Jan pocházel z německého města Gelnhausen, ale záhy se dostal do Čech, kde v Kutné hoře vykonával funkci horního a posléze dokonce důlního písaře. Díky svým mimořádným schopnostem se nakonec propracoval až na dvůr Karla IV. a stal se písařem královské komory a později i registrátorem. I když výčet těchto činností nepůsobí zrovna dramaticky, císaře často doprovázel, a tak byl jeho život plný cestování a tedy i drobných dobrodružství.

Právníkem do posledního dechu

V roce 1374 však Karlovy služby opustil a odešel do Olomouce, kde byl biskupem jeho slavný jmenovec Jan ze Středy. Gelnhausen zde pracoval nejen v biskupských službách, ale také jako veřejný notář a nasbíral další cenné zkušenosti. Z Olomouce se pak vydal do Brna, kde však nebyl spokojen, a tak se stáhl do Chrlic. Ani tady mu štěstí příliš nepřálo, protože zabředl do sporů s jistým Ješkem z Hranic a tyto pře ho nakonec dovedly k rozhodnutí vrátit se zpět do veřejných služeb. 

V té době mu již táhlo na sedmý křížek a na svou dobu byl až neuvěřitelně starý. Podobný krok pro něj tudíž byl nesmírně náročný, a to nejen psychicky, ale i fyzicky. Přesto se odhodlal a přesídlil do Jihlavy, kde začal působit jako veřejný notář a rektor zdejší školy. Podnítil zde vznik hned několika kodexů, z nichž ten nejcennější a nejkrásnější právem nese jeho jméno a talentovaný muž tak konec svého života korunoval svým nejcennějším přínosem.

Když ježek vystrnadí lva

Pro nás je jeho rukopis zajímavý zejména po uměleckohistorické stránce, a to díky unikátní výzdobě, kterou ho zkrášlili dva neznámí autoři. V úvodu každého privilegia se nachází miniatura toho panovníka, který Jihlavě danou výsadu potvrdil, a tak je dílo zároveň i jakousi galerií osobností od Václava I. po markraběte Jošta. Vládci jsou zde zachyceni v majestátu a s atributy moci nebo jako rytíři v plné zbroji tak, jak se objevují například na pečetích. 

Vzácný svazek má zároveň i své nej. V iniciále S se zde možná vůbec poprvé setkáváme se znakem Jihlavy v podobě, v jaké ho městu potvrdil až císař František Josef I. v kulatém roce 1900. Známý jihlavský ježek se na něm střídá s dvouocasým lvem, který byl na původním znaku.

Výtvarnou stránku kodexu vhodně doplňují i drobné výjevy, jako je například postava sokolníka. Tito muži bývali dříve znázorňováni jako prostí lidé, ale sokolník z kodexu je dvořan Václava IV. oblečený v úzkých nohavicích a přiléhavém kabátci. Pestrost a rozmařilost jeho oděvu je přesně tou hýřivostí, kterou kritizovali mravokárci dané doby a která pronikla i do rétoriky jednotlivých kázání. (Nezapomínejme, že se se nacházíme v době, kdy již začínaly doutnat první jiskřičky budoucího požáru husitských válek.)

TIP: Proměny lidského myšlení: 7 knih, které změnily svět

Unikátní cyklus královských podobizen však nesmíme vnímat jako galerii skutečných portrétů. Jedná se o symbolické rekonstrukce, které mají sloužit především právnímu účelu knihy. Také proto má kodex hned na začátku výjev přísahy, jenž zavazuje všechny současné i příští představitele města s tím, že na vše dohlíží vládci, kteří rozhodli, aby byla sepsána a vyzdobena. Tyto podobizny jsou zcela mimořádné a ani u nás ani v sousedním Rakousku či Německu není žádný srovnatelný exemplář. Není divu, že jihlavští radní tento reprezentativní svazek považovali za zosobnění městské samostatnosti a nechali ho vyzdobit pravým zlatem.

Kvůli chybám v navigačním systému nemohly první dva letouny provést vysazení, takže výsadkáři seskočili teprve ze třetího stroje až téměř za rozbřesku v 5.27. Výsadek se uskutečnil z extrémně malé výšky 165 m, takže od otevření padáku do přistání uběhlo pouhých 10 vteřin. I tak byli Rangers vystaveni překvapivě silné protiletadlové palbě.

Předchozí část: Smolná invaze v Karibiku: Speciální operace na Grenadě (1)

Speciálové na zemi

K jejímu potlačení povolali letadla palebné podpory AC-130 s 20 a 40mm kanony a 105mm houfnicí na palubě. Ihned po přistání začalo odklízení zátarasů z přistávací dráhy. Před 6. hodinou nalétl čtvrtý letoun s výsadkáři, ale znovu jej přivítala palba. Téměř všem mužům se podařilo vyskočit a bez zranění přistát, ale zbývající tři letadla musela výsadek odložit. Rangers na přistávací ploše zahájili palbu na obsluhy protiletadlových zbraní na okolních výšinách, jejichž houževnatý odpor zlomil až nálet „bitevníku“ AC-130. To umožnilo obnovení výsadkové operace a po 6.23 mohly seskočit i zbylé síly Rangers. 

Komanda SEAL se do akce zapojila i po zahájení invaze, tentokrát s úkolem osvobodit vězněného generálního guvernéra Paula Scoona. Také v tomto případě nešlo vše podle plánu a útok se zpozdil, čímž byl ztracen moment překvapení. V 6.15 přelétlo sedm vrtulníků MH-60 z útvaru Task Force 160 vojenského letectva přes St. George na západním pobřeží a narazilo na silnou protiletadlovou palbu, která je donutila vrátit se na výsadkovou loď USS Guam, kde vyložily raněné a poté opět odlétly k určenému cíli. 

Úder speciálních jednotek 

Druhý pokus již byl úspěšnější, 22 členů SEAL slanilo do areálu guvernérovy rezidence a osvobodilo jej. Brzy však přišel protiútok grenadské armády s podporou obrněných vozidel, který zatlačil záchranné komando bez protitankových zbraní do defenzivy. Celkovou situaci ztížil výpadek spojení. Řešením se stalo použití funkční telefonní linky k mezinárodnímu hovoru do USA, odkud bylo poté zprostředkováno spojení s velitelským centrem na USS Guam. Díky tomu mohla ve prospěch obránců zasáhnout letadla AC-130, A-7 a vrtulníky AH-1.

S pomocí palebné podpory SEAL udrželi obranný perimetr v těžké palbě kulometů i pancéřovek RPG-7 po celých 21 hodin, přičemž měl jeden z amerických odstřelovačů dokonce sám vyřadit 21 protivníků. Kvečeru se podařilo severně od St. George’s vysadit rotu námořní pěchoty s četou tanků M60A1, jež brzy ráno obklíčené námořníky vyprostila. Smůla provázela i útok SEAL na vysílač severně St. George’s , jehož obsazení bylo nutné k přerušení vysílání grenadského rozhlasu, vyzývajícího k odporu proti Američanům. Ihned po vysazení z helikoptér museli SEAL čelit útoku obrněných transportérů a minometné palbě, proto lehce vyzbrojená jednotka musela ustoupit až k pobřeží. Uniknout z obklíčení se komandu podařilo až v noci, kdy odplavalo na volné moře, kde ho našel torpédoborec USS Caron. 

Delta v akci

Murphyho zákony se „vyřádily“ i na nasazení protiteroristického útvaru 1st Special Forces Operational Detachment – Delta, jenž měl za úkol osvobodit politické vězně z pevnosti Richmond Hill v kopcích východně od hlavního města. Po splnění úkolu měla Delta pokračovat k letišti Point Salines a pomoci prvnímu invaznímu sledu potlačit odpor obránců. Nakonec měla čerstvá skupina Delty ve vrtulnících MH-6 obsadit poslední cíl – pevnost Fort Ruppert. Skutečnost však byla poněkud jiná.

Dokončení: Smolná invaze v Karibiku: Speciální operace na Grenadě (3)

Kvůli zpožděnému zahájení operace se vrtulníky MH-60 speciálního leteckého útvaru TF 160 dostaly k pobřeží Grenady až za rozbřesku, takže vlétly přímo do palby zalarmovaných protiletadlovců. Přesto se většině strojů podařilo dostat nad cíl, kde příslušníci Delty těsně před slaněním zjistili, že objekt je již delší dobu opuštěný. Mise byla zrušena a pocuchané vrtulníky vysadily raněné na lodích námořnictva. Díky vysoké odolnosti vrtulníků MH-60 pro zvláštní operace obránci sestřelili jen jeden stroj, který však nouzově přistát. Po přeskupení na lodích nastoupili bojeschopní muži opět do vrtulníků a odletěli k Point Salines, kde pomáhali zlikvidovat obranná postavení na okolních výšinách. Plánovaný útok na Fort Ruppert byl odvolán kvůli silné protivzdušné obraně cíle.

Když lidé stárnou, tak musí čelit celé řadě problémů. Procesy doprovázející stárnutí jsou zodpovědné za celou řadu onemocnění. Pokud by se nám povedlo do těchto pochodů úspěšně zasáhnout, tak bychom tím mohli taková onemocnění léčit a zlepšit kvalitu života seniorů.

Pracují na tom i švýcarští vědci, kteří zkoumají látku, pocházející z oblíbeného ovoce – granátového jablka. Nedávno zaznamenali úspěch v klinických testech na lidských pacientech staršího věku, u nichž tato látka zpomalovala stárnutí buněčných továren mitochondrií. Zároveň se během testů neobjevily žádné nežádoucí vedlejší účinky.

TIP: Našli jsme lék na stáří? DNA mitochondrií v buňkách ovládá stárnutí kůže

Dotyčná látka je urolitin A (UA). Vlastně se v granátovém jablku přímo nevyskytuje. Jsou tam ale její prekurzory, chemicky příbuzné látky, ze kterých bakterie střevní mikroflóry vyrobí urolitin A. Tyto prekurzory se nacházejí nejen v granátových jablkách, ale také v jahodách, malinách nebo třeba ve vlašských ořechách. Dřívější výzkum ukázal, že urolitin A může prodlužovat život červům a myším. Teď je jasné, že by tato látka mohla být velmi zajímavá i pro lidi.

Inženýrům společnosti Youbionics bylo nejspíš líto, že drony obvykle nemají k dispozici bionické ruce. Proto vyvinuli dron „Drone for Handy“, který je tak trochu jako noční můra milovníka dronů. Připomíná křížence mezi bionickýma robotickýma rukama a kvadrikoptérou.

Bionické ruce dronu „Drone for Handy“ jsou plně funkční. Dron může přiletět na zvolené místo a tam pak využít svoje šikovné ruce. Třeba rozcuchat něčí vlasy. „Drone for Handy“ je volně dostupný v podobě STL souborů pro 3D tisk. K vytištěným součástkám si pak vlastník dronu ještě musí sehnat 11 miniaturních servomotorů SG90 nebo Arduino Nano a pak si sestaví kompletní dron.

TIP: Různých dronů už tu bylo hodně. Teď se ale objevil dron s rukama

Kvadrikoptéra „Drone for Handy“ má ve své typické podobě dvě bionické ruce. Ty mohou uchopovat různé objekty, zvedat je a zase pokládat, a vůbec s nimi různě manipulovat. Podle tvůrců dronu záleží výkon rukou především na programátorských schopnostech vlastníka. Co si naprogramujete, to „Drone for Handy“ udělá.

Jedním z největších problémů, kterým čelí naše satelity a kosmické lodě, je tvrdé kosmické záření. Záření může poškodit elektroniku i další zařízení na palubě. Američané se snaží satelity ve vesmíru chránit a zatím účelem vysílají pozoruhodnou kosmickou loď Demonstration and Science Experiments, neboli DSX.

Malou kosmickou loď DSX postavila US Air Force. Stane se jednou z celkem dvou tuctů malých kosmických lodí a satelitů, které by měla 23. června 2019 vynést do vesmíru těžká nosná raketa Falcon Heavy společnosti SpaceX. Let se uskuteční pod názvem STP-2 (DoD Space Test Program).

Výprava do radiačního pekla

Kosmická loď DSX bude mít na palubě celkem tři vědecké experimenty, které budou sledovat „kosmické počasí“ v okolí sondy. DSX vyrazí do oblasti poblíž Země, kde se vyskytuje velmi drsné kosmické záření. Těmto místům se přitom satelity a kosmické lodě obvykle vyhýbají. DSX tam poletí zcela záměrně.

TIP: Co jsou to van Allenovy pásy? Jsou pro kosmonauty nebezpečné?

Jde o takzvané Van Allenovy radiační pásy. To jsou oblasti v bezprostředním okolí Země, v nichž jsou polapeny energetické částice slunečního větru a kosmického záření, především ionty a elektrony. DSX se vystaví jejich vlivu a vědci budou sledovat, co se bude dít. Takto drasticky získané poznatky budou velmi užitečné a poslouží tvůrcům satelitů a kosmických lodí při vývoji odolných materiálů a technologií, které lépe obstojí vůči radiaci.

Úžasné zelené svatostánky se pod lidskýma rukama utvářely už před nejméně čtyřmi sty lety. Ačkoliv jsme zvyklí především na úhledné a pěstěné zahrady inspirované nádherou královského dvora ve Versailles a vkusem Ludvíka XIV., na druhém konci světa vznikala v téže době podobná zelená útočiště, jež se však inspirovala filozofií a náboženstvím zenu. Patří k nim jedna z nejkrásnějších japonských zahrad Kenroku-en v Kanazawě. 

Největší mistři tam uplatňují své umění již od roku 1620, kdy byla zahrada založena podle přísných pravidel japonské teorie krajiny. Podle nich musí být její plocha prostorná a uměle vytvořená, zajišťovat soukromí, působit starobyle, oplývat dostatkem vody a poskytovat výhled. Dnes tam lze obdivovat na 8 750 stromů, 183 druhů rostlin a mimo jiné také nejstarší japonskou fontánu, která funguje na principu přirozeného tlaku vody. 

Ráj podle Majorella 

Palmy, cypřiše, pomerančovníky, lekníny a kobaltově modré domky evokují kouzlo Orientu. Stín uprostřed palčivého vedra a ticho narušuje jen zurčení vody v malebných fontánách podél nepravidelných chodníčků zahrady Jardin Majorelle v centru marockého Marrákeše. Řadí se k dalším žhavým kandidátům na titul zelené krásky světa a není divu – na její okouzlující podobě se podepsali hned dva umělci a milovníci krásy: malíř Jacques Majorelle a legendární módní návrhář Yves Saint-Laurent. 

Zahradu nechal zbudovat spolu se svým domem francouzský malíř Jacques Majorelle poté, co se ve 20. letech minulého století rozhodl usadit v Marrákeši. Stromům, květinám i netypickým objektům, jež se staly jeho chloubou a vášní, zasvětil bezmála čtyřicet let života. V zahradě nechal vysázet stovky vzácných druhů stromů i rostlin, které si přivážel z cest. Okolí jeho sídla tak postupně ozdobily cizokrajné palmy, bambusy, jasmíny, agáve, cypřiše, kapradiny i bílé lekníny. 

Údržba ojedinělého arboreta se však postupem času ukázala být příliš nákladná, proto umělec v roce 1947 otevřel zahradu veřejnosti. Ani vstupné však nedokázalo pokrýt potřebné náklady, takže Majorelle musel na sklonku života milovaný pozemek prodat. O znovuzrození chátrajícího skvostu se v 80. letech minulého století zasadil další milovník severoafrické krásy, slavný módní návrhář Yves Saint-Laurent. Jardin Majorelle dnes patří k největším turistickým lákadlům Marrákeše a ročně do ní zavítá 700 tisíc návštěvníků. 

Pohádka po zříceným stropem 

Další unikátní zelenou plochu, kde ovšem svým zahradnickým uměním kouzlila zejména příroda, najdeme v nečekaném místě. Jeskyně Son Doong ve středním Vietnamu proslula především světovým rekordem: S délkou 6,5 km (podle badatelů nejde o konečné číslo), šířkou 200 m a výškou 150 m totiž představuje vůbec největší jeskyni, kterou speleologové dosud objevili. Jen pro představu: Pojala by celý New York, včetně jeho 40patrových mrakodrapů. 

Tento světový unikát v národním parku Phong Nha-Ke Bang ukrývá nejen neotřelé skalní formace ze stalaktitů nebo úchvatné stalagmity, které patří s výškou 70 m ke světovým rekordmanům. V jedné z bezmála 150 tamních „komnat“ čeká na návštěvníky zahrada, jež působí, jako by se vynořila z říše bájí a mýtů. 

Zelená plocha získala pojmenování „zahrada Edam“ podle biblické zahrady Eden, porůstá ji bujná vegetace připomínající džungli a obývá ji řada zástupců živočišné říše. Zrod unikátního ekosystému na tak netypickém místě umožnily dvě skutečnosti: Jeskynním komplexem protéká řeka a proudí tam i přirozené světlo – skrz díru po někdejším „stropě“, který se zřítil před stovkami let. 

Vzhůru do zahrady Edam 

V zahradě tak dnes napočítáme přes 400 druhů rostlin, počínaje kapradinami až po mohutné stromy, a celkově porost koresponduje s vegetací okolní džungle.  Pohádkové království zpestřuje i bohatá fauna zahrnující množství opic, ptáků a hadů, kteří tam žijí v symbióze s ostatními obyvateli jeskyně.  

Obdivovat miniaturní rajskou džungli na vlastní oči se ovšem jen tak někomu nepoštěstí. Jeskynní komplex byl objeven teprve v roce 1991 a díky ochraně tamního křehkého prostředí jej může navštívit asi jen tisíc turistů ročně, a navíc pouze od února do srpna. Mimo sezónu totiž okolí zaplaví silné deště a učiní jeskyni nepřístupnou. Za jedinečný výlet pak zájemci zaplatí nemalou částku, v přepočtu desítky tisíc korun, a kromě toho musejí absolvovat bezmála desetikilometrový pochod k jeskyni náročným terénem. Podle organizátora výprav se tak do nitra Son Doongu zatím podívalo méně lidí než na vrchol Everestu. 

Ne široké, ale vysoké 

Přijde-li řeč na zahrady 21. století, trendem číslo jedna zůstávají projekty, které nerostou do šířky, nýbrž do výšky. Vertikální zahrady řeší hlavní problém moderního městského života – nedostatek místa. Najít vhodnou plochu k vytvoření zahrady je náročné, protože v přelidněných metropolích se za každý centimetr, na němž lze postavit dům, těžce platí. Je tedy nezbytné nacházet takové plochy, které se jinak využít nedají – například ty svislé. Vertikální zahrady obvykle pokrývají rozsáhlé fasády a stěny vysokých věžáků a kromě toho, že produkují kyslík, mívají často inteligentní systém závlahy, jenž umožňuje úsporu vody a energií. 

Mezi nejkrásnější a nejlépe řešené vertikální zahrady řadí odborníci 24patrový mrakodrap Tree House v Singapuru. Tamní zelená oáza sestává ze dvou vertikálních zahrad na fasádě, přičemž rostliny porůstají celkovou plochu přes 2 289 m². Tree House tak představuje nejrozlehlejší vertikální zahradu světa a pyšní se i zápisem v Guinnessově knize rekordů. Za zmínku jistě stojí, že pomáhá velmi ekologickému provozu budovy: Oproti podobným stavbám totiž ročně zajistí úsporu energie a vody v přepočtu za 11,4 milionu korun.

Mezi deset nejkrásnějších vertikálních zahradních projektů světa patří podle odborníků také zelená okrasa madridské budovy CaixaForum. Někdejší elektrárna přestavěná na moderní uměleckou galerii se může pochlubit vertikální zahradou o rozloze bezmála 600 m². Její designér Patrick Blanc pro ni navrhl na 300 různých druhů zeleně a celkově 15 tisíc rostlin, jež zformoval do unikátních uměleckých skulptur. 

Zpívající stromy 

Kmeny ze železobetonu a listy ze solárních panelů. Na otázku, jak by mohly vypadat zahrady za pár desetiletí, odpovídá zelený komplex Gardens by the Bay neboli „zahrady u pobřeží“, otevřený v Singapuru v roce 2012. Pro jeho futuristickou krásu ho mnozí neváhají označit za „visuté zahrady 21. století“, odkazující na 2 600 let starý div světa známý jako zahrady královny Semiramis. 

Park, který bychom si ještě před dvaceti lety dovedli jen stěží představit jinde než na stránkách sci-fi románů, nabízí skutečně fascinující podívanou. Dominantu městské oázy zeleně představuje osmnáct tzv. superstromů – železobetonových konstrukcí v podobě „listnáčů“ dosahujících do výšky padesáti metrů. Po jejich umělých kmenech se vinou tisíce rostlin, takže stromy fungují jako vertikální farmy. Navíc jsou vybaveny solárními panely: Ve dne slouží sluneční energie k regulaci teploty a odsávání oxidu uhličitého, zatímco v noci k nevšednímu osvětlení, či dokonce k ozvučení stromů. 

V singapurském zeleném komplexu stojí také obří skleník Flower Dome, první umělý biom (část biosféry s charakteristickými rostlinnými a živočišnými společenstvími) na světě. Stavbu tvoří 3 332 panelů různých tvarů a svou strukturou připomíná obří puzzle. Uvnitř lze potom obdivovat nepřeberné množství středomořských rostlin nebo třeba vystoupat na 35 m vysokou umělou horu s tropickou vegetací či žasnout nad největším interiérovým vodopádem světa. 

Jedním z nejvíce pozoruhodných rysů krajiny Skotska, viditelných na velkou vzdálenost, jsou takzvané crannogy. Jde o několik set malých ostrovků, které jsou rozeseté v jezerech, především v západní části Skotska a na ostrovech Vnějších Hebrid. Víme, že jsou umělého původu, a že vznikly přinejmenším z části nasypáním hromad kamení, jejich původní účel ale zůstává záhadou.

Britští archeologové nedávno zjistili, že crannogy jsou vlastně ještě starší, než legendární kamenné stavby ze Stonehenge. Objevili tam totiž neolitickou keramiku, která je dovedla k závěru, že crannogy byly vybudovány kolem roku 3 640 před naším letopočtem. Až doposud se přitom vědci domnívali, že crannogy jsou mnohem mladší. Jejich vznik kladli někdy až do doby železné, kolem roku 800 před naším letopočtem.

TIP: Extrémně horké léto v Anglii odhalilo doposud skrytá archeologická naleziště

Vědci se pustili do intenzivního pozemního i podvodního průzkumu těchto unikátních ostrůvků. Použití radiokarbonového datování je nakonec dovedlo ke stáří, které o 200 až 500 let předchází před nejranější fází budování staveb ve Stonehenge v jižní Anglii. Zatím je ale datováno jen asi 10 procent crannogů, takže před archeology je ještě spousta práce. 

Do jaké míry je francouzská Guyana skutečně kusem Francie?

Bagety a Eiffelovka se tu nekonají, je to navzdory všudypřítomným vlajkám EU skutečná džungle. Nedá se srovnat ani s Korsikou, je to o poznání drsnější kraj, což je vidět i na chování místních obyvatel. V sousední Brazílii stojí lidský život padesát reálů, tady je to o trochu lepší, i když loupežná přepadení s mačetou nejsou nic neobvyklého.

Jak moc souvisí s místní kriminalitou těžba zlata?

V roce 2006 bylo jen v hlavním městě Cayenne spácháno 67 vražd, z toho tucet jen kvůli zlatu. Ve městě žije 200 000 obyvatel a kolem 35 000 nelegálních imigrantů. Prakticky každých patnáct lidí ze sta nemá v pořádku papíry. Brazílie, která s francouzskou Guyanou sousedí, oficiálně zlato nedováží, a Guyana ho oficiálně nevyváží. Přesto místní zlatníci v Oiapoque vykoupí pět až deset kilo zlata za den. To je denní obrat tržeb a jde o zlato vytěžené v pralesích. Míra kriminality je nejvyšší v celé Francii a je to dáno právě nelegálním mnohasetmilionovým byznysem se zlatem.

Byl jste ve francouzské Guyaně jako příslušník cizineckých legií, které mají proti nelegální těžbě zasahovat. To ale není první impulz francouzské vlády směřující k jejímu zastavení…

Od roku 2002 běží operace Anakonda, později přejmenovaná na operaci Harpyje. V roce 2006, po prvním útoku na člena guyanské gendarmerie, byla na pokyn ministra zámořské oblasti zapojena do akce i cizinecká legie (prezident Sarkozy byl tehdy teprve ministrem vnitra). Gesto však mělo nejspíš uklidnit veřejnost, než skutečně přinést reálné výsledky. Postupovalo se skutečně zvolna – v roce 2002 provedla policie jen devět zásahů, zatímco třeba v roce 2006 jich už bylo 112. Za toto období bylo zabaveno dvaačtyřicet kilogramů zlata, 1 400 motorů od čerpadel, 900 000 litrů paliva a 650 tun jídla. Čísla sice vypadají impozantně, jenže to celé stálo třiašedesát milionů euro a výsledek byl jediný: namísto velkých těžařských míst, která vypadala jako malá města se stovkami obyvatel, se těžařské tábory atomizovaly a rozprskly po pralesích.

Tehdy přišel čas pro legionáře?

Ne úplně, k nasazení legionářů se úřady chovaly zdrženlivě a vedení a schvalování plánovaných akcí bylo podřízeno důstojníkům gendarmerie, tedy policie podřízené ministerstvu obrany. To působilo řadu komplikací. Čím víc lidí je do plánování zapojeno, tím větší hrozí riziko úniku informací a členové gendarmerie v Guyaně skutečně nepatří mezi nejdůvěryhodnější lidi. Oni jezdí sloužit do Guyany na turnusy, je to pro ně spíš nepříjemná součást exotické dovolené. Peníze, které přináší nelegální těžba a obchod se zlatem, se pravděpodobně dostávají i k některým z nich. Postup francouzské vlády byl možná motivován spravedlivou obavou o stav životního prostředí, ale byl to polovičatý krok. Jinými slovy, nezdálo se, že by se někdo skutečně snažil situaci řešit. Náš úkol zněl „potírat nelegální těžbu“, ale toho se nám dosáhnout prakticky nikdy nepodařilo. A velkou překážkou byla právě vzájemná „koordinace s jinými složkami“.

Chápu správně, že jednotky gendarmerie vám házely klacky pod nohy? Jak se to projevovalo?

Ne úplně. Reakční doba každé jednotky je limitovaná časem pohotovosti. Přesto byli nelegální kopáči zvaní garimpeiros vždy informovaní v takovém rozsahu, že za čtvrt hodiny po nich nebylo na místech ani památky. Některé opravdu velké zásahy se připravovaly centrálně i týden dva dopředu. Pak se není čemu divit, že po příletu na takové místo už na zemi nezůstávalo po těžařském místě vůbec nic. Proto byly postupně zásahové týmy přesouvány z hlavního města dále do džungle, aby se zkrátila reakční doba. Tím ale vlastně skončily časy rychlých akcí, a nastala fáze hlídkování, propátrávání terénu a blokování zásobní infrastruktury garimpeiros. Hlavní náplní operací cizinecké legie byly malé akce patrol, typu „najdi a znič“, kde to už bylo lepší.

To už zní jako slibná možnost něčeho dosáhnout. Bylo tomu tak i ve skutečnosti?

Problémem bylo prakticky nulové informační zajištění. Vojenská jednotka byla běžně vysazena na místě v pralese, odkud prováděla svou činnost bez informačního zázemí, a po třech měsících, obvykle v době kdy začala její činnost přinášet výsledky, byla stažena zpět, aniž by novému turnusu mohla jakkoliv předat zkušenosti. Na to, že operace běžela kontinuálně od roku 2002, je pozoruhodné, že neexistovala podrobná mapa jednotlivých aktivních těžařských míst. Tedy, pravděpodobně existovala, ale nikdy ji nedostaly vlastní jednotky plánující akce. V orientaci jsme byli odkázaní na francouzskou pilotní mapu z roku 2002, která má navíc jiný systém navigačních koordinátů než ostatní mapy. Jak dlouho si myslíte, že taková mapa v tropech vydrží čitelná? Přitom přímo vedle základny v Cayenne po celou dobu fungovala pobočka Geografického ústavu pro satelitní snímkování, ale z něj jsme nikdy žádné informace nedostali. Bez potřebných informací je efektivita zásahů vůči těžařům minimální.

Co jste tedy dělali, nebo spíš mohli dělat?

Začali jsme se soustředit na narušení infrastruktury těžařských táborů. Celá oblast zelené hranice je závislá na řekách a vodní toky jsou jediné dopravní tepny, spojující jednotlivá místa v pralesích. Na řece jsou tu skutečně všichni životně závislí. Pomocí nekontrolovaného pohybu motorových pirog mohou být zásobovány i ty nejodlehlejší doly materiálem. V období dešťů, kdy hladina řek Maroni nebo Tampok stoupá o čtyři metry, se i malý potůček stává řekou. Zásoby se tak mohou dostat i k táborům daleko v pralesích, je to doba největší frekvence průjezdů zásobovačů. Proto jsme se rozhodli kromě propátrávání hypotetických sitů, tedy těžebních míst, přerušit tohle zásobování. Bez zásob nafty a rtuti, s narušováním jednotlivých těžařských míst, se přestane práce kopáčům vyplácet, a musí sami odejít. Nebylo to ale vůbec snadné, a to opět kvůli postojům místních francouzských úřadů.

V čem byl zádrhel tentokrát?

Vedle nelegálních těžařů v oblasti surinamské hranice funguje také několik „legálních“. A kvůli nejednotnosti v postupu administrativy je nemožné odlišit pirogu se zásobami nafty pro nelegální kopáče od té, která veze materiál pro povolenou těžbu. Jednoduše zadržíte náklad pašeráků, ale kvůli lejstru s razítkem je musíte pustit. Přitom víte, že právě nevezou zásoby těm, kdo mají licenci, ale těm, kteří za ně budou ochotni zaplatit. Proces zabavování majetku měl také svá úskalí. Pohyb v džungli je sám o sobě nesnadný. Kopáči a jejich zásobovači si mohou za zlato dovolit to nejlepší vybavení, k převážení nákladu například čtyřkolky. Když se nám podařilo přímo na situ získat devět čtyřkolek, nemohli jsme si je ponechat pro naše potřeby, museli jsme zůstat u „osvědčené metody z druhé světové války“, což znamená, že jsme museli pořád všechno nosit na zádech. Tříkolky putovaly do hlavního města, kde byly v dražbě prodány – a narazíme na ně zase třeba za dva týdny, když slouží dalším zásobovačům.

Je to nekonečný koloběh. Podobné je to i s lodními motory. Není úplně efektivní pronásledovat pirogu, jejíž motor má výkon 120 koní, pokud ta vaše má jen 40. Když se vám podaří pašeráckou loď zajmout, motor si nechat nemůžete. Opět putuje na dražbu, aby zase mohl brzo posloužit pašerákům. Veřejné dražby zabaveného materiálu byly sice právě kvůli zpětné redistribuci v roce 2006 oficiálně zastaveny, ale neoficiálně pokračovaly ve velké míře dál.

Zdá se, že jste měli skoro úplně svázané ruce… Dalo se vůbec něčeho dosáhnout?

Procházeli jsme džungli, zjišťovali, jestli nejsou staré sity znovu obsazené, mluvili jsme s domorodci. V optimálním případě jsme narazili na stopy nedaleké těžby v podobě zakalené říční vody a vyrazili jsme na zásah. I když řeka Tampok byla v důsledku těžby zakalená prakticky pořád. I v tomhle případě jsme vždycky dorazili do už vyprázdněného tábora. Garimpeiros stačili všechno cenné – motory, česla, hadice a rtuť – ukrýt. Většinou naházeli vybavení do tůní nebo řeky, nebo schovali do skrýší v podzemí. Sami utekli do pralesa, jen pár stovek metrů od nás, a tady čekali. Vylovili jsme veškeré vybavení, zneškodnili je, tábor zapálili a odjeli. Během dvou dnů ale dokážou šikovní kopáči nástroje opravit, a těžba jede nanovo. Výsledky přinášely až opakované návštěvy. Po dvou až třech přepadech a při přetrvávajícím blokování zásob už neměli garimpeiros nic a museli těžby zanechat.

Zní to velmi dobrodružně. Přestřelky v džungli, nahánění zlatokopů a dobrodružství z akčních filmů…

Vůbec ne. Garimpeiros jsou sice všichni ozbrojení, ale žádný střet s námi neriskují. Ví, že nemají co ztratit, kromě času. Pokud bychom zlatokopy zatkli, přišla by na řadu jejich repatriace. A ta, administrativně řešená, přijde v přepočtu na 1 500 euro na jednoho. Přitom jej úřady vysadí hned za brazilskou hranicí, a za dva dny už je zase zpět v pilné práci. Na pistole došlo jen, když se na situ podařilo zadržet zlato před odevzdáním překupníkům. Ale ta situace, že se podařilo při jednom zátahu zadržet pět kilogramů zlata po stogramových odvážkách, skutečně nastala jen jednou. Velkou měrou k ní došlo právě díky tomu, že nebyla včas informována gendarmerie, respektive, jednalo se o malou utajenou akci v naší kompetenci. No a pronásledovat kopáče je vůbec dost nesnadné – stačí jim například, aby se dostali za řeku, do Surinamu, a tam už je nikdo honit nemůže. Jim stačí počkat si na břehu. Dobře vědí, že na jejich situ nemůžeme být věčně.

Potřebují tedy hlavně čas a trpělivost. Jak vlastně těžba zlata probíhá z jejich pohledu?

Prvním krokem garimpeiros je najít vodní zdroj. Stačí i malý potůček. Pak postaví hráz a vytvoří zásobu vody pro odsávání a promývání zlatonosných jílů. Ty se většinou načerpávají z řeky, nebo z trychtýřovitých nádrží. Následně jíl prohánějí sítem separátorů, kde se zlaté plíšky těžkého kovu usazují. Zhruba po týdnu se sediment „zahustí“ rtutí. Tenhle kov vytvoří amalgám, který stáhne zlato dohromady. Pak se síta propláchnou, a jede se nanovo. V zásadě každý jeden sit potřebuje jen vodu, motor k čerpadlu a rtuť. Na obsluhu těch nejmenších sitů postačí čtyři lidé. Princip je tedy pořád stejný, jako kdysi v Americe na Klondiku. Když skončí, přesunou se hned vedle, a tak postupují pralesem, a nechávají za sebou něco, co připomíná krajinu z filmu Cesta do pravěku. Vyvrácené stromy, rozrytá půda a toxické bažiny. Tucet kopáčů už dokáže za pár měsíců zničit plochu pralesa o rozloze tří fotbalových hřišť.

Měli jste možnost udělat si obrázek o tom, jaký je vztah místních obyvatel, zejména indiánů, k těžařům?

Oni jsou jejich první obětí a těžba zlata je ovlivní přinejmenším nepřímo. Všechno to stojí na řece a každodenním koloběhu. V šest ráno vyrazí místní rodinka na piroze doprostřed řeky, umyjí se, naberou vodu, nachytají ryby. Nic z toho ale není v otrávené řece možné. Nezůstane jim žádná obživa a samozřejmostí jsou zdravotní komplikace. Horší variantou je, když se hladoví garimpeiros vydají do vesnice domorodců pro zásoby. To pak teče krev. Ale navzdory romantizujícím představám nestojí proti těžařům indiáni s foukačkami a oštěpy. Vesničani jsou od překupníků dobře zásobení zbraněmi, na brokovnici tu nemusíte mít ani povolení, a v domorodých osadách není problém narazit třeba na staré kulomety.

Romantika dostává od reality na frak…

V Evropě tradovaná představa pralesních indiánů, žijících v National parc du Guayane, je do značné míry velká iluze. Ti, kteří žijí ve větší vzdálenosti od civilizace, skutečně tu a tam obdělávají manioková políčka a loví ryby, většinou jsou ale živi jen z podpory a jinou práci nehledají. Francie dokonce přispívá nemalou částkou na „udržení folklóru“, aby indiánské děti chodily třikrát týdně do školy v tradičních oděvech, červených sukýnkách. Řemeslo se pořád cení, jenže stále méně domorodců dokáže třeba vyrábět pirogy z tvrdého dřeva, jako dříve. Místo domorodé loděnice teď u vesnice častěji narazíte na nezbytný civilizační doplněk – talíř televizního satelitu.

Dochází i k tomu, že sami domorodci se na těžbě podílejí?

Až na několik výjimek platí, že domorodci nejsou do těžby zlata zapojení. Smutnou výjimkou byla například postava jistého domorodého náčelníka, člena místní samosprávy, který se spolupodílel na vedení národního parku. Ukázalo se, že na území svého etnika sám provozoval jeden nelegální těžařský sit. Jinak indiáni spíš spolupracují s vládou na zásazích proti kopáčům, většinou pomáhají jako průvodci a řidiči pirog. Jejich motivace vychází stejnou měrou z nevraživosti vůči kopáčům a z odměny – většinou barelů benzínu – kterou si berou za své služby ze zničených těžařských míst.

Asi není překvapení, že místní z tamního přírodního bohatství nic nemají. Jak je činnost výnosná pro těžaře?

Garimpeiros vydělávají v průměru 500 euro měsíčně, a přibližně 510 musí zaplatit na poplatcích. Pracují 12–16 hodin denně, ale většina zisku jde do pronájmu strojů a nářadí, za maziva, naftu a jídlo. Prakticky tak v lepším případě skončí zase na nule. Před příchodem období dešťů jde navíc cena veškerého vybavení a paliv v důsledku omezeného zásobování až čtyřnásobně nahoru. Nejlepším znakem výnosnosti situ je přítomnost nevěstince, známka toho, že se tu točí velké peníze. Na mega-sity, jako byly ty v Saint-Elie, už ale dnes nenarážíme. Byla to skutečná jihoamerická města Divokého západu, často s dvěma tisícovkami obyvatel. Kopáči tu pracovali v průmyslových měřítkách, za pomocí bagrů. Tyto osady byly vybaveny bary, nevěstinci a měly i vlastní kostel.

Maloplošná i průmyslová těžba ovšem přináší ty stejné dopady na ekosystém, ne?

Prakticky ano, rozdílné je jen měřítko. Garimpeiros musí jíst, a nehledí na zdroj potravy. Našli jsme papoušky ara, uvařené a oškubané v polévce. Na černém trhu by jeden takový opeřenec vydělal tisíce, ale hlad je hlad. Platí to i pro pekari, tapíry nebo jelínky. Zlatokopové sní naprosto všechno, co uloví. U každého situ je současně jedno velké smetiště – plasty, barely od nafty, zbytky maziv – to vše odhazované přímo do pralesa. A nikdo to tu po nich uklízet nebude. Fragmentace území, daná přítomností situ, je samozřejmostí. Zůstává tady skutečná poušť a nejhorší je neviditelný nepřítel – rtuť.

TIP: Cizinecká legie - Legendami opředení bojovníci za slávu Francie

Máte k dispozici nějaká čísla o přítomnosti tohoto těžkého kovu v oblasti?

V roce 1993 nebyla rtuť v řekách patrná, od roku 1994 byla zaznamenána její přítomnost, ale byla v normě. Od roku 1997 má 60 % všech indiánů zvýšenou úroveň, okolo deseti mikrogramů na gram tělesné hmotnosti. Zvyšuje se procento narozených postižených dětí, potratů a tělesných deformací. Bez řeky nemohou domorodci žít, a právě znečištěné řeky jsou příčinou těchto problémů. Těžba zlata rozvrací celý pralesní ekosystém, ať už viditelně, nebo postupnou otravou. A musím smutně přiznat, že vojenská akce na tom nedokázala vůbec nic změnit.

Kdo by neznal tajemnou marsovskou lidskou tvář? Fanoušci vesmíru si jistě vzpomenou i na snímek levitující lžíce, který na rudé planetě pořídil v roce 2015 rover Curiosity. Zdaleka nejúspěšnějším lovcem je ale v tomto směru sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) - v loňském roce objevila na povrchu Marsu batmanské logo, a také pyramidu v kaňonu Candor Chasma.

Také nejnovější úlovek jde na konto sondy MRO - tentokrát jde o logo Hvězdné flotily ze světa Star Treku. Vzhledem k tomu, že se kolem podobných nálezů okamžitě vyrojí spousta „zaručených“ konspiračních teorií, objevitelé loga očekávají zprávy o Marťanech, kteří jsou ve skutečnosti fanoušci Star Treku.

Logo z lávy

Ve skutečnosti jde pochopitelně o geologický útvar, což ale neznamená, že není zajímavý. Logo Hvězdné flotily se nalézá poblíž dalších podobných úvarů v impaktní pánvi Hellas Planitia. Obrovská pláň o průměru asi 2 200 kilometrů a hloubce až 9 kilometrů se rozkládá na jižní polokouli Marsu. Je to vlastně jeden velký kráter, který asi před 4 miliardami let vyhloubil dopad asteroidu, o průměru asi 200 kilometrů.

Na vzniku loga Hvězdné flotily se zřejmě podílely tři klíčové faktory: písek, láva a vítr. V dávných dobách byl povrch Marsu na řadě míst vulkanicky aktivní. Na místě, kde vznikl dotyčný pozoruhodný útvar, se zřejmě vylila láva a obtekla písečné duny, které vytvaroval vítr podobně, jako známe písečné duny na Zemi. Když láva utuhla, zachovala si tvar písečných dun až dodnes.

TIP: Ježíš z toastu, obličej z Marsu: Švindl jménem pareidolie

Není tajemstvím, že Star Trek hrál významnou roli v životě řady lidí, kteří se zabývají astronomií. Celá řada objektů a útvarů ve Sluneční soustavě nese jména, která pocházejí právě z fiktivního světa Star Treku.