Armagedon, apokalypsu či konec věků si lidstvo předpovídalo snad od nepaměti. Ale v době okolo roku 1200 př. n. l. se zdálo, že jejich čas skutečně nastal. Největší, nejvyspělejší a nejbohatší civilizace padaly jako domečky z karet a v průběhu jediné generace prakticky zanikly. V epoše trvající asi jen padesát let zmizela mykénská kultura Kréty, rozpadla se Novochetitská říše rozkládající se v dnešním Turecku a severní Sýrii, zanikla říše Kanaán na území dnešního Izraele, Libanonu a Jordánska a s obrovskými problémy se potýkal i Egypt. 

Vyspělá ekonomika a kultura celé oblasti Egejského moře a Malé Asie se rozpadla, všeobecný úpadek zhoršil stav obchodních cest a v celém známém světě ohromně poklesla míra gramotnosti. Ve východním Středomoří bylo zničeno téměř každé významné město a mnohá už nikdy z popela nepovstala. Zmíněnou éru badatelé někdy označují jako egejskou katastrofu nebo též kolaps pozdní doby bronzové, a například americký historik Robert Drews ji dokonce popisuje jako „největší katastrofu antické historie, ještě horší než zhroucení západořímského impéria“.

Na zásadní otázku, co rychlý a nečekaný kolaps „zlatého věku“ způsobilo, dodnes nemáme uspokojivou odpověď. K možným vysvětlením ovšem patří i náhlý a rychlý útok tzv. mořských národů. Kým však byli tito mocní válečníci, kteří ovládli moře a vyplenili nejvyspělejší mocnosti starověku? Odkud podnikali své výboje, jakým bohům se klaněli a hlavně – kde získali své úchvatné válečnické dovednosti, před nimiž se třásl i velký Egypt?

Hrozba z moře 

O útočných národech se toho z dobových zdrojů dozvídáme žalostně málo. Jedny z mála kusých informací nám zanechali staří Egypťané, například na velkém reliéfu pohřebního chrámu panovníka Ramsese III. v Medinet Habu, zhruba z roku 1170 př. n. l.: „Žádná země jim nemohla odolat, naráz byly zničeny Hatti [Chetitská říše], Kode [kraj v Malé Asii], Karkemíš [oblast na Eufratu], Jeret [Kréta] a Jeres [Kypr]. Rozbili tábory v zemi Amoritů [egyptská provincie] a zpustošili zemi i lid, jako by jich nikdy nebylo. Jakmile přirazili, nachystali oheň… Vztáhli ruku až na sám kraj země, jejich srdce byla plna sebedůvěry a hovořili takto: Naše záměry se zdaří!“

Z nápisu je patrné, že Egypťané chovali vůči nájezdníkům respekt, nicméně se jim v roce 1175 př. n. l. nakonec podařilo jejich útoky definitivně odrazit v bitvě u delty Nilu. Poté, co kompletně zničili jejich flotilu, mořské národy náhle zmizely ze scény a zanechaly za sebou tajemství, jež přetrvává dodnes.

Badatelé nyní spekulují, že početnou a vyspělou armádu mohly tvořit některé z následujících národů, případně jejich konfederace: Etruskové, kteří později obsadili Itálii, Lýkové z jihozápadu Malé Asie, Dórové původem ze severozápadu Řecka a Makedonie, Frýgové z jihu Balkánského poloostrova, Thrákové s domovem v dnešním Bulharsku, Féničané z východního Středomoří, Pelištejci (též Filištínci) původem z Kréty a pozdější obyvatelé Sardinie a Sicílie. 

Chyba v překladu

Kdo ze zmíněných národů měl však „hlavní slovo“ a kdo dal impulz k mohutnému dobyvačnému tažení? Proč a za jakých okolností se tak stalo? Na uvedené otázky odpovědi neznáme ani dnes. Slovy archeologa Eberharda Zanggera: „Velmi málo archeologů – pokud vůbec nějací – považuje mořské národy za poznané.“ 

Konec 20. století nicméně přece jen přinesl jistou možnost rozuzlení záhadného příběhu. Někteří vědci totiž začali zpochybňovat celý koncept „mořských národů“, který v roce 1855 zavedl francouzský egyptolog Emmanuel de Rougé. Vycházel přitom ze šesti různých egyptských písemných zdrojů, které záhadné nájezdníky zmiňují. Je však možné, že hieroglyfy přiřazené „lidem z moře“ jen chybně přeložil. Na lingvistickou nepřesnost poukázal například v roce 1985 francouzský egyptolog Claude Vandersleyen, jenž dokonce tvrdí, že by se od termínu „mořské národy“ mělo úplně upustit. 

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Staroegyptské výrazy, které vedly de Rougého k zavedení zmíněného pojmu, totiž podle Vandersleyena jednoznačně neukazují ani na „moře“, ani na „ostrovy uprostřed moře“ – podle něj mohly sloužit k označení i jiných druhů území, a nikoliv ostrovů. Ostatně některé egyptské zdroje hovoří o nájezdnících jako o „seveřanech“, což otevírá pole pro další spekulace o jejich skutečném původu. 

Po brzké smrti Ladislava Pohrobka v roce 1457 zůstaly české země a Uhry bez panovníka a záleželo na politické reprezentaci stavů jednotlivých zemí, jak nastalou situaci vyřeší. Rozhodli se zvolit krále ze svých řad, Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína. Došlo tedy k něčemu nečekanému – před tradičními dynastiemi dostali přednost zemští šlechtici. Netrvalo však dlouho a hlavní slovo ve středoevropském prostoru získali Habsburkové, jmenovitě nový český král Ferdinand I. Habsburský.

Kdo ovládne Uhry?

Habsburkové ovšem současně usilovali také o uvolněnou uherskou korunu a hned v prosinci 1526 byl Ferdinand I. skutečně uherským králem zvolen, a sice jako bratr Marie Habsburské, vdovy po uherském králi Ludvíku I. Jagellonském. Země najednou měla krále dva, protože v listopadu část stavů zvolila sedmihradského knížete Jana Zápolského. Uhry se ocitly ve vnitřní válce, která měla pro zemi zničující dopad.

V první fázi se podařilo Ferdinandovi vyhnat Jana z Uher a ten nalezl útočiště u polského krále Zikmunda I. Starého, jenž měl za manželku Janovu sestru Barboru. Nakonec našel Jan věrného spojence v osmanském sultánovi Sulejmanovi Nádherném, jehož vojska se roku 1529 dostala až před Vídeň. Tehdy si rakouští Habsburkové vážně uvědomili, že v prostoru střední Evropy budou Osmané hrát důležitou roli, zatímco španělští Habsburkové považovali za rozhodující bojiště s Osmany Středomoří.

Situace v Uhrách se uklidnila až velkovaradínským mírem v roce 1538 – země byla rozdělena mezi dva panovníky s tím, že Jan Zápolský bude vládnout do své smrti a pak bude jediným králem Uher Ferdinand I. Potomci krále Jana Zápolského měli získat knížecí titul a rentu. Jenže Jan usiloval dlouhodobě o sňatek s královskou dcerou Zikmunda I. Starého Isabelou, což se mu v roce 1539 povedlo.

TIP: Záhada šikmého kříže: Zničil někdo uherskou korunu záměrně?

O více než třicet let mladší Isabela mu rok na to porodila syna Jana Zikmunda a šťastný Jan okamžitě nařídil velké oslavy, které ho však stály život – už před narozením potomka ležel po mozkové mrtvici upoutaný na lůžko. Podle dohody měl celé Uhry získat Ferdinand I. Nestalo se tak. Královna vdova Isabela vládla místo svého syna až do roku 1568 za podpory Osmanů. Jan Zikmund pak v části Uher panoval pouze dva roky, než v roce 1570 abdikoval ve prospěch Maxmiliána Habsburského. Tímto rokem získali Habsburkové také svatoštěpánskou korunu a dlouhá válka o uherské dědictví mohla být uzavřena.

Po druhé světové válce testovali Američané ukořistěné německé balistické střely V-2, výtvor Wernhera von Brauna. Když 20. února 1947 odstartovala raketa podvacáté, na palubě se v malém kontejneru nacházely mušky rodu Drosophila – neboli octomilky. Vědci na nich chtěli zkoumat vliv kosmického záření ve velkých výškách.

Tři minuty a deset sekund po vzletu dosáhla V-2 hranice 109 km, a drobný hmyz se tak stal prvním zástupcem pozemské fauny ve vesmíru. Mušky svůj výlet přečkaly: Po padesátiminutovém sestupu na padáku se ukázalo, že jsou v pořádku. Ve 40. letech začali Američané v upravených raketách V-2 vysílat do kosmu malé primáty a pokusy trvaly až do roku 1952.

TIP: Ochránci zvířat protestují: Rusko chce vyslat na Mars opice

Odborníci na druhé straně oceánu pracovali s jiným druhem savců. Třetího listopadu 1957, pouhý měsíc po úspěchu sondy Sputnik 1, odstartovala na špici rakety R-7 „dvojka“. Ve válcové schránce o délce 80 cm a průměru 64 cm byl ve speciálním postroji uchycen pes Lajka a z družice se na Zem přenášely údaje o jeho stavu a vyhodnocovaly se. Počítalo se s tím, že Lajka bude na oběžné dráze žít asi týden, poté ji mělo usmrtit přerušení dodávky kyslíku. Při startu se však porouchal stabilizátor, takže termoregulační systém nefungoval správně. Teplota v kabině tudíž záhy vystoupala na 40 °C a psík uhynul na následky přehřátí a stresu.

Jak je na tom průměrný Američan s jídlem? Každým rokem zkonzumuje 1 314 000 kalorií, 69 kilogramů cukru, a také nejméně 74 tisíc částic mikroplastů. Vyplývá to z výzkumu kanadských vědců, kteří zpracovali 26 předchozích vědeckých studií na téma mikroplasty v různých typech potravin, nápojů i ovzduší.

Mikroplasty jsou velmi malé částice plastu, které vznikají rozpadem větších produktů z plastů, i z dalších zdrojů. V dnešní době jsou již mikroplasty všudypřítomné. Našli jsme je na odlehlých ledových pláních vnitrozemské Antarktidy i v těch nejhlubších příkopech oceánů. 

TIP: Život v polévce z plastů: Děsivá fakta o světových oceánech

Vědci zjistili, že množství mikroplastů, které se do člověka dostane, záleží na řadě různých faktorů. Roli hraje například věk, pohlaví, a také preference pro různá jídla a nápoje.

Američané ale musejí každým rokem počítat s tím, že do nich pronikne nejméně 74 tisíc, někdy i 121 tisíc kousků mikroplastů. Pokud někdo pije veškerou vodu z plastových lahví, a takových lidí není zrovna málo, tak se tento počet ještě zvýší o dalších 90 tisíc částic mikroplastů. Něco přes polovinu těchto kousků přitom pochází z potravy, zbytek lidé v USA vdechnou.

Vydat se do hor, jimž dominuje 7 495 metrů vysoký Pik Ismaila Somoni (dříve Pik Komunisma), mohou i ti, jimž postačí kochat se krásou pamírských údolí. Z tádžické metropole Dušanbe do této oblasti vede populární cesta M-41, známější jako „Pamírská dálnice“. Ta nejprve prochází pahorkatinou východně od hlavního města a překonává třítisícový průsmyk Chaburabad. Posléze pokračuje podél řeky Pjandž na hranici s Afghánistánem a dále rozsáhlými horskými masivy přes města Chorog a Murgab až do kyrgyzského Ošu.

Dva břehy, mnoho národů

Velká část důležité spojnice vede po tádžickém břehu řeky Pjandž. Tato řeka je významným přítokem Amudarji a na svém horním toku tvoří hluboko zaříznutou dolinu, jejíž dno leží o více než dva kilometry níže než hřebeny okolních hor. Divoké vody lze sice překročit jen na několika místech, ale život na afghánské straně Pjandž je i z druhého břehu vidět jako na dlani. Zemědělci se tu starají o svá malá políčka a děti směřují do školy. Venkované často putují dlouhé kilometry pěšky, protože výstavba silnic na afghánském břehu Pjandž probíhá přes složitý terén a kvůli nedostatku prostředků jen velmi pomalu. Na mnoha místech spojuje vesnice jen úzký chodník určený pro pěší, koně a osly.

Západní část silnice M-41 prochází hluboko pod úrovní okolního terénu, její východní část vede vysokohorskou pustinou. Rozdíl není jen v reliéfu okolní krajiny, ale také v národnostním složení okolních obyvatel. Níže položené části západního Pamíru obývají pamírské národy, které téměř v každém údolí používají jiný z místních jazyků. Nehostinné planiny východního Pamíru jsou naproti tomu většinou domovem kyrgyzské menšiny.

Se zkráceným dechem

Zatímco v níže položeném městečku Chorog, hlavním městě tádžického Badachšánu, je začátek podzimu ještě teplý, na severovýchodnějších náhorních plošinách padá drobný studený déšť. Cesta vedoucí k nejvýše položenému tádžickému městu Murgab zeje během rána prázdnotou. Po okrajích rozpukané asfaltky kráčejí z okolních vesnic do města jen zachumlaný domácí a několik oslíků. Na blízkost městského centra poukáže až houstnoucí síť dřevěných elektrických sloupů, typicky sovětské šedé a ošuntělé domy a bíle namalovaný, ruku zvedající Vladimír Iljič Lenin.

„Vždycky, když přijdu do Murgabu po delší době, vůbec nestačím s dechem. První týden i dva. Tíží mě plíce, rychle se unavím a často mě bolí i všechny zuby,“ říká asi padesátiletý obchodník z murgabského trhu, který pochází z níže položených oblastí Šugnanu. Bez dobré aklimatizace je cizinec v Murgabu opravdu ztracený a adaptace organismu zabere několik následujících dní i nám.

Za průsmykem bílého koně

Murgabský trh je složený z volně pohozených kontejnerů a najít tady auto, které směřuje dál na sever, je někdy umění. Cestující musí vozidlo naplnit do posledního místa, což může trvat i několik dní. Kompletní posádka se nakonec v sovětském vojenském džípu UAZ vydává protáhlými dolinami lemujícími neutrální území před čínskou hranicí až k 4 655 metrů vysokému průsmyku Ak-Bajtal. Jeho název pochází z kyrgyzštiny a lze jej volně přeložit jako „Dobrý bílý kůň“.

Za sedlem cesta pozvolna klesá, aby se po několika desítkách kilometrů na dně kotliny ukázaly vody obrovského jezera. Díky němu jsou barvy této pustiny doplněny jasně modrou třpytící se hladinou. Přitom barva spojená s jeho jménem je černá. Jde totiž o „Černé jezero“ Karakul.

Mizející teresken

Ráno je vzhledem ke vzdálenosti od civilizovaného světa nesmírně klidné. Jezero Karakul leží v téměř čtyřtisícové nadmořské výšce a jeho kulisu tvoří horské hřebeny, jimž kralují bílá záda 7 134 metrů vysokého Piku Lenina na hranici s Kyrgyzstánem. Spousta klidu je i za zdmi domů, jež lemují břeh jezera. Hospodyně jednoho z nich, třicátnice Tildachan, připravuje v tmavé kuchyňce „borsok“ – na oleji smažené koblihy z mouky, soli, droždí a vody. Na pánvi jednotlivé kousky borsoku nabobtnají a ještě než vychladnou, členové široce rozvětvené rodiny je s nadšením ochutnávají.

Děti zatím ze „skladu“ za domem přinášejí a do malé pícky neustále přikládají teresken – nízký keřík rostliny Krascheninnikovia ceratoides (synonymem je název Ceratoides papposa), který je v suchém prostředí severozápadního Tádžikistánu často jediným palivem a v češtině nese jméno bělostník růžkatý. Osud rostliny, pojmenované podle ruského geografa a přírodovědce Stěpana Petroviče Krašennikova, trápí nejen ekology, ale i některé místní. Ti však často nemají jinou možnost, jak si zajistit materiál na topení.

„Je pravda, že tahle malá rostlinka roste velmi pomalu a shoří za pár minut, ale my nemáme jiné palivo!“ vysvětluje Tildachan a dodává: „Je těžké nevšimnout si, že je tereskenu stále méně a sběrači musí pro rostlinky chodit pořád dál od Karakulu. Situace ale ještě není akutní a teresken mnozí chápeme jen jako zboží. Lze ho koupit, nebo objednat u sběračů.“

Podle našich informací se za plně naloženou korbu nákladního auta ZIL v přepočtu platí okolo pěti set korun. V materiálech organizací věnujících se ekologickým problémům Pamíru se o rostlině lze dočíst více. Roste ve výškách 3 500 až 4 200 metrů a kvůli tvrdým klimatickým podmínkám produkuje přibližně jen 150 kilogramů biomasy na hektar. Má proto nízký regenerační potenciál a její drancování vede k postupné desertifikaci vysokohorských stepí, na nichž je dominující rostlinou.

Idyla Bulunkulu

Následující rána jsou už dost mrazivá. Zubaté slunce na konci září neposkytuje kromě světla téměř nic a horské potůčky až do poledne pokrývá zatím tenká vrstva ledu. V dobách největší zimy, kdy teplota klesá pod čtyřicet stupňů mrazu, bude všechno jinak.

Ve vesničce Aličur skládají z korby svůj náklad sekáči sena. Pracují rychle, jakoby se zima blížila s každou minutou. Vzápětí se vracejí do své vesnice k asi třicet kilometrů vzdálenému stejnojmennému jezeru Bulunkul. To je, spolu s větším „Zeleným jezerem“ Jašilkul, jedním z nejkrásnějších míst v blízkosti Pamírské dálnice. O Bulunkulu se vesničané vyjadřují v superlativech: „Tady by bylo možné založit opravdové město – lepší místo široko daleko není! Nefouká tady, v okolí roste dobrá tráva a hory nás chrání před řádícím počasím. Ne jako v Aličuru!“

Bílá, modrá, šedá

Vzhůru údolím Pjandž, směrem ke kišlaku Ljangar, spěchá vojenský zásobovací konvoj. Zima je přede dveřmi a do údolí říčky Pamírky a na hraniční post Charguší směřují věčně optimisticky naladění chlapi na Kamazech. Zásobují tamní posádky dřevem, uhlím a ostatním materiálem, dokud méně využívané cesty nepokryje sníh.

Ljangar je posledním větším sídlem na tádžické straně, dále jsou na sto kilometrech jen dvě obydlená místa – letovisko Matz a post pohraničníků Charguší. Příroda je zde ale čarokrásná. Vše je dokonale sladěno do odstínů bílé, modré a šedé a dožluta zbarvené listy ojedinělých stromů příjemně kontrastují s tyrkysovou barvou říčních vod a s odstíny sněhu, hor a oblohy, které jsou zde tak vysoko, až je třeba zaklonit hlavu.

Na afghánské straně třpytící se říční hladiny se pasou jaci a typicky oděný muž kráčí k malému letnímu příbytku. V nohách má možná několik stovek kilometrů, ale nevypadá unaveně – afghánští Badachšanci chodí pěšky téměř všude, často dlouhé dny. O odloučení a pusté kráse však vědí víc než kterýkoliv z našich horalů.

Čáry, hory a cesty

Rozdělení historického území Váchánu má na svědomí soupeření kdysi nejvýznamnějších hráčů o vliv v regionu: Spojeného království a carského Ruska. V období známé „Velké hry“, strategického konfliktu mezi oběma mocnostmi o dominanci ve střední Asii, se Britové a Rusové koncem devatenáctého století dohodli na vytvoření pásu afghánského území, který by od sebe odděloval teritoria jejich zájmů. Neutrální Afghánistán se díky jeho vzniku stal sousedem podobně neutrální Číny. Přibližně dvě stě dvacet kilometrů dlouhý koridor začíná u města Iškašim, pokračuje levým břehem řeky Pjandž, dolinou říčky Váchán a končí v blízkosti horského průsmyku Vachdžír na hranici s čínským autonomním regionem Sin-ťiang. Dnes však už dávno neodděluje Britskou Indii od ruských imperiálních teritorií, či později od SSSR. Váchánsky koridor v současnosti tvoří jakýsi prst vsunutý mezi území Tádžikistánu a Pákistánu. A začíná se stále víc otevírat.

Nedávno zpřístupněným průsmykem Kulma se otevřela cesta z Tádžikistánu do Číny, pořád častěji se mluví i o možnostech výstavby další spojnice směřující přes Váchán do Pákistánu. Plánovaná cesta přes horské sedlo Baroghil by výrazně zkrátila pozemní pouť z Dušanbe do Karáčí a Tádžikům tak výrazně zjednodušila přístup k jednomu z nejvýznamnějších přístavů v Arabském moři.

TIP: Hory indického Ladaku: Království větru, slunce a hor

Projít se dnes Váchánským údolím znamená ponořit se do světa divokých hor, malých vesniček a skromných polí. Dá se tu vykoupat v termálních pramenech, jejichž hosty jsou téměř výhradně domácí, nebo utrhnout si přímo u silnice pár plodů rakytníku řešetlákového, který obsahuje množství vitamínů a má antibakteriální účinky. Tatáž dolina plná nákladních aut by vypadala mnohem méně přitažlivě. Zbývá jen doufat, že nákladnost projektu ochrání zdejší přírodu před takovou změnou co nejdéle.

Již více než tři desítky let je Černobyl synonymem pro nebezpečí jaderné energetiky. Přestože měla tato nejhorší jaderná havárie v lidských dějinách zničující dopad na okolní prostředí, příroda se novým podmínkám dokázala překvapivě dobře přizpůsobit.

Události z 26. dubna 1986 jsou navzdory počátečním snahám tehdejšího Sovětského svazu poměrně přesně zdokumentovány – nevydařený bezpečnostní test vedl k výbuchu části čtvrtého reaktoru, masivnímu úniku radiace a požáru, který hořel dalších 10 dnů.

Mrak z Černobylu

Mrak radioaktivních částic zasáhl část dnešní Ukrajiny, Běloruska a velkou část Evropy. Odhaduje se, že množství uniklého radioaktivního materiálu bylo 400× větší, než kolik ho vyprodukovala atomová bomba, která dopadla na Hirošimu. Těsně po havárii zemřelo 31 osob (zaměstnanců elektrárny nebo hasičů), přes 140 lidí bylo zraněno a více než 100 000 evakuováno. Celkové počty obětí jsou ale mnohem vyšší – vědci odhadují, že na následky ozáření po výbuchu reaktoru zemřelo až čtyři tisíce lidí. 

Přesto má dnešní krajina v okolí Černobylu daleko k očekávané nukleární pustině. Poškozený reaktor zpočátku překryl obrovský železobetonový sarkofág, který měl bránit úniku radioaktivního materiálu. Samotná elektrárna poté v omezeném režimu fungovala ještě dalších 14 let. Na konci roku 2000 byl ale poslední z jaderných reaktorů odstaven na nátlak západoevropských zemí, a to především z psychologických důvodů. Mnoho lidí tak přišlo o práci. Někteří zaměstnanci elektrárny však zůstávají a pracují na likvidaci, zajištění a pozorování elektrárny. V roce 2016 pak přibyl i nový ochranný obal – jeho výstavba trvala čtyři roky a stavba vyšla na jeden a půl miliardy eur. Před únikem radiace má nový obal chránit příštích 100 let.

Návrat přírody

Nejmarkantnější proměnou ale prošla zdejší příroda. Zvířata uvnitř vyloučené zóny sice stále vykazují určité účinky záření, složitým podmínkám se dokázala přizpůsobit. Například žáby žijící uvnitř vyloučené zóny jsou tmavší než stejné druhy mimo zónu, což jim zřejmě poskytuje částečnou ochranu před zářením. Žáby ale nejsou jedinými obyvateli černobylské krajiny – vědci zde zaznamenali výskyt medvědů hnědých, rysů, zubrů evropských, kanců a koní převalského. V některých případech jde navíc o rozvíjející se populace.

Podle studií biologů se nyní v oblasti nachází až sedmkrát více vlků než v běžných chráněných parcích, kam se můžou vydat turisté. Vlci jsou totiž velmi plaší a nemají rádi stálé vyrušování. Klid uzavřené zóny jim ale evidentně svědčí. Části vyloučené zóny se tak staly nečekaným útočištěm biologické rozmanitosti.

Turisté a dobrodruzi

Zvířecí idyla možná nebude trvat dlouho. Z černobylské zóny se začíná stávat turistické lákadlo, jež ročně přitahuje na deset tisíc návštěvníků. Největším magnetem je samozřejmě pochmurná vizáž města Pripjať, která jako by vypadla z post-apokalyptického hororu. Kdysi padesátitisícové sídlo, vzdálené pouhé tři kilometry od zničeného reaktoru, můžete navštívit během několikahodinového výletu. Ačkoli úroveň radiace nyní výrazně klesla a návštěva města váš život neohrozí, průvodci turistům důsledně radí, aby se ničeho nedotýkali a raději si ani nikam nesedali. 

TIP: Od černobylské havárie uplynulo 35 let: Jak katastrofa minutu po minutě probíhala

Turisté a zvěř ale nejsou jedinými zdejšími obyvateli. Ve vnější zóně trvale žije okolo 600 především starších lidí, z nichž se někteří vrátili pouhý rok po havárii. Na život si nestěžují, dostávají totiž finanční dávky od vlády. Dvakrát týdně jim vozí autobus základní potraviny z území mimo zóny.

Lachtaní ostrov v jihoafrické zátoce False Bay dělá svému jménu čest. Od května do června na něm žije až 60 000 lachtanů jihoafrických (Arctocephalus pusillus). Za nimi sem připlouvá i jeden z nejobávanějších mořských predátorů – žralok lidožravý (Carcharodon carcharias), kterému se někdy přezdívá „velký bílý“.

Tým zoologů vedený Neilem Hammerschlagem z University of Miami však hned několikrát pozoroval, že žraloci ztratili o lachtany zájem a vydali se za podstatně odleželejším soustem – velrybí mršinou. 

Pozvánka na hostinu

V okolí False Bay se vyskytuje celkem hojně plejtvák Brydeův (Balaenoptera edeni) a velryba jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci připlouvají především v zimních měsících blízko k pobřeží, kde na ně číhá řada smrtelných nebezpečí. Nejednou uvíznou v rybářských sítích a utopí se, jindy jsou fatálně zraněni při srážce s lodí. Citlivý čich žralokům brzy prozradí, že se někde v okolí nachází uhynulá velryba, jejímuž pachu nejsou schopni odolat.

Dvacetitunový plejtvák či ještě dvakrát těžší velryba jižní jsou pro žraloka dorůstajícího délky až šesti metrů a hmotnosti dvou tun opravdu kapitálním soustem. Ve srovnání s mrtvým kolosem je třistakilový lachtan nejen malý, ale také nepříjemně hbitý. Po zapáchající pochoutce proto nedočkavě pátrají především ti největší žraloci. Nejsou už tak pohybliví a velrybí mršina jim nabízí podstatně větší porce, které lze konzumovat bez námahy. Takové hody se žralokům nenabízejí často, ale mají pro tyto mořské predátory zcela zásadní význam.

Přecpaní k prasknutí

Kolem mršiny ve False Bay se rychle shromáždí početná skupina žraloků lidožravých. Často jich je mnohem víc, než kolik původně patrolovalo u Lachtaního ostrova, protože mnozí připlavou i z hodně vzdálených míst. To platí především ve dnech, kdy nad mořem vane čerstvý vítr a žraloky přiláká pach šířený vzduchem. Naopak za bezvětří zůstává mršina často několik dní skoro nepovšimnuta.

Jako první se krmí mohutné exempláře z nejvyšších příček žraločího společenského žebříčku. Mladší a menší žraloci uctivě vyčkávají opodál a jen tu a tam se dostanou k nějakému „drobku“, který upadl od tlamy krmící se žraločí generalitě. Velcí žraloci s přednostním právem přístupu k mršině si vybírají nejchutnější a nejvydatnější sousta. Přednostně trhají velké kusy podkožního velrybího tuku.

Čtyři a půl metru dlouhý žralok polkne na jedno ukousnutí asi třicetikilovou porci tuku. Toto jediné sousto by mu zajistilo dostatek energie pro základní životní pochody na dobu 1,5 měsíce. Přesto žralok spolknuté sousto nejednou vyvrhne a nechá je být. Vzápětí se znovu vrhá na mršinu a rve z ní další kusy. Zřejmě dokáže posoudit kvalitu spolknuté potravy, a pokud s ní není spokojen, zbaví se jí, aby měl v útrobách místo na lepší porci.

Žraloci se ale nikdy nespokojí s jediným soustem. Krmí se, dokud nemají žaludek úplně plný. Nakonec už nedokážou ani zvednout hlavu nad hladinu, aby se zahryzli do mršiny. Pak – beznadějně přecpaní – upadnou do zvláštního stavu strnulosti a bezvládně klesají do mořských hlubin.

Dostaveníčko u mršiny

Vědci byli překvapeni, když viděli jinak samotářské velké žraloky lidožravé, kteří se bez nejmenších projevů zášti či agrese krmí bok po boku na velrybí mršině. Predátorům nevadí, ani když do sebe narazí těly. Vášně nevzplály dokonce ani v případě, kdy se jeden žralok v zápalu velrybích hodů zakousl nejen do břicha mršiny, ale dvěma zuby se zasekl do hlavy svého souseda. Ani napadený žralok ani nechtěný agresor nevěnovali této nehodě pozornost a pokračovali v krmení.

TIP: Jak loví žraloci: Vyrovnané šance nerovných protivníků

Celkem běžně hoduje ve stejný okamžik na jednom velrybím trupu sedm či osm žraloků, z nichž každý měří na délku přes pět metrů. Hammeschlag je přesvědčen, že velkým pohlavně dospělým žralokům slouží velrybí mršiny i jako seznamka pro navázání kontaktů mezi samicemi a samci. Vědci dokonce spekulují, že vzrušení z hodů na mršině může vyústit v následné páření. Důkazy, které by tuto hypotézu potvrdily, však zatím chybějí.

Autoři knihy Historie v barvě vybrali ikonické snímky z minulosti a realisticky a se smyslem pro detail je uvedli v nový život. Jak viděli první let Louise Blériota přes kanál La Manche lidé, kteří se ráno 25. července 1909 shromáždili zvědavě na pobřeží? V Calais a Doveru jich bylo dohromady na 20 000... 

Blériot odstartoval s letadlem Blériot XI při východu slunce ve 4:41. Neměl kompas, jeho plánem bylo následovat loď. Během své zhruba půlhodinové cesty ji ale předhonil a ztratil z dohledu, stejně tak pevninu. Po spatření anglických útesů se Blériot držel podél pobřeží, až uviděl novináře od Le Matin, jak mává velkou trikolorou. Byť s obtížemi, podařilo se mu přistát a britské noviny Daily Mail ho za jeho počin obdarovaly tisícovkou liber.

Santa podle Charlese Dickense

Může se nám zdát neuvěřitelné, že Santa Claus vůbec nemusel mít červený kabát, jak jej známe dnes. Předky Santa Clause jde najít ve svatém Mikulášovi, biskupu ze 4. století, nizozemském Sinterklaasovi, německém Ježíškovi, který se podobá tomu našemu, a dokonce i v norském bohu Wodanovi. Ale vzhled Santy se proměňoval.

Podobu srdečného muže s velkým bílým vousem v kabátu z kožešin mu vtisknula báseň „Návštěva svatého Mikuláše“  z roku 1823 – nedozvíme se z ní však barvu onoho kabátu! Ve viktoriánské době proto měli podle ilustrací Thomase Nashe někteří Santové kabát červený, jiní měli kabát zelený jako Duch současných Vánoc z knihy Charlese Dickense, a další dokonce i modrý.

Protože v té době byly fotografie jen černobílé, bylo jedno, jaký kabát na sobě Santa měl, když ho zrovna v ateliéru fotili. Na pohlednice se barva stejně ručně dodělávala, nejčastěji červená nebo zelená.

Česká stopa za polárním kruhem

Mnoho kluků i děvčat prožilo své dětství s dobrodružným románem českého fyzika a spisovatele Františka Běhounka „Trosečníci polárního moře“ (za první republiky vyšel jako „Trosečníci na kře ledové“). Popisuje skutečné události, které nastaly po havárii vzducholodě Italia při návratu ze severního pólu. V roce 1928 sledoval záchranu trosečníků s napětím celý svět. Na kolorovaném snímku jsou zepředu dozadu švédský pilot Einar Lundborg, Čech František Běhounek a italští mechanici Felice Trojani a zraněný Natale Cecioni. Jak se vůbec na ledové kře severně od Špicberk ocitli? 

Italský letec a inženýr Umberto Nobile byl spolu s Roaldem Amundsenem první, kdo v roce 1926 ve vzducholodi Norge přeletěl nad severním pólem. O dva roky později se vrátil ve vzducholodi Italia a na palubě se nacházel také český fyzik František Běhounek. Nad pólem sice přeletěli, ale výsadek se nezdařil, výprava na cestě zpět ztroskotala a několik polárníků zahynulo.

Na pomoc jim kromě Italů vyrazili i Finové, Norové, Švédové a Rusové. Bílý stan (na fotografii v pozadí) obarvili trosečníci na červeno, aby byl ze vzduchu viditelný, což nakonec navedlo švédské piloty na jejich pozici. Einaru Lundborgovi se s dvouplošníkem Fokker C.VE podařilo přistát a jako prvního zachránil zraněného Nobileho. Při následujícím přistání se však letoun převrátil, a do výpravy tak přibyl další trosečník. Při jednom z pokusů o záchranu zmizel ve svém hydroplánu beze stopy i Amundsen… Až po 48 dnech si v červenci k trosečníkům prorazil cestu sovětský ledoborec Krasin.

Hospodářská krize na vlastní kůži

Zatímco na druhé straně oceánu se v létě 1939 pomalu schylovalo k válce, na americkém Jihu vládnul jednoho nedělního dopoledne ospalý klid. Snímek pořídila známá fotografka Dorothea Langeová, když pro americkou vládu dokumentovala důsledky Velké hospodářské krize. Ve svých poznámkách fotografka upozorňuje na benzinovou pumpu napravo od dveří a na petrolejovou pumpu nalevo od nich. Dále píše: „Muž stojící ve dveřích je bratr majitele obchodu.“ 

Zajímavost? Zatímco pumpy a cedule už jsou ty tam, obchod dodnes stojí. Ale právě barva reklamních cedulí byla pro kolorizátory největším oříškem, protože v různých místech USA je dělali odlišné.

Fotografka Dorothea Langeová se asi nejvíc proslavila sérií ikonických snímků nazývaných „Kočující matka“. Ukazují bídu ještě probíhající hospodářské krize – v březnu 1936 potkala Langeová v Kalifornii rodinu, která právě cestovala autem a hledala práci jako sběrači na farmě. Auto se jim porouchalo, manžel se syny vyrazili pěšky do města pro náhradní díly a část osádky si vytvořila provizorní tábořiště. 

Po letech Langeová vzpomínala, že žena na fotografii „právě prodala pneumatiky z porouchaného auta, aby mohla koupit jídlo.“ Žena byla dlouho neznámou, až na sklonku života se její identita vyjevila: šlo o Florence Thompsonovou. Tvrdila, že historka o prodeji pneumatik je holý nesmysl. Každá z aktérek zkrátka vzpomínala na krátký, ale určující moment kdesi z minulosti úplně jinak.

Bizarní i neznámá minulost

Muž na egyptské ulici v roce 1875 vypadá lhostejně – stejně tak dobře by mohl nabízet ovoce nebo zeleninu – on ale prodává mumie a další záhrobní předměty, vykradené ze starověkých hrobek.

Autorem snímku je francouzský fotograf Félix Bonfils (jeho strýcem nebyl nikdo jiný než Joseph Nicéphore Niépce, jenž je uznáván jako vynálezce fotografie). Počínající turistický ruch kolem Středozemního moře umožnil Bonfilsovi slušné živobytí. V roce 1867 si otevřel studio v Bejrútu a především turistům prodával fotografie místních scenérií a postav, jako byl například tento pouliční prodavač. Jeho podnik vynášel, a tak otevřel další pobočky ve Francii, Alexandrii a Káhiře.

Eiffelova věž vyrostla v Paříži roku 1889 při příležitosti Světové výstavy, a se svými 300 metry se okamžitě stala nejvyšší budovou tehdejšího světa. Celá konstrukce sestávala z více než 18 000 kovových částí, které na místo dopravily koňské povozy a které nahoru vynesly jeřáby – jak si jde všimnout na fotografii z výstavby věže v červenci 1888.

Ještě než se jednotlivé kovové součásti podařilo sestavit a spojit, dostaly v dílně ochranný nátěr v barvě „benátská červeň“. To už nikdo ze současníků nepozná, protože věž byla od té doby natřena nespočetněkrát, ve spektru odstínů od rudohnědé po bronzovou.

Historie v barvě

Kolorované fotografie jsme vybrali z knihy Historie v barvě. Spatříte v ní přes 120 ikonických momentů dějin nikoliv černobíle, ale tak, jak je viděli jejich přímí účastníci – v barvě. Díky zasvěceným komentářům a citátům ze vzpomínek účastníků, dopisů i článkům z dobových novin prožijete příběhy od vynálezu fotografie přes postavení Eiffelovky, potopení Titaniku, významné objevy až k událostem obou světových válek. Cestu časem máte možnost podniknout díky spolupráci autora Wolfganga Wilda a výtvarníka Jordana Lloyda, který české vydání knihy speciálně rozšířil o další kolorované snímky.

Z obrněných formací měla základnu poblíž vyloďovacích pláží výhradně 21. tanková divize rozložená mezi Caen a Falaise. Ostatní obrněné svazky už se nacházely dále ve vnitrozemí – 12. tanková divize SS „Hitlerjugend“ stála u Bernay a Évreux a tanková instrukční divize (Panzer-Lehr) jižněji poblíž Chartres. Velitelství 1. tankové divize SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“ sídlilo v Rouenu (od místa vylodění vzdušnou čarou asi 150 km) a Rommel si zřídil štáb na zámku La Roche-Guyon dále po proudu Seiny.

Předchozí část: Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii (1)

Proti úderu ze vzduchu 

Jako první se do kontaktu s nepřítelem dostaly německé jednotky na Cotentinu, kam Spojenci v noci na 6. června vyslali americké výsadkáře. Ti měli otevřít cesty z pláží pěchotě, která by se v 6.30 začala vyloďovat na východě poloostrova a bránit Němcům v přísunu posil. Rommel v těch místech spoléhal hlavně na 91. divizi se specializovaným protiinvazním výcvikem.

Jakmile se letouny objevily nad pobřežím, spustili Němci protiletadlovou palbu. Nezpůsobila příliš škod, zato přispěla k chaosu. Velitel 101. výsadkové divize generálmajor Maxwell Taylor prohlásil: „Intenzivní palba značně zapůsobila na piloty, kteří se poprvé ocitli v boji. Jejich zbytečné manévrování způsobilo mým mužům potíže a zvýšilo riziko zranění.“ Američané se pak po seskoku ocitli rozptýleni na mnohem větším prostoru, než předpokládal plán.

Všude jsou výsadkáři

Část 82. divize navíc přistála přímo v oblasti držené 91. divizí a výsadkářům se jen shodou okolností podařilo zaskočit jejího velitele, který se právě vracel z Rennes, kde OKW uspořádalo válečné hry. Vůz generálporučíka Wilhelma Falleyho se octil v dešti střel a jeho smrt způsobila zmatky v německém řetězci velení. Ačkoliv ani jedna z výsadkových divizí nesplnila všechny zadané úkoly (ve východní části invazní oblasti seskočila ještě britská 6. výsadková), jejich rozhodná činnost způsobila Němcům značné potíže a především chaos v jejich rozhodování.

Wehrmacht též hned zpočátku propásl šanci na rychlé odražení invaze – první nepřátelé seskočili v 0.15 a například velitelství 352. pěší divize dostalo první hlášení o amerických výsadkářích již kolem 1.00, nicméně nebylo zřejmé, zda nejde třeba o diverzní akci. I tak byl ale vyhlášen poplach a již o hodinu později hlásili vojáci granátnického pluku 914 střety s nepřítelem. Ke kritickému zdržení došlo na velitelství LXXXIV. sboru generála Ericha Marckse, kde důstojníci debatovali, zda výsadky znamenají skutečnou invazi, nebo jen akci na podporu odbojářů. 

Bezvýznamná operace 

K prostojům docházelo i jinde – třeba na pařížském velitelství námořní skupiny Západ dostali informace o výsadcích v 1.50 a na Rommelově velitelství se telefon rozdrnčel až ve 2.15. Zatímco náčelník štábu 7. armády generálporučík Max-Josef Pemsel nepochyboval, že invaze začala, von Rundstedt nesouhlasil a ještě ve 2.40 Pemsel obdržel informaci: „Vrchní velitel nepovažuje za pravděpodobné, že jde o významnou operaci.“

TIP: Nastal Den D: Spojenci se vylodili v Normandii

Ke zdržením přispěly i poruchy radarové sítě podél pobřeží. Dokázala sice zachytit plavidla i letouny na desítky kilometrů, avšak v minulých dnech část radarů poškodily bombardéry. Lodě invazní flotily tak Němci poprvé zpozorovali až poté, co plavidla zajišťující výsadky na pláži Utah dosáhla ve 2.00 cílového prostoru. A trvalo další hodinu, než Kriegsmarine podnikla první protiopatření. Německý šok dokládá i vzpomínka majora Wernera Pluskata, velitele I. praporu dělostřeleckého pluku 352. Ten okolo páté hodiny ranní spatřil dalekohledem invazní flotilu a ihned o tom telefonicky informoval divizní velitelství:

„Na moři musí být na 10 000 lodí. Je to neuvěřitelné, to musí být invaze!“ Od zpravodajského důstojníka se mu však dostalo skeptické odpovědi: „Jste si jistý? Vždyť Američané a Britové ani dohromady tolik plavidel nemají!“ Také Luftwaffe zatím nijak nezasáhla, neboť své noční stíhače vyslala proti bombardérům nad Amiensem – přičemž ty tam operovaly právě proto, aby odlákaly pozornost od prostoru hlavního útoku. Další chybné rozhodnutí padlo na štábu LXXXIV. sboru, kde ve 3.00 aktivovali bojovou skupinu Meyer, která sloužila jako záloha nedaleko pláže Omaha, a poslali ji dál do vnitrozemí k Saint-Jean-de-Daye, aby tam pátrala po výsadkářích. Toto relativně silné uskupení pak citelně chybělo při snaze odrazit americké invazní jednotky.

Ve Sluneční soustavě mají plynní obři, především Jupiter a Saturn, pěkná hejna měsíců rozmanitých velikostí a vlastností. V okolním vesmíru jsme ale zatím žádné exoměsíce spolehlivě neobjevili. Dva nezávislé týmy astronomů teď hlásí pozoruhodný úspěch, který nás k objevu exoměsíců hodně přibližuje. Objevili prstence kolem dvou exoplanet, takzvané cirkumplanetární prstence, v nichž pravděpodobně vznikají měsíce.

Oba dva týmy pracovali na soustavě teleskopů Very Large Telescope Evropské jižní observatoře v Chile. Valentin Christiaens z australské Monash University a jeho kolegové při svým pozorování využili infračervený spektrograf SINFONI, zatímco Sebastiaan Haffert z belgické Leiden Observatory využili spektrograf MUSE, který pracuje ve viditelné oblasti spektra.

Prstence kolem plynných obrů

Obě dvě planety se nalézají v systému hvězdy PDS 70, ve vzdálenosti asi 370 světelných let od nás. Tento planetární systém je extrémně mladý, vznikl teprve před 6 miliony lety. Planety v něm byly objeveny teprve nedávno. Exoplaneta PDS 70b je podle všeho plynný obr o velikosti mezi 4 až 17 Jupitery. Exoplaneta PDS 70c je o něco menší a její hmotnost odpovídá 1 až 10 Jupiterům.

Vědci se domnívají, že takové cirkumplanetární prstence představují významnou fázi vývoje plynných obrů. Právě v této fázi by kolem těchto planet mohly vznikat měsíce, alespoň pokud jde o ty velké. Badatelům se také podařilo planety PDS 70 přímo zachytit na snímku. Je to teprve druhý planetární systém s více planetami, u kterého se nám něco podobného povedlo.