Závody dronů jsou stále populárnější. Lidští operátoři dronů při takových závodech podávají úžasné výkony a mají v zásobě celou řadu šikovných triků. Poslední dobou se ale stále častěji hlásí o slovo autonomní drony, které namísto lidského mozku řídí autonomní umělá inteligence.

Nizozemští vědci a inženýři nedávno postavili nový autonomní závodní dron, který je podle svých tvůrců nejmenší na planetě. Kromě miniaturní velikosti je také vybavený velmi zdatnou inteligencí, která využívá při pilotování novátorské algoritmy. Testy ukázaly, že nový dron dokáže letět závodní trasou rychlostí kolem 2 metry za sekundu, čímž se vyrovná větší závodním dronům.

TIP: Autonomní auta jezdí rallye: Inženýři vylepšují jejich vlastnosti v terénu

Nizozemský automní dron má hmotnost pouhých 72 gramů a velikost 10 centimetrů. Vzhledem k tomu se do jeho výbavy vejde jen jediná malá kamera a minimální soubor senzorů. Miniaturní závodník se tudíž musí spoléhat z velké části na velmi schopnou inteligenci, která dokáže navigovat dron ve velké rychlosti a s jenom minimálními informacemi.

Než se v červnu přehoupne den v noc, potrvá to opravdu dlouho – nejdéle z celého roku. Do tmy se přitom ponoříme jen na krátko. Už v brzkých ranních hodinách se totiž nad severovýchodem začne rozednívat. Červnové noci jsou zkrátka ty nejkratší. Co tedy dělat, než se setmí a nad hlavou se nám objeví hvězdné nebe?

Dvojice za soumraku

Můžete třeba pátrat po Merkuru, jehož viditelnost se bude až do poloviny června zlepšovat. Zrak zaměřte nízko nad severozápadní obzor a s pozorováním začněte asi 20–30 minut poté, co Slunce zmizí ze scény. Chcete-li výrazně zvýšit šanci, že planetu zahlédnete, vezměte si na pomoc dalekohled s velkým zorným polem. Hledejte zářící bod mihotající se oproti soumrakovému nebi. Jen o něco později, až obloha dostatečně potemní, můžete zkusit rozeznat i naoranžovělý Mars v souhvězdí Blíženců. Zatímco na počátku června jej spatříte v úhlové vzdálenosti cca 16° od Merkuru (po levé straně a o něco výš nad obzorem), 18. června už půjde pouze o 0,2° a rudá planeta se bude nacházet přímo pod Merkurem. Pozorování v uvedeném období však značně zkomplikuje malá výška obou těles nad horizontem i světlé podvečerní nebe. 

Přicházejí obři

„Planetární drobotinu“ pak s nástupem noci vystřídají plynní obři a na obloze je určitě nepřehlédnete: Zatímco Jupiter bude zářit v souhvězdí Hadonoše, Saturn spatříte ve Střelci. Označení „obři“ je u dvou největších planet Sluneční soustavy nasnadě. A proč plynní? Protože vznikli před více než 4,5 miliardy roků nahromaděním obrovského množství plynu.

Prahnete-li po detailech, zaměřte svou pozornost na Jupiter. Je totiž větší než Saturn a zároveň se k nám nachází blíž, takže má jeho kotouček zhruba 2,5násobný úhlový průměr – konkrétně 46″ (počítáno pro červen 2019). Desátého června se navíc planeta ocitne v tzv. opozici se Sluncem, a na obloze ji tudíž naleznete přímo naproti naší denní hvězdě. Jupiter tak bude pozorovatelný po celou noc, přičemž nejvýš nad obzor vystoupá zhruba hodinu po půlnoci, kdy nad jihem dosáhne úhlové výšky cca 17°. Tehdy nastanou nejlepší pozorovací podmínky, protože obraz planety v dalekohledu nejméně poznamená neklid atmosféry (viz Zrádný seeing).

Do hlubin Jupiterovy atmosféry

Nicméně hlavní důvod, proč dát přednost Jupiteru před Saturnem, tkví v pestrosti a členitosti jeho atmosféry. Řadu detailů zachytí již dalekohled s průměrem objektivu kolem 150 mm, o existenci atmosféry se však mohou přesvědčit i majitelé mnohem menších přístrojů. Stačí rozlišit kotouček planety a pozorně si jej prohlédnout: Nebude kruhový, nýbrž mírně zploštělý. V důsledku rychlé rotace, která činí 9 hodin a 55 minut, je totiž atmosféra deformovaná a rovníkový průměr Jupitera o něco přesahuje ten polární.

Další detail, který v náznaku spatříte třeba už ve větším triedru, představuje dvojice tmavých proužků protínajících kotouček planety. Jsou rovnoběžné s rovníkem a jejich přesné označení zní Severní a Jižní rovníkový pás. V oblasti pásů se díváme do hlubších vrstev Jupiterovy atmosféry, do míst, kde atmosférické hmoty klesají k nitru planety a ohřívají se. Pozorovatelé s velkými dalekohledy pak záhy zjistí, že v mírných šířkách Jupitera existují i další, mnohem méně nápadné tmavé pásy. 

A co světlé oblasti mezi nimi? Říká se jim zóny a jsou v područí silného výstupného proudění, tudíž zasahují až nad úroveň pásů. Atmosférické plyny se při výstupu rozpínají a ochlazují natolik, že kondenzují do drobných ledových krystalků tvořících mohutná světlá oblaka (platí to například pro čpavek). Jelikož je atmosféra Jupitera velmi dynamická a větry v ní vanou rychlostí až 600 km/h, mají pásy i zóny značně neuspořádaný charakter a lze v nich rozlišit četné záhyby a zvlnění. 

Mimoto jsou v nich – ve velkých dalekohledech – patrné i různé světlé či tmavé oválné skvrny. Jedná se o obří cyklony a anticyklony, tedy tlakové níže a výše. Nejznámější a největší takový útvar na Jupiteru, ale i v celé Sluneční soustavě představuje tzv. Velká červená skvrna: Gigantická anticyklona o průměru přes 16 000 km je zřejmě již několik století pozorovatelná v Jižním mírném pásu. V dalekohledu s objektivem o průměru 20 cm se však jeví docela nenápadně, jako drobné oválné zjasnění skořicově hnědé až lehce oranžovočervené barvy, jež se přimyká k sousednímu tmavšímu pásu. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 21. června ve  17:55 SELČ vstoupí do znamení Raka; nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině června večer nízko nad severozápadem
• Venuše – vnepozorovatelná
• Mars – viditelný večer nízkonad severozápadem
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Uran – viditelný ve druhé polovině června ráno nad východem
• Neptun – viditelný ráno nad jihovýchodem

Zajímavé úkazy v červnu 2018

• 5. června – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Marsu a Merkuru na soumrakové obloze nízko nad severozápadem (Mars v úhlové vzdálenosti cca 3° severozápadně od Měsíce, Merkur tímtéž směrem, avšak v úhlové vzdálenosti cca 14°)
• 8. června – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva v první polovině noci nad západem
• 10. června – Jupiter v opozici se Sluncem
• 16. a 17. června – seskupení Měsíce, Jupitera a jasné hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra na noční obloze
• 18. června – setkání Merkuru a Marsu na soumrakovém nebi nízko nad severozápadem (Merkur cca 0,2° severně od Marsu, v blízkosti planet budou pozorovatelné i jasné hvězdy Pollux a Castor ze souhvězdí Blíženců)
• 18. června – setkání Měsíce a Saturnu na noční obloze (nejblíž si budou v ranních hodinách 19. června nízko nad západem, kdy je bude dělit úhlová vzdálenost cca 1,5°)
• 24. června – Merkur v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 25° od Slunce)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Období předbělohorské a pobělohorské máme tendenci vnímat odděleně, jako by ani jedno nenavazovalo na druhé. Většinou k nim lidé také zaujímají výrazná hodnotící stanoviska. Předbělohorská doba je obvykle považována za pozitivní pro české obyvatelstvo a dobu pobělohorskou naopak lidé často odsuzují. Nechme nyní stranou, že si toto zjednodušené vidění většinová česká společnost hýčká již přes jedno století, a soustřeďme se na ony časy „přelomu“ mezi oběma epochami, tedy na dvacátá léta 17. století. V centru pozornosti budou stát klíčové právní úpravy, jejichž dosavadní interpretace podporovala ono černobílé vidění českých dějin raného novověku. Jde o Obnovená zřízení zemská pro Čechy (1627) a Moravu (1628). 

Obnovené zřízení zemské nebylo, jak se často dočteme, žádnou ústavou. To je moderní termín, který je jednak nevhodný pro starší dějiny, a navíc zemská zřízení obecně obsahovala kromě státního také procesní, trestní či dědičné právo, takže bychom je mohli s jistou mírou zjednodušení spíše označit za zemské zákoníky.

Úskalí první: absolutismus

Nyní se ale vraťme na začátek a podívejme se na dosavadní výklady obou zákoníků. Tvrdívá se, že obnovená zřízení zavedla v Čechách a na Moravě absolutismus a že Ferdinand II. byl absolutním monarchou. Je to způsobeno zejména tím, že oba zákoníky jsou interpretovány pouze v kontextu českých zemí a hlavně se srovnávají se staršími právními úpravami v Čechách a na Moravě, kterými byly Vladislavské zřízení zemské (1500) a jeho revize, či Kniha tovačovská (1490) a různá moravská zemská zřízení.

To v sobě ale ukrývá hned dvojí nebezpečí. Předně se z pohledu 16. století hodnotí realita mladší doby, která prostě byla jiná a jestli byla „lepší“ nebo „horší“, nemohou historikové říci, protože takové otázky jsou ahistorické. Hlavně se ale vůbec nebere v potaz, že Ferdinand II. i ostatní čeští králové z dynastie Habsburků zároveň vládli i v dalších zemích. Pokud by totiž fungoval jednoduchý výklad, že Ferdinand II. se stal absolutistickým panovníkem, pak by bylo logické, že se buď zcela stejně jako v Čechách choval i v ostatních svých zemích, nebo ještě lépe že zavedl jednotný zákoník pro celou svou složenou říši.

Fakta nám ale dávají jednoduchou lekci. Žádný celoříšský zákoník nikdy v raném novověku v habsburském soustátí nevznikl a navíc ve dvacátých letech 17. století prosadil Ferdinand II. nové a příkřejší celozemské právní úpravy jen v Čechách a na Moravě. Ve většině zemí totiž nadále fungovaly původní zvyklosti z 16. století a do značné míry se tu prosazovalo i původní zvykové právo. Jednoduše řečeno byly země habsburského soustátí v barokní době z hlediska práva decentralizované.

Úskalí druhé: teorie a praxe

Další velký problém stávající interpretace spočívá v tom, že jednostranně preferuje pouze právně historický úhel pohledu. Jinými slovy se historici soustředili jenom na vlastní texty obnovených zřízení a porovnávali je se staršími úpravami i dobovými právními teoriemi, ale do nedávna se vůbec neptali na to, jak se pak ustanovení zákoníků uváděla do praxe, jak je využíval sám král a jak stavové. Jde tedy o to zjistit, zda tyto normy fungovaly i ve skutečnosti a nestály jen na papíře.

Při bližším zkoumání se ukazuje, že mezi normou a realitou přeci jen nějaké rozdíly, jak už tak bývá, existovaly. Stavovské členění společnosti zůstalo i po vydání Obnoveného zřízení zachováno a v nejvyšších zemských úřadech také nedošlo k žádným radikálním změnám. Vždyť v Čechách byl zrušen jen jeden z osmi nejvyšších úřadů vyhrazených vyšší šlechtě a místo něj přibyly v zemské vládě dvě jiné funkce. U rytířů pak pouze ubyla funkce karlštejnského purkrabí. Stavovství jako takové ostatně zaniklo až v polovině 19. století.

Skvělým nástrojem v rukou panovníka se mohlo stát nařízení, že nejvyšší úředníci budou jmenováni pouze na pět let. Ve skutečnosti král úředníky neustále potvrzoval, takže se ve funkcích udrželi až do povýšení či smrti. Právo jmenovat úředníky si nově vyhradil král, a mohl tak ovlivňovat dění v Čechách třeba tím, že by do funkcí jmenoval loajální cizince.

To se ale zase ve skutečnosti nestalo. Když se podíváme na skladbu nejvyšších zemských úředníků v Čechách v letech 1627–1705, dojdeme k jednoznačným závěrům. Za tu dobu bylo jmenováno do funkcí 36 mužů, pouze čtyři z nich ovšem nepocházeli z tradičních českých rodů a polovina z nich dokonce byla příslušníky panských rodů, jež jmenovalo už Vladislavské zřízení zemské v roce 1500! Čechám tedy rozhodně nevládli žádní cizinci, ačkoliv sem nově přišlo dost rodů z ostatních částí habsburského soustátí.

Nový úhel pohledu

I v některých dalších bodech se při bližším pohledu ukazuje, že realita byla komplikovanější, než to při četbě obnovených zřízení na první pohled vypadá. Tyto i další nové poznatky přinášejí zejména historici mladší generace, mezi nimiž vynikají vídeňský Petr Maťa a brněnský Jiří David. Konstatují, že v nových zákonících se sice král pokusil získat kontrolu nad sněmem, ale „habsburští panovníci neměli možnost přímo ovlivňovat charakter rozhodnutí sněmu v jimi proponovaných bodech a vynucovat si jejich schválení.“

Až na drobné výjimky prý proti obnoveným zřízením nikdo z tehdejších elit nevystupoval a ani neměl důvod vystupovat, protože většinu nařízení vnímali buď pozitivně, nebo ztratila postupně smysl. Oba autoři to dokládají několika fakty. Konstatují třeba, že přestalo vadit, že stavové nemohou sami svolávat sněmy, protože jejich jednání se v 17. století tak protahovalo, že zasedaly téměř permanentně (nejdelší trvaly i více než rok!). Také ztráta možnosti navrhovat na jednání sněmu vlastní body programu přestala být vnímána jako politický problém, protože většina panovnických nařízení byla předem se stavy konzultována.

TIP: Noví Češi, nový císař: Jak si vedl Ferdinand III. v pobělohorských Čechách?

Stavové sice byli nadále loajálními poddanými, to ale automaticky neznamená, že byli pasivními politiky. Sněmovní jednání dokládají, že o schválení panovnických propozic a výšce povolovaných berní se nadále vedly tuhé boje. Stavové se snažili vlastní zemi uhájit před přehnanými daňovými požadavky panovníka, využívali zdržovací taktiky a vyjednávali různé ústupky. Navíc se často sami mezi sebou prudce dohadovali na dalším postupu a rozhodně se tedy nejednalo o monolitní a beznázorovou masu privilegovaných.

Zoologové veverkám pouštěli záznamy teritoriálního volání, čímž v konkrétní lokalitě vytvořili iluzi přítomnosti velkého množství jedinců. Vzniklý rozruch vedl k okamžitému zvýšení produkce stresového hormonu u březích samic, jehož výsledkem byl rychlejší růst zárodků.

„Navzdory rozšířené představě, že stres je špatný, naše studie ukazuje, že vysoká hladina stresového hormonu u matek může ve skutečnosti pomoci jejich mladým,“ říká biolog Ben Dantzer a jeho kolega Andrew McAdam dodává: „Když je hustota v populaci vysoká, jen rychle rostoucí mláďata přežijí.“

Podle Danzera je překvapivé, že veverky dokážou zplodit rychleji rostoucí potomky, i když nemají přístup k většímu množství potravy. Dokázat, že dostupnost potravy není vždycky univerzální proměnnou, jež má vliv na dynamiku populace, bylo skutečně obtížné. Studie se musela opírat o znalosti z oblasti fyziologie, experimentální ekologie a přirozeného výběru a jejím základem byl dvaadvacetiletý výzkum severoamerických veverek žijících v Yukonu.

TIP: Boj o život: Zvířecí starosti o spižírnu

Vědci upozorňují, že i přes nesporné výhody rychlejšího růstu způsobeného vysokou hladinou stresového hormonu, mají mláďata narozená v době, kdy je veverek mnoho, poměrně malou naději na dlouhověkost. Jako by hned na počátku svého života spálila příliš mnoho energie, která jim později chybí.

Největší aktivity dosahují Perseidy kolem 10. srpna a s ohledem na datum se jim říká také „slzy sv. Vavřince“. Bezpochyby jde o nejznámější meteorický roj – ovšem nikoliv proto, že by byly nejaktivnější, nýbrž proto, že si lidé za teplých letních nocí všímají oblohy lépe.

Meteory představují světelný úkaz, jenž souvisí se vstupem malého tělíska (prachového zrna) do atmosféry. Kamínek se pohybuje rychlostí desítek kilometrů za sekundu, prudce se o plynný obal tře, ohřívá jej na teplotu tisíců stupňů a nutí ho zářit. Ohnivou stopu pak pozorujeme jako meteor.

Prachová tělíska za sebou v naší soustavě typicky nechávají komety prolétající v blízkosti Slunce a zrna pak vytvářejí jakési tlusté prachové trubice. Pokud se Země se zmíněnou trubicí střetne, sledujeme nárůst počtu meteorů, které zdánlivě vylétají z jednoho místa na obloze: Tehdy mluvíme o meteorickém roji. Naše planeta se s kometární trubicí setkává při svém oběhu pravidelně, tudíž se i aktivita rojů opakuje. Jména nesou podle souhvězdí, z nějž meteory vylétají – Perseidy tedy „opouštějí“ Persea. Dodejme, že jejich původcem je kometa 109P/Swift–Tuttle, která se k naší centrální hvězdě vrací jednou za 133 let.

Přírodní barva vajec je velmi různorodá. Pohybuje se od bílé přes béžovou, nažloutlou až po sytě hnědou, a méně často mohou být skořápky dokonce přirozeně nazelenalé či namodralé. Daná skutečnost ovšem nijak nesouvisí s barvou peří slepic, jak praví všeobecně rozšířený mýtus. 

Bílá, hnědá, zelená

Trvá asi 26 hodin, než slepice vyprodukuje vajíčko; k vytvoření skořápky z uhličitanu vápenatého je přitom potřeba celých 20 hodin z uvedeného času. Na konci procesu se u některých nosnic uvolňují pigmenty, jež skořápky obarvují: Červené pocházejí z krve, žluté ze žluči a bílá vejce obě složky postrádají. 

Nazelenalé skořápky mají slepice křížené s druhem chilského kura araukana, který snáší tyrkysově zelená, někdy až namodralá vejce. Zmíněný odstín, pro nějž se mu přezdívá „velikonoční slepice“, má na svědomí zelené barvivo biliverdin obsažené ve žluči. Badatelé přitom nedávno zjistili, že za nezvyklou barvu skořápek může genetická mutace, kterou u zvířat vyvolalo napadení virem již ve starověku. 

TIP: Ptačí kouzla s vejci: Neobyčejná tajemství obyčejných vajec

Produkci popsaných pigmentů, a tudíž i barvu vajec ovšem principiálně řídí geny, jež zodpovídají i za některé další vnější znaky slepice, například za barvu lalůčku pod uchem. Právě podle ní lze dopředu říct, jaká vejce budou opeřenci snášet: Bílý lalůček znamená bílé skořápky, tmavě červený zase hnědé.

Naprostá většina růstu mozku a nervové soustavy probíhá až během třetího trimestru, tedy v závěrečném období těhotenství. Když je toto období přerušeno předčasným porodem, může se stát, že vývoj mozku neproběhne, jak by měl. Důsledkem pak mohou být různé obtíže, jako například poruchy učení.

Švýcarští vědci přišli na to, že když se předčasně narozeným dětem pouští speciálně komponovaná hudba, podporuje úspěšné dozrávání jejich mozku. Výsledkem takové léčby je pak vývoj mozku dítěte, který odpovídá stavu u dětí narozených v termínu.

TIP: Hudba léčí: Poslech klasické hudby může zdolat bolest či zánět

Vědci během výzkumu využili služeb skladatele Andrease Vollenweidera, který spolupracoval s lékaři a ošetřovateli. Nejprve společně experimentovali s různými zvuky, poté Vollenweider složil tři osmiminutové zvukové sety, které byly založené na zvucích, na něž novorozenci nejlépe reagovali. S hudbou následně uspořádali experiment, v němž část předčasně narozených dětí poslouchala pětkrát týdně vždy jednu ze tří uvedených skladeb ve sluchátkách. Magnetická rezonance ukázala, že mozky dětí, které poslouchali hudbu, jsou mnohem podobnější správně vyvinutým mozkům dětí narozených v termínu.

Jakmile na jaře rozkvetou bílé a žluté květy, vždy se těším na pozorování nijak vzácného, ale fascinujícího pavouka běžníka kopretinového (Misumena vatia), jehož samičky jsou skutečnými dravci hmyzího mikrosvěta.

Přestože jsou běžníci kopretinoví běžným druhem, zpravidla zcela unikají lidské pozornosti. Jestliže se vám je však podaří spatřit, určitě si všimnete nápadné pohlavní dvojtvárnosti, takzvaného dimorfismu. Zatímco samička měří až 12 mm, sameček dorůstá velikosti pouze 4 mm. Kromě toho jsou samičky barevně velice proměnlivé: škála jejich zbarvení sahá od bílé, přes žlutou až k zelenkavé a po stranách zadečku mají některé z nich červené pruhy.

„Uniforma“ samečků je naproti tomu jednotná – s tmavě hnědou hlavohrudí doplněnou úzkým světlým podélným pruhem, a kontrastně bílým, hnědě pruhovaným zadečkem. Jejich nohy jsou na rozdíl od samiček vždy světle a tmavě proužkované.

Stvořeni pro lásku

Samičky běžníků kopretinových ovšem nejsou jen barevně různorodé. Navíc dokážou zbarvení měnit podle odstínu květů, jež si zvolily za loviště. Na žlutých květech se buňky jejich pokožky naplní žlutým tekutým pigmentem, kdežto na bílých květech sestoupí žlutý pigment hlouběji a jinak průsvitnými buňkami je vidět guanin, který dává pavoučicím bělostný vzhled. Barevná proměna samic trvá několik dní, samečci tuto schopnost vůbec nemají.

Zvídavého čtenáře zřejmě napadne otázka: „Proč jsou samečci těchto pavouků oproti samičkám tak malí, a proč nejsou schopni barevné přeměny?“ Odpověď je až překvapivě prostá: samečci vůbec nepotřebují velikost ani maskování, které samičkám pomáhá k úspěšnému lovu, protože na rozdíl od svých ženských protějšků vůbec nepřijímají potravu! Jejich život je totiž kratičký a naplněný jediným posláním – rozmnožením rodu. Po splnění svého úkolu hynou.

Lovecké „bezpečnostní pásy“

V některé odborné literatuře a především na internetu je často uváděno, že běžník kopretinový nespřádá vlákna. Je sice pravda, že nevytváří klasické pavoučí sítě, ale bez možnosti využití pavoučího vlákna se rozhodně neobejde. Samičky se například pomocí spuštěného vlákna dokáží nesmírně přesně přemisťovat mezi velmi vzdálenými květy. I pro nezasvěceného člověka je markantním důkazem faktu, že běžníci kopretinoví vlákna spřádají, skutečnost, že právě tento pavoučí druh je odpovědný za pověstné babí léto

Vlákno má pak ještě jedno méně obvyklé použití. Samičky běžníků kopretinových jsou nesmírně schopné lovkyně. Dokážou svýma dlouhýma předníma nohama chytit i kořist několikanásobně větší než ony samy a na jejich jídelníčku najdeme kromě much a pestřenek často i různé druhy motýlů. Osminohé predátorky se neváhají obořit ani na úporně bojující včelu nebo vosu. A právě při zápasu s takto zdatnou obětí se vlákno znovu velmi hodí. Samičky jednak spřádají v květech nenápadná vlákna k zadržení kořisti a k tomu se samy připoutávají vláknem k podkladu, aby znásobily své síly.

Samečci, kteří protančí noc

Zatímco správný čas pro pozorování běžníků je za denního světla, noc nabízí další pozoruhodnou možnost, jak se stát přímým svědkem přírodního dění. Už za teplých červnových nocí totiž lesní tmu prozáří světlušky.

Světlušky větší (Lampyris noctiluca) jsou brouci z čeledi světluškovitých. Schopnost létat mají pouze samci tohoto druhu, ale příslušníci obou pohlaví dokážou vyzařovat zelenkavé světlo, které mohou podle vlastní vůle zapnout i vypnout. Při ohrožení dokáže světluška bolestivě kousnout.

Světlušky jsou aktivní za červnových, červencových a srpnových nocí (při teplém září je můžete zastihnout dokonce i v tomto měsíci). Menší samečkové (10–12 mm) létají se slabým světlem, „tančí“ tmou a pátrají po samičkách (15–20 mm), které leží v trávě, svítí velmi výrazně a lákají partnery k lásce. Po páření a nakladení vajíček oba partneři do několika dnů uhynou.

Tajemství „lampiček“

Samičky tedy svítí intenzivněji než samečci. Na rozdíl od nich nemají krovky a nápadně se podobají larvě. Nelétavé „dámy“ ovšem mají více světelných orgánů než samečkové – jejich světelná políčka se nacházejí mezi šestým a sedmým kroužkem a na osmém mají dodatečnou světelnou skvrnu. Ploché tělo samečků je zbarveno do hněda a na dlouhých krovkách má několik podlouhlých rýh, pokrytých jemnými chloupky. Světelnou skvrnu mají pouze na sedmém kroužku na břiše.

TIP: Smrt ve žlutém hávu aneb Nebezpečné dobrodružství opylování

Samičky i samečci svítí díky bioluminiscenci – procesu chemických reakcí v živých buňkách a tkáních (konkrétně tento proces se nazývá chemoluminiscence). Záření vzniká v okamžiku, kdy se luciferin odbourává enzymem luciferázou a uvolněná energie je vyzářena ve formě světla. Stojí za zmínku, že tento chemický pochod neprodukuje žádné teplo, a proto je neobyčejně efektivní – plných 90 % vložené energie je přeměno na energii světelnou.

Zachování rodu

V pondělí 27. 5. 2019 uspořádali v Tokiu společnou tiskovou konferenci japonský premiér Šinzó Abe a americký prezident Donald Trump, který je v Japonsku na oficiální návštěvě. Mimo jiné oznámili dohodu USA a Japonska, která by mohla zahrnovat i cestu japonských astronautů na Měsíc.

Podle slov prezidenta Trumpa by mělo dojít k rozšíření dosavadní spolupráce obou technologických velmocí. Japonsko by se mělo připojit k americkým snahám o návrat na Lunu, kde poslední američtí astronauti chodili v prosinci roku 1972, tedy již před velmi dlouhou dobou.

Japonsko má zálusk na Měsíc

Trump ani Abe detailněji nepopsali obsah dohody, která zatím nebyla zveřejněná. Podle dostupných informací zahrnuje domluvu obou velmocí na tom, že je velmi důležitá trvalá přítomnost lidských posádek u Měsíce i přímo na jeho povrchu. Šéf japonské vesmírné agentury JAXA Hiroši Yamakawa ve svém vyjádření potvrdil, že je pro agenturu JAXA velmi potěšující spolupracovat s americkou NASA v jejich programu návratu na Měsíc.

TIP: Japonsko odhaluje plány: V roce 2030 chceme přistát na Měsíci

Agentura JAXA bude ve spolupráci NASA při comebacku na Měsíci vycházet ze zkušeností s pobytem na Mezinárodní vesmírné stanici. Japonští astronauté by se měli připojit k americkým kolegům při cestách na Měsíc, i do vzdálenějších končin Sluneční soustavy. Japonsko se má také podílet na stavbě orbitální základny Deep Space Gateway, kterou NASA plánuje vybudovat na oběžné dráze Měsíce, jako podporu pro mise na povrchu i k cestě lidské posádky k Marsu.

Kvůli nedostatku automobilů sice velká část střel musela startovat ze stacionárních ramp, ale Rusům se podařilo přípravy dobře utajit. Díky dokonalému překvapení se hromadné nasazení raketometů stalo jedním z rozhodujících činitelů, který umožnil vítězství ve stalingradské bitvě, protože palba soustředěná na malý prostor zlikvidovala obranu a otevřela cestu tankovým formacím.

Na fordech a studebakerech 

Od roku 1943 došlo rovněž k pronikavé změně v možnostech nasazení raketometů. V rámci americké pomoci dorazily k Sovětům stovky moderních amerických terénních náklaďáků typů Ford, Marmon-Herrington, Chevrolet a především Studebaker US6. Hlavně tato vozidla přednostně dostávala jako nástavbu odpalovací rampy a s nimi vešla ve známost. Vysoká rychlost a dobrá terénní průchodnost umožnily pružnější operační nasazení kaťuší a jejich rychlé soustředění na místech, kde se objevily pro ně odpovídající cíle.

To se poprvé rozsáhle projevilo v bitvě u Kurska a později i v podpoře všech důležitých průlomových akcí Rudé armády. Po celou dobu se reaktivní střely vyvíjely podle poznatků a zkušeností z operačního nasazení. Konstruktéři se snažili zvýšit dosah a přesnost raket. Ta bohužel nevyhovovala kvůli nedostatečné stabilitě střel – jejich rozptyl dosahoval až dvacetkrát vyšších hodnot než u granátů polního dělostřelectva.

Nový tvar stabilizátorů a účinnější pohonná prachová slož nakonec částečně přesnost zlepšily a zvýšily dolet. Pro rakety ráže 82 mm vznikla i nová průbojná hlavice určená k ničení odolnějších cílů. Obdobným způsobem se podařilo upravit i projektily M-13, u nichž se ještě experimentovalo s přídavnou rotací pomocí bočních trysek. Kvůli unifikaci oba typy střel znovu zavedlo letectvo a s úspěchem je používalo jako výbavu bitevníků Iljušin Il-2 Šturmovik proti tankům a odolným cílům. 

Menší dostřel

Úspěchy reaktivních střel vedly ke konstrukci nových typů větší ráže, které by umožnily rozsáhlejší poškozování pevností a odolných staveb. Z toho důvodu se zrodily M-30, vytvořené modifikací M-13, k jejímuž tělu byla připojena mohutná nadrážová hlavice obsahující 29 kg amatolu. Její ničivý potenciál ovšem na druhé straně vedl k nárůstu hmotnosti, kvůli čemuž dostřel klesl na pouhých 2 800 m a muselo pro ni vzniknout i nové rámové odpalovací zařízení pro osm raket.

Od roku 1943 přicházely vrhače těchto vysoce explozivních střel k jednotkám, v praktickém boji se však příliš neosvědčily, protože přece jen jejich nízký dostřel vyžadoval, aby se přiblížily až těsně k frontové linii. Proto došlo ke konstrukci dalšího typu – pro osvědčenou hlavici M-30 vzniklo nové tělo o větším průměru, které umožnilo zvětšit objem hnací náplně a prodloužilo tak maximální dostřel na 4 300 m. Ke zvýšení účinku jedné salvy konstruktéři navrhli i nové odpalovací zařízení pro 12 střel, které se montovalo na těžké třínápravové nákladní automobily.

Destruktivnější váňuše

Tento komplet nesl označení BM-31-12 a od června 1944 se začaly formovat baterie těchto raketometů s účinkem hrozivějším než u kaťuší. Vojáci na frontě jim začali říkat „váňuše“. Rudé armádě patří nepochybně primát v hromadném nasazení raketometů a nejvíce se také zasloužila o rozvinutí jejich taktického potenciálu. Jen v období od konce roku 1941 do prosince 1944 dodaly sovětské muničky na frontu přes 12 milionů raket všech typů.

I když Němci mohli se Sověty v posledních měsících války soutěžit v počtu použitých odpalovacích zařízení, rudoarmějci nasazovali své raketomety mnohem účelněji a s větším efektem. Sloužily nikoliv k přesnému zasahování bodových a blízkých cílů, ale především k plošné devastaci rozlehlých pozic protivníka před zahájením velkých průlomových operací, v nichž se dal akceptovat jejich příliš velký rozptyl. Přesto se jednotky gardových raketometů potýkaly s hrozivými ztrátami.

TIP: Příběhy z boje o Berlín: Hrdinové posledních dnů 2. světové války

Z komplexů nasazených od počátku války na frontě jich boje přečkala jen polovina. Navzdory tomu, že mnoho úkolů hromadně odpalovaných neřízených střel převzaly po válce přesně naváděné střely všeho druhu a nejrůznější varianty inteligentní munice, jejich úloha v moderní válce je stále nezastupitelná. Ve prospěch salvových raket hraje především nižší cena a snadnější hromadná výroba a především skutečnost, že i v moderních válkách a konfl iktech se vyskytuje dostatek plošných vojenských cílů, kde na přesnosti a velkém rozptylu palby zas tak moc nezáleží.