Austrálie je domovem mnoha neuvěřitelných tvorů, se kterými se nesetkáte nikde jinde na světě. Rovněž mravenci rodu Myrmecia patří mezi obávané obyvatele tohoto kontinentu a ročně znepříjemní život mnoha lidem především na jihu Austrálie.

Skokani a obři

Většina původních druhů bodavých mravenců patří do rodu Myrmecia, který se vyskytuje pouze na území Tasmánie, jižní a jihovýchodní Austrálie a jen jeden druh (Myrmecia apicalis) obývá Novou Kaledonii. Do současné doby je známo asi 90 druhů mravenců rodu Myrmecia a všichni disponují velmi účinnými žihadly.

Celý rod se rozděluje na dvě skupiny. V jedné z nich jsou menší druhy, kterým se říká Jumper Ants, tedy „skákající mravenci“. Ti dorůstají velikosti jen asi 10 až 15 mm a jsou charakterističtí trhavými pohyby a častými až pět centimetrů dlouhými skoky. Při jejich pozorování se musíte mít neustále na pozoru, aby vás některý nepřekvapil nečekaným skokem na obnaženou část těla. Druhou skupinou jsou tzv. Bull Dog Ants, tedy „buldočí mravenci“. Dorůstající velikosti 15–40 mm a patří tak mezi největší mravence vůbec.

Lovci ze zálohy

Dospělí mravenci se živí především nektarem a medovicí. Oproti tomu mravenčí larvy jsou dravé a konzumují především drobný hmyz, který jim nosí dělnice. Ty svou kořist nejdříve uchopí mohutnými kusadly, poté se prohnou a dají oběti smrtící žihadlo. Jsou to nesmírně agresivní mravenci, kteří se pohybují velmi hbitě a často na vyhlédnutou kořist nepozorovaně vyskočí z vegetace, nebo z jiného úkrytu.

Když si představíme, že by tito mravenci dorůstali velikosti kolem jednoho metru, určitě by patřili k jedněm z nejobávanějších tvorů naší planety.

Žihadla proti rakovině

Mravenčí žihadla jsou v prvé řadě velmi bolestivá a navíc bodnutí nezřídka provází anafylaktický šok, podobně jako při bodnutí včelou nebo vosou. Po mravenčím žihadle také zůstane silný otok, který může trvat i několik dní.
V žihadle obsažený jed má poměrně komplikované složení a zajímavostí je, že může ničit rakovinné buňky. Imunotoxin, který je obsažen v jedu těchto mravenců je 4× silnější než imunotoxin ve včelím jedu.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce

Tým australských vědců se jej snaží používat při léčbě rakoviny aplikací přímo do postižených míst. V budoucnu by se tak mravenčí jed mohl stát novým způsobem „chemoterapie“ v boji s tímto závažným onemocněním.

Planetární systémy netvoří jen hvězdy a planety. Jejich součástí jsou i měsíce, asteroidy, a v neposlední řadě i komety. Objevení takových objektů v okolních planetárních systémech není vůbec jednoduché. Vyžaduje to pečlivé a náročné analýzy ohromného množství dat, na kterých dnes pracují jak profesionální astronomové, tak i dobrovolníci v projektech občanské vědy.

A jejich úsilí se vyplácí. Grant Kennedy z britské University of Warwick a jeho spolupracovníci si teď připsali na konto hned tři nové exokomety v systému Beta Pictoris. To je soustava kolem velmi mladé a jasné hvězdy, která je shodou okolností vzdálená pouhých 63,4 světelných let.

Lovec komet TESS

Podle Kennedyho má tento objev velký význam pro výzkum exokomet i planetárních systémů jako takových. Právě v soustavě Beta Pictoris jsme objevili exokomety už dávno, nebylo to ale úplně jisté. Kennedyho tým použil ke svému výzkumu jiná data, konkrétně pozorování nového amerického lovce exoplanet, vesmírného teleskopu TESS.

TIP: Hubble vystopoval exokomety na kolizním kurzu s mladou hvězdou

Badatelé upozorňují, že vlastně v soustavě Beta Pictoris nepozorujeme samotná kometární jádra, ale jejich dlouhé ohony. Z dat teleskopu TESS není možné vyčíst velikost objevených komet. TESS pozoruje tranzity, tedy zákryty hvězdy v dotyčném planetárním systému planetou nebo třeba právě kometou, která nám na nějaký čas zacloní výhled na hvězdu. A podoba tranzitu u komet velmi závisí na hustotě materiálu v jejich ohonu. Čím je ohon hustší, tím více zakryje záři hvězdy, což kometu z našeho pohledu zdánlivě zvětšuje. 

Římští velkostatkáři si pronajímali nebo rovnou skupovali půdu, kterou stát získával ve válkách. Při obdělávání rozsáhlých pozemků potřebovali levnou pracovní sílu. Svobodní rolníci by přišli draho, a tak se zvyšovala poptávka po otrocích.

Řím při svých „obranných válkách“, jak je nazýval Cicero, získával desetitisíce otroků. Po dobytí západořeckého Epiru v roce 168 př. n. l. prodal Lucius Aemilius Paullus do otroctví 150 000 osob a Julius Caesar později ve výpravě proti galským Venetům sídlícím v Bretani dokonce celý národ. Ale tržiště s otroky byla zásobena i středomořskými piráti, kteří prodávali cestující zajatých lodí nebo unášeli lidi žijící při pobřeží. Také barbarští králové často odprodávali obchodníkům s otroky své zajatce, nebo i nepohodlné členy vlastního příbuzenstva. 

V posledních letech římské republiky v 2. a 1. století př. n. l. vlastnil otroka snad každý včetně chudších domácností. Byli využíváni na práce na farmách, v dolech nebo mlýnech, ale vzdělanější z nich, pokud měli štěstí, mohli pracovat jako účetní, učitelé, ba i lékaři. Řím se otroky, kteří prý tvořili až polovinu jeho obyvatelstva, jen hemžil.mě nachází, a začít se organizovat. 

Věci či zachránci státu?

Římský politik a spisovatel Terrentius Varro (116–27 př. n. l.) hovořil o otrocích jako o mluvících nástrojích a umístil je mezi nástroje polomluvící (zvířata) a němé (zemědělské náčiní). Otrok byl považován za bezprávného člověka a před úřady vnímán jako věc, se kterou svobodný člověk může zacházet, jak se mu zlíbí. Mohl být vystaven tělesnému trestu či sexuálnímu zneužívání, být mučen nebo popraven, v lepších případech prodán do gladiátorské školy či nevěstince. 

Otrok se nemohl podílet na politickém životě, nesměl sloužit ve vojsku, uzavírat kupní smlouvy, svědčit u soudu, či uzavřít manželství. Pokud chtěl otrok žít partnerským životem, nezbývalo mu než žít se svou družkou „jen tak na hromádce“. Dítě, které se jim narodilo, bylo také otrokem. Ovšem otroci narození v pánově domě se těšili zvláštní přízni. Zatímco koupených otroků se páni obávali, otrokům narozeným v domě důvěřovali. 

V době občanských nepokojů cena otroků stoupala, jejich pomoc si mohl vyžádat sám stát nebo nějaký vojevůdce. Například Sulla propustil deset tisíc otroků od osob postavených mimo zákon a vytvořil si z nich tělesnou stráž. A během občanské války si Pompeius Magnus postavil ze svých otroků osm set vojáků.

Blýskání na lepší časy

Postavení otroků se začalo zlepšovat teprve v císařské době. Jak se postupně obsazovaná území proměňovala ve stabilní římské provincie, klesal přísun nových otroků. Zajatců ubývalo a okolnosti vyžadovaly mírnější zacházení s lidským materiálem. Ke zlepšení postavení otroků nepochybně přispěly i různé náboženské a filosofické směry. Stoický filosof a politik Lucius Annaues Seneca napsal: „Jsou to otroci? Ne, lidé! Otroci? Ne, naši spolubydlící! Otroci? Ne, přátelé níže postavení!“

Senekův současník Gaius Petronius, zvaný „arbiter elegantiarum“ (rozhodčí a poradce ve věcech vkusu), svého času přítel císaře Nerona, k tomu dodal: „Také otroci jsou lidé, byli odkojeni stejným mateřským mlékem jako my, i když jim zlý osud přichystal horší postavení.“ 

K ulehčení otrockého života přispělo i římské zákonodárství. Lex Petronia, zákon vydaný v prvním století našeho letopočtu, zakazoval předhazovat otroky v amfiteátru šelmám. Císař Claudius (vládl 41–54) vydal edikt, ve kterém udělil svobodu nemocným nebo práce neschopným otrokům, o něž jejich pán ztratil zájem. Za císaře Domitiana (vládl 69–96) byla zakázána kastrace otroků a císař Hadrián (vládl 117–138) zakázal otrokářům prodávat své otrokyně do nevěstinců a otroky do gladiátorských škol. Každý trest musel být schválen vysokým císařským úředníkem a císař Antonius Pius (vládl 138–161) posuzoval popravy otroků jako vraždu. 

Naděje na propuštění

Otrok se mohl zbavit svého jha pouze dvěma způsoby. Smrtí, nebo pánovým propuštěním. K propuštění docházelo buď z rozhodnutí pána za dobré služby, anebo se mohl vyplatit za cenu, za kterou byl pořízen. Podle Cicerona se mohl šetřivý otrok vykoupit za sedm let. Otrok pak přecházel do stavu propuštěnce.

TIP: Rozvod po anticku: Jak se rozváděli staří Římané?

Skutečně svobodnými občany se však mohly stát až jeho děti, protože propuštěnec byl po celý život poután k bývalému pánovi určitými povinnostmi. Bylo nepřípustné, aby se s ním soudil nebo šel do sporu. Pokud se jeho bývalý pán ženil, musel mu přinést dar. Propuštěnci, zvláště řeckého původu, byli velmi bohatí a často pracovali ve službách císařské administrativy. Takovýto propuštěnec měl povinnost finančně vypomoci svému bývalému pánu, když ho postihla finanční nouze. 

Italští tvůrci robotů předvedli světu svého nejnovějšího čtyřnohého robota. Jejich robot HyQReal na letišti v Janově utáhl letoun o hmotnosti 3,3 tuny na vzdálenost více než 10 metrů. Na podobných čtyřnohých hydraulických robotech přitom Italové pracují už od roku 2007.

Jejich nejnovější model HyQReal má vlastní zdroj energie, bezdrátovou komunikaci a oproti starším typům je také spolehlivější a lépe hospodaří s energií. Na palubě má dva počítače, jeden na ovládání vizuálního systému, a druhý na řízení celého robota. „Kůže“ robota je z kevlaru, skelných vláken a plastu, zatímco jeho nohy jsou vybaveny gumovými chodidly, aby robot lépe přilnul k povrchu.

TIP: Boston Dynamics oslavili brzké zahájení prodeje robotickým spřežením

Robot HyQReal je velký zhruba jako kancelářský stůl a váží zhruba 130 kilogramů. Robotický silák tedy utáhne zhruba 25-krát tolik, co sám váží. Je postavený tak, že je velmi odolný proti vodě i prachu. Vše nasvědčuje tomu, že tenhle robot dokáže odolat i rozbouřeným živlům. Elektrický pohon robota HyQReal zajištuje baterie, která by měla vydržet až dvě hodiny provozu. Vývoj robota ale prý ještě není ani zdaleka u konce.

„Permafrost“ označuje věčně, nebo alespoň dlouhodobě zmrzlou půdu. Takto zmrzlá půda se vyskytuje zejména v polárních oblastech, typicky na mnoha místech Aljašky, Grónska nebo Sibiře. Tloušťka vrstvy dlouhodobě zmrzlého permafrostu přitom bývá od jednoho metru až po jeden kilometr.

Postupující globální oteplování planety a změny klimatu ale zasahují i permafrost. Teploty v zemi stoupají a permafrost roztává. Odborníci tání permafrostu úzkostlivě sledují, protože ve věčně zmrzlé půdě je uložena spousta oxidu uhličitého a metanu. Tyto skleníkové plyny se kvůli tání permafrostu uvolňují do atmosféry a přispívají tím k účinkům skleníkového efektu.

TIP: Sibiřská města v ohrožení: Roztává pod nimi permafrost a budovám hrozí zřícení

Samotné tání permafrostu je teď místy již tak intenzivní, že podle badatelů vážně ohrožuje jejich práci. Podle nejnovějších zpráv se vědecké vybavení, používané ke sledování situace v Arktidě, najednou ocitá uprostřed celých řek bahna, které vědcům jejich přístroje ničí. V Arktidě se také kvůli tání permafrostu na mnoha místech propadá zem a komunikace ta doslova mizí před očima. Ani to vědeckému výzkumu pochopitelně příliš nepomáhá.

Jak se rok 2014 překlápěl do letopočtu 2015, vydali se vojáci Islámského státu změnit každý aspekt života v Mosulu – a začali ženami. Na ulicích se nově tyčily billboardy s portrétem zcela zahalené ženy. Militanti zabrali textilní továrnu, jež záhy chrlila na tržiště tisíce nikábů, dlouhých závojů kryjících celé tělo a tvář kromě očí. Příslušnice něžného pohlaví považované za nedostatečně zahalené dostávaly pokuty. Veterán státní služby Muhammad Nasser Hamoud koupil jeden nikáb své dceři. Tím však změny nekončily. 

Úvodní část: Tajný byznys Islámského státu: Chalífát proslul krutostí i efektivní byrokracií

Do práce chodil jinudy, aby se vyhnul náměstím a kruhovým objezdům, jež fanatici využívali jako veřejná popraviště. Jednou zahlédl, jak vyvlekli z dodávky náctiletou dívku, kterou někdo obvinil z cizoložství, a srazili ji na kolena. Poté jí na hlavu hodili kamenný blok. Na nedalekém mostě se houpala těla lidí podezřelých ze špehování. 

Jenže na stejných promenádách smrti si Hamoud všiml ještě něčeho, co ho plnilo hanbou – ulice byly mnohem čistší než za irácké vlády. Omar Bilal Younes, 42letý řidič kamionu, jemuž práce umožnila projet teritorium Islámského státu křížem krážem, změnu zaznamenal ihned. „Svoz odpadu představoval pro ISIS všude starost číslo jedna,“ vzpomínal. 

Uklízeči a zametači se nezměnili. Disciplína však ano. To nám v rozhovoru potvrdilo i půl tuctu zaměstnanců městského úklidu, kteří pracovali ve třech různých městech pod správou ISIS. „Když někdo dřív šidil práci, mohl jsem mu maximálně nechat propadnout jeden denní plat,“ vysvětluje úředník Salim Ali Sultan. „Pod ISIS mohl jít za totéž do vězení.“ Další zpovídaní potvrzují, že bylo mnohem pravděpodobnější, že poteče voda, neucpe se kanalizace nebo ze silnice zmizí díry – a to vše v situaci, kdy na město téměř denně dopadaly bomby. 

Útěk se nezdařil

Striktnost nového režimu se promítá v 87 dokumentech, které jsme objevili v jednom z bývalých vězení. Lidé končili v cele za takové přečiny, jako je trhání obočí, nevhodný účes, chov holubů, hraní domina, poslouchání hudby či kouření vodní dýmky.  

Počátkem roku 2016 vyběhla Hamoudova dcera Sára na chvilku ven vyřídit krátkou pochůzku a zapomněla si zahalit oči. Bohužel ji zahlédl člen mravnostní policie, a než mu mohla vysvětlit, proč není zakrytá, dostala ránu pěstí do obličeje. Později v nemocnici zjistili, že kvůli tomu částečně přišla o zrak. Otec jí od té doby zakázal opouštět dům. 

Byla to poslední kapka. Hamoud se rozhodl, že rodina musí z Mosulu zmizet. Už dřív se svým nejstarším synem, 28letým Omarem, spořil na nový dům. Teď se rozhodli, že peníze vyberou a odejdou. Ráno v den plánovaného útěku vyzvedli v bance v přepočtu téměř 700 tisíc korun. O necelé dvě hodiny později u nich doma zastavila jednotka ozbrojených maskovaných mužů. Ten, který bušil na dveře, držel v ruce bankovní výpis s Omarovým podpisem. „Zkuste to ještě jednou a zabijeme vás. Všechny,“ zněla výhrůžka. 

Daně na každém kroku

Ve vypálené budově na březích Tigridu jsem našla kufřík, který patřil bankovnímu úředníkovi. Podle dokladů, jež ukazovaly plešatějšího muže s velkým orlím nosem, býval jeho majitel účetním na ministerstvu zemědělství. Zavazadlo nacpané analýzami rozpočtů a odhady výnosů dokonale dokreslovalo ambice i schopnosti byrokracie, kterou islamisté vytvořili. 

Přehled finančních operací nalezený v tomto jediném kufříku hovoří o přepočteném zisku 430 milionů korun – a to pouze ze zemědělství. Popisuje, jak organizace vydělávala peníze na každém kroku: Ještě před zasazením prvního zrna vybral ISIS nájem ze zkonfiskovaných polností. Když došlo na mlácení obilí, vyžádal si daň za sklizeň. Kontroloval skladiště i sila a požadoval peníze za uskladnění. Náklaďáky, jež obilniny převážely do mlýnů, platily mýto. Mouku pak organizace prodávala velkoobchodníkům, kteří ji rozváželi do všech koutů chalífátu – přičemž samozřejmě opět hradili mýtné. Poté mouka putovala do obchodů a supermarketů, jež státu odvedly daň. A následně zákazníci zaplatili za hotové pečivo ještě jednu, tentokrát spotřební. 

Záznamy ukazují, že během jediného dne v roce 2015 vydělal ISIS na prodeji obilí v přepočtu 43 milionů korun. Jiný dokument vypočítává, že mu prodej mouky na třech místech v Mosulu vynesl během tří měsíců asi 68 milionů. 

Dobrovolně povinná charita 

Ruka islámského berního úřadu zasáhla do každé oblasti života. Domácnosti platily dva tisíce dinárů (asi padesát korun) za svoz odpadu, deset tisíc (250 Kč) za každých deset ampérů odebrané elektřiny a stejnou částku za vodu. Firma, která si chtěla nechat zavést telefonní připojení, uhradila v telekomunikační kanceláři patnáct tisíc dinárů (375 Kč) jako instalační poplatek a pět tisíc (125 Kč) za měsíční údržbu. Matriky vybíraly peníze za rodné listy a uzavírané sňatky. 

Nejvýnosnější daní se ovšem stal tzv. zakát, jeden z pěti pilířů islámu. Rovná se 2,5 % z celkových příjmů věřícího a až 10 % objemu zemědělské produkce. Ačkoliv i dřív vyžadovaly vlády Sýrie a Iráku některé poplatky, osobní daň znamenala novinku. Za normálních okolností představuje zakát příspěvek na pomoc chudým. V pojetí Islámského státu se však charitativní akt změnil v povinnou platbu, a přestože část z takto vybraných peněz skutečně směřovala k nemajetným rodinám, ministerstvo zakátu a charity se v praxi proměnilo v generální finanční ředitelství. 

Většina novinářů se při popisu toho, jak se z ISIS stala nejbohatší teroristická organizace světa, soustředí na jeho příjmy z ilegálního prodeje ropy, který na vrcholu moci přiváděl do pokladny v přepočtu až padesát milionů korun týdně. Nicméně dokumenty nalezené v Sýrii ukazují, že z daní plynulo Islámskému státu šestkrát víc prostředků než z ropného byznysu. 

Civilní motor války

Navzdory stovkám leteckých úderů, které zanechaly chalífát v rozvalinách, nepřestávala jeho ekonomika fungovat. Podle mezinárodních norem totiž nemohla dostat zásah raketou – jejím motorem byli civilisté se svými komerčními aktivitami a země pod jejich nohama. 

Podle dat Zemědělské komory OSN byla zabavená půda tou nejúrodnější, jaká se v Iráku nacházela. Na vrcholu moci Islámského státu farmařili „jeho“ civilisté na polích, jež dřív dávala přes 40 % obilí země a polovinu celkového výnosu ječmene. V jednu chvíli ISIS kontroloval 80 % produkce bavlny v Sýrii. To vše přispělo k neuvěřitelnému zisku asi 18 miliard korun, jež dokázala organizace na své aktivity každoročně vydělat. 

Výběr daní byl pro ni tak důležitý, že pokračoval až do jejího úplného zničení. Nejméně stovka dokumentů označená jako „Hrubý denní výnos“ se datuje k listopadu 2016, tedy celý měsíc poté, co se koaliční síly zakously do okrajů Mosulu a pomalu, ale neodvratně se probojovávaly do centra. 

Musíme být upřímní

Bojovníci, jejichž plánům na vybudování státu se zpočátku všichni smáli, se nakonec ukázali jako velmi schopní. Trvalo devět dlouhých měsíců, než elitní irácká Zlatá divize a speciálové z USA vyrvali Mosul z jejich sevření, a to během bojů tak ostrých, že o nich jeden z amerických generálů hovořil jako o nejtěžší bitvě za 35 let své kariéry. 

Islámský stát padl a je minulostí. Ale o život se rval s takovým odhodláním, že musely postupující armády srovnat dům za domem téměř v každém osvobozovaném městě. Tisíce lidí přišly o střechu nad hlavou. Každý den nacházejí vojáci masové hroby, a v jednom z nich leží i čtyři bratranci z Hamoudovy rodiny. Jeho dcera Sára nosí kvůli poškozenému zraku silné brýle, přesto nemůže nevidět hory odpadků, jež se kupí v sousedství. Málokdo má pro dřívější pány dobré slovo – pokud se tedy nezeptáte na kvalitu služeb, které zajišťovali. „V tomto musíme být upřímní,“ připouští Hamoud, „za ISIS to tu bylo podstatně čistší.“ 

Jediný stát?

Obyvatelé města Tel Kaif ležícího severně od Mosulu vzpomínají, jak ISIS povolal do práce tým inženýrů, aby opravili přetíženou elektrickou síť. Muži sehnali a nainstalovali nové jističe, a místní si tak poprvé v životě mohli rozsvítit kdykoliv, nejen během šesti vyhrazených hodin denně. Když potom na začátku roku 2017 dobyly město irácké jednotky, jističe zas odmontovaly a výpadky proudu se vrátily. „Kdyby se vláda rozhodla, že přijme systém řízení tak, jak to dělal ISIS, líbali bychom jí ruce,“ vysvětloval řidič kamionu Omar Bilal Younes. 

TIP: Malí lvi plní strachu: Kdo jsou děti Islámského státu?

Naštěstí přesně to vláda během několika měsíců udělala a elektřina opět funguje. Nicméně ironický fakt, že dlouhodobě neřešený problém dala doslova přes noc do pořádku teroristická organizace, lidem rozhodně neušel. „Ačkoliv je nikdo jako stát neuznával,“ povzdechne si místní obchodník Ahmed Ramzi Salim, „oni jediní se jako stát chovali.“ 

Československá obec legionářská sdružuje účastníky boje za svobodu ve druhé světové válce a novodobé válečné veterány, pozůstalé po účastnících národních odbojů a různé další příznivce. Důležitým mezníkem v činnosti obce byl V. manifestační sjezd v roce 2011, který mimo jiné rozhodl o realizaci projektu LEGIE 100. Ten se uskutečňuje za podpory vlády České Republiky a ministerstva obrany ČR a jeho cílem je připomenout zásluhy československých legionářů na vzniku samostatného Československa. Takzvaný Legiovlak je dosud největším a nejhmatatelnějším výsledkem pilné práce této organizace.

Svědek dob minulých

Předchůdci Legiovlaku byly soupravy z let 1918–1920, kdy se nejdříve jednalo o nahodile sestavované ešelony, určené pouze k co nejrychlejšímu opuštění bachmačského nádraží. Postupem času byly ešelony organizovány a každý vagon v nich měl vlastní funkci a význam. Legiovlak je pak spíše průřezem nejtypičtějších vozů, které jste mohli v legionářských vlacích zahlédnout, než kopií jednoho z takových ešelonů.

Mezi zásadní vozy této novodobé soupravy patří jistě zdravotnický vagon s expozicí dobových lékařských nástrojů, velmi věrně zhotovená a vybavená těpluška, krejčovský či kovářský vagon nebo kulometný vůz. Bonusem je určitě dobově vyhlížející lávočka – prodejna suvenýrů a publikací vážících se k čs. legiím, nemluvě o profesionálních průvodcích, kteří ve vlaku a vlakem doslova žijí.

Technická náročnost takové rekonstrukce je nemalá, přesto se však věc povedla a legionářský vlak v roce 2017 opět cestuje po českých (a slovenských) kolejích. Bližší informace o jízdním řádu Legiovlaku, který je vypsán až do začátku prosince tohoto roku, najdete na adrese www.csol.cz/legiovlak.

Sebastião Ribeiro Salgado je světově proslulý sociální dokumentarista a fotožurnalista z Brazílie, málokdo ale ví, že je také architektem jednoho z nejúžasnějších projektů obnovy životního prostředí v historii. Společně se svou manželkou se mu během 20 let podařilo dokončit proměnu téměř mrtvého deštného pralesa v zelenou oázu kypící životem.

Příběh Instituto Terra, neziskové organizace, kterou založil Sebastião Salgado se svou ženou Léliou, začal v roce 1998. Slavný fotograf se v té době vrátil z válkou rozvrácené Rwandy, kde dokumentoval válečné tragédie. Hrůzy, kterých byl v tomto koutě světa svědkem, ho pronásledovaly ještě dlouho poté, co opustil Afriku. Sebastião téměř ztratil víru v lidstvo a chuť k dalšímu focení.

Má to smysl

Rozhodl se k návratu na rodnou farmu v Brazílii. Návrat to byl ale neveselý – z idylického ráje, jaký si Sebastião pamatoval z dětství nezbylo téměř nic. Farma, čítající 1750 akrů, která bývala pokrytá lesem se změnila v nehostinnou savanu. Podobně jako mnoho dalších zemědělců v Brazílii se i Salgadův otec přeorientoval na těžbu dřeva. Vykácené plochy lesa poté přeměnil v pastviny, aby uživil dobytek. Zatímco před 50 lety pokrýval až polovinu farmy prales, na konci 90. let zde rostly stromy na méně než 0,5 % plochy.

Sebastião a Leila se rozhodli, že farmě vrátí původní život. Světoznámému umělci se podařilo získat finanční podporu od místní vlády i nadací z celého světa. Společně s odborníkem na rekultivaci najali dva tucty dělníků a pustili se do práce. Nešlo ale jen o výsadbu nových stromů – zničenou půdu bylo nutné nejdříve zbavit invazních druhů a oživit ji. Po první výsadbě přišli tři pětiny sazenic, postupně se jim ale dařilo lépe. Když přišlo na finanční problémy, neváhal Sebastião vydražit svůj fotoaparát Leica M7, aby za utržené peníze nakoupil další sazenice.

TIP: Manželský pár si v Indii během 25 let vybudoval vlastní deštný prales

Výsledek snažení manželů Salgadových je ohromující. Tam, kde ještě před 20 lety byla neúrodná savana, se dnes tyčí vzrostlé stromy. Díky zadržené vodě se dokonce podařilo oživit i dávno vyschlý potůček. Přestože v měřítku Brazílie jde o kapku v moři, ukazuje příklad manželů Salgadových, že snaha o uzdravení přírody má smysl a nikdy na ni není pozdě.

1. Pekelné planety

Ve vesmíru jsme už objevili stovky rozmanitých cizích planet, přičemž mnohé z nich krouží velmi blízko u své mateřské stálice: dokonce blíž než Merkur kolem Slunce. Víme přitom, že na první planetě našeho solárního systému – na straně přivrácené k naší centrální hvězdě – dosahuje teplota téměř 430 °C. Podmínky na tělesech obíhajících ještě blíž ke stálicím podobným Slunci se tak vymykají naší představivosti.

Planeta COROT-7b ze souhvězdí Jednorožce se v roce 2009 stala první známou kamennou exoplanetou. Má průměr odpovídající 1,5násobku Země, dělí ji od nás 489 světelných let a obíhá hvězdu, která je jen o málo menší a chladnější než ta naše. Zatímco však Merkur obkrouží Slunce za 88 dní, COROT-7b trvá cesta kolem její stálice pouhých 20 hodin. Její oběžná dráha tedy prochází velmi blízko povrchu hvězdy: jen 1/23 vzdálenosti Merkuru od Slunce. 

„Pekelné“ prostředí takové planety si můžeme stěží přestavit, její povrchová teplota dosahuje asi 1 800–2 600 °C. COROT-7b jistě pokrývá oceán rozžhavené lávy, a odborníci proto podobné planety označují jako lávové. Pokud se oběžná dráha zmíněného objektu jen mírně odchyluje od kružnice, působí na jeho nitro nesmírné slapové síly, jež vyvolávají ohromující sopečnou činnost. (Podobné podmínky panují na Jupiterovu měsíci Io, který je vulkanicky nejaktivnějším tělesem Sluneční soustavy.)

Ještě extrémnější svět představuje planeta Kepler-78b, již objevil teleskop Kepler v roce 2013: Je pouze o 20 % větší než Země, svoji hvězdu však oběhne za pouhých osm hodin, a to čtyřicetkrát blíž, než krouží Merkur kolem Slunce. Teplota na jejím povrchu by mohla dosahovat 2 000–2 800 °C. Není divu, že Kepler-78b dostal přezdívku Hell planet neboli „pekelná planeta“. Těleso je tak žhavé, že nemůže mít žádnou atmosféru. 

2. Strašidelné mlhoviny

Mezihvězdný prach a plyn tvořící vesmírné mlhoviny dokážou vykouzlit fantaskní tvary. Ve Velkém Magellanově oblaku – blízké nepravidelné trpasličí galaxii, jež patří ke klenotům jižní oblohy – se vyjímá rozlehlá, nesmírně jasná a pouhým okem viditelná mlhovina Tarantule. Bouřlivou porodnici plnou horkých a mladých stálic, včetně opravdových gigantů, pozorujeme v souhvězdí Mečouna. Jak už jméno napovídá, tento ohromný mrak ionizovaného vodíku nápadně připomíná velkého pavouka, číhajícího v černi oblohy na šťavnatou kořist.

Jen kousek směrem na jih, stále ještě v souhvězdí Mečouna, se ve Velkém Magellanově oblaku nachází o poznání menší, ale výrazně strašidelnější mlhovina Hlava ducha. Skutečně připomíná ducha, který pozoruje vesmír z temného závoje, vykresleného do zelena ionizovanými atomy kyslíku a rovněž do červena ionizovaným vodíkem. I Hlava ducha představuje hvězdnou porodnici, kde se rodí oslnivě zářící stálice, dodávající mlhovině démonické vzezření.

Komu by pak nestačila pouhá hlava, ten najde v souhvězdí Kefea mlhovinu Duch. Leží k nám o hodně blíž než Tarantule a Hlava ducha: Pozorujeme ji přímo v Mléčné dráze a dělí ji od nás necelých 1 500 světelných let. Měří „jen“ dva světelné roky, obsahuje však několik mladých hvězd, které ji přízračně nasvěcují. 

3. Zombie supernovy

Jakmile stálice podobné našemu Slunci vyčerpají většinu svého paliva, nafouknou se do ohromné velikosti jako červení obři, odhodí převážnou část své hmoty v podobě planetární mlhoviny a nakonec z nich zůstanou bílí trpaslíci, tedy postupně chladnoucí jádra někdejších hvězd. Pokud se však bílý trpaslík nachází ve dvojhvězdě či vícečlenné soustavě, může být jeho další osud velice napínavý.

Může totiž krást hmotu – nejčastěji vodík – svému hvězdnému partnerovi. Jakmile pak nahromaděný materiál přesáhne určitou hranici, dojde k ohromující termonukleární explozi. Bílý trpaslík se odpálí jako tzv. supernova typu Ia a obvykle z něj nic nezůstane. 

Nedávno však zazněl názor, že za určitých okolností může bílý trpaslík partnerovi krást místo vodíku helium. Pokud by pak vybuchl jako supernova, nešlo by zdaleka o tak mohutnou explozi jako u supernovy Ia a část bývalého bílého trpaslíka by mohla zůstat vcelku – načež by se opět „oživil“ z okolního prachu a plynu, tak jako se zombie vracejí do světa živých.

4. Démonické stálice

Nejznámější stálicí souhvězdí Persea je Algol. Její jméno pochází z arabského Rás al-Gúl, což znamená „hlava démona“, a ve starých astronomických mapách bývá zobrazena jako hlava Medúzy v ruce hrdiny Persea. V celé řadě kultur má špatnou pověst a astrologové ji považují za jednu z nejméně šťastných stálic na obloze. Proslula také svým blikáním: Její jasnost se mění poměrně nápadně a zcela pravidelně v periodě 2 dnů, 20 hodin a 49 minut.

Vědci se Algolu nebojí a řadí jej k nejznámějším zákrytovým proměnným hvězdám. Ve skutečnosti jde o trojhvězdu, jejíž členové se při pohledu ze Země navzájem zakrývají, což způsobuje změny jasnosti. Stálice označované jako Algol Aa1 a Algol Aa2 tvoří velice těsný dvojčlenný systém, přičemž se oběhnou za necelé tři dny. Algol Ab pak zmíněnou dvojici obkrouží jednou za 1,8 pozemského roku.

5. Krvavý Měsíc

Jednou za čas máme měli unikátní příležitost pozorovat nádherné úplné zatmění Měsíce. Kdo má štěstí na dobré počasí, ten se může stát svědkem, jak se náš souputník postupně zatmívá, rudne a opět rozjasňuje. Úplná měsíční zatmění bývají velmi nápadná a lidé je opředli mnoha mytologickými příběhy. „Ďábelsky krvavé“ zbarvení vyvolává spíš děsivá očekávání, konce světa nevyjímaje.

TIP: Horké jupitery, ledoví obři, plynní trpaslíci či superzemě: Jak dělíme exoplanety?

Tento jev přitom není nijak komplikovaný. Měsíc se dostane do stínu Země, který pak na nějaký čas utlumí jeho záři. Dochází k tomu během lunárního úplňku, když se Slunce, Země a Měsíc ocitnou v postavení blízkém přímce. Ve srovnání se zatměním naší denní hvězdy jde o úkaz výrazně delší a také mnohem častější – může nastat několikrát ročně. Měsíc se pohybuje ve stínu Země rychlostí asi kilometr za sekundu a zatmění může trvat téměř dvě hodiny. I během této doby však zůstává náš přirozený satelit pro pozemské pozorovatele viditelný, a to díky ohybu slunečních paprsků v atmosféře naší planety, které jej následně ozařují. A právě zmíněný ohyb také vysvětluje, proč je Měsíc při úplném zatmění narudlý.

Pokračování příště

Létající drony dnes plní mnoho rozmanitých úkolů. Mimo jiné se věnují i kontrolám elektrického vedení. Kanadská společnost Hydro-Quebec teď ale vyvinula autonomní zařízení jiného typu, které by v kontrolách elektrické sítě mohlo létající drony do značné míry nahradit.

Pozoruhodný robot elektrikář o váze 50 kilogramů se jmenuje LineRanger a společnost Hydro-Quebec jej představila na nedávné velké konferenci věnované robotice, 2019 International Conference on Robotics and Automation, která proběhla v kanadském Montrealu. Robot byl navržen ke kontrole vedení o velmi vysokém napětí 735 kV.

TIP: Další nástup robotů: Přebírají inspekce letounů před startem

LineRanger nelétá, ale pohybuje se přímo v elektrickém vedení. Proto nepotřebuje energii k letu a může ji použít ke své práci. Na jedno nabití baterií LineRanger může zkontrolovat až několik kilometrů elektrického vedení. Podle jeho tvůrců je velkou výhodou robota i jeho velmi snadné užívání, k němuž nejsou nutné žádné speciální znalosti robotiky.