se však pohlaví neliší pouze v tom, jakým barvám dávají přednost, nýbrž i v samotném vidění světa? Již dřívější výzkumy prokázaly, že ženy mají oproti mužům rozsáhlejší slovník pro pojmenování jednotlivých barev: Zatímco pánové často nerozlišují odstíny a vidí například „jen“ modrou, dámy rozeznávají mnoho jejích druhů: ultramarínovou, námořnickou, královskou, denim, lapis, indigo, kobaltovou a mnohé další. 

TIP: Malířka s genetickou mutací vidí 100× víc barev než ostatní

Behaviorální neurovědec Israel Abramov se v roce 2012 pokusil zjistit, zda hlubší vnímání barev představuje vlastnost naučenou, nebo biologicky danou. Na základě důmyslných testů dospěl k závěru, že i ženy bez dřívější průpravy skutečně rozlišují víc odstínů než muži, a to zejména uprostřed barevného spektra – v oblasti žluté a oranžové. Navíc podle něj mají pánové vnímání barev nepatrně posunuté. Jinými slovy, stejný odstín jako ženy viděli, když sledovali světlo o nepatrně větší vlnové délce: Například tam, kde registrovali žlutou, dámy již mluvily o světle oranžové. 

Barvy a hormony

Zrak mužů a žen se tedy pravděpodobně skutečně liší, což ovšem úplně nepřekvapí, protože podobné rozdíly najdeme i u dalších smyslů: Něžné pohlaví například mívá citlivější sluch a dokáže lépe rozlišovat i menší změny tónu. Jedna z možných příčin tkví v množství hormonů, jemuž jsme vystaveni během embryonálního vývoje. Pokud se muži vyvíjeli v prostředí s vysokou hladinou testosteronu, vede to u nich k výrazným změnám v oblastech mozkové kůry, jež odpovídají za zpracování senzorických informací – zejména ve zrakové kůře. I v tomto případě se autoři domnívají, že podobné odlišnosti mohly vzniknout během naší lovecko-sběračské minulosti. Jde však pouze o jednu z hypotéz.

TIP: Tajemství neviditelné modré barvy

Nicméně v případě barev upřednostňovaných na základě pohlaví je stále velmi těžké říct, zda mají výsledné preference biologické opodstatnění, nebo se jedná spíš o kulturní záležitost. Dostáváme se zde totiž do začarovaného kruhu: Je-li dítě odmalička podmiňováno k oblibě jedné barvy, vcelku logicky se výchova odrazí v názoru dospělého jedince, který jej posléze předá další generaci. Podmiňování se navíc nemusí odehrávat jen ve výběru oblečení, nýbrž i v barevném provedení oblíbených hraček. Jak by to asi vypadalo, kdyby panenky měly převážně modré šatičky, zatímco nejlepší autíčka by se skvěla krásnou růžovou metalízou? 

Atmosféra Marsu je oproti té pozemské mnohem řidší, což má neblahý vliv na marsovské klima. Jako by to nestačilo, jednou za dva roky se v atmosféře rudé planety otevírá veliká díra, kterou unikají pryč už tak nepříliš hojné zásoby vody. Zbytek vody Marsu se přitom hromadí na pólech planety, kde pozorujeme i její polární čepičky.

Právě takto vysvětluje tým německých a ruských vědců zvláštní chování vody na rudé planetě. Dřívější pozorování ukázala, že vodní pára se na Marsu vyskytuje v horních vrstvách atmosféry, a že se voda na této planetě pohybuje směrem k pólům. Doposud ale nebylo jasné, jak tam vlastně probíhá cyklus vody, ani proč je dnes tahle dříve zřejmě dost zavodněná planeta tak suchá.

Léto na jižní polokouli Marsu

Pokud jde o atmosféru, na Zemi jsou léta na severní a jižní polokouli dost podobná. To ale není případ Marsu. Kvůli jeho oběžné dráze je jižní pól planety během léta, které nastává každé dva pozemské roky, mnohem blíž Slunci, než když je léto na severní polokouli. Kvůli tomu jsou léta na jižní poloukouli Marsu mnohem teplejší.

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Simulace ukazují, že kvůli těmto podmínkám se na jižní polokouli rudé planety každé léto otevírá „okno“ kterým uniká vodní pára do horních vrstev atmosféry. Část této vody putuje k oběma pólům planety, kde se kvůli tomu voda postupně hromadí. Zbytek molekul vody ale rozloží ultrafialové záření, které přichází k Marsu z vesmíru, na atomy vodíku a kyslíku. Vodík pak uniká do okolního prostoru a Mars tím přichází o vodu. Tento mechanismus zřejmě podstatně přispěl k tomu, že je Mars dnes nápadně suchým světem.

Problémem monarchie byla zejména její mnohonárodnostní povaha. Je pochopitelné, že uvnitř říše začaly vznikat různé národotvorné tendence, jež nesmazatelně ovlivnily i vývoj celého českého národa. Obyvatelstvo se během 19. století odklonilo od vlasteneckého pocitu náležitosti k rakouské říši a spíše smýšlelo právě podle toho, k jakému národu se hlásilo. V českých zemích tak vedle sebe stanuly český a německý živel.

Pokusy o vyrovnání 

Habsburkům bylo jasné, že v oblastech, kde německé etnikum představuje menšinu, nebude jednoduché udržet legitimní německou nadvládu. Postavení vídeňského dvora navíc oslabila válka s Pruskem završená katastrofální porážkou u Hradce Králové.

Se stávajícím postavením v rámci monarchie byli nespokojeni nejen Češi, ale i Maďaři. Vídeň se proto rozhodla pro vytvoření dualistické unie Rakouska-Uherska, čímž chtěla zmírnit tlak ze strany silné uherské opozice. V případě českých požadavků již tak velkorysá nebyla, přestože si velice dobře uvědomovala, že české země jsou finančně i průmyslově nejvyspělejší částí Rakouska. Důvod byl prostý: vídeňská vláda musela vzít v potaz rozhořčení německého obyvatelstva, které by zákonitě vypuklo. Češi přesto neztráceli naději, že se jim podaří dosáhnout nějakého obdobného vyrovnání, tentokrát rakousko-českého. 

Návrhů, plánů a požadavků ohledně spravedlivého podílu obou národností v zastupitelských sborech v Čechách a na Moravě a jazykové otázky vznikla celá řada, a často kvůli nim vzplály otevřené spory. Dlouholetá jednání mezi vídeňskými úředníky a zástupci zemí Koruny české byla vedena až do rozpoutání 1. světové války, zejména kvůli odporu Němců žijících na českém území. Ti se obávali toho, že se ocitnou rázem v menšině a ztratí své výhodné postavení. Negativní postoj Vídně nebyl dán žádným nepřátelstvím vůči Čechům, ale právě obavami z reakce Němců. Tato zklamání české politiky dokonce v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století přivedla až k pasivní rezistenci, kdy se odmítali zúčastňovat zasedání říšské rady.

TIP: Češi ve Vídni: Jak se žilo krajanům v srdci rakousko-uherské monarchie?

Čechům však bylo jasné, že s politikou pasivního odporu daleko nedojdou a že Vídni to spíše vyhovuje, protože nemusí trvale odolávat jejich nátlaku. Změnili tedy svůj dosavadní postoj a zahájili „drobečkovou politiku“ – za podporu vlády hraběte Taafeho očekávali drobné ústupky v národnostních otázkách.

Jako první úspěch bylo zaznamenáno v roce 1880 přijetí Stremayerových jazykových nařízení, podle nichž mohli občané komunikovat s úřady jak v němčině, tak v češtině. O dva roky později byla pražská univerzita rozdělena na českou a německou. Tyto dílčí úspěchy svědčí o příznivých podmínkách pro rozvoj českého národa, o slábnoucím postavení rakouské vlády, ale také o nemožnosti prosadit s ohledem na druhý zemský národ zásadnější změny. Přes různé pokusy zůstávala situace stále stejná.

Jantar nabízí paleontologům skvělou příležitost nalézt celé a z valné část nepoškozené organismy z dávných časů. Obvykle jde ale o suchozemské živočichy a rostliny, protože jantar vzniká ze zkamenělé pryskyřice tehdejších stromů. Bohatá naleziště jantaru v Myanmaru (Barmě) teď ale vydala opravdu speciální nález.

Vědci zjistili, že jeden kousek druhohorního jantaru z období křídy, který je starý asi 99 milionů let, obsahuje pestrou sbírku asi 40 organismů, mezi nimiž jsou nejen suchozemští živočichové a rostliny, ale také živočichové obývající moře. Je mezi nimi i jeden amonit, zástupce kdysi velmi početné a běžné, ale dnes již dlouho vyhynulé větve hlavonožců.

TIP: Druhohorní šperk: Dávný jantar ukrýval nejstarší známé mládě hada

Badatelé velmi vzácný nález prozkoumali pomocí speciální výpočetní tomografie (micro-CT). Ukázalo se, že jde asi o centimetrového mladého jedince rodu Puzosia (Bhimaites).

Pryskyřice ze stromu na pobřeží tehdy zřejmě nejprve polapila suchozemské tvory a pak buď spadla přímo do vody anebo se dostala na pláž, kde v ní uvízl i malý amonit. Objevený amonit bohužel neobsahuje žádné měkké tělní části, takže se do pryskyřice zřejmě dostala už jenom jeho schránka. Podobné nálezy jsou pro vědce mimořádně cenné, neboť poodhalují podobu tehdejších ekosystémů.

Slavná firma Gothaer Waggonfabrik zalétala v lednu 1915 prototyp bombardéru G.I, který byl řešen opravdu neobvykle. Drtivá většina dvouplošníků měla trup spojený se spodním křídlem, zatímco u tohoto letadla se trup napojoval na horní křídlo, kdežto od spodního jej dělil výrazný odstup. Vznikla ale pouze malá série, jež se dočkala značně omezeného využití, a firma Gotha se posléze vydala konvenčním směrem, z něhož vzešel už standardně pojatý dvouplošník G.II.

K pohonu sloužily dva motory Mercedes D.IV a konstrukce letounu odpovídala tehdy běžným zvyklostem, což znamenalo dřevěnou konstrukci s plátěným potahem, pouze přední část trupu pokryla překližka. Velice charakteristický podvozek měl celkem čtyři kola – dvě pod každou motorovou gondolou. 

Německý tunel

Sériová výroba začala v létě 1916, jenže vzniklo pouze jedenáct kusů, jelikož se záhy přešlo na typ Gotha G.III se silnějšími agregáty Mercedes D.IVa. Kromě toho konstruktéři zesílili trup a přidali obrannou výzbroj. „Dvojka“ totiž měla jen dva 7,92mm kulomety – jeden vepředu a druhý vzadu na hřbetě, zatímco u G.III přibyla třetí zbraň namontovaná dole vzadu. Oba zadní kulomety ale obsluhoval jediný muž, jenž se měl přesouvat mezi oběma střelišti podle toho, odkud přicházela hrozba.

Předchozí část: Obři na nebesích: Handley Page Type O vs. Gotha G.IV (1)

Vzniklo asi 25 sériových letounů, ale vývoj pokračoval dál. Řešení výzbroje se ukázalo jako nešťastné, takže pro letoun Gotha G.IV vymysleli konstruktéři prvek zvaný tunel. Zadní část trupu byla otevřená, takže střelec mohl z horního kulometu střílet doslova skrze trup dolů. Teoreticky mohla být namontována i spodní zbraň, navíc zde byl prostor pro umístění čtvrtého kulometu mezi kokpity pilota a bombometčíka, ovšem standardně létaly bombardéry Gotha G.IV pouze se dvěma.

Problémy s palivovými nádržemi 

Vedle jinak řešené výzbroje se stroj Gotha G.IV odlišoval pevnější konstrukcí, kterou si koneckonců vynutila již samotná existence „tunelu“. Celý trup pokrývala překližka, plátno se použilo jen na potah nosných ploch. Na spodní křídlo přibyla křidélka zlepšující dosud kritizovanou ovladatelnost během startu a přistání. Sériová produkce „čtyřek“ začala na konci roku 1916 a kromě samotné továrny Gothaer Waggonfabrik se do ní poté zapojily firmy Siemens-Schuckertwerke (SSW) a Luftverkehrsgesellschaft (LVG), byť jejich licenční stroje se poněkud odlišovaly. Některé z posledních exemplářů od SSW a LVG navíc obdržely slabší motory, protože agregáty Mercedes představovaly nedostatkové zboží. Kolem třiceti letadel s motory Hiero a kulomety Schwarzlose vyrobil LVG pro letectvo Rakouska-Uherska. 

Posledním strojem, který továrna Gotha vyrobila ve větším počtu, se stal bombardér G.V. U toho se zásadně změnilo umístění palivových nádrží, které se u starších verzí nacházely v motorových gondolách, což se stávalo příčinou požárů při nouzových přistáních. Tyto nehody totiž způsobily zhruba 75 % ztrát letadel Gotha, a proto se nádrže typu G.V přesunuly do trupu.

Bylo vyrobeno kolem 200 kusů, ty ale měly slabší výškové charakteristiky než předchozí verze, takže sloužily převážně pro noční útoky. Z těch se ostatně postupem času stal i primární způsob nasazení také starších typů Gotha, neboť ztráty při denních útocích na Velkou Británii nepříjemně narůstaly. Největší nálety provedlo císařské letectvo na jaře a v létě roků 1917 a 1918, kdy Němci doufali, že s pomocí zápalných bomb donutí Brity k jednáním o míru. Podle versailleské smlouvy museli Němci všechna letadla Gotha zničit (létal pak už jenom jeden G.IV v letectvu Polska), a tak se žádný z těchto zajímavých strojů nedochoval. 

Srovnání taktiky

Koncepce dálkového bombardování, kdy je napaden týl nepřítele, existovala ve Velké Británii i Německu dokonce už před válkou. Němci ale v tomto oboru mnohem víc věřili vzducholodím a letadla těžší než vzduch se prosazovala obtížně. Britové sice vzducholodě neměli v tak velké oblibě, zato zprvu sázeli spíše na hydroplány. Oběma stranám tak chvíli trvalo, než si uvědomily, že ideální strategický bombardér je ze země operující letadlo těžší než vzduch. Znepřátelené velmoci se také odlišovaly ve výběru cílů. Britové hodlali napadat především námořní základny, kdežto Němci se nijak netajili úmyslem útočit na města, což mělo narušovat morálku nepřítele. Letadla Jeho Veličenstva si ale nakonec také vzala na mušku německá města, především průmyslové čtvrti. 

Zde dokázaly působit větší škody než císařské stroje nad Británií. Královské letectvo totiž od začátku pochopilo, že strategickou leteckou ofenzivu musejí provádět mohutné svazy bombardérů. Letouny Handley Page se tak zpravidla vydávaly na své útoky po desítkách, zatímco Luftstreitkräfte jen vzácně nasazovaly dvouciferný počet letounů a jen jednou za celou válku (19. května 1918) letěla proti Londýnu sestava asi čtyřiceti německých strojů. Další výhodu Britů představoval fakt, že propracovali kooperaci s doprovodnými stíhačkami, kdežto Němci se spolupráci obou kategorií letadel věnovali jen omezeně.

TIP: Poslední souboje nad Pacifikem: Stíhačky F4U Corsair vs. Ki-84 Hajaté

Bombardér Gotha nebyl konstrukčně špatný, jenže jeho reálná efektivita zůstávala kvůli nevyspělé taktice vesměs nízká. Z toho potom vyplynulo, že německé letectvo v meziválečném období na strategické bombardéry dosti zanevřelo, zatímco Britové je povýšili takřka na jeden z pilířů své vojenské moci. Také z těchto důvodů musíme prohlásit stroje Handley Page vítězem našeho duelu.

Kmenové buňky jsou dnes velmi oblíbené mezi vědci a lékaři, kteří vyvíjejí nové léčebné postupy pro celou řadu závažných onemocnění či poranění. Tyto buňky se totiž mohou změnit v prakticky každou dospělou buňku lidského těla a v případě potřeby je tím pádem mohou nahradit. 

Problém je v tom, že kmenové buňky jsou velmi zranitelné. Dospělé specializované buňky lidského těla mají k dispozici celou řadu nástrojů a mechanismů, jimiž se mohou do jisté míry bránit před viry a dalšími hrozbami. Kmenové buňky se takto bránit nedovedou. Když jsou v lidském těle, chrání je doposud neznámé mechanismy. V laboratoři jsou ale kmenové buňky vydány virům napospas, což komplikuje výzkum a ohrožuje pacienty.

TIP: Léčba stárnutí pomocí kmenových buněk na lidech zabrala

Tým britských odborníků nedávno objevil protein, který nazvali MAVS. Ten funguje jako vypínač pro imunitní obranu buňky proti virům. U kmenových buněk, které pocházejí z embryí, je tento vypínač obvykle v poloze „vypnuto“. Protivirová obrana by totiž zřejmě mohla narušovat správný vývoj zárodků. Badatelé ale také našli krátkou molekulu RNA, která nese označení miR-673, a která tento vypínač imunitní obrany ovládá. V praxi to znamená, že nyní už bude možné protivirovou obranu kmenových buněk zapínat podle potřeby.

Norsko je známé svou majestátní přírodou. Členité západní pobřeží s více než tisícovkou fjordů ale značně komplikuje možnosti silniční dopravy. Cesta autem z Trondheimu na severu do Kristiansandu na jihu země trvá více než 20 hodin a vyžaduje sedm přejezdů trajektem. Tato část země je přitom domovem zhruba třetiny z 5 milionů obyvatel Norska.

Plovoucí tunely i podmořské dálnice

Norská vláda proto nyní přichází s ambiciózním „beztrajektovým“ projektem, který má dobu cesty zkrátit na polovinu. Plán vlády zahrnuje výstavbu mostů a nejdelší a nejhlubší skalní tunel na světě, vrtaný skrz skalní podloží pod hladinou moře. Zřejmě nejambicióznější částí projektu má být systém ponorných plovoucích tunelů, vinoucích se 30 metrů pod hladinou. 

TIP: Proč ztroskotal ambiciózní československý plán na stavbu tunelu k Jaderskému moři

Vize plovoucího tunelu není žádnou novinkou – již v roce 1882 navrhoval podobný způsob spojení přes kanál La Manche britský námořní architekt Edward Reed. Tunely pochopitelně nemají pod hladinou plout zcela volně – z části budou ukotvené k mořskému dnu nebo k pontonům plujícím na hladině. Díky tomu ale nebude tunel blokovat přístup lodím do fjordu.

Náklady ambiciózního plánu úřady odhadují na 40 miliard dolarů – v přepočtu necelý bilion korun a dokončen má být během příštích 30 let.

Druhá polovina 17. století stvořila v řadě ohledů moderní společnost. Kromě jiného mohly ženy poprvé v evropských dějinách rozhodovat o svém životě. K nejpozoruhodnějším nezávislým dámám té doby patřila Angličanka Celia Fiennesová, která jako první navštívila všechna hrabství své vlasti, a de facto se tak stala průkopnicí turistiky.

Celia pocházela z rodiny venkovské šlechty a dobovým zvyklostem se vzepřela už tím, že se rozhodla zůstat neprovdaná a disponovat vlastním majetkem. V letech 1684–1703 procestovala v koňském sedle v doprovodu sluhy celé tehdejší anglické království. Během putování si vedla podrobný deník. Jejím cílem bylo porovnat jednotlivé regiony a ukázat, jak rozdílně a přitom spořádaně lze žít kdekoliv v zemi. O století později inspiroval Celiin život spisovatelku Jane Austenovou a její ženské hrdinky.

Nemožná vzdálenost

Během své velké cesty urazila mladá žena na koni přes 6 400 km – taková vzdálenost se tehdy považovala za nepřekonatelnou. Celia zavítala na řadu šlechtických sídel, z nichž mnohá teprve vznikala. Zároveň jako první systematicky navštěvovala přírodní a kulturní památky: Popsala sirné prameny v Harrogate, obdivovala římské lázně v Bath, lezla po skalách v nejzápadnějším okraji Anglie a jako první nakreslila podobu Stonehenge, které se dnes udržuje právě podle jejích náčrtků.

TIP: Íkaros v sukních: Láska k létání se Amelii Earhartové stala osudnou

V navštívených městech se Celia zajímala o místní výrobky a propagovala anglické zboží. Věřila, že by lidé měli upřednostňovat domácí produkty před dovozem z ciziny. Odhadla také budoucí význam Liverpoolu, kde sledovala stavbu přístavu a předpověděla, že do sta let město předstihne svým bohatstvím Bristol. Stejně tak předpokládala, že časem bude výroba vznikat spíš na severu Anglie, v sídlech jako Newcastle a Manchester, která se později stala rodišti průmyslové revoluce.

Znovu do sedla

Ani po dokončení své monumentální pouti však Celia nepověsila cestování na hřebík. O devět let později se do sedla vrátila, znovu zamířila do sídel, jimiž kdysi projížděla, a porovnávala svá předchozí pozorování s novou realitou. Věřila, že její vyprávění dokáže podnítit muže i ženy, aby se víc zajímali o dění za hranicemi svého hrabství. Její záznamy jsou o to důležitější, že cestovala po zemi, jež procházela rychlou proměnou ze středověké do moderní podoby.

Její zápisky vyšly pod názvem Velká cesta mezi Cornwallem a Newcastlem až v roce 1812. Okamžitě se však staly bestsellerem a jejich obliba vedla k prosazení zákona o výstavbě celonárodní silniční sítě. 

Mořské vlny ve vodách Hirošimského zálivu omývají celou řadu pláží na pevnině i malých ostrůvcích. Na písku se tam nacházejí zvláštní kousky skla ve tvaru kuliček a kapek, které mají pohnutou historii. Jde o malé kousky z města Hirošima, jehož velkou část zničila 6. srpna 1945 americká jaderná puma „Little Boy“.

Když uranová bomba o síle asi 15 kilotun TNT explodovala necelých 600 metrů nad městem, a na místě zabila asi 70 tisíc lidí, vymrštila do vzduchu množství materiálu. Na tento materiál působily extrémní podmínky exploze a přetvořily jej do dnešní podoby, ve které materiál spadl zpět na povrch a také do oceánu.

TIP: Co by se stalo, kdyby jaderná Car-bomba explodovala ve vesmíru?

Mezinárodní tým vědců tyto kousky materiálu, který se anglicky přezdívá „Hiroshimaites“ (česky např. „hirošimky“), jako první v historii detailně roztřídil a prostudoval, pomocí elektronové mikroskopie a metody zvané rentgenová mikrodifrakce.

Hirošimky mají rozmanité tvary a velmi pestré složení. Často jsou tvořené směsí prvků a sloučenin, například hliníkem, křemíkem a vápníkem. Některé kousky materiálu z Hirošimy se ale skládají čistě ze železa či oceli nebo betonu, případně z mramoru nebo i gumy. Některé z kousků se podobají materiálu, který se nachází po dopadu meteoritů. Jejich chemické složení je ale zcela odlišné a odpovídá složení budov či dalších prvků městské zástavby.