Geneticky modifikovaná kukuřice je výhodná ekonomicky i pro životní prostředí
Pěstování geneticky upravené kukuřice ve Španělsku a Portugalsku prospělo farmářům i životnímu prostředí
Evropa je známá svým velmi negativním postojem ke geneticky upraveným plodinám. Přesto ve Španělsku a Portugalsku již 21 let ověřují dopady pěstování GM kukuřice, která je odolná vůči některým hmyzím škůdcům. Vědci se zaměřili na dopad takové kukuřice na ekonomiku a rovněž na životní prostředí.
Jde o geneticky upravenou kukuřici, která je odolná vůči zavíječi kukuřičnému a travařce Sesamia nonagrioides, dvěma nevzhledným malým můrám, jejichž housenky dovedou zničit ohromné množství úrody kukuřice. V roce 2018 pěstovali tuto kukuřici na zhruba 25 procentech všech kukuřičných polí ve Španělsku a na asi 6 procentech kukuřičných polí v Portugalsku.
Odborníci sesbírali data za celou dobu pěstování GM kukuřice ve Španělsku a v Portugalsku. Dospěli k závěru, že pěstování GM kukuřice podstatně snížilo používání postřiků insekticidy, asi o 37 procent. Zdravější rostliny spotřebovaly méně vody a také méně paliva pro stroje na obslužné zemědělské práce. To vše šetří životní prostředí.
TIP: Celosvětový zákaz geneticky upravených plodin by zhoršil globální oteplování
Na GM kukuřici vydělali i farmáři, jejichž průměrná sklizeň kukuřice díky GM plodinám vzrostla o 11,5 procent ve Španělsku a 12,5 procent Portugalsku. Vzrostla i celková produkce kukuřice v této části světa, což znamená přínos jak ekonomický, tak i pro životní prostředí, protože to vede ke snížení tlaku na získávání nové půdy pro kukuřičná pole.
Další články v sekci
Současná podoba vlajky s třemi svislými pruhy vzešla z návrhu z roku 1961, schválení se však dočkala až o 22 let později. Nejdůležitější prvek tvoří státní znak – španělská koruna a erb se symboly sedmi vulkanických ostrovů v modrém poli, tedy Atlantiku. Střeží je siluety dvou psů, od nichž se odvozuje název souostroví. Každý ze sedmi hlavních ostrovů má však i vlastní vlajku.
Nový výzkum: Kondice střevní mikroflóry ovlivňuje šíření rakoviny
Kdo má v nepořádku střevní mikroflóru, může očekávat nepříjemné zdravotní komplikace
Bakterie v našich střevech mají „dlouhé prsty“. Ukazuje se, že ovlivňují spoustu pochodů v lidském těle, ať už těch příznivých anebo těch nežádoucích. Podle nového výzkumu amerických vědců může narušení střevní mikroflóry značně podpořit šíření metastází rakoviny prsu.
Agresivní forma této rakoviny, která je zodpovědná za asi 65 procent případů této choroby, se dokáže rychle šířit po těle, zejména do lymfatických uzlin a do plic. Právě šíření metastáz je hlavním problémem při léčbě tohoto onemocnění, a také přímo ohrožuje pacienty na životě. Pro lékaře je proto velmi důležité co nejlépe rozumět faktorům, které toto šíření ovlivňují.
TIP: Jak zatočit s rakovinou? Švýcarští vědci přeměnili její buňky na neškodný tuk
Vše nasvědčuje tomu, že vážné narušení střevní mikroflóry otevírá cestu pro metastázování rakoviny prsu. Když vědci „vykolejili“ mikroflóru pokusných myší tím, že jim dlouhodobě podávali antibiotika, tak se u nich rozvinul zánět v prsní tkáni. V prostředí zánětu se rakovinné buňky mnohem snadněji dostávají do krve a do plic, kde pak následně vytvářejí metastáze. Jak se zdá, lidé by si měli dobře hlídat, co se jim děje ve střevech.
Další články v sekci
Čs. letecká síla: Za první republiky jsme patřili ke vzdušným velmocem
Piloti se u nás v meziválečném období těšili značné oblibě a letouny naší výroby patřily ke světové špičce
Během bojů nacistické Luftwaffe s britskou RAF ztratila letecká válka svoji „rytířskost“. Gentlemanství z oblaků vymizelo. Vítězství a přežití si mohl zajistit jen ten nejchytřejší, nejsilnější a s největším vědeckým i průmyslovým potenciálem. Československo tehdy disponovalo řadou úspěšných modelů, které ale v boji s Německem nestihlo využít. Některé se však prosadily v zahraničí.
Konstrukční špička
Nejúspěšnější československou konstrukcí byla zřejmě Avia B-534. Její vznik spadá do roku 1932. Na svou dobu šlo o silně nadprůměrné letadlo, na němž naši letci získali mnohá ocenění na mezinárodních soutěžích. Bohužel úspěch s dvojplošníkem byl zároveň prokletím československých konstruktérů, kteří „usnuli na vavřínech“ a nezachytili včas nástup rychlých jednoplošníků se zatahovacím podvozkem. Za mnichovské krize byla Avia B-534 už zastaralá a nemohla by se měřit s německými Messerschmitty.
Elegantní Avia B-35, jednoplošník s pevným podvozkem, jenž se již mohl měřit s Messerschmittem Bf-109, přišel pak už pozdě. Prototyp byl zalétán za mobilizace v září 1938. Ještě rychlejší stíhačka Avia B-135, tentokrát vybavena zatahovacím podvozkem, již vznikla přímo pod dozorem okupantů v létě 1939. Vyrobeno bylo jen 12 kusů a Němci je povolili prodat Bulharům.
TIP: Messerschmitt Bf 109: Nadčasová stíhačka a nebezpečný protivník
V řadách španělského republikánského letectva bojovaly i naše stíhací stroje. Československý Letov Š-231, který zůstal ve stínu Avie B-534, se dostal do Španělska reexportem přes Estonsko. Těchto 24 dvojplošníků sloužilo krátce v našem letectvu, ale vojenská správa uvítala možnost jejich prodeje španělské republice. Na Iberský poloostrov se několik kusů dostalo lodí. Po jejich urychleném smontování bez návodu však došlo k několika vážným nehodám. Několik strojů bylo zničeno nacionalisty ve vzduchu i na zemi, tři přestály válku a sloužily jako cvičné.
Další články v sekci
Je hygieničtější krájet maso na dřevěném, nebo plastovém prkénku?
Otázku, jaké prkénko se nejvíc hodí ke zpracování syrového masa, si asi položil každý, kdo se někdy pohyboval v kuchyni. Pokud prostor, kde připravujeme jídlo, znečistíme syrovým masem, ale například i neopranou zeleninou, hrozí nám nejen salmonelóza, nýbrž také jiná závažná infekční onemocnění.
Badatelé dlouho věřili, že plastová prkénka pomáhají omezit šíření nežádoucích bakterií. Podstatou jejich tvrzení byla domněnka, že plastový povrch na rozdíl od dřevěné desky tolik nevstřebává nečistoty z upravovaných potravin. Jenže v roce 1994 vědci na University of Wisconsin-Madison zmíněnou teorii vyvrátili.
TIP: Experiment hledá odpověď na citlivou otázku: Jsou ženy čistotnější než muži?
Vyšlo totiž najevo, že nože způsobují na plastových podložkách větší rýhy než na těch dřevěných. A ačkoliv lze povrch plastových prkének snáz vyčistit, v jejich rýhách zůstává víc bakterií. Naproti tomu ve dřevě, které je obecně tvrdší, tolik štěrbinek pro nebezpečné mikroby nenajdeme. Nejlepší jsou z tohoto ohledu prkénka z tvrdého dřeva, například z javoru, která nejsou tolik náchylná k rýhám jako dřeva měkčí.
Další články v sekci
První vrtulník pro mimozemský svět úspěšně zvládl letové testy
Mars Helicopter by měl dorazit na Mars v únoru 2021. Zatím má za sebou úspěšnou zkoušku na Zemi
Jak říká kosmická inženýrka MiMi Aung z Laboratoře tryskového pohonu NASA, doposud nikdo ještě nepostavil vrtulník, který by létal na jiném světě než na Zemi. Tým Aungové na tom pracuje a pohybuje se tím pádem na zcela nezmapovaném území.
Aungová a spol. vyvíjejí vrtulník Mars Helicopter, který by měl v dohledné době létat na rudé planetě. Dostane se tam v únoru roku 2021, a když se vše podaří, tak se stane prvním strojem těžším než vzduch, který bude brázdit atmosféru jiného vesmírného tělesa. Teď na to Mars Helicopter důkladně trénuje na Zemi.
Vrtulník pro rudou planetu
V lednu 2019 jeho tvůrci testovali model vrtulníku v simulovaném prostředí Marsu. Pak se model přesunul do zařízení společnosti Lockheed Martin Space v Denveru, kvůli testům se systémem Mars Helicopter Delivery System. Ten bude zajišťovat transport 1,8 kilogramového vrtulníku na roveru Mars 2020, během jeho cesty k rudé planetě.
TIP: Autonomní minihelikoptéra NASA otevře pro průzkum mimozemskou oblohus
Mars Helicopter je technologický demonstrátor, takže nenese žádné vědecké přístroje. Jeho účelem je dokázat, že i v extrémně řídké atmosféře Marsu, která odpovídá asi jednomu procentu pozemské atmosféry, je možné kontrolovaně létat s helikoptérou. Mars Helicopter bude vybavený kamerou, která bude pořizovat barevné snímky s vysokým rozlišením, a tím dále testovat fungování marsoptéry pro budoucí využití.
Další články v sekci
Svatyně a tanečnice: Křehká harmonie ostrova Bali
Indonésie se skládá z více než čtrnácti tisíc úchvatných ostrovů, ale Bali mezi nimi hraje prim. Jeho obyvatelé vyznávají hinduismus a dohlížejí na to, aby tu vládla harmonie a život jako v ráji
Přestože je Indonésie nejlidnatější muslimskou zemí světa, stala se zároveň domovem pro početné křesťanské, hinduistické a buddhistické komunity. Náboženská tolerance tu dosáhla obdivuhodné síly – stát oficiálně slaví důležité svátky všech zdejších vyznání a největší mešitu v hlavním městě Jakartě projektoval křesťan ze Sumatry. Přesto v různých částech Indonésie čas od času dochází k náboženským střetům, především mezi muslimy a křesťany.
To ovšem není případ ostrova Bali. I když tam stojí četné mešity, prostředí plné aroma vonných tyčinek, čerstvých květinových obětin a radosti ze života si každého podmaní. Natolik, že některé muslimky zde dokonce odloží šátek a třeba i vyhrnou rukávy.
Na Bali panuje atmosféra harmonie. Krajina se sopkami a jezery je poseta hinduistickými kláštery či svatyněmi, z nichž některé se otevírají jen pro jedinou zvláštní příležitost v roce. Všechno a každý má na tomto ostrově svoji roli v udržování rovnováhy mezi světem lidí, světem přírody a božskou podstatou. Balijský hinduismus nevyznává statisíce různých bohů, které je neustále potřeba si usmiřovat. Věří, že trojice Brahma–Šiva–Višnu je jen různými podobami nejvyšší duchovní podstaty Sanghyang Widhi, jež je přítomna ve všem kolem nás.
Co mají bohové rádi
Každý den života na Bali je utužováním harmonického vztahu se světem božských forem. Jeho nejviditelnějším projevem jsou drobné obětiny, které Balijci různým podobám bohů přinášejí třikrát denně. Nejde o to si je předcházet, nýbrž poděkovat jim a rozdělit se s nimi o to, co nám lidem dali. Na Bali existuje celý rozvinutý byznys obětinových potřeb, které musí být každý den k dostání čerstvé. Jedná se o přírodní materiály, jež pak ženy umně přetvoří v mističky nebo kornoutky z banánového listu naplněné barevnými květy, travami, rýží, ovocem, kokosem a spoustou dalších dobrých věcí.
A protože bůh se nachází všude, nejsou obětiny soustředěny pouze do chrámů, ale pokládají se na nejrůznějších místech. Tak se stane, že zatímco si dopřáváte snídani na verandě bungalovu, přijde usměvavá stařenka s tácem obětin, přímo před vámi provede rychlý obřad, položí na vaše schody mističku s květy a zapálí vonnou tyčinku. Nepozorný turista rozhlížející se všude kolem velmi snadno takovou malou obětinku položenou na kraji chodníku rozšlápne.
V dusném horku se čerstvé květy rychle promění v seno, popel ze shořelých tyčinek vítr rozfouká a jídlo začne hnít. Večer všechna tahle krása skončí zametena do smrdutých zadních uliček, kde si na jejích zbytcích pochutnají opice nebo krysy. Ale druhý den všechno znovu rozkvete barvami.
Můj dům, můj chrám
Balijci věří v reinkarnaci, takže zatímco tělo umírá, duše zůstává v našem světě a vstupuje do dalšího životního cyklu. Pohřební schránky členů rodiny jsou přechovávány přímo v zahradách příbytků, a tak každý dům, v němž žilo několik generací, začíná vypadat jako chrám. V Ubudu jsem ve svém fotografickém nadšení vstoupila železnou brankou do jednoho takového místa, ale po chvíli jsem si všimla staříka sedícího vedle obřího odkapávače na nádobí, jak mi s úsměvem kyne. Proboha, tohle není chrám, jsem v soukromé zahradě!
Svatyně ve stínu sopky
Největším a nejvýznamnějším chrámem na Bali je komplex Besakih umístěný na východních svazích největší balijské sopky Agung. Když v roce 1963 vybuchla, tekoucí láva chrám minula o pouhé metry. Ze silnice vedoucí po strmých březích jezera Batur je v zeleni dodnes viditelný lávový jazyk, jenž zabil skoro dva tisíce lidí.
Do balijských svatyní a chrámů se smí vstoupit pouze v obřadním sarongu – batikovaném pruhu látky omotaném kolem pasu. Platí to pro ženy i muže. Stoupáme po vysokém centrálním schodišti Besakih: po levé straně jsou stupně se sochami hodných bohů, po pravé démonů. Nahoře však narážíme na železnou bránu, za kterou smějí už jen hinduisté. Závistivě pokukujeme po dvojici Američanů, kteří se svým průvodcem vstupují dál. Lhát o víře kvůli tomu ale nebudeme…
TIP: Poplach na ostrově Bali: Vulkán Agung hrozí bezprostřední explozí
Zpoza vysokých zlatých dveří k nám větřík přináší občasné zacinkání obřadního zvonečku. Dovnitř se schází věřící v sarongu a bílé košili nebo vyšívané dlouhé halence zvané kabaja. Přináší s sebou rákosové krabice plné obětních darů, které nižší církevní hodnostáři rovnají na dlouhý zdobený stůl. Skutečná hostina pro bohy! Nám bohužel nezbývá, než kradmo nakukovat přes zeď.
Průvod zlatých býků
Po příjezdu do Ubudu nás majitel hotýlku přivítal báječnou zprávou: přicházíme právě včas na velkolepé tradiční obřady. V královském paláci se další den koná pohřeb tří příslušníků královské rodiny, kteří prý zemřeli během jednoho měsíce.
Ubud žije přípravami již celý týden. Nejprve členové komunity přinášeli dary pozůstalým. Tyto kondolenční návštěvy bývají spojeny s opulentním pohoštěním a hudebními představeními, zejména když se jedná o královskou rodinu. Mezitím probíhala stavba tří obřích bohatě zdobených soch býků a tří devítipatrových věží. Na nich budou těla převezena do chrámu Pura Dalem Puri, kde proběhne kremace.
V den pohřbu vládl v královském paláci čilý ruch již od rána. Ve veřejně přístupné části se to hemžilo tanečníky a tanečnicemi, kteří se připravovali na vystoupení. Přímo před našima očima se jejich obličej měnil v umělecké dílo s tlustou vrstvou šminek. Zvědavých turistů zde bylo víc než místních lidí. Každý má kolem pasu neuměle omotaný sarong, který si musel za přemrštěnou cenu koupit před vstupem od pouličních prodavačů. Pozůstalí jsou jediní, kteří smějí pokračovat úzkými dveřmi dál do hlubin královského paláce.
Krasavice s „křivými“ těly
Na schodišti pokrytém červeným kobercem začíná představení tance legong. Krásné dívky v bohatě zdobených kostýmech, zlatých korunkách a černých příčescích sahajících až k pasu mistrně předvádějí zvláštní kombinaci strnulého postoje s vytrčeným zadkem, ladných pohybů rukou a vykulených očí těkajících ze strany na stranu. Pomalé pohyby střídají s rychlým kroužením zápěstími, tenké prsty mají propnuty do oblouku jako luk.
Na protější straně ulice probíhá koncert tradičního orchestru gamelan, který se skládá z velkého množství různých bicích nástrojů včetně xylofonů, gongů, zvonkoher a bambusových fléten. Ústředním nástrojem je stoleček s řadou kovových misek s pokličkou, do nichž hráč freneticky buší dvěma malými kladívky. Když gamelan spustí, nevíte nejdřív, zda je to hudba, nebo zběsilý rámus. Až si však na zvláštní melodii zvyknete, dokážete si její poslech skutečně užít – i když gamelan nikdy nezahraje píseň, kterou byste si pak mohli sami zapískat.
TIP: Indonéský chrám Tirta Empul: Svatyně vnitřní očisty
V podobných radovánkách uběhlo celé dopoledne. Pozůstalí mezitím vykonávají různé rituály, přinášejí obětiny, modlí se. Po dvanácté se davy lidí soustředí podél hlavní ulice Jalan Raya, policisté vyklízejí silnici, doprava je zastavena. Vysoké smuteční věže po jedné přijíždějí k můstku zbudovanému vysoko nad ulicí, odkud do nich muži nakládají rakve. Někteří příbuzní nasedají k nim a pak se celé procesí pomalu dává do pohybu. Sochy býků i věže jsou totiž vystavěny na pevném bambusovém žebroví, které nesou na ramenou desítky najatých nosičů. Věže i býci se těžkopádně pohybují ulicí na místo kremace. Jakmile projdou, čekající doprava se okamžitě rozjíždí. Výkřiky a povely smutečního davu střídá řev motorů a klaksony.
A zase od začátku
Cílem cesty je chrám Pura Dalem Puri. Tam jsou těla přeložena ze smutečních věží na hřbety posvátných býků seřazených teď bok po boku vedle sebe. Po odříkání patřičných modliteb dá kněz příkaz k zahájení kremace. Majestátní býci jsou zapáleni. Díky benzinu se jejich sametová látka mění v hořící cáry a odhaluje vnitřní bambusovou konstrukci. V té chvíli se zřejmě duše mrtvých osvobozují z těla.
Druhý den ráno bude popel z kremace shromážděn a přenesen na pláž do jihobalijského Sanuru, kde kněží odslouží poslední očistné rituály a pak ho rozptýlí do moře. Duše mrtvých však žijí dál. Křehká harmonie ostrova Bali byla znovu nastolena.
Další články v sekci
Šikovní rypouši přispěli k objasnění záhady velikých děr v Antarktidě
Do výzkumu ledových děr v Antarktidě vědci zapojili také zdatné mořské savce...
Během zimy v letech 2016 a 2017 se na povrchu ledu v antarktickém Weddelově moři dočasně objevily ohromné díry, které si ihned získaly velkou pozornost odborníků i médií. Před desítkami let se tam sice objevily i větší díry, teprve nyní ale vědci dostali šanci nezvyklý jev sledovat pomocí moderních přístrojů.
Badatelé použili satelitní snímky mořského ledu u Antarktidy, robotické plováky s přístroji, a také rypouše, zdatně plavající mořské savce, které vybavili satelitní komunikací a senzory a nechali je plavat pod ledem. Snažili se přitom zjistit, proč se díry v ledu, takzvané polynie, objevují jen v některých letech. Zajímalo je také, jak jejich výskyt souvisí s cirkulací vody v oceánu.
TIP: Objev u jižního pólu: Pod ledem v Antarktidě našli nové ohromné jezero
Výzkum ukázal, že polynie vznikají v důsledky souhry celé řady faktorů, od vanutí větrů kolem Antarktidy až po momentální slanost oceánu. Globální oteplování jim rozhodně nepřeje. Vědci se domnívají, že kvůli oteplování a zejména vodě z roztávajících ledovců budou polynie v budoucnosti spíše vzácnější.
Další články v sekci
Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii (3)
Dějiny píší vítězové, a tak se s vyloděním v Normandii obvykle seznamujeme z pohledu Spojenců. Jak ale největší invazi dějin vnímali vojáci či velení Wehrmachtu a které kroky k jejímu odražení podnikli během prvního týdne po výsadku?
V důsledku prostojů a chybných rozhodnutí chodila na štáb Gerda von Rundstedta protichůdná hlášení. Polní maršál se po prvotních pochybách rozhodl nenechat nic náhodě a před šestou ráno telefonoval do Hitlerova hlavního stanu se žádostí o nasazení 12. tankové divize SS a divize Panzer Lehr. Dostalo se mu však odpovědi, že führer si nepřeje použít zálohy tak brzo a tankům se zakazuje jakýkoliv přesun, dokud ranní průzkum neposkytne přesnější obraz aktuální situace. Hitler totiž spal a jeho podřízení předpokládali, že vzdušný výsadek představuje jen klamný manévr a k invazi dojde severně od Seiny. V nejistotě ovšem Němci setrvávali i po rozednění, kdy na pobřeží dopadly první granáty z válečných lodí a začal námořní výsadek.
Předchozí části:
Boj na plážích
Od půl sedmé ráno vyskakovaly z vyloďovacích člunů tisíce pěšáků a v britském sektoru jim statické divize Wehrmachtu kladly relativně slabý odpor. Na pláži Sword činil Britům největší potíže nával vlastní techniky, jenž se stával snadným cílem dělostřelectva. Přesto útočníci sektor v dopoledních hodinách obsadili, zatímco kanadská 3. divize se zmocnila pláže Juno a začala postupovat na Caen. Pěšákům Jeho Veličenstva pomohly obojživelné tanky, jejichž zjevení z moře obránce šokovalo.
Seržant Leo Gariepy vzpomínal: „Vyjel jsem na břeh a Němci mě začali ostřelovat. Asi netušili, o co jde. Až když jsem shrnul plátěnou konstrukci, uviděli, že to je sherman. Budu si navždy pamatovat německé kulometčíky, kteří se zvedli ze svého postavení a zírali na nás s otevřenými ústy.“ Na pláži Gold se Wehrmacht bránil urputněji, nicméně už v poledne mohla britská 50. divize vyrazit dál a ke konci dne D vytvořit zhruba pětikilometrové předmostí. V prostoru pláže Utah měli Němci smůlu a Američané štěstí v neštěstí. Invazní oddíly totiž sice oproti plánu přistály jinde, ale shodou okolností šlo o sektor s nejslabší obranou a útočníci do večera vybudovali předmostí o hloubce 9 km.
K nejkrvavějšímu dramatu došlo na Omaze, kde jádro obrany tvořila 352. divize generálporučíka Dietricha Kraisse. Špatné počasí i neshody mezi americkými veliteli způsobily, že většina obojživelných tanků a nákladních aut s děly dorazila ke břehu pozdě nebo vůbec. Kanonýři Wehrmachtu navíc chytře spustili palbu až poté, co se lodě přiblížily asi na jeden kilometr. A jakmile přeživší čluny spustily rampy, německé kulomety rozpoutaly peklo. I přesto si ale němečtí velitelé přímo na místě začali již kolem půl osmé uvědomovat, že obrana se pomalu hroutí, a stále častěji se proto množily dotazy, kdy bude zahájen protiútok.
Kam poslat tanky?
Spojenci se na plážích nakonec uchytili a Němcům tak zbývala jediná naděje v podobě okamžitého povolání tankových záloh. Pro jejich nasazení však neexistoval plán a nebylo ani jasné, komu podléhají. Rommel trávil dovolenou v Německu, šéf tankové skupiny Západ Leo von Schweppenburg neměl pravomoc k operačnímu velení a von Rundstedt zase nemohl panzery poslat do boje bez souhlasu Berlína. Nakonec na sebe vzal odpovědnost náčelník Rommelova štábu generálporučík Hans Speidel a rozkázal 21. tankové divizi vyrazit na Caen.
Formace nyní spadala do podřízenosti LXXXIV. sboru generála Marckse, jenž musel nasazení potvrdit. Původně hodlal obrněnce vyslat na Omahu, jenže přehnaně optimistická hlášení o „zahnání Američanů do moře“ ho přiměla akci u Caen schválit. Pokud by z pláže Omaha obdržel pravdivé informace, že Američané krizi postupně zvládají, panzery by zamířily tam a dost možná by invazi v tomto sektoru zabránily.
Obrněné zálohy v akci
Mezitím se dostala do obtížné situace německá pěchota na levém břehu řeky Orne a generál Marcks požádal o zásah 12. tankovou divizi SS. Po zamítnutí musel použít 21. tankovou a opět ji přesměrovat, tentokrát mezi Caen a Bayeux. Svazek trpěl nedostatkem pěchoty a ke všemu se dostal do palby děl i stíhacích bombardérů. Obrněnce se pod tlakem stáhly na linii severně od Caen a do večera divize ztratila 25 % strojů.
TIP: Nastal Den D: Spojenci se vylodili v Normandii
Naplno se tak projevila Rommelova předpověď o nemožnosti denních přesunů tankových složek kvůli spojenecké nadvládě ve vzduchu. Ve večerních hodinách 6. června němečtí velitelé stále věřili, že stávající vylodění představuje zastírací manévr pro hlavní útok, jenž se odehraje v Calaiské úžině.
Tento omyl odsoudil k nečinnosti celou 15. armádu, která měla setrvávat v pohotovosti severně od Seiny – a to včetně záloh zahrnujících mimo jiné 300 tolik potřebných tanků. Sedmá armáda tedy v obraně pokračovala osamoceně, byť jí Hitler po 10 hodinách od von Rundstedtovy žádosti podřídil 12. tankovou divizi SS „Hitlerjugend“ a divizi Panzer Lehr náležící k I. tankovému sboru SS vedenému SS-Oberstgruppenführerem Josefem Dietrichem. Tyto svazky však ještě čekal strastiplný přesun na frontu a nebyly proto okamžitě k dispozici.
Další články v sekci
Prázdné stránky v dějinách (2): Po stopách japonské Atlantidy
U japonských břehů se pod hladinou nacházejí gigantické kamenné bloky, které připomínají obrovské terasy se schodišti vytesanými do kamene. Jde o dávné podmořské město, nebo jen o hříčku přírody?
Zatímco u objevů některých zaniklých civilizací si badatelé lámou hlavu s jejich zařazením a datací, u jiných není s jistotou potvrzena ani jejich existence. Jde i o případ údajné starodávné potopené pyramidy, kterou se již koncem 20. století podařilo nalézt u japonských břehů.
Za senzační objev vděčíme instruktoru potápění Kihačirovi Aratakemu, který při pozorování žraloků u ostrůvku Jonaguni spatřil v roce 1986 zvláštně symetrické ruiny. Odborné magazíny i média zanedlouho začaly plnit senzační zprávy, podle nichž se v Japonsku našly pozůstatky starobylé zmizelé civilizace.
Na co potápěč ve skutečnosti narazil? Hlavním nálezem má být potopená pyramida se základnou o rozměrech 150 × 40 m a výškou 27 m, s vrcholem 5 metrů pod hladinou. Jejím hlavním poznávacím znakem jsou údajné schodovité terasy s plochými stěnami a ostrými rohy, jež prý mohl vytvořit jedině člověk. Vedle pyramidy se však mají v místě nacházet i další potopené struktury, včetně několika soch, pozůstatků dalších staveb, a dokonce i prastarých ulic.
Potopené město
Někteří badatelé včetně archeologa Masaakiho Kimury z University of the Ryukyus tvrdí, že jde o velmi starou stavbu z doby kolem roku 8000 př. n. l. Pokud by měli pravdu, zasahoval by nález do japonské prehistorické etapy Džómon, jejíž počátky vedou až do roku 14 000 př. n. l. Zásadní nesrovnalost ale spočívá v tom, že podle dosavadních historických představ měli v místě v době údajného vzniku pyramidy pobývat pouze lovci vedoucí kočovný život, kteří by dokázali vybudovat maximálně chatrné přístřešky z větví.
První vesnice, a tudíž kamenné stavby tam měl člověk začít budovat až o tři tisíciletí později, v době, kdy přecházel k zemědělství. Pokud by se tedy existence někdejší pyramidy, respektive města s propracovanými stavbami a sítí ulic prokázala, museli bychom přepsat dějiny, a to nejen ty japonské.
Pyramida, nebo eroze?
Mnozí badatelé proto Kimurovu verzi zpochybňují a v neobvyklých útvarech vidí zkrátka jen dílo přírody. Jednoduché vysvětlení nastínil například geolog Robert Schoch z Boston University. Podle něj „leží Jonaguni v oblasti náchylné k zemětřesení, při němž má kámen tendenci se pravidelně lámat“. Právě otřesy země stojí podle něj nejen za údajnými schodišti pyramidy, ale i za „lidskými kresbami“, jež dle Kimury zdobí její stěny.
TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše
Podobného názoru je také americký autor John Anthony West: Tvrdí, že stěny stavby představují ve skutečnosti přirozené vodorovné plošiny, jež se dostaly do vertikální polohy poté, co pod nimi erodovala skála. Údajné silnice pak tvoří kanály ve skále.
Pravdu je těžké jednoznačně určit. Jistým vodítkem nicméně zůstává, že vláda prefektury Okinawa, kam objekt spadá, ani japonská Agentura pro kulturní záležitosti nepovažují oblast navzdory senzačnímu objevu za místo významného kulturního dědictví a neodehrávají se tam ani výzkumné či konzervační práce.