Přibližně 2 000  orangutanů bornejských patřících k severozápadní populaci (Pongo pygmaeus pygmaeus) žije v Malajsii v národním parku Batang Ai a v rezervaci Lanjak-Entimau Wildlife. Další dva poddruhy – Pongo pygmaeus morio (východní populace) a Pongo pygmaeus wurmbii (jihozápadní populace) jsou na tom co do počtu jedinců zatím o něco lépe.

Dvě stovky orangutanů náležejících k severozápadní populaci objevili ochránci přírody poblíž parku Batang na ploše o rozloze 140 km². Místní obyvatelé o orangutanech věděli, ale na tuto oblast nebyl zaměřen žádný vědecký projekt, a tak byl nález 995 hnízd velkým překvapením. Čerstvě postavená hnízda dosvědčovala, že orangutani oblast skutečně využívají.

TIP: Šimpanzi dokážou cíleně zneškodňovat nastražené léčky

Vláda malajského státu Sarawak začala ihned jednat o zavedení ochranných opatření, včetně zřízení nového národního parku. Orangutanům nesvědčí především kácení pralesů a zavádění plantáží palmy olejné na místech, kde dříve rostly stromy. Jsou totiž zcela závislí na životě v korunách, kde si v ohbí velkých větví stavějí hnízda. Tyto poměrně složité stavby z propletených větví slouží orangutanům i jejich mláďatům k bezpečnému odpočinku.

TW Hydrae je velice mladá hvězda, která se nachází ve vzdálenosti asi 196 světelných let od Země. Ve skutečnosti jde o nejbližší hvězdné mládě, které známe. Hmotnost hvězdy odpovídá asi 80 procentům hmotnosti Slunce a její stáří je pouhých 5 až 10 milionů let. Vzhledem ke své blízkosti pro nás TW Hydrae představuje unikátní laboratoř pro zkoumání vzniku a rané fáze vývoje hvězd i planet.

Takashi Tsukagoshi z Japonské národní astronomické observatoře (NAOJ) a jeho spolupracovníci detailně pozorovali systém TW Hydrae se soustavou radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array), který se nachází v chilské poušti Atacama. V jedné oblasti jinak velice symetrického protoplanetárního disku hvězdy, který je tvořený soustavou koncentrických prstenců, objevili malý shluk prachu.

Zárodek v protoplanetárním disku

Prach a plyn v protoplanetárním disku mladých hvězd jsou chladné, takže je dost obtížné je pozorovat v oblasti viditelného světla. Protoplanetární disk ale vydává rádiové záření. Právě soustava radioteleskopů ALMA je jedním z našich nejlepších nástrojů, které pro takový případ máme k dispozici.

TIP: Soustava ALMA pozorovala kvílení čerstvě zrozené masivní hvězdy

Pokud jde o shluk prachu, tento doposud neznámý útvar je protažený ve směru rotace disku. Jeho šířka odpovídá vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí, čili 1 AU a jeho délka činí asi 4,5 AU. Zatím není úplně jasné, zda jde skutečně o zárodek planety a nikoliv třeba velký vír materiálu v disku. Pokud se ale potvrdí, že jde o rodící se planetu, půjde podle vědců o zárodek planety odpovídající velikostí Neptunu. 

Pokud jde o koupání po jídle, mnozí – a zejména rodiče menších dětí – považují v uvedeném ohledu za minimum půlhodinu, jiní až hodinu. Většina se každopádně shodne, že několik desítek minut po jídle bychom do bazénu či na pláž prostě chodit neměli. Zmíněná myšlenka se zřejmě zakládá na představě, že se po vydatném obědě část krve přesune do žaludku a méně jí zůstane pro svaly. Údajně se pak může zvýšit riziko křečí a následného utonutí. 

Jedná se však o pouhý mýtus a na podporu jeho pravdivosti neexistují žádné důkazy ani zdokumentované případy. Naopak je například známo, že vytrvalostní plavci na velmi dlouhých tratích jedí dokonce přímo při výkonu. Trávení sice skutečně odvádí krev ke střevům, ale nepodařilo se nijak prokázat, že by měl tento proces za následek svalové křeče. Při plavání s plným žaludkem se nám samozřejmě může udělat nevolno – totéž ovšem platí pro každou fyzickou aktivitu, do níž se pustíme hned po jídle.

Bakterie, rezistentní na nejrůznější typy antibiotik, představují dobře známý problém. Rozvoj rezistencí se ale bohužel netýká jenom jich. Organismy mají v povaze se přizpůsobovat změnám v prostředí, a tak to i dělají. Proto se objevují nejen rezistentní bakterie, ale i plevele, houby, prvoci nebo i hmyz.

Dokonale přizpůsobiví

Důvěrně se s tím seznámili američtí vědci, když zjišťovali, jak nejlépe bojovat proti švábům. Po dobu 6 měsíců hubili šváby v několika vybraných budovách pomocí tří různých postupů a byli zvědaví, který z těchto postupů bude nejvíce účinný. Proti švábům nasadili tři různé insekticidy, které dokola střídali. V další části experimentu používali dva různé insekticidy, a v poslední jeden jediný. Výsledky pokusů byly fascinující. 

TIP: Hmyzí karate: Švábi si osvojili netradiční způsob obrany proti vosičkám

Střídání tří insekticidů sice drželo počty švábů na nízké úrovni, vyhubit je ale nedokázalo. Použití dvou insekticidů nemělo valný účinek. A při použití jednoho insekticidu sice některé populace švábů vymřely, ale jiné se naopak namnožily. Ještě zajímavější bylo, když vědci ověřovali, jak jsou švábi rezistentní. Ukázalo se, že švábi v experimentech byli odolní vůči celé řadě insekticidů. Někteří z nich dokonce i proti takovým, s nimiž se zatím ještě nesetkali.

„Malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“ Legendární větu pronesl astronaut Neil Armstrong, když jako první člověk v historii vkročil na měsíční povrch. Tedy alespoň podle oficiálních zdrojů – dle milovníků konspirací šlo totiž o kolosální mediální podvrh, jeden z největších v dějinách.

K přirozenému satelitu Země zamířil Armstrong v rámci mise Apollo 11 spolu s dalšími dvěma členy posádky, Edwinem „Buzzem“ Aldrinem a Michaelem Collinsem. Historickou a dnes již ikonickou šlépěj otiskl do měsíčního povrchu 20. července 1969, poté s Buzzem prozkoumali okolí, nasbírali vzorky hornin a provedli několik experimentů. Následně se v lunárním modulu vrátili k mateřské lodi na orbitě, kde na ně čekal pilot Collins, a všichni společně zamířili zpět k rodné planetě, načež jejich kabina zdárně dosedla do vln Tichého oceánu.

Američané se tak mohli radovat hned dvakrát: Splnili úkol vytyčený již v roce 1961 prezidentem Johnem F. Kennedym – do konce desetiletí úspěšně provést pilotovanou misi na Měsíc. A zároveň v pomyslném kosmickém závodě srovnali účty se Sověty, kteří nedlouho před tím vyslali do vesmíru prvního člověka v dějinách.

Dvanáctinásobná lež

Úspěch Apolla 11 zopakovali američtí astronauti v následujících letech hned několikrát: Mezi roky 1969 a 1972 se jich po povrchu Měsíce prošlo celkem dvanáct. Ovšem pouze podle oficiální verze – skeptici tvrdí, že tam nestanul ani jeden.

Konspirace se vyrojily už v době prvního přistání na zemském souputníkovi. Jejich skutečný boom však nastal až po roce 1976, kdy spatřila světlo světa kniha Billa Kaysinga nazvaná We Never Went to the Moon (Nikdy jsme na Měsíci nebyli). Autor, někdejší úředník americké armády s titulem bakaláře angličtiny, sice postrádal patřičné technické znalosti, své myšlenky ovšem dokázal podat víc než přesvědčivě. Zájemci se mohli v jeho díle například dočíst, že pravděpodobnost úspěšného amerického „dobytí“ Měsíce dosahovala toho času 0,0017 % nebo že pro USA bylo mnohem snazší přistání zfalšovat, než ho opravdu uskutečnit.

Kaysingovi každopádně uvěřily miliony lidí a různá tvrzení o fingované misi na povrch zemského průvodce záhy přerostla v jednu z nejpopulárnějších konspiračních teorií všech dob. Ostatně, zájmu se těší i dnes, po pěti dekádách.

Přistání ve studiu

Vzhledem k bohaté dokumentaci a medializaci všech přistání se nabízí otázka, jak mohly miliony nevěřících Tomášů o tak přelomovém úspěchu kosmonautiky pochybovat. Odpověď možná zní: Právě kvůli médiím. Svět mohl mise Apollo sledovat z minuty na minutu – už první přistání na Měsíci viděli diváci (i v tehdejším Československu) v přímém přenosu, který probíhal přímo z modulu. NASA nechala dokonce sestrojit nové malé kamery, jež dokázaly přestát drsné vesmírné podmínky.

Jenže na svou dobu fantastická kvalita přenosu a jeho technické možnosti šly ruku v ruce s rozvojem filmových triků v hollywoodských studiích. Pouhý rok před přistáním strhal pokladny kin film Planeta opic. Do myslí diváků se navíc nesmazatelně vryla 2001: Vesmírná odysea, v níž astronauti vystupují do vnějšího kosmického prostoru a obyvatelé vesmírné stanice chodí díky fascinujícím trikům po jejích stěnách. Milovníci konspirací měli tudíž jasno: Pokud dokázali neuvěřitelné iluze vytvořit filmaři, proč by se o něco podobného nepokusila NASA? Nebylo natáčení ve studiu mnohem pohodlnější, technicky dokonalejší a především – levnější?

Vítr ve vakuu

Ani údajné dokonalé triky filmařů se však neobešly bez chyb, a právě díky fotografiím i videozáznamům se tak optikou konspirátorů dozvídáme „pravdu“. K nejčastěji skloňovaným „důkazům“ patří vlajka, kterou Američané na Měsíci vztyčili: Pohybuje se prý totiž jako ve větru. Na našem souputníkovi však panuje vakuum, tudíž tam nefouká ani sebemenší vánek. Odborníci ovšem fenomén vysvětlili prostě – astronauti zkrátka vlajku vztyčili již nakrabacenou a o zbytek se postarala setrvačnost a gravitace. Dokazují to i různé záběry, na nichž se pozice praporu nijak nemění.

Další pádný argument bdělých konspirátorů zněl, že na snímcích jsou osvětlené i objekty, které se nacházely ve stínu lunárního modulu. Nasvědčuje to, že ve skutečnosti se natáčelo v ateliéru, a to s použitím studiových světel. Také v daném případě však odborníci vznesli celkem jasnou námitku: Povrch Měsíce pokrývá materiál zvaný regolit, sestávající z prachu a úlomků hornin. Sluneční světlo se od něj přitom odráží téměř jako od zrcadla a ozařuje i okolní objekty. Žádné hollywoodské triky tudíž nebyly potřeba.

Milovníci konspirací rovněž poukazovali, že na fotografiích z Měsíce chybějí na obloze hvězdy – přestože těleso nemá atmosféru, v níž by se sluneční světlo rozptýlilo a přezářilo je. Také tuto pochybnost však badatelé vyvrátili: Na přesvětleném povrchu a při zaostření na astronauty i přistávací modul už zkrátka fotoaparáty slabě zářící stálice nezachytily, a obloha se tak jeví zcela temná.

Smrtící radiace?

Další skupina konspirací vychází z předpokladu, že se astronauti na místo zkrátka dostat nemohli, a to kvůli podmínkám v blízkém vesmíru. Cestou k cíli by prý totiž čelili záření v tzv. Van Allenových radiačních pásech, přičemž expozice by znamenala život ohrožující překážku. Zmíněné pásy se rozpínají zhruba 640–58 000 km nad Zemí a obsahují vysokoenergetické částice pohybující se ohromnou rychlostí, které mohou nenávratně poškodit DNA.

Pravdou zůstává, že pilotované lety kromě programu Apollo se uskutečňovaly a uskutečňují mimo Van Allenovy pásy, tedy maximálně 600 km nad povrchem planety. Nicméně ani tentokrát neměli odborníci z NASA s vyvrácením pseudoteorií těžkou práci. Je totiž třeba vzít v úvahu, že zatímco vnitřní pás představuje pro člověka vzhledem k výskytu vysokoenergetických protonů poměrně značné zdravotní riziko, v tom vnějším se nacházejí nízkoenergetické elektrony, jež jsou pro živé organismy podstatně méně nebezpečné.

Vnitřním pásem pronikla loď Apollo za pouhých pár minut a vnější zdolala zhruba za hodinu a půl. Astronauty chránil před zářením plášť plavidla, ale i vhodně zvolená trajektorie letu. Ostatně tvrzení o smrtící radiaci v oblasti vyvracel sám objevitel pásů James Van Allen: Pomocí výpočtů dospěl k závěru, že celková dávka škodlivého záření přijatého během letu Apolla přibližně odpovídala množství, jemuž jsou vystaveni pracovníci jaderné elektrárny za rok.

Bezpečí především

Nabízí se samozřejmě otázka, proč by se NASA k tak kolosálnímu podvodu uchýlila. Skeptici v čele s Kaysingem zmiňují na prvním místě prestiž a zdroje: Koncem 60. let se totiž údajně americké vesmírné agentuře nedostávalo ani jednoho, navíc čelila silnému tlaku. Musela splnit cíle vytyčené Kennedym, ovšem její tehdejší technologické možnosti k bezpečné výpravě člověka do kosmu a zpět zdaleka nestačily. Dotace od vlády pro pilotovanou misi na Měsíc, jež se v letech 1961–1969 vyšplhaly na 25,4 miliardy dolarů, tak prý NASA údajně použila k jiným účelům. Vesmírná agentura podobná tvrzení pochopitelně popírá.

Mary Bennettová a David Percy nastínili ve své knize Dark Moon (Temný Měsíc) ještě další možný důvod konspirace spojené s přistáním: NASA prý v rámci přímého přenosu a se znalostí všech nebezpečí nemohla a nechtěla riskovat, že některý z astronautů zkolabuje, či dokonce zemře před zraky milionů diváků.

Zástěrka pro Vietnam

Fingovaná cesta na Měsíc však údajně mohla mít ještě jiný účel: odvést pozornost od probíhající války ve Vietnamu. Podle konspirátorů tomu nasvědčuje i fakt, že se výpravy k zemskému souputníkovi završily v roce 1972 a brzy poté skončil i nepopulární a drahý konflikt. Podle odborníků ovšem mohl za konec expedic k Měsíci především snižující se rozpočet NASA, jenž mezi léty 1966 a 1972 poklesl o 42,3 %. Navíc se v té době změnila i celá vesmírná politika: Lunární mise nahradily ambicióznější projekty, například vybudování stálé orbitální stanice či příprava k pilotovaným letům na Mars.

NASA na zmíněné konspirace oficiálně odpověděla poprvé již v roce 1977: Označila je pochopitelně za zcela nesmyslné a jako hlavní argument použila horniny dovezené z Měsíce. Jsou extrémně staré, konkrétně 3,2–4,6 miliardy let, a vykazují také jiné složení než pozemské materiály. Velká část z 381 kg důkazů se dnes nachází v Houstonu.

Nové snímky

V poslední době se zdálo, že názor nepřesvědčené veřejnosti definitivně zvrátí snímky pořízené pomocí moderní technologie: V roce 2007 vyfotografovala japonská sonda Kaguja pohoří Montes Apenninus ze stejného místa jako kdysi posádka Apolla 15 a o dva roky později přinesl průzkumník LRO záběry míst přistání lunárních misí s prokazatelnými stopami po přítomnosti astronautů.

TIP: Kámen dovezený astronauty z Měsíce zřejmě pochází ze Země

Nicméně navzdory faktům vyznávají někteří lidé jednu z nejslavnějších konspiračních teorií dál – a jejich počet rozhodně není zanedbatelný: Jedná se až o 20 % Američanů, 25 % Britů a téměř třetinu Rusů.

Když loni hvězdný hráč NBA Stephen Curry uvedl, že v přistání člověka na Měsíci nevěří, pozvali jej hned dva specialisté z NASA, aby si prohlédl přivezené lunární horniny, s tím že si s ním o tématu rádi promluví. Curry následně označil své tvrzení za žert a odvolal jej. Basketbalista Kyrie Irving zas nedávno prohlásil, že je podle něj Země plochá. Později se ovšem za výrok omluvil – zejména všem učitelům přírodních věd, jimž přidělal práci. 

Setkání s aligátorem není na Floridě tak neobvyklé, jak by se našinci mohlo zdát. Nicméně v posledních měsících jich přibylo i na tamní poměry, takže zatímco někteří lidé nacházejí obří plazy ve svých bazénech, jiní je potkávají například při procházkách městem – míjejí se s nimi na chodnících v parku nebo kvůli nim volají policii ke svým vozům, když si zvíře hoví pod podvozkem. Není proto divu, že se občané ptají, co způsobuje zvýšený výskyt nebezpečných predátorů, vážících mnohdy přes 300 kg.

Podle odborníka Briana Norrise se jedná o kombinaci říje, kdy jsou masivní plazi mnohem aktivnější, a také nezvykle teplého počasí. Vyšší teploty totiž urychlují metabolismus těchto živočichů, takže pak mají častěji hlad a snaží se jej zahnat potravou, kterou pohodlně najdou ve městech.

Jak ukazuje i čerstvé video z floridského Crawfordville, se skladbou jídelníčku si aligátoři hlavu rozhodně nelámou a sní co je právě k mání - včetně nejrůznějších plastových nádob. Úřady proto vyzvaly obyvatele, aby si zabezpečili své odpadky.

Problém s plešatostí je nejspíš starý jako lidstvo samo a vytrvale vzdoruje pokusům o spolehlivou a dostupnou léčbu. Teď se ale zdá, že by moderní technologie tkáňového inženýrství a 3D tisku konečně mohly prokletí plešatosti zlomit. Dvě nezávislé vědecké studie se zaměřily na problém chybějících vlasů z různých úhlů – v prvním případě jde o podporu přirozeného růstu vlasů a v případě druhém o umělé pěstování folikulů.

Dvě cesty, jeden cíl

Vědecký tým Kolumbijské univerzity objevil doposud neznámé buňky, které jsou zodpovědné za aktivitu či spíše neaktivitu vlasových folikul. Na vině je podle vědců protein Oncostatin M, který v nově objevených buňkách způsobuje uspání vlasových folikul. První testy prováděné na myších vypadají slibně – u testovaných vzorků se vědcům podařilo probudit dříve spící vlasové folikuly a restartovat jejich opětovný růst. V další fázi se vědci hodlají zaměřit na vývoj léku či preparátu, který by produkci Oncostatinu M dokázal regulovat.

Druhou možností řešení plešatosti či nadměrného vypadávání vlasů je transplantace. Vlasové transplantace se v posledních letech neustále zlepšují. Stále ale závisejí na přesunu vlasových folikulů z jednoho místa na těle na jiné. Dnes jde o hlavní překážku léčebných zásahů proti plešatosti, hlavně u pacientů, kterým již nezbyly žádné vlasy.

TIP: Pátrání po genu plešatosti: Genetici prověřili DNA 52 tisíc mužů

Teď by se to ale mohlo změnit. Tým amerických badatelů vytvořil unikátní 3D tištěné minifarmy pro pěstování vlasových folikulů. Tyto plastové matrice jsou navrženy tak, aby poskytly vhodné mikroprostředí, které napodobuje pokožku. Kromě minifarem vědci také připravili nový koktejl růstových faktorů, který velmi efektivně stimuluje růst vlasů. 

Nové léčebné postupy by se mohly dotknout nejen milionů mužů, které plešatost trápí ale i mnoha žen. Jen ve Spojených státech trpí podle autorů studie nadměrnou ztrátou vlasů okolo 30 milionů žen. 

Mezinárodní vesmírnou stanici čeká na oběžné dráze další pozoruhodné prvenství. A tentokrát to bude pěkně voňavé a chutné. Hotelový řetězec DoubleTree by Hilton, který je známý svými čokoládovými sušenkami, nedávno oznámil, že na palubě ISS brzy upečou vlastní sušenky.

Pro pozemšťana je to vcelku všední záležitost. Ale pečení sušenek na oběžné dráze, tedy v prostředí mikrogravitace, vyžaduje nové technologie a postupy. Určitě to bud stát za to. Astronauté na ISS jistě uvítají zpestření pobytu a vůni domova. Některá z následujících nákladních lodí by měla na Mezinárodní vesmírnou stanici dopravit speciální připravené polotovary i vesmírnou troubu.

Pečení na orbitě

Na vývoji trouby pro pečení na oběžné dráze pracují společnosti NanoRacks a Zero G Kitchen. Astronauti si na palubě orbitální stanice s pomocí této trouby připraví nejen sušenky, ale i další typy pečiva. Podobné technologie by časem měly fungovat na vesmírných základnách i na dlouhodobých výpravách do vesmíru.

TIP: Jak pořádně oslavit let na oběžnou dráhu? Sklenkou vesmírného šampaňského!

Zatím není jasné, kdy k pečení ve vesmíru dojde. Mělo by to ale být v dohledné době. Není to poprvé, co se vědci a inženýři snaží zpříjemnit pobyt astronautů na ISS vylepšením jídelníčku. Na Mezinárodní vesmírné stanici si už vypěstovali vlastní zeleninu, a také si tam udělali kávu. Jak je vidět, na oběžné dráze se pomalu zabydlujeme. 

Poslední dobou zjišťujeme, že kamenné nástroje používají a vyrábějí mezi primáty nejen lidé a naši nejbližší příbuzní, ale i řada dalších druhů opic. V brazilském národním parku Serra da Capivara National Park pracují s kamennými nástroji malpy pruhohřbeté. Používají je k louskání ořechů, vrtání do země nebo zpracování plodů i semen.

A jak se zdá, malpy to dělají již hodně dlouho. Vědci pečlivě prozkoumali místo, kam malpy nosí kameny, kterými louskají ořechy. Nalezli tam 1 699 kamenů, které malpy mohly používat. Na 122 z nich objevili neklamné stopy od malp. Opice si podle všeho nosí na louskání ořechů oblázky z nedalekého potoka.

TIP: Malpy z doby kamenné: Vědci natočili opice, které používají kamenné nástroje

Nejstarší kameny se stopami používání malpami podle badatelů pocházejí z doby před 3 tisíci lety. To představuje zhruba 450 generací malp. Lidé v této oblasti používali kamenné nástroje mnohem dříve. Není ale jasné, zda používání kamenů při louskání ořechů malpy odkoukaly od nás nebo zda na to přišly samy.

Kromě ceny je v procesu výroby důležité také to, kolik času stráví při kompletaci toho kterého stroje zaměstnanci zbrojních továren. V průběhu druhé světové války poklesla německá pracovní síla z 39 114 000 zaměstnanců v roce 1939 na 29 800 000 v roce 1944. Naproti tomu počet nuceně nasazených (včetně Židů a Romů, válečných zajatců a příslušníků okupovaných národů) se ve stejném období zvýšil z 301 000 až na závratných 7 126 000.

Člověkohodiny

Zatímco německým pracovníkům továrny vyplácely mzdy, velká část nuceně nasazených pracovala otrocky bez nároku na honorář. Z tohoto důvodu v celkovém hodnocení přisuzujeme časové náročnosti výroby jednotlivých typů pouze 10% váhu. Počty člověkohodin pro výrobu jednoho kusu tanku se přitom v dostupných zdrojích nejvíce rozcházejí. Podle těch nejrelevantnějších nebo případně kombinací několika z nich bylo na výrobu tanku PzKpfw III v průběhu roku 1943 potřeba okolo 3 000 člověkohodin.

Složitější PzKpfw IV si již vyžádal o 2 000 člověkohodin více. Velký skok potom následuje u technologicky vyspělejších, ale výrobně mnohem náročnějších tanků Panther a Tiger. Zatímco první jmenovaný se vyráběl 150 000 člověkohodin, na druhý zmíněný bylo třeba dokonce 300 000 člověkohodin. 

Počet vyrobených tanků 

Debaty o tom, jestli je pro úspěšné bojové operace tanků důležitější jejich technická převaha, nebo počet nasazených strojů, dodnes víří zejména bitva u Prochorovky. V ní se 12. července 1943 na malém prostoru střetlo nezvykle velké množství obrněnců, na jedné straně výkonné německé typy, na druhé značný počet jednodušších sovětských strojů. Důležitost početní převahy nad nepřítelem v historii válečnictví přitom rozpracovala řada slavných stratégů, mimo jiné Carl von Clausewitz nebo Michail Kutuzov. Jisté je, že masivní sériová výroba tanků dala velícím štábům možnost pružně reagovat na vývoj bojů a rychle nasazovat zálohy na důležitá místa fronty.

TIP: Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů

Během druhé světové války Německo vyrobilo 1 368 kusů těžkého tanku PzKpfw VI Tiger a 6 557 výkonných středních tanků PzKpfw V Panther. Naproti tomu jednodušší výroba a dřívější zavedení do výzbroje daly vzniknout 13 522 tankům PzKpfw IV a hned 15 747 PzKpfw III. V případě všech typů jde přitom o součet všech vyrobených podvozků a do hodnocení jsou tak započteny i odvozené konstrukce, jako například útočné dělo StuG III. Právě potenciál jednotlivých základních typů k modifikacím na další úspěšné zbraně lze totiž vnímat coby poměrně důležitý faktor v hodnocení celkového přínosu daného stroje pro válečné úsilí nacistických ozbrojených sil.