Šavlozubé šelmy, jako byl například americký smilodon, budí hrůzu už na první pohled. Paleontologové teď přišli na to, že tito zabijáci byli nejspíš ještě mnohem drsnější, než jsme si představovali. Podařilo se jim totiž odhalit devastující zranění na lebce jednoho smilodona, které bylo způsobené gigantickým špičákem jiného smilodona.

Zatím není úplně jasné, jak se vlastně smilodoni živili. Podle starších představ smilodoni útočili svými špičáky na měkké části krku kořisti a usmrcovali ji hlubokými bodnými ranami. Podle novějších nálezů to ale byli spíše mrchožrouti, protože zřejmě nebyli vybaveni pro rychlý běh a s vražedně vyhlížejícími špičáky asi spíše párali či rozřezávali, než propichovali.

TIP: Vědci objevili 50 tisíc let starý otisk největší kočkovité šelmy všech dob

Ať ale smilodoni lovili nebo požírali mršiny, ukazuje se, že dokázali být velmi brutální vůči sobě navzájem. Nalezené poranění totiž přesně odpovídá útoku jednoho smilodon na druhého. Podle vědců mohlo jít o spor, například při obraně teritoria před vetřelcem anebo v boji o sexuálního partnera.

Poslední dobou to vypadá, že se téměř všechny odpovědi na otázky o lidském zdraví ukrývají ve střevech. Střevní mikroflóra totiž hraje velice významnou roli v celé řadě procesů v lidském těle, které se často velmi silně dotýkají našeho zdraví. Podle nového výzkumu se to týká i imunitního systému.

Zjistili to britští odborníci, kteří dokázali zvrátit postupné stárnutí a slábnutí imunitního systému, v tomto případě u myší, tak, že u nich provedli fekální transplantaci. Do starších myších přenesli část obsahu střev mladých myší a tím ji doplnili a občerstvili jejich stárnoucí střevní mikroflóru. U starších myší poté došlo k výraznému zlepšení výkonu imunitního systému ve střevech.

TIP: Nečekaná pomoc: Transplantace stolice vedla k masivnímu zlepšení symptomů autismu

Střevní mikroflóru každého z nás tvoří stovky a možná i tisíce různých typů bakterií a dalších mikroorganismů. Vědci postupně zjišťují, že bakterie ve střevech nám pomáhají nejen s trávením potravy a výrobou nezbytně důležitých látek a vitamínů, ale také s činností mozku nebo právě s fungováním imunitního systému. Během života dochází ke změnám střevní mikroflóry a k jejímu celkovému stárnutí. Teď se ukazuje, že odborníci na stárnutí budou muset věnovat bakteriím ve střevech velkou pozornost.

Chov ohromných stád dobytka pořádně zatěžuje planetu. Mnozí lidé mají ale maso rádi a dobrovolně se ho nevzdají. Vědci proto usilovně hledají náhradní řešení, které by zajistilo maso bez kritických dopadů na životní prostředí. Mluví se o geneticky vylepšeném dobytku, co vypouští méně metanu anebo o masu vypěstovaném v laboratoři, které neprochází fází krávy na pastvě.

Američtí badatelé ale tvrdí, že úplně nejlepší variantou, která zajistí velké množství výživné potravy, a přitom bude nejvíce šetrná k životnímu prostředí, bude laboratorní maso hmyzu. Takové maso by se pěstovalo z geneticky vylepšených buněk, u nichž bude co nejlépe vyladěná rychlost růstu, výživnost i chuť s vůní.

TIP: Laskominy s nožičkami: Stane se Česko hmyzí velmocí?

Pěstování masa v laboratoři je samo o sobě výhodné a šetrné vůči prostředí. Šetří vodu i prostor, o které je ve dnešním světě nouze. Jednotlivé druhy masa se ale liší ve svých nárocích při takové laboratorní či tovární produkci. Právě buňky masa hmyzu potřebují k růstu v buněčné kultuře, v porovnání s buňkami masa savců, ptáků či dalších obratlovců, méně glukózy jako živiny, a také jim stačí méně stabilní prostředí.

Vzestup přemyslovského státu za Boleslavů by nebyl možný bez dobře vycvičených a vyzbrojených bojovníků. Vojenská moc Čechů budila respekt, tvrdost českých zbraní okusili Němci, Maďaři či pohanští Slované.

Ze všech koutů Evropy

Jakou vojenskou mocí česká knížata v 10. století disponovala? Již Boleslav I. musel velet poměrně velké úderné síle (odhadují se tři tisícovky jezdců), která mu zajistila pověst mocného vládce a váženého spojence. Ve stejnou dobu například dokázal válčit proti Maďarům na dvou frontách, přičemž prameny uvádějí, že pouze do bitvy na řece Lechu roku 955 vypravil tisíc jezdců. Sám pak s Maďary úspěšně bojoval na Moravě. Jenže Čechy v polovině 10. století nemohly vyprodukovat tolik kvalitních bojovníků, aby kníže mohl bojovat účinně na více bojištích. Odkud se tedy „čeští“ bojovníci vzali? Vlastně můžeme říci, že ze všech koutů Evropy. 

Žádaní Seveřané

Český kníže měl dostatek prostředků, aby si najal profesionální válečníky z jiných zemí a „národů“. Kromě Čechů, etnika slovanského, o němž Ibráhím ibn Jakúb píše, že „Slované jsou vcelku odvážní a stateční a kdyby nebyli roztříštění na množství kmenů a oddělených skupin, žádný národ by je nezdolal silou,“ tvořili knížecí družinu válečníci ze skandinávských, franckých, pobaltských či anglosaských zemí. 

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví?

Zejména Seveřané se v té době objevovali velmi hojně prakticky ve všech armádách křesťanských i pohanských vládců a často tvořili elitu vojska, jako například anglosaští elitní huskarlové. Jako královská stráž byli panovníkovi vždy k dispozici, chránili ho a zemřít pro něj se pro ně stalo otázkou cti. Měli vlastní vnitřní pravidla kázně, skvělý výcvik, dobrou disciplínu a bohaté bojové zkušenosti.

Mezinárodní síť pro varování před planetkami IAWN (International Asteroid Warning Network) uspořádala na konci května mezinárodně koordinovanou kampaň pozorování planetky s provizorním označením 1999 KW4 při jejím průletu kolem Země.

Objekt o průměru asi 1,3 kilometru se k naší planetě přiblížil 25. května 2019 na minimální vzdálenost 5,2 milionu kilometrů. Jde o vzdálenost asi 14× převyšující vzdálenost Země – Měsíc, objekt se tedy nacházel dost blízko pro detailní studium, ale zároveň daleko na to, aby pro planetu představoval jakékoliv riziko.

Ke kampani se připojila také vlajková loď ESO, konkrétně jeden z dalekohledů systému VLT (Very Large Telescope) na Observatoři Paranal v Chile. Využitý teleskop je osazen přístrojem SPHERE, zařízením, které je jako jedno z mála na světě schopno pořídit dostatečně ostré snímky na to, aby na nich bylo možné rozlišit obě složky podvojné planetky vzdálené od sebe jen 2,6 kilometru.

„Tato podvojná planetka prolétala kolem Země rychlostí téměř 20 kilometrů za sekundu, asi 70 tisíc kilometrů v hodině, proto bylo pozorování pomocí VLT skutečně obtížné,“ říká Diego Parraguez, který teleskop při pozorování ovládal.

I když srážka s planetkou 1999 KW4 nehrozí, tento objekt se nápadně podobá jinému binárnímu blízkozemnímu asteroidu Didymos, který by v budoucnosti riziko pro planetu Zemi představovat mohl.

Dydimos a jeho měsíc přezdívaný „Didymoon“ jsou cílem budoucí pionýrské kosmické mise NASA, která má testovat možnosti planetární obrany. Sonda DART má dopadnout na povrch měsíce asteroidu Didymos a pokusit se změnit jeho oběžnou dráhu kolem hlavní složky. Otestuje tak proveditelnost odklonění reálné planety z kolizního kurzu. Po tomto experimentálním impaktu se v roce 2026 k asteroidu Dydimos vypraví další kosmická mise Hera, tentokrát realizovaná Evropskou kosmickou agenturou ESA, která bude zkoumat vlastnosti povrchu tělesa a tvar kráteru vytvořeného při misi DART.

Není to tak dávno, co celý svět obdivoval obří letoun „Roc“ společnosti Stratolaunch Systems, když vzlétl ke svému prvnímu letu. Mnozí si již představovali, jak Pták Noh jako létající kosmodrom vypouští na oběžnou dráhu malé nosné rakety. S takovým sněním je teď ale možná konec.

Na veřejnost totiž unikly zprávy, podle nichž společnost Stratolaunch, která ještě nedávno plánovala posílat do vesmíru satelit i lidskou posádku, brzy ukončí svoji činnost. Agentura Reuters citovala čtyři anonymní zdroje, podle kterých je konec takřka na spadnutí. Společnost Stratolaunch nicméně ve své reakci tvrdí, že jejich operace nadále pokračují.

Smrt zakladatele

Stratolaunch vznikl v roce 2011, kdy společnost založil spoluzakladatel Microsoftu a vesmírný nadšenec Paul Allen. Miliardář a filantrop ale loni v říjnu ve věku 65 let zemřel. Jeho sestra Jody Allen, která vede mateřskou společnost Stratolaunchu Vulcan Inc. a je správkyní nadace Paul G. Allen Trus, se prý rozhodla z tohoto byznysu vycouvat.

TIP: Soukromá společnost Stratolaunch poprvé vzlétla s největším letounem světa

Podle zmíněných anonymních zdrojů se Jody Allen rozhodla nechat Ptáka Noha vzlétnout, aby tím uctila památku svého bratra. Paul Allen by byl nepochybně nadšený, kdyby viděl, že gigantický nosný letoun funguje, a že dokáže letět. Co ale teď bude s Ptákem Nohem dál, to je podle všeho ve hvězdách.

Vědci před časem zjistili, že afričtí podzemní hlodavci jsou necitliví na rozmanité bolestivé podněty. Někteří z nich nereagují na kyselinu anebo třeba na kapsaicin, slavnou pálivou látku, která je zodpovědná za pálivost chilli. Vnímání bolesti je ale přitom často důležité. Varuje nás totiž před situacemi, které by nám mohly velmi ublížit. Jak to, že rypoši si z celé řady bolestí ni nedělají?

Mezinárodní tým vědců detailně prozkoumal míru citlivosti celkem 9 druhů rypošů na vybrané chemické látky, které savce obvykle velmi zřetelně pálí. Ukázalo se, že se jednotlivé druhy rypošů v citlivosti vůči palčivým látkám mezi sebou liší. Podle vědců tato schopnost rypoušům umožnila pronikat do rozmanitých prostředí. Například rypoš hotentotský může žít ve společnosti mravenců s jedovatými žihadly, kterým se jiní rypoši vyhýbají. Necítí totiž pálení jejich jedu.

TIP: Dáma se superschopností: Díky vzácné mutaci necítí téměř žádnou bolest

Výzkum prozradil, že za výjimečnou odolností rypošů proti různým typům bolesti jsou malé genetické změny, které zasahují do takzvaných iontových kanálů, bílkovin, jimž do buněk procházejí určité ionty. Některé z takových iontových kanálů hrají klíčovou roli ve vnímání bolesti a právě v těchto kanálech došlo u rypošů ke změnám. Výzkum bolesti u rypošů by mohl být velmi přínosný pro lidi, kteří trpí bolestmi, protože by mohl vést k vývoji nové generace léků.

Během bojových akcí stále občas docházelo k destrukci spodního křídla, a tak konstrukční tým Albatros Flugzeugwerke (AFW) intenzivně pracoval na odstranění této vrozené vady. Hlavní nosník dostal kovové výztuhy a posílení se dočkaly i mezikřídelní vzpěry. Hmotnost nového stroje sice vzrostla, to ale vynahradil nový motor Mercedes D.IIIaü o výkonu 134 kW.

Výroba nové verze označované jako Albatros D.Va začala v říjnu 1917 a továrny vyprodukovaly 1 612 strojů této verze. Na přelomu let 1917 a 1918 tvořily albatrosy základ výzbroje německého letectva doplňované nově zaváděnými trojplošnými Fokkery Dr.I. Albatrosy ale stále více omezovala stále se zhoršující kvalita stavebního materiálu a dílenského zpracování způsobená dohodovou námořní blokádou. To při extrémním namáhání během manévrových soubojů nevyhnutelně vedlo k řadě katastrof. 

Poslední vyráběná verze 

Jedno z největších císařských stíhacích es, Ernest Udet, později porovnával albatrosy s francouzskými spady: „Francouzi létají na jednomístných letadlech typu SPAD s motorem Hispano o 180 koních (132 kW – pozn. red.). Je to rychlý, velmi snadno ovladatelný stroj. Nad našimi albatrosy má převahu zejména při letu střemhlav, kdy se naše nosné plochy začínají třást. Může pak dojít k uvolnění jejich součástí a rozpadu. Stabilnější SPAD snáší toto zatížení bez námahy.

Také nepřátelská obrana je tu lépe vycvičena. Poznal jsem to hned při prvním frontovém letu. Protiletecký kulomet mi roztříštil přední nosník a měl jsem co dělat, abych stroj dostal domů. Téměř všechny letecké boje jsou bezvýsledné a naše nálada se každým dnem zhoršuje.“ Dohodové letectvo mělo tou dobou nad nepřítelem výraznou převahu. Němečtí stíhači se už příliš nepouštěli do útočných akcí nad územím protivníka a soustřeďovali se na obranu.

Poslední ofenziva 

Dne 21. března 1918 Německo zahájilo svou poslední velkou ofenzivu. Dohodové letectvo se snažilo napadat císařské pozemní jednotky a na západní frontě propukly intenzivní vzdušné boje. Albatrosy na většinu nepřátelských stíhaček výkonnostně nestačily a jejich piloti navíc čelili zdrcující početní převaze.

Poslední pokus Berlína rozhodnout válku ve svůj prospěch skončil nezdarem a svůj podíl na tom měli také dohodoví letci, kteří přišli i se změnou taktiky. Mnoho pilotů se nově vyhýbalo manévrovým soubojům v zatáčkách a zaměřovalo se na překvapivé útoky střemhlavým letem. Tento styl boje obratným albatrosům příliš nevyhovoval, protože Němci tak nemohli využít jejich hlavních předností.

Až do konce

V květnu 1918 operovalo na západní frontě celkem 1 059 albatrosů, na nichž stále létalo i velké množství zkušených pilotů. Mnozí jim dávali přednost před obratnými, ale také pomalými Fokkery Dr.I. Největším esem na Albatrosu D.V se stal Eduard von Schleich, který na něm dosáhl 29 ze svých 35 sestřelů.

TIP: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války

Výsadní postavení albatrosů u bojových útvarů se začala měnit až koncem jara, kdy k Jasta 10 přišly první Fokkery D.VII. Ty u pilotů vyvolaly opravdové nadšení a v létě se na ně začaly přezbrojovat další letky, zatímco albatrosy se postupně stěhovaly na klidnější úseky fronty, kde zůstaly ve službě až do listopadu 1918. Stíhací albatrosy létaly více než dva roky a jednalo se bezpochyby o nejdůležitější stíhačku císařského Německa.

Srdce rytířské kultury od počátku bilo především ve Francii, kde navazovalo na tradice Karla Velikého a odkud pocházela většina účastníků křížových výprav. Rovněž Richard Lví Srdce byl sice anglickým králem, ale ve skutečnosti hovořil mnohem víc francouzsky a centrum svých držav viděl především v Normandii a v Akvitánii, kterou ovládal jako dědictví po matce. Miloval rytířské romány a snažil se dbát na jimi vytyčené zásady. Účastnil se turnajů a v bitvách se vrhal do nejhustší vřavy. Přesto se ani on nevyhnul občasnému porušení slibů a zpupnému chování. Jeho manželství bylo navíc čistě formální a mnoho historiků nahlas uvažuje o jeho homosexualitě či alespoň bisexualitě.

Předchozí část: Rytířská kultura: Kdo byli předchůdci krále Artuše a Richarda Lvího Srdce

Z Francie se rytířská kultura šířila do zbytku západní Evropy – zasáhla především Anglii, Španělsko, ale i Svatou říši římskou, na jejímž okraji ležely také české země. U nás přišly turnaje a rytířské písně do módy ve 13. století za Václava I. S rostoucí vzdáleností od „francouzského srdce“ nicméně vliv artušovských rytířů slábl. Ruští bojaři či například japonští samurajové již proto vycházejí z jiných ideologických základů. 

Středověký tank

Rytíř odvozoval svoji nadřazenost od naprosté bojové dominance. Celé 13. století můžeme označit za vrchol rytířství, kdy se i mimo křížové výpravy odehrály například bitvy u Bouvines (1214), na Moravském poli (1278) či u Worringenu (1288), kde rytíři jednoznačně vládli. Rytířský šlechtic byl jediný, kdo si mohl dovolit drahou výbavu, a navíc se od malička cvičil v bojových uměních. Četné turnaje, jichž se účastnil, simulovaly válečnou vřavu a šlo v nich původně o přípravu na ostrý boj. Podívaná pro diváky se z nich stala až později. 

Samotná bitva pak vypadala jako shluk soubojů jednotlivců či malých skupinek. Neprobíhalo během ní žádné složité taktizování: Stačilo se prostě seřadit do linií, navzájem si krýt bok a tryskem se rozjet proti soupeři. Náraz těžkého jezdce soustředěný do špičky kopí se dnes přirovnává k bojové síle tanku. 

Levnější a silnější

Situace se začala měnit ve 14. století, kdy ve stoleté válce nad hrubou silou francouzských rytířů získávali výhodu angličtí lučištníci a také švýcarští pikenýři. Trend pak pokračoval do následujícího století, kdy v českých zemích vítězila husitská vojska a také francouzský král víc spoléhal na nájemné bojové skupiny než na své rytíře-leníky. I díky jeho „odklonu“ Francouzi nakonec dokázali Angličany ze svého území vytlačit a stoletou válku vyhráli. 

Ve změnách společnosti samozřejmě sehrála roli i děla a první ručnice. Klíčové však bylo zjištění, že dobře organizované profesionální vojsko pěšáků dokáže s vhodně zvolenou taktikou rytíře porazit. Jejich výbava a výcvik byly přitom mnohem levnější. Velitelé armád se posléze přesunuli z předních řad do zázemí, kde plánovali taktiku. A prestiž šlechtice se mnohem víc začala odrážet od dobrého hospodaření než od statečnosti v boji. 

Neválčit a bohatnout!

Ne že by snad ve středověku šlechta nehospodařila. Svěřené území bylo nutné spravovat a rozumní velmožové i drobní leníci věděli, že potřebují hromadit daně od poddaných, aby si zajistili živobytí a zázemí pro svoji vládu. Navíc vybírali mýtné na cestách a od 13. století občas i různé tržní poplatky od obyvatel měst a městeček, která založili. Tím ovšem jejich ekonomické snažení končilo. Čest si šlechtic vybojoval v poli po boku krále a z válečných úspěchů čerpal i svou prestiž.

Od 15. století však uvedené tvrzení postupně přestávalo platit, čímž se měnilo i vnímání šlechty jako celku. Páni už najednou osobně s vlastní družinou neochraňovali bezpečnost poddaných, ale především vybírali různé poplatky, takže si mohli platit armádu. S nástupem renesance a humanismu přišla šlechta na chuť podnikání, které dřív zůstávalo výsadou měšťanů a cestujících obchodníků. Šlechtici tak začali budovat rybníky a stavět pivovary, aby si z nich zajistili zisk.

Těžká show

Není divu, že se rytířské příběhy stávaly čím dál víc nostalgickou vzpomínkou na staré časy. Mnozí na ně však nedali dopustit a ve svém rytířství spatřovali znak nadřazenosti. Nikoliv náhodou se v českých zemích 15. a 16. století označovala nižší šlechta souhrnně za rytíře. Nicméně velkolepé turnaje ve stále těžší zbroji (původní kroužkové košile postupně nahrazovaly plechy) se měnily v pouhou „show“ pro obecenstvo a s přípravou na bitvu neměly nic společného.

TIP: Praví muži ve zbrani: Co obnášelo stát se ve středověku rytířem?

Nejmocnějšími šlechtici už nebyli ti, kdo táhli po boku krále do bitvy, ale ti, kteří mu dodali nejvíc vojáků. Panovnický dvůr sice fungoval již od středověku, ovšem v renesanci se stával středobodem veškerého politického dění. Nový ideál šlechtice představoval tančící, uhlazený, vzdělaný a chytrý dvořan, zdatný v konverzaci. Společenská obratnost se navíc snoubila i s jistým druhem „lstivosti“, či alespoň „vychytralosti“, což měli dřív rytíři se svým přímým a čestným chováním teoreticky zapovězeno. Přednosti dvořana postupně nahradily rytíře-válečníka na bojišti i v politice. 

Proč důchodci nemohou dospat a jsou na nohou od kuropění, zatímco mladí lidé si s oblibou pospí a vstávají často až v poledne? Poslední studie na toto téma naznačuje, že nejde o žádnou „chybu“, ale o výsledek evoluce, který kdysi zřejmě pomohl lidstvu přežít. 

Strategie přežití

Badatelé zkoumali dobrovolníky z tanzanského společenství lovců a sběračů skupiny Hadza a jejich závěry publikoval časopis Proceedings of the Royal Society B. Příslušníci dané komunity vytvářejí společenství 20–30 jedinců, žijí tradičním stylem života a čas tráví bez využití umělého osvětlení, čímž se blíží podmínkám srovnatelným se životem našich dávných předků.

Vědci po 20 dnů zkoumali 33 mužů a žen ve věku 20–60 let, které vybavili zařízením na sledování spánku. Ukázalo se, že jen velmi málo lidí uléhalo na lože ve stejnou dobu: Ti starší ve věku 50–60 let usínali obvykle už v osm hodin večer, přičemž se budili v šest ráno. Lidé kolem 20–30 let ponocovali do jedenácté večerní a probouzeli se kolem osmé ranní. Většina z nich také několikrát za noc vstávala, aby zkontrolovala děti nebo si odskočila na toaletu.

TIP: Život řízený světlem: Jak přesně fungují naše biologické hodiny?

Odborníky velmi překvapilo, že v rámci pozorování, jež trvalo víc než 220 hodin, spalo naráz všech 33 pozorovaných celkem jen 18 minut. Průměrně totiž byla ve stejném čase zhruba třetina skupiny vzhůru. Právě onen „nesoulad“ mohl podle badatelů našim předkům pomáhat přežít. Predátoři totiž mohou zaútočit kdykoliv, takže bylo velmi obezřetné, aby nikdy nespali všichni a několik jedinců zůstávalo vzhůru.