Dědičnost je úplným základem biologie. Rodiče mají nějaké znaky a jejich potomci je pak dědí. Američtí odborníci ale přišli na to, že u oblíbených modelových červů háďátek obecných (Caenorhabditis elegans) se může dědit i naučené chování. A takové chování přechází až do čtyř generací potomků.

Vědci nejprve naučili háďátka, že si mají dávat pozor na patogenní bakterie pseudomonády, protože kontakt s nimi není právě příjemná zkušenost. V přirozeném prostředí se háďátka setkávají s mnoha různými typy bakterií. Některé z nich jsou vítaným zdrojem potravy a jiné jsou zase pro háďátka nebezpečné, jako právě pseudomonády.

TIP: Mají i háďátka svobodnou vůli? Nejspíš ano!

Experimenty s háďátky ukázaly, že když bakterie pseudomonády takové háďátko infikují a háďátko se pak ještě může rozmnožit, předá svým potomkům informaci, že se těmto bakteriím mají vyhýbat. Nejde přitom o dědičnost ve formě DNA, ale o takzvanou epigenetickou dědičnost, při níž se informace mezi generacemi přenáší jiným způsobem.

V tomto případě jde o předání instrukcí v podobě „značek“ na DNA, které říkají, jaké geny se mají aktivovat s větším úsilím. Výsledkem je, že se potomci háďátka se špatnou zkušeností vyhýbají problematickým bakteriím.

Nejvýznamnějšími rituály v životě běžného člověka byl křest, svatba a pohřeb. U vyšší společenské vrstvy k tomu přistupovaly četné další reprezentativní obřady s politickým pozadím. Patřila sem například lenní přísaha, korunovace či vstup do jiného významného úřadu, četné triumfální vjezdy do měst, defilé, uvítání zahraničních diplomatů nebo také oslava narozenin, jmenin nebo narození následníka a dědice rodu apod. Součástí těchto ceremoniálních událostí ale bývala i divadelní představení, která byla pro dvorskou společnost nepostradatelná.

Podoba barokního divadla

Při divadelních slavnostech docházelo ke spojení nejen umění tanečního, hereckého a hudebního, ale rovněž výtvarného. Jeho součástí byla i řada nových technických vynálezů, protože barokní divadlo nebylo statické a jednotvárné, ale poskytovalo přihlížejícím četná překvapení a efekty světelné, zvukové i pohybové.

Základ divadelní scény představovaly kulisy. Na bočních stranách jeviště bylo umístěno několik úzkých kulis nasazených v pojízdných rámech. Směrem od hlediště se scéna zužovala. Na jejím konci nesměl chybět prospekt – rozměrné iluzivně malované plátno, které scénu uzavíralo ze zadní části. Aby bylo z hlediště zabráněno pohledu do provaziště, zavěšovaly se nad jeviště tzv. sufity, které zároveň tvořily strop scény. 

Kulisy byly malovány iluzivní malbou, která se pokoušela vyvolat dojem jistého reálného prostoru, například městského pokoje či pohledu do krajiny. Dotyčný malíř se snažil dané smyšlené místo namalovat trojrozměrně a využít všech možných uměleckých i optických prostředků, aby zmátl diváka, který měl uvěřit iluzi jeho malby. 

Součástí divadelní scény bylo i efektivní technické vybavení, které činilo z barokního představení nezapomenutelný zážitek. Návštěvníky šokovalo, bavilo a překvapovalo nejenom hranými hudebními skladbami a divadelními hrami, ale zejména jejich provedením. Během jednoho večera se mohla celá scéna několikrát kompletně proměnit, což umožňovala důmyslná jevištní technika zvaná mašinérie. Během několika vteřin se pomocí lan, hřídelí a kladek před očima diváků změnila třeba z města na lodní palubu. 

Intenzita divadelního osvětlení byla poměrně nízká a ponechávala divákovi prostor pro fantazii. Z pološera vystupovaly postavy herců oděné v nápadných kostýmech, jejichž součástí byly i rozličné kovové a skleněné doplňky, které i následkem mírného osvětlení vrhaly blyštivé odlesky. Prostor jeviště byl osvětlován naprosto odlišným způsobem než dnes, kdy intenzivní záře reflektorů ostře osvětluje celou scénu nebo její části. Barokní divadlo nemělo tak silný světelný zdroj a tak používalo mnoho zdrojů, jejichž intenzita mohla být proměnlivá, stejně tak jako jejich barevnost. 

Opera k oslavě císaře

V roce 1735 byla u příležitosti jmenin rakouského císaře Karla VI. uvedena opera Scipione Affricano il Maggiore. Vyprávěla příběh slavného římského vojevůdce, jenž se ve své přímořské vile obává útoku pirátů. V tomto případě však nešlo ani tak o příběh, který vypráví o odvaze a slávě tohoto vojevůdce, jenž je ochoten v případném nerovném boji položit život za svou rodinu. Důležité bylo oslavit císaře.

TIP: Výpůjčky anglického barda: Byl William Shakespeare pouhým plagiátorem?

Každá opera složená pro habsburský císařský dvůr byla uzavřena tzv. licenzou (dovětek vzdávající hold císaři), která představuje skutečnou pointu představení a dává mu nový význam. V závěrečné scéně této konkrétní opery se na jevišti objeví symboly Moci, Pověsti, Vítězství a zosobnění Slávy, Stálosti, Síly a Ctnosti, které charakterizují dobrého vládce. Postava Scipiona Africana posloužila tedy pouze k tomu, aby byl oslaven císař, jehož sláva je daleko větší než pověst vítěze nad Hannibalem.

Barokní představení nebyla určena jen k pobavení veřejnosti a ukrácení chvíle, ale byla rovněž mocným politickým nástrojem, který sloužil k ovlivňování veřejného mínění. Z toho důvodu panovníci a aristokraté věnovali patřičnou pozornost i samotným hudebním skladatelům a dramatikům. Mnozí z nich pracovali přímo pod jejich mecenátem. Na evropských panovnických dvorech působila řada divadelních, hudebních a literárních společností. 

Americká vesmírná agentura NASA oznámila, že otevře Mezinárodní vesmírnou stanici pro komerční aktivity. To znamená, že na palubě ISS bude možné například testovat nové výrobky, provádět soukromý výzkum nebo třeba natáčet filmy. To všechno za patřičný obnos, který pokryje astronomické náklady takového podniku.

V neposlední řadě by na Mezinárodní vesmírnou stanici mohli vyrazit turisté. Jinými slovy, z ISS se, přinejmenším z části, stane vesmírný hotel. Pokud má někdo zbytečných 59 milionů dolarů (asi 1 miliardu 342 milionů Kč), může si od roku 2020 začít plánovat dovolenou na oběžné dráze.

Letenka za 58 milionů dolarů

Turistika na Mezinárodní vesmírné stanici bude mít, kromě poněkud astronomické částky, pochopitelně i další omezení. Například vesmírný turista bude muset být Američan. Samotná letenka pro cestu kosmickou lodí společností SpaceX nebo Boeing bude stát 58 milionů dolarů. V částce za dovolenou na oběžné dráze bude ale ještě zahrnuta cena za pobyt. Turista bude moct na Mezinárodní vesmírné stanici zůstat až 30 dní. Za každou noc přitom bude muset zaplatit až 35 tisíc dolarů (asi 796 tisíc Kč).

TIP: Mezinárodní kosmická stanice: Jak kosmonauti jedí, pijí, spí a chodí na záchod

NASA doufá, že díky placeným aktivitám získá finanční prostředky, které by ji pomohly čelit nepříjemným škrtům v rozpočtu. Představují si to tak, že by každým rokem vyrazily na ISS maximálně 2 mise s turisty, a že na soukromé aktivity věnují maximálně 5 procent zdrojů vesmírné stanice.

Příběh Hany Krupkové splétá hrdinství, strach, erotiku i oddanost. Je „červenou knihovnou“ z pekla. Díky své přítelkyni se Hana stala spojkou Alfréda Bartoše, velitele výsadkové skupiny Silver A. Po atentátu byla spolu s ostatními na udání Karla Čurdy zatčena. 

Její krása zřejmě učarovala vyšetřujícímu komisaři Gestapa Wilhelmu Schultzemu. Při prvním výslechu ji pohostil kávou a cigaretami a dvakrát „přemluvil“ k souloži – prý tím pomůže svému uvězněnému muži, bývalému důstojníkovi, který s výsadkáři taktéž aktivně spolupracoval. Souhlasila, jak jinak. 

Strach nebo láska?

Schultze slovo skutečně dodržel – koneckonců Hanu si velmi oblíbil. Do protokolů zapsal, že obžalovaná hodlá s Němci spolupracovat a zřejmě fiktivně vykazoval její konfidentské aktivity. Paní Hana vyšetřovatelům sdělila jen to, co už Gestapo vědělo.

Úspěšně intervenovala za svého manžela. Díky její přímluvě nebyl poslán na smrt do Mauthausenu, ale jako řadový vězeň do Flossenbürgu. Válku přežili oba a po ní si - již každý zvlášť a poněkud jinak, prožili své peklo. Hana je hned po osvobození zatčena a uvězněna. Pár dní tráví dokonce na cele s Lídou Baarovou. I Václav Krupka je zatčen a musí se zpovídat z toho, jak si tehdy zachránil život. Jeho podezření, že Hanka spolupracovala s nacisty, kterým se užíral už ve Flössenbürgu, je definitivně potvrzeno. Pro nedostatek důkazů je Krupka zproštěn obžaloby. S Hankou, která dostala tři roky vězení, se okamžitě rozvádí. 

TIP: Z nebe rovnou do pekla: Jak vypadala životní dráha první české letušky?

Jak pokračuje její příběh? Neradostně. V padesátých letech na ni StB nasadí provokatéra – bývalou spoluvězenkyni. Ta ji postraší, že komunisté hodlají její případ znovu otevřít a nabídne jí, že ji pomůže uprchnout přes hranice. Je to samozřejmě past. Za útěk může Hanka dostat deset let žaláře. Anebo spolupracovat. Vybere si to druhé. Až do roku 1961 pak pracuje pro StB. Velice výkonně a ryze profesionálně. Iluze už ztratila dávno. Na konci šedesátých let odchází na Západ a veškeré kontakty s rodnou zemí až do konce života přeruší... 

Německý cirkus Roncalli baví Evropu svými vystoupeními už od roku 1976. V poslední době se jako jeden z prvních přiklonil k tomu, že talent svých umělců předvádí s využitím moderních technologií. Před dvěma lety se rozhodli zareagovat na stále silnější protesty a obavy o zdraví cirkusových zvířat a nahradili vystoupení živých zvířat úžasnou holografickou show.

Taková vystoupení jsou vlastně docela podobná klasickým cirkusovým číslům. Rozdíl je v tom, že namísto živých koní nebo třeba slonů účinkují jejich hologramy. Holografická show je dílem patnáctičlenného týmu 3D designérů a softwarových inženýrů, kteří pomocí důmyslného systému s laserovými paprsky vykouzlili celé vystoupení.

TIP: TeleHuman 2: Videokonference se 3D hologramy v životní velikosti

Holorafická představení již zhlédly tisíce diváků z celého světa. Hologramy defilují v manéži o rozměrech 32 krát 5 metrů a návštěvníci představení jim aplaudují, jako by šlo o klasické cirkusové představení. Řada zemí v nedávné době zakázala používání živých zvířat v cirkusových představeních, včetně Irska, Itálie nebo Indie. Hologramy jsou jednou z možností, jak takovým zákazům vyhovět a přitom pobavit diváky se zvířecí show. V Roncalli také uvažují o zařazení čísel s roboty.

Globální oteplování mění klima na mnoha místech planety. Kdysi více či méně úrodná místa se stávají nehostinnou pustinou, jako například centrální Afrika nebo Florida. V jiných částech světa naopak klima mění dříve neobyvatelná místa v potenciálně úrodné kraje. Týká se to například Sibiře, kde jsou v současnosti ohromné rozlohy země osídlené jen velice malým počtem lidí.

V současnosti je Sibiř krajinou porostlou především jehličnatými stromy, po dlouhou část roku zasypanou sněhem. Panují zde velmi nízké teploty, které jsou dokonce nižší, než v polárních oblastech. Průměrná teplota na Sibiři se v lednu pohybuje pod –10 °C, ve vnitrozemí padá až k –45 °C. V Ojmjakonu nebo Verchojansku ale mohou teploty spadnout i pod –70 °C. Letní průměry se pohybují okolo nuly. Podle studie ruských vědců by se to ale v následujících letech mohlo rychle změnit. Na Sibiři bude mnohem přívětivější klima.

TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?

Oteplování Sibiře přináší řadu obav. Roztáváním věčně zmrzlé půdy, čili permafrostu, se mění stabilita podloží, což ohrožuje silnice, železnice i budovy. Ze sibiřské půdy se do atmosféry uvolňuje množství metanu a jedovaté rtuti. Vědci ale zároveň předpokládají, že by se díky postupujícím klimatickým změnám mohla populace Sibiře do roku 2080 zvýšit o astronomických 500 procent.

Adolf Dassler měl obuvnictví v krvi, podobně jako náš Tomáš Baťa. Němci mu ostatně říkali „švec národa“. A podobně dobře uměl zacházet s reklamou. Byl také synem obuvníka a společně s bratrem Rudolfem vybudoval firmu na sportovní obuv, která neměla ve své době konkurenci. Jenže do osudu firmy i jejích majitelů zasáhla válka a sympatie k nacismu. 

Z pekaře ševcem

Mladší Adolf se narodil se 3. listopadu 1900. Na rozdíl od našeho Tomáše Bati se však vyučil pekařem. Údajně za to mohl otec. Prodej obuvi prý není perspektivní obor. Zato chleba budou lidé potřebovat stále. Láska k ševcovině ale Adolfa k rodinné tradici brzy přivedla. Prošel si bojišti 1. světové války a po jejím skončení se vrhl na to, co jej už od raného mládí zajímalo. Sportovní obuv. Výrobním materiálem jeho prvních bot nebyla kůže, ale daleko lehčí plátno. Krátce nato převzal podnik svého otce, který byl do té doby zaměřený hlavně na výrobu filcových pantoflů, a pustil se do sportovní obuvi ve velkém. Jeho specializací byly lehké atletické boty. O čtyři roky později přijal do podniku svého o dva roky staršího bratra Rudolfa a jeho název změnil na Gebrüder Dassler Schuhfabrik neboli Obuvní továrna bratrů Dasslerů.

Rudolf měl sice v kapse ševcovský výuční list, ale byl to právě Adolf, který dostal talent od „Pánaboha“. V těchto společných začátcích měli pětadvacet zaměstnanců a vyráběli sto párů bot denně. A nezůstali jen u atletiky. První boty vylepšené tretrami vyrobené speciálně na fotbal či na běh pocházejí od nich. Nebo spíše od Adolfa. Ten ostatně nápady jen hýřil. Za svůj život přihlásil okolo sedmi stovek patentů! Na olympiádě v Amsterdamu v roce 1928 už atleti obouvali boty z jejich dílny.

V následujících letech se sortiment rozrostl na třicet různých druhů bot pro jedenáct sportů a podnik bratrů Dasslerů měl na sto zaměstnanců. Následující Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 už téměř vypadaly jako přehlídka jejich značky. Nosily je i takové sportovní hvězdy jako americký atlet Jesse Owens. Ten tehdy získal celkem čtyři zlaté medaile v běhu i ve skoku do dálky. A boty na nohou mistrů světa byly nejlepší reklamou, to si Adolf Dassler moc dobře uměl spočítat. Po olympiádě se rozšířil jejich věhlas mezi veřejností a poptávka raketově stoupala. Před válkou byla firma na vrcholu a prodávala na dvě stě tisíc párů obuvi ročně.

Válečný rozkol

Pak však přišla válka. Už dávno před ní se oba bratři shlédli v myšlenkách nacismu. Do NSDAP vstoupili už v roce 1933. Větším nadšencem byl prý Rudolf. Adolf  postupem času vnímal účast ve straně více jako nutné zlo, důležité pro úspěšné podnikání. To údajně mezi bratry vneslo první rozkol. Na začátku války Adolf vstoupil do wehrmachtu, v armádě však pobyl pouhý rok. Poté se opět vrátil do své firmy. Ukázalo se totiž, že jako výrobce obuvi pro Hitlerovy vojáky bude pro armádu daleko užitečnější.

To Rudolf měl podstatně bohatší zážitky. V roce 1943 bojoval na východní frontě proti Rudé armádě. V dubnu 1945 byl však označen za vojenského zběha. A mašíroval rovnou do koncentračního tábora Dachau. Tady byl vzápětí osvobozen americkou armádou, ale ihned uvězněn jako válečný zajatec.

Američané zatkli také Adolfa, po výslechu ho ale pustili. Rudolfa věznili podstatně déle. Podezřívali jej, že byl členem SS. Po roce jej sice propustili, ale na vyhrocené vztahy mezi bratry už bylo zaděláno. Rudolf se totiž dozvěděl, že ho udal někdo z jeho nejbližšího okolí. A hned ho napadlo, kdo. Adolf se chtěl zbavit právoplatného společníka a získat firmu pro sebe. Jenže i Adolf si myslel, že ho bratr udal. Kdo měl pravdu? Těžko říct. Existují však i další verze, proč se rozhádali. Oba prý měli jinou představu o dalším vývoji firmy. A pod heslem za vším hledej ženu si snad bratři navzájem svedli manželky.

TIP: Antifašista jménem Göring: Podivuhodný příběh bratra nacistického zločince

Rudolf a Adolf se každopádně vydali na „válečnou stezku“ a začal boj o majetek, do kterého se vehementně zapojily i jejich drahé polovičky. Firma se rozdělila a oba nezávisle na sobě rozjeli své podnikání ve výrobě sportovní obuvi i dalšího vybavení. Vznikly dvě dnes nejznámější značky na světě: Adolfův Adidas a Rudolfova Puma. A sídlo společností? Oba bratři zůstali se svými podniky v  rodném městě Herzogenaurach, jen každý na jiné straně řeky. 

Trávení neboli digesce je metabolický biochemický proces, díky němuž tělo získává z potravin živiny. Když je tato přeměna probíhající v tenkém a tlustém střevě dokončena, dochází ke vstřebávání živin. Ale co s nestrávenými zbytky? Ty se hromadí v těle, mohou kvasit a zahnívat, což může způsobit i smrt (otravu krve). Proto je vyměšování stejně důležité jako přijímání potravy. Při dlouhodobém pobytu na frontě, vlivem špatných hygienických podmínek i mnohdy nekvalitní stravy však často docházelo k poruchám vylučování, které vojákům znepříjemňovaly život. V případě nedostatečně pestrého jídla se u mužů objevovala zácpa, ale daleko častější byla průjmová onemocnění infekčního původu (úplavice, tyfus).

Na pochodu i v zákopech

Pro zajištění bojeschopnosti armády je dodnes základním předpokladem zdravé mužstvo, takže vojáci museli dodržovat alespoň základní hygienická nařízení. V případě přesunu se nejednalo o nic složitého, muži prostě vykonali potřebu kdekoliv u cesty a poté šli dál. Ale v bojovém postavení to bylo horší, a tak jednotky budovaly polní záchody, většinou latrínového typu. Důstojníci museli být vždy přísní a trvat na tom, že vojáci musí používat určené latríny, a ne například spojovací zákopy, což by mohlo vést k výskytu nemocí.

Vojáci zřídkakdy trávili na latríně více času, než bylo nezbytně nutné. Mezi hlavní důvody patřil kromě nepříjemného zápachu i fakt, že se jednalo o nebezpečné místo. I když je zpravidla kryly zástěny chránící proti nepřátelským odstřelovačům, místa přinášející úlevu se často stávala cílem dělostřelců, kteří detekovali rušnější pohyb vojska. Když se tu však vojáci cítili bezpečně, v klidu si na latríně přečetli dopisy z domova či noviny, protože je nemohli nadřízení nařknout, že se „zašívají“. 

Nezapomeňte po sobě uklidit! 

I v případě budování latrín platily určité zásady. Za tím účelem vydávaly jednotlivé armády pokyny a návody obsahující také jednoduché nákresy. Mezi základní pravidla patřilo, že latríny nesměly ohrozit spodní vody, proto měly být umístěny nejméně 30 m od zdrojů pitné vody. Stejná měla být nejmenší vzdálenost od pozice jednotky. Pokud vojáci kopali latrínové příkopy, zeminu ukládali poblíž. Jáma se pak měla průběžně zasypávat vápnem a případně i zeminou. Po opuštění postavení mělo mužstvo příkop zasypat 8cm vrstvou hlíny, zhutnit a celý proces opakovat, než došlo k naplnění latríny. Na závěr vojáci navršili nad příkopem násep vysoký asi 30 cm a na něj umístili ceduli s nápisem „uzavřená latrína“ s datem uzavření.

Taková bývala teorie, v praxi ale jednotky často odcházely, aniž by po sobě „uklidily“. Mezi nejjednodušší stavby patřily takzvané Donnerbalken (volně přeloženo jako hromové trámy či prkna), v praxi se jednalo o dvě tyče nad vykopaným příkopem. Ten býval obyčejně 30–50 cm široký, hloubky okolo metru a dlouhý dle potřeby (zpravidla 1–10 m). Dobové nákresy dokazují, že existovaly i různé varianty a vylepšení – sedačky zbudované ze sbitých tyčí či prken i jednoduché přístřešky chránící proti nepřízni počasí. Pokud velení předpokládalo delší pobyt vojska na pozicích, došlo na budování komfortnějších variant latrín.

Trvalejší stavbou, která zajišťovala mužům více soukromí, byly mobilní dřevěné kadibudky, které se daly po naplnění jámy přenést na jiné místo. Objevovaly se proutěné, dřevěné či plátěné zástěny chránící nejen před nepřátelskými dělostřelci, ale také před pohledy kamarádů. Problém nastával v zákopech, které vojáci sloužící na nejexponovanějších úsecích fronty mohli zřídkakdy opouštět. Tam pak budovali jednoduché suché záchody – zpravidla za pomocí kýblů či prázdných konzerv. Takové toalety však museli denně vyprazdňovat, jinak kromě nesnesitelného zápachu opět hrozilo šíření nemocí. Tuto službu obyčejně vykonávali muži v rámci odpykání menších trestů za kázeňské prohřešky. 

Objímání stromů 

Některá nařízení bývala úsměvná a je jasné, že je vymýšleli důstojníci z tepla kanceláří. Podle nich si měl voják například vyhloubit důlek, chytnout se oběma rukama stromu a vykonat potřebu. Naskýtá se otázka, zdali by to vše stihl bez újmy na zdraví a na oděvu. Úsměvně působí i návod, jak vyrobit toaletu ve skříni, nebo doporučení zasadit nad zasypanou jámou stromek. Zajímavý nápad představovala takzvaná vypalovací latrína. Tvořil ji ocelový sud opatřený madly, jenž měl nahoře sedací desku s poklopem, a měla se používat v místech, kde se nedala vykopat díra. Denně pak měli vojáci obsah zlikvidovat zapálením hořlavé směsi (1 litr benzinu a 4 litry nafty). Tento způsob používaly i jednotky během války ve Vietnamu.

TIP: Vojákem Velké války: Jak se žilo českým brancům za 1. sv. války

Dochovaly se také stovky fotografií s vojáky „v akci“. Jde většinou o naaranžované snímky, které pak sloužily k pobavení, a muži je posílali i domů. Často je doplňovali, různými žertovnými nápisy, například „Těžké dělostřelectvo na východě“ („Schwere Artillerie im Osten“), „Důležitý bod, který s největší vytrvalostí držíme obsazený“ („Ein wichiger Punkt, den wir mit größter Ausdauer Besetz halten“) či „Kladení min na nepřátelském území“ („Minen-Legen in Feindesland“). Kromě smyslu pro humor mužů v poli dokládají skutečný stav zařízení určených k vykonávání potřeby. Některé fotografie se objevily dokonce i na pohlednicích schválených ministerstvem války a měly odlehčit skutečné strádání mužů na frontě. 

Astronomové nám už dlouho předkládají podivuhodná odhalení. Díky nim jsme poznali hvězdy, mlhoviny, galaxie, černé díry i cizí planety, na kterých by možná mohl být život. Velice jsme si rozšířili obzory a kosmos se pro nás stal nesmírně rozlehlým místem plným divů. Nyní jsou však odborníci na stopě něčeho naprosto převratného. Reálně se totiž před námi rýsuje možnost, že náš vesmír není jediný – že žijeme v nevelké části vesmíru vesmírů, tzv. mnohovesmíru. Šlo by jistě o ten nejpřekvapivější objev v dějinách.

Svět za hranicemi

Lidé již dlouhé věky přemýšlejí o tom, kam až kosmos sahá. Když vyšlo najevo, že se rozpíná, mnozí se ptali, jak asi vypadají jeho hranice a co by se mohlo nacházet za nimi. Máme jen omezené možnosti přímého pozorování. Astronomové však poslední dobou naznačují, že možná dokážeme prozkoumat oblasti, odkud k nám světlo nikdy nedoletí. A že tam toho najdeme víc, než jsme si kdy dokázali představit.

Ve fyzikálních teoriích, které se dotýkají samotné podstaty kosmu, se stále častěji objevuje tzv. mnohovesmír. Podle uvedené myšlenky neexistuje jen jeden kosmos, ale velké množství – možná nekonečně mnoho – vesmírů. Každý z nich má přitom svoje fyzikální zákony i základní konstanty, navzájem se ovšem tyto světy mohou lišit. Všechny dohromady pak vytvářejí skutečný všeobjímající vesmír, tedy mnohovesmír.

Jaký může být?

Americký teoretický fyzik Brian Greene ve své knize The Hidden Reality (česky Skrytá realita) z roku 2011 uvádí hned devět modelů mnohovesmíru, které se však nemusejí vždy navzájem vylučovat. „Prošívaný“ mnohovesmír (anglicky „quilted multiverse“) je z nich úplně nejjednodušší. Vychází z představy mnohovesmíru jako nekonečného vesmíru, který není zakřiven sám do sebe. Jednotlivé vesmíry v něm existují vedle sebe – tak trochu jako vzory na prošívané dece –, přičemž některé jsou úplně stejné jako ten náš. Každopádně od sebe leží nepředstavitelně daleko.

Inflační mnohovesmír souvisí s teorií kosmologické inflace, podle níž se náš kosmos na počátku dramaticky „nafoukl“. V inflačním mnohovesmíru se přitom podobné nafukování odehrává pořád a vesmíry v něm vznikají jako houby po dešti. 

Hned tři modely mnohovesmírů vycházejí ze světa teorií superstrun. Podle M-teorie, která teorie superstrun zastřešuje, představuje možná celý náš kosmos bránový svět, trojrozměrnou membránu, jež se vznáší jako jedna z mnoha ve čtyřrozměrném bránovém mnohovesmíru. Z M-teorie rovněž vyplývá, že by za jistých okolností mohl fungovat i cyklický mnohovesmír. V něm by se bránové světy srážely a jejich kolize by zažehávaly Velké třesky, v nichž by se rodily nové vesmíry. Podle M-teorie také existuje sice konečný, ale zároveň ohromně velký počet možností, jak mohou být nastaveny základní fyzikální parametry kosmu. A náhodné kvantové fluktuace, k nimž neustále dochází, možná takové vesmíry doopravdy zformovaly. Všechny dohromady by pak měly tvořit mnohovesmír krajiny teorie strun. 

Podle podivuhodné teorie mnoha navzájem se ovlivňujících světů („many interacting worlds“) existuje obrovské množství paralelních světů, které se vzájemně ovlivňují. V takovém případě možná jejich částice mezi jednotlivými vesmíry prosakují, navzájem na sebe působí a vyvolávají tak zvláštní efekty, jež pozorujeme v mikrosvětě a známe je jako kvantovou mechaniku. Popsané paralelní světy by pak dohromady tvořily kvantový mnohovesmír.

Holografický princip rovněž vychází ze strunových teorií a tvrdí, že nežijeme v trojrozměrném prostoru, ale v hologramu, který jako trojrozměrný jen vypadá. A možná takto funguje celý holografický mnohovesmír. Pro některé vědce zůstává ve hře i možnost, že nás obklopuje velice důmyslná a složitá počítačová simulace – a pokud by byla opravdu důkladná, mohla by zahrnovat celý simulovaný mnohovesmír. Aby byl výčet úplný: Kosmolog Max Tegmark přišel s filozofickou úvahou, podle níž naše realita představuje matematickou strukturu. V Tegmarkových vizích žijeme v ultimátním mnohovesmíru, jenž zahrnuje všechny matematicky možné vesmíry.

Co prozradí reliktní záření?

Mohlo by se zdát, že kdybychom žili v jednom z vesmírů mnohovesmíru, nikdy se o těch ostatních nedozvíme. Někteří odborníci však věří, že šance na průzkum paralelních kosmů přece jen existuje. Mohla by nám při tom významně pomoct sonda Planck, kterou v roce 2009 vypustila ESA. Hlavním cílem observatoře bylo detailně zmapovat reliktní mikrovlnné záření prostupující celý vesmír, které podle všeho vzniklo nedlouho po Velkém třesku (viz Reliktní záření). Ze zmíněného záření jsme už získali o našem kosmu řadu zajímavých informací, například co se týče jeho stáří, velikosti či hustoty. Badatelé teď doufají, že nám reliktní záření odhalí mnohem víc – totiž existenci dalších vesmírů uvnitř mnohovesmíru.

Podle astronoma Stephena Feeneyho z University College London pozorování reliktního záření přesvědčivě potvrzuje již zmiňovanou teorii kosmologické inflace. Podle této představy prošel náš vesmír bezprostředně po svém vzniku obdobím bleskového nafouknutí – inflace –, při němž se dramaticky zvětšil. Fyzikální teorie přitom naznačují, že je taková inflace nejen možná, ale že by mohla také úzce souviset s existencí mnohovesmíru.

Dokončení: Multivesmír aneb Kolik vesmírů existuje… ve vesmíru? (2)

Jak prohlásil jeden z tvůrců teorie kosmologické inflace Alan Guth z Massachusetts Institute of Technology (MIT), většina jejích verzí vede ve skutečnosti k věčné inflaci, která se nikdy nezastaví. Znamenalo by to „pučení“ nových a nových vesmírů, a vznik mnohovesmíru by byl v takovém případě prakticky nevyhnutelný. Pokud kosmologickou inflaci pohání nějaká energie ukrytá v prázdném prostoru, může se její množství lišit místo od místa – a pak by se lišila i povaha inflace: Někde by mohla být velmi líná a jinde zase nekontrolovatelně bouřit a vytvářet nové inflační vesmíry jako na běžícím pásu. Každý z takto vzniklých kosmů by měl mít svoji fyziku, jež by rozhodla o jeho osudu. Některé světy by byly nudné a prázdné, jiné zase plné částic – jako ten náš.

Proteiny se skládají z řetězců aminokyselin. Těch základních je sice jen dvacet, ale i tak je počet variant proteinů naprosto ohromující. Říká se, že počet možných proteinů převyšuje množství všech atomů v našem vesmíru. Zkoumat něco tak proměnlivého je proto velmi náročné. Kromě tradičních výzkumných týmů se na tom v poslední době podílejí umělé inteligence, a také občanští vědci, kteří studují proteiny ve svém volném čase. Výzkum přitom zasahuje i do oblastí, kde bychom seriózní vědu nejspíš nečekali...

Od roku 2008 na výzkumu proteinů pracují i hráči online hry Foldit, která unikátním způsobem spojuje zábavu s hodnotnými vědeckými výsledky. Zapojit se přitom může kdokoliv. Hráči Folditu už mají na svém kontě objasnění struktury proteinů i vylepšení funkce užitečných enzymů. V roce 2011 se například hráčům hry podařilo rozluštit krystalickou strukturu retrovirální proteázy Mason-Pfizerova opičího viru (M-PMV), který způsobuje AIDS u opic. Správný 3D model tohoto enzymu zvládli vytvořit za tři týdny, vědci se přitom tímto problémem zabývali přes patnáct let. Až doposud ale hráči vždy „hráli“ s již existujícími molekulami proteinů.

TIP: Hráči online hry porazili vědce v sestavování struktury proteinu

Nedávno se hráčům této tvůrčí hry povedlo poprvé úspěšně navrhnout strukturu zcela nových syntetických proteinů, jaké se v přírodě nevyskytují. Podle odborníků je rozmanitost nových proteinů, které vymysleli hráči, zcela udivující. Tímto způsobem mohou vzniknout nové vakcíny nebo třeba nové léky proti rakovině.