Po přistání celého kontingentu měli Rangers dost sil, aby vedle vyčištění okolí letiště a obsazení důležitých objektů mohli zachránit studenty v kolejích True Blue. Na místě však rota A 1. praporu nalezla jen část rukojmích a dozvěděla se, že většina je držena v kolejích Grand Anse na pobřeží jihozápadně od hlavního města. Ženijní tým zatím pracoval na přípravě plochy pro přílet dalšího sledu invazních sil, k čemuž využil i ukořistěnou stavební techniku.

Pomalý postup

Dvě hodiny po zahájení výsadku bylo letiště zabezpečeno a dráha vyčištěna, načež v 7.36 přistál první C-130 a vyložil polní obvaziště – k nemalému zklamání Rangers, kteří očekávali své jeepy M151, které potřebovali k rychlému zajištění okolí letiště. V tutéž dobu rota A 1. praporu vyrazila proti kótě 97, odkud protivník palbou ohrožoval východní konec přistávací dráhy. I přes podporu dvou bitevních vrtulníků námořní pěchoty byl postup pomalý. K dobytí kopce nakonec pomohl buldozer nasazený v čele útoku. Útočné družstvo se před palbou krylo za radlicí, dosáhlo ztečné vzdálenosti a kótu dobylo, přičemž padl jeden Ranger.

Když konečně dorazila vozidla, jedna hlídka se vydala zřídit kontrolní stanoviště poblíž True Blue a na cestě vjela do nepřátelské léčky – padli čtyři muži. Jen poslednímu z osádky se navzdory těžkým zraněním podařilo doplazit do vlastních linií. Dopoledne již Američané pevně drželi výšiny obklopující letiště a zbývala jen ubikace Kubánců v údolí severovýchodně od letiště, které Rangers blokovali palbou, čímž zabránili ostřelování letiště z minometů. Celkové ztráty během této části operace činily pět padlých Rangers.

Zajištění letiště

Odpor kubánských a grenadských bojovníků americké velitele překvapil, proto dosažení některých cílů pro první den odložili, až dorazí 82. výsadková divize, jež měla dokončit obsazení Grenady. Ve 14 hodin 25. října přistálo první z letadel se štábem divize a výsadkáři z 2. praporu 325. výsadkového pluku. Jedna rota parašutistů poté vyrazila posílit rotu A 1. praporu Rangers u True Blue a v 15.30, když výsadkáři zaujímali pozici, zaútočily na americký perimetr podél východního okraje letiště tři transportéry BTR-60.

Obrněnce ihned uvítala palba Američanů. Příval raket M72 LAW a střel z tarasnic M67 způsobil, že se dva transportéry srazily a jejich osádky utekly, zanechavše na místě dva padlé. Poslední vozidlo se snažilo uniknout, ale zničil je letoun AC-130. V Point Salines zatím přistávala letadla přepravující další prapor výsadkářů a také baterii 105mm houfnic nutných k zajištění zranitelné východní strany perimetru. 

Proti Kubáncům

V průběhu prvního dne operace se Američané pevně zachytili na ostrově a zahájili jeho obsazování. Kritickým neúspěchem bylo nedokončení záchrany studentů, proto společný štáb výsadkářů a Rangers musel novou operaci připravit na příští den. Středa 26. října nezačala pro Američany úspěšně poté, co velitelský průzkum roty B 2. praporu 325. pluku vešel do kubánské léčky. Na místě padl velitel roty, jeden ze seržantů utrpěl těžké zranění a velitelé čet zůstali odříznutí od zbytku jednotky. Velení převzal hlavní seržant, který s jednou četou vyrazil na místo přestřelky.

Výsadkáři donutili Kubánce k ústupu a poté se stáhli do výchozího postavení, aby mohl být na protivníka povolán letecký úder. Druhý den invaze se do boje opět zapojili také Rangers a obsadili kubánský ubytovací komplex. Hlavní událostí dne však byl odpolední úder na Grand Anse, který zahájilo izolování místa palebnou podporou. Následně v 16.15 druhý prapor Rangers, vysazený z vrtulníků námořní pěchoty, provedl půlhodinovou záchrannou misi, když dvě roty zajistily perimetr a třetí eskortovala 233 studentů do čekajících vrtulníků. Ztráty činily jeden palbou poškozený vrtulník CH-46 a dva lehce zraněné Rangers.

Záchrana studentů

Kvůli vyřazenému stroji nebylo během evakuace dost místa pro všechny, a tak Rangers na místě nechali 11 dobrovolníků, kteří po setmění odpluli na gumovém člunu na moře, kde je vyzvedl opět USS Caron. Záchranou studentů se podařilo splnit jeden z hlavních cílů operace. K večeru 26. října ustal organizovaný odpor a grenadští vojáci začali opouštět své jednotky a hledat úkryt mezi civilisty. Američané se setkávali s vřelým přijetím obyvatel, kteří je vítali jako osvoboditele, a bojová činnost se měnila na pacifi kační. Poslední bojovou akcí speciálních jednotek se 27. října stal aeromobilní útok na kasárna Calivigny východně od Point Salines.

TIP: Historie americké zahraniční politiky: Krvavé hříchy strýčka Sama

Na místě se mělo dle zpravodajců nacházet silné uskupení protivníka. Akce udělala neradostnou tečku za speciálními operacemi na Grenadě, protože se opět projevily chyby a nešťastné náhody. Rangers totiž udeřili do opuštěného místa a zároveň došlo k havárii tří vrtulníků, během níž tři Američané zahynuli a dalších pět utrpělo vážné zranění. Operace Urgent Fury sice oficiálně skončila úspěchem, ale na operační úrovni ji charakterizoval pomalý a váhavý postup spolu se zásadními nedostatky v oblasti plánování, zpravodajské práce, spojení a celkové koordinace zúčastněných sil. Pro speciální jednotky a nejen pro ně ovšem Grenada přinesla cenné lekce do budoucna, jež se zúročily již při operaci Just Cause v Panamě roku 1989. 

První spolehlivý doklad o existenci židovské osady v Praze známe z Kosmovy kroniky. V době vlády knížete a pozdějšího krále Vratislava I. (1061–1092) se v pražském podhradí nacházela Vyšehradská ulice. Slovy kronikáře „tam jsou Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam je tržiště...“

A ne ledajaké tržiště - do Prahy přijížděli kupci z dalekých zemí, mnozí z nich právě Židé. Už v 10. století jeden z nich, Ibrahim ibn Jakub, židovský kupec v diplomatických službách cordobského chalífy, zanechal cennou zprávy o obchodování se Slovany. Praha proslula jako centrum obchodu s otroky. Není jistě bez zajímavosti, že místní Židé nazývali Čechy Kanaán a svůj středověký dialekt kenaánština, a to podle Kanaana, Noemova vnuka, který byl proklet k věčnému otroctví. 

Ochránci Židů

Přesto se ve srovnání se západní Evropou žilo Židům v českých zemích o poznání lépe. Významným milníkem je rozsáhlé židovské privilegium Přemysla Otakara II. z roku 1255. Historik Peter Hilsch ho nazval doslova Velkou listinou židovských svobod.

Podle ní Židé spadali pod královskou komoru, což jim na jedné straně zaručovalo královu ochranu, na straně druhé se však stávali přímým královým majetkem a výrazně tak přispívali do královské pokladny. Židé nepodléhali křesťanským soudům, nýbrž měli svého vlastního soudce, a pokud ten nedokázal spor rozsoudit, vyšší instancí nebyl nikdo jiný, než královský podkomoří. Bylo přikázáno chránit jejich synagogy a hřbitovy. Zákoník se rovněž hodně věnoval židovskému půjčování peněz. Židovským věřitelům byla přiznána královská ochrana a jejich úrok nebyl nutně omezován. 

TIP: Smutný úděl Židů v Čechách: Jak se v novověku měnilo jejich postavení?

Nutno dodat, že těmito rozsáhlými privilegii myslel král především na sebe. Čím byli Židé bohatší, tím byl bohatší i král. Názorně to předvedl v roce 1298 Přemyslův syn Václav II. V Německu vypukly rozsáhlé židovské pogromy kvůli znesvěcení hostie a nenávistná nálada hrozila vypuknout i na přemyslovském panství. Václav II. se rozhodl všechny Židy shromáždit na královských hradech, aby je uchránil před násilím lůzy. Nebylo to však zadarmo. Za tuto ochranu se museli velmi draze vykoupit. 

Třetí největší ostrov světa leží v jihovýchodní Asii a pyšní se mnoha přírodními unikáty. Borneo například pokrývá zřejmě nejstarší tropický deštný prales na Zemi, který obývá řada jedinečných rostlinných a živočišných druhů. 

Jeden z největších skvostů ostrova představuje národní park Gunung Mulu. Pojmenovali jej podle stejnojmenné nejvyšší hory na Borneu, která se tyčí do výšky 2 376 metrů. Tato krasová oblast láká a udivuje turisty i badatele z celého světa právě hojností úchvatných jeskyní. Leží v ní i osmá nejdelší jeskyně na zeměkouli. 

V přírodních komnatách

Krasové jeskyně Gunung Mulu přitom patří k nejlépe probádaným na planetě. Zásluhu na tom má hlavně vědecká expedice Royal Geographical Society, která lokalitu zkoumala v letech 1977–1978. Podílelo se na ní bezmála sto vědců a od té doby na jejich práci navázaly více než dvě desítky dalších expedic. 

TIP: Ostrov Borneo: Dřívější domov lovců lebek je dnes cestovatelským rájem

Úsilí bezpočtu badatelů vedlo k prozkoumání stovek kilometrů jeskynních oblastí tohoto krasového území. A objevování nových míst přitom zdaleka nekončí: Například v roce 2017 se uskutečnila již 24. expedice, jež odkryla a prostudovala dalších 6,8 km chodeb v jeskyni Gua Air Jernih. Za vůbec nejznámější kavernu parku bývá považována Gua Nasib Bagus. Ukrývá i podzemní prostoru Sarawak Chamber, jež představuje s rozměry 600 × 415 × 80 m největší známý jeskynní dóm na světě. 

Tisíce druhů 

Přírodní bohatství parku však nespočívá jen v pralese a rozsáhlém podzemí. Rezervace zahrnuje také unikátní krasovou krajinu, kterou obývá řada rozmanitých druhů. Na ploše téměř 53 000 ha se nachází 17 vegetačních zón, v nichž roste 3 500 druhů cévnatých a 1 500 druhů kvetoucích rostlin, přes 1 700 druhů mechů a lišejníků a 8 000 druhů hub. Obzvláštní rozmanitost zaznamenaly tamní palmy – v místě se vyskytuje 109 jejich druhů. K charakteristickým zástupcům fauny patří některé vzácné druhy opic, včetně nártouna západosundského, outloně váhavého a gibbona stříbrného či hulmana kaštanového. Zmíněné jeskyně pak představují ráj netopýrů, kterých v parku žije 28 druhů. 

Sluneční soustava možná vypadá pustě a prázdně, ve skutečnosti si ale žije vlastním životem. Mezi planetami poletují asteroidy různých velikostí a občas se některý z nich strefí. Nedávno k tomu došlo i na Marsu. Na snímcích sondy Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) se objevil nový a opravdu estetický kráter o průměru 15 až 16 metrů.

Sonda MRO sice pracuje prakticky neustále, ale nesnímkuje celý Mars najednou, nýbrž po malých částech. Proto není úplně jasné, kdy nový kráter vzniknul. Vědci odhadují, že meteorit, který vytvořil tento kráter, na povrch rudé planety dopadl někdy mezi zářím 2016 a únorem 2019.

Kráter ve Valles Marineris 

Členka týmu kamery HiRISE (High Resolution Imaging Science Experiment), která se podílela na objevu kráteru, Veronica Bray z americké University of Arizona, odhaduje, že dotyčný meteorit měl průměr asi tak 1,5 metru. Podle ní šlo zřejmě o poměrně pevný meteorit, na rozdíl od většiny nebeských poslů, které padají na povrch Marsu.

TIP: Dopady meteoritů na dávném Marsu vyvolaly zběsilá tornáda

Meteorit vyhloubil nejnovější kráter Marsu v oblasti Valles Marineris, poměrně blízko rovníku, tedy v relativně teplých končinách jinak dost studené planety. Přesto prý není vyloučeno, že v místě dopadu byl pod prachem led. Vespod jsou nejspíš vyvřelé horniny čedičového typu. 

Globální oteplování se zvláště drsně projevuje v polárních oblastech. Výjimkou není ani Grónsko, které v těchto dnech zažívá doslova extrémní oteplení. Podle dostupných informací tam v jediném červnovém dni roztály 2 miliardy tun ledu. Pro představu, takové množství odpovídá 340 Velkým pyramidám v Gíze, 80 tisícům soch Svobody nebo 12 milionům velryb plejtváků obrovských.

Tání v Arktidě během léta je normální událostí, ke které tam dochází každým rokem, zhruba mezi červnem a srpnem. Momentálně se tam ale tání utrhlo z řetězu. Letos v Grónsku začalo tát o tři týdny dříve, než je dlouhodobý průměr. Taková ztráta ledu podle všeho ještě zesílí tání v následujících týdnech a měsících, díky působení albedo efektu.

TIP: Grónsko se potýká s úbytkem ledu: Na vině je teplé počasí a časté deště

Albedo je odrazivost. Sníh a led odrážejí sluneční záření zpět do vesmíru. Tím dochází k ochlazování. Když je ale sněhu a ledu méně, tak je na Zemi pohlceno více slunečního záření. Teploty stoupají a o to více sněhu a ledu roztaje. Rozjede se zpětná vazba. K tání v Grónsku prý přispívá i příliv teplého a vlhkého vzduchu z oblasti centrálního Atlantiku.

Po letech utajování vývoje tanků před dohodovými kontrolními komisemi a několika neúspěšných typech se prvním skutečně moderním německým obrněncem stal Panzerkampfwagen I. Sériová výroba stroje, inspirovaného podvozkem britského tančíku Carden Lloyd, začala v roce 1933, a když jej poprvé uviděl nově zvolený německý kancléř Adolf Hitler, údajně nadšeně zvolal: „To je to, co chci, co potřebuji!“ V roce 1934 na PzKpfw I navázal vývoj PzKpfw II, oba měly přitom představovat jen přechodné řešení, na němž si nově budovaná armáda osvojí všechny technické a taktické postupy. Budoucí páteř Wehrmachtu měly do budoucna tvořit po všech stránkách pokročilejší střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV. 

Tankové vavříny

Němci nejprve bleskově rozdrtili Polsko, následně přidali opojné vítězství nad Francií a poté se rychle vypořádali s tažením na Balkán a na všech těchto úspěších se rozhodující měrou podílely tankové jednotky. Pak se německá válečná mašinerie obrátila proti Sovětskému svazu, ale operace Barbarossa se v zimě 1941 zastavila před branami Moskvy. Když o rok později zkrachoval i útok na kavkazská ropná pole, završený potupnou porážkou u Stalingradu, objevil se na obzoru přízrak konečné porážky.

Návrat přízně boha války měly Německu u Kurska znovu zajistit jeho tanky. Kromě zavedených PzKpfw III a IV šlo zejména o těžký Tiger, který se do boje dostal už o několik měsíců dříve před Leningradem, ale také o nový střední Panther, kvůli němuž Adolf Hitler operaci Citadela dokonce opakovaně odložil. Odborníci i laická veřejnost přitom dodnes vedou debatu o tom, který stroj ze zmíněné čtveřice byl nejlepší a nejvíce ovlivnil dění na frontách druhé světové války.

Souboj továren

V různých anketách většinou jen zlomek respondentů volí za nejlepší tank PzKpfw III, o něco lépe si vede PzKpfw IV a zhruba stejně velké tábory stojí buď za těžkým tigerem nebo středním pantherem s tím, že posledně jmenovaný stroj mívá většinou mírně navrch. Vybrat nejlepší tank by přitom nebylo nijak složité, pokud bychom brali v potaz pouze sílu pancíře, výkon motoru a kvalitu výzbroje. Druhá světová válka se však zejména na východní frontě stala poprvé také „soubojem továren“. 

Již nerozhodovalo pouze to, kdo má nejlepší techniku – stále větší důležitost totiž měla i schopnost ji co nejrychleji a nejlevněji vyrobit, spolehlivě ji dostat na frontu, spotřebovat u toho co nejméně surovin a zaměstnat co nejméně lidí. Například Rudá armáda provozovala k 1. lednu 1943 přibližně 20 600 tanků. Do konce roku se však její ztráty vyšplhaly až na neuvěřitelných 22 400 strojů. Tento dramatický údaj by měl na první pohled znamenat naprosté zhroucení fronty a porážku SSSR. Sovětské zbrojovky však za stejné období vyrobily 19 907 tanků nových, a když k tomu připočteme 2 990 strojů dodaných v rámci programu Lend-Lease západními spojenci, vstupovala Rudá armáda do roku 1944 o 500 obrněnců (tedy zhruba o jednu tankovou armádu) silnější. 

Co dělá nejlepší tank? 

Americký vojenský historik Steven Zaloga ve své knize Armored Champion: The Top Tanks of World War II na otázku „Co dělá dobrý tank?“ odpovídá: „Nejčastější odpovědí je svatá trojice tankového konstruktérství: pancéřování, palebná síla a mobilita. Kdybychom však hodnotili jen technické aspekty, bylo by to jednoduché rozhodování – srovnáme jednotlivá čísla a ukážeme na vítěze. Ale ve válce, stejně jako v životě, je nutné překonávat řadu faktorů, které nelze vměstnat do čísel. Důležité jsou proto také kvalita osádky, zvolená taktika, dostupnost tanku a jeho spolehlivost.“

Zaloga hodnotí ve dvou kategoriích. První, takzvaná „tankistova volba“, zahrnuje základní technicko-taktické parametry, které umožní osádce co nejlépe přežít na bojišti a splnit bojové úkoly. Druhá, ukrytá pod označením „stratégova volba“, pak hodnotí zejména náročnost výroby a spolehlivost tanku jako stroje. Pro jednotlivá období si americký spisovatel vybral a vyargumentoval tyto nejlepší tanky: Pro 30. léta sovětský střední T-28 s jeho mimořádnou výzbrojí a lehký a nenáročný sovětský BT-5. Pro éru bleskové války v Polsku a Francii zvolil francouzský střední Somua S35 a německý PzKpfw IV.

Tankistova volba

V operaci Barbarossa podle Zalogy exceloval T-34 (výrobní model roku 1941) jak z pohledu tankisty, tak i stratéga. O rok později, při tažení na Kavkaz a Stalingrad, naopak vynikl v obou kategoriích PzKpfw IV, přezbrojený na výkonný dlouhý 75mm kanon. V roce 1943 se do boje výrazněji zapojila tanková legenda Tiger a i podle amerického spisovatele by se v té době stala první volbou každého tankisty. Mnohem výhodnější z hlediska strategického však shledal útočné dělo StuG III, které stálo třetinu ceny tanku Tiger.

Pokračování: Panzerkampfwagen IV (2): Nejlepší německý tank druhé světové války

Pro rok 1944 byl konečně zvolen očekávaný střední tank Panther a společně s ním nová verze T-34 s 85mm kanonem. Pro závěrečný rok války pak jako tankistovu volbu Zaloga vybral pokročilý americký střední tank M26 Pershing a jako volbu stratéga Sherman v jedné z nejvýkonnějších verzí M4A3E8. Kromě toho na dalších bojištích (například severní Afrika nebo Itálie) vyšel v první kategorii vítězně PzKpfw IV Ausf. G a ve druhé pak klasický M4A1 Sherman. 

Bakterie střevní flóry nám v mnoha ohledech pomáhají. Nešťastnou souhrou okolností nám ale mohou i škodit. Například tehdy, když narušují užívání léků. Zjistili to američtí vědci a lékaři z Harvardu, když zkoumali fungování mikrobiomu během léčby Parkinsonovy choroby.

Neurodegenerativní Parkinsonovu chorobu zatím neumíme vyléčit. Pacienti s tímto závažným onemocněním ale užívají celou řadu léků, které by měly zmírňovat příznaky onemocnění a usnadňovat lidem život. Jedním z běžně užívaných léků je přitom levodopa nebo též L-dopa. Podávání levodopy zvyšuje množství dopaminu v mozku, což zmírňuje dopady Parkinsonovy choroby.

TIP: Důležitý průlom: Vědci konečně popsali specifickou „vůni“ Parkinsonovy choroby

Problém je ovšem v tom, že levodopa chutná bakterii Enterococcus faecalis. To je běžná bakterie v lidském těle, která žije v trávicím traktu. Za určitých okolností ale dokáže vyvolat i život ohrožující infekce. Teď se ukazuje, že bakterie Enterococcus faecalis narušuje léčbu Parkinsona. Zatím není přesně jasné jak, ale více než polovina užívané levodopy se každopádně vůbec nedostane do mozku. Jedním z hlavních viníků je podle odborníků právě bakterie Enterococcus faecalis.

Na nezávislou vědeckou činnost chybělo tehdy Palackému materiální zaopatření (i proto, že své peníze investoval hlavně do knih) a úřednickou kariéru jako evangelík v katolické monarchii nastoupit nemohl. Od září 1817 tak načas doučoval v rodině Šréterových a pak i u dalších prešpurských měšťanů. Palacký se ovšem ani učitelem v Bratislavě ani pastorem ve Slezsku nikdy nestal. Osud mu totiž změnila jistá Anna Zerdahelyiová (1780–1844). 

Nepodařené manželství

Anna pocházela z magnátské rodiny Baloghyů (její otec si prý dokonce dopisoval s Voltairem) a prošla nezdařeným manželstvím s Karlem Zerdahelyim, majitelem vsi Vieska nedaleko Topoľčianek. Manželství bylo obdařeno dvěma dcerkami, které však brzy zemřely, a synem Zsigmondem. Svazek se ovšem poměrně brzy rozpadl a pokračoval pouze formálně. Anna žila hlavně v Prešpurku, kde se starala o děti příbuzných. Hned několik z nich, zejména Anniny neteře Jeanette a Louisu Baloghyovy, od přelomu let 1817 a 1818 doučoval tehdy ani ne dvacetiletý František Palacký.

Františkův ženský ideál

Poprvé se uviděli 1. prosince 1817. „Tato vzdělaná, jemnocitná i dobrotivá osoba brzy pozorlivou a čím dál tím přívětivější se stala,“ zapsal si Palacký do svého deníku. A zdá se, že Nina, jak si nechávala Anna Zerdahelyiová říkat, tyto city opětovala. Ač jí bylo téměř čtyřicet let, byla stále krásná a značně inteligentní, znala se mimo jiné s obrozencem Pavlem Josefem Šafaříkem. Pod jejím vlivem také změnil Palacký své plány, teologické zkoušky na pastora nesložil, místo v Bílsku přenechal spolužákovi Janu Sepéšimu a rozhodl se najít si obživu v Prešpurku, aby byl dámě svého srdce nablízku. „Ona ze všech, co jsem jich já kdy poznal, ideálu ženské osobnosti nejblíže se dotýkala, zamilovavši mne neméně, nežli ode mě milována byla, takže matkou mou nejen se jmenovati, ale i skutkem se prokázati ochotna byla, naučila mne ve světě žíti a ušlechtila i upevnila mužský charakter ve mně…“ Jinde o Nině soukromě psal jako o „nejdražší milostnici“.

Nina uvedla mladého Palackého do prešpurských salonů, zejména své sestřenice hraběnky Geczyové, účastnila se hodin, které Palacký dával svým svěřencům a svěřenkyním. Díky svým literárním znalostem s ním debatovala o umění, estetice i filozofii. Ostatně uměla slovensky, takže jí mohl její oblíbenec i recitovat své české verše… A dokonce svého „Franciho“ zvala i na obědy a večeře do svého domu. Pochopitelně, že vztah neunikl pozornosti okolí – bývalá Palackého bytná prý zkusila i mladíka svést, ale ten odolal a zůstal své Nině věrný. „Souznění obou bytostí bylo dokonalé a Palacký prožíval první velkou lásku svého života,“ hodnotil ve své monografii z roku 1998 vztah obou osobností historik Jiří Kořalka. 

Vstupenka mezi obrozence

 „Bože, jestliže větší rozkoše z lásky, nežli cítíval já, když ona, opanujíc mne milostností nejušlechtilejší, ruky mé pojetím dávala i brala sliby, že věčně se milovati, všecky radosti a hoře sdíleti a duchem nerozpojeným jen jeden život vésti budeme! Kdežto citem a milostí plápolajícímu ruku její ke tlukoucímu srdci vztáhnouti a všecky plameny v políbení sjednotiti dáno bylo!“, psal Palacký do deníku o setkání s Ninou – a snad tak mimoděk prozradil, že zažíval s krásnou dámou i jiné radosti než jen ty duchovní. Zejména léto 1818, kdy byl i o prázdninách domácím učitelem, ho naplnilo štěstím – se Šréterovými pobýval v Tiszaszentimre (na řece Tise, východně od Pešti) a cestou se zastavili i ve Viesce nad Žitavou, kam s nimi odjížděla na léto Nina Zerdahelyiová. „V jednom voze sám s ní do Viesky pocítil jsem několik blažených a svatých hodin…“, vzpomínal Palacký. Nina se mu odvděčila vlastními, německy psanými milostnými verši.

Lásku ukončily dluhy

Roku 1821 Nina ovdověla, ale to se stalo spíše překážkou než štěstím. Zesnulý manžel totiž za sebou zanechal spoustu dluhů a Zerdahelyiová nejenže nemohla českého vychovatele dále finančně podporovat, ale sama byla ráda, že unikala před věřiteli a splatila aspoň to nutné. Před Palackým se mezitím začala rýsovat jiná budoucnost, než sňatek s milovanou, ale již stárnoucí aristokratkou. Naposledy za ní zajel do Viesky ještě na přelomu let 1822 a 1823. Chtěl jí splatit jakousi půjčku, kterou od ní dostal, ale protože neměl peníze, přenechal jí aspoň část svých knih. Definitivně se rozloučili 8. ledna 1823. Přes rodné Hodslavice se pak v dubnu 1823 budoucí „otec národa“ vydal do Prahy, která se natrvalo stala jeho domovem. Zatímco před Palackým se otevírala vědecká dráha, stárnoucí Nina dožila v ústraní. V roce 1837 se se svou snachou a vnučkou usadila v Pešti, kde 20. března 1844 i zemřela. Se svým Františkem Palackým, mezitím historiografem Království českého, se již nikdy nesetkala.

Američtí vědci a milovníci piva už prý byli unaveni sledováním pasterizace piva a dalších nápojů i potravin. Tenhle proces, který krátkodobým zvýšením teploty zlikviduje patogenní mikroorganismy, vymyslel už Louis Pasteur v polovině 19. století. Pasterizace se mnohokrát osvědčila, ale už je čas na změnu. Staré postupy, které často využívají páru, jsou totiž pomalé, náročné na energii a občas mění kvalitu nápojů i potravin.

Nová metoda pasterizace funguje jinak. K zahřátí piva nebo jiných pochutin využívá elektromagnetickou indukci. Nedávno prošla prvním významným kolem testů a mílovými kroky se blíží na trh, kde by měla být k dispozici už koncem letošního roku. Výhodou nového systému je jeho snadná instalace, efektivní provoz a velmi přesné ovládání teploty.

TIP: Vědci přečetli DNA ječmene: Bude z toho lepší pivo a whisky

Proces elektromagnetické indukce není úplně nový. Používá se například při zpracování exotických kovů a v podobných technologiích. Teď se chystá vyvolat revoluci v potravinářském průmyslu. Jen pokud jde o pasterizaci ve Spojených státech, tak je to trh v hodnotě 20 miliard dolarů (asi 455 miliard Kč).