Respirační potíže bývají jedním z nejčastějších důvodů návštěvy dítěte u lékaře. Jak ale rozpoznat kdy jde o „nevinný kašlík“ a kdy je naopak potřeba rychle vyhledat odborníka? Odpověď nabízí australští vědci, kteří vytvořili experimentální aplikaci pro chytrý telefon, která dokáže diagnostikovat případné onemocnění z kašle potomka.

Badatelé začali s vytvořením databáze audionahrávek dětského kašle, k nimž jsou přirazené diagnózy. Jejich databáze zahrnovala celkem 1 437 nahrávek hospitalizovaných dětí ve věku 29 dní až 12 let, které trpěli pestrou škálou různých onemocnění dýchací soustavy. 852 těchto nahrávek kašle využili k vycvičení umělé inteligence tak, aby byla schopná poznat nemoc podle kašle.

TIP: Umělá inteligence objeví rakovinu kůže lépe než lidští specialisté

Když pak vědci svoji umělou inteligenci vyzkoušeli na zbývajících 585 nahrávkách dětí, které měli k dispozici, aplikace dokázala spávně diagnostikovat nemoci dětí s přesností 81 až 97 procent. Podle tvůrců jde zatím o testovací verzi, kterou bude nutné ještě doladit. Až bude ale hotová, mohla by se stát užitečným pomocníkem rodičů a nemocných dětí. Zejména pak v zemích třetího světa či v oblastech s hůře dostupnou zdravotní péčí.

Dva sedmičlenné ragbyové týmy, v jejichž sestavě nechyběly ani mezinárodní hvězdy, se utkaly na plošině ledovce Rongbuk nedaleko tábora, který poskytuje útočiště horolezcům zdolávajícím Mount Everest. Charitativní klání se odehrálo v nadmořské výšce 6 331 metr a pro organizaci Wooden Spoon, jež se zaměřuje na postižené děti, pomohlo vybrat v přepočtu přes 7,4 milionu korun.

TIP: Odvážný zápis do Guinnessovy knihy rekordů: 3 380 metrů plavby v pytli

Před utkáním strávili hráči v horách dva týdny, aby se aklimatizovali na řidší vzduch a nižší tlak. Zápas skončil nerozhodně, ale podle rozhodčí Tamary Taylorové do něj borci nastoupili naplno. Na místě byl také komisař Guinnessovy knihy rekordů, a klání se tak oficiálně stalo nejvýš položeným utkáním v dějinách.

Spirální galaxie Messier 90 ze souhvězdí Panny od nás dělí zhruba 60 milionů světelných let. Sama o sobě je tato galaxie fascinujícím hvězdným ostrovem. Je sice velká, ale zároveň má nízkou hmotnost, takže je dost řídká. Ještě zajímavější ale je, že se tahle galaxie, jako jedna z mála, od nás nevzdaluje. Galaxie Messier 90 se k nám blíží rychlostí asi 383 kilometrů za sekundu.

TIP: Jak se měří rychlost přibližování nebo vzdalování hvězd a galaxií?

V případě této galaxie pozorujeme takzvaný modrý posuv, tedy zkrácení vlnové délky elektromagnetického záření objektu, který se k nám přibližuje, jako důsledek Dopplerova jevu. Ve vesmíru je přitom mnohem častější opačný jev, tj. rudý posuv.

Galaxie z Kupy v Panně

Messier 90 je součástí kupy galaxií zvané Kupa galaxií v Panně. Ta obsahuje více než 1 200 galaxií. Zvláštní pohyb galaxie Messier 90 směrem k nám je podle astronomů výsledkem gravitačního působení ohromující hmoty celé této kupy galaxií. 

TIP: Modrá je dobrá: Co se skrývá za modří galaxie Messier 98

Gravitace urychluje pohyb galaxií uvnitř kupy galaxií na poměrně vysoké rychlosti a také je posílá na bizarní dráhy. Díky tomu se některé z těchto galaxií, jako třeba právě Messier 90, mohou v současné době pohybovat směrem k nám a někdy v budoucnu zase třeba směrem od nás. Kupa galaxií v Panně se sice jako celek pohybuje směrem od nás, galaxie Messier 90 a některé další se ale pohybují tak rychle opačným směrem, že výsledkem je pohyb takové galaxie směrem k nám.

Snad nejintenzivněji začne člověk vnímat veškeré přírodní dění paradoxně tehdy, když se dlouhodobě zaměří na jeden živočišný druh a jeho biotop, a to v průběhu celého roku, nikoli pouze v čase sezónních biorytmů. Se spoustou neopakovatelných zážitků tak získá i množství překvapivých poznatků. Podobně se vedlo i mně, když jsem se začal soustředěně věnovat kamzíkům...

Ploché vrcholy a strmá údolí

Nevím, nakolik někdejší lesníci v čele s vrchním lesním radou Höhlmannem a vrchním lesmistrem Dreschlerem, kteří před více než sto lety stáli u zrodu i realizace myšlenky chovu kamzíků v Jeseníkách, předem řešili vhodnost či nevhodnost horského biotopu Jeseníků pro introdukci tohoto býložravce. Zdá se ale, že přesně vystihli potřeby turovitého sudokopytníka. Hrubý Jeseník dodnes nabízí kamzíkovi horskému (Rupicapra rupicapra) velmi vhodné podmínky k životu a jesenická populace patří k nejzdravějším v Evropě.

Pokud bychom se podívali na Hrubý Jeseník z ptačí perspektivy, určitě by nám neunikly dva základní rysy tohoto nejvyššího moravského pohoří. Jsou to jednak ploché vrcholy s dominantním hlavním hřebenem a četnými vrcholovými skalami (tzv. tory); dále pak strmá údolí, z jejichž převážně lesnatých úbočí vystupují rovněž rozmanité skalní útvary (skalní hradby a výchozy). Oba jmenované biotopy kamzík v průběhu roku s různými preferencemi využívá.

Život nad hranicí lesa

Nejvyšší ploché partie Jeseníků v oblasti hlavního hřebene, jimž se říká alpínské bezlesí, jsou fenoménem České republiky. Navazují na horní hranici lesa, která se tady pohybuje v průměrné nadmořské výšce 1 300 až 1 350 metrů a kromě Jeseníků je lze u nás vidět už jen v Krkonoších. Vznikly působením celoročně velmi drsných klimatických podmínek. Průměrná roční teplota se zde pohybuje v rozpětí 1–3 °C a v průběhu celého roku je tady prakticky nepřetržitě větrno. Kamzík horský se v nejvyšších partiích Jeseníků vyskytuje po větší část roku. Nalézá zde především dostatek vhodné potravy, ale zdržuje se i z jiných důvodů.

Mimo turistickou sezónu, kdy v Jeseníkách panuje klid, lze nad horní hranicí lesa spatřit pasoucí se a odpočívající tlupy kamzičí zvěře po celý den. Jde většinou o stáda do 15 kusů, i když v minulosti bylo možné spatřit i více než 50 kusů pohromadě.

Na vrcholu turistické sezóny vytahují kamzíci do vrcholových partií Jeseníků pouze časně z rána a navečer. Zbytek dne tráví na klidnějších místech, obvykle na strmých svazích, opět však v dosahu horní hranice lesa.

Zrakem i sluchem

Kromě potravy nalézá kamzík ve vrcholových partiích i velmi důležitý přehled. Zrak je totiž dominantním smyslem, jehož převaha nad ostatními smysly kamzíka je vcelku pochopitelná. Pro větrné počasí není ve vyšších partiích hor mnohdy dostatečně slyšet. Sluch kamzíků zřejmě není tak dobře vyvinut jako zrak. Důvodem může být i značné osrstění slechů, a to i v jejich vnitřní části. To nejspíš eliminuje jak ztráty tepla v chladném prostředí hor, tak i chrání vnitřní sluchové ústrojí před větrem. Přitom však jsou kamzíci schopni vnímat i slabé zvuky. Poměrně tichý říjný hlas kamzíka slyší samice až na půl kilometru. Osobně jsem tento specifický hlas za bezvětrného počasí vnímal přibližně na poloviční vzdálenost.

Známý varovný hvizd kamzíka zaznamenají příslušníci stáda díky jeho intenzitě i výškové frekvenci vždy spolehlivě a okamžitě. Obvykle po něm následuje únik, jehož směr udává jedinec, který na nebezpečí upozornil. V Jeseníkách uniká stádo nejčastěji ze svahu dolů. Když si kamzíci nejsou jisti druhem nebezpečí, nebo i tím, zda stále trvá, vůdčí kamzice se zpožďuje za tlupou a ukryta například za terénní vlnou vyčkává, aby zjistila, jestli je, či není skupina pronásledována.

Svět neviditelných pachů

Zmiňme se rovněž o velmi citlivém kamzičím čichu, který živočich využívá především k doplnění zrakových informací. Proto se kamzík při zpozorování podezřelého objektu k němu často musí zdánlivě nelogicky přiblížit – jde si tzv. pro vítr. Prostřednictvím čichu, přesněji řečeno tzv. vomeronasálního orgánu, rovněž zjišťuje stupeň říjnosti kamzice. Přitom často zvedá horní pysk a cení zuby; tato jeho činnost se označuje jako flémování. Flémovat však může i kamzice, když si například snaží zapamatovat pach svého mláděte.

Nejrůznější pachy tedy mají pro kamzíky horské rovněž velký význam. Proto také pomocí pachu označují své teritorium. Slouží jim k tomu sekret z pachových žláz, tzv. fíků, které se nalézají za růžky. Kamzíci takto mnohdy označují zakrslé smrčky solitérně roztroušené těsně nad horní hranici lesa či jejich uschlé pahýly. Je nutno dodat, že fíky i růžky mají u kamzičí zvěře obě pohlaví. Podle ročních prstencových vrubů na povrchu růžků se dá celkem spolehlivě určovat stáří i pohlaví kamzíků.

Život ve skalních hradech

Druhým charakteristickým rysem Jeseníků jsou hluboká, někdy až strmá horská údolí, z nichž některá se vyznačují bezpočtem skalních útvarů. Právě do těchto často nepřístupných míst se na přechodnou dobu uchylují kamzice po šestiměsíční březosti, kdy na svět přivádí malá kamzíčata (konec dubna až polovina června). Obě pohlaví tady nacházejí útočiště v období říje (polovina listopadu až polovina prosince). Kamzíci jsou zde totiž minimálně rušeni.
Především tady však přečkávají zimní období, kdy sestupují ke skalním komplexům až do výšky 600 metrů n. m. Nabízí se jim nejen závětří, ale i dokonalý úkryt. Rodiny kamzíků nocují na mnohdy velmi nepřístupných místech, v nejrůznějších skalních výklencích a jeskyňkách. Vůdčí kamzice zalehává na místě s nejlepším přehledem, aby mohla stádo včas varovat před případným nebezpečím.

Ze skal mají kamzíci rovněž dostatečný rozhled, který se pro ně zdá být takřka životní nutností. Kolem poledne, kdy se v zimním období kamzíci převážně pasou, se také dokáží na skalách doslova slunit, natočeni hřbetem ke slunci. Jejich tmavá zimní srst za slunečných dní znamenitě „přitahuje“ teplo.

Na hraně

Podobné skalní komplexy se v nižších polohách Jeseníků často nacházejí v hospodářském lese, kde je potravní nabídka velmi skromná. Kamzík horský je však i na takto skromné potravě schopen přežívat velmi dlouho. Dominantní složku jeho zimního jídelníčku tvoří jehličí, větvičky borůvčí, lišejníky, játrovky atd. Právě takovéto stravě je také výborně uzpůsoben kamzičí chrup, jehož stoličky dokážou rozmělnit i dost tuhé složky potravy. Přední zuby jsou pak doslova mistrovským nástrojem. Jsou uzpůsobeny ke spásání i velmi krátké trávy (okolo 2 cm), která právě skály na vhodných místech obvykle porůstá.

Má to však jeden háček. Za krutých zim zůstávají poslední nespasená místa bez sněhu už jen na velmi strmých úbočích skal. I tam se však kamzík dostane. Má velmi svalnaté a houževnaté tělo, přičemž zadní běhy jsou delší, než přední. To je pro kamzíky užitečné právě při pohybu ve svahu a na skalách. I tak jsou ale v kamzičích tlupách mnohdy k vidění kusy se zlomenými růžky či poraněnými běhy, což je zřejmě důsledek nejrůznějších pádů. Také přibližně polovina kamzíčat první rok svého života z různých důvodů nepřežije.

Býložravý horolezec

Pokud se komplex skal nachází v přírodě blízkém lese, můžeme zde kamzíky zastihnout i trvale. I tady by to však v zimě nejspíš nešlo bez dostatečné zásoby podkožního tuku, kterou kamzík nejlépe nabere v letních měsících nad hranicí lesa. Právě proto se tam kamzíci většinou hned po odeznění mrazů a tání sněhu na jižně orientovaných skalách brzy vracejí. Podobné sezónní migrace lze pozorovat i u kamzičí zvěře v Alpách. Ta se v průběhu roku vyskytuje ve výškách od 1 800 až do 3 000 m n. m.

TIP: Důstojný kozorožec: Nejlepší alpský horolezec

Kamzík horský je v mnoha ohledech unikátní a obdivuhodný tvor. Adaptoval se na horské prostředí, kam byl pravděpodobně v dávných časech vytlačen progresivnějšími druhy býložravců, tak dokonale, že bychom u nás jen stěží hledali podobně vybaveného tvora. Jen ho blíže poznat. Mně se to v průběhu minulých let poštěstilo a za to patří můj dík nejenom kamzíkům, ale i jedinečné jesenické přírodě.

Umělé inteligence teď pronikají do řady odvětví lidské činnosti. Podílejí se na všem možném, od dopravy, přes medicínu, až po vojenské technologie. A jak se zdá, v dohledné budoucnosti bude umělých inteligencí skutečně všude plno. Jak ale ukazuje nová vědecká studie amerických odborníků, technologie umělých inteligencí má jednu dost nepříjemnou stinnou stránku.

Ukázalo se totiž, že vytrénování průměrné současné umělé inteligence, které je nezbytné k jejímu fungování, vytvoří průměrnou uhlíkovou stopu, čili celkový úhrn veškerého vypuštěného skleníkového plynu oxidu uhličitého, ve výši 284 tun. To je zhruba pětkrát více, než kolik vypustí za celou svoji dobu životnosti dnešní průměrný automobil. Trénování umělé inteligence je totiž velmi náročné na počítačový provoz.

TIP: Bitcoin spotřebuje více energie než Slovensko nebo Srbsko

Do budoucna by se ale mohla situace kolem energeticky náročného trénování umělých inteligencí podstatně změnit. Například technologičtí giganti Google a Amazon budou podle všeho nabízet tvůrcům umělých inteligencí cloudové služby, které umožní trénování umělé inteligence na dálku. To by mohlo energetickou náročnost vývoje inteligencí snížit.

Nezasvěcenému pozorovateli se v roce 1914 mohlo zdát, že první světová válka přišla zcela nečekaně. S výjimkou permanentně výbušného Balkánu byl totiž v Evropě několik desetiletí klid a poslední velký ozbrojený konflikt mezi Francií a německými státy v čele s Pruskem proběhl v letech 1870–1871. Právě na Balkáně se ale rozehrála nebezpečná mocenská hra.

Kdo získá převahu?

Již v letech 1877–1878 zde proběhla válka mezi Ruskem a Osmanskou říší, která skončila vítězstvím carských jednotek. Po skončení konfliktu řešil nastalou situaci Berlínský kongres, přičemž Rakušané dostali souhlas s okupací území Bosny a Hercegoviny, jež proběhla krvavým způsobem během srpna a září 1878. Na obsazeném území pak fakticky rozhodovali Rakušané, i když formálně nadále zůstávalo pod sultánovou svrchovaností. To se však změnilo v říjnu 1908. Rakousko-Uhersko tehdy okupované území anektovalo, aniž by o svých úmyslech dalo předem vědět ostatním mocnostem. Výsledkem byla vážná politická krize budící chvíli dojem, že by mohla přerůst ve válku velkého rozsahu. K tomu sice tehdy ještě nedošlo, ale balkánské problémy pokračovaly.

Slábnoucí Osmanská říše byla v roce 1912 poražena Italy a toho využily Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko k zahájení nové války s odvěkým nepřítelem. Dostala název první balkánská a neblaze ji poznamenaly zejména masakry civilního obyvatelstva. Po turecké porážce chtěli Srbové rozšířit své území až k Jaderskému moři, ale právě to nehodlalo Rakousko-Uhersko připustit. U pobřeží Jadranu proto pod patronací mocností vznikl nový stát Albánie a území Turecka na Balkáně bylo omezeno jen na východní Thrákii. Během dělení „kořisti“ však došlo ke sporům, jelikož Bulhaři chtěli obsadit celou Makedonii. Srbsko s Řeckem reagovaly tvrdě a tísně svého souseda se rozhodlo využít i Rumunsko. Koalice bývalých spojenců pak Bulhary v průběhu druhé balkánské války porazila.

Neřešitelné spory

Krvavé události na Balkáně vystupňovaly i soupeření mocností. Německo získávalo stále větší vliv v Osmanské říši, čemuž se Rusko s Británií snažily zamezit. Berlín považoval kontrolu Balkánu za nezbytnou, protože se mu tak otevírala cesta do Orientu a k dalším případným územním ziskům. Rakousko-Uhersko mezitím pozorovalo dvojí vítězství Srbska v balkánských válkách se zjevnou nechutí a připravovalo se tohoto nepříjemného souseda srazit na kolena.

V Bělehradě zase vlivná organizace armádních důstojníků s názvem Černá ruka propagovala myšlenku vytvoření „Velkého Srbska“ a toužila po územní expanzi na úkor habsburského impéria. Proto členové Černé ruky podporovali zbraněmi i penězi hnutí bosenských Srbů Mladá Bosna, které chtělo Rakušany z Balkánu vyhnat pomocí jakýchkoliv prostředků.

Balkán však považovalo za svou zájmovou oblast také Rusko, které zde mělo v úmyslu získat dominující postavení a pravoslavné Srbsko k tomu bylo vhodným nástupním prostorem. Pochopitelně šlo také o kontrolu strategicky významných úžin Bosporu a Dardanel. Složitý propletenec zájmových sfér, vlivů i tužeb po územních změnách a ziscích prakticky mírovou cestou vyřešit nešlo. Bylo tedy jen otázkou času, kdo zažehne onu příslovečnou jiskru, ze které vzejde celoevropský požár.

V předvečer světového konfliktu

Rakousko-Uhersko reagovalo na vzrůstající ambice Srbů jednak podporou Bulharska a Osmanské říše, jednak chtělo dát najevo, kdo je na Balkáně silnější. Demonstrací síly měly být vojenské manévry za účasti následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este, které by sousedům jasně ukázaly připravenost c. a k. armády k boji.

Zprávy o přípravách manévrů vyvolaly v zahraničí negativní reakce s tím, že jde o zbytečnou provokaci. Francouzský velvyslanec navíc ohlásil do Paříže, že cvičení se zúčastní okolo 100 000 vojáků a záměrně proběhne v blízkosti srbských hranic. Zprávu poté zveřejnil tisk a přispěla k dalšímu zvýšení napětí. Ve skutečnosti bylo na manévry připraveno jen 22 000 mužů a odehrávat se měly 80 kilometrů od hraničního pásma.

TIP: V předvečer války: Co následovalo po smrti Františka Ferdinanda d'Este?

Následující události jsou pak dobře známé. Bosensko-srbští nacionalisté, vycvičení a vybavení srbskou tajnou službou, provedli 28. června 1914 v Sarajevu atentát, jehož následkům František Ferdinand se svou ženou Žofií podlehli. O měsíc později vypověděli Rakušané Srbům válku a následná řetězová reakce uvrhla během pár dní do válečného konfliktu téměř celou Evropu. 

Španělský conquistador Francisco de Orellana, který jako první Evropan prošel v letech 1541 až 1542 Jižní Amerikou napříč od Kordiller po atlantské pobřeží, zanechal ve svých denících svědectví o početném obyvatelstvu žijícím ve velkých osadách na březích Amazonky. Pozdější generace badatelů považovaly Orellanovy deníky za cestovatelskou latinu, s jejíž pomocí chtěl Španěl dodat lesku své jinak nepříliš úspěšné misi. Na důvěryhodnosti mu nepřidalo ani tvrzení, že u jihoamerického veletoku narazil na kmeny bojovných žen, a že právě proto pojmenoval řeku, po níž se plavil, Amazonka. 

Vědci byli k možnosti hustšího sídlení Amazonie skeptičtí ještě v polovině minulého století. Jejich náhled se v zásadě příliš nelišil od náhledu evropských kolonizátorů. Ti přicházeli do Amazonie po staletí se záměrem osídlit liduprázdnou pustinu a zmocnit se jejího bohatství. Do cesty se jim stavěla neprostupná hradba bujné tropické vegetace vyrůstající z půdy extrémně chudé na živiny. Nikdo si nedokázal představit, že by v takovém prostředí vyrostla velká civilizace. Byl to přece tak nehostinný a nepřátelský svět! Teprve v 90. letech minulého století začalo být jasné, že kdysi byla Amazonie úplně jiná a člověk tamější přírodu odedávna významně formoval. S odstupem 450 let tak vědci rehabilitovali dokonce i Orellanovu „cestovatelskou latinu“. Přesto však spory o charakter osídlení Amazonie neustávají a mezi odborníky zuří dodnes. 

Velké pozdvižení vyvolala v roce 2012 studie týmu Crystal McMichaelové z Florida Institute of Technology dokazující, že velké části Amazonie zůstávaly v předkolumbovských dobách liduprázdné. Kritici kontrovali tvrzením, že v Amazonii žilo před příchodem Evropanů na deset milionů lidí a pro žádné „periferie“ tu nezbývalo místo. Pro srovnání, dnešní Amazonie je domovem asi 30 milionů lidí, z nichž však původní obyvatelé tvoří jen malou část – pouhých 450 tisíc. 

Stopy dávných civilizací

Rozsah osídlení Amazonie v předkolumbovských dobách dlouho zůstával velkou neznámou. Nejnovější výzkumy ale svědčí o překvapivě obydlené krajině. Nedávno vzbudila velkou pozornost studie britsko-brazilského týmu, který s pomocí satelitních snímků v jižní Amazonii identifikoval na osm desítek velkých sídel. Civilizace jejich obyvatel dosáhla zenitu v polovině 13. století. Indiáni budovali velké mohyly z navršené zeminy, kopali dlouhé příkopy a budovali valy. Vytvářeli tak v krajině gigantické zemní obrazce čili geoglyfy sloužící k rituálním účelům. To svědčí o důkladné organizaci asi milionu lidí žijících na území o rozloze zhruba 400 tisíc kilometrů čtverečních. K budování geoglyfů musela dávné obyvatele Amazonie vést společná víra. Výstavba zemních obrazců od nich navíc vyžadovala dlouhodobou koordinaci aktivit početných zástupů lidí. Všichni museli táhnout za jeden provaz. Že toho nebylo vždycky snadné dosáhnout, prozrazují mohutná opevnění jednotlivých osad. Ani tady nežili sousedé vždycky v dokonalé shodě a dohodnout společné aktivity jistě vyžadovalo i nemalé diplomatické schopnosti. 

Observatoř, nebo drogová svatyně?

Historie hustého a stabilního osídlení Amazonie je až nečekaně dlouhá. Dokládá to celá řada archeologických nálezů z poslední doby. Jeden z nejpřekvapivějších objevů se podařil týmu vědců vedených Quirinem Oliverou nedaleko peruánského města Jaén. Uprostřed pastvin se tu nad okolní terén tyčí Montegrande čili „velká hora“. Místní lidé ji považovali za dílo přírody a nikdo nepředpokládal, že k jejímu vzniku významně přispěla lidská ruka. Olivera však při vykopávkách zjistil, že kopec v sobě skrývá mohylu kruhovitého půdorysu, jejíž výstavba začala někdy kolem roku 1000 př. n. l. a probíhala v nejméně osmi etapách. Jako centrum náboženských rituálů „velká hora“ Montegrande sloužila nejméně tisíc let!

Ať už byl její účel jakýkoli, postavit ji mohla jen dobře organizovaná společnost vedená lidmi s jasnou představou o konečné podobě celého díla. A to nebylo zdaleka to jediné, co bylo nutné při budování mohyly vyřešit. Stavba vázala po dlouhou dobu velké množství pracovních sil, které pak chyběly jinde. Aby měli budovatelé mohyly stále co jíst, musela amazonská civilizace vládnout výkonným zemědělstvím a spolehlivou distribucí potravin.

Říční lidé

To, že původ budovatelů amazonských sídel, geoglyfů a obřadních míst musíme skutečně hledat v Amazonii a nikoli třeba v horských oblastech And či dokonce na pacifickém pobřeží, dokládá charakter jejich osad. Andské civilizace budovaly kruhovitá sídla. Ani ty nejstarší velké, trvale obývané osady Amazonie však nemají kruhový půdorys a táhnou se v pásu podél břehů řek. 

„Žili tu lidé pocházející z Amazonie. Nikoli přivandrovalci bůhvíodkud. Jejich osady jsou uspořádány lineárně a drží se amazonské tradice. Tohle byli říční lidé. Za dlouhá staletí si zbudovali velmi vyspělou civilizaci. Netoulali se z místa na místo poté, co rychle vyčerpali zemědělskou půdu, nežili v chatrčích z trávy,“ říká Quirino Olivera o sídlech objevených v Amazonii. Příkladem je peruánská lokalita Huayurco, kde se lidé natrvalo usadili někdy kolem roku 800 př. n. l a říční břeh obývali nepřetržitě po osm století. 

Známky „urbanizace“ pralesa „říčním lidem“ nacházejí vědci v nejrůznějších koutech Amazonie. Například na březích řeky Rio Xingu v brazilském státě Mato Grosso archeologové odhalili několik desítek velkých i menších osad, jež začaly vyrůstat někdy kolem roku 500 n. l. Na ploše kolem 20 000 kilometrů čtverečních v nich mohlo trvale žít až 50 000 lidí. 

Obživu obyvatelům osad skýtala rozsáhlá pole s maniokem. Indiáni na řekách stavěli přehrady a v takto vzniklých jezerech chovali ryby. Velká „města“ chránil tři metry hluboký a deset metrů široký obranný příkop doplněný vysokou palisádou z klád. V centru sídel se nacházela „náměstí“ o průměru až 150 metrů. Ulice těchto velkých osad byly orientovány podle dráhy, kterou opisuje slunce na obloze v den letního slunovratu.

Silnice, mosty, přehrady a kanály

O tom, že sídla rozkládající se podél Rio Xingu tvořila organizovaný celek, svědčí satelitní snímky. Z těch je ještě dnes jasně patrné, že osady spojovaly cesty vykácené v bujné pralesní vegetaci. Některé byly dlouhé i pět kilometrů! Vodní toky tyto pralesní komunikace překonávaly díky mostům z kmenů stromů. Podél některých „silnic“ se táhly uměle vyhloubené kanály splavné na kánoích vydlabaných z jednoho kusu dřeva. Dnes už tu náhodnému návštěvníkovi pralesa nic nepřipomíná čilý dopravní ruch, který tu vládl před půldruhým tisíciletím.

„Tato zahradní města měla daleko k dnešním hustě obydleným městským aglomeracím,“ připouští objevitel osad na Rio Xingu Michael Heckenberger. „Jejich obyvatelé ale žili v dokonalém souladu s přírodou. Dokázali čerpat z omezených zdrojů amazonského pralesa bez toho, že by jej devastovali či ohrožovali.“

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Osady na Rio Xingu zanikly zhruba před 400 lety nejspíše poté, co jejich obyvatelstvo zdecimovaly infekční choroby zavlečené do Nového světa Evropany. Ty se zřejmě staly osudnými i dalším velkým sídlům Amazonie. První Evropané, jako byl Francisco de Orellana, ještě viděli amazonské civilizace v plné síle. Jen o pár desetiletí později už ale nemoci vykonaly své a nově příchozí osadníci z Evropy snadno propadali mylnému dojmu, že vstupují do panenské přírody nepoznamenané lidskou činností. 

Fotografie zachycuje příslušníky francouzské speciální jednotky GIGN (Groupe d’intervention de la Gendarmerie nationale), jež spadá pod četnictvo. Vznikla jako odpověď na mnichovský masakr izraelských olympioniků a je aktivní od roku 1974. Počet operativců postupně stoupal z původních 15 až na 380 v roce 2014. Jádro útvaru tvoří čtyři čety, z nichž dvě se specializují na seskoky z velké výšky a dvě na potápění. Kromě toho pod GIGN patří například průzkumná skupina nebo oddíl, který ve spolupráci s elitními policisty střeží francouzského prezidenta.

Bohatá výzbroj

Druhý muž v řadě je vyzbrojen bezhlučným samopalem Heckler & Koch MP5. V tomto případě jde o variantu MP5SD6, jež umožňuje palbu třírannými dávkami a která má teleskopickou skládací ramenní opěrku. Nahoře má připnutý elektronický kolimátor, který usnadňuje míření.Od stejné firmy jako samopal pocházely i dříve standardní útočné pušky Heckler & Koch HK416, jež ale začaly v roce 2017 u GIGN nahrazovat české zbraně Bren 2.

TIP: Vědci varují: Strach z terorismu poškozuje mozek!

Četníci na fotografii mají na hlavách tvarově charakteristické helmy SPECTRA, jež vyrábí společnost CGF Gallet. Tato výstrojní součástka váží 1,4 kg a doplňuje ji i plexisklo kvůli dodatečné ochraně očí. Co se ochranného oděvu týče, GIGN většinou používá brnění R1N Rhino. Taktický štít nosí operativec kryjící čelo týmu a v tomto případě je na jeho vrcholku upevněna svítilna. 

Víte, co mají společného žulové stolní desky, banány a letištní skenery? Nepřetržitě vydávají velmi slabé záření. Lékaři a toxikologové ovšem hlásí, že k nim lidé obvykle nechodí s obavami z banánů nebo nových kuchyňských linek. Strach vzbuzují především bezpečnostní skenery na letištích.

Odborníci ovšem uklidňují, že skutečně není čeho se bát. Asi polovina letištních skenerů pracuje na milimetrových vlnách, což není takzvané ionizující záření, které by alespoň teoreticky mohlo poškodit DNA a zvýšit riziko rakoviny. Druhá polovina jsou sice letištní rentgenové skenery, jejichž záření je sice ionizující, ale zároveň je velice slabé.

TIP: Nebezpečná žlutá pochoutka: Je pravda, že jsou banány radioaktivní?

Pro představu, dávka záření, kterou cestující „schytá“ od letištního rentgenového skeneru, představuje asi jednu tisícinu záření při pořízení jediného rentgenového snímku plic v nemocnici. Cestující jsou vlastně mnohem většímu záření vystaveni přímo během letu. Za každou minutu na palubě letadla člověk dostane dávku záření, která je zhruba stejná, jako při průchodu rentgenovým skenerem. Obavy z letištních skenerů jsou podle všeho úplně zbytečné.

Naše Slunce prochází jedenáctiletým cyklem sluneční aktivity. V období slunečního maxima je na Slunci k vidění největší množství slunečních skvrn, zatímco během slunečního minima je počet skvrn na slunečním kotouči naopak nejnižší. Podle vědců tento cyklus odpovídá změnám v magnetických polích naší hvězdy.

Astronomické observatoře, které pozorují Slunce, v uplynulých dvou týdnech nezaznamenaly na naší hvězdě ani skvrnku. To naznačuje, že se zřejmě blížíme do období slunečního minima. Spolehlivě to ale určí až statistická analýza, která zahrne sluneční aktivitu v průběhu 12 měsíců. Takže potvrzení, že teď probíhá sluneční minimum, může přijít až tak za půl roku. Není prý ale vyloučeno, že minimum teprve ještě přijde.

Skvrny na Slunci

Sluneční skvrny jsou vlastně chladnější oblasti na povrchu Slunce. Jejich výskyt a tvar je daný magnetickou aktivitou, k níž zřejmě dochází asi v jedné třetině vzdálenosti od povrchu Slunce směrem k jeho středu. Odborníci si tím ale ještě nejsou úplně jistí. 

TIP: Dva týdny bez skvrn: Slunce prochází třetím nejslabší cyklem od roku 1755

Podle dřívějších předpovědí mělo sluneční minimum nastat mezi polovinou roku 2019 a koncem roku 2020. V současné době je sluneční aktivita celkově dost slabá, což podobné odhady komplikuje. V letošní roce bylo na Slunci už celkem 92 pozemských dní ze 152 (k 6. červnu), kdy byl sluneční povrch zcela bez patrných skvrn. Sluneční cyklus je pro vědce stále poměrně záhadný, takže jeho průběhu věnují velkou pozornost.