Znečištění vzduchu je stále větším problémem na mnoha místech světa. Když lidé dýchají vzduch plný smogu, tak jim to přináší řadu zdravotních problémů a často jim to zkracuje život. Podle nových odhadů každým rokem na planetě předčasně zemře asi 7 milionů lidí, právě kvůli znečištěnému ovzduší.

Pro ochranu lidského zdraví je nezbytně nutné co nejpřesněji sledovat kvalitu vzduchu všude tam, kde hrozí jeho znečištění smogem. V současnosti existuje celá řada metod a přístrojů nebo i satelitů, které sledují míru znečištění vzduchu. Švédští odborníci nedávno vymysleli nový převratný typ optického nanosenzoru, který bude možné ve velkých počtech umístit například na lampy veřejného osvětlení.

TIP: WHO: Znečištění ovzduší zabije ve světě více malých dětí než malárie

Nové senzory jsou malé, snadno přenosné a zároveň velice citlivé. Dovedou měřit koncentrace oxidu dusičitého v ovzduší s přesností na jednotlivé částice v miliardě jiných částic. Hlavním zdrojem této látky jsou výfukové plyny. Oxid dusičitý je přitom velmi nebezpečný a i v nízkých koncentracích může způsobit závažné zdravotní potíže. Podobné senzory podle svých tvůrců zatím na trhu scházejí. V současnosti probíhají první testy nanosenzorů na vybraných místech ve Švédsku.

Po téměř 16 letech pozorování vesmíru v infračervené oblasti záření se americký Spitzerův vesmírný teleskop odebere na zasloužený odpočinek. NASA nedávno oznámila, že tuto pozoruhodnou vesmírnou observatoř definitivně vypne 30. ledna 2020. Délka mise teleskopu je přitom ohromným úspěchem. Přesluhuje totiž více než 11 let.

Spitzerův teleskop vyvinula a provozovala Laboratoř tryskového pohonu NASA (JPL), která sídlí v kalifornské Pasadeně. Observatoř obíhá Slunce po podobné dráze jako Země, pohybuje se ale o něco pomaleji. V současné době je pozadu za Zemí asi o 254 milionů kilometrů, což je více než 600-násobek vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem.

Chlazení teleskopu Spitzer

Aby infrateleskopy mohly pozorovat infračervené záření vesmíru, tak musejí být ochlazovány. Obvykle k tomu používají nějaké chemické látky. Tvůrci Spitzerova teleskopu ale vyvinuli pasivní systém chlazení, jehož součástí je i oběžná dráha teleskopu. Teleskop sice používal i chemické chlazení, ale jen pro část pozorování.

TIP: Spitzerův vesmírný dalekohled: Svět v infračerveném světle

Zásoby chladící látky, kterou bylo kapalné helium, došly teleskopu v květnu 2009. Spitzer ale mohl dál pozorovat vesmír, ve dvou ze čtyř původně využívaných vlnových délek infračerveného záření. Právě v období po ukončení původně plánované doby pozorování infrateleskop zaznamenal řadu významných objevů, jimiž se výrazně zapsal do dějin astronomie. V roce 2017 to byl právě teleskop Spitzer, kdo objevil sedmero kamenných planet v úžasném planetárním systému TRAPPIST-1. V poslední fázi své mise se Spitzer bude věnovat především výzkumu zajímavých planetárních systému a jejich exoplanet.

Hon na pravěkou DNA neuvedli v obecnou známost vědci, ale americký spisovatel Michael Crichton, když v roce 1990 vydal román Jurský park. Práva na zfilmování příběhu o oživlých dinosaurech koupil Steven Spielberg, ještě než se kniha dostala k čtenářům, a natočil podle ní kultovní kasovní trhák.

Crichton si hlavní zápletku svého románu, tedy izolaci pravěké dinosauří DNA ze zbytků krve v útrobách komára dochovaného v jantaru, tak úplně nevymyslel. Inspiroval se pokusy vědců, kteří se už v 80. letech pokoušeli získat dědičnou informaci z vyhynulých organismů a mnozí upřeli svou pozornost právě k DNA pravěkých tvorů.

Jako z Jurského parku

Poprvé získali „starou“ DNA američtí genetici pod vedením Allana Wilsona, kteří izolovali zlomky dědičné informace ze 150 let staré kůže muzejního exponátu vyhubené zebry kvagy. Následovaly experimenty s izolací DNA z ostatků organismů dochovaných v jantaru. Vědci předpokládali, že zkamenělá pravěká pryskyřice dědičnou informaci chrání před rozkladem a že její studium nabídne dosud netušené pohledy do evoluce pozemského života. První vlaštovky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned několik laboratoří hlásilo, že z fosilií dochovaných v jantaru získalo zlomky DNA pravěkého hmyzu. A když se podařilo izolovat zlomky DNA z dinosauřích kostí, mohlo se zdát, že Crichtonův Jurský park ožívá. 

Jenže jásot byl předčasný. Tehdejší metody molekulární genetiky nedokázaly rozlišit DNA pravěkého vzorku od náhodného znečištění a jako „pravěkou“ detekovaly DNA pocházející ze současnosti. Ta někdy pocházela z dědičné informace mikrobů, jindy z dědičné informace lidí, kteří se vzorky přišli do styku. Další experimenty odhalily, že se DNA ve fosiliích rychle rozkládá a ani za optimálních podmínek nepřežívá déle než milion roků. DNA z fosilií dinosaurů, kteří žili před více než 64 miliony roků, je tedy pro vědu nenávratně ztracená. 

Od snu k DNA mumií

Rozčarování z předčasného jásotu nad pravěkou DNA netrvalo dlouho. Vědci se soustředili na pátrání po dědičné informaci pravěkých lidí, protože ta má reálnou šanci na přežití. K průkopníkům na tomto poli, označovaném někdy jako paleogenetika, patří švédský genetik Svante Pääbo působící v Institutu Maxe Plancka v Lipsku. Syn estonské emigrantky a švédského laureáta Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu se odmalička zajímal o historii a snil o dráze egyptologa. Nakonec ale následoval svého otce: Vystudoval medicínu a věnoval se molekulární biologii.

Dětský sen o výzkumu egyptských mumií však Pääba neopustil a mladý genetik vynaložil na jeho splnění obrovské úsilí. V rámci doktorátu sice studoval genetiku virů, ale po nocích pracoval na analýze DNA z mumie staré více než dvě tisíciletí. Vzorky tkáně z mumifikovaného dítěte mu opatřil jeden penzionovaný egyptolog ze sbírek muzea nacházejícího se za tehdejší železnou oponou ve východním Berlíně.

Mamutí genom

Výsledky Pääbových „nočních směn“ zveřejnil prestižní vědecký týdeník Nature a mladý genetik se stal přes noc světovou celebritou. Na tom se nic nezměnilo, ani když Pääbo později sám výsledky studie zpochybnil a připustil, že izolovaná DNA nemusí patřit staroegyptskému dítěti. Je docela pravděpodobné, že náleží někomu, kdo s mumií manipuloval v relativně nedávné době. Možná je to jeho vlastní DNA z buňky, která mu odpadla z kůže a nalepila se na vzorek tkáně z mumie. 

Aby se Svante Pääbo vyhnul dalším podobným omylům, rozhodl se přesedlat na výzkum DNA pravěkých zvířat. Izoloval úlomky dědičné informace z fosilie obřího lenochoda žijícího v Americe před 12 000 lety. Zkoumal dědičnou informaci z ostatků mamutů dochovaných ve věčně zmrzlé půdě. Studoval i DNA vyhubených tvorů, například novozélandských ptáků moa nebo australských vakovlků tasmánských. Snu o výzkumu staré lidské DNA se ale odmítal vzdát.

Špatné odhady genetiků

Šestadvacátého června 2000 bylo oznámeno hrubé přečtení lidského genomu. „Den G“, jak se tomuto milníku v historii genetiky někdy přezdívá, měl poněkud trpkou příchuť. Vědci si od přečtení lidského genomu slibovali, že z něj pochopí, čím se člověk Homo sapiens vydělil z živočišné říše, čemu vděčí za svou výjimečnou inteligenci, kulturu a civilizaci.

Ukázalo se, že ani molekulární genetici neměli o lidském genomu reálnou představu. Při uzavírání sázek na celkový počet genů obsažených v lidském genomu běžně tipovali kolem 80 000 genů a výjimkou nebyly ani tipy na 100 000 až 120 000 genů. Z prvního kompletně přečteného genomu ale na genetiky vykouklo necelých 23 000 genů. Lidské geny přitom nápadně připomínaly geny myší a od šimpanzích se lišily ještě méně. Co tedy dělá člověka člověkem? Zcela jistě to má vepsané v dědičné informaci. Jenže kde?

TIP: Tajemství čtyřlístku: Jeho DNA je složitější než ta lidská

Odpověď se rozhodla hledat i americká firma 454 Life Sciences, neboť v té době disponovala nejpokročilejší technologií na „čtení“ DNA. Její experti byli přesvědčeni, že firemní „čtečky DNA“ (DNA sekvenátory) jsou natolik výkonné a spolehlivé, že se s jejich pomocí dá rozlousknout i podstatně tvrdší oříšek, než jaký představuje čtení dokonale zachovaných molekul DNA izolovaných z buněk člověka.

Skládka starých genů

„Pokud bychom našli schopného genetika, vybavili bychom mu laboratoře tak, aby se mohl pokusit o přečtení kompletní dědičné informace neandertálců,“ spřádali plány šéfové 454 Life Sciences. V roce 2006 přešla firma od slov k činům a iniciovala spuštění projektu The Neanderthal Genome Project. Do čela postavili nejpovolanějšího z povolaných – Svanteho Pääba. Ten viděl v genetických odlišnostech člověka Homo sapiens a neandertálců klíč k pochopení výjimečného postavení lidstva v živočišné říši. 

Obtížnost úkolu se ukázala v plné síle, když se Pääbo a jeho tým pokusili izolovat DNA z kousku pažní kosti prvního vědecky popsaného neandertálce nalezeného v létě roku 1856 v Německu v Neanderově údolí. Z dvojité šroubovice DNA zůstal v kostech jen genetický šrot – zlomky, z nichž se kompletní genom poskládat nedal.

Mezidruhová bokovka

Naštěstí dostal Pääbo druhou šanci v podobě kousků kostí neandertálců objevených v chorvatské jeskyni Vindija. Z těch se podařilo izolovat DNA v přece jen lepším stavu. Ani pak ale nebyl trablům konec, protože většina – zhruba 80 % – této dědičné informace nepatřila neandertálcům, ale bakteriím namnoženým v rozkládající se neandertálské mrtvole. Vědci museli záplavu dat z DNA sekvenátorů očistit od tohoto bakteriálního balastu. Když jim zbývala jen DNA pocházející z lidské dědičné informace, vyvstal před nimi další problém: Některé úseky se až příliš podobaly částem DNA současných lidí.

Dokončení: Zálety pravěkých předků: Spletitá historie lidstva

Že by se do vzorků DNA přimíchala dědičná informace z buněk archeologů nebo genetiků? Při srovnávání s DNA současných lidí si však vědci všimli jedné zvláštnosti. DNA získaná z neandertálských kostí vykazovala částečnou shodu s dnešními lidmi z Evropy a Asie. Tyto shodné úseky ale zcela chyběly v DNA současných obyvatel subsaharské Afriky. Pääbo a jeho spolupracovníci provedli bezpočet ověřovacích experimentů a nakonec měli pro záhadnou shodu šokující vysvětlení. Usvědčili pravěké lidi Homo sapiens z křížení s neandertálci!

Jan pocházel z německého města Gelnhausen, ale záhy se dostal do Čech, kde v Kutné hoře vykonával funkci horního a posléze dokonce důlního písaře. Díky svým mimořádným schopnostem se nakonec propracoval až na dvůr Karla IV. a stal se písařem královské komory a později i registrátorem. I když výčet těchto činností nepůsobí zrovna dramaticky, císaře často doprovázel, a tak byl jeho život plný cestování a tedy i drobných dobrodružství.

Právníkem do posledního dechu

V roce 1374 však Karlovy služby opustil a odešel do Olomouce, kde byl biskupem jeho slavný jmenovec Jan ze Středy. Gelnhausen zde pracoval nejen v biskupských službách, ale také jako veřejný notář a nasbíral další cenné zkušenosti. Z Olomouce se pak vydal do Brna, kde však nebyl spokojen, a tak se stáhl do Chrlic. Ani tady mu štěstí příliš nepřálo, protože zabředl do sporů s jistým Ješkem z Hranic a tyto pře ho nakonec dovedly k rozhodnutí vrátit se zpět do veřejných služeb. 

V té době mu již táhlo na sedmý křížek a na svou dobu byl až neuvěřitelně starý. Podobný krok pro něj tudíž byl nesmírně náročný, a to nejen psychicky, ale i fyzicky. Přesto se odhodlal a přesídlil do Jihlavy, kde začal působit jako veřejný notář a rektor zdejší školy. Podnítil zde vznik hned několika kodexů, z nichž ten nejcennější a nejkrásnější právem nese jeho jméno a talentovaný muž tak konec svého života korunoval svým nejcennějším přínosem.

Když ježek vystrnadí lva

Pro nás je jeho rukopis zajímavý zejména po uměleckohistorické stránce, a to díky unikátní výzdobě, kterou ho zkrášlili dva neznámí autoři. V úvodu každého privilegia se nachází miniatura toho panovníka, který Jihlavě danou výsadu potvrdil, a tak je dílo zároveň i jakousi galerií osobností od Václava I. po markraběte Jošta. Vládci jsou zde zachyceni v majestátu a s atributy moci nebo jako rytíři v plné zbroji tak, jak se objevují například na pečetích. 

Vzácný svazek má zároveň i své nej. V iniciále S se zde možná vůbec poprvé setkáváme se znakem Jihlavy v podobě, v jaké ho městu potvrdil až císař František Josef I. v kulatém roce 1900. Známý jihlavský ježek se na něm střídá s dvouocasým lvem, který byl na původním znaku.

Výtvarnou stránku kodexu vhodně doplňují i drobné výjevy, jako je například postava sokolníka. Tito muži bývali dříve znázorňováni jako prostí lidé, ale sokolník z kodexu je dvořan Václava IV. oblečený v úzkých nohavicích a přiléhavém kabátci. Pestrost a rozmařilost jeho oděvu je přesně tou hýřivostí, kterou kritizovali mravokárci dané doby a která pronikla i do rétoriky jednotlivých kázání. (Nezapomínejme, že se se nacházíme v době, kdy již začínaly doutnat první jiskřičky budoucího požáru husitských válek.)

TIP: Proměny lidského myšlení: 7 knih, které změnily svět

Unikátní cyklus královských podobizen však nesmíme vnímat jako galerii skutečných portrétů. Jedná se o symbolické rekonstrukce, které mají sloužit především právnímu účelu knihy. Také proto má kodex hned na začátku výjev přísahy, jenž zavazuje všechny současné i příští představitele města s tím, že na vše dohlíží vládci, kteří rozhodli, aby byla sepsána a vyzdobena. Tyto podobizny jsou zcela mimořádné a ani u nás ani v sousedním Rakousku či Německu není žádný srovnatelný exemplář. Není divu, že jihlavští radní tento reprezentativní svazek považovali za zosobnění městské samostatnosti a nechali ho vyzdobit pravým zlatem.

Kvůli chybám v navigačním systému nemohly první dva letouny provést vysazení, takže výsadkáři seskočili teprve ze třetího stroje až téměř za rozbřesku v 5.27. Výsadek se uskutečnil z extrémně malé výšky 165 m, takže od otevření padáku do přistání uběhlo pouhých 10 vteřin. I tak byli Rangers vystaveni překvapivě silné protiletadlové palbě.

Předchozí část: Smolná invaze v Karibiku: Speciální operace na Grenadě (1)

Speciálové na zemi

K jejímu potlačení povolali letadla palebné podpory AC-130 s 20 a 40mm kanony a 105mm houfnicí na palubě. Ihned po přistání začalo odklízení zátarasů z přistávací dráhy. Před 6. hodinou nalétl čtvrtý letoun s výsadkáři, ale znovu jej přivítala palba. Téměř všem mužům se podařilo vyskočit a bez zranění přistát, ale zbývající tři letadla musela výsadek odložit. Rangers na přistávací ploše zahájili palbu na obsluhy protiletadlových zbraní na okolních výšinách, jejichž houževnatý odpor zlomil až nálet „bitevníku“ AC-130. To umožnilo obnovení výsadkové operace a po 6.23 mohly seskočit i zbylé síly Rangers. 

Komanda SEAL se do akce zapojila i po zahájení invaze, tentokrát s úkolem osvobodit vězněného generálního guvernéra Paula Scoona. Také v tomto případě nešlo vše podle plánu a útok se zpozdil, čímž byl ztracen moment překvapení. V 6.15 přelétlo sedm vrtulníků MH-60 z útvaru Task Force 160 vojenského letectva přes St. George na západním pobřeží a narazilo na silnou protiletadlovou palbu, která je donutila vrátit se na výsadkovou loď USS Guam, kde vyložily raněné a poté opět odlétly k určenému cíli. 

Úder speciálních jednotek 

Druhý pokus již byl úspěšnější, 22 členů SEAL slanilo do areálu guvernérovy rezidence a osvobodilo jej. Brzy však přišel protiútok grenadské armády s podporou obrněných vozidel, který zatlačil záchranné komando bez protitankových zbraní do defenzivy. Celkovou situaci ztížil výpadek spojení. Řešením se stalo použití funkční telefonní linky k mezinárodnímu hovoru do USA, odkud bylo poté zprostředkováno spojení s velitelským centrem na USS Guam. Díky tomu mohla ve prospěch obránců zasáhnout letadla AC-130, A-7 a vrtulníky AH-1.

S pomocí palebné podpory SEAL udrželi obranný perimetr v těžké palbě kulometů i pancéřovek RPG-7 po celých 21 hodin, přičemž měl jeden z amerických odstřelovačů dokonce sám vyřadit 21 protivníků. Kvečeru se podařilo severně od St. George’s vysadit rotu námořní pěchoty s četou tanků M60A1, jež brzy ráno obklíčené námořníky vyprostila. Smůla provázela i útok SEAL na vysílač severně St. George’s , jehož obsazení bylo nutné k přerušení vysílání grenadského rozhlasu, vyzývajícího k odporu proti Američanům. Ihned po vysazení z helikoptér museli SEAL čelit útoku obrněných transportérů a minometné palbě, proto lehce vyzbrojená jednotka musela ustoupit až k pobřeží. Uniknout z obklíčení se komandu podařilo až v noci, kdy odplavalo na volné moře, kde ho našel torpédoborec USS Caron. 

Delta v akci

Murphyho zákony se „vyřádily“ i na nasazení protiteroristického útvaru 1st Special Forces Operational Detachment – Delta, jenž měl za úkol osvobodit politické vězně z pevnosti Richmond Hill v kopcích východně od hlavního města. Po splnění úkolu měla Delta pokračovat k letišti Point Salines a pomoci prvnímu invaznímu sledu potlačit odpor obránců. Nakonec měla čerstvá skupina Delty ve vrtulnících MH-6 obsadit poslední cíl – pevnost Fort Ruppert. Skutečnost však byla poněkud jiná.

Dokončení: Smolná invaze v Karibiku: Speciální operace na Grenadě (3)

Kvůli zpožděnému zahájení operace se vrtulníky MH-60 speciálního leteckého útvaru TF 160 dostaly k pobřeží Grenady až za rozbřesku, takže vlétly přímo do palby zalarmovaných protiletadlovců. Přesto se většině strojů podařilo dostat nad cíl, kde příslušníci Delty těsně před slaněním zjistili, že objekt je již delší dobu opuštěný. Mise byla zrušena a pocuchané vrtulníky vysadily raněné na lodích námořnictva. Díky vysoké odolnosti vrtulníků MH-60 pro zvláštní operace obránci sestřelili jen jeden stroj, který však nouzově přistát. Po přeskupení na lodích nastoupili bojeschopní muži opět do vrtulníků a odletěli k Point Salines, kde pomáhali zlikvidovat obranná postavení na okolních výšinách. Plánovaný útok na Fort Ruppert byl odvolán kvůli silné protivzdušné obraně cíle.

Když lidé stárnou, tak musí čelit celé řadě problémů. Procesy doprovázející stárnutí jsou zodpovědné za celou řadu onemocnění. Pokud by se nám povedlo do těchto pochodů úspěšně zasáhnout, tak bychom tím mohli taková onemocnění léčit a zlepšit kvalitu života seniorů.

Pracují na tom i švýcarští vědci, kteří zkoumají látku, pocházející z oblíbeného ovoce – granátového jablka. Nedávno zaznamenali úspěch v klinických testech na lidských pacientech staršího věku, u nichž tato látka zpomalovala stárnutí buněčných továren mitochondrií. Zároveň se během testů neobjevily žádné nežádoucí vedlejší účinky.

TIP: Našli jsme lék na stáří? DNA mitochondrií v buňkách ovládá stárnutí kůže

Dotyčná látka je urolitin A (UA). Vlastně se v granátovém jablku přímo nevyskytuje. Jsou tam ale její prekurzory, chemicky příbuzné látky, ze kterých bakterie střevní mikroflóry vyrobí urolitin A. Tyto prekurzory se nacházejí nejen v granátových jablkách, ale také v jahodách, malinách nebo třeba ve vlašských ořechách. Dřívější výzkum ukázal, že urolitin A může prodlužovat život červům a myším. Teď je jasné, že by tato látka mohla být velmi zajímavá i pro lidi.

Inženýrům společnosti Youbionics bylo nejspíš líto, že drony obvykle nemají k dispozici bionické ruce. Proto vyvinuli dron „Drone for Handy“, který je tak trochu jako noční můra milovníka dronů. Připomíná křížence mezi bionickýma robotickýma rukama a kvadrikoptérou.

Bionické ruce dronu „Drone for Handy“ jsou plně funkční. Dron může přiletět na zvolené místo a tam pak využít svoje šikovné ruce. Třeba rozcuchat něčí vlasy. „Drone for Handy“ je volně dostupný v podobě STL souborů pro 3D tisk. K vytištěným součástkám si pak vlastník dronu ještě musí sehnat 11 miniaturních servomotorů SG90 nebo Arduino Nano a pak si sestaví kompletní dron.

TIP: Různých dronů už tu bylo hodně. Teď se ale objevil dron s rukama

Kvadrikoptéra „Drone for Handy“ má ve své typické podobě dvě bionické ruce. Ty mohou uchopovat různé objekty, zvedat je a zase pokládat, a vůbec s nimi různě manipulovat. Podle tvůrců dronu záleží výkon rukou především na programátorských schopnostech vlastníka. Co si naprogramujete, to „Drone for Handy“ udělá.

Jedním z největších problémů, kterým čelí naše satelity a kosmické lodě, je tvrdé kosmické záření. Záření může poškodit elektroniku i další zařízení na palubě. Američané se snaží satelity ve vesmíru chránit a zatím účelem vysílají pozoruhodnou kosmickou loď Demonstration and Science Experiments, neboli DSX.

Malou kosmickou loď DSX postavila US Air Force. Stane se jednou z celkem dvou tuctů malých kosmických lodí a satelitů, které by měla 23. června 2019 vynést do vesmíru těžká nosná raketa Falcon Heavy společnosti SpaceX. Let se uskuteční pod názvem STP-2 (DoD Space Test Program).

Výprava do radiačního pekla

Kosmická loď DSX bude mít na palubě celkem tři vědecké experimenty, které budou sledovat „kosmické počasí“ v okolí sondy. DSX vyrazí do oblasti poblíž Země, kde se vyskytuje velmi drsné kosmické záření. Těmto místům se přitom satelity a kosmické lodě obvykle vyhýbají. DSX tam poletí zcela záměrně.

TIP: Co jsou to van Allenovy pásy? Jsou pro kosmonauty nebezpečné?

Jde o takzvané Van Allenovy radiační pásy. To jsou oblasti v bezprostředním okolí Země, v nichž jsou polapeny energetické částice slunečního větru a kosmického záření, především ionty a elektrony. DSX se vystaví jejich vlivu a vědci budou sledovat, co se bude dít. Takto drasticky získané poznatky budou velmi užitečné a poslouží tvůrcům satelitů a kosmických lodí při vývoji odolných materiálů a technologií, které lépe obstojí vůči radiaci.

Úžasné zelené svatostánky se pod lidskýma rukama utvářely už před nejméně čtyřmi sty lety. Ačkoliv jsme zvyklí především na úhledné a pěstěné zahrady inspirované nádherou královského dvora ve Versailles a vkusem Ludvíka XIV., na druhém konci světa vznikala v téže době podobná zelená útočiště, jež se však inspirovala filozofií a náboženstvím zenu. Patří k nim jedna z nejkrásnějších japonských zahrad Kenroku-en v Kanazawě. 

Největší mistři tam uplatňují své umění již od roku 1620, kdy byla zahrada založena podle přísných pravidel japonské teorie krajiny. Podle nich musí být její plocha prostorná a uměle vytvořená, zajišťovat soukromí, působit starobyle, oplývat dostatkem vody a poskytovat výhled. Dnes tam lze obdivovat na 8 750 stromů, 183 druhů rostlin a mimo jiné také nejstarší japonskou fontánu, která funguje na principu přirozeného tlaku vody. 

Ráj podle Majorella 

Palmy, cypřiše, pomerančovníky, lekníny a kobaltově modré domky evokují kouzlo Orientu. Stín uprostřed palčivého vedra a ticho narušuje jen zurčení vody v malebných fontánách podél nepravidelných chodníčků zahrady Jardin Majorelle v centru marockého Marrákeše. Řadí se k dalším žhavým kandidátům na titul zelené krásky světa a není divu – na její okouzlující podobě se podepsali hned dva umělci a milovníci krásy: malíř Jacques Majorelle a legendární módní návrhář Yves Saint-Laurent. 

Zahradu nechal zbudovat spolu se svým domem francouzský malíř Jacques Majorelle poté, co se ve 20. letech minulého století rozhodl usadit v Marrákeši. Stromům, květinám i netypickým objektům, jež se staly jeho chloubou a vášní, zasvětil bezmála čtyřicet let života. V zahradě nechal vysázet stovky vzácných druhů stromů i rostlin, které si přivážel z cest. Okolí jeho sídla tak postupně ozdobily cizokrajné palmy, bambusy, jasmíny, agáve, cypřiše, kapradiny i bílé lekníny. 

Údržba ojedinělého arboreta se však postupem času ukázala být příliš nákladná, proto umělec v roce 1947 otevřel zahradu veřejnosti. Ani vstupné však nedokázalo pokrýt potřebné náklady, takže Majorelle musel na sklonku života milovaný pozemek prodat. O znovuzrození chátrajícího skvostu se v 80. letech minulého století zasadil další milovník severoafrické krásy, slavný módní návrhář Yves Saint-Laurent. Jardin Majorelle dnes patří k největším turistickým lákadlům Marrákeše a ročně do ní zavítá 700 tisíc návštěvníků. 

Pohádka po zříceným stropem 

Další unikátní zelenou plochu, kde ovšem svým zahradnickým uměním kouzlila zejména příroda, najdeme v nečekaném místě. Jeskyně Son Doong ve středním Vietnamu proslula především světovým rekordem: S délkou 6,5 km (podle badatelů nejde o konečné číslo), šířkou 200 m a výškou 150 m totiž představuje vůbec největší jeskyni, kterou speleologové dosud objevili. Jen pro představu: Pojala by celý New York, včetně jeho 40patrových mrakodrapů. 

Tento světový unikát v národním parku Phong Nha-Ke Bang ukrývá nejen neotřelé skalní formace ze stalaktitů nebo úchvatné stalagmity, které patří s výškou 70 m ke světovým rekordmanům. V jedné z bezmála 150 tamních „komnat“ čeká na návštěvníky zahrada, jež působí, jako by se vynořila z říše bájí a mýtů. 

Zelená plocha získala pojmenování „zahrada Edam“ podle biblické zahrady Eden, porůstá ji bujná vegetace připomínající džungli a obývá ji řada zástupců živočišné říše. Zrod unikátního ekosystému na tak netypickém místě umožnily dvě skutečnosti: Jeskynním komplexem protéká řeka a proudí tam i přirozené světlo – skrz díru po někdejším „stropě“, který se zřítil před stovkami let. 

Vzhůru do zahrady Edam 

V zahradě tak dnes napočítáme přes 400 druhů rostlin, počínaje kapradinami až po mohutné stromy, a celkově porost koresponduje s vegetací okolní džungle.  Pohádkové království zpestřuje i bohatá fauna zahrnující množství opic, ptáků a hadů, kteří tam žijí v symbióze s ostatními obyvateli jeskyně.  

Obdivovat miniaturní rajskou džungli na vlastní oči se ovšem jen tak někomu nepoštěstí. Jeskynní komplex byl objeven teprve v roce 1991 a díky ochraně tamního křehkého prostředí jej může navštívit asi jen tisíc turistů ročně, a navíc pouze od února do srpna. Mimo sezónu totiž okolí zaplaví silné deště a učiní jeskyni nepřístupnou. Za jedinečný výlet pak zájemci zaplatí nemalou částku, v přepočtu desítky tisíc korun, a kromě toho musejí absolvovat bezmála desetikilometrový pochod k jeskyni náročným terénem. Podle organizátora výprav se tak do nitra Son Doongu zatím podívalo méně lidí než na vrchol Everestu. 

Ne široké, ale vysoké 

Přijde-li řeč na zahrady 21. století, trendem číslo jedna zůstávají projekty, které nerostou do šířky, nýbrž do výšky. Vertikální zahrady řeší hlavní problém moderního městského života – nedostatek místa. Najít vhodnou plochu k vytvoření zahrady je náročné, protože v přelidněných metropolích se za každý centimetr, na němž lze postavit dům, těžce platí. Je tedy nezbytné nacházet takové plochy, které se jinak využít nedají – například ty svislé. Vertikální zahrady obvykle pokrývají rozsáhlé fasády a stěny vysokých věžáků a kromě toho, že produkují kyslík, mívají často inteligentní systém závlahy, jenž umožňuje úsporu vody a energií. 

Mezi nejkrásnější a nejlépe řešené vertikální zahrady řadí odborníci 24patrový mrakodrap Tree House v Singapuru. Tamní zelená oáza sestává ze dvou vertikálních zahrad na fasádě, přičemž rostliny porůstají celkovou plochu přes 2 289 m². Tree House tak představuje nejrozlehlejší vertikální zahradu světa a pyšní se i zápisem v Guinnessově knize rekordů. Za zmínku jistě stojí, že pomáhá velmi ekologickému provozu budovy: Oproti podobným stavbám totiž ročně zajistí úsporu energie a vody v přepočtu za 11,4 milionu korun.

Mezi deset nejkrásnějších vertikálních zahradních projektů světa patří podle odborníků také zelená okrasa madridské budovy CaixaForum. Někdejší elektrárna přestavěná na moderní uměleckou galerii se může pochlubit vertikální zahradou o rozloze bezmála 600 m². Její designér Patrick Blanc pro ni navrhl na 300 různých druhů zeleně a celkově 15 tisíc rostlin, jež zformoval do unikátních uměleckých skulptur. 

Zpívající stromy 

Kmeny ze železobetonu a listy ze solárních panelů. Na otázku, jak by mohly vypadat zahrady za pár desetiletí, odpovídá zelený komplex Gardens by the Bay neboli „zahrady u pobřeží“, otevřený v Singapuru v roce 2012. Pro jeho futuristickou krásu ho mnozí neváhají označit za „visuté zahrady 21. století“, odkazující na 2 600 let starý div světa známý jako zahrady královny Semiramis. 

Park, který bychom si ještě před dvaceti lety dovedli jen stěží představit jinde než na stránkách sci-fi románů, nabízí skutečně fascinující podívanou. Dominantu městské oázy zeleně představuje osmnáct tzv. superstromů – železobetonových konstrukcí v podobě „listnáčů“ dosahujících do výšky padesáti metrů. Po jejich umělých kmenech se vinou tisíce rostlin, takže stromy fungují jako vertikální farmy. Navíc jsou vybaveny solárními panely: Ve dne slouží sluneční energie k regulaci teploty a odsávání oxidu uhličitého, zatímco v noci k nevšednímu osvětlení, či dokonce k ozvučení stromů. 

V singapurském zeleném komplexu stojí také obří skleník Flower Dome, první umělý biom (část biosféry s charakteristickými rostlinnými a živočišnými společenstvími) na světě. Stavbu tvoří 3 332 panelů různých tvarů a svou strukturou připomíná obří puzzle. Uvnitř lze potom obdivovat nepřeberné množství středomořských rostlin nebo třeba vystoupat na 35 m vysokou umělou horu s tropickou vegetací či žasnout nad největším interiérovým vodopádem světa.