Lidé užívají mnoho rozmanitých drog, legálních i nelegálních. To má své důsledky, které mohou být v některých případech velice zničující. Škodlivost jednotlivých drog ale bývá velmi různá. Australští vědci se proto rozhodli zodpovědět otázku, která z drog je v jejich zemi celkově nejškodlivější.

Početný tým expertů pečlivě zhodnotil škodlivé účinky 22 vybraných legálních a nelegálních drog podle celkem 16 různých kritérií. Devět z těchto kritérií se týkalo toho, jak droga škodí přímo uživateli, od vyvolávání závislosti, přes poškození duševního či tělesného zdraví, až po ztrátu vztahu a úmrtí. Zbývajících sedm kritérií se týkalo toho, jak užívaná droga škodí ostatním, například ve formě ekonomických ztrát společnosti nebo kriminality.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Pokud jde o škodlivost drog samotným uživatelům, nejhorším ze všech je opiát fentanyl, který poslední dobou masově zabíjí v USA. Následují ho heroin, alkohol, pervitin a tabák.

Když ale experti vzali v úvahu i škody působené ostatním lidem, pořadí nejškodlivějších drog se změnilo. Na nechvalné první místo se dostal alkohol, stejně jako při nedávné podobné studii ve Velké Británii. Za ním pak s velkým odstupem následují pervitin, heroin, fentanyl a tabák. Naopak nejméně škodlivé ze studovaných drog jsou pepřovník opojný zvaný též kava kava, e-cigarety, LSD s lysohlávkami, antipsychotika a extáze.

Měsíc od požáru katedrály Notre-Dame stále pokračuje vyšetřování příčin tragédie. Současně vznikají nové plány na její rekonstrukci. S netradičním nápadem přišel belgický architekt Vincent Callebaut. Jeho návrh počítá s přeměnou katedrály v obří akvaponický skleník.

Odvážný projekt rekonstrukce vyhořelé pařížské katedrály počítá se speciálními průhlednými solárními panely umístěnými na střeše svatostánku. Pod ní by byla akvaponická zahrada, kde by se pěstovala zelenina a ovoce. Katedrála by podle architekta produkovala tolik energie, že by to stačilo pokrýt i spotřebu v okolních domech. Zahrada by podle jeho propočtů měla vyprodukovat ročně asi 21 tun ovoce a zeleniny. Produkty by se prodávaly na zemědělském trhu. Současně by zahrada sloužila pro návštěvníky jako zóna odpočinku.

TIP: Následky požáru: Kolem Notre-Dame je spousta nebezpečného olova

Rekonstrukce katedrály Notre-Dame je pro architekty obrovskou výzvou a zároveň příležitostí. Není proto divu, že se v návrzích objevují netradiční a leckdy až divoké výtvory. Většina Francouzů se ovšem podle průzkumů přiklání k tomu, aby se katedrála podobala co nejvíc té původní.

V poušti na hranici mezi Egyptem a Libyí jsou rozházené kousky bleděžlutého skla. Budí pozornost i dnes a jak ukazují archeologické nálezy, tohle sklo se líbilo tvůrcům šperků ve starověkém Egyptě a nepochybně i jejich zákazníkům. Například na jednom z výrazných šperků, které byly součástí pokladu faraona Tutanchamona, se vyjímá skarabeus vyrobený právě z tohoto skla.

Zmíněné sklo je nejspíše kosmického původu. O jeho vzniku existuje několik hypotéz, přičemž dvě hlavní souvisejí s meteoritem, který přilétl nad severní Afriku asi před 29 miliony let, tedy ve třetihorách, v období oligocénu. Podle jedné z hypotéz tento meteorit vybuchl před dopadem na zem, silou asi 100 megatun TNT. Podle druhé hypotézy meteorit dopadl až na zem a sklo vzniklo během dopadu.

Sklo z dopadu meteoritu

Geolog Aaron Cavosie z australské Curtin University a jeho spolupracovníci nyní celou záležitost pečlivě prozkoumali. Pořídili si několik kousků tohoto pouštního skla kosmického původu a analyzovali ho s využitím výkonného rastrovacího elektronového mikroskopu. Zaměřili se přitom hlavně na krystalky zirkonu, které se ve skle nacházejí.

TIP: Mimozemská zbraň: Tutanchamonova dýka byla vyrobena z meteoritu

Vědci zjistili, že některé z krystalů zirkonu ve skle nesou věrohodné stopy po nárazu meteoritu do země. Proto podle nich žluté pouštní sklo s velkou pravděpodobností nevzniklo při explozi meteoritu nad povrchem, nýbrž při přímém kontaktu s pouští. Jejich závěry jsou významné pro odborníky na planetární obranu. Právě tento 29 milionů let starý incident byl totiž doposud považován za důkaz ničivé exploze meteoritu v atmosféře a mnozí badatelé se obávali devastujících účinků takových explozí. Jak se ale zdá, výbuchy meteoritů nad zemí zřejmě nejsou takovou hrozbou.

Portolánové mapy se zrodily v Itálii a představují zcela převratný typ kartografické produkce. Název pravděpodobně pochází z italského výrazu portolani, který znamenal písemné námořní pokyny. Mapová kresba se zaměřovala na co nejdetailnější vystižení mořského pobřeží a jevů důležitých pro mořeplavbu. V rané době šlo hlavně o Středozemní a Černé moře, případně západní pobřeží evropského kontinentu. Podrobně byly na pobřeží zaznamenávány všechny přístavy, zálivy a zátoky. Vnitrozemí na portolánových mapách působilo prázdným dojmem a bylo často vyplňováno ozdobnými prvky.

Katalánský atlas

K nejvýznamnějším kartografickým památkám 14. století patří Katalánský atlas z doby kolem roku 1375. Vznikl na Mallorce (tehdejší součásti Aragonského království) a zobrazuje celý známý středověký svět. Jeho autorství (dokument je nedatovaný a bez uvedení autora) je připisováno židovskému kartografovi mallorské kartografické školy označovanému jako Abraham Cresques (zemřel 1378) a jeho synovi Jafudovi (léty zavedená verze jména je však nesprávná, protože Židé tehdy užívali patronymická pojmenování – autor se jmenoval Cresques a byl to syn Abrahamův, podobně Jafudá byl syn Cresquesův).

Cresquesovi nebyli pouze kartografové, ale věnovali se také výrobě různých navigačních přístrojů, hodinových strojků, kompasů apod. Katalánský atlas je jejich jediným potvrzeným kartografickým dílem, ale pravděpodobně vytvořili více portolánových map.

Atlas vznikl na objednávku korunního prince Jana Aragonského (pozdějšího krále Jana I. Aragonského) z roku 1375, podle níž měl autor vytvořit sadu portolánových map zobrazujících území od Gibraltarské úžiny až po východoasijská pobřeží. Mapy byly zamýšleny jako reprezentativní dar pro princova bratrance Karla, pozdější francouzského krále Karla VI. Odměnou za práci mělo být 150 zlatých aragonských florintů a 60 mallorských liber.

TIP: Bohemiae Rosa: Mapa českých zemí v podobě růže

Vzniklo šest mapových, nádherně vybarvených listů na pergamenu. K výzdobě bylo použito také zlato a stříbro. Kromě map obsahuje Katalánský atlas rovněž astronomické, astrologické a kosmografické textové informace, které samotným mapám předcházejí. Oproti běžným portolánovým mapám má atlas jižní orientaci pravděpodobně z důvodu, že nebyl určen pro praktické navigační účely. 

Při práci chirurgů nebo zdravotníků jde často o vteřiny, během kterých často uniká z těla pacienta životodárná krev. Čínští vědci a lékaři vyvinuli pozoruhodné „chirurgické superlepidlo“, které dovede extrémně rychle a spolehlivě zalepit rány, díry v cévách i poškozené srdce či další orgány.

Experimentální biolepidlo tvoří hydrogel, který je obdobou mezibuněčné hmoty. Když se nové lepidlo aplikuje na ránu a posvítí se na něj intenzivním zábleskem UV záření, tak se materiál díky svému speciálnímu složení zpevní a přichytí k okolním tkáním. Při takovém postupu biolepidlo zalepí i rány, z nichž pod velkým tlakem stříká krev.

TIP: Superlepidlo v injekci pro zacelení ran zachrání životy ve válce i při nehodách

Čínští tvůrci své biolepidlo zatím vyzkoušeli jen na králících a prasatech. Tělo prasat a jejich orgány jsou ale těm lidským v některých ohledech docela blízké, takže by lepidlo mělo dobře fungovat i na lidech. Čínský tým doufá, že by relativně brzy mohli spustit klinické testy lepidla na lidských pacientech. Pokud se biolepidlo osvědčí, tak by v dohledné době mohlo zachraňovat životy.

Obě teorie relativity – jak původní speciální, tak pozdější obecná – jsou výjimečné zejména tím, že ve své základní podobě představují dílo jediného člověka. Ten je navíc formuloval, aniž by provedl jakýkoliv experiment, přestože vycházel z několika dřívějších pokusů, které uskutečnili jiní. Klást absurdní otázky a nalézat průlomové odpovědi – takový byl styl práce Alberta Einsteina.

Vysněná škola

Albert se narodil 14. března 1879 v německém Ulmu do rodiny židovského obchodníka Hermanna Einsteina. V dětství nic nenaznačovalo, že by měl z chlapce vyrůst velikán vědy. V roce 1894 se Einsteinovi přestěhovali do italské Pavie, ovšem bez Alberta, který měl nejdřív dokončit gymnázium v Mnichově. Nicméně militarismus německé společnosti se mladíkovi protivil natolik, že se ze školy nechal vyloučit a odešel hned. 

Celý rok si užíval bezstarostné mládí a v roce 1895 se přihlásil na polytechniku v Curychu, jež tenkrát přijímala i uchazeče bez střední školy, museli ovšem složit náročné zkoušky. A u nich Albert neuspěl. Díky rodinným známostem se dostal na střední školu ve švýcarském Aarau, kde rok usilovně dřel, aby dohnal vědomosti nezbytné pro přijetí na vysněnou polytechniku. Zkoušky nakonec zvládl bez větších potíží a v necelých osmnácti se stal řádným studentem univerzity. 

K jeho profesorům patřila i význačná osobnost fyziky 19. století, Heinrich Weber, od něhož se Albert naučil základy klasického, tradičního oboru. V pozdějších letech však Einstein projevoval nespokojenost s tím, že Weber ignoruje některé nové objevy, jež zcela popíraly tradiční pojetí fyziky. Mezi oběma muži tak vznikl konflikt, který trval léta. 

Zlomový rok

Kvůli nepříliš vřelým vztahům se svými učiteli nenašel Einstein práci jako univerzitní asistent a nakonec zakotvil na švýcarském patentovém úřadě. Pozice „technického experta třetí třídy“ nebyla právě prestižní, ale finančně mladého muže zajistila a umožnila mu soukromě bádat. Einstein se konečně naplno pustil do řešení rozporů mezi starou teorií a novými experimenty. Rozhodl se vsadit na nové myšlenky, rozpracoval je a výsledkem se stala speciální teorie relativity, kterou v roce 1905 uveřejnil v časopise Annalen der Physik. 

Do odvážného článku přitom neváhal zavrhnout vše, na čem stavěla tehdejší věda. Newtonovy zákony velmi přesně předpověděly pohyby planet a popisovaly dobře i děje na Zemi, pro Einsteina však nebyly dost elegantní. A ukázalo se, že měl pravdu: Newtonovy zákony lze použít pouze pro nízké rychlosti a slabá gravitační pole. Každopádně spolu se zmíněným článkem publikoval Einstein ve zlomovém roce 1905 ještě dva další: Jeden objasnil fotoelektrický jev a druhý se zaměřoval na problematiku atomů, jimž se mladý vědec věnoval i ve své doktorské dizertační práci. 

Dočasná teorie

Speciální teorie relativity představovala pochopitelně skutečnou revoluci ve fyzice, přestože odborná veřejnost zpočátku reagovala chladně. Einstein byl jen neznámým úředníkem a jeho články nevzbudily větší pozornost. On sám přitom věděl, že je jeho teorie přechodná a neúplná. Zahrnovala totiž pouze inerciální vztažné soustavy, a neuměla si tedy poradit se zrychlením ani s gravitací. Odtud onen přídomek „speciální“ – teorie fungovala jen ve speciální třídě (inerciálních) vztažných soustav. A Einstein toužil najít teorii obecnou, univerzálně platnou. 

TIP: Gravitační čočka: Vzácný jev, předpovězený Albertem Einsteinem

Začal na ní pracovat v roce 1907. V té době ještě stále neměl vysněné univerzitní místo, ačkoliv ho vědecká komunita již uznávala coby prvotřídního fyzika. Klíčová myšlenka jej údajně napadla v křesle kanceláře na patentovém úřadě: Při volném pádu člověk necítí vlastní váhu. Na první pohled triviální tvrzení přivedlo Einsteina k myšlence, že zrychlení a gravitace jsou v podstatě totéž. Pokud bychom se ocitli v uzavřeném boxu, nepoznáme, zda stojíme, nebo se pohybujeme rovnoměrně přímočaře – pocítíme pouze zrychlení (či zpomalení). A podle Einsteina mělo platit, že stejně tak nerozeznáme zrychlení od projevů gravitace. 

Nad popsaným tématem přemýšlel až do roku 1908, bohužel bez významnějšího výsledku. Proto se na čas rozhodl věnovat jiným oblastem fyziky. Konečně se také uchytil na univerzitě: Nejprve působil jako docent v Curychu, ale když mu v Praze nabídli plnou profesuru, neváhal.

Vypůjčený časoprostor

V roce 1911 se Einstein opět vrátil k problémům gravitace a začal studovat jev, který obvykle označujeme termínem „slapy“. Při těchto přírodních procesech, jež mimo jiné způsobují příliv a odliv, se projevuje dobře známá vlastnost gravitačního působení mezi dvěma tělesy – totiž že přitažlivá síla slábne s jejich rostoucí vzdáleností. I na Zemi tak působí nepatrně větší gravitace na naše nohy než na naši hlavu, která se nachází od zemského povrchu dál. Gravitace je však v tomto případě celkově natolik slabá, že popsaný rozdíl nepociťujeme a v podstatě jej nelze měřit. 

Ovšem Einsteinovi šlo o princip, nikoliv o měření. Přišel na to, že prostor a čas nejsou ploché a že určitá jejich deformace by mohla problém vyřešit. Zmíněná myšlenka byla revoluční, vědec však stále nebyl spokojen. V roce 1912 si uvědomil, že klíč spočívá ve čtyřrozměrném časoprostoru, který objevil jeho někdejší profesor Hermann Minkowski. Šlo o sjednocení času a prostoru do jedné provázané entity. Einsteinovi bylo jasné, že nelze řešit samostatně čas a samostatně prostor – je nutné řešit časoprostor. A ačkoliv neměl s Minkowským dobré vztahy, implementoval „jeho“ časoprostor do své práce, načež jej zdeformoval neboli zakřivil. 

Přímka versus křivka

Jak ovšem souvisí zakřivení časoprostoru s gravitací? A co vlastně zakřivení časoprostoru způsobuje? Příčinou je hmota. Představme si pružnou gumovou blánu, kterou zcela napneme. Pokud do jejího středu položíme těžkou železnou kuličku, blána se zakřiví. Necháme-li pak po ní kutálet menší kuličku, bude se – stejně jako v normálním prostoru – pohybovat po nejkratší možné dráze. Jenže nejkratší možnou dráhu na zakřivené bláně již netvoří přímka, ale právě křivka. 

Jestliže pošleme malou kuličku dost rychle, prolétne prohlubní kolem velké kuličky, lehce se vychýlí z původního směru a bude pokračovat dál. Bude-li její rychlost menší, původní trajektorie se zakřiví víc. A pokud nebude mít kulička dost pohybové energie, spadne na dno prohlubně k větší kolegyni. Přesně tak přitom funguje i gravitace naší planety: Má-li těleso dost energie, unikne z jejího gravitačního sevření; v opačném případě dopadne na její povrch. Einstein tak v roce 1912 učinil zásadní objev: Gravitace a zakřivení časoprostoru jsou totéž. 

Bylo ovšem nutné formulovat deformační zákon, tedy soustavu rovnic, jež by popsaly, jak hmota zakřivuje časoprostor a jak se gravitace projevuje. A navíc musely být nezávislé na volbě vztažné soustavy. 

Vysoká matematika

Jen krátce po svém objevu se Einstein vrátil do Curychu, neboť mu jeho alma mater – místní polytechnika – nabídla profesuru. Fyzik hodlal dál pracovat na teorii gravitace, neměl však vhodný matematický nástroj. V Curychu ovšem vyučoval matematiku jeho někdejší spolužák Marcel Grossmann a Einstein jej požádal o pomoc. Grossmann během krátké doby zjistil, že matematici Riemann, Ricci a Levi-Civita vymysleli již v 19. století aparát, který se dnes nazývá diferenciální geometrie. A ten mohl Einstein použít.

Oba muži se potýkali s těmi nejsložitějšími rovnicemi. Není proto divu, že postupovali velmi pomalu a dokázali najít jen jakousi předběžnou verzi zákona popisujícího, jak hmota deformuje prostor. Základní komplikace tkvěla v tom, že zákon stále závisel na některých speciálních vztažných soustavách. Navíc se problémem gravitace zabývalo několik dalších vědců, přičemž Einsteinovu tezi o zakřiveném časoprostoru nikdo nepřijal. Byla příliš revoluční.

Závody rovnic

V roce 1914 přijal Einstein profesuru v Berlíně. Výhodou bylo, že neměl žádné pedagogické povinnosti a mohl se naplno věnovat vědecké činnosti. V univerzitním městě Göttingen působil jeden z nejvýznamnějších matematiků 20. století David Hilbert. Einsteinova práce ho zaujala a od léta roku 1915 už oba muži spolupracovali. Hilbert Einsteina inspiroval a fyzik postupně objevoval chyby, jichž se při svém bádání dopustil. Prezentoval také nové verze svého zákona, které méně a méně porušovaly princip relativity. Na sklonku listopadu konečně našel skutečně významnou chybu a 25. listopadu mohl Pruské akademii věd představit svůj deformační zákon.

Ve skutečnosti nebyl Einstein první. Hilberta jeho práce upoutala natolik, že se sám pustil do hledání odpovídajících rovnic. Coby velký matematik si s nimi poradil daleko dřív, a tak svou verzi přednesl 20. listopadu na zasedání Královské akademie věd v Göttingenu. Hilbert byl ovšem slušný člověk a významný vědec, který si nepotřeboval přivlastňovat výsledky jiných. Uznal, že autorem zákona je Einstein a on sám pouze rychleji sestavil rovnice. Koneckonců, teorií gravitace se zabývali i jiní, matematicky zdatnější kolegové. Einstein „vyhrál“, protože měl správný náhled na fyziku skrývající se za zákonem. On jediný v té době připustil deformace časoprostoru. 

Objev si žádá důkaz

Zbývalo nový zákon potvrdit. Brzy po formulaci Einsteinovy deformační rovnice se objevily výpočty, jež hovořily o konkrétních jevech, které bychom měli být schopni měřit. Patřil k nim i ohyb světla při průchodu kolem hmotného tělesa. Bude-li například světlo hvězdy procházet kolem Slunce, ohne se vlivem gravitace. Stálice se tak bude na obloze jevit jinde než v době, kdy se před ní Slunce nenachází. 

Situaci však ztěžovaly dva základní problémy. Zaprvé, naše denní hvězda představuje ve vesmírném měřítku poměrně malou hmotu a gravitační ohyb není velký. Přesto měl být i s technologiemi dostupnými ve druhém desetiletí 20. století měřitelný. Druhý problém byl ovšem principiální: Slunce září na obloze mnohem jasněji než okolní hvězdy, proto také až na výjimky ve dne žádné další stálice nevidíme. V blízkosti Slunce, kde se měl ohyb projevit, byli tedy vědci prakticky bez šance na úspěch. Jako ideální řešení se tak nabízelo zatmění.

Potvrzeno, uznáno

Nejbližší zatmění Slunce se mělo odehrát 29. května 1919. Viditelné bylo z Brazílie a z Princova ostrova v Guinejském zálivu, kam se proto vypravil vědecký tým v čele s britským astrofyzikem Arthurem Eddingtonem. Nakonec se podařilo zachytit několik kvalitních snímků, které se později podrobovaly zkoumání. Část fotografických desek však byla proměřena už na místě, takže Eddington hned věděl, že drží v ruce důkaz Einsteinovy obecné teorie relativity. Výsledky zazněly 6. listopadu na jednání Královské společnosti a Královské astronomické společnosti. Einsteinův věhlas pak předčil i mnohé hvězdy showbyznysu a spousta lidí jej dodnes považuje za nejslavnějšího vědce všech dob.

TIP: Einsteinova teorie funguje: Vědci úspěšně provedli doposud nejpřesnější test

Teorii relativity postupně potvrdila řada dalších, preciznějších testů. Dnes už ale víme, že obecná relativita není slučitelná s jinou velkou teorií – kvantovou fyzikou. Proto vědci neúnavně hledají rámec, jenž by obě paradigmata propojil. Sám Einstein neměl kvantovou fyziku rád, přesto se snažil na tomto tématu pracovat. Do své smrti v roce 1955 v americkém Princetonu však již žádnou další revoluci nezpůsobil. Navzdory pokrokům a teoriím, jako jsou kvantová elektrodynamika či kvantová chromodynamika, zatím nedisponujeme finální teorií popisující všechny čtyři přírodní síly. Ani sto let po zrodu obecné teorie relativity tak není fyzika uzavřena. 

Norská státní hymna začíná slovy „Ano, milujeme tuto zemi, jak se zvedá vrásčitá a ošlehaná nad mořem, s tisícero domovy“. Že mohou být Norové na svoji domovinu právem pyšní, potvrzují davy turistů, přijíždějící každoročně obdivovat (nejen) tamní přírodní poklady. Severoevropský stát proslul především fjordy – úzkými zálivy, které v hornatých oblastech vykouzlily v dávných dobách svým působením ledovce.

Obr s šesti rameny

Nejdelší a nejmocnější fjord dostal jméno Sognefjord a rozkládá se v centru západního Norska, v kraji zvaném Sognog Fjordane. I protřelí cestovatelé přitom ztratí řeč, když do něj neslyšně vpluje zaoceánský parník, který se v sousedství mohutných skalních stěn promění v pouhou křehkou skořápku. V nápadně se zužujícím hlubokém koridoru přitahují pohled strmé skály, řídce porostlé borovicemi. Z rozsedlin pak vytékají stovky drobných pramínků, které občas vystřídá bíle zpěněný vodopád, a scenérii často zahalí závoj husté mlhy.

Sognefjord měří 220 km na délku a průměrně 5 km na šířku, což z něho dělá zároveň druhý největší fjord světa. Vybíhá z něj šest hlavních ramen a desítky vedlejších. Skalní stěny se zvedají téměř kolmo vzhůru po obou stranách a tyčí se do výšky až 1 000 m. Stejně prudce však klesají až 1 200 m ke dnu, a celková výška fjordu tak místy přesahuje i 2 000 m.

Závan Karibiku

V bočních údolích se skály mírně rozestupují a fjord lemují svažité, travnaté břehy, kde se také rozkládají městečka, vesnice či skupinky chat. U tradičních dřevěných domů ve veselých barvách přitom převládá terakotově červená. Největší norský fjord i jeho ramena otevírají cestu do téměř neobyvatelných hor a Norové osídlili jeho břehy všude, kde to bylo jen trochu možné. Tamní obyvatele navzájem propojuje lodní doprava, hlavně trajekty neúnavně křižující slanou „řeku“. Na přístaviště pak navazuje spolehlivá síť silnic.

Horské řeky se řítí z okolních vrcholů do vod fjordu a představují nevyčerpatelný zdroj energie. Norové tuto možnost výroby elektřiny bohatě využívají a zásobují tak domácnosti i průmysl. Například ve městě Aurland funguje vodou poháněná továrna na výrobu hliníku.

Skrz fjordy proniká hluboko do hor i blahodárný vliv Severoatlantského proudu, který jako prodloužená ruka Golfského proudu ohřívá norské břehy a přináší s sebou trochu karibského tepla. Proto lze například na stráních kolem města Leikanger pěstovat dokonce i jablka.

Ve stínu vikingských mohyl

První turisté zavítali do Sognefjordu před více než 150 lety. A zatímco tehdy se cestovalo výhradně výletními loděmi, dnes se využívají především trajekty a plavební systém Hurtigruten (v překladu „rychlá cesta“), jenž od roku 1893 sloužil převážně k rozvozu pošty.

V oblasti se nachází řada turisticky atraktivních lokalit. Například malebné letovisko Balestrand patří k oblíbeným destinacím zejména díky okolní scenérii – za širokými a úrodnými příbřežními pásy se zvedá kulisa mohutných štítů a ledovců. V tamním hotelu Kviknes, vybudovaném roku 1877 ve stylu horských chat, zaujme kromě vnější architektury také hala s řezbami draků a umělecká sbírka. V Balestrandu můžete navštívit i dvě vikingské pohřební mohyly, z doby kolem roku 800. Jedna z nich ukrývá sochu legendárního krále Bele, jenž se objevuje v severské mytologii.

Vesnice Kaupanger v sadovém kraji Sogndal zase láká roubeným kostelem z 12. století. Nedaleko pak najdete skanzen Sogn Folkmuseum s 32 historickými stavbami. Nejzazším cípem fjordu protéká bystřina Årøyelva, vyhlášená lovem lososů – tamní rekordní úlovek vážil 34 kg.

Dřevěné unikáty

Zajímavé je i malé středisko Lærdalsøyri, charakteristické souborem dřevěných staveb z 18. a 19. století. K tamním unikátům patří Borgund stavkirke zasvěcený apoštolu Ondřejovi, který představuje nejzachovalejší z 28 roubených kostelů, jež se v Norsku dosud nacházejí. Vznikl roku 1150 a na jeho výstavbu bylo použito výhradně dřevo. Interiér je velmi skromný – prostory bez lavic i výzdoby ozařuje pouze světlo pronikající několika malými otvory vysoko ve zdech.

Venku můžete naopak obdivovat bohaté dekorace zahrnující dřevořezby, runové nápisy i dračí hlavy a drakům podobná zvířata, jež svádějí boj na život a na smrt.

Skutečnou perlou mezi norskými roubenými kostely se stal bezpochyby Urnes stavkirke ve stejnojmenné vesnici ve východní části fjordu. Pochází z let 1130–1150, vyrostl v místě původního svatostánku z 11. století a dnes figuruje i na seznamu UNESCO. Jedná se o jednu z nejstarších památek zachycujících prolínání křesťanské architektury a umění dávných Vikingů. K nejpozoruhodnějším prvkům patří severní portál, jenž se zachoval z někdejší prvotní stavby: jeho dřevořezby metaforicky vyjadřují boj mezi dobrem a zlem v podobě zvířat zápolících s hady.

Vlakem k vodopádu Kjosfossen

Oblastí Sognefjordu prochází také jedna z nejúchvatnějších železničních tratí světa – Flåmsbanen –, jež spojuje městečka Myrdal a Flåm. Měří sice jen asi 20 km, nicméně překonává působivý výškový rozdíl 864 m a byla uvedena do provozu teprve v roce 1942. Vlak projíždí na trase dvaceti tunely a zastavuje na devíti místech, přičemž každé nabízí jiné panoráma, včetně výhledu na fascinující vodopád Kjosfossen.

Norské fjordy, a zejména Sognefjord, patří k nejatraktivnějším destinacím skandinávského státu. Čekají tam na vás snad všechny přírodní atrakce, jež země nabízí a které společně vytvářejí jednu z nejkrásnějších scenérií na světě.

Skutečný prapůvod syfilidy je dodnes obestřen rouškou tajemství, existují však tři hlavní teorie, jež dnešní věda považuje za nejpravděpodobnější. Podle první z nich se nemoc vyskytovala na starém kontinentu už v předkolumbovských časech. Další možností je, že šlo o neduh původního amerického obyvatelstva, jenž se do Evropy dostal spolu s Kolumbovou výpravou. Nejvíce zastánců má názor, podle kterého se jednalo o nepříliš závažné dětské onemocnění vyskytující se u obyvatel Afriky již v paleolitu. Odtud se nemoc rozšířila jak do Ameriky, tak do Evropy, kde se pod vlivem různých přírodních, klimatických i socioekonomických podmínek začala rychle vyvíjet. 

Dotek sladké Francie

Kdy se choroba masově rozšířila? Podle převažující teorie se tak stalo až na konci 15. století, a to díky vojskům krále Karla VIII. (1470–1498). Tento mladý francouzský panovník se tehdy rozhodl dobýt neapolské království, a proto shromáždil početnou armádu, kterou navíc na tažení doprovázelo velké množství dalších osob.

Chabě bráněná Neapol se vzdala za pouhé tři dny, což zavdalo příčinu k oslavám, trvajícím skoro tři měsíce. Další vývoj už tak pozitivní nebyl. Vladař se dostal do obklíčení, přišel o většinu kořisti a jeho vojáci se rozprchli do všech koutů Evropy, čímž se do Evropy dostala i syfilis.

Těžko říci, zda se nemoc v Itálii vyskytovala i před invazí, či sem byla teprve zavlečena. V každém případě většina pramenů klade její počátky v zemi galského kohouta mezi roky 1495 až 1498. Další šíření bylo bleskurychlé. Na britských ostrovech se objevila mezi lety 1497–1498, Rusko jí podlehlo roku 1499 a Dánsko mezi lety 1502–1510. Ušetřen samozřejmě nezůstal ani zbytek světa. Do Afriky zavlekli nemoc Španělé a v Číně přistála na palubě jedné z evropských lodí.

Nemoci mocných

Lavina se samozřejmě nevyhnula ani českým zemím, kde se první dobře zdokumentovaný případ choroby datuje do roku 1503. V dalších stoletích se neduh rozšířil i do nejvyšších pater společnosti. K nemocným pravděpodobně patřil i nejvyšší císařský purkrabí Adam II. z Hradce (1549–1596). Možné projevy terciárního stadia však byly nalezeny i na ostatcích samotného císaře a krále Rudolfa II. (1552–1611). Nemocí pravděpodobně trpěl rovněž jeho syn don Julius Caesar (d’Austria) (1586–1609), který zemřel v mladém věku. Dalším možným pacientem byl vojevůdce Albrecht z Valdštejna (1583–1634) a mnozí další.

Situaci 17. a především 18. století zajímavě dokresluje výzkum na pohřebišti u kostela sv. Benedikta a Norberta v Praze, kde bylo odkryto 850 hrobů a bezpečně detekováno 11 syfilitických koster. 

Blýská se na lepší časy?

Zásadní změna přišla v roce 1905, kdy zoolog Fritz Schaudinn (1871 až 1906) a dermatolog Erich Hoffmann (1868–1959) izolovali bakterie Treponema pallidum. Rok nato bakteriolog August von Wassermann (1866–1925) představil historicky první netreponemový test. 

V průběhu druhé světové války objevil Alexander Fleming (1881–1955) penicilín, který začal chránit vojáky coby nejohroženější skupinu obyvatel. Po válce se lék začal využívat i pro civilní obyvatelstvo, kde nahradil bolestivé a nákladné arsenikové injekce.

V té chvíli se zdálo, že má lidstvo vyhráno. Počty nemocných začaly celosvětově klesat a vše nasvědčovalo tomu, že nemoc po čase úplně vymizí. Ale nestalo se. Naopak, počty nakažených v Evropě a USA strmě rostou a v Austrálii se počet nakažených mezi lety 2010 až 2017 zvedl o 250 %. Podle Světové zdravotnické organizace mělo být ve věkové kategorii 15 až 49 let nakaženo 10,7 milionu osob.

Syfilis vrací úder

Důvodů tohoto nečekaného návratu je samozřejmě celá řada a jejich výčet by vydal na samostatnou publikaci. Na jednu z poněkud nečekaných příčin však nedávno upozornil Josef Pazdera, redaktor vědeckého internetového magazínu osel.cz. Vydavatelé podobných e-zinů se totiž neobejdou bez reklamy; aby nalákali inzerenty, musejí se vyhýbat „ošklivým“ tématům. Roli soudců a ochránců dobrých mravů v této oblasti převzali roboti.

TIP: Odborníci bijí na poplach: Kapavka možná bude neléčitelná

Právě ti totiž trpělivě procházejí stránku po stránce a podle výskytu některých slov a typu obrázků určují bonitu pro inzerenty. Najdou-li tedy například na portálu zabývajícím se zdravím článek o návratu syfilidy, dané stránky nedoporučí, neboť jsou nevhodné a mravně pochybné. Výsledkem je nižší informovanost, která hraje do karet dalšímu šíření choroby. Lidstvo tak stále nemá vyhráno.