Není to tak dlouho, co v severní Americe žila spousta opravdu velkých zvířat. Mezi takzvanou megafanou patřili i obrovští bobři (rod Castoroides), kteří měřili okolo dvou metrů a vážili až 125 kilogramů. Byli poměrně běžní v krajině s jezery a mokřady. Jejich pozůstatky se nalézají prakticky po celé severní Americe, od Floridy až po Aljašku. Před zhruba 10 tisíci lety ale gigantičtí bobři zmizeli, tak jako většina tehdejší megafauny. Vědci si dodnes nejsou jistí, proč k tomu došlo.

Megabobři velmi připomínali dnešní bobry, se dvěma podstatnými rozdíly. Neměli placaté ocasy, ale dlouhé úzké ocasy, jako mají dnes třeba ondatry. A druhý nápadný nápadný rozdíl spočíval v jejich zubech. Neměli je jako ostrá dláta, ale mnohem více zaoblené.

TIP: Bobři nebo ne? Návrat bobrů ochrání krajinu před záplavami a erozí

Kanadští vědci nedávno prozkoumali izotopové složení fosilních pozůstatků obřích bobrů a zjistili, že se jejich strava podstatně lišila od stravy dnešních bobrů, kteří kácejí a ohlodávají lesní stromy. Vše nasvědčuje tomu, že velcí bobři pojídali měkké vodní rostliny, a také si nejspíš nestavěli přehrady. Tomu odpovídají i jejich zuby. Když došlo k vysušení krajiny na konci poslední doby ledové, tak se těmto bobrům zhoršily životní podmínky. Ránu z milosti jim nejspíš zasadili dávní lidé, kteří se v té době šířili po severní Americe.

Největší potíží v první české legionářské formaci v Rusku se ukázala skutečnost, že převážná většina velitelského sboru byla tvořena ruskými důstojníky – přičemž při formování Družiny veleli pouze Rusové bez výjimky. Dobrovolci se odmítali podřizovat některým vskutku ponižujícím opatřením, namířeným primárně vůči ruskému mužstvu; mezi ta nejproslulejší patřil bezpochyby „zákaz vstupu psům a vojínům“ do většiny kyjevských parků.

Druhou stranou mince byl fakt, že někteří ruští velitelé byli mezi vojskem pramálo oblíbeni. Kapitán Pluto, zásobovací důstojník Družiny, proslul krádežemi a hrubým chováním k podřízeným, stejně tak plukovník Sozentovič a jiní. Existuje několik vzpomínek na rvačku legionářů s opilým kapitánem Plutem i na snahu Čechoslováků nedobrou velitelskou situaci řešit po politické linii s takzvaným politickým plnomocníkem Družiny.

Povstání na jaře 1919

K největšímu rozkolu ve vojsku však došlo na jaře 1919. Důvodem bylo několik rozkazů, které byly vydány v návaznosti na misi Milana Rastislava Štefánika, novopečeného československého ministra vojenství, u sibiřské armády. Štefánikovým úkolem bylo nejen uklidnit rozjitřenou situaci – vojáci chtěli okamžitě domů, vždyť jejich sen, samostatné Československo se již vyplnil –, ale také reformovat toto revoluční vojsko na standardní republikovou armádu.

Hlavním terčem Štefánikových a následně Syrového rozkazů byly takzvané komitéty v jednotkách, které přímo navazovaly na sověty vojenských oddílů po první ruské revoluci 1917. Zatímco zpočátku se tyto komitéty věnovaly osvětové činnosti, postupem času se proměnily v politické platformy, schopné konkurovat klasické struktuře důstojnického sboru.

Z komitétů vyrůstala i specifická instituce sjezdu čsl. vojska – jakéhosi parlamentu, do něhož byli voleni zástupci vojáků i důstojníků. Nový sjezd byl slibován již na zimu 1918/1919 – poslední proběhl v květnu 1918 v Čeljabinsku a výsledkem jeho předporad bylo mimo jiné rozhodnutí „jet vlastním pořádkem“, tedy fakticky zahájení nepřátelství s bolševiky a navíc porušení přímých direktiv, daných vojsku T. G. Masarykem.

V době, kdy již existovala republika a sibiřské vojsko mělo být plně podřízeno její vládě, mnoho lidí včetně Štefánika nebo Syrového považovalo sjezd vojska za zbytečný revoluční přežitek, který je možno zrušit bez náhrady – vždyť parlament již přece existuje v Praze a ruský odboj si nemůže uzurpovat právo na politická rozhodnutí.

Velká část mužstva legií a minorita důstojníků se však sjezdu odmítala vzdát. Byly vyhlášeny volby ke sjezdu a sjezd samotný se začal připravovat. Mezi body, které se zde měly řešit, patřil mimo jiné vztah vojska k admirálu Kolčakovi a obecně k boji proti bolševikům v Rusku. Rozkazy Syrového a Štefánika jako nejvyšších čs. vojenských a politických představitelů na Sibiři sice celou přípravu sjezdu postavily mimo zákon, volby však přesto proběhly a byli jmenováni jednotliví delegáti. 

Konflikt vrcholí

Výsledkem „politického boje“ v legiích byl rozkol, rozšíření propasti mezi důstojnickým sborem a mužstvem, nekončící politická agitace obou znesvářených stran a konflikty, které procházely jak politickými, tak soukromými sférami života vojáků. Jisté kruhy v některých jednotkách (často obviňované z bolševismu) požadovaly odstoupení současného vedení legií (politického i vojenského), okamžité uzavření míru s bolševiky a urychlený odjezd do vlasti. Objevovaly se fámy o tom, že jsou legionáři v Rusku drženi za nevědomosti nebo dokonce nesouhlasu „tatíčka“ Masaryka, což pochopitelně nebyla pravda.

TIP: Uloupené poklady: Mají ve zmizelém pokladu ruského cara prsty českoslovenští legionáři?

Zakázané volby vedly k tomu, že část legionářů se pokusila v Irkutsku silou obsadit redakce Československého deníku, vnímaného jako hlavní informační platforma vojska. Pokus o převrat se však brzy proměnil v jakousi frašku, neboť byl k uklidnění situace povolán loajální první střelecký pluk (od té doby hanlivě nazývaný „vládní“) a ani jedna ze stran konfliktu se naštěstí nechtěla pustit do skutečného boje. Povstalci složili zbraně, následně byli zatčeni, postaveni mimo službu a posléze uvězněni ve vězení Gornostaj, kde jejich internace trvala až do odsunu do vlasti. Nejviditelnějším výsledkem irkutské revolty se nakonec stalo odstoupení vedení legií, však pouze rezignace Rudolfa Medka byla přijata a tento odjel přes USA do Evropy a do vlasti. 

Naše třítýdenní cesta nebyla zaměřena výhradně na pozorování ptáků a z časových důvodů jsme vypustili celou střední část země. Přesto jsme v Chile viděli a většinou i nafotili více než 80 ptačích druhů v nejrůznějších ekosystémech. Nemalou měrou k tomu přispěla i skutečnost, že ptáci na většině lokalit nebyli ani zdaleka tak plaší jako v Evropě.

Jezero oživlých kamenů

K jezeru Chungara přijíždíme za tmy. Jakmile nám svítání dovolí opustit auto, přesouváme se k jezeru. Za chvíli se klepeme zimou, protože nadmořská výška 4 500 m stlačila teplotu pod bod mrazu a vůbec nebere ohledy na to, že jsme jen 18° jižně od rovníku. S přibývajícím světlem vidíme stále jasněji obrysy jezera i sopky Parinacota v pozadí. Tmavé body ve vodě kousek od břehu, které jsme dosud považovali za kameny, se začínají hýbat a dostávají tvar. Brodí se mělkou vodou a boří přitom tenkou ledovou krustu. Černé peří jim zdobí třpytivý povlak jinovatky. Jsou to lysky velké (Fulica gigante).

Na jezeře jsou i další vodní ptáci – lyska andská (Fulica ardesiaca), čírka andská (Anas puna) a čírka kropenatá (poddruh Anas flavirostris oxyptera). Všechny jmenované druhy na jezeře hnízdí a v době naší návštěvy (únor) se věnují stavbě hnízd. Kromě hnízdících ptáků jsme na jezeře viděli plameňáky chilské (Phoenicopterus chilensis). Ti si však celou dobu udržovali značný odstup. V křovinách na břehu jezera jsme zahlédli skorcovce pruhokřídlého (Cinclodes fuscus), tyranovce punového (Muscisaxicola juninensis) a dobře známého vrabce domácího (Passer domesticus).

Teprve když jsme dostatečně zdokumentovali ptačí společnost, zjišťujeme, jak krásná je zdejší krajina, krajina vysokohorské travnaté stepi Altiplana, krajina národního parku Lauca.

Hejna u moře i v centru města

Dalším zajímavým místem, které jsme na severu země navštívili, je chráněná ptačí oblast u ústí řeky Lluty mezi městem Arika a místním letištěm. Řeka sem z úrodného údolí splavuje spoustu živin, které zvou k hostině množství ptáků.

Přijíždíme brzy po východu slunce a už od silnice, která končí asi 500 metrů od vlastního ústí řeky, vidíme obrovské množství ptáků. Hejno, v němž později identifikujeme racky vnitrozemské (Leucophaeus pipixcan) a racky tmavé (Leucophaeus modestus), se vznáší nad hladinu a zase na ni usedá. Kousek od racčího hejna upoutala naši pozornost skupinka kondorů krocanovitých (Cathartes aura), kteří se jakoby bezcílně procházejí po písku a trpělivě čekají, až některý z racků v moři zaváhá a nestačí včas vzlétnout při příbojové vlně. Když odtud odcházíme, máme už možnost nafotit kondora při snídani.

Vydali jsme se i kousek proti proudu řeky, na jejichž březích jsme postupně objevili kvakoše nočního (Nycticorax nycticorax hoactli), vodouše břehoušovitého (Catoptrophorus semipalmatus), volavku bílou americkou (Egretta alba egretta) a také mladého kormorána subtropického (Phalacrocorax brasilianus). Právě tento druh kormoránů doslova zaplavil střed města Arika. Pro jeho obyvatele to na rozdíl od nás určitě nebyl důvod k radosti.

Život uprostřed pouště

Životní podmínky v poušti severní Chile jsou velice tvrdé – kvůli vysoké salinitě půdy snad ještě víc než v ostatních pouštích. I zde však můžete najít oázy života. Mezi nejznámější patří alkalické jezero Chaxa v samém srdci náhorní planiny Salar de Atacama. Zavítali jsme sem dvakrát – poprvé dopoledne a podruhé pozdě odpoledne – a případným návštěvníkům určitě doporučujeme druhou variantu. Odpoledne zde budete prakticky sami a zapadající slunce vám krásně nasvítí vrcholky hor. V každém případě se obejdete bez dlouhého objektivu, neboť díky vysoké návštěvnosti tohoto místa zde prakticky všichni ptáci ztratili přirozenou plachost. Můžete se jich téměř dotknout.

Pro nás bylo určitě nejsilnějším zážitkem pozorování všech tří druhů plameňáků, kteří v Chile žijí: plameňáka chilského (Phoenicopterus chilensis), plameňáka andského (Phoenicoparrus andinus) a plameňáka Jamesova (Phoenicoparrus jamesi). Zpočátku nám všechny tři druhy splývaly, ale za chvíli už jsme byli schopni bezpečně je rozlišit. Plameňáka Jamesova poznáte podle tmavého trojúhelníčku, jehož základnu tvoří kořen zobáku a oko. Hlavním rozpoznávacím znakem plameňáka chilského byly nevýrazné růžové oči, které na rozdíl od dalších dvou druhů splývaly s růžovým peřím na hlavě.

U jezera jsme ale viděli i řadu dalších vodních ptáků, kteří ve slané vodě nacházejí potravu. Mezi jinými jespáka dlouhokřídlého (Calidris bairdii), tenkozobce andského (Recurvirostra andina), lysonoha dlouhozobého (Steganopus tricolor) nebo kulíka andského (Charadrius alticola).

Horská jezírka v Torres del Paine

Národní park Torres del Paine je známý především překrásnými panoramaty skalních věží centrálního masivu. Na své si zde přijdou i milovníci horských treků, horolezci a samozřejmě fotografové-krajináři. Kolem centrálního masivu je náhorní plošina, kde je horská travnatá step zdobena více než stovkou jezer i jezírek a člověka tady nepotkáte. Především menší jezírka, jejichž jména ani nenajdete na mapě, jsou domovem (většinou dočasným) řady vodních ptáků.

My jsme věnovali jeden den víceméně bezcílnému toulání liduprázdnou krajinou. Nespěchali jsme, protože s velkým objektivem to ani dost dobře není možné. Na vodní ptáky jsme narazili u tří menších jezírek mezi velkými Lago Nordenskjold a Lago Sarmiento. Byli však dost plaší a tak nezbývalo než odložit přebytečné vybavení a zopakovat si plížení vpřed. Zejména posledních deset patnáct metrů po vlhkém až bažinatém povrchu nebyla žádná sláva, ale podařilo se nám nafotit hvízdáka chilského (Anas sibilatrix), čírku kropenatou (Anas flavirostris flavirostris), kachnu bronzovokřídlou (Speculanas specularis), potápku Rollandovu (Rollandia rolland), husici magellanskou (Chloephaga picta), labuť koskorobu (Coscoroba coscoroba) a lysku žlutočelou (Fulica armillata).

Kolonie zvědavých tučňáků

Na závěr našeho pobytu v Chile jsme navštívili ostrov Tierra del Fuego (Ohňová země). Vzhledem k omezené době pobytu jsme se zde zaměřili na jediný cíl – návštěvu kolonie tučňáků patagonských (Aptenodytes patagonica) na samém konci zálivu Useless Bay. Malá kolonie, která čítá zhruba 100 jedinců, je určitě jednou z nejsevernějších lokalit, kde se tento druh tučňáka vyskytuje. Podle našeho průvodce zde tučňáci žijí teprve od roku 2008.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano: Na dosah jihoamerického nebe

Cesta z městečka Porvenir trvala i se zastávkami asi dvě a půl hodiny. K moři a k tučňákům se můžete dostat jen přes soukromý pozemek patřící k usedlosti „Tres Hermanos“. Náš průvodce domlouvá možnost vstupu a za deset minut už zastavujeme před hradbou nízkých keřů. Za porostem už je asi deset metrů široká kamenitá pláž, na níž bychom měli narazit na tučňáky. Po chvilce napětí vidíme asi třicetihlavou kolonii (přes den se větší část jedinců vydává na moře), která postává a polehává blízko břehu. Obcházíme skupinku velkým obloukem a zaujímáme místo asi 15 metrů od ní. Potom už následují tři hodiny focení a pozorování těchto krásných ptáků. Chvílemi i oni projevují zvědavost a přicházejí k nám na vzdálenost snad pěti metrů. Je to skutečně úžasný zážitek. To se koneckonců dá říct o celé naší cestě po Chile.

Velká Británie má problém se sklizní ovoce. Vzhledem k současné politické situaci dávají sezónní sběrači ovoce z východní Evropy přednost kontinentální evropským zemím, jako je například Německo. Ve Velké Británii teď často dochází k tomu, že jejich úroda rozmanitých druhů ovoce hnije, protože ji nemá kdo sklízet.

Britský startup Fieldwork Robotics to chce řešit tím, že vyvíjí robotické sběrače ovoce, kteří by co nejrychleji nahradili své lidské protějšky. Společnost nedávno oznámila, že její robotický sběrač malin nedávno úspěšně dokončil první testy sběry tohoto chutného a zdravého ovoce v terénu. Letos ho čekají ještě další testy, ale ve Field Robotics jsou optimističtí.

TIP: BrambleBee: Autonomní robot specialista na opylování ostružin

Sběr malin patří k těm nejnáročnějším, i pokud jde o jiné druhy měkkého ovoce. Maliny jsou totiž velmi měkké a je snadné je při sběru znehodnotit. Zároveň jsou maliny na malinících rozmístěny dost nepravidelně, což jejich sběr dále komplikuje. Tvůrci robosběrače malin proto předpokládají, že když jejich robot zvládne tuto výzvu, tak si pak již poměrně lehce poradí i s dalšími typy ovoce nebo i zeleniny. Ve Fieldwork Robotics vzhledem k úspěšnému završení testů předpokládají, že by jejich robotický sběrač mohl být na trhu již v roce 2020.

Noční oblohu vnímáme očima jen ve velmi omezeném výseku elektromagnetického spektra. Ale vesmír na nás září ve všech možný vlnových délkách, včetně těch velmi „tvrdých“. Americká vesmírná agentura NASA nedávno zveřejnila unikátní snímek celé oblohy v rentgenové oblasti spektra.

Snímek je sestavený z prvních 22 měsíců pozorování amerického zařízení NICER (Neutron star Interior Composition Explorer), které pozoruje vesmír z paluby Mezinárodní vesmírné stanice. Stanice přitom oběhne Zemi každých 93 minut a během celé doby NICER detekuje a sleduje zdroje rentgenového záření.

Pozorování teleskopu NICER

Hlavním úkolem teleskopu NICER je sledovat neutronové hvězdy, tedy oharky po explozích supernov. Některé z nich jsou pulsary, které na nás „blikají“ svým záření při velmi rychlé rotaci. NICER by měl určovat velikost neutronových hvězd, s přesností na 5 procent.

TIP: Ultrazářivé zdroje rentgenového záření mohou být neutronovými hvězdami

Kromě neutronových hvězd a pozůstatků supernov NICER sleduje i další výrazné zdroje rentgenového záření na obloze. Jde o obvykle dost extrémní vesmírné objekty, které intenzivně září v rentgenové oblasti spektra. Náležejí mezi ně například aktivní galaxie, v nichž rentgenové záření „vyrábí“ supermasivní černá díra hltající okolní hmotu anebo těsné dvojhvězdy, v nichž sídlí černá díra hvězdné velikosti.

Generálové na Vrchním velení Wehrmachtu (Oberkommando der Wehrmacht, OKW) už v roce 1942 věděli, že ke spojenecké invazi do západní Evropy dříve či později dojde. Britsko-kanadský nájezd na Dieppe sice fatálně selhal, Němcům však bylo jasné, že šlo jen o průzkum bojem, a uspíšili proto vyztužování pobřežních opevnění Atlantického valu. Hitler se osobně podílel na návrzích pevnůstek, na jejichž stavbu se pak spotřebovalo na 17 milionů m3 betonu a 1,5 milionu tun armatur. Podél pobřeží mělo vyrůst 15 000 opěrných bodů osazených kulomety či plamenomety a významná či zvláště ohrožená místa, například přístavy, pak měly hájit opevněné dělostřelecké baterie. 

Dědkové a kluci

Linie však trpěla mnoha vadami, neboť se nedostávalo materiálu, financí ani pracovních sil. Nejsilnější část valu Němci vybudovali v sektoru mezi řekami Seina a Šelda, kde se s vyloděním všeobecně počítalo. V dalších oblastech již bylo opevnění slabší a toto prioritní dělení se týkalo také techniky a mužstva. Koncem roku 1943 měl velitel pozemních vojsk na západě polní maršál Gerd von Rundstedt k dispozici 46 divizí, roztažených v tenké linii podél pobřeží.

Zatímco v severovýchodní Francii držela každá divize úsek o délce 80 km, v Normandii už se jednalo o 192 km a na zbytku Atlantického valu pak šlo o závratných 350 km. Značnou část mužstva těchto útvarů navíc tvořili záložníci starších ročníků, muži slabší tělesné konstituce či veteráni léčící se po zraněních z východní fronty. Jen málokterá divize disponovala plnými stavy, což se velení snažilo napravit nasazením dobrovolníků z okupované části SSSR – od Ukrajinců a Bělorusů přes kozáky až po Tatary.

Na břehu, nebo ve vnitrozemí? 

V době invaze takové oddíly tvořily plnou šestinu 7. armády, která již od roku 1941 zodpovídala za obranu Bretaně a Normandie. V polovině ledna 1944 jmenoval Adolf Hitler polního maršála Erwina Rommela velitelem skupiny armád B, jež držela Atlantický val mezi Nizozemím a Loirou. Přestože se veterán afrických bojů proslavil hlavně manévrovými operacemi, shodoval se s OKW, že o výsledku nadcházející invaze se rozhodne v prvních hodinách přímo na plážích.

Došel totiž k názoru, že vzhledem k převaze nepřítele ve vzduchu by se německé pancéřové svazky musely k pobřeží probíjet za nepřijatelných ztrát, a proto chtěl mít mobilní zálohy co nejblíže. S tím von Rundstedt, stejně jako velitel Panzergruppe West (tanková skupina Západ) Leo Geyr von Schweppenburg nesouhlasil – razili tezi, že Panzerwaffe protivníka odrazí teprve mohutnými údery ve vnitrozemí. Spor nakonec rozhodl až Hitler, který obrněné svazky rozdělil půl napůl mezi obě strany sváru. Neprospěl tím však nikomu, snad s výjimkou Spojenců.

Problematické opevnění 

Přímo na břehu hodlal Rommel položit na 50 milionů pozemních min, rozkázal zaminovat i okolní vody a zbudovat síť překážek a zátarasů. Některé měly proděravět dna vyloďovacích člunů, jiné při kontaktu explodovaly. Nad plážemi se stavěly bunkry s palposty pro kulomety, minomety, polní dělostřelectvo i obávané „osmaosmdesátky“. Za pobřežní linií Němci kladli další minová pole a vznikl systém zákopů propojujících zpevněné body. Drtivá většina opatření se ovšem uskutečňovala v již tehdy nejsilněji bráněné severní Francii, zatímco zodolňování západních sektorů vázlo. Kupříkladu na Cotentinském poloostrově vyrostla z plánovaných 42 pevnůstek jediná a z požadovaného množství min dostal Rommel desetinu.

TIP: Nastal Den D: Spojenci se vylodili v Normandii

V místě, kde k invazi nakonec došlo, měl Wehrmacht především LXXXIV. armádní sbor, přičemž hlavnímu náporu měly čelit 709., 91. a 243. divize na pobřeží poloostrova Cotentin, zatímco 716. a 352. divize střežily pobřeží departementu Calvados. Z těchto pěti svazků jen posledně jmenovaná divize disponovala odpovídající technikou a jako jediná měla i v německém systému hodnocení status „plně bojeschopná“. Ze záložních jednotek pak stál za řeč pouze elitní 6. výsadkový pluk u Carentanu.

Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka patřil mezi čelné představitele katolické strany. Kariéru mu umožnil sňatek s bohatou dědičkou statků pánů z Hradce. Stal se karlštejnským purkrabím a královským místodržícím. Ze svých těžkých zranění po defenestraci se zotavil a během stavovského povstání nebyl dále perzekvován. Rozhodnutí nové vlády třiceti direktorů komentoval slovy, že byl ušetřen podobně jako zloděj, se kterým se utrhla oprátka. Musel ale podepsat revers, kterým se zavázal, že na nikom nebude vykonávat pomstu a nebude se dále angažovat ve veřejných záležitostech či zemských úřadech. Nakonec stačil ujet z Prahy na zámek Duchcov ještě před tím, než se sněm postavil proti Habsburkům. 

Pasovský exulant

Po útěku ze země pobýval v biskupském Pasově, kde se shromáždilo jádro katolického exilu kolem Jaroslava Bořity z Martinic. V exilu nemusel žebrat o milodary, neboť do Pasova mu poslové z jeho českých statků vozili peníze a potraviny. Po porážce stavovského povstání neschvaloval císařův postup vůči českým zemím, proto odmítl nastoupit do úřadu prezidenta české komory a asistovat v tvrdém postupu vůči českým stavům. Dokonce císaře vyzval, aby se přestěhoval do Prahy a sám řídil české záležitosti. Dvůr se ho marně snažil jmenovat do komise, která rozhodovala o osudu moravských rebelů, a učinit z něj moravského zemského hejtmana. 

Vysoce urozený

Slavata byl sice loajální k panovníkovi, ale zároveň zůstával představitelem české šlechty, která byla zvyklá podílet se na vládě. Vrátil se do země a převzal úřad až poté, co císař přislíbil, že obnoví standardní fungování zemských úřadů. Jako odměnu za své postoje přijal povýšení na říšského hraběte s právem na predikát „Vysoce urozený“ a polepšení erbu přidáním červeného štítku se stříbrným břevnem a třemi písmeny F M R symbolizujícími jména panovníků, jimž nový hrabě věrně sloužil.

Císař mu ale jeho oponování neodpustil, takže například Slavatu nepodpořil, když usiloval o zisk konfiskátů Vodňany a Hluboká nad Vltavou nacházejících se v okolí slavatovské jihočeské domény. Slavata přesto svou doménu rozšířil, mimo jiné koupil panství Červená Lhota. 

TIP: Albrecht z rodu Valdštejnů: Jaký byl původ vojevůdce z třicetileté války?

Kariéru Vilém Slavata ukončil jako nejvyšší kancléř, tedy jako nejvlivnější zemský úředník. Patřil mezi úhlavní nepřátele a osnovatele zkázy generalissima Albrechta z Valdštejna. Jeho rod vymřel v roce 1712 a po přeslici bychom mezi jeho potomky nalezli například nejbližšího spolupracovníka Marie Terezie, knížete Kounice.

Není žádným tajemstvím, že si lidé občas prohlížejí obsah mobilních telefonů svých partnerů. Kanadští vědci se nedávno pokusili zjistit, jaké jsou motivace slídilů a jaké má takové chování dopady na partnerský vztah. Oslovili proto 102 dobrovolníků, které detailně vyzpovídali ohledně špehování telefonu jejich partnera. Zajímaly je událostí, které tomu předcházely, postup při takovém špehování i následky, jaké to mělo pro jejich vztah.

Celkem 46 účastníků výzkumu uvedlo, jak špehování v mobilu partnera následně ovlivnilo jejich vztah. Ve 45 procentech případů vztah skutečně záhy skončil. Buď šlo přímo o důsledek incidentu s telefonem anebo dotyčný vztah čelil celé řadě problémů a prohrabování telefonu bylo jen příznakem špatného „zdravotního stavu“ vztahu. 

TIP: Novinka pro randění? Chytré telefony teď mohou analyzovat sperma

Jako hlavní příčinu špehování v telefonu partnera lidé uváděli žárlivost a nedůvěru. Nejčastěji přitom k tomuto jednání dochází, když je partner na toaletě nebo ve sprše. Vědci přiznávají, že zkoumali jen velmi malý vzorek majitelů telefonů. Přesto prý jejich studie nabízí první ucelenější pohled na to, jaký dopad na vztah může mít špehování telefonu partnera.

Papuchalk chocholatý (Fratercula cirrhata) je velmi hezký a poměrně hojně se vyskytující mořský pták ze severního Pacifiku. Hromadná úmrtí těchto ptáků nejsou příliš běžná, nález stovek mrtvých, očividně vyhublých a nemocných jedinců v Beringově moři je tak jasným signálem, že něco není v pořádku.

Během čtyř měsíců v roce 2016 vědci nalezli celkem 359 vyplavených mrtvých mořských ptáků v zuboženém stavu, přičemž většinou šlo právě o papuchalky chocholaté. Během minulého desetiletí jich přitom bylo objeveno jen několik kusů. Podle odhadů v posledních letech zahynulo v této oblasti možná až téměř 9 tisíc mořských ptáků. V téměř 90 procentech případů to byli papuchalci chocholatí.

TIP: Po vybití krys se na britský ostrov Lundy vrátila spousta mořských ptáků

Proč papuchalci umírají ve velkém? Podle všeho jde o přepeřující dospělé ptáky, kteří nesou stopy extrémního hladovění, takže zřejmě umírají kvůli nedostatku potravy. Klíčovou roli by podle odborníků mohlo hrát globální oteplování, které způsobuje posuny ve výskytu planktonu a ryb v oblasti Beringova moře. Právě změna výskytu kořisti v kombinaci se stresem při přepeřování by podle vědců mohla být pro papuchalky smrtící.

Nedávno zveřejněné video ukazuje spektakulární plamen z motoru, který vyvíjí soukromá společnost Sierra Nevada Corp. Jde o motor Vortex, který bude pohánět připravovaný raketoplán Dream Chaser. Ten by měla do vesmíru vynášet nosná raketa Atlas V v režii United Launch Alliance, společného podniku společností Boeing a Lockheed Martin.

Jestli vše poběží podle plánu, tak by raketoplán Dream Chaser měl dopravit první náklad k Mezinárodní vesmírné stanici v roce 2021. Stejný pohon by mohl být využit i při dalších typech misí, ať už pro NASA, US Air Force anebo některou ze soukromých společností.

Úsporný motor pro raketoplán

Motor Vortex je výsledkem spolupráce mezi specialisty Sierra Nevada Corp. a US Air Force. Měl by využívat „zelené“ pohonné hmoty, které jsou schopné spalování ve vysoké nadmořské výšce. Motor je rovněž postavený z lehkých a také levných materiálů, což podle představitelů Sierra Nevada Corp. ušetří desítky milionů dolarů na každém startu.

TIP: Nový přírůstek do rodiny raketoplánů: NASA dává zelenou pro Dream Chaser

Původním pohonem raketoplánu Dream Chaser měl být hybridní raketový motor, který používá jako palivo oligomer butadienu HTPB s oxidem dusným. V roce 2014 ale došlo k zásadní změně pohonu, který teď zajišťují právě motory Vortex. Jejich palivem je propan s oxidem dusným.