Raně středověký český stát si v žádném případě nelze představovat tak, jak ho známe z dob Václava II. nebo Karla IV. a stejně tak jej nelze srovnávat se soudobými státními celky za západní hranicí. Raný český stát, lze-li to tak říci, postrádal většinu toho, čím disponovaly vyspělejší celky západní Evropy, převážně nástupnické státy Francké říše, čerpající z antického dědictví. Jediným vládcem země byl kníže, opírající se o ozbrojenou družinu.

Církevní struktura prakticky neexistovala a církev byla spjata především s okruhem knížete. Její vliv nebyl silný. Většina příjmů úzce souvisela s expanzí, odvádění tributů podřízených území, kontrolou kupeckých cest a obchodu. Systém státních úřadů neexistoval, až na výjimky se veškeré dění odehrávalo v okruhu knížecí družiny. Počet obyvatel byl nízký, o soustavných daních a odvodech, které by zemi zajistily soběstačnost, nebylo možné mluvit a stejně tak ani o všeobecně respektovaném zákoníku. Písemné záznamy se pravděpodobně nevedly a teprve s rozvojem církevní správy došlo k posunu.

Nutnost expanze 

Co přesně si představit pod pojmem české knížectví (vévodství)? Srdcem země bylo již v 10. století pevné hradiště nad Vltavou, Praha. Praha však znamenala mnohem víc: rodové sídlo Přemyslovců, hlavní pevnost, mocenské centrum a mezinárodní křižovatku s velkým trhem, což z ní činilo také centrum ekonomické. Avšak na to, aby z pražského hradiště mohla být jednotně spravována celá země, existoval přemyslovský konglomerát příliš krátkou dobu.

Přemyslovské knížectví nemělo vyvinutou ústřední správu, nerozvinula se dosud hradská soustava a tedy ani hospodářské instituce – uživit velké vojsko pouze z Čech prostě nešlo. Expanze byla nezbytná. V tomto bodě se Čechy dostaly do obdobné fáze jako Francká říše za vlády Karlovců, zejména pak Karla Velikého (vládl 768–814), kdy se rozmach říše rovněž opíral o expanzi a benefity z toho plynoucí. Přemyslovci však nikdy nepokročili do té fáze, kdy by podmaněná území k Čechám pevně připojili a plošně je kontrolovali za pomoci sítě vlastních hradů. 

Přemyslovská moc

Jakýsi zárodek organizované vnitřní správy lze v 10. století vysledovat pouze v Čechách, kde začala za vlády Boleslava I. vznikat síť Přemyslovci kontrolovaných hradišť. Tyto opěrné body přemyslovské moci se nacházely prakticky výhradně v blízkosti někdejších sídel ostatních českých kmenových knížat, jejichž moc Boleslav I. postupně zlomil. Z toho je rovněž zřejmé, že Přemyslovci neměli zájem přebírat tradiční mocenská centra podrobených kmenů. Ale ne všude se toto dařilo, jak ukazuje příklad centra Slavníkovců na Libici. V tomto bodě se Přemyslovci podobali Normanům, kteří po záboru Anglie rovněž budovali vlastní hrady, aniž by využívali tradiční centra moci.

TIP: Čechy versus říše: Jak se formovaly vztahy Přemyslovců a německých zemí?

Mimočeská území, tedy Morava, Slezsko, Krakovsko či Červeňské hrady, byla s Prahou ve volném svazku, který ponechával správu místním elitám. České posádky se zdržovaly pouze ve větších opevněných centrech, ležících při transevropské magistrále. Ta vedla ze Západní Evropy přes Řezno, Prahu a Krakov do Kyjeva a odtud dál k Chazarům až do Číny. 

Energetické drinky nabité cukrem, vitamíny a hlavně kofeinem jsou v dnešní době stále populárnější. Energie v plechovce bývá velkým lákadlem, zejména před velkým výkonem, ať už tělesným nebo duševním. Zároveň ale roste seznam možných zdravotních rizik, která by tyto stimulující nápoje mohly přinášet.

Tým amerických vědců nedávno zjistil, že i vypití jednoho běžného energetické nápoje může rozhodit srdeční rytmus. Výzkumu se zúčastnilo 34 dobrovolníků, kteří vypili 0,9 litru jednoho ze dvou komerčně dostupných energetických drinků anebo placebo. Vědci pak pomocí elektrokardiogramu (EKG) měřili aktivitu jejich srdce po půlhodinách, během následujících 4 hodin.

TIP: Syndrom zlomeného srdce není jen básnický obrat. Může i zabíjet

Ukázalo se, že vypití energetického drinku způsobuje prodloužení takzvaného QT intervalu, jednoho z klíčových ukazatelů srdečního rytmu, který odpovídá době elektrického resetování srdeční svaloviny.

Nepravidelnosti v QT intervalu přitom mohou být velmi nebezpečné a mohou vést k arytmii a dalším závažným poruchám srdce. Viníkem ale zřejmě není kofein, protože množství této látky, které dobrovolníci vypili, se podle dřívějšího výzkumu na elektrokardiogramu nijak neprojeví. Zřejmě jde o doposud neznámé působení některé z dalších obsažených látek nebo spíše kombinace těchto látek.

Nezanedbatelná síla lidských zubů

I když to není na první pohled zřejmé, lidé mají relativně silný čelistní stisk. Člověk je poměrně velkým obratlovcem s dobře vyvinutým svalstvem, jež přitahuje spodní čelist k horní velkou silou. Často se uvádí, že dospělý člověk má dokonce silnější stisk než například labradorský retrívr. To nemusí být nutně pravda, ale průměrná síla lidského skusu každopádně činí asi 890 Newtonů. Guinessova kniha rekordů dokonce uvádí, že po dobu dvou vteřin dokázal jeden člověk vyvinout tlak až 4 337 Newtonů. Přesto je náš biologický druh v této „disciplíně“ velmi daleko za nejlepšími.

Africký drtič kostí

Velké šelmy, jako jsou hyeny, lvi nebo tygři, potřebují silný stisk čelistí kvůli snazšímu usmrcení kořisti a následnému porcování a trhání masa. Pitbulové a jiní velcí psi dosahují při maximální snaze hodnoty zhruba 1 000–1 500 Newtonů. Hyeny (Crocuta crocuta) však disponují silou čelistního stisku přinejmenším kolem 4 500 Newtonů. Dokážou přitom drtit i kosti a využívat tak zdroj živin mnoha jiným šelmám nedostupný. Byly dokonce pozorovány hyeny, které dokázaly tlamou rozdrtit i kosti žiraf o průměru nejméně 7 centimetrů.

Děsivý pancířnatec

Asi před 380 miliony let, v období devonu, brázdil oceány na území Severní Ameriky, Afriky a Evropy obří pancířnatec (prvohorní rybovitý obratlovec) Dunkleosteus terrelli. Dosahoval délky až 10 metrů a síla jeho čelistního stisku přesahovala dle odhadů 5 400 Newtonů, čímž překonával například současnou hyenu. Na špičce jeho zubních plátů, které u těchto primitivních obratlovců nahrazovaly zuby, však síla stisku mohla údajně dosáhnout fantastické hodnoty 36 000 Newtonů na jeden čtvereční palec. Tím se vyrovnal i tyranosaurovi a překonával největší krokodýly mořské.

Rekordman současného světa

V současném světě bezpochyby nejdrtivějším stiskem čelistí disponuje největší současný plaz, až sedmimetrový krokodýl mořský (Crocodylus porosus). Krokodýli snadno rozdrtí lebku velkého buvola, k čemuž jim pomáhá skvěle vyvinuté čelistní svalstvo. Přímo vědecky testován byl pětimetrový exemplář, jenž dosáhl děsivé hodnoty čelistního stisku 16 460 Newtonů. Extrapolací pro šestimetrového obra o hmotnosti kolem dvou tun pak byla vypočítána dokonce hodnota 34 250 Newtonů, jenž už se pohybuje na spodní hranici odhadované pro teropodního dinosaura druhu Tyrannosaurus rex.

Krokodýli – hydraulické lisy

Aligátor severoamerický (Alligator mississippiensis) se sice silou stisku nemůže rovnat svému jihoasijskému příbuznému krokodýlu mořskému, ale i tak dosahuje pozoruhodných výsledků.

Pokusy paleontologa Gregory Ericsson ukázaly, že čelistní stisk tohoto až téměř šestimetrového siláka dosahuje dle přímo naměřených hodnot asi 9 500–11 000 Newtonů, čímž dvojnásobně překonává i hyenu skvrnitou. Ne nadarmo jsou tito velcí plazi přirovnáváni k hydraulickým strojům na vytváření tlaku.

Bílý vyzyvatel

Nikdo přesně nezná sílu stisku čelistí žraloka lidožravého (Carcharodon carcharias). Jisté je, že patří k nejsilnějším v rámci celé současné živočišné říše. V kombinaci s velikou tlamou plnou ostrých trojúhelníkovitých zubů představuje čelistní aparát žraloka bílého skutečně děsivou zbraň. V roce 2008 vytvořili vědci fyzikální počítačový model pro 6,5 metru dlouhého jedince. Výsledkem bylo ohromujících 17 800 Newtonů, čímž by žralok překonal dokonce i nejvyšší přímo změřený údaj krokodýla mořského.

Tyranský ještěr

Úplně nejsilnější čelisti by bylo třeba hledat až v dávné geologické minulosti naší planety. Jedním z favoritů by pak byl svrchnokřídový dinosaurus Tyrannosaurus rex. Dle dosud nejpřesnějších odhadů, založených na předpokládané síle jeho masivního krčního svalstva a celkové velikosti, dosahoval jeho stisk síly o hodnotě asi v rozmezí 35 000 až 57 000 Newtonů. Existují také odhady jdoucí k 80 000 nebo dokonce 235 000 N, ty však nejsou příliš věrohodné.

Král druhohor

Nedlouho před Tyrannosaurem (asi před 80–73 miliony let) žil v Severní Americe obří krokodýl Deinosuchus hatcheri. Při celkové délce 10–12 metrů a hmotnosti přes 8 tun představoval skutečně obřího prapředka dnešních aligátorů. Odhadem na základě porovnání s nimi byla pro stisk deinosuchových 1,5 metru dlouhých čelistí stanovena dech beroucí hodnota 102 750 Newtonů! Na suché zemi nic tak silného před ním ani po něm nejspíš nežilo.

Náš druh zaplavuje celý svět plastovým odpadem. A ostatním druhů nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat. Jak zjistili v Argentině, jedna samotářská včela čalounice zašla dost daleko. Během loňského léta (2017-2018) tam vědci objevili hnízdo této včely, které bylo kompletně celé vybudované z plastového odpadu.

Čalounice si staví hnízdo z rozmanitých materiálů. Obvykle používají bláto nebo části rostlin. V tomto případě ale čalounice využila dva různé typy plastu, z nichž jeden zřejmě pochází z plastové nákupní tašky. I když to možná překvapí, vědci měli z objevu radost. Ukazuje to podle nich značnou schopnost těchto samotářských včel přizpůsobovat se změnám v prostředí, i když jde o vliv lidské civilizace.

TIP: Závislost v říši hmyzu: Včely jsou bláznivé do kofeinu

Čalounice sice vyznávají samotářský životní styl a nebudují si rozsáhlá hnízda s početnými obyvateli, přesto jsou ale pro nás dost významné. Náležejí totiž k velmi účinným opylovačům pěstovaných plodin. Proto také byly čalounice rozváženy po světě, i když původně pocházejí z Evropy.

Když astronomům přeje štěstí a mají k dispozici dobré technologie, tak mohou objevovat jako na běžícím pásu. Potvrzuje to i nedávný úspěch týmu japonských astronomů, kterým se podařilo za pouhý půlrok objevit přes 1 800 supernov, ultimátních hvězdných explozí.

Naoki Yasuda z institutu Kavli Institute for the Physics and Mathematics of the Universe k tomuto úžasnému výkonu využili zařízení Hyper Suprime-Cam, gigantickou digitální kameru vybavenou 870-megapixelovou optikou, která je nainstalovaná na 8,2-metrovém teleskopu Subaru Telescope. Teleskop provozuje Národní astronomická observatoř Japonska v havajském astronomickém komplexu Mauna Kea Observatories.

Pořádná úroda supernov

Výkonná kamera umožnila japonským astronomům zachytit 1 824 supernov, z nichž bylo asi 400 takzvaných supernov typu Ia, které se používají jako „standardní svíčky“ pro určování vzdáleností ve vesmíru. Celkem 58 z těchto supernov typu Ia přitom pochází ze vzdálenosti větší než 8 miliard světelných let. Pro srovnání, Hubbleho vesmírný teleskop potřeboval 10 let pozorování k tomu, aby v takové vzdálenosti objevil 50 supernov typu Ia.

TIP: Před 11,5 miliardami let byl největší strukturou vesmíru obrovský oblak vodíku

Výsledky japonského týmu potvrzují, že teleskop Subaru a kamerou Hyper Suprime-Cam představuje účinný nástroj pro detekci velmi vzdálených supernov. Dříve toto zařízení pomohlo astronomům například s pořízením 3D mapy rozložení temné hmoty ve vzdáleném vesmíru.

V předchozí části článku jste mohli navštívit pekelné planety, strašidelné mlhoviny, démonické stálice či zombie supernovy.

6. Oko Saurona

Sauron, vládce Mordoru, je hlavní zápornou postavou fantasy trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. Čtenáři či diváci těchto příběhů nikdy nezapomenou na „veliké oko bez víčka, ověnčené plameny“, jež je zpodobněním a symbolem Temného pána. Sugestivní motiv pak zřejmě ovlivnil i vědce, protože „Sauronových očí“ objevili ve vesmíru hned několik. 

Asi nejodlehlejší z těchto objektů se ukrývá v souhvězdí Honicích psů. Čtyřicet tři milionů světelných let vzdálená NGC 4151 neboli Seyfertova rentgenová galaxie má aktivní a nesmírně jasné jádro. Za podobu Sauronova oka vděčíme v jejím případě supermasivní černé díře, nebo dokonce dvojici supermasivních černých děr v jejím nitru.

Krásné Sauronovo oko vytváří i planetární mlhovina M1-42 v souhvězdí Střelce, vzdálená od nás deset tisíc světelných let. Stejnou fantasy přezdívku získal také nádherný Helix – nejbližší a současně nejjasnější planetární mlhovina na obloze. Najdete ji v souhvězdí Vodnáře a od Země ji dělí 650 světelných let. Oko Temného pána připomínají rovněž čerstvě zrozené planetární soustavy, se zřetelnými protoplanetárními disky. Perfektní příklad představuje systém velice mladé hvězdy Fomalhaut, nejjasnější stálice Jižní ryby a jedné z nejjasnějších hvězd celé oblohy, která leží ve vzdálenosti pouhých 25 světelných let.

7. Hvězdní vampýři

V otevřených i kulových hvězdokupách se nacházejí hvězdy, jež vědci označují spojením „modří opozdilci“: Na první pohled totiž vypadají mladší než okolní stálice, což ovšem odporuje našim teoriím o vzniku a vývoji hvězdokup. Modří opozdilci představují velmi žhavé a poměrně velké modré hvězdy, a měli by tedy mít krátký život zakončený výbuchem supernovy. Jenže to neplatí: Jako by se doslova opožďovali za vývojem ostatních kolegyň v hvězdokupě.

Odborníci se nejprve domnívali, že modří opozdilci jednoduše vznikli později než okolní stálice. Poté byli přesvědčeni, že se omlazují přitahováním mezihvězdného prachu a plynu z hvězdokupy. Postupně ovšem vyšlo najevo, že se naprostá většina těchto objektů vyskytuje v těsných dvojčlenných systémech. Ukázala to například studie 21 modrých opozdilců v sedm miliard let staré hvězdokupě NGC 188 v souhvězdí Kefea. Jde tak vlastně o bezostyšné vampýry, kteří postupně vysávají hmotu svým hvězdným partnerům a tím si sami prodlužují život. Ne všichni modří opozdilci jsou však takoví parazité – někteří se zřejmě rodí i při srážce a splynutí dvou stálic.

8. Kanibalské galaxie

Galaxie nepředstavují neměnné útvary, které by na obloze svítily stále ve stejné podobě. Rodí se a prodělávají bouřlivý vývoj: Mohou se srážet, splývat a také se navzájem požírat. Podobným nenasytným kanibalským monstrem, jež tloustne pojídáním malých galaxií v sousedství, je i naše Mléčná dráha nebo nejbližší hvězdný ostrov srovnatelné velikosti – Galaxie v Andromedě.

Detailní pohled na strukturu Mléčné dráhy prozrazuje, že mnohé její starobylé stálice i celé hvězdokupy ve skutečnosti vznikly v malých sousedních galaxiích, které pak sama pozřela během miliard let své existence. Ohromné gravitační síly při těchto střetnutích roztrhaly menší hvězdné ostrovy na kusy, ve většině případů dlouho před zrodem našeho Slunce. Mléčnou dráhu navíc za několik miliard let čeká srážka s Galaxií v Andromedě, s níž se nacházíme na kolizním kurzu. Podle všeho se stálice po zmíněné kolizi promíchají, načež vznikne nová velká eliptická galaxie.

9. Vesmírné výkřiky hrůzy

V kosmu se odehrávají procesy, jejichž intenzita snadno překoná vše, co známe ze Země: mohutné exploze, srážky gigantických objektů i zrození nových hvězd. Veškeré zmíněné úkazy ovšem blednou ve srovnání se záblesky gama – nejoslnivějšími elektromagnetickými jevy ve známém vesmíru. Jednou za čas k nám z velké dálky, jako prastarý výkřik, dolétne gama-záření. Během typického záblesku, který trvá pár sekund, se přitom vyzáří tak ohromné množství energie, že by naše Slunce potřebovalo na tentýž efekt celý svůj život, tedy přes deset miliard let.

Gama-záblesky jsou tak nesmírně energetické, že zatím jen odhadujeme, jaké události je mohou vyvolávat. V podezření jsou hlavně zběsilé exploze obřích a rychle rotujících stálic, které mohly takový záblesk odpálit při zhroucení v závěru svého nedlouhého života. Krátké záblesky gama, jež trvají nanejvýš dvě sekundy, by zase mohly vznikat při děsivých srážkách dvou neutronových hvězd. 

10. Hvězda smrti

Fanouškům Hvězdných válek jistě není nutné vysvětlovat, jak vypadají Hvězdy smrti. Ve světě slavného sci-fi existovaly dvě vesmírné bitevní stanice, jejichž velikost zhruba odpovídala největším planetkám Sluneční soustavy. První z nich, poněkud skromnější Death Star I, měřila v průměru 160 km a druhá, Death Star II, dokonce přes 900 km. Obě Hvězdy smrti byly prošpikovány množstvím zbraní a jejich vzhledu dominoval monstrózní superlaser připomínající zlověstné oko, který mohl jediným výstřelem zničit planetu o velikosti Země.

TIP: Přistižena při činu: Hvězda smrti hodující na blízké planetce

Shodou okolností máme přitom Hvězdu smrti i ve Sluneční soustavě. Jedná se o Saturnův měsíc Mimas, na jehož povrchu se nádherně vyjímá obří kráter Herschel. Přirozený satelit je dokonce s Hvězdami smrti srovnatelný také velikostí a vysloužil si rovněž stejně znějící přezdívku. Prý jde však o náhodu, protože první díl slavné série, v němž hraje vesmírná zbraň významnou roli, natočil George Lucas o celé tři roky dřív, než jsme získali detailní fotografie Saturnova měsíce.

Konstruktéři Albatros Flugzeugwerke (AFW) neusnuli na vavřínech a po počátečních úspěších pokračovali ve vývoji. Tři z původních dvanácti prototypů byly během září a října 1916 testovány s křídly inspirovanými francouzskou stíhačkou Nieuport.

Předchozí část: Německé stíhačky Albatros: Elegantní lovec císaře Viléma (1)

Jednalo se o takzvané jedenapůlplošníky, kdy horní křídlo mělo mnohem větší rozměry než spodní. Spojovaly je charakteristické vzpěry ve tvaru písmene V. Tato křídla zaručovala lepší stoupavost, obratnost a také výhled směrem dolů. Stroj dostal označení Albatros D.III a piloti si jej oblíbili i pro příjemné letové vlastnosti. Trpěl však problémy při střemhlavém letu. Při něm někdy docházelo k překroucení a zborcení spodního křídla. 

Obratná, ale nebezpečná trojka 

Přes tuto nectnost objednalo velení letectva už v říjnu 1916 obrovskou sérii 400 kusů a v příštím roce ji navýšilo o dalších sto. Ani to nestačilo a společnost OAW v licenci postavila mezi dubnem a srpnem 1917 neuvěřitelných 840 Albatrosů D.III. Na frontu první z nich dorazily v prosinci 1916 a vydržely tam do konce války. Stroj začal používat i Manfred von Richthofen, který v kokpitu jednoho z těchto letounů vybojoval 24. ledna své osmnácté vítězství. Pak se mu ale během boje ve výšce 300 m zlomilo jedno křídlo, přesto dokázal nouzově přistát. 

Na jaře 1917 se válka ve vzduchu ještě zintenzivnila a vrchol přišel v dubnu. Dohoda totiž zahájila 9. dubna 1917 ofenzivu u Arrasu, pro niž Britové vyčlenili takřka 400 letounů v 25 perutích. Jejich letectvo se ale tou dobou nacházelo v hluboké krizi a albatrosy předčily všechny tehdejší královské stíhačky. Němci do oblasti přesunuli skoro všechny své stíhačky a získali tak v daném místě potřebnou převahu.

Krvavý duben

Nad frontou se rozpoutaly mimořádně tvrdé letecké boje, v nichž královští letci jednoznačně tahali za kratší konec provazu. Většinou totiž operovali za německými liniemi a velká část pilotů „sedlala“ již dost zastaralé RAF B.E. 2 nebo F.E. 2. Moderních stíhaček SE 5 měli tou dobou pomálu a ty nedokázaly vybojovat vzdušnou převahu. Britové tento měsíc pojmenovali bloody april (krvavý duben) a ztratili během něj 245 letadela 319 letců, zatímco nepřítel odepsal jen 66 letadel.

Ani takto vysoké ztráty ale Britům nezabránily plnit jejich úkoly. Královské letouny pokračovaly v podpoře pozemních jednotek, průzkumu i ve fotografických letech. Krvavý duben znamenal pro britské letectvo nejčernější měsíc celé války a Albatrosy D.III na tom nesly rozhodující podíl. Manfred von Richthofen právě na této verzi vybojoval 24 ze svých 80 vítězství. Berlín v témže měsíci zadal vývoj ještě výkonnější stíhačky, jež později získala označení Albatros D.V.

Karta se otáčí

Hlavní rozdíl představoval nový trup s eliptickým průřezem a s ještě menším čelním odporem. Měl také přepracované a o něco větší svislé ocasní plochy. Křídla zůstala stejná a moc se nedařilo omezit problém s jejich pevností. Horní křídlo konstruktéři přiblížili k trupu pro lepší výhled. Výrobci dostali objednávku na 700 kusů a první stroje se dostaly na frontu už koncem května 1917. Tam se však začátkem léta začala situace postupně měnit, protože Britové přezbrojovali na nové Soptwith Camel a RAF S.E. 5a. Francouzi zase nasazovali stále více SPADů VII a letectvo Dohody začalo posílat stíhačky nad bojiště ve větších formacích.

Dokončení: Elegantní lovec císaře Viléma: Německé stíhačky Albatros (3)

Albatrosy začaly ztrácet své nadřazené postavení, a dokonce i samotný von Richthofen označil D. V za zastaralý. Sám o té době napsal: „Boj, který se odehrává na všech frontách, se stal zatraceně vážným. Z oné radostné války, jak jsme zpočátku naši činnost nazývali, už nic nezbylo. Teď se musíme všude zoufale bránit, aby nepřátelé nevnikli do naší vlasti. Všechno je mnohem vážnější, tvrdší.“ Vývoj stíhaček Albatros však nadále pokračoval.

Původně lázeňská kolonie blízkého města Cheb byla založena roku 1793, a to zásluhou chebského městského lékaře dr. Bernharda Vinzenze Adlera, jenž zdejší prameny prozkoumal a popsal. Dal také vyčistit hlavní pramen a nad ním postavit pavilon, který  ale strhly nosičky „chebské vody“, jež se zřízení lázní bránily. 

Císař kam se podíváš

Lázně byly pojmenovány Franzensbad po císaři Františku II., který je sám navštívil roku 1812, a jeho jméno nese také hlavní pramen. Traduje se však, že zdejší léčivou vodu, nazývanou chebská kyselka, popíjel už na sklonku 12. století český kníže Jindřich Břetislav.

Místní prameny zkoumal už slavný Paracelsus nebo švédský chemik Berzelius, vysoce je cenil Agricola. Velký rozmach exportu zdejší vody nastal po roce 1822, kdy byl nejstarší pramen dán do pronájmu chebskému podnikateli J. A. Hechtovi. Ten zkonstruoval speciální stáčecí přístroj, který se pak uplatnil po celých Čechách.

Urbanistický plán lázní vypracoval stavební ředitel českých kamerálních (královských) statků abbé Tobias Gruber. Vyšel přitom z francouzské zahradní architektury Ludvíka XIV. a v intencích baroka osově vedl hlavní ulici k Františkovu prameni.

TIP: Byznys postavený na vodě: Mattonka chutnala ve Vídni stejně jako v Americe!

V 19. století zástavba dospěla do podoby ideálních antických měst: získala pravidelnou uliční síť se čtyřmi šachovnicově propojenými ulicemi. Kolem poloviny 19. století tu již stálo půl sta lázeňských domů. Tehdy Franzensbad dosáhly evropského formátu. Díky stavbám chebského stavitele Adama Haberzettla a místního stavitele Karla Wiedermanna a jejich synů získaly Františkovy Lázně nenapodobitelnou tvář a něžný půvab romantického historismu. 

Proslulí návštěvníci

V roce 1808 prohlásil Johann W. Goethe Františkovy Lázně za jedno z nejkrásnějších míst v srdci Evropy. V trojúhelníku západočeských lázní se totiž odlišují – jsou menší a útulnější. Inspirovaly literáty, například německá spisovatelka Marie von Ebner-Eschenbach tu napsala eseje Aus Franzensbad. Také Božena Němcová, která se zde léčila roku 1846, reflektovala lázeňský pobyt ve svých fejetonech. Poslední rakouský císař Karel I. tady v roce 1909 potkal svou lásku – budoucí manželku Zitu.

Naše planeta je planetou virů. Ve všech prostředích na Zemi se skrývají doposud neznámé viry, z nichž některé mohou být pro nás nebezpečné. Jeden takový virus se v poslední době nenápadně šíří po venkovských oblastech Číny. Až donedávna se o tomto viru nevědělo prakticky nic.

Čínští vědci teď ale zjistili, že virus, který dostal označení „Alongshan virus“, se vší pravděpodobností na lidi přenášejí klíšťata. Podařilo se jim virus izolovat z krve 42-leté farmářky, přečíst jeho DNA a také prozkoumat v elektronovém mikroskopu. Analýzy potvrdily, že jde o záhadný virus, který již nějakou dobu trápil specialisty.

TIP: Nebezpečné infekce: V Číně se šíří smrtící ptačí chřipka H7N9

Virus Alongshan náleží do příbuzenstva flavivirů, jako je třeba virus západonilské horečky anebo virus zika. Dobrou zprávou je, že se nový virus nešíří mezi lidmi, ale jen prostřednictvím klíšťat. Také je relativně snadné tuto infekci léčit, pomocí kombinace antivirových léků a antibiotik. Nový virus si ale ještě jistě zaslouží intenzivní výzkum. 

Ostrov Borneo zaujímá na jihovýchodě Asie úctyhodnou plochu odpovídající rozloze Turecka a jeho severní třetina, s výjimkou nevelkého sultanátu Brunej, spadá pod správu Malajsie. Dělí se na západní provincii Sarawak a východní Sabah, přičemž hlavním městem druhé zmíněné a pomyslnou vstupní bránou na ostrov je půlmilionová metropole Kota Kinabalu. Místní jí přezdívají „KK“, aby neustále nemuseli opakovat celý název – a jejich zvyk přejde rychle do krve i vám. 

Na starších mapách byste město našli jako Jesselton, nicméně pátrání po zbytcích architektury z dob britské kolonizace je v moderní zástavbě velmi náročné: Během druhé světové války totiž sídlo takřka srovnaly se zemí bomby. K nejkrásnějším a nejzachovalejším památníkům minulosti tak patří hodinová věž Atkinson Clock Tower, která v místě stojí od roku 1902 a původně sloužila coby maják. 

Vydáte-li se od ní na krátkou procházku mimo zástavbu, narazíte také na zapomenutý hřbitov a z náhrobků vyčtete, že patří Britům. Zemřeli na tzv. bornejskou horečku, ovšem za tajemnou nemocí se neskrývá nic jiného než tehdy neznámá malárie. Mnoho obětí zabila ještě před čtyřicátým rokem života. 

Ráj streetfoodu

Duši Kota Kinabalu tvoří nábřežní tržiště, kde se každé ráno koná velký bazar s čerstvými rybami. Prodavači nabízejí vše, co se dá chytit v moři, od malých sardinek přes tropické ryby, humry, langusty, krevety, olihně až po obrovské tuňáky. Zatímco se zákazníci motají mezi zbožím a sjednávají ceny, nedaleko se prodává také exotické ovoce, jemuž svou velmi specifickou vůní vévodí durian. 

Pokud se na místo vrátíte večer, ocitnete se v ráji prvotřídního pouličního jídla. Zatímco se na grilech opékají krevety, humři či ryby, místní sedí okolo plastových stolků a svá sousta poklidně zapíjejí čerstvým kokosovým mlékem. Snad nikde na světě nekoupíte mořské živočichy tak levně: Stačí ukázat na humra, jenž ještě ráno plaval v moři a který by jinde stál sto dolarů. Tady za něj dáte třicet a můžete si jej vychutnat v pohodové přímořské atmosféře. 

Pláže jako ve snu

Národní park Tunkua Abdula Rahmana leží jen pár kilometrů od Kota Kinabalu a téměř dvě třetiny z jeho pěti tisíc hektarů zaujímá Jihočínské moře. Oblast však protkává nespočet malých ostrůvků, které oplývají dokonalými plážemi. Nejoblíbenější z nich, Pulau Manukan, vypadá doslova jako kopec stromů a palem obklopený průzračnou vodou. Nejenže tedy láká k odpočinku v bělostném písku, ale zároveň připomíná ráj potápěčů. S trochou nadsázky si tam zkrátka budete připadat jako na Maledivách. 

Na nedalekém ostrůvku Mamutik na vás čekají běloskvoucí pláže, ale i stezka vinoucí se jeho nevelkým pralesem. Mnoho turistů tam nejezdí, takže vám nikdo nebude plašit divokou zvěř – obzvlášť až metrové varany, jejichž královstvím se Mamutik stal. Naopak k největším ostrovům v oblasti patří Gaya, která je dokonce trvale obydlená: Lidé se tam však mačkají v dřevěných chatrčích, postavených na kůlech přímo u pobřeží. Před padesáti lety se totiž v místě začali usazovat Filipínci prchající před válkou na jihu země. Od té doby na ostrově žijí v ilegalitě, ovšem tolerované. 

Po čajové stezce

Po několika hodinách jízdy z Kota Kinabalu dorazíte k nejvyšší hoře Malajsie, Gunung Kinabalu. Její vrchol ční do 4 095 metrů nad mořem, a pokud se jej rozhodnete zdolat po jedné z oblíbených trekových tras, čeká vás dvoudenní dobrodružství. Kousek za horským velikánem se pak z krajiny vynoří městečko Ranau, jehož kopce pokrývají nejrozlehlejší čajové plantáže na Borneu. 

Pěstování čaje do těchto končin sice dorazilo s Brity, nicméně místní plantáže už založili Malajsijci v roce 1973. Čaj však nepředstavuje jediné přírodní lákadlo v okolí. V tamních pralesích totiž kvete divoká raflézie s největšími květy na Zemi: Mohou dorůst průměru až jednoho metru a vážit i deset kilogramů. Kromě nezvyklé rostliny proslulo Borneo také coby někdejší ráj orangutanů, jichž na ostrově před příchodem civilizace žily tisíce. Jméno jim dali první malajští obyvatelé a v jejich jazyce zní „orang utang“, tedy „lesní člověk“. Dnes však zrzavé primáty vyhání z jejich přirozeného prostředí kácení pralesů, které ustupují polím s olejovými palmami (viz Pomalá smrt). 

Lesní lidé

Pokud se s orangutany chcete setkat, vypravte se do rezervace Sepilok nedaleko města Sandakan: Jedná se o jakýsi útulek zraněných či opuštěných primátů, kteří tam přechodně žijí, dokud nevyrostou nebo se neuzdraví – pak míří zpět do divočiny. „Fungujeme již od roku 1964 a jsme nejstarší na ostrově,“ chlubí se průvodci, zatímco ukazují cestu pralesem neuvěřitelně mohutných stromů. Najednou však v porostu něco zašustí a vykoukne z něj hlavička orangutaního mláděte. Za ním se objeví další dvě, načež se malí tvorové pověsí za ruce na větev a začnou švitořit, jako by si o něčem povídali a smáli se.  

Čas krmení sice do parku přiláká pár zvědavců, ale stále se nedá mluvit o turistické atrakci, kde byste museli čekat ve frontách. Něco přes dvacet lidí se v tichosti nachystá u výběhu, načež v něm zřízenec vysype košík ovoce. Během okamžiku se z pralesa vyřítí hladoví orangutani a začnou si pochutnávat na banánech. Někteří sedí, jiní se drží jednou rukou za větev či lano. A z dálky je pozoruje párek makaků, kteří čekají, až přijdou na řadu.

Pod tíhou kokosů

Z ostrůvků při pobřeží Bornea byste rozhodně neměli minout ani Selangan. Nabízí liduprázdné pláže s bílým pískem, průzračné moře a palmy, které se ohýbají pod tíhou kokosů – ale především k němu každý rok připlouvají klást vejce želvy, a z jeho území se proto stal národní park. Správci dokonce omezují počet turistů, kteří mohou zůstat přes noc, na 50–60 osob. 

TIP: Zelený mor Bornea: Nebezpečný boom palmy olejné

Jakmile padne soumrak, změní se Selangan v přírodní divadlo, jehož herce představují karety obrovské, a někdy i vzácné karety zelenavé. Želvy hloubí jámy do písku a kladou do nich vajíčka o velikosti pingpongových míčků: Některé jich snesou téměř stovku. Nadílka se také průběžně klube a drobotinu pro její dobro odchytávají hlídači. „Na svobodu želvičky vypouštíme v noci, aby měly větší šanci na přežití,“ vysvětluje správce Rob. Pod rouškou tmy se totiž mláďata vyhnou pozornosti dravců. Ani pak ovšem nemají vyhráno – podle Roba během dalších dnů skončí ve chřtánech predátorů až 90 % malých karet.