Jedním z nejvíce pozoruhodných rysů krajiny Skotska, viditelných na velkou vzdálenost, jsou takzvané crannogy. Jde o několik set malých ostrovků, které jsou rozeseté v jezerech, především v západní části Skotska a na ostrovech Vnějších Hebrid. Víme, že jsou umělého původu, a že vznikly přinejmenším z části nasypáním hromad kamení, jejich původní účel ale zůstává záhadou.

Britští archeologové nedávno zjistili, že crannogy jsou vlastně ještě starší, než legendární kamenné stavby ze Stonehenge. Objevili tam totiž neolitickou keramiku, která je dovedla k závěru, že crannogy byly vybudovány kolem roku 3 640 před naším letopočtem. Až doposud se přitom vědci domnívali, že crannogy jsou mnohem mladší. Jejich vznik kladli někdy až do doby železné, kolem roku 800 před naším letopočtem.

TIP: Extrémně horké léto v Anglii odhalilo doposud skrytá archeologická naleziště

Vědci se pustili do intenzivního pozemního i podvodního průzkumu těchto unikátních ostrůvků. Použití radiokarbonového datování je nakonec dovedlo ke stáří, které o 200 až 500 let předchází před nejranější fází budování staveb ve Stonehenge v jižní Anglii. Zatím je ale datováno jen asi 10 procent crannogů, takže před archeology je ještě spousta práce. 

Do jaké míry je francouzská Guyana skutečně kusem Francie?

Bagety a Eiffelovka se tu nekonají, je to navzdory všudypřítomným vlajkám EU skutečná džungle. Nedá se srovnat ani s Korsikou, je to o poznání drsnější kraj, což je vidět i na chování místních obyvatel. V sousední Brazílii stojí lidský život padesát reálů, tady je to o trochu lepší, i když loupežná přepadení s mačetou nejsou nic neobvyklého.

Jak moc souvisí s místní kriminalitou těžba zlata?

V roce 2006 bylo jen v hlavním městě Cayenne spácháno 67 vražd, z toho tucet jen kvůli zlatu. Ve městě žije 200 000 obyvatel a kolem 35 000 nelegálních imigrantů. Prakticky každých patnáct lidí ze sta nemá v pořádku papíry. Brazílie, která s francouzskou Guyanou sousedí, oficiálně zlato nedováží, a Guyana ho oficiálně nevyváží. Přesto místní zlatníci v Oiapoque vykoupí pět až deset kilo zlata za den. To je denní obrat tržeb a jde o zlato vytěžené v pralesích. Míra kriminality je nejvyšší v celé Francii a je to dáno právě nelegálním mnohasetmilionovým byznysem se zlatem.

Byl jste ve francouzské Guyaně jako příslušník cizineckých legií, které mají proti nelegální těžbě zasahovat. To ale není první impulz francouzské vlády směřující k jejímu zastavení…

Od roku 2002 běží operace Anakonda, později přejmenovaná na operaci Harpyje. V roce 2006, po prvním útoku na člena guyanské gendarmerie, byla na pokyn ministra zámořské oblasti zapojena do akce i cizinecká legie (prezident Sarkozy byl tehdy teprve ministrem vnitra). Gesto však mělo nejspíš uklidnit veřejnost, než skutečně přinést reálné výsledky. Postupovalo se skutečně zvolna – v roce 2002 provedla policie jen devět zásahů, zatímco třeba v roce 2006 jich už bylo 112. Za toto období bylo zabaveno dvaačtyřicet kilogramů zlata, 1 400 motorů od čerpadel, 900 000 litrů paliva a 650 tun jídla. Čísla sice vypadají impozantně, jenže to celé stálo třiašedesát milionů euro a výsledek byl jediný: namísto velkých těžařských míst, která vypadala jako malá města se stovkami obyvatel, se těžařské tábory atomizovaly a rozprskly po pralesích.

Tehdy přišel čas pro legionáře?

Ne úplně, k nasazení legionářů se úřady chovaly zdrženlivě a vedení a schvalování plánovaných akcí bylo podřízeno důstojníkům gendarmerie, tedy policie podřízené ministerstvu obrany. To působilo řadu komplikací. Čím víc lidí je do plánování zapojeno, tím větší hrozí riziko úniku informací a členové gendarmerie v Guyaně skutečně nepatří mezi nejdůvěryhodnější lidi. Oni jezdí sloužit do Guyany na turnusy, je to pro ně spíš nepříjemná součást exotické dovolené. Peníze, které přináší nelegální těžba a obchod se zlatem, se pravděpodobně dostávají i k některým z nich. Postup francouzské vlády byl možná motivován spravedlivou obavou o stav životního prostředí, ale byl to polovičatý krok. Jinými slovy, nezdálo se, že by se někdo skutečně snažil situaci řešit. Náš úkol zněl „potírat nelegální těžbu“, ale toho se nám dosáhnout prakticky nikdy nepodařilo. A velkou překážkou byla právě vzájemná „koordinace s jinými složkami“.

Chápu správně, že jednotky gendarmerie vám házely klacky pod nohy? Jak se to projevovalo?

Ne úplně. Reakční doba každé jednotky je limitovaná časem pohotovosti. Přesto byli nelegální kopáči zvaní garimpeiros vždy informovaní v takovém rozsahu, že za čtvrt hodiny po nich nebylo na místech ani památky. Některé opravdu velké zásahy se připravovaly centrálně i týden dva dopředu. Pak se není čemu divit, že po příletu na takové místo už na zemi nezůstávalo po těžařském místě vůbec nic. Proto byly postupně zásahové týmy přesouvány z hlavního města dále do džungle, aby se zkrátila reakční doba. Tím ale vlastně skončily časy rychlých akcí, a nastala fáze hlídkování, propátrávání terénu a blokování zásobní infrastruktury garimpeiros. Hlavní náplní operací cizinecké legie byly malé akce patrol, typu „najdi a znič“, kde to už bylo lepší.

To už zní jako slibná možnost něčeho dosáhnout. Bylo tomu tak i ve skutečnosti?

Problémem bylo prakticky nulové informační zajištění. Vojenská jednotka byla běžně vysazena na místě v pralese, odkud prováděla svou činnost bez informačního zázemí, a po třech měsících, obvykle v době kdy začala její činnost přinášet výsledky, byla stažena zpět, aniž by novému turnusu mohla jakkoliv předat zkušenosti. Na to, že operace běžela kontinuálně od roku 2002, je pozoruhodné, že neexistovala podrobná mapa jednotlivých aktivních těžařských míst. Tedy, pravděpodobně existovala, ale nikdy ji nedostaly vlastní jednotky plánující akce. V orientaci jsme byli odkázaní na francouzskou pilotní mapu z roku 2002, která má navíc jiný systém navigačních koordinátů než ostatní mapy. Jak dlouho si myslíte, že taková mapa v tropech vydrží čitelná? Přitom přímo vedle základny v Cayenne po celou dobu fungovala pobočka Geografického ústavu pro satelitní snímkování, ale z něj jsme nikdy žádné informace nedostali. Bez potřebných informací je efektivita zásahů vůči těžařům minimální.

Co jste tedy dělali, nebo spíš mohli dělat?

Začali jsme se soustředit na narušení infrastruktury těžařských táborů. Celá oblast zelené hranice je závislá na řekách a vodní toky jsou jediné dopravní tepny, spojující jednotlivá místa v pralesích. Na řece jsou tu skutečně všichni životně závislí. Pomocí nekontrolovaného pohybu motorových pirog mohou být zásobovány i ty nejodlehlejší doly materiálem. V období dešťů, kdy hladina řek Maroni nebo Tampok stoupá o čtyři metry, se i malý potůček stává řekou. Zásoby se tak mohou dostat i k táborům daleko v pralesích, je to doba největší frekvence průjezdů zásobovačů. Proto jsme se rozhodli kromě propátrávání hypotetických sitů, tedy těžebních míst, přerušit tohle zásobování. Bez zásob nafty a rtuti, s narušováním jednotlivých těžařských míst, se přestane práce kopáčům vyplácet, a musí sami odejít. Nebylo to ale vůbec snadné, a to opět kvůli postojům místních francouzských úřadů.

V čem byl zádrhel tentokrát?

Vedle nelegálních těžařů v oblasti surinamské hranice funguje také několik „legálních“. A kvůli nejednotnosti v postupu administrativy je nemožné odlišit pirogu se zásobami nafty pro nelegální kopáče od té, která veze materiál pro povolenou těžbu. Jednoduše zadržíte náklad pašeráků, ale kvůli lejstru s razítkem je musíte pustit. Přitom víte, že právě nevezou zásoby těm, kdo mají licenci, ale těm, kteří za ně budou ochotni zaplatit. Proces zabavování majetku měl také svá úskalí. Pohyb v džungli je sám o sobě nesnadný. Kopáči a jejich zásobovači si mohou za zlato dovolit to nejlepší vybavení, k převážení nákladu například čtyřkolky. Když se nám podařilo přímo na situ získat devět čtyřkolek, nemohli jsme si je ponechat pro naše potřeby, museli jsme zůstat u „osvědčené metody z druhé světové války“, což znamená, že jsme museli pořád všechno nosit na zádech. Tříkolky putovaly do hlavního města, kde byly v dražbě prodány – a narazíme na ně zase třeba za dva týdny, když slouží dalším zásobovačům.

Je to nekonečný koloběh. Podobné je to i s lodními motory. Není úplně efektivní pronásledovat pirogu, jejíž motor má výkon 120 koní, pokud ta vaše má jen 40. Když se vám podaří pašeráckou loď zajmout, motor si nechat nemůžete. Opět putuje na dražbu, aby zase mohl brzo posloužit pašerákům. Veřejné dražby zabaveného materiálu byly sice právě kvůli zpětné redistribuci v roce 2006 oficiálně zastaveny, ale neoficiálně pokračovaly ve velké míře dál.

Zdá se, že jste měli skoro úplně svázané ruce… Dalo se vůbec něčeho dosáhnout?

Procházeli jsme džungli, zjišťovali, jestli nejsou staré sity znovu obsazené, mluvili jsme s domorodci. V optimálním případě jsme narazili na stopy nedaleké těžby v podobě zakalené říční vody a vyrazili jsme na zásah. I když řeka Tampok byla v důsledku těžby zakalená prakticky pořád. I v tomhle případě jsme vždycky dorazili do už vyprázdněného tábora. Garimpeiros stačili všechno cenné – motory, česla, hadice a rtuť – ukrýt. Většinou naházeli vybavení do tůní nebo řeky, nebo schovali do skrýší v podzemí. Sami utekli do pralesa, jen pár stovek metrů od nás, a tady čekali. Vylovili jsme veškeré vybavení, zneškodnili je, tábor zapálili a odjeli. Během dvou dnů ale dokážou šikovní kopáči nástroje opravit, a těžba jede nanovo. Výsledky přinášely až opakované návštěvy. Po dvou až třech přepadech a při přetrvávajícím blokování zásob už neměli garimpeiros nic a museli těžby zanechat.

Zní to velmi dobrodružně. Přestřelky v džungli, nahánění zlatokopů a dobrodružství z akčních filmů…

Vůbec ne. Garimpeiros jsou sice všichni ozbrojení, ale žádný střet s námi neriskují. Ví, že nemají co ztratit, kromě času. Pokud bychom zlatokopy zatkli, přišla by na řadu jejich repatriace. A ta, administrativně řešená, přijde v přepočtu na 1 500 euro na jednoho. Přitom jej úřady vysadí hned za brazilskou hranicí, a za dva dny už je zase zpět v pilné práci. Na pistole došlo jen, když se na situ podařilo zadržet zlato před odevzdáním překupníkům. Ale ta situace, že se podařilo při jednom zátahu zadržet pět kilogramů zlata po stogramových odvážkách, skutečně nastala jen jednou. Velkou měrou k ní došlo právě díky tomu, že nebyla včas informována gendarmerie, respektive, jednalo se o malou utajenou akci v naší kompetenci. No a pronásledovat kopáče je vůbec dost nesnadné – stačí jim například, aby se dostali za řeku, do Surinamu, a tam už je nikdo honit nemůže. Jim stačí počkat si na břehu. Dobře vědí, že na jejich situ nemůžeme být věčně.

Potřebují tedy hlavně čas a trpělivost. Jak vlastně těžba zlata probíhá z jejich pohledu?

Prvním krokem garimpeiros je najít vodní zdroj. Stačí i malý potůček. Pak postaví hráz a vytvoří zásobu vody pro odsávání a promývání zlatonosných jílů. Ty se většinou načerpávají z řeky, nebo z trychtýřovitých nádrží. Následně jíl prohánějí sítem separátorů, kde se zlaté plíšky těžkého kovu usazují. Zhruba po týdnu se sediment „zahustí“ rtutí. Tenhle kov vytvoří amalgám, který stáhne zlato dohromady. Pak se síta propláchnou, a jede se nanovo. V zásadě každý jeden sit potřebuje jen vodu, motor k čerpadlu a rtuť. Na obsluhu těch nejmenších sitů postačí čtyři lidé. Princip je tedy pořád stejný, jako kdysi v Americe na Klondiku. Když skončí, přesunou se hned vedle, a tak postupují pralesem, a nechávají za sebou něco, co připomíná krajinu z filmu Cesta do pravěku. Vyvrácené stromy, rozrytá půda a toxické bažiny. Tucet kopáčů už dokáže za pár měsíců zničit plochu pralesa o rozloze tří fotbalových hřišť.

Měli jste možnost udělat si obrázek o tom, jaký je vztah místních obyvatel, zejména indiánů, k těžařům?

Oni jsou jejich první obětí a těžba zlata je ovlivní přinejmenším nepřímo. Všechno to stojí na řece a každodenním koloběhu. V šest ráno vyrazí místní rodinka na piroze doprostřed řeky, umyjí se, naberou vodu, nachytají ryby. Nic z toho ale není v otrávené řece možné. Nezůstane jim žádná obživa a samozřejmostí jsou zdravotní komplikace. Horší variantou je, když se hladoví garimpeiros vydají do vesnice domorodců pro zásoby. To pak teče krev. Ale navzdory romantizujícím představám nestojí proti těžařům indiáni s foukačkami a oštěpy. Vesničani jsou od překupníků dobře zásobení zbraněmi, na brokovnici tu nemusíte mít ani povolení, a v domorodých osadách není problém narazit třeba na staré kulomety.

Romantika dostává od reality na frak…

V Evropě tradovaná představa pralesních indiánů, žijících v National parc du Guayane, je do značné míry velká iluze. Ti, kteří žijí ve větší vzdálenosti od civilizace, skutečně tu a tam obdělávají manioková políčka a loví ryby, většinou jsou ale živi jen z podpory a jinou práci nehledají. Francie dokonce přispívá nemalou částkou na „udržení folklóru“, aby indiánské děti chodily třikrát týdně do školy v tradičních oděvech, červených sukýnkách. Řemeslo se pořád cení, jenže stále méně domorodců dokáže třeba vyrábět pirogy z tvrdého dřeva, jako dříve. Místo domorodé loděnice teď u vesnice častěji narazíte na nezbytný civilizační doplněk – talíř televizního satelitu.

Dochází i k tomu, že sami domorodci se na těžbě podílejí?

Až na několik výjimek platí, že domorodci nejsou do těžby zlata zapojení. Smutnou výjimkou byla například postava jistého domorodého náčelníka, člena místní samosprávy, který se spolupodílel na vedení národního parku. Ukázalo se, že na území svého etnika sám provozoval jeden nelegální těžařský sit. Jinak indiáni spíš spolupracují s vládou na zásazích proti kopáčům, většinou pomáhají jako průvodci a řidiči pirog. Jejich motivace vychází stejnou měrou z nevraživosti vůči kopáčům a z odměny – většinou barelů benzínu – kterou si berou za své služby ze zničených těžařských míst.

Asi není překvapení, že místní z tamního přírodního bohatství nic nemají. Jak je činnost výnosná pro těžaře?

Garimpeiros vydělávají v průměru 500 euro měsíčně, a přibližně 510 musí zaplatit na poplatcích. Pracují 12–16 hodin denně, ale většina zisku jde do pronájmu strojů a nářadí, za maziva, naftu a jídlo. Prakticky tak v lepším případě skončí zase na nule. Před příchodem období dešťů jde navíc cena veškerého vybavení a paliv v důsledku omezeného zásobování až čtyřnásobně nahoru. Nejlepším znakem výnosnosti situ je přítomnost nevěstince, známka toho, že se tu točí velké peníze. Na mega-sity, jako byly ty v Saint-Elie, už ale dnes nenarážíme. Byla to skutečná jihoamerická města Divokého západu, často s dvěma tisícovkami obyvatel. Kopáči tu pracovali v průmyslových měřítkách, za pomocí bagrů. Tyto osady byly vybaveny bary, nevěstinci a měly i vlastní kostel.

Maloplošná i průmyslová těžba ovšem přináší ty stejné dopady na ekosystém, ne?

Prakticky ano, rozdílné je jen měřítko. Garimpeiros musí jíst, a nehledí na zdroj potravy. Našli jsme papoušky ara, uvařené a oškubané v polévce. Na černém trhu by jeden takový opeřenec vydělal tisíce, ale hlad je hlad. Platí to i pro pekari, tapíry nebo jelínky. Zlatokopové sní naprosto všechno, co uloví. U každého situ je současně jedno velké smetiště – plasty, barely od nafty, zbytky maziv – to vše odhazované přímo do pralesa. A nikdo to tu po nich uklízet nebude. Fragmentace území, daná přítomností situ, je samozřejmostí. Zůstává tady skutečná poušť a nejhorší je neviditelný nepřítel – rtuť.

TIP: Cizinecká legie - Legendami opředení bojovníci za slávu Francie

Máte k dispozici nějaká čísla o přítomnosti tohoto těžkého kovu v oblasti?

V roce 1993 nebyla rtuť v řekách patrná, od roku 1994 byla zaznamenána její přítomnost, ale byla v normě. Od roku 1997 má 60 % všech indiánů zvýšenou úroveň, okolo deseti mikrogramů na gram tělesné hmotnosti. Zvyšuje se procento narozených postižených dětí, potratů a tělesných deformací. Bez řeky nemohou domorodci žít, a právě znečištěné řeky jsou příčinou těchto problémů. Těžba zlata rozvrací celý pralesní ekosystém, ať už viditelně, nebo postupnou otravou. A musím smutně přiznat, že vojenská akce na tom nedokázala vůbec nic změnit.

Kdo by neznal tajemnou marsovskou lidskou tvář? Fanoušci vesmíru si jistě vzpomenou i na snímek levitující lžíce, který na rudé planetě pořídil v roce 2015 rover Curiosity. Zdaleka nejúspěšnějším lovcem je ale v tomto směru sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) - v loňském roce objevila na povrchu Marsu batmanské logo, a také pyramidu v kaňonu Candor Chasma.

Také nejnovější úlovek jde na konto sondy MRO - tentokrát jde o logo Hvězdné flotily ze světa Star Treku. Vzhledem k tomu, že se kolem podobných nálezů okamžitě vyrojí spousta „zaručených“ konspiračních teorií, objevitelé loga očekávají zprávy o Marťanech, kteří jsou ve skutečnosti fanoušci Star Treku.

Logo z lávy

Ve skutečnosti jde pochopitelně o geologický útvar, což ale neznamená, že není zajímavý. Logo Hvězdné flotily se nalézá poblíž dalších podobných úvarů v impaktní pánvi Hellas Planitia. Obrovská pláň o průměru asi 2 200 kilometrů a hloubce až 9 kilometrů se rozkládá na jižní polokouli Marsu. Je to vlastně jeden velký kráter, který asi před 4 miliardami let vyhloubil dopad asteroidu, o průměru asi 200 kilometrů.

Na vzniku loga Hvězdné flotily se zřejmě podílely tři klíčové faktory: písek, láva a vítr. V dávných dobách byl povrch Marsu na řadě míst vulkanicky aktivní. Na místě, kde vznikl dotyčný pozoruhodný útvar, se zřejmě vylila láva a obtekla písečné duny, které vytvaroval vítr podobně, jako známe písečné duny na Zemi. Když láva utuhla, zachovala si tvar písečných dun až dodnes.

TIP: Ježíš z toastu, obličej z Marsu: Švindl jménem pareidolie

Není tajemstvím, že Star Trek hrál významnou roli v životě řady lidí, kteří se zabývají astronomií. Celá řada objektů a útvarů ve Sluneční soustavě nese jména, která pocházejí právě z fiktivního světa Star Treku.

Drony v dnešní době změnily spoustu věcí. Přinesly doposud nevídané fotografie a videa, pomáhají v ochraně přírody, přepravují krev a orgány pro nemocnice anebo se podílejí na záchranných misích v případě neštěstí a katastrofy. S drony se ale také pojí zcela nové komplikace a problémy.

Drony mohou nenápadně pašovat drogy a další nelegální náklady. Také mohou v nestřežené chvíli vyděsit lidi, způsobit škody na cti nebo na majetku a bohužel také ohrozit provoz na letištích. V Japonsku se proto rozhodli zatočit s nezodpovědnými majiteli dronů.

TIP: Pomáhat a chránit: Ve Velké Británii vznikla první policejní jednotka dronů

Nové nařízení v Zemi vycházejícího slunce trestá piloty dronů, kteří řídí své drony v podnapilém stavu. Kdo bude přistižen při pilotování dronu o váze vyšší než 200 gramů pod vlivem, může počítat s trestem vězení v délce až jeden rok a s pokutou ve výši 2 750 dolarů (přes 62 tisíc Kč). Pokud bude podnapilý pilot provádět s dronem nebezpečné manévry, jako například nalétávat na lidi, pokuta se může vyšplhat až do výše 4 600 dolarů, tedy v přepočtu přes 100 tisíc korun. 

Oblasti Jižní a Střední Ameriky zůstávají pro hledače ztracených kultur opravdovým rájem – navzdory tomu, že v jejich případě většinou nešlo o „záhadná“ zmizení, nýbrž o zcela jednoznačný důsledek bezohledného konání conquistadorů. 

V pádu starobylého města Tiwanaku ovšem sehrály roli i další faktory: například výstavba železničního náspu v 19. století či fakt, že dávné monolity sloužily ještě v minulém století k budování okolních vesnic. Dnes tak mají archeologové k dispozici pouhé čtyři monumenty, zahrnující zbytky pyramid Apakany a Pumapunku (v překladu brána pumy) a ruiny dvou chrámů včetně několika soch. I tak malé dědictví ovšem podává neocenitelnou zprávu o existenci jedné z nejzáhadnějších civilizací v dějinách. 

Říše Tiwanaku měla vzkvétat někdy v letech 200–1000 a v dobách největší slávy sahala od peruánského pobřeží až k severní Bolívii a zahrnovala i část Chile. Její stejnojmenné centrum vyrostlo v povodí posvátného jezera Titicaca, nejvýznamnějšího sakrálního místa andských kultur. Centrum impéria se soustředilo okolo města Tiwanaku, jež mělo v dobách největšího rozkvětu až 70 tisíc obyvatel. Jelikož leželo v úctyhodné nadmořské výšce 3 850 m, pyšnilo se i jedním rekordem: Představovalo nejvýš položené sídlo starověkého světa. 

Zmizelí znalci kamene 

Archeologické nálezy svědčí o neobyčejně vyspělé kultuře, o níž se však nepodařilo zjistit téměř nic. Je však víc než zřejmé, že její dávní stavitelé museli mít mimořádné znalosti. Použitý kámen se v místě vůbec nevyskytuje, a ohromné bloky tam tudíž lidé museli dopravit z lokalit vzdálených minimálně desítky kilometrů. Kameny navíc spojuje zvláštní slitina kovů – materiál, který se v regionu rovněž nenachází.

TIP: Kamenný poklad v srdci džungle: Odhalená tajemství mayské megapole

Zřejmě největší údiv vzbuzuje komplex Pumapunku, který je doslova posetý kamennými monolity, jež jsou tak dokonale opracované, že působí jako ořezané laserem. Kdysi zřejmě tvořily pyramidu, přičemž jednotlivé kusy vážící i stovky tun do sebe naprosto přesně zapadaly. Zůstává obrovskou záhadou, jak dávní tvůrci podobného výsledku dosáhli. Podle vědců je totiž téměř nemožné uskutečnit takový projekt bez přesných plánů a nákresů – a písmo prý přitom stavitelé jedné z nejzáhadnějších zmizelých říší neznali. 

Bessie Warfieldová. Žena, která pořádně zatřese britskou monarchií. Královská rodina není příliš zvyklá na skandály a temperamentní Američanka snad slovo „skandál“ vymyslela. Ctižádostivá mladá dívka z velmi dobré rodiny dostala jméno Bessie, nechce se ale jmenovat jako nějaký zatoulaný pes. Přikloní se ke svému druhému křestnímu jménu Wallis. Na svém příjmení nijak nelpí. Během života ho změní hned několikrát. 

Manžel sem, manžel tam

Provdá se brzy, už ve dvaceti letech za pilota Winnfrieda Spencera. Rozhodně ale není žádná domácí puťka. Má skvělé vzdělání. Miluje společnost a o ctitele nemá nouzi. Najde si mezi nimi i druhého manžela. Burzovní makléř Ernest Simpson kvůli ní opustil ženu a dítě. Wallis se nemá špatně. Ale ruku na srdce. Která žena by odolala, kdyby se jí začal dvořit anglický princ? Následník trůnu princ Eduard! Byla to láska, nebo jen okouzlení vidinou královské koruny? Ať tak či onak, jejich vztah se brzy stane veřejným tajemstvím. Britové jsou zděšeni. Že by se jejich královnou měla stát dvakrát rozvedená Američanka?! V žádném případě!

TIP: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Když Eduard VIII. v lednu 1936 nastoupí na trůn, skandální lásku mu zatrhnou. Mladý král se všemožně snaží. Navrhne, aby se Wallis stala jeho manželkou, ale ne královnou. Potomci by neměli právo na trůn a tak dále. Miluje ji tak, že bez ní nemůže být. Monarchie je neoblomná. Buď trůn, anebo Wallis! A stane se nevídaná věc. Eduard VIII. po necelém roce vlády v prosinci abdikuje! Na trůn nastoupí jeho mladší bratr. Budoucí manžele Eduarda a Wallis jmenuje vévody z Windsoru. Anglie je v šoku. Nejlepší řešení je odjezd. Jejich domovem se na zbytek života stane Francie. S královskou rodinou se uvidí už jen výjimečně. 

Ani ve Francii se mladý pár nedočká klidu. V médiích se často objevují nejrůznější skandální odhalení. Po válce jsou dokonce obviňováni z kolaborace s nacisty.

Co se asi děje v mysli teroristy? A co se děje v hlavě příznivců teroristických útoků, kteří obdivují vraždění? Na tuto otázku hledala odpověď nová studie mezinárodního týmu vědců. Podařilo se jim přesvědčit skupinu mladých extrémistů, aby se zúčastnili experimentu, během kterého jim skenovali mozky na magnetické rezonanci.

V experimentu účinkovalo 30 radikálních islamistů, kteří výslovně schvalovali násilí vůči civilistům ve jménu džihádu. Všichni tito radikálové také podporovali hnutí Laškar-e-Taiba, jednu z nejvíce aktivních militantních islamistických organizací světa, která je známá vazbami s Talibanem a Al-Káidou. Radikálové kupodivu vzorně spolupracovali s vědci a na magnetické rezonanci odpovídali na otázky o jejich posvátných hodnotách i všedních záležitostech. Skeny mozků radikálů pak vědci porovnali se skeny amerických univerzitních studentů.

TIP: Náboženské zážitky aktivují stejné dráhy v mozku, jako sex a drogy

Ukázalo se, že když se vědci dotazovali radikálů na jejich náboženské hodnoty a abstraktní ideje, zaznamenali sníženou aktivitu v jejich oblastech mozku, souvisejících s kognitivní kontrolou a logickým uvažováním. Jak se zdá, když u těchto lidí přijde řeč na citlivá náboženská témata, vypíná se u nich racionální myšlení, a taky schopnost posoudit důsledky svých činů. Když se mluvilo o jiných, běžnějších věcech, aktivita mozku radikálů byla stejná, jako u běžné populace.

Reálně se totiž před námi rýsuje možnost, že náš vesmír není jediný – že žijeme v nevelké části vesmíru vesmírů, tzv. mnohovesmíru. Šlo by jistě o ten nejpřekvapivější objev v dějinách. Ostatně o tom jsme se rozepsali v první části článku.

Deset na pětistou vesmírů

Fyzici se již dlouho snaží vytvořit teorii všeho, která by zahrnula všechny čtyři základní fyzikální síly, tedy elektromagnetickou, slabou jadernou a silnou jadernou sílu a gravitaci. Taková teorie by vyřešila základní problém současné fyziky, protože by smířila obecnou relativitu a kvantovou mechaniku. Nejznámějším kandidátem na teorii všeho je už zmiňovaná M-teorie, která zastřešuje teorie superstrun. 

Z teorií superstrun vyplývá, že základní proměnné ve vesmíru mohou být nastaveny v takřka nepředstavitelném počtu možných kombinací. Někdy se uvádí 10⁵⁰⁰ kombinací a podobně fantastické hodnoty, což bývá důvodem ke kritice superstrunových teorií. Poslední dobou se však někteří teoretičtí fyzikové domnívají, že právě s tímto ohromným množstvím možných nastavení vesmíru jsme na správné stopě. Teorie superstrun nám podle jejich představ „sdělují“, že někde kolem nás existuje 10⁵⁰⁰ různých vesmírů a každý z nich představuje jednu inflační bublinu v mnohovesmíru. Odborníci tomuto gigantickému množství potenciálních kombinací kosmických parametrů někdy říkají krajina teorie strun („string theory landscape“).

Zní to fantasticky: mnohovesmír přeplněný ohromnou spoustou vesmírů, včetně toho našeho. Podle Matthewa Johnsona z kanadského Perimeter Institute se možná nikdy s určitostí nedozvíme, zda bubliny jiných kosmů existují, či nikoliv. Se štěstím bychom však přece jen mohli nějaké stopy nalézt. Kdyby totiž některé bubliny inflačních vesmírů vznikly v těsné blízkosti našeho rodícího se kosmu, mohly by se v počátečních fázích navzájem ovlivnit a zanechat o tom důkazy. Johnson a jeho kolega v roce 2007 navrhli, že by po srážce sousedních bublin mohly zůstat kruhové stopy. Při takové kolizi rozpínajících se vesmírů by vznikaly jasné a horké prstence fotonů a my bychom snad mohli najít jejich „otisky“. V roce 2011 tedy oba vědci prošli starší data ze sondy WMAP, která měřila reliktní záření před observatoří Planck. Žádné kruhové stopy však neobjevili.

Svědectví sondy Planck

Na sklonku minulého roku se objevila zajímavá studie, jejímž autorem je Ranga-Ram Chary z týmu, který zpracovává data ze sondy Planck. Chary nehledal stopy po jiných vesmírech v samotném reliktním záření, ale postupoval opačně. Velmi zjednodušeně řečeno vzal kompletní data o mikrovlnném záření oblohy, jež získala zmíněná observatoř, a reliktní záření od nich „odečetl“. Následně „odečetl“ i všechny další známé fenomény, jako jsou hvězdy, mezihvězdný prach a plyn.

Podle předpokladů nemělo nakonec z uvedených dat zůstat prakticky nic, jen slabý náhodný šum. Jenomže něco zbylo. V jistém rozsahu frekvencí mikrovlnného záření se objevily nápadně jasné oblasti záření, které tam podle všech teorií neměly být. Chary se domnívá, že by mohlo jít o hledané stopy po „šťouchancích“ našeho vesmíru se sousedními bublinami. Ne každý však s takovými výsledky souhlasí a sám Chary přiznává, že se jedná o vzrušující, ale zároveň dost nejistý nápad. Podobné objevy podle něj vyžadují pádné důkazy, proto vědec pracuje na vyloučení dalších možností, které by jeho zjištění vysvětlovaly.

Temný proud jako důkaz

Podle standardních kosmologických modelů by měl být pohyb kup galaxií vzhledem k reliktnímu záření náhodný, měl by tedy probíhat všemi možnými směry. Jenže v roce 2008 popsal tým Alexandera Kashlinského z NASA’s Goddard Space Flight Center na základě analýzy dat ze sondy WMAP zvláštní jev, který vědci nazvali temný proud („dark flow“). Zjistili totiž, že mnohé kupy galaxií směřují rychlostí přinejmenším 600 km/s k relativně malému okrsku oblohy v souhvězdí Kentaura!

V porovnání s rychlostí světla nejde o nijak závratnou hodnotu. Přesto objev vyvolal velký ohlas, protože jakákoliv nápadná odchylka od předpovězeného náhodného pohybu kup galaxií si žádá vysvětlení. Mnozí odborníci nevěří, že kontroverzní temný proud existuje. Když vědci v roce 2013 zkoumali data o reliktním záření ze sondy Planck, žádný temný proud nenašli. Jakmile pak ovšem stejná data pečlivě prozkoumal Kashlinsky se svým týmem, důkazy jeho existence prý objevili. Zatím se tedy jedná o remízu.

Pokud by však byl temný proud reálný, museli bychom objasnit jeho příčiny. Nabízí se odpověď, že by mohl být výsledkem působení gravitace něčeho, co se nachází vně našeho kosmu – například cizího vesmíru. Temný proud by pak dokazoval, že existuje mnohovesmír. Podle Kashlinského jde o nejjednodušší vysvětlení. 

Pomohou nám urychlovače?

Někteří vědci se domnívají, že k objevení mnohovesmíru nemusíme studovat reliktní záření z počátků kosmu ani sledovat pohyby kup galaxií vzdálených miliardy světelných let. Pomoc bychom mohli najít mnohem blíž, třeba ve Velkém hadronovém urychlovači (Large Hadron Collider – LHC) v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN). Teoretická fyzička Laura Mersini-Houghtonová z University of North Carolina spolu s dalšími kolegy zkoumala, jak by mohla případná existence mnohovesmíru ovlivnit dlouho hledaný a nedávno skutečně objevený Higgsův boson. Jedná se o elementární částici ze standardního modelu částic, která hraje klíčovou roli ve vysvětlení původu hmotnosti ostatních elementárních částic.

Výpočty týmu Laury Mersini-Houghtonové ukazují, že Higgsův boson by mohl souviset s mnohem těžší a dosud neznámou částicí, jež existuje v mnohovesmíru. Na její přímou detekci bychom museli mít výrazně výkonnější urychlovač než LHC. Kdybychom však potvrdili, že je Higgsův boson nízkoenergetickým partnerem vysokoenergetické částice, získali bychom tak podstatný kousek do skládačky mnohovesmíru.

TIP: Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu?

Ne každý fyzik je mnohovesmírem nadšený. Někteří považují celou popsanou myšlenku za pouhé zbožné přání teoretiků, jimž došly nápady. Podle Petera Woita z newyorské Columbia University dospěli zastánci mnohovesmíru k příliš komplikovaným závěrům, které nelze ověřit. Ani příznivci zmíněné teorie si obvykle nemyslí, že bychom někdy mohli do některého z cizích kosmů proniknout, neboť by tam mohly fungovat velmi odlišné fyzikální zákony. Nemusíme však litovat: Už samotná představa, že žijeme v jednom z vesmírů nezměrného mnohovesmíru, je dostatečně zajímavá. 

Rommel, který se na své velitelství vrátil 6. června kolem desáté večer, po zvážení všech možností souhlasil s von Rundstedtem, že na západním křídle spojeneckého předmostí musí americký výsadek izolovat pěší divize z Cotentinu doplněné o posily z Bretaně. Na východním křídle, kde se situace jevila nebezpečněji, měl na Brity plnou silou udeřit Dietrichův sbor. 

Neúspěšný tankový útok 

Nelenili ani Spojenci a ráno 7. června se britská 3. divize pokusila uzavřít mezeru mezi svými postaveními a kanadskou 3. divizí, kudy se zuřivě snažily pronikat obrněnce německé 21. tankové divize. Hlavním cílem Britů se stalo obsazení Caen i Bayeux, v čemž jim po celý den bránila intenzivní palba z německých stanovišť v Lebiseyském lese. Na Kanaďany severozápadně od Caen konečně udeřily obrněnce fanaticky bojující 12. tankové divize SS a vytlačily je do výchozích postavení.

Přesto Dietrichův první protiútok nesplnil očekávání kvůli nedostatku paliva a stál Němce mnoho tanků. Nasazením všech záloh na jednom místě si navíc Wehrmacht svázal ruce v ostatních sektorech, kde mohl klást jen omezený odpor, a 2. britská armáda do večera rozšířila předmostí do hloubky 35 km. Na západním křídle se tato formace úspěšně spojila s americkým V. sborem, jemuž ovšem Němci dokázali celý 7. červen účinně bránit v postupu z Omahy. Dělostřelci a minometčíci totiž neustále ostřelovali pláže, na nichž se nakupilo tolik vraků, že se tam Američané takřka nemohli pohnout. Až dva dny tvrdých bojů zlomily odpor 352. divize, jež se v noci na 9. června stáhla na jih. 

Poslední šance na protiúder 

Zatímco na západě se rozhořely boje o strategicky významné městečko Carentan, jádro 7. armády zůstávalo zaměstnáno u Caen ve snaze zasadit rozhodující ránu britským divizím. Spojenecké letectvo však Němcům znemožňovalo koncentraci sil. Nebezpečí denních přesunů na vlastní kůži zažila divize Panzer Lehr, která sice 8. června dosáhla pozic jižně od Bayeux, ale nepřátelské letouny ji připravily o desítky tanků a dalších vozidel. Přesto se pustila do bojů na levém křídle 12. tankové divize SS usilující o zastavení Britů poblíž Tilly-sur-Seulles.

Rommel si nicméně uvědomil, že všechny tanky se namísto ofenzivy brání, a nazítří rozhodl o odložení generálního protiútoku do příchodu II. výsadkového sboru z Bretaně.Organizací úderu na spojenecké předmostí polní maršál pověřil Schweppenburga, jenž se 10. června přesunul do La Caine jen 20 km od Caen.  Přípravy ovšem neunikly britským zpravodajcům, kteří díky dešifrovacímu systému ULTRA zjistili polohu Schweppenburgova velitelství, a tak se nad ním velmi brzy objevily bombardéry. Většina štábu zahynula a zraněný generál se stáhl do Paříže, čímž Němcům zhasla poslední naděje na koordinovanou akci.

Služebně nejstarším velitelem v oblasti totiž zůstal nepříliš schopný Dietrich, který po náletu na Caen z 11. června a diverzním útoku Kanaďanů odložil útok na neurčito. Mezitím do Normandie spěchaly posily povolané Rommelem ze všech koutů severní Francie včetně 17. divize tankových granátníků SS „Götz von Berlichingen“, 77. pěší divize ze Saint-Malo a řady dalších jednotek. Rundstedt nařídil přesun dalším třem obrněným divizím, ale posily putovaly na bojiště jen s největšími obtížemi – po železnici, pěšky, koňmo nebo v autobusech, pod neustálými útoky z nebe a s malými zásobami paliva. 

Pád Carentanu a Caumontu 

Právě v této fázi bitvy – kdy obranná linie začala pod sílícím tlakem kolabovat, vydal Hitler jeden ze svých typických rozkazů zakazujících jakýkoliv ústup. Většina divizí se však už nemohla ani účinně bránit a kupříkladu proti americkému V. sboru zůstával veliteli 7. armády generálplukovníku Friedrichu Dollmannovi jediný průzkumný prapor 17. divize SS, jenž nemohl učinit zhola nic.

Zbytek divize se dostal na místo až 12. června ráno – aby zjistil, že obránci Carentanu mezitím vyklidili pozice. Tím zmizela poslední překážka mezi americkými svazky postupujícími z Utahu a Omahy, načež Rommel rozkázal esesmanům oblast dobýt zpět. Motorizovaná pěchota vyrazila k cíli, ale rozkazy si díky systému ULTRA opět přečetl i nepřítel a na přístupech ke Carentanu čekaly shermany. Útok selhal a přesun 17. divize navíc ponechal nechráněné město Caumont – nejdůležitější bod mezi Caen a Saint-Lô, který snadno obsadila americká 1. divize.

Důvody neúspěchu

O vážnosti situace, do níž se Wehrmacht dostal, svědčí Marcksovo hlášení na velitelství 7. armády. Šéf LXXXIV. sboru konstatoval, že ztratil spojení se zdecimovanou 352. divizí a rád by jí poslal na pomoc ženijní prapor, jenže netuší, kde ji hledat. Ačkoliv se Spojencům během prvního týdne invaze nepodařilo splnit některé cíle (Caen chtěli dobýt v den D, avšak stalo se tak až za  dva měsíce), vytvořili si v Normandii rozsáhlá předmostí.

TIP: Atlantický val: Nepřekonatelná překážka na cestě do Evropy?

Německé ozbrojené síly je přes veškerou snahu vrhnout zpět do vln nedokázaly – především kvůli složitému a nejednotnému velení, absolutní převaze protivníka ve vzduchu a opožděnému nasazení tankových záloh. Přesto v polovině června 1944 neměly anglo-americké síly zdaleka vyhráno. Na cestě z jihu byly další divize Wehrmachtu i Waffen-SS, Němci se postupně stávali mistry obranného boje a každý kilometr cesty do vnitrozemí měli Spojenci zaplatit krví svých vojáků.