Když se v lednu 1881 na předměstí Petrohradu dva měsíce před termínem narodila droboulinká holčička, dlouho balancovala mezi životem a smrtí. Matce s babičkou se ji ale nakonec podařilo vypiplat. Annina matka byla chudá pradlena, identita otce zůstala předmětem spekulací. Většinou se uváděl bohatý židovský bankéř Lazar Polyakov, ale jisté to není. Jméno Pavlova (Pavlovová) tak Anna dostává po svém adoptivním otci, za nějž se maminka provdala, když byly dívence tři roky.

Budu baletkou!

Přes skromné poměry připravila maminka dcerušce relativně šťastné dětství. Na osmé narozeniny holčička dostává neobvyklý dárek – půjde s maminkou do Mariinského divadla v Petrohradě na baletní představení Spící krasavice. Tanec Annu uchvátí! Od toho momentu ví jediné: Chce být baletkou!

Okamžitě maminku přemluví, aby ji přihlásila do konkursu do renomované carské baletní školy v Petrohradě. Odmítnou ji. Nejen pro nízký věk, ale především pro její nízkou váhu. Začala se tedy připravovat soukromě a v deseti letech to zkusila znovu. Tentokrát měla štěstí. Z šedesáti adeptek vybrali jedenáct a Anna byla mezi šťastnými. To byl první krok za splněním Annina snu a také konec dětství. Začal každodenní dril...

Problémy i úspěchy

Přijetím na prestižní školu ještě zdaleka neměla vyhráno. Pro balet totiž neměla ty správné předpoklady. Její slabé tělo nebylo připraveno k fyzicky náročným, mnohdy přímo akrobatickým výkonům. Její hubené nohy nedokázaly to, co ostatní zvládali bez problémů. Údajně jí hrozilo i vyloučení ze školy. Navíc se spolužáci vysmívali její rachitické postavě a dali jí přezdívku „koště“, což pochopitelně těžce nesla.

Učitelé si však brzy všimli, že má nejen talent, ale hlavně železnou vůli a velkou píli. Dřela a zlepšovala se. Jeden z pedagogů jí poradil, aby ze svých nedostatků udělala přednosti. Aby místo fyzicky náročných figur vsadila na svůj projev, ladnost a křehkost pohybu. To byly její devízy.

Anna poslechla a zrodila se éterická, romantická Anna Pavlova. Úspěchy se začaly dostavovat - když v roce 1899 ukončila baletní školu, získala angažmá v Mariinském divadle, kde kouzlu baletu jako děvčátko beznadějně propadla. Nečekaly na ni hned hlavní role. Netrvalo však dlouho a i tady se prosadila jako sólistka. Brzy se stala idolem, do divadla se chodilo hlavně na ni a jako první balerína měla i svůj fanklub.

Nesmrtelná umírající labuť 

Nejznámější Anninou rolí, díky níž získala nesmrtelnost, byla Umírající labuť. Geniální choreografii pro ni vytvořil její spolužák ze studií Michael Fokin na skladbu Camille Saint-Säensa. Autor hudby údajně neskromně prohlásil: „Madam, díky vám jsem si uvědomil, jak skvělou hudbu jsem složil!“ Měl pravdu, Umírající labuť je na repertoáru i současných slavných tanečnic.

Slávu baletu začala Anna šířit i za hranicemi Ruska. Jako vůbec první baletka se vypravila na turné kolem světa. Nejdříve se souborem choreografa Michaela Fokina, později si založila svou vlastní skupinu. Jednu dobu také přijala angažmá v Ďagilevově Ruském baletu v Paříži, to jí však příliš nevyhovovalo. Nebyla kolektivní typ, nerada se dělila o slávu s ostatními, nerada se podřizovala příkazům druhých.

Vystupovala nejen na mnoha věhlasných evropských scénách či dokonce v Metropolitní opeře v New Yorku, ale navštívila i země, kde balet do té doby neznali. Na turné v Mexiku dokázala propojit aztécké folklórní prvky s klasickým baletem. Velký úspěch zažila i v Japonsku či v Indii. Stala se vlastně první propagátorkou baletu a ve své době nejslavnější a nejbohatší tanečnicí.

Přísně střežené soukromí

Od roku 1912 žila v Londýně v krásném domě, u kterého si nechala vytvořit umělé jezírko, v němž plavaly její milované labutě. Byla vůbec velkou milovnicí zvířat, siamských koček, psů i exotických ptáků a často se s nimi nechávala fotografovat. 

Soukromí si chránila. Žila se svým manažerem Victorem Dandré, za nějž se v Paříži tajně provdala. Ač původně patřil ke zlaté petrohradské mládeži, ukázal se být pro vytíženou tanečnici ideálním partnerem. Jeho zásluhou se Anna mohla věnovat jen svému povolání. On převzal veškerou agendu týkající se její kariéry, stejně jako jejich společné domácnosti a umožnil jí bezstarostný osobní život. A hlavně - miloval ji!

Ač na svou vlast nikdy nezapomněla, do Ruska se už nikdy nevrátila. Po bolševické revoluci to ani nebylo možné. Roky neustálého cestování a vystupování v nevytopených sálech se podepsaly na jejím zdraví. Nedokázala, a hlavně ani nechtěla odpočívat.

TIP: Příliš krátká kariéra: Proč sekla Zdenka Sulanová s herectvím?

Když na začátku roku 1931 onemocněla zánětem pohrudnice, lékaři jí doporučili operaci, po níž by už ale nesměla tančit. Odmítla. Život bez tance pro ni zcela ztrácel smysl. I přes velkou snahu lékařů Anna Pavlova umírá v Haagu pár dnů před svými padesátými narozeninami 23. ledna 1931. Její poslední slova prý zněla: „Připravte mi můj kostým labutě…“ 

Francii zůstalo z koloniálních dob několik tropických regionů, které dnes většinou slouží jako důležité námořní základny a jsou díky své příslušnosti k evropské mocnosti nedílnou součástí Evropské unie. Jedním z těchto míst je i Francouzská Guyana, kde se vlastně nachází i největší evropský národní park, Parc amazonien de Guyane. Bohužel ale nejde o nerušený přírodní chrám, spíš se dá říct, že o zachování přírodního bohatství se zde v posledních letech vede urputný boj.

Prokletí zlatého bohatství

Jihoamerická Guyana je největším francouzským zámořským departmentem. Vztah Francie vůči ostrovním zemičkám a státečkům je však vždy do značné míry určován politickými a hospodářskými ryze evropskými zájmy. Z původní trestanecké kolonie na Ďáblových ostrovech je dnes velké centrum pro kosmické lety a zlatý hrot na vlajce guyanské země má symbolizovat zářivou zlatou budoucnost tohoto státu. Jenže vydatná nerostná ložiska nemusí být zárukou úspěšného rozvoje. Bohatství území, které je z 95 % pokryto deštným pralesem, je současně jeho největším prokletím.

Fakt, že tato země prakticky „sedí“ na zlatých nalezištích, zdejší situaci rozhodně nezlepšuje. Od roku 1855, kdy z bahnitých říčních nánosů řeky Approauage vylovili prospektoři první unce zlata, se jeho průmyslová těžba stala výnosným podnikem. Není divu, vždyť náklady na těžbu jsou tu nejlevnější na světě. Legální těžba, licencovaná státem a představovaná společnostmi Newmont, AUplata a Caiman CBJ, ročně vynáší okolo sedmi tun žlutého kovu. Jenže pod pokličkou zelených korun stromů probíhá i nelegální těžba, jejíž objem údajně dosahuje až čtyřiceti tun. Tento trend narůstá, jak se jednotlivé skupiny kopáčů profesionalizují a získávají lepší vybavení. Nad nelegální těžbou zlata navíc přebírají patronát organizované gangy.

Tvrdá realita Divokého západu

Nejrůznější zločinecké struktury, napojené na jihoamerické kartely narkobaronů, disponují dostatečnými prostředky, aby nelegální těžbu zlata v pralesních územích, vyhrazených jako rezervace pro domorodé indiánské obyvatele, rozjely ve velkém. Počínají si přitom jako skutečné těžařské společnosti. Z regionů Brazílie, kde panuje katastrofální nezaměstnanost, jsou schopny dopravit přes hranici desetitisíce kopáčů, tzv. garimpeiros, a také udržet zásobování stovek táborů a malých těžebních míst. Do džungle se v pirogách pašují benzínové akumulátory, nářadí, ale i těžká technika. Guyanská „zelená hranice“ je děravá jako cedník, a místní úřady nejsou ani při dobré vůli schopny ji uhlídat.

Virus zlaté horečky, který se vznáší nad pralesy, je pro lidstvo stále stejně smrtící – ať už se odehrával na americkém středozápadě, nebo v soudobé rovníkové Africe. Mafiánské struktury, které nelegální těžbu ovládají, nutí kopáče pracovat v nelidských podmínkách při neztenčeném výkonu. Pro každého z tisíců novodobých otroků platí stejné podmínky – za hodinu dostat z bahna 3,5 gramu zlata, jinak ztrácejí pro zaměstnavatele cenu. A to doslova. To, co se odehrává pod zneviditelňujícím příkrovem stromů, je mnohem divočejší, než celý romantizovaný Divoký západ.

Stovky táborů, nevyčíslitelné škody

Systém je nastaven tak, aby každý kopáč odevzdal veškerý zisk do kapes majitelů. Platí se za „povolení k těžbě“, za zapůjčení každého kousku nářadí, odvody za příslušnost k těžařské partě, za „ochranu a bezpečnost“. I v primitivním prostředí tu fungují bary, obchody a nevěstince, kde se platí zlatem. A kdo nechce zemřít, odevzdá i poslední zlaté zrnko za kousek chleba, nebo deku. Zlatokopové navzdory uměle šířeným legendám nezbohatnou. Pokud tvrdou práci vůbec přežijí, navrátí se ještě více zbídačení zpátky. Bez problémů je ale nahradí další z tisíců nezaměstnaných Brazilců a Surinamců, čekajících za hranicemi na svou příležitost.

V povodí zlatonosné řeky Approauage odhalilo satelitní snímkování proměnlivou mozaiku těžařských táborů. Rostou jako houby po dešti, mizí, přesouvají se. Když se jeden podařilo policistům „vyčistit“, vyrostly hned dva další, přičemž jejich počet každoročně kolísá mezi pěti a devíti sty. Pro zažitou praxi těžby je nezbytné odhalit jílovitou půdu, což znamená vyklučit pralesy v okolí místa těžby. Prozatím garimpeiros zlikvidovali na 13 000 hektarů nedotčeného pralesa, podél 1 300 kilometrů toku řeky. Podle satelitních snímků by se mohlo zdát, že jejich přítomnost ohrožuje jen bezprostřední okolí, ale ve skutečnosti je ovlivněno přibližně dalších 6 000 kilometrů čtverečních.

Otrávená země

Lokální fragmentace pralesních společenstev je předehrou pro přírodní katastrofu mnohem větších rozměrů. K získávání zlata ze zlatonosných sedimentů se kromě invazivního promývání využívá postup kyanidového loužení, nebo amalgamace – srážení rtutí. Zlatokopové lijí přes separační síta do vykopaných tůní a nádrží stovky barelů s chemikáliemi, někdy jejich obsah vyklopí přímo do toku řeky. Zlatá horečka tedy neničí jen lidi, ale doslova otravuje zdejší zemi. Rtuť, která dokáže dlouho přetrvávat v živých organismech, se kumuluje v potravních řetězcích, a přes otrávené ryby se dostává do těl domorodých obyvatel.

Rtuť se jako jed šíří celým povodím, a její zvýšenou koncentraci vykazují i vzorky vody z míst 500 kilometrů vzdálených od posledního tábora! Daní za zisk blyštivého kovu je úplná likvidace života ve vodě, otrávená půda a vykácené pralesy. To ale pořád není vše. Mapa těžařsky nejatraktivnějších míst se totiž prakticky kryje s 20 300 kilometry čtverečními národního parku Parc amazonien de Guyane. Na jeho území žije krom ikonických živočichů – tapírů, jaguárů a pum – dalších 186 druhů savců, 718 druhů ptáků, 480 druhů sladkovodních ryb a 261 různých plazů a obojživelníků, skrytých pod příkrovem pralesa složeného z 1 800 druhů stromů. A žijí tu pochopitelně i lidé, domorodá indiánská etnika.

Bez radostných vyhlídek

Plán na štědře koncipované chráněné území, které se má v dohledné době propojit s brazilským národním parkem Tumucumaque a vytvořit největší tropickou rezervaci Jižní Ameriky, je kvůli zlatému prokletí ve vážném ohrožení. Domorodá etnika Camopiů, Maripasoulů a Papaichtonů totiž nedokážou tlaku zlatokopů vzdorovat. Indiáni nemohou o vlastní kmenová území soupeřit s tlupami ozbrojenými samopaly. Jen v roce 2011 bylo zaznamenáno dvanáct útoků na osady indiánů, jejich počet bude ale pravděpodobně vyšší. Domorodci už nenacházejí dostatek potravy, protože zvířata jsou vylovena pytláky, kteří se snaží nasytit tisíce kopáčů.
V celém regionu dochází k nebývalému sociálnímu úpadku. Hovoří se o dětské práci, prostituci, alkoholismu i násilí spojeném s distribucí drog. Šíří se malárie, vir HIV a katastrofální hygienické podmínky v těžařských táborech přivádějí až k domorodcům epidemie tyfu. Situace se nadále vyhrocuje, a stává se dlouhodobě neudržitelnou.

TIP: Krvavá diamantová horečka: Tragická historie třpytivých kamenů

K dalšímu zhoršení přispěla začínající válka zlatokopů. Jednotlivé skupiny totiž soupeří o nejvýnosnější území dost nevybíravým způsobem. Francouzská Guyana spolu s Francií musela přiznat, že situaci v pralesích rozhodně nemá pod kontrolou.

V roce 2008 francouzský prezident Nicolas Sarkózy oficiálně bouchnul do stolu, a prohlášením ‘ça suffit’ („Už toho bylo dost!“) přizval k řešení situace vojenské sbory. Proti garimpeiros se v rámci operace Harpyje postavily jednotky FAG (Ozbrojených složek francouzské Guyany). Ani zadržení sedmdesáti kilogramů zlata a likvidace desítek těžařských táborů ale nevyústila v očekávanou změnu kurzu. Na území Francouzské Guyany těžba nadále neztenčenou měrou pokračuje.

Výzkum vlasatic tvoří důležitou součást astrofyziky Sluneční soustavy. Podle odborníků v nich lze totiž nalézt úplně primitivní materiál, z nějž náš solární systém vznikal. Studium komet tak představuje významnou sondu do minulosti. Zkoumání a sběr vzorků však musejí probíhat přímo na místě a mohou být vcelku komplikované: Aktivní vlasatice je bohatým zdrojem rychle se pohybujících prachových zrn, jejichž úder může být pro přilétající družici smrtelný. Přesto množství sond ve zmíněných misích uspělo.

TIP: 10× sondy, které změnily Sluneční soustavu

Historické prvenství drží International Cometary Explorer, vypuštěný v roce 1978 k průletové misi kolem komety 21P/Giacobini–Zinner. Sonda byla úspěšná a stala se předvojem celé flotily družic, které z různých pohledů i vzdáleností studovaly Halleyovu kometu při průletu v roce 1986. Pětice sond vyslaná velmocemi z obou stran železné opony přinesla důležité poznatky o vlasaticích jako tělesech. Od té doby se podařilo zdárně vyslat další čtyři automaty k různým objektům s odlišnými vědeckými cíli. Například sonda Stardust přivezla na Zemi prachová zrna získaná v blízkosti komety Wild 2, zatímco Rosetta strávila dva roky intenzivním pozorováním vlasatice 67P/Čurjumov–Gerasimenko.

Dlouho předtím, než na Zemi vládli dinosauři, patřila tato planeta tvorům, kteří žili v oceánu. Byli mezi nimi i trilobiti, dávní členovci, kteří se objevili na počátku prvohor v období kambria a zmizeli v největším masovém vymírání všech dob, na konci permu. 

Paleontologové nedávno objevili a popsali nový druh trilobita, který se podle nich stal obdobou slavného T. rexe mezi dinosaury. Redlichia rex pochází z fosilních vrstev z období kambria na Klokaním ostrově u pobřeží Jižní Austrálie. Asi třiceticentimetrové stvoření z našeho pohledu možná nevypadá příliš „královsky“, tehdy to ale byl obr. Redlichia je zhruba dvojnásobné velikosti oproti doposud známým australským trilobitům té doby.

TIP: Nejstarší na světě: Primitivní trilobiti měli oči už před 530 miliony let

Redlichia je také na první pohled velmi výrazně otrněná. Její trny jsou větší a výhružnější, než je jinak u trilobitů obvyklé. Vědci se domnívají, že tento velký trilobit žil jako predátor, který lovil menší druhy trilobitů a podobnou kořist. Také je možné, že se jednalo o kanibaly, kteří nepohrdli menšími jedinci svého druhu.

Titicaca si díky netradičnímu umístění na andské náhorní plošině Altiplano ve výšce 3 812 m n. m. vysloužila titul nejvýš položeného splavného jezera na světě. O vodní plochu s rozlohou přes 8 000 km² se dělí Peru a Bolívie a turisty k ní táhne nejen bohatá flóra a fauna, ale především pestrá sbírka pradávných indiánských tradic. 

V minulosti bylo jezero sídlem mocných kultur a národů, z nichž nejvíc samozřejmě prosluli Inkové. Podle legendy se z vodních hlubin jednoho dne vynořil zakladatel incké říše Manco Cápac se svou ženou Mamou Ocllo, načež zamířili do hor hledat domov pro svůj lid. Vypráví se, že po cestě zapichovali do země zlatý prut a usadili se až v místě, kde byla půda dost kyprá a úrodná. V zemi zaslíbené pak vzniklo Cuzco, které dodnes mnozí považují za historické hlavní město Peru.

Na útěku před válkou

Historikové samozřejmě přicházejí s mnohem uvěřitelnějším a méně pohádkovým výkladem dávných událostí: Podle nich opustili předkové Inků oblast okolo jezera poté, co se rozpadly tamní velké říše a propukly krvavé války. Svou cestu do lokality budoucího Cuzca si pak museli tvrdě vybojovat, ale nakonec vytvořili majestátní říši. 

O několik století později si lidé etnika Uru, ohrožováni bojovnými kmeny Ajmarů, zvolili také „útěk“. Na rozdíl od Inků však neprchali od vody, nýbrž na vodu. Jako zkušení rybáři a lovci vodních ptáků si postavili velké lodě a vydali se v nich na jezero, kde se následně trvale usídlili. Své bárky pak postupně proměnili v plovoucí ostrovy (viz Magická totora), které na hladině přetrvaly po celá staletí, a Uruové tak mohli žít daleko od nebezpečné souše.  

Národ temna

Tento záhadný národ sám o sobě tvrdí, že má krev černou tak, jak je jezero hluboké, a že nepatří k běžným lidem. Uruové tu prý byli už dávno před námi: Vynořili se z velké temnoty, jež byla dnem, v dobách, kdy panovaly světlé noci. Ovšem neděste se – bez ohledu na tradované legendy jde o velmi přátelský a usměvavý národ. 

Protože Uruové neznali písmo, nevíme přesně, kdy se z břehů jezera přestěhovali na jeho hladinu. K migraci však pravděpodobně došlo někdy ve 14. století. Ve svobodné izolaci žil kmen až do doby, kdy si Peru a Bolívie vodní plochu rozdělily a její obyvatele přinutily „zakotvit“ v zátoce asi půl hodiny cesty motorovým člunem od města Puno. Zhruba sedmdesát ostrovů je tam dodnes pevně zapuštěno do dna eukalyptovými pruty: Jejich obyvatelé je pospojovali tak, aby vznikl velký ovál s vodním „náměstím“ uprostřed. 

Krok do reality

Plovoucí městečko má dnes přibližně dva tisíce obyvatel a nechybí mu ani základní infrastruktura včetně radnice, školy či restaurace. Moderní závan vnesly do tradičního způsobu života také solární panely, které Uruům věnoval bývalý peruánský prezident Alberto Fujimori. 

Obchodování a styk se suchozemci nakonec vedly k obnovení vzájemných vztahů, a dokonce ke sňatkům s kmenem Ajmarů, jež vyústily v prolnutí obou národů. Původním jazykem proto dnes mluví už jen hrstka Uruů a hranice mezi oběma etniky je takřka nezřetelná. Ostrovní životní styl se však zcela nevytratil a s ním ani důležité části kulturního odkazu: V paměti národa se pořád drží původní legendy i mýty a současná generace stále zpívá písně v prastarém jazyce, ačkoliv jim vlastně vůbec nerozumí.  

Kouzlo peněz

Asi není třeba dodávat, že se ostrovy Uruů staly oblíbenou turistickou destinací a jejich prohlídka patří takřka mezi povinné atrakce. Návštěvu spolu s doprovodným programem vám zajistí desítky agentur: Můžete s nimi vyrazit na půldenní výlet, nebo u ochotné ostrovní rodiny „zakotvit“ třeba i na několik dní. 

Neutuchající proud návštěvníků nicméně podle očekávání otřásl původními hodnotami komunity, která se tak stále víc spoléhá na peníze z kapes cestovatelů a pomalu zanevřela na tradiční způsoby obživy. Mnozí turisté se proto mohou vrátit na souš zklamaní, protože je místo autentického ostrovního života přivítá kultura, jež se přizpůsobila potřebám cestovního ruchu. Díky nezměrnému zájmu výletníků se však obyvatelům ostrovů žije mnohem lépe než v minulosti: Nejsou už tak závislí na rybolovu, který je na jezeře Titicaca rok od roku problematičtější. 

Plíživé nebezpečí

Na jezeře se dnes rybaří tak intenzivně, že by Titicaca bez vnějších zásahů nedokázala své obyvatele uživit. Původní rybí populaci proto rozšířily nové druhy dovezené z Argentiny, Kanady a Spojených států, jimž se ve vysoko položených vodách daří, a rybolov tak nadále zůstává důležitým způsobem obživy.  

Mnohem závažnější problém však představuje znečištění jezera. Rychle vznikající zástavba v jeho okolí totiž nemá vybudovánu kanalizaci, a veškerá špína i splašky tudíž končí ve vodě. Ostrovy Uruů naštěstí „kotví“ dostatečně daleko od břehů, takže je znečištění zatím neohrožuje. Nicméně pokud se od nich budete blížit k pevnině, zcela jistě si všimnete, že voda získává hnědý odstín a postupně se z ní line čím dál odpudivější zápach. Situace se navíc podstatně zhoršuje během dešťů, kdy do jezera stéká špína přímo z městských ulic.

V nejchladnějších obydlích překvapivě žijí Japonci – jejich příbytky totiž v drtivé většině případů nemají centrální vytápění. Namísto radiátorů si proto pomáhají různými přímotopy, termopokrývkami nebo sedí okolo stolečků kotacu, jež mají malá topení přímo pod deskou. 

O něco teplejší obydlí si užívají Britové, nicméně i u nich se průměrná teplota pohybuje okolo 15 °C, tedy stále hluboko pod doporučením Světové zdravotnické organizace (WHO), jež činí 18 °C. Britské domy sice disponují centrálním topením, ale jejich obyvatelé jsou zvyklí na chladné počasí a mnohem raději než teplo mají peníze na kontě. Doma se proto z vlastní vůle víc oblečou a „hřejí“ je pak jejich úspory.  

Kraťasy v zimě 

Česká republika razí pomyslnou střední cestu, která zároveň odpovídá doporučením WHO. Vysoko nad „optimální“ teplotu ohřívají svá obydlí například Mongolové, jejichž jurty dokážou odolat krutému počasí. V centru každého příbytku stojí kamna na dřevo, a aby teplo neunikalo stěnami, obalují je Mongolové na zimu několika vrstvami zvířecích kůží.

V nejteplejších domácnostech žijí paradoxně Rusové, přestože v jejich zemi panují v průměru nejnižší teploty na planetě. Ruské domácnosti totiž vytápějí masivní teplárny, a lidé ve starších bytech si navíc nemohou teplotu doma regulovat sami, protože ventily radiátorů obvykle nastavuje správce. Teplota v místnostech proto často stoupá k závratným výšinám, a není tudíž neobvyklé, že i v zimě chodí Rusové doma v kraťasech a tričku.

Zatopit, či větrat? 

• Méně než 9 °C - Člověka žijícího pod touto teplotní úrovní již může ochromit podchlazení.
• 12–16 °C - V této úrovni lidem hrozí onemocnění dýchacích cest.
• 16–18 °C - Relativně zdravá, ale mírně nepohodlná teplota.
• 18–21 °C - Optimální, pro zdravého a dospělého jedince příjemná teplota.
• 21–24 °C - Relativně zdravá, ale mírně nepohodlná teplota.
• 24 °C a více - Člověka ohrožuje vyšší riziko infarktu nebo mrtvice.

Počátkem devadesátých let 17. století podnikl Jindřich František Boblig z Edelstadtu pokus rozšířit svou zhoubnou činnost na další teritoria. Náznaky jeho záměrů jsou zřetelné už ve známém pokusu očernit nepohodlné duchovní, pletoucí se do jeho šumperského vyšetřování. Barvíř Sattler byl donucen vypovídat, jak na Petrových kamenech viděl rýmařovského faráře Pabsta souložit s paní Mitschkovou z Olomouce. U hodovní tabule pak viděl také hejtmana Haßnika ze sousedního panství Janovice. 

Lákavé sousto Olomouc

Neúnavný stařec Boblig byl fascinován možností přenést procesy do Olomouce, kde to dobře znal. Dnes by se řeklo, že to pro něj byla výzva. Ovšem královské město mělo přece jen lepší konexe a možnosti obrany než poddanský Šumperk. Městská rada o hrozícím nebezpečí dobře věděla, a to i z Bobligových zpráv o podezření na některé olomoucké měšťany. Když inkvizitor pro tento záměr získal podporu i mladého Jana Adama Ondřeje z Lichtenštejna, obrátili se olomoučtí raději přímo na panovníka Leopolda I. 

Memorandum olomouckého patriciátu shrnulo všechny negativní důsledky, jež by případné rozšíření působnosti inkvizice na město mělo. S dříve prosperujícím Šumperkem nechtěl nikdo kvůli pověsti o „řádění čarodějnic“ obchodovat, město chudlo částečně vinou smrti nejlepších šumperských obchodníků a řemeslníků, částečně proto, že další a další rodiny uvrhly do chudoby výdaje za věznění příbuzných. Obchodní vazby předních šumperských měšťanů byly zpřetrhány, když v procesech vymřely celé rodiny. Leopold I. se tak rozhodl dát Olomouckým za pravdu a důrazně varoval inkvizitora i losinskému tribunálu nadřízený pražský apelační soud, před dalšími invektivami vůči obyvatelům královského města a před neuváženým otevíráním nových procesů. Činnost obou tribunálů postoj panovníka výrazně utlumil.

Drahá spravedlnost 

Také žerotínské hospodářství utrpělo. Náklady na losinské čarodějnické procesy se za osmnáct let Žerotínům vyšplhaly na devět a půl tisíce zlatých. Nemalé částky však vrchnostenská správa zpětně vymáhala na příbuzných usvědčených a popravených čarodějnic. Zlomek dochovaných účetních pohledávek losinského panství uvádí, že za osoby upálené na konci roku 1686 požadovala hraběcí pokladna 83 zlatých – za každou z nich!

TIP: Proces s děkanem: Boj proti čarodějnictví zaplatil Kryštof Alois Lautner životem

Pokud by se skutečně podařilo dlužné peníze v určené výši vybrat, mohla si procesy sužovaná žerotínská pokladna přijít na nějakých čtyři a půl tisíce zlatých. To sice nebyla malá záplata, ovšem ne všechny škody lze vyčíslit tak přímočaře. Po popravených poddaných zůstaly nezaopatřené děti, grunty bez hospodáře a nedobrá pověst celého kraje – to vše nepřímo připravovalo majitele panství o další finanční prostředky. 

Boblig končí

Před tím, než byla v roce 1696 činnosti obou tribunálů definitivně zastavena, měl už zřejmě málokdo zájem na jejich pokračování. Boblig sám, jakmile viděl, že jeho role je u konce, opustil úřad a nechal vše tak, jak bylo. Trestuhodný způsob, jakým bylo zapomenuto na některé uvězněné, jen dokazuje, že nebyla vůle dotáhnout byrokratickou stránku procesní mašinérie do konce.

Mezinárodní tým astronomů objevil pozoruhodný objekt v hlubokém vesmíru. Z našeho pohledu se jeví nepatrně, ale jeho skutečná velikost je ohromující. Vystopovali téměř nepředstavitelně veliká elektromagnetická pole, která spojují dvě kupy galaxií. Něco takového jsme ve vesmíru pozorovali vůbec poprvé.

Kupy galaxií jsou největší spolehlivě známé struktury ve vesmíru, které navzájem drží pohromadě gravitace. Během času tyto kupy obvykle zvolna narůstají. Pohlcují okolní kosmický plyn, a také splývají s okolními kupami galaxií. Kupy galaxií jsou přitom obvykle uspořádány na vláknech kosmické pavučiny, která vyplňuje celý vesmír. Zmíněnou dvojici kup galaxií, které nesou označení Abell 0399 a Abell 0401, pozorujeme ve vzdálenosti zhruba 330 milionů světelných let od Země.

Rádiový most mezi kupami galaxií 

Mezi těmito kupami galaxií se táhne nezměrný pás kosmického plynu. Obsahuje množství samovolně urychlených a elektricky nabitých částic, které vyzařují takzvané synchrotronové záření. Tím vzniká charakteristický rozptýlený rádiový signál, který pak na Zemi díky pokročilým technologiím a odhodlanosti vědců můžeme detekovat.

TIP: Nový rekord: Astronomové objevili doposud nejvzdálenější kupu galaxií

Z našeho pohledu to vypadá tak, že se mezi kupami galaxií Abell 0399 a Abell 0401 táhne most, který vydává rádiové záření. Jeho délka je přes 10 milionů světelných let. Vědci díky detailním pozorováním a simulacím zjistili, že tento rádiový most je také magnetický. Jeho magnetické pole je ale dost slabé. Jeho síla odpovídá stovkám nanogaussů, což je podobné magnetickým polím některých zařízení, s nimiž se můžeme běžně setkávat.

Věčně zmrzlá půda, čili permafrost, ukrývá mnohé podivuhodné věci, které díky globálnímu oteplování vycházejí na světlo. Je mezi nimi i unikátní vlčí hlava, kterou se podařilo objevit loni na Sibiři. Díky uložení v permafrostu je tato hlava výjimečně dobře zachovalá, včetně srsti a dokonce i mozku.

Pozůstatky vlka našel místní muž, který v odlehlých oblastech Jakutska společně s dalšími takzvanými lovci mamutů pátrá v permafrostu po slonovině. Podobné skupinky jsou v současnosti pro místní vědce největším zdrojem nálezů pozůstatku pravěkých zvířat. Společně s hlavou se našla i téměř nedotčená mláďata lva jeskynního.

Ruští a japonští vědci odhadují stáří vlčí hlavy asi na 40 tisíc let. V té době, v období pleistocénu, na Zemi panovala doba ledová. Zatím není jasné, jak dotyčný vlk přišel o hlavu nebo vlastně o tělo. Podle vědců ale nejde o dílo lidských rukou, protože první lovci se v této části světa objevili až o necelých 8 tisíc let později.

TIP: Arktický permafrost taje a vědcům přidělává vrásky na čele

Vlk, jemuž patřila objevená hlava, byl dospělý, asi ve věku 2 až 4 let. Hlava měří asi 40 centimetrů a je o zhruba 25 procent větší, nežli hlava dnešních vlků obecných. Zřejmě jde o pleistocenní formu vlka obecného, není to ale ještě úplně jisté. Paleontologové jsou nadšeni, protože jde o první nález pozůstatků dospělého vlka se zachovalými tkáněmi. Pro odborníky je tento vlk cenným srovnáním tehdejších a dnešních vlků. Teď přijde na řadu analýza DNA tohoto dávného vlka, kterou by neměl být problém z fosilie získat.

Ostrovní stát Grenada (asi 100 000 obyvatel a 344 km²) nacházející se 160 km severně od Venezuely v souostroví Malé Antily získal v roce 1974 nezávislost na Velké Británii, nicméně nadále zůstává konstituční monarchií, jejíž hlavou je britská královna Alžběta II. Tu v zemi zastupuje generální guvernér. V roce 1979 proběhl na Grenadě politický převrat a nový levicový režim Maurice Bishopa se začal sbližovat s Kubou, jež poskytla vojenské poradce k vybudování grenadské armády a spolu se Sovětským svazem ji začala vyzbrojovat. Zároveň Kubánci zahájili výstavbu letiště v Point Salines, které mohlo přijímat i obří sovětské transportní letouny.

Situace se vyhrotila v říjnu 1983, kdy se vojenským pučem generála Hudsona Austina dostala k moci krajní levice, jež rozpoutala vlnu násilí, při níž byl zavražděn i premiér Bishop. Současně se v ohrožení ocitla tisícovka občanů USA pobývajících v zemi. Jednalo se vesměs o studenty medicíny na mezinárodní univerzitě v hlavním městě  Saint George’s či jejich pedagogy.

Rychlé plánování 

Grenadská krize přinutila USA uvažovat o záchraně svých občanů. Původně se očekávalo mírové řešení, leč o americkou intervenci požádala Organizace východokaribských států, takže v průběhu tří dnů se zrodil plán k záchraně studentů i eliminaci komunistického vlivu v regionu. Vedením operace Urgent Fury (Náhlá zuřivost), jejíž provedení schválil prezident Reagan v 18 hodin 24. října, bylo pověřeno námořnictvo, konkrétně velitel 2. flotily US Navy viceadmirál Joseph Metcalf, jenž měl akci řídit z paluby vrtulníkové výsadkové lodi USS Guam.

Operačnímu svazu vedle sil námořnictva podléhaly expediční oddíly námořní pěchoty, speciální jednotky všech složek, útvary letectva a výsadkáři z praporů Rangers a 82. výsadkové divize. Základní koncept operace byl prostý: izolovat z moře i ze vzduchu ostrov a obojživelnými a padákovými výsadky jej obsadit. Cíle praporu námořní pěchoty představovalo letiště Pearls a město Grenville na východním pobřeží, výsadkáři měli obsadit letiště Point Salines na jihozápadě ostrova a následně osvobodit internované studenty. Elitním útvarům amerických sil pak byl svěřen průzkum a záchranné akce.

Úkol pro SEAL Team 6 

Zahájení invaze bylo stanoveno na 2.00 25. října 1983. Dlužno dodat, že přípravu operace ztěžoval nedostatek času i zpravodajských informací, a dokonce i podrobných map, které suplovaly plánky z turistických průvodců. Předehrou operace se stalo vyslání průzkumníků ze speciálních jednotek námořnictva SEAL. V noci na 24. října 12 mužů z protiteroristické jednotky SEAL Team 6 seskočilo do moře 30 km jihozápadně od Grenady s úkolem vyzvednout značkaře průzkumných jednotek letectva, nenápadně se s ním dostat ve dvou člunech až na pobřeží a provést průzkum letiště v Point Salines.

Výsadek ze 180 m s téměř 50kg nákladem probíhal při rychlosti větru 36 km/h do rozbouřeného moře, takže čtyři „tuleni“ utonuli. Jednotka také ztratila jeden člun, přesto pokračovala v plnění úkolu a zamířila k pobřeží, kde unikla grenadskému hlídkovému plavidlu. Naneštěstí vlny z těsně proplouvající lodi vyřadily motory lehkého člunu, proto „tuleni“ museli odpádlovat na volné moře, kde je nakonec vyzvedl torpédoborec USS Caron. Příští noc proběhl druhý pokus, ale i ten byl nakonec neúspěšný, protože člunům opět selhaly motory. Průzkumníkům se aspoň z dálky podařilo zjistit, že přistávací dráha je zatarasena, ale přítomnost protiletadlových postavení zůstala utajena. Kvůli neúplným zprávám průzkumu byla hodina H posunuta na 5.00.

Výsadek na letišti 

Již akce týmu SEAL naznačila, že v operaci budou hrát velkou roli takzvané Murphyho zákony neboli rčení „Může-li se něco pokazit, pokazí se to“. Až nad ránem 25. října například Američané zjistili, že vytipované prostory na východním pobřeží jsou nevhodné k obojživelnému výsadku, takže mariňáci z 2. praporu 8. pluku námořní pěchoty museli narychlo „přesedlat“ na vrtulníky. Útok začal včas a po 5. hodině bylo téměř bez boje zajištěno letiště Pearls. Současně s námořní pěchotou měly na opačné straně ostrova přistávat výsadkáři US Army s cílem obsadit Point Salines.

Pokračování: Smolná invaze v Karibiku: Speciální operace na Grenadě (2)

Úkol byl svěřen elitní lehké pěchotě z praporů Rangers, jež po obsazení letiště a vytvoření předmostí pro přísun dalších invazních sil měla osvobodit zadržované studenty. Příslušníky 1. a 2. praporu (Ranger) 75. pěšího pluku k rychlému zprovoznění letiště posílili ženisté a 24. října pozdě večer vyrazili ve 14 letounech vstříc 6,5 hodiny vzdálenému cíli. Podle původního plánu měly seskočit padákové výsadky jen z prvních dvou strojů a rychle připravit plochu pro přistání dalších letadel. Poslední zjištění průzkumu o zablokování dráhy ale zapříčinila, že na padácích musel zaútočit celý 1. prapor. Nicméně padáky na sobě měla zatím jen jedna rota a kvůli špatnému spojení se nepodařilo včas informovat výsadky v dalších letounech, tudíž se zprvu mohlo skákat jen ze tří strojů.