Dodnes se s jistotou neví, kdy byla původní gotická tvrz založena. Jediným vodítkem může být původní název Janczenslang, který její vznik směřuje do 12. nebo 13. století. Smiřme se tedy s tím, že pravděpodobně od těchto časů zdobila skalnatý výběžek nad Deštenským potokem malá tvrz. Neznáme ani její první majitele.

V historii tvrze se sice objevuje vladycký rod Podlavičků, ale se stoprocentní jistotou nemůžeme říci, zda tvrz přímo vlastnil. Teprve roku 1465 prozrazuje zápis v  zemských deskách, že jedním z majitelů byl Ctibor ze Zásmuk, který po své smrti rozdělil majetek mezi své syny Petra a Václava. Později přešla tvrz na Diviše Boubínského z Újezda a ten ji někdy kolem roku 1530 prodal rodině rytířů Kábů z Rybňan. 

Osvícená renesance

Právě Kábům z Rybňan můžeme děkovat za dnešní dispozici zámku. Rytíř Jan byl velice schopný hospodář i stavebník. Byl výběrčím posudného v Bechyňském kraji a oddaný habsburskému dvoru. Ve druhé polovině 16. století zahájil přestavbu gotické tvrze v renesanční zámek. A tato dispozice čtyřkřídlé stavby okolo pravidelného nádvoří se dochovala dodnes.

Jeden ze záznamů z roku 1555 dokládá činnost italského stavitele Honse Vlacha, který se podílel i na přestavbě královského paláce hradu Zvíkova. Spolu s přestavbou tvrze pravděpodobně proběhla i přestavba celé vodní plochy kolem zámku. Na jihozápadní straně byla odtěžena skalní šíje (na opačném konci než je dnešní most) a celý zámek byl z vyvýšeného skaliska umístěn jakoby doprostřed rybníka. Do této doby sahá podle pověstí  i dnešní barevná varianta zámku.

Jan byl také zadavatelem stavby zámecké kaple na návrší nad rybníkem. Podnětem k této stavbě byla pravděpodobně tragická událost roku 1557, kdy mu zemřelo na morovou ránu pět dětí. Po Janově smrti se stal zámek svědkem bouřlivých rozmíšek, až se stal nakonec roku 1597 majetkem Viléma Ruta z Dírné. Poslední z tohoto rodu Bohuslav musel jako utrakvista po Bílé Hoře prchnout ze země a jeho majetek byl zkonfiskován.  

V italských rukou

Červená Lhota se stala spolu s ostatními panstvími kořistí italského šlechtice Antonia Bruccia. Tento rytmistr císařského vojska zajišťoval stav konfiskací na Táborsku a byl také velitelem městské posádky v Jindřichově Hradci. Antonio Bruccio zámek nejprve obsadil a později koupil a zasloužil se o poválečné urovnání poměrů v celém panství. V nedaleké Deštné zbudoval lázně s kaplí sv. Jana Křtitele, která stojí dodnes. Po Antoniově smrti roku 1639 ztratila Červená Lhota svou rezidenční funkci, a protože nebyl určen dědic, připadla královské komoře. Od ní ho roku 1641 koupil Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Jako později nejvyšší kancléř Království českého vyženil jedno z největších dominií v Čechách – hradecké panství.

Červená Lhota pak plnila funkci letohrádku, kde probíhali zábavy a slavnosti především ženské části rodu. Přestavba, kterou nechali Slavatové provést v letech 1658–1678, se vedla v barokním duchu. Hlavní stavitel Jakub Werner nechal upravit především interiéry. V prvním patře byly vytvořeny nové klenby a štuková výzdoba. Jejich chloubou byl ale bezesporu velký reprezentační sál, který zaujímal celé východní křídlo (v pozdější době byl přepažen). Na jeho výzdobě se podíleli takoví mistři jako štukatér Inocennz Cometta a malíř Giovanni Tencalla.  

Dluhy a obnova

Roku 1693 se Červená Lhota dostala přes dceru nejstaršího z vnuků Viléma Slavaty do rukou Bedřicha Arnošta Windischgrätze. Windischgrätzové přivedli svým hospodařením panství do dluhů a museli ho roku 1755 prodat svobodným pánům z Gudenusu. František de Paula svobodný pán z Gudenusu záhy přikročil k četným stavebním akcím. Nechal opravit kapli v Deštné i tamní kostel, ale práce byly roku 1774 zastaveny rozsáhlým požárem. V předzámčí Červené Lhoty shořel pivovar, hospodářské budovy a pravděpodobně byl zasažen i samotný zámek.

Po této nešťastné události se majitelé zámku začali často střídat. Roku 1776 ho získal baron Ignác Stillfried z pruského Slezska. Téměř o padesát let později prodal jeho syn celé panství průmyslníkovi Jakubu Veithovi. Ten na zámku nepobyl ani patnáct let a roku 1835 ho jeho dcera odprodala knížeti Henrichu Eduardovi Schönburg-Hartenstein.

Nový majitel nechal v letech 1841–1863 provést neogotickou přestavbu zámku podle projektů jindřichohradeckého stavitele Josefa Schaffera a černínského stavitele Jana Kocába. Od roku 1845 se začalo s úpravami venkovních částí, které navrhl  Schaffer, a poté se přistoupilo  k přetvoření interiéru podle Kocábových návrhů. V té době byl obnoven i kostelík naproti zámku, který byl přebudován v rodinnou hrobku. Přestože byly hlavním centrem rodu Černovice, rozhodl se je kníže Heinrich roku 1872 prodat a pro svého syna Josefa Alexandra tak uchoval zámek Červená Lhota.

V duchu nového století 

Poslední majitelé drželi zámek do roku 1945, tedy sto deset let. Na počátku 20. století se rozhodli pro jeho další úpravu, kterou získal zámek svou dnešní podobu. Novorenesanční přestavba proběhla v letech 1901–1910 podle projektů jednoho z nejvýznamnějších vídeňských architektů, Humberta Walchera z Moltheimu. Cílem bylo, aby stavba odpovídala nejen požadavkům památkové péče, ale i standartu bydlení na počátku 20. století. Jedním z hlavních požadavků bylo zvětšení jeho užitné plochy. Tak došlo ke stavbě podkroví, čímž byla zaznamenána jedna z nejstarších půdních vestaveb.

TIP: 10+1 tip na výlet: Seznamte se s nejkrásnějšími hrady a zámky Evropy

Jako svoji rezidenci si Červenou Lhotu vybral i syn knížete Josefa Alexandra, princ Johann. Ten se po ukončení své veleúspěšné politické dráhy rozhodl částečně přesunout na své sídlo v jižních Čechách. Zemřel ve Vídni roku 1937 a jeho ostatky byly později uloženy do nově zbudované rodové hrobky v Červené Lhotě. 

Naštěstí už nemusel přihlížet zabavení zámku státem roku 1945. Od roku 1946 v zámku sídlila dětská ozdravovna, která tam ovšem nebyla příliš dlouho. O rok později Červenou Lhotu převzala Národní kulturní komise a od roku 1949 je zámek zpřístupněn veřejnosti. 

Český kosmický program je stále poměrně skromný. Proto je skvělým úspěchem každý český satelit nebo alespoň český přístroj, který se dostane na oběžnou dráhu. V pátek 5. července ráno se to podařilo českému cubesatu Lucky-7. Teď už je na počáteční heliosynchronní dráze ve výšce 530 km, kde oběhne Zemi jednou za zhruba 95 minut.

Vědecký cubesat Lucky-7 vynesla na oběžnou dráhu nosná raketa Sojuz 2.1b s horním stupněm Fregat-M, která vzlétla z ruského kosmodromu Vostočnyj. Jde o standardní cubesat, který tvoří jedna krychle o rozměrech přibližně 11 × 11 × 11 centimetrů a hmotnosti 1,6 kg. Tvůrcem cubesatu bylo nejprve ČVUT a poté česká společnost SkyFox Labs.

Lucky na oběžné dráze

Cílem mise Lucky-7 je ověřit vliv kosmického prostředí na spolehlivost komerčně dostupné elektroniky, sledovat gama záblesky pomocí speciální senzorů, a také sledovat polární záře pomocí barevné kamery. Cubesat má k dispozici dva nezávislé palubní počítače, zdvojenou komunikační linku, solární panely, gyroskop a experimentální GPS modul. Vědeckému výzkumu slouží 2 senzory kosmického záření a barevná kamera. 

TIP: Menší a levnější: Nanosatelity otevírají dveře univerzitnímu výzkumu vesmíru

Necelých sedm hodin po startu se Lucky-7 poprvé ozval z oběžné dráhy. Poté bylo potvrzeno, že palubní přístroje fungují správně. Zhruba týden po startu by měl cubesat zahájit vědecké experimenty. Kromě cubesatu Lucky-7 vynesla nosná raketa dalších 32 satelitů, mimo jiné z Velké Británie, Francie, Německa, Švédska a Spojených států. Hlavním nákladem rakety byl ruský meteorologický satelit Meteor-M 2-2 o hmotnosti 2,75 tuny.

S družicí by vědci měli komunikovat dvakrát denně, později to má za ně dělat přístroj pro automatickou komunikaci. Družice by se měla udržet na oběžné dráze kolem Země co nejdéle, možná i 25 let.

„Pokud vás pavouci neděsí, je to skutečně atraktivní kousek,“ popisuje redaktor časopisu Britské společnosti sklípkanů Peter Kirk. Tělo pavouka, kterého objevitelé pojmenovali Poecilotheria rajaei, je totiž zbarveno od šedé přes růžovou až po žlutou barvu. Jedu má tolik, že dokáže zabít myš, ještěrku, malého ptáka nebo hada.

TIP: Smrt ve žlutém hávu aneb Nebezpečné dobrodružství opylování

Nejvýraznějším znakem tohoto druhu je jeho velikost – rozpětí jeho končetin činí 20 cm, což vyvedlo z míry i některé otrlé biology. Zatím není známo, zda je pavouk hojný nebo vzácný. Vzhledem ke zhoršujícímu se stavu jeho přirozeného prostředí se však předpokládá, že populace nebude příliš početná. Vědci zatím objevili samičku a několik mladých jedinců a život barevného sklípkana bude i nadále předmětem jejich výzkumu.

Cesty vesmírem jsou sice úchvatným zážitkem a unikátní zkušeností, zároveň ale intenzivně zasahují do fungování lidského těla. Mikrogravitace pozmění prakticky každý systém v těle. Kosti přicházejí o vápník, svaly se ztenčují a tělesné kapaliny se přesouvají směrem k hlavě.

Kromě mikrogravitace je dalším často skloňovaným rizikem při pobytu ve vesmíru kosmické záření. Na Zemi jsme před ním do značné míry chráněni deštníkem planetárního magnetického pole, ale ve vesmíru je to jiné. Nárůst intenzity pronikajícího záření je tam takový, že astronauté někdy vídají v zorném poli záblesky. Více tvrdého záření by mohlo znamenat především větší riziko nádorového bujení pro lidské posadky. Není divu, že jde o věc, kterou teď vědci a lékaři intenzivně zkoumají.

Astronauti a kosmonauti versus nádory 

Americko-ruský tým odborníků nedávno zpracoval historická data o 301 astronautech a 117 kosmonautech, kteří byli ve vesmíru od roku 1957. Snažili se zjistit, zda pobyt ve vesmíru skutečně u lidí zvyšuje výskyt nádorů. A jak se zdá, tak nezvyšuje. Detailní analýzy těchto dat ukázaly, že cesta do vesmíru nevede ke statistickému nárůstu počtu úmrtí kvůli rakovině ani ke zvýšení šance na kardiovaskulární chorobu.

TIP: Čeká na astronauty letící k Marsu demence kvůli kosmickému záření?

Pro vesmírné cestovatele je to rozhodně dobrá zpráva. Zároveň je ale dobré si uvědomit, že současné cesty vesmírem jsou jiné, než bývaly v prvních desetiletích dobývání vesmíru. Lidé tráví na oběžné dráze Země dlouhou dobu a brzy se vypraví do hloubi Sluneční soustavy. Proto bude bezpochyby nutné dlouhodobý vliv kosmického záření na lidské zdraví při takových misích i nadále pečlivě sledovat.

Na souši Země je asi 1 500 vulkánů. Lidé si často myslí, že k nim neodmyslitelně patří i bublající láva. Ve skutečnosti se ale láva obvykle ve vulkánech objevuje jen během sopečných erupcí. Trvalá lávová jezera ve vulkánech jsou nesmírně vzácná. Doposud jsme jich na celé planetě znali jen sedm – například lávové jezero ve vulkánu Nyiragongo, který se nachází v Demokratické republice Kongo.

Britští vědci nedávno objevili osmé takové jezero. Je „ztracené“ na velmi vzdáleném Saundersově ostrově, který je součástí britského zámořského území Jižní Sandwichovy ostrovy v jižním Atlantiku. Satelitní snímky z let 2003 až 2018 tam odhalily lávové jezero ve vulkánu Mount Michael. Nachází se v místech, kam je pro lidi extrémně obtížné se dostat.

TIP: Napínavý výzkum vulkánů: Vědci shazují na sopky dračí vejce

Nově nalezené lávové jezero má průměr asi 90 až 215 metrů. Vyplňuje ho láva o teplotě 989 až 1 279 °C. Tento pozoruhodný objev přispěje k poznání vulkanismu na Jižních Sandwichových ostrovech, a také napomůže vývoji nových technologií pro monitorování vulkánů z vesmíru.

Rakousko-Uhersko následovalo svého německého spojence a 6. srpna 1914 vypovědělo válku Rusku, na což zareagovaly Francie s Velkou Británií vyhlášením válečného stavu podunajské monarchii. A jak na tuto nenadálou situaci reagovalo obyvatelstvo? Mobilizace proběhla bez problémů a zejména rakouští Němci vypuknutí války vyloženě uvítali. Také Poláci v Haliči vyjadřovali svou podporu, jelikož se mělo bojovat proti jejich tradičnímu nepříteli – Rusku. Loajalitu dávali najevo i monarchii vždy oddaní Chorvati.

Pokud jde o Čechy a ostatní národnosti říše, pro ně byla válka takového rozsahu bezpochyby šokem, ale narukovali bez reptání. V těch horkých srpnových dnech totiž všeobecně převažoval názor, že boje nepotrvají dlouho a prostý člověk navlečený do uniformy řadového vojáka c. a k. armády mohl těžko tušit, jaké hrůzy jej na frontách čekají. 

Válka na dvou frontách

Plány generálního štábu se však brzy ukázaly jako mylné. Velitelé byli postaveni před skutečnost, že válka jen tak brzy neskončí a ode všech bude vyžadovat maximální nasazení. Role armády byla tehdy významná i z toho důvodu, že její velení AOK (Armeeoberkommando) silně zasahovalo do civilní správy. Rakousko pak muselo od počátku bojovat na dvou frontách proti Rusku a Srbsku, avšak ani v jednom případě neprobíhaly operace podle plánu. Na východě podnikli Rakušané koncem srpna ofenzívu směrem do ruského Polska, ale ta skončila neúspěchem a Rusové zatlačili protivníka zpět.

Srbsko se stalo cílem uskupení takzvaných Balkánských sil, jimž nevelel nikdo jiný, než polní zbrojmistr Potiorek. První rakouská ofenzíva však byla odražena. Srbové dokázali úspěšně vzdorovat protivníkově převaze. Do konce roku 1914 se zde Rakušanům nepodařilo dosáhnout ničeho významného a jejich úsilí je stálo 227 000 mrtvých, zraněných či zajatých vojáků. Teprve s německou a bulharskou pomocí mohlo dojít k rozhodujícímu náporu, takže během roku 1915 utrpělo Srbsko porážku. V okupované zemi pak Rakušané zavedli tvrdý režim potlačující jakékoliv pokusy o odpor. Mezitím se Rusům podařilo obsadit značnou část Haliče a pronikli až na území východního Slovenska. Nakonec však byl jejich nápor zastaven, a to znovu s přispěním německých jednotek. 

Nový nepřítel

V květnu 1915 se situace Rakouska-Uherska ještě více zkomplikovala. Do války na straně dohodových mocností totiž vstoupila Itálie, pro kterou představovala mnohonárodnostní říše nevítaného konkurenta zejména v oblasti Jadranu. Vznikla tak další fronta odčerpávající značnou část rakousko-uherských sil, ale Italům se přes početní převahu nedařilo dospět k vítězství. Krvavé poziční boje probíhaly v letech 1915–1917 zejména podél toku pohraniční řeky Soča (Isonzo), kde padly statisíce vojáků. V říjnu 1917 pak Rakušané uspěli s průlomem italské fronty u Kobaridu a postoupili do hloubky sto kilometrů. Nebýt narychlo povolaných francouzských a britských posil, Itálie by se tehdy zřejmě zhroutila.

Také na východě došlo k ustálení fronty a ani jedna z bojujících stran dlouho nebyla schopná zasadit rozhodující úder. Slábnoucím Ruskem však začaly zmítat nepokoje a v armádě se množily případy dezercí i odmítání poslušnosti vojáků vůči důstojníkům. Vše vyvrcholilo březnovou (v Rusku podle tehdy platného juliánského kalendáře únorovou) revolucí roku 1917, která znamenala konec režimu cara Mikuláše II. Nová prozatímní vláda se sice snažila pokračovat ve válce po boku Spojenců, ale brzy byla zlikvidována bolševiky, kteří převzali moc a s Německem i Rakouskem uzavřeli separátní mír v Brestu-Litevském. 

Situace v zázemí

Také doma probíhaly významné události. Starý císař František Josef zemřel na zápal plic 21. listopadu 1916 po 68 letech vlády a na trůn se dostal devětadvacetiletý Karel I. Čestný a poctivý panovník zdědil po svém předchůdci množství problémů, které se nadále hromadily a prohlubovaly. Karel omezil zasahování generálů do civilních věcí a propustil svéhlavého Conrada von Hötzendorf z funkce šéfa generálního štábu. Poprvé od zahájení války také ve Vídni svolal parlament a snažil se dosáhnout míru prostřednictvím tajných jednání s dohodovými mocnostmi, která však ztroskotala.

Jak se ukázalo, zachránit monarchii již nebylo možné. Ekonomická situace se kvůli spojenecké blokádě stále zhoršovala a počátkem roku 1918 už dosáhla krizového bodu. Hladem trpící obyvatelstvo totiž začínalo otevřeně reptat a mezi vojáky vypuklo několik vzpour. Velení se v červnu 1918 naposledy pokusilo o ofenzívu na italské frontě podél toku řeky Piavy, avšak bezúspěšně. Bojová morálka Italů naopak opět rostla a 24. října 1918 zahájili rozhodující úder. Rakušané utrpěli porážku a odpor jejich jednotek se zhroutil.

TIP: Marné snahy českých politiků: Proč neuspělo česko-rakouské vyrovnání?

Mezitím byla v Praze vyhlášena samostatnost Československa a také další národy monarchie chtěly jít svou cestou. Když Karel 11. listopadu 1918 abdikoval, znamenalo to konec podunajské říše. Excísař se v průběhu roku 1921 ještě dvakrát marně pokusil získat zpět uherskou korunu a západní mocnosti jej pak vypověděly na ostrov Madeiru, kde 1. dubna 1922 ve věku pouhých 35 let zemřel na komplikace spojené s chřipkou. Jeho smrt byla poslední symbolickou tečkou za existencí habsburského soustátí vzniklého roku 1526.

Třídění odpadu je pro řadu obyvatel České republiky samozřejmost. Pokud mezi ně nepatříte, máme pro vás na začátek pár argumentů, proč začít: Každou minutu se na světě prodá 1 milion plastových lahví a rovněž každou minutu skončí ve světových mořích plastový odpad z jednoho kamionu. Ani bilance směsného odpadu z domácností není nijak optimistická. Každou sekundu totiž lidstvo v úhrnu vyprodukuje 50 tun odpadu a do roku 2030 se má tohle hrozivé číslo ještě zvýšit. Tyto údaje ovšem představují jen špičku ledovce a na zahlcení planety odpadem proto upozorňují nejen vědci, ale třeba i umělci, a to svérázným způsobem. Ti ruští představili sochy ze šrotu.

Poklad s novým životem

„Tady z toho půjde vyrobit ruka, kterou ohnu… klidně z obou stran. A z tohoto kusu zase udělám hlavu,“ přemýšlí nahlas sochař Igor Belov. Je to paradox – ačkoli je planeta zahlcená odpadem, kovový šrot je pro umělce nedostatkové zboží. Nadšeně proto vítají zázemí festivalu v Jekatěrinburgu, kde jim pořadatelé poskytují nejen zázemí pro řezání a sváření, ale hlavně – výrobní materiál.

Sochař Ivan Trjapitsyn je dalším z tvůrců, kteří oceňují bohatství materiálu, z nějž mohou tvořit: „Nevím, kde našli betonářskou výztuž, ale tyhle pruty jsou dlouhé 3,5 metru. To je úplný poklad.“ Ivan se výztuže rozhodl proměnit v lidskou postavu trhající řetěz, tedy symbol síly, houževnatosti a odvahy.

Profesionální umělci, ale i nadšení amatéři se shodují, že ze starého železa můžete vyrobit naprosto cokoli. A jekatěrinburský festival to dokazuje. Na výstavě pod širým nebem lze obdivovat auta, ale třeba i důmyslné zvonkohry. Vyrobit takovou sochu trvá nejméně měsíc, ale účastníky festivalu námaha neodradí. Chtějí ukázat, že kovový šrot na skládku nepatří a že šikovné ruce mu dokážou vdechnout nový život.

Festival s desetiletou tradicí

„Někdo si myslí, že jde jen o odpad, se kterým už nic nejde dělat. Ve skutečnosti ale můžeme znovu použít cokoli – od brzd až po zrezavělé potrubí,“ zdůrazňuje využitelnost odpadu sochař Ivan Trjapitsyn.

Sochařský festival se v Jekatěrinburgu konal už desetkrát a místo nebylo zvoleno náhodou. Tohle město je srdcem metalurgické výroby Ruska a na nedostatek šrotu si rozhodně nemůže stěžovat. Právě naopak. Právě proto se festival stal oslavou nejen umění, ale hlavně recyklace.

Elena Pljaková, vedoucí výroby firmy Elektra, vzpomíná na začátky, z nichž festival povstal: „Myšlenka se zrodila před deseti lety. Naše společnost produkuje spoustu šrotu, který většinou posíláme na přetavení. Náš ředitel ale miluje umění a řekl si, proč nepozvat umělce, kteří odpad promění v umění.“ Z festivalu se od té doby stala legenda.

TIP: Originální zahradní krby: Tolkienův král Angmaru, Darth Vader a Iron Man

V roce 2018 se na něj sjeli profesionální umělci, ale i nadšenci z Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu. Jejich výtvory mohou zájemci v ulicích města obdivovat každým rokem až do konce září a zároveň hlasovat pro nejkrásnější výtvor. „Něco takového vidím poprvé. Šli jsme kolem s dětmi a je to zaujalo. Je to opravdu zajímavé!“ komentuje výstavu návštěvnice Anna Kukšinová.

Jako první lord admirality Churchill neustále hýřil nápady a požadoval ofenzivní vedení boje. Prosazoval, aby britské válečné lodě narušily norské výsostné vody a zabránily dopravě železné rudy ze švédské Kiruny do Narviku a dále podél pobřeží. Chamberlain toto znásilnění mezinárodního práva neschválil a akce byla odložena. Němci takovými skrupulemi netrpěli, do Skandinávie vpadli a britské námořnictvo tomu nedokázalo zabránit. Vypukla vládní krize, Chamberlain podal demisi a král Jiří VI. pověřil Churchilla sestavením vlády. Ve svých 65 letech dostal vytouženou příležitost vést národ a impérium v boji proti mocnému nepříteli.

Předchozí část: Válečný vůdce Velké Británie: Buldok Winston Churchill (1)

Zkušený organizátor 

Jakmile se stal ministerským předsedou, provedl reorganizaci kabinetu a ustavil funkci ministra obrany, jež byla v Británii do té doby něčím neznámým. V čele sekretariátu nového ministerstva stanul generálmajor Hastings Ismay, který sloužil jako přímé spojení mezi premiérem a náčelníky štábů – nejvyššími představiteli armády, námořnictva a letectva. To Churchillovi umožňovalo předkládat návrhy operací přímo těm, kdo je museli přijmout, upravit, anebo odmítnout. Důvěrné vztahy a téměř každodenní setkávání se spolupracovníky představovaly základní stavební kámen dobře zorganizovaného a účinného vedení.

Churchill se snažil vystupovat jako demokratický vůdce a v případě, že se náčelníci štábů postavili silně proti nějaké jeho iniciativě, byl schopen ustoupit. Zároveň se ale objevila i řada případů, kdy prosadil svou vůli navzdory odporu spolupracovníků. V průběhu války byl ministerský předseda zvyklý pracovat ve dne v noci. Každé ráno, než vstal z postele (často až v době oběda), se probíral zamčenými skříňkami ministerského předsedy obsahujícími veškeré dokumenty týkající se válečného úsilí. Odpoledne opět přibližně hodinu spal, aby se mohl večer znovu pustit do práce.

Jeho každodenní život se sice musel přizpůsobit požadavkům války, ale současně trval na dodržování pravidla, že když šel spát pozdě v noci, nesměl být ráno buzen kvůli žádné zprávě s výjimkou invaze do Británie. Navzdory tomu, že hněv považoval za plýtvání energií, zaznamenala Clementine v létě 1940 zhoršení jeho povahových rysů. V důsledku nervového vypětí často podléhal rozhořčení a nedůtklivosti. Nejčastějšími oběťmi jeho podrážděnosti se stávaly osobní sekretářky. Dokázal ale najít i slova útěchy a laskavosti. Jedna z asistentek, Marian Holmesová, uvedla, že po každém výbuchu vzteku říkával: „Toho si nevšímejte, za to nemůžete vy, ale válka.“ 

Určitě je porazíme 

Australský premiér Robert Menzies o Churchillovi napsal, že v nitru nezná porážku. Populární Winston smetl ze stolu plán ministerstva zahraničí na evakuaci členů královské rodiny a vlády do některé zámořské části impéria. Když byl dotázán na odeslání obrazů z londýnské Národní galerie do Kanady, odpověděl: „Ne, zakopejte je v kanalizaci a ve sklepech. Žádný nesmí pryč. Určitě je porazíme.“

Možná nejrazantněji se v této otázce projevil, když striktně odmítl snahy ministra zahraničí lorda Halifaxe uzavřít prostřednictvím Itálie mír s Německem. Byl si jist, že by se Británii dostalo podmínek znamenajících jediné – podmanění a zotročení. Neměl však právo na zvrácení rozhodnutí většiny. Rozhodl se o věci jednat nejen s malým válečným kabinetem, ale s celou vládou, tedy se všemi ministry a jejich náměstky. Poté, co během debaty odmítl jakékoli potenciální mírové podmínky a vyjádřil odhodlání pokračovat v boji, došlo k jeho překvapení ke spontánnímu projevu podpory od všech zúčastněných. Na to reagoval slovy: „Má-li dlouhá historie tohoto našeho ostrova skončit, nechť skončí teprve tehdy, až každý z nás bude ležet na zemi a zalykat se vlastní krví.“ 

Konference? Hnus!

Když Churchillovi předložili nótu australského komisaře v Londýně Stanleyho Bruce, jenž v ní žádal uspořádání mezinárodní konference, která by dosáhla mírového uspořádání, ministerský předseda ji přeškrtl a napsal na okraj jediné slovo: „Ne!“ A když si Bruce stál i nadále za svým, připsal ještě: „Hnus!“

TIP: Winston Churchill: Temná tvář britského buldoka

Churchillovo odhodlání neochablo ani v temných hodinách – po potopení bitevní lodi Prince of Wales a bitevního křižníku Repulse nebo po kapitulaci Singapuru v únoru 1942. Deptaly ho zprávy o nedostatku bojového ducha vojáků v Singapuru, v Malajsku či v Barmě, zatímco každým okamžikem očekával japonský útok. Mnohé z informací zatajoval nejen před lidem, ale i před samotným parlamentem. Pochopil, že Britové byli, i díky němu, navzdory sílícímu nebezpečí odhodláni bojovat dál.

Pokračování ve čtvrtek 11. července

Nevěstinci se dříve říkalo hampejz, nebo dům kurevný. Jeho obyvatelky se zase nazývaly hurvy zjevné, nevěstky, harapanny a prázdné ženky. Od 13. století, kdy se na našem území začala zakládat první města, v nich počestní měšťané prostitutky dlouhodobě odmítli tolerovat a vykázali je na předměstí, která se stala tradičním místem koncentrace lidí z okraje společnosti. Někdy však měšťanům stačilo, že jim zakázali pouze vstup do oblastí, které se nacházely v bezprostřední blízkosti kostela nebo podél cesty do něj.

Trpěné, ale opovrhované

Postupem času se vztah k prostituci proměňoval a docházelo ke snaze o její kontrolu. Lehkým ženám byl například vykázán určitý prostor uvnitř hradeb. Městskou radu k tomu vedly především ekonomické ohledy, protože provozovatelé nevěstinců odváděli daně do městské pokladny. Navíc si je zákazníci mohli snadněji vyhledat a díky kontrole se také částečně snížila kriminalita. Ke snahám o centralizaci nevěstinců vedl mimo jiné názor, že jejich obyvatelky půjdou v případě potřeby snáze vyhnat z města. 

A tak se sice prostitutky staly obyvatelkami města, ale rozhodně neměly stejná práva jako „poctivé“ ženy měšťanů a řemeslníků. Jejich postavení se o něco zlepšilo, ovšem pokud se dostaly do sporu, neměl je kdo zastupovat. Tradičně tak totiž činil manžel, otec či jiný mužský příbuzný ženy. Nevěstky si místo nich musely najít zástupce a své tvrzení doložit výpověďmi očitých svědků.

Poměrně často se také stávalo, že pokud byla nevěstka náhodou přítomna nějakému trestnému činu, automaticky se předpokládalo, že ho spáchala, nebo že se na něm alespoň podílela. Nevěstkám se také nemělo podle práva ubližovat, ale toto nařízení bylo jen stěží vymahatelné. Pokud se žena chtěla špatnému zacházení bránit, byla povinna obvinění doložit výpovědí dvou očitých svědků, kteří museli dosvědčit, že svým chováním nedala pachateli žádný důvod, aby s ní špatně zacházel.

Kde a jak najít nevěstku?

V českých a německých zemích se prostitutky, stejně jako Židé, musely od zbytku společnosti jasně odlišovat nošením žluté barvy. Podle takzvaných Soběslavských práv měly nosit šlojíře, tedy závoje se žlutými okraji. Jejich postavení však nebylo tak bezvýchodné, protože se podle Brněnské právní knihy mohly provdat za obyvatele města, a tak se stát počestnými ženami. 

Zatím jsme zmiňovali pouze situaci ve městech, protože úzce provázaná venkovská společnost prostitutky netolerovala. Svoje služby tak mohly poskytovat jenom neoficiálně v hostincích, nebo pod něčí ochranou. V době válek bychom je často nalezli v blízkosti vojsk, kde nacházely dostatek zákazníků a bývaly tam tradičně trpěny. Z dobových zpráv vyplývá, že k místem neřesti se řadily také lázně, kde kromě očisty těla mohly lazebnice hostům neoficiálně poskytovat i služby erotického charakteru. I když to nemuselo být pravidlem, společnost často lazebnice řadila na stejnou úroveň jako prostitutky. 

Středně velká města zhruba do jednoho až dvou tisíc obyvatel měla obvykle jeden nevěstinec, kde žilo v průměru od pěti do patnácti prostitutek, protože by se jich zde víc neuživilo. Pokud městská rada neurčila, kde smí být nevěstince zřízeny, nacházely se obvykle na periferii města ve čtvrtích s horší pověstí. Prostitutky také mohly působit na volné noze.

Oblíbení a zapovězení zákazníci

Jistý nárůst prostituce se v Praze pojil se zřízením Karlovy univerzity. Ve středověké společnosti bylo totiž až překvapivě velkému procentu mužské populace zapovězeno se oženit. Kromě prelátů, kleriků, studentů, univerzitních mistrů a tovaryšů, jimž to právo zakazovalo úplně, existovala skupina mužů, která si to nemohla dovolit kvůli neuspokojivé majetkové situaci či nejistému způsobu života. Patřili mezi ně podruzi, čeledíni a žoldnéři.

Vstup do nevěstinců byl striktně zapovězen Židům, dále také ženatým mužům a osobám duchovním. Jestliže posledním dvěma skupinám se návštěvy spíše tolerovaly, na Židy se pohlíželo přísněji. V případě, že byl Žid usvědčen z obcování s nevěstkou, měl být potrestán jak on, tak jeho společnice. Pokud by však zákaz překročil muž ženatý nebo duchovní, měl být potrestán pouze on. Tedy v případě, že se našel někdo, kdo proti němu vznesl obvinění.

Nesmlouvaví kališníci

Zásadní změna přišla s husitskými válkami. Jeden ze čtyř artikulů pražských totiž jasně nařizuje: „Aby všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákona Božího odporní byli v každém stavu řádně a rozumně od těch, kterým to přísluší, [za]stavováni a potíráni.“ A jedním ze smrtelných hříchů je právě smilstvo, se kterým se prostituce tradičně pojila. Společnost ji tak přestala celkově tolerovat a začala ji všemožně potírat. Žižkův vojenský řád z roku 1423 jasně říká: „Také nechceme mezi sebou trpěti [...] smilníků, cizoložníků, smilnic a cizoložnic i všech zjevných hříšníků a hříšnic, ty všechny od sebe chceme pudit a honit, nad nimi popravovat s pomocí Trojice svaté vedle zákona Božího.“ V roce 1435 podmínili čeští kališníci návrat Zikmunda Lucemburského do Prahy tím, že v jeho doprovodu nepřijdou žádné prostitutky.

Papežův zásah

Dnes se může jevit jako kuriózní, že tím, kdo v roce 1462 naléhal, aby byla prostituce v Čechách opět legalizována, byl papež Pius II., vlastním jménem Eneáš Silvius Piccolomini. Ten v roce 1451 podnikl cestu do Čech, takže se dobře seznámil s místními poměry.

TIP: Pouliční láska na prodej: Zlatá éra českých nevěstinců

Musel nejdříve potvrdit, že zde nemůže být vybírán poplatek z nevěstek, protože zřizování nevěstinců zabraňovala takzvaná kompaktáta, která vznikla jako výsledek jednání basilejského koncilu se zástupci utrakvistů na konci husitských válek. Ale právě Pius II. je svým nařízením onoho roku 1462 prohlásil za neplatná. Vyznavači kalicha nicméně nadále prostituci všemožně potírali a zakazovali. Přesto si postupně našla cestu zpět do Čech a stala se tak opět tolerovanou profesí.

Jednou z možných konců hvězd je tzv. supernova výbuch, který rozmetá hmotu hvězdy do okolí a z původní hvězdy zůstane jen její jádro - neutronová hvězda. Supernova je pro své okolí velmi nebezpečná, je to totiž zdrojem kosmického záření různých vlnových délek, které mohou zničit život na Zemi. 

Nepřehlédněte první část článku o bílých trpaslících, planetárních mlhovinách a červených obrech

Jednoho z nejbližších kandidátů na supernovu představuje ve vzdálenosti 250 ly Spica – nejjasnější hvězda Panny. Ještě o něco dál – asi 600 ly – leží Betelgeuze, nejjasnější stálice Orionu, která již dokonce dospěla do pokročilého stadia rudého nadobra a může vybuchnout doslova každým dnem. Stala by se tak na několik týdnů nejjasnějším objektem nejenom hvězdného nebe – viděli bychom ji i ve dne, přičemž by se jasností zřejmě vyrovnala Měsíci v úplňku!

Není supernova jako supernova

Pro úplnost musíme dodat, že supernov rozlišujeme několik typů. Ten, který jsme popsali výše, se označuje jako typ II. Je tedy zřejmé, že existuje i typ I. Supernovy typu I přitom neobsahují ve spektru čáry vodíku, typ II je naopak obsahuje. 

Typ I má ovšem ještě tři podtypy: Ia, Ib a Ic. Typy Ib a Ic vznikají podobným mechanismem jako typ II, tedy kolapsem jádra osamocené hvězdy. Ve spektrech typu Ic přitom neuvidíme nejen čáry vodíku, ale dokonce ani helia. Typ Ib je přechodný. Vědci se domnívají, že k typu Ic vede exploze hvězd natolik masivních a vyvinutých, že spotřebovaly nejen veškerý vodík, ale i všechno helium. Vzhledem ke statistickému zastoupení hvězd ve vesmíru podle hmotnosti bychom očekávali, že typ Ib bude častější než typ Ic. Pozorování však naznačují pravý opak. Je tedy možné, že nastíněná interpretace nebude tak přímá, jak by se mohlo zdát. 

Typ Ia vzniká zcela jiným mechanismem – potřebuje pomocníka. Supernovy Ia se rodí v těsných dvojhvězdných systémech, kde již jedna ze stálic prošla svým vývojem a stala se bílým trpaslíkem. Jakmile se začne nafukovat i druhá hvězda, odtéká z ní přes librační bod materiál na trpaslíka, který tak svého souputníka okrádá a tloustne. Jeho hmotnost roste až k tzv. Chandrasekharově mezi (přibližně 1,4 hmotnosti Slunce), teplota v jádru pod tíhou odcizené hmoty narůstá. Jakmile dosáhne odpovídající hranice, zažehne se termojaderná reakce uhlíku a rozmetá hvězdu do okolí. Opět vybuchne supernova. 

Nejbližším kandidátem na supernovu typu Ia a na supernovu vůbec je IK Pegasi ležící asi 150 ly od Země. Hmotnost bílého trpaslíka v systému však odpovídá zhruba 1,15 hmotnosti Slunce, takže k dosažení Chandrasekharovy meze hned tak nedojde. 

Normované svíčky

Supernovy typu Ia se podle dnešního paradigmatu zažehnou vždy se stejnou hmotností hvězdy. Lze tedy dovodit, že i množství energie uvolněné při výbuchu bude vždy velmi podobné. Objekt, který zazáří pokaždé stejně, se přitom výborně hodí pro měření vzdáleností. Zvlášť je-li vidět opravdu zdaleka. Supernovu Ia proto můžeme využít jako tzv. standardní svíčku a z pouhého stanovení její zdánlivé jasnosti určit její vzdálenost. 

Má to však háček. Zdá se, že existují přinejmenším tři podtypy supernovy typu Ia. Scénář s bílým trpaslíkem, jenž krade materiál z druhé složky těsné dvojhvězdy, sice nadále platí. Jenže co když je onou druhou komponentou systému heliová hvězda, která svůj vodík zcela spotřebovala a přeměnila jej na helium, jež tvoří dominantní složku její atmosféry? Bílý trpaslík vezme za vděk i heliem a při přiblížení k Chandrasekharově mezi se opět zažehne zběsilá uhlíková reakce. Modely však naznačují, že by následný výbuch nemusel trpaslíka definitivně zničit. Vyzářená energie by tudíž byla menší, než očekáváme, a při využití objektu coby standardní svíčky bychom dospěli k odhadu větší vzdálenosti, než odpovídá skutečnosti. Takové supernovy pak označujeme jako typ Iax. 

A konečně existuje ještě jeden možný způsob zážehu typu Ia – při srážce dvou bílých trpaslíků v dvojitě degenerovaném systému. V daném případě by množství uvolněné energie muselo být naopak větší než při standardním mechanismu, neboť hmotnost vybuchujícího spojeného jádra nelimituje Chandrasekharova mez. Použití takového jevu jako standardní svíčky by proto opět bylo víc než problematické. 

Málo výbuchů?

Donedávna byli astronomové přesvědčeni, že je vznik z dvojitě degenerovaného systému výjimečný, a převažují tedy kanibalizující bílí trpaslíci. S moderními pozorováními však vzala uvedená jistota za své. Jednak statistické přehlídky ukazují, že dvojhvězda tvořená bílými trpaslíky není až tak vzácná. Jejich počet naznačuje, že statisticky bychom měli za sto let spatřit v Mléčné dráze právě jednu supernovu vznikající tímto způsobem. Nepříjemným faktem zůstává, že uvedené číslo přibližně odpovídá frekvenci supernov všech typů v našem okolí. 

TIP: Existují ve vesmíru další Země? Odpověď nabízí studium bílých trpaslíků

Dále by pak výbuch v jednou degenerovaném systému musel ohřát a odfouknout obálku sekundární složky a tato látka by následně vyzařovala v rentgenové oblasti spektra. Nicméně přestože rentgenový dalekohled na družici Swift pečlivě prohlédl 53 nejbližších zbytků po supernovách, ani u jednoho z nich hledané rentgenové halo nezaznamenal. Kromě toho studoval výbuchy 12 supernov „v přímém přenosu“, ale ani v jednom případě nezaregistroval očekávané známky rázové vlny narážející do povrchu sekundární složky. Jako by tam žádný druhý člen s rozlehlou atmosférou vůbec nebyl… 

Horké téma

Supernovy představují horké téma stelárního výzkumu: Nejen proto, že možná budeme muset přepsat učebnice, ale také proto, že výkonné superpočítače konečně umožňují tyto jevy realisticky modelovat. Vědci tedy prostřednictvím řešení fyzikální rovnice doslova milisekundu po milisekundě „vidí“, co se v nitru kolabující hvězdy děje. A kdo ví? Možná už zítra exploduje Betelgeuze a poskytne nám příležitost ke sběru jedinečného materiálu…