Spojené státy si ve čtvrtek užily další Den nezávislosti, během něhož Američané nepochybně odpálili velké množství ohňostrojů. Tato milovaná i proklínaná zábava přitom doprovází lidstvo už tisíc let. První ohňostroje se objevily v devátém století v Číně. Vznikly díky úsilí tehdejších alchymistů, kteří intenzivně pátrali po prostředku, co by lidem prodloužil život nebo jim dokonce zajistil nesmrtelnost.

Aby ohňostroj fungoval, potřebuje celkem tři klíčové ingredience. První z nich je palivo, čili chemikálie, jejíž molekuly obsahují silné molekulární vazby. Druhou složkou je okysličovadlo, které rozštěpí vazby molekul v palivu a přitom uvolní velké množství energie. A poslední nezbytnou věcí je teplo, které zajistí explozivní reakci.

Namísto nesmrtelnosti efektní exploze

Čínští alchymisté se pokusili objevit nesmrtelnost tím, že bezděčně smíchali dřevěné uhlí, čili prakticky dokonalé palivo, s ledkem, tedy dusičnanem draselným, výborným okysličovadlem. Přidali ještě síru, která snížila teplotu vznícení směsi, a pak už stačilo dodat trochu tepla a první výbuch ohňostroje byl na světě.

Když už alchymisté ohňostroj objevili, tak ho pak v Číně používali při rituálních slavnostech a oslavách nového roku. Ohňostroje tehdy explodovaly z bambusové nebo papírové trubky a udělaly jen záblesk a pořádnou ránu. Jejich účelem bylo ohněm a hlukem zapudit zlé duchy. Krásné barvy a tvary, které jsou tak typické pro dnešní ohňostroje, se objevily až mnohem později.

TIP: Kouzelná show: V Číně zlomili rekord s tisícovkou dronů ve vzduchu

Číňané objev střelného prachu dlouho tajili a znalost jeho výroby se pomalu šířila jen po Středním východě. Do Evropy pronikl až ve 13. století. Podle jedné z verzí ho přivezl do Itálie (spolu s papírovými penězi a dalšími vychytávkami) známý cestovatel a benátský kupec Marco Polo. Veselým Italům se nová zábava ihned zalíbila a stali se v Evropě prvními, kdo používal střelný prach k výrobě ohňostrojů. Představení mohlo začít!

Jedna ze sedmi nejohroženějších památek Evropy stojí na tureckém ostrově Büyükada, největším z takzvaných Princových ostrovů nedaleko Istanbulu. Jak vypadá dnes? Místy je propadlá střecha, krovy se hroutí a snad všechna okna jsou rozbitá. Řecký sirotčinec Prinkipo vypadá jako hororová kulisa. 

Když budova pláče

Kdysi impozantní budovu nechala koncem devatenáctého století postavit Mezinárodní společnost lůžkových vozů, která se proslavila luxusním železničním spojením známým jako Orient Expres. Honosná šestipatrová vila měla podle tehdejších plánů sloužit jako neméně luxusní hotel a kasino. Jenže když ji v roce 1899 dostavěli, sultán tehdejší Osmanské říše si povolení k provozování hotelu rozmyslel. Budovu pak koupila vdova po řeckém bankéři, která ji věnovala tureckému ekumenickému patriarchátu, aby zde zřídil sirotčinec. 

Dnes budova téměř nahání strach a přesto jde o unikát, o jehož záchranu už dlouhá desetiletí bojují památkáři. Jediný, koho tady ale už roky potkáte, je zdejší správce Erol Baytas: „Ráno vstanu a jdu na obhlídku, abych zjistil, zda někdo porušil zákaz vstupu do objektu, a také kontroluji stav budovy. Každý den někde něco spadne. Když prší, teče dovnitř spoustou děr, a mě to až bolí. Říkám těm kapkám slzy sirotčince. Beru tu zkázu osobně, je to můj domov a předtím to byl domov tisíců dětí.“

Oběť sporů o Kypr

Vitleen Magulas v sirotčinci vyrostla a vzpomíná na tehdejší roky s patrným pohnutím: „Měli jme tady nádherný život. Lepší než doma, tam by se o nás tak krásně nestarali. Byli jsme tu šťastní. Měli jsme všechno – oblečení, jídlo. Spousta Řeků tehdy dávala sirotčinci příspěvky“

Vitleen je jednou z celkem 5 800 dětí, které v sirotčinci našly domov. Chátrající budova dodnes vypovídá o tom, že tu o děti bylo dobře postaráno. Nechyběly tu obyčejné školní třídy, specializovaná učebna hudební výchovy a děti měly k dispozici dokonce vlastní divadelní sál.

Turecký architekt Korhan Gömüs oceňuje preciznost stavby: „Je to velmi moderní budova. Veškeré trámy a sloupy byly velmi precizně vyměřeny a všechny použité materiály byly velmi kvalitní. Jen díky tomu budova přežila dodnes. Skutečnost, že i po sto dvaceti letech drží dřevěná podlaha, je důkazem kvality.“

Sirotčinec svůj úkol plnil mezi roky 1903 a 1964, kdy se stal obětí politických sporů o Kypr, které se rozhořely mezi Tureckem a Řeckem. Někdejší domov pro tisíce dětí už proto padesát pět let chátrá. 

Ještě jednu zimu?

Potřebné finance ani politickou vůli dosud nepomohlo najít ani zařazení objektu na seznam Sedm nejohroženějších, který zaštiťuje společnost Europa Nostra. „Je to významná součást istanbulské kultury, důležitá je zejména pro řecké obyvatele Istanbulu. A je opravdu na spadnutí,“ komentuje význam i stav budovy Burcin Altinsayová, která je ředitelkou turecké centrály Europa Nostra. 

TIP: Blednoucí zlato Amritsaru: Jednu z nejvýznamnějších památek Indie ničí smog

Prinkipo si přitom záchranu zaslouží nejen kvůli nostalgickému vzpomínání někdejších chovanců. Je to největší dřevěná budova v Evropě a druhá největší na světě. Správce Erol Baytas, který sirotčinec zná nejlépe ze všech, ale varuje – na záchranu už moc času nezbývá: „Chci, aby tuhle budovu zachránili. Je úplně jedno, co by tu bylo, ale Prinkipo se musí vrátit do života. Další zimu už nevydrží. Budova se rozpadá už roky, poslední dobou se to ale rychle zhoršuje. Tento rok už zimu nepřežije, pokud se nic neudělá.“

Společnost Europa Nostra se sice snaží prosadit opravy, zatím ale osud sirotčince Prinkipo zůstává nejasný. Snad politika tentokrát ustoupí a největší dřevěná budova v Evropě nepodlehne nepříznivému počasí a lidskému nezájmu. 

Nadměrné užívání antibiotik představuje problém. Týká se to zemědělství, medicíny i domácího léčení. Nejvíce viditelným a obávaným důsledkem nadužívání antibiotik je dramatické šíření rezistentních bakteriálních infekcí. Britští badatelé během nedávného výzkumu ale zjistili, že antibiotika způsobují i jiné problémy.

Už malé děti se ve škole učí, že chřipka je virové onemocnění. To znamená, že na chřipku nefungují antibiotika, protože to jsou látky určené na boj s bakteriemi. Přesto si mnoho lidí, kteří ochoří chřipkou, „předepisuje“ léčbu antibiotiky. Doposud jsme si mysleli, že je to jenom zbytečné plýtvání.

TIP: Překvapivé zjištění: Antibiotika vyléčí většinu zánětů slepého střeva

Podle Britů ale antibiotika ve skutečnosti dokonce zhoršují průběh chřipky. Přišli na to, že se na imunitních reakcích, které nás chrání před chřipkovými viry, významně podílejí střevní bakterie. Vědci zatím přesně nevědí, jak to střevní bakterie dělají, jsou si ale dost jistí, že když antibiotika vyhubí tyto užitečné bakterie, prudce vzroste počet virů chřipky a vykolejený imunitní systém pak závažně poškozuje vlastní tělo.

Habsburkové odvozují název svého rodu od jejich dávného sídla ve švýcarském kantonu Aargau, hradu Habichtsburg (česky Jestřábí hrad). Na počátku 11. století získali hraběcí titul a ve 13. století povýšili na jeden z nejvýznamnějších rodů ve Švábsku. Když byl v roce 1273 hrabě Rudolf Habsburský zvolen římsko-německým králem, své příležitosti k rozšíření rodových držav využil vskutku skvěle. O pět let později totiž porazil českého krále Přemysla Otakara II. a stal se rakouským a štýrským vévodou.

První velké zisky sice král Rudolf I. vybojoval na válečných polích, ale poté začal využívat především dynastické politiky. V jejím rámci se sjednávala manželství, z nichž musel vzejít dědic, který by zajistil zachování rodové linie a předání ovládaných držav dalším generacím. S láskou neměla manželství nic společného, mnohem více se jednalo o pragmatický politický nástroj. Habsburkové dokázali skvěle plout na vlně zlaté éry sňatkové politiky, takže ze zrna, které zaseli, vzešla hojná úroda ve formě velkolepých věn, bohatých dědictví a čekatelství, která se realizovala v následujících generacích. 

Cesta k velikosti

V rámci sňatkové politiky oženil Rudolf I. svého syna s dědičkou Korutanska a Tyrolska, dcery provdal za klíčové středoevropské panovníky. Kdyby Rudolfův stejnojmenný vnuk nezemřel v roce 1307 před Prahou, mohli Habsburkové českou korunu trvale nosit již od 14. století. V českých zemích je tehdy dočasně odsunuli do pozadí Lucemburkové, po vymření rodové linie po meči se však jejich dědicem opět stal rod Habsburků. Dcera císaře Zikmunda se totiž provdala za Albrechta II., jemuž připadla nejen císařská koruna, ale též České a Uherské království.

Poté již byli Habsburkové až do svého vymření v roce 1740 voleni císaři neustále. Dočasnou ztrátu Českého a Uherského království na přelomu 15. a 16. století bohatě kompenzovali obratnou sňatkovou politikou, pomocí níž se zmocnili Burgundska, Nizozemska a Španělska s jeho italskými državami a koloniemi v Americe.

V první polovině 16. století nad říší císaře Karla V. „slunce nezapadalo“, zatímco jeho bratr Ferdinand I. v roce 1526 opět spojil české a rakouské země s Uhry. Habsburkové se tehdy stali nejmocnější evropskou dynastií, pevně spojenou s katolickou církví. Ve druhé polovině 16. století se od nich však štěstěna odvrátila.

TIP: Zlatý věk českého národa: Jak se žilo za časů monarchie (1.)

Reformace dala vzniknout několika protestantským vyznáním, Severní Nizozemí se osamostatnilo a o totéž se pokusilo České království. Francie a Švédsko vyhrály třicetiletou válku, do střední Evropy se valili osmanští Turci a v roce 1700 vymřela Karlem II. španělská větev rodu.

O čtyřicet let později vymřela po meči i rakouská větev a po téměř pěti stoletích zůstala z mocné dynastie pouze dědička trůnu Marie Terezie. Právě ona se s manželem Františkem Štěpánem stala zakladatelkou nové habsbursko-lotrinské větve rodu, která vládla mocnému impériu až do jeho konce.

Noční svítící oblak patří k velmi pěkným úkazům, s nimiž se mohou pozorovatelé noční oblohy setkat téměř výhradně v letním období. Vzniká v horní části atmosféry ve výškách kolem 80 km (je známý také jako polární mezosférický oblak) a nejčastěji je viditelný za soumraku či za rozbřesku, a to na severní polokouli přibližně mezi 50. a 70. rovnoběžkou. Původcem těchto mraků jsou zřejmě krystalky vodního ledu, čímž se zásadně odlišují od běžné troposférické oblačnosti, jejíž podstatu tvoří kapičky vody.

TIP: Atlas mraků: Fascinující pohledy na nebe

Přestože by to název mohl napovídat, zmíněná oblaka nesvítí vlastním světlem: Na ledových krystalcích se rozptyluje sluneční záření. Běžně je však jeho množství malé, a dobré podmínky proto nastávají, nachází-li se Slunce nízko pod obzorem, zatímco spodní vrstvy atmosféry jsou v zemském stínu (aby nerušila troposférická oblačnost). Nejlepší podmínky bývají na našem území v červnu nebo v červenci.   

Je čas provětrat voskem natočené kníry a vyrazit na cesty! Tato mimořádná nová verze „kostitřasu“ je navržena tak, aby mohla jezdit jako moderní horské kolo. Bicykl, jehož typ byl rozšířen v 19. století, byl znovu představen s nejmodernějším karbonovým rámem, kvalitními převody, terénními pneumatikami a nechybí ani hydraulické kotoučové brzdy. Přední kolo má v průměru úctyhodných 127 centimetrů, zadní pak „jen“ 51 centimetrů. Kolo nese název Zebra OTB (Oddly Tall Bike) a je dílem nadšeného cyklisty Guillauma Bouta.

Oba muži byli značně rozdílní a jejich životní osudy se až do vzniku Československa téměř neprotnuly. Karel Kramář (1860–1937) patřil k matadorům české politiky v období Rakousko-Uherska a měl značné zkušenosti. Navíc jej doprovázela gloriola mučedníka národní věci, protože za účast v domácí odbojové organizaci Maffie byl roku 1915 odsouzen k smrti a před oprátkou jej zachránila jenom milost udělená mladým císařem Karlem. O generaci mladšího Edvarda Beneše (1884–1948) spojovalo s Kramářem univerzitní vzdělání a studijní cesty po Evropě. V roce 1912 se habilitoval docentem sociologie a již v té době udržoval kontakty s T. G. Masarykem. V září 1915 odešel z Čech do Švýcarska a stal se jednou z hlavních postav zahraničního odboje, zatímco Kramář odboje domácího.

První jednání

Kramář vždy obdivoval Rusko a sňatek s Naděždou Nikolajevnou Abrikosovou roku 1900 v něm nekritický obdiv k carské říši jen prohloubil. Už před válkou vypracoval návrh ústavy takzvané Slovanské říše, což měl být podle jeho představ státní svazek všech slovanských zemí v čele s Ruskem a ruský car by také disponoval titulem „car český“. Právě ruská problematika se měla v budoucnu stát jedním z hlavních bodů Kramářova sporu s Benešem.

První světový konflikt označil Kramář za „válku Germánstva a Slovanstva“ a Slované v něm prý zvítězí. Posléze jakožto předseda Národního výboru připravoval převzetí moci v českých zemích a 25. října 1918 odjel do Ženevy v čele delegace českých politiků. A právě zde měl poprvé jednat s Benešem, který již byl tehdy ministrem zahraničí prozatímní československé vlády. Tuto funkci pak držel nepřetržitě ve všech vládách až do svého zvolení prezidentem koncem roku 1935.

Během jednání v Ženevě ve dnech 28. až 31. října 1918 se Beneš poprvé názorově střetl s Kramářem, který byl konzervativním monarchistou a toto zřízení chtěl nastolit i v novém státě. Nenašel ale žádného dalšího zastánce a myšlenka byla poměrně rychle zavrhnuta. Nevyšel ani jeho záměr stát se hlavou nového státu, protože Beneš české delegaci předestřel Masarykův mezinárodní význam. Kramář měl být ministerským předsedou a tím se také v první řádné československé vládě 14. listopadu 1918 skutečně stal.

Nově zrozená republika však musela řešit řadu vážných problémů, s nimiž bylo třeba se vypořádat. Beneš mezitím jednal s dohodovými politiky v Paříži, kde se připravovala mírová konference, jež měla za úkol uspořádat poválečné poměry ve světě. Masaryk uvažoval o tom, že by měl být předsedou československé delegace na konferenci právě Beneš, ale po vzájemné konzultaci se dohodli na Kramářovi.

Na mírové konferenci

Z titulu funkce předsedy vlády se tedy Kramář stal i vedoucím československé delegace, ale Beneš jej stejně od počátku zastiňoval. Z dob světové války měl víc diplomatických zkušeností a v prostředí konference se uměl velmi dobře orientovat. Dokázal také prosazovat československé požadavky i mimo rámec oficiálních jednání. Přesto tehdy mezi oběma politiky otevřená rivalita nepanovala. Dne 11. února 1919 v jednom z dopisů psaných Masarykovi Kramář dokonce uváděl: „My jsme zde s Benešem úplně zajedno.“ O tři dny později pak dodal: „Já bych bez souhlasu Beneše neřekl ani slova, které by mohlo republiku zavazovati.“ Kramář oceňoval rovněž Benešovy diplomatické schopnosti a nechával mu prakticky volné pole působnosti při jednáních o územních požadavcích nové republiky.

Problém ale nastal v otázce postupu vůči Rusku. Kramář byl nesmlouvavým odpůrcem bolševického režimu a v jeho představách měly západní mocnosti podniknout velké tažení, které by za účasti československých legií tento režim jednou provždy zničilo. Omezená intervence v Rusku sice tou dobou skutečně probíhala, ale nebyla dostatečná k tomu, aby dosáhla porážky bolševiků.

Situace ovšem byla taková, že světové veřejné mínění by po právě skončených hrůzách Velké války další konflikt nepřipustilo a legionáři už měli válčení v Rusku také dost. To si ale Kramář nechtěl připustit a jeho umíněné zaujetí Ruskem vadilo zdaleka nejen Benešovi. Ten musel jednat také s polskými představiteli o problémech vzájemných hranic, protože Kramář měl k Polákům velmi negativní vztah a nechtěl s nimi osobně mít nic společného. Masarykovi o tom napsal: „S Poláky já jednat nebudu – je lépe, když to dělá Beneš sám, on je s nimi velmi zadobře a má pověst, že je v této otázce velmi umírněný.“

Nemožný Kramář 

A co si v průběhu mírových jednání v Paříži myslel o Kramářovi Edvard Beneš? I když později prohlašoval, že vzájemná spolupráce byla dobrá, kritizoval jej v korespondenci vedené s Masarykem prakticky od počátku. Nejtvrdší odsudek najdeme v dopise z 3. února 1919, kde Beneš napsal tato slova: „Kramář: naprosto nemožný. Dělá zde zle, nemá smyslu pro význam náš, své osoby, naši úlohu atd. Je deprimován, poněvadž myslil, jak mu budou dělat honneury (pocty), jak bude vším točit, jak bude mít význam a všecko v ruce a vidí, že to tak není, že se musí bojovat a – pracovat, těžce pracovat.“

Další obtíže vznikly v době, kdy se v Praze začaly šířit pověsti, že Kramář nevystupuje dobře a Beneš musí napravovat jeho chyby. Ministr zahraničí o tom Masarykovi 9. května 1919 napsal: „Slyším, že se v Praze mluví a klepá, že zde vše Kramář kazí, atd. On mi to vytýká – ne přímo, ale přece jen je to z jeho slov pozorovat. Ujišťuji ho, že se mýlí, myslí-li, že já to rozšiřuji.“ 

Největší problém nastal v závěru vzájemné spolupráce na konferenci, když Kramář kategoricky odmítal podepsat mezinárodní závazky týkající se ochrany menšin v nástupnických státech Rakousko-Uherska. Tím ovšem „naštval“ i řadu dohodových politiků. Otevřenému konfliktu nakonec zabránila jen ta skutečnost, že zmíněná smlouva byla podepsána až současně s mírovou smlouvou s Rakouskem v září 1919, kdy už Kramář nezastával funkci ministerského předsedy. Jeho pozici totiž nahlodal chabý výsledek národní demokracie v obecních volbách, kde dostala jenom 8,2 %. Kramář v této situaci odstoupil a novým premiérem se 8. července 1919 stal sociální demokrat Vlastimil Tusar. 

TIP: Třikrát co by kdyby: Jak mohla vypadat alternativní historie Československa

Beneš Kramářovy kroky kritizoval s narůstající intenzitou a počátkem června 1919 Masarykovi napsal, že „není premiéra – a Kramář se rozhodně nehodí ani temperamentem, ani názory, ani způsobem práce. Je a zůstane slabým velmi slabým charakterem“. Přesto Kramáře za práci během mírové konference dokázal i pochválit, zejména ohledně jeho působení v dopravní a ekonomické komisi, kde prý „měl dosti úspěchů a udělal vcelku dobrou práci“. 

Oválná okna v letadlech nepředstavují samoúčelnou libůstku designérů, ale životně důležité opatření, které napomáhá tomu, aby se stroj ve vzduchu nerozpadl. V 50. letech minulého století došlo k havárii hned tří letounů, jejichž trup skončil doslova roztrhaný na kusy. Jednalo se o americká letadla De Havilland Comet a neštěstí si vyžádala desítky životů. 

TIP: Jak ochránit letadla před údery blesků?

Vyšetřování ukázalo, že inženýři udělali u konstrukce jednu zásadní chybu: Ponechali v ní čtvercová okna. Ta však ve značných výškách znamenají riziko, kvůli mírnému rozdílu mezi atmosférickým tlakem a tlakem v letadle. Kabina se v důsledku toho nepatrně roztahuje, a na materiál tak vzniká nápor. Nejvíc přitom trpí okenní rámy, respektive jejich ostré rohy, a pokud pnutí překročí určitou míru, může okno i prasknout. U oválného okénka ovšem nic podobného nehrozí, jelikož v jeho okolí se tlak šíří podstatně plynuleji. 

Jedna z nejvíce podivuhodných hvězd Mléčné dráhy se nachází v souhvězdí Lodního kýlu. Je to obrovská a divoká hvězda systému Eta Carinae, kterou pozorujeme v samotném závěru jejího života. Podle všeho brzy vybuchne jako mohutná supernova nebo hypernova a bude to velkolepá kosmická podívaná.

Skvělým objektem pro pozorování je ale Eta Carinae již dnes. Hubbleův vesmírný dalekohled nedávno, podle NASA u příležitosti oslav amerického Dne nezávislosti, pořídil doposud nevídaný snímek tohoto hvězdného monstra v ultrafialové oblasti spektra a ve vysokém rozlišení. Nový snímek odhalil astronomům zatím neznámé detaily Eta Carinae, a také překvapivě vystopoval oblaka plynného hořčíku v místech, kde se zdál být jen prázdný prostor.

Hvězdný ohňostroj Eta Carinae

Systém Eta Carinae je od nás vzdálený asi 7 500 světelných let. Ne všichni by to asi přiznali, ale astronomové jsou rádi, že není blíž. Až obrovská hvězda systému vybuchne, ve svém širokém okolí napáchá velké škody. Prozatím můžeme pozorovat úžasný hvězdný ohňostroj, který představuje předsmrtné křeče hvězdného obra. 

TIP: Výjimečný systém Eta Carinae je rekordmanem v rychlosti erupce

Vzhledem k poloze Eta Carinae v souhvězdí Lodního kýlu je tento objekt pro pozorovatele ze severní polokoule prakticky nepřístupný. Hubbleův teleskop ovšem pokrývá celou oblohu, takže pro tuto legendární observatoř nepředstavuje focení Eta Carinae větší problém. Pro tento snímek Hubble využil kameru Wide Field Camera 3. Na snímku je patrný červeně zbarvený dusík a modře zbarvený hořčík, který září v ultrafialové oblasti spektra.