Oba muži byli značně rozdílní a jejich životní osudy se až do vzniku Československa téměř neprotnuly. Karel Kramář (1860–1937) patřil k matadorům české politiky v období Rakousko-Uherska a měl značné zkušenosti. Navíc jej doprovázela gloriola mučedníka národní věci, protože za účast v domácí odbojové organizaci Maffie byl roku 1915 odsouzen k smrti a před oprátkou jej zachránila jenom milost udělená mladým císařem Karlem. O generaci mladšího Edvarda Beneše (1884–1948) spojovalo s Kramářem univerzitní vzdělání a studijní cesty po Evropě. V roce 1912 se habilitoval docentem sociologie a již v té době udržoval kontakty s T. G. Masarykem. V září 1915 odešel z Čech do Švýcarska a stal se jednou z hlavních postav zahraničního odboje, zatímco Kramář odboje domácího.

První jednání

Kramář vždy obdivoval Rusko a sňatek s Naděždou Nikolajevnou Abrikosovou roku 1900 v něm nekritický obdiv k carské říši jen prohloubil. Už před válkou vypracoval návrh ústavy takzvané Slovanské říše, což měl být podle jeho představ státní svazek všech slovanských zemí v čele s Ruskem a ruský car by také disponoval titulem „car český“. Právě ruská problematika se měla v budoucnu stát jedním z hlavních bodů Kramářova sporu s Benešem.

První světový konflikt označil Kramář za „válku Germánstva a Slovanstva“ a Slované v něm prý zvítězí. Posléze jakožto předseda Národního výboru připravoval převzetí moci v českých zemích a 25. října 1918 odjel do Ženevy v čele delegace českých politiků. A právě zde měl poprvé jednat s Benešem, který již byl tehdy ministrem zahraničí prozatímní československé vlády. Tuto funkci pak držel nepřetržitě ve všech vládách až do svého zvolení prezidentem koncem roku 1935.

Během jednání v Ženevě ve dnech 28. až 31. října 1918 se Beneš poprvé názorově střetl s Kramářem, který byl konzervativním monarchistou a toto zřízení chtěl nastolit i v novém státě. Nenašel ale žádného dalšího zastánce a myšlenka byla poměrně rychle zavrhnuta. Nevyšel ani jeho záměr stát se hlavou nového státu, protože Beneš české delegaci předestřel Masarykův mezinárodní význam. Kramář měl být ministerským předsedou a tím se také v první řádné československé vládě 14. listopadu 1918 skutečně stal.

Nově zrozená republika však musela řešit řadu vážných problémů, s nimiž bylo třeba se vypořádat. Beneš mezitím jednal s dohodovými politiky v Paříži, kde se připravovala mírová konference, jež měla za úkol uspořádat poválečné poměry ve světě. Masaryk uvažoval o tom, že by měl být předsedou československé delegace na konferenci právě Beneš, ale po vzájemné konzultaci se dohodli na Kramářovi.

Na mírové konferenci

Z titulu funkce předsedy vlády se tedy Kramář stal i vedoucím československé delegace, ale Beneš jej stejně od počátku zastiňoval. Z dob světové války měl víc diplomatických zkušeností a v prostředí konference se uměl velmi dobře orientovat. Dokázal také prosazovat československé požadavky i mimo rámec oficiálních jednání. Přesto tehdy mezi oběma politiky otevřená rivalita nepanovala. Dne 11. února 1919 v jednom z dopisů psaných Masarykovi Kramář dokonce uváděl: „My jsme zde s Benešem úplně zajedno.“ O tři dny později pak dodal: „Já bych bez souhlasu Beneše neřekl ani slova, které by mohlo republiku zavazovati.“ Kramář oceňoval rovněž Benešovy diplomatické schopnosti a nechával mu prakticky volné pole působnosti při jednáních o územních požadavcích nové republiky.

Problém ale nastal v otázce postupu vůči Rusku. Kramář byl nesmlouvavým odpůrcem bolševického režimu a v jeho představách měly západní mocnosti podniknout velké tažení, které by za účasti československých legií tento režim jednou provždy zničilo. Omezená intervence v Rusku sice tou dobou skutečně probíhala, ale nebyla dostatečná k tomu, aby dosáhla porážky bolševiků.

Situace ovšem byla taková, že světové veřejné mínění by po právě skončených hrůzách Velké války další konflikt nepřipustilo a legionáři už měli válčení v Rusku také dost. To si ale Kramář nechtěl připustit a jeho umíněné zaujetí Ruskem vadilo zdaleka nejen Benešovi. Ten musel jednat také s polskými představiteli o problémech vzájemných hranic, protože Kramář měl k Polákům velmi negativní vztah a nechtěl s nimi osobně mít nic společného. Masarykovi o tom napsal: „S Poláky já jednat nebudu – je lépe, když to dělá Beneš sám, on je s nimi velmi zadobře a má pověst, že je v této otázce velmi umírněný.“

Nemožný Kramář 

A co si v průběhu mírových jednání v Paříži myslel o Kramářovi Edvard Beneš? I když později prohlašoval, že vzájemná spolupráce byla dobrá, kritizoval jej v korespondenci vedené s Masarykem prakticky od počátku. Nejtvrdší odsudek najdeme v dopise z 3. února 1919, kde Beneš napsal tato slova: „Kramář: naprosto nemožný. Dělá zde zle, nemá smyslu pro význam náš, své osoby, naši úlohu atd. Je deprimován, poněvadž myslil, jak mu budou dělat honneury (pocty), jak bude vším točit, jak bude mít význam a všecko v ruce a vidí, že to tak není, že se musí bojovat a – pracovat, těžce pracovat.“

Další obtíže vznikly v době, kdy se v Praze začaly šířit pověsti, že Kramář nevystupuje dobře a Beneš musí napravovat jeho chyby. Ministr zahraničí o tom Masarykovi 9. května 1919 napsal: „Slyším, že se v Praze mluví a klepá, že zde vše Kramář kazí, atd. On mi to vytýká – ne přímo, ale přece jen je to z jeho slov pozorovat. Ujišťuji ho, že se mýlí, myslí-li, že já to rozšiřuji.“ 

Největší problém nastal v závěru vzájemné spolupráce na konferenci, když Kramář kategoricky odmítal podepsat mezinárodní závazky týkající se ochrany menšin v nástupnických státech Rakousko-Uherska. Tím ovšem „naštval“ i řadu dohodových politiků. Otevřenému konfliktu nakonec zabránila jen ta skutečnost, že zmíněná smlouva byla podepsána až současně s mírovou smlouvou s Rakouskem v září 1919, kdy už Kramář nezastával funkci ministerského předsedy. Jeho pozici totiž nahlodal chabý výsledek národní demokracie v obecních volbách, kde dostala jenom 8,2 %. Kramář v této situaci odstoupil a novým premiérem se 8. července 1919 stal sociální demokrat Vlastimil Tusar. 

TIP: Třikrát co by kdyby: Jak mohla vypadat alternativní historie Československa

Beneš Kramářovy kroky kritizoval s narůstající intenzitou a počátkem června 1919 Masarykovi napsal, že „není premiéra – a Kramář se rozhodně nehodí ani temperamentem, ani názory, ani způsobem práce. Je a zůstane slabým velmi slabým charakterem“. Přesto Kramáře za práci během mírové konference dokázal i pochválit, zejména ohledně jeho působení v dopravní a ekonomické komisi, kde prý „měl dosti úspěchů a udělal vcelku dobrou práci“. 

Oválná okna v letadlech nepředstavují samoúčelnou libůstku designérů, ale životně důležité opatření, které napomáhá tomu, aby se stroj ve vzduchu nerozpadl. V 50. letech minulého století došlo k havárii hned tří letounů, jejichž trup skončil doslova roztrhaný na kusy. Jednalo se o americká letadla De Havilland Comet a neštěstí si vyžádala desítky životů. 

TIP: Jak ochránit letadla před údery blesků?

Vyšetřování ukázalo, že inženýři udělali u konstrukce jednu zásadní chybu: Ponechali v ní čtvercová okna. Ta však ve značných výškách znamenají riziko, kvůli mírnému rozdílu mezi atmosférickým tlakem a tlakem v letadle. Kabina se v důsledku toho nepatrně roztahuje, a na materiál tak vzniká nápor. Nejvíc přitom trpí okenní rámy, respektive jejich ostré rohy, a pokud pnutí překročí určitou míru, může okno i prasknout. U oválného okénka ovšem nic podobného nehrozí, jelikož v jeho okolí se tlak šíří podstatně plynuleji. 

Jedna z nejvíce podivuhodných hvězd Mléčné dráhy se nachází v souhvězdí Lodního kýlu. Je to obrovská a divoká hvězda systému Eta Carinae, kterou pozorujeme v samotném závěru jejího života. Podle všeho brzy vybuchne jako mohutná supernova nebo hypernova a bude to velkolepá kosmická podívaná.

Skvělým objektem pro pozorování je ale Eta Carinae již dnes. Hubbleův vesmírný dalekohled nedávno, podle NASA u příležitosti oslav amerického Dne nezávislosti, pořídil doposud nevídaný snímek tohoto hvězdného monstra v ultrafialové oblasti spektra a ve vysokém rozlišení. Nový snímek odhalil astronomům zatím neznámé detaily Eta Carinae, a také překvapivě vystopoval oblaka plynného hořčíku v místech, kde se zdál být jen prázdný prostor.

Hvězdný ohňostroj Eta Carinae

Systém Eta Carinae je od nás vzdálený asi 7 500 světelných let. Ne všichni by to asi přiznali, ale astronomové jsou rádi, že není blíž. Až obrovská hvězda systému vybuchne, ve svém širokém okolí napáchá velké škody. Prozatím můžeme pozorovat úžasný hvězdný ohňostroj, který představuje předsmrtné křeče hvězdného obra. 

TIP: Výjimečný systém Eta Carinae je rekordmanem v rychlosti erupce

Vzhledem k poloze Eta Carinae v souhvězdí Lodního kýlu je tento objekt pro pozorovatele ze severní polokoule prakticky nepřístupný. Hubbleův teleskop ovšem pokrývá celou oblohu, takže pro tuto legendární observatoř nepředstavuje focení Eta Carinae větší problém. Pro tento snímek Hubble využil kameru Wide Field Camera 3. Na snímku je patrný červeně zbarvený dusík a modře zbarvený hořčík, který září v ultrafialové oblasti spektra.

V noci na 20. března se do bojových operací zapojili také Američané a Britové. Z jejich plavidel vzlétly střely Tomahawk určené k neutralizaci protivzdušné obrany a komunikačních středisek libyjských ozbrojených sil. Následovaly útoky letounů AV-8B Harrier II americké námořní pěchoty, britských strojů Tornado a také radarem obtížně zjistitelných amerických bombardérů B-2 Spirit, které vzlétly ze základny Whiteman ve státě Missouri, aby bombardovaly vojenská letiště pod kontrolou jednotek věrných diktatuře.  

Předchozí část: Poslední válka plukovníka Kaddáfího: Letecké operace v Libyi (1)

Účast ostatních  

V průběhu třetí březnové dekády se začaly do operačního prostoru přesouvat letecké kontingenty ostatních členů koalice. Například 19. března přistálo na italské letecké základně Trapani sedm stíhacích letounů CF-18 Hornet kanadského letectva. Stejnou základnu začaly využívat letouny F-15E Strike Eagle a F-16 amerického letectva, které přiletěly v průběhu téhož dne. Dánské letouny F-16 začaly operovat ze sicilské základny Sigonella, španělské F-18 Hornet ze základny Decimomannu na Sardinii. Stroje francouzského letectva startovaly z korsické základny Solenzara, letouny britského RAF  z italské letecké základny Gioia del Colle.

Belgický letecký kontingent s letouny F-16 zahájil 21. března hlídkové lety z řecké letecké základny Araxos. Norské letouny F-16 přeletěly téhož dne z domovské základny ležící za polárním kruhem na leteckou základnu Souda na Krétě. Italské stíhací letouny Eurofighter Typhoon se přesunuly na základnu Trapani, odkud vzlétaly k hlídkovým letům do prostoru mezi Sicílií a Libyí.

Do akce s omezením

Letouny Mirage 2000 vojenského letectva emirátu Katar absolvovaly 22. března přelet z domovského letiště Doha na základnu řeckého letectva Souda. Spojené arabské emiráty přislíbily poskytnout pro operaci Odyssey Dawn letouny F-16 a Mirage 2000 s výhradou, že stroje mohou být využity pouze ke střežení bezletové zóny. Ještě přísnější omezení se vztahovala na letouny F-16 nizozemského letectva, které operovaly od 24. března ze základny Decimomannu. Směly provádět pouze průzkum a monitoring letového provozu. 

Třetí (a poslední) arabskou zemí, která poskytla svůj letecký kontingent koaličním silám, bylo Jordánsko. Jeho letouny F-16 operovaly od 31. března ze základny Aviano. Také jordánská vláda podmínila svou účast v koalici citelným omezením, když deklarovala, že její letouny se nebudou podílet na leteckých operacích nad Libyí. Stíhačky byly využívány výlučně k doprovodu jordánského transportního letounu C-130 Hercules, který povstalcům přivážel zásoby a pravděpodobně také zbraně.

Pod velením NATO 

Bylo rozhodnuto, že od 31. března 6.00 greenwichského času se podřídí aktivity jednotlivých států společnému velení NATO. Operaci byl přidělen nový název Unified Protector (Sjednocený ochránce), zatímco původní kódové označení Odyssey Dawn se napříště vztahovalo pouze na aktivity ozbrojených sil Spojených států. Pentagon současně oznámil záměr v budoucnu stáhnout své stíhací a útočné letouny a poskytovat koalici především vzdušné tankování, transport, pátrání a záchranu, prostředky elektronického boje a průzkum.

Dne 2. dubna přiletěly na základnu Sigonella první tři letouny JAS-39 Gripen tvořící výzbroj švédského leteckého kontingentu. Zbývající stroje přistály během následujícího dne. Všechny letouny nesly výlučně výzbroj pro vedení vzdušného boje, s útoky na pozemní cíle se nepočítalo. Jednalo se o první bojové nasazení švédského letectva v zahraničí od občanské války v Kongu v letech 1961–1963 (tehdy stíhačky J-29 Tunnan v rámci sil OSN). Posledními stroji, které posílily leteckou složku koalice, se staly turecké F-16, které přistály 5. dubna na základně Sigonella. Přestože letouny nesly rakety Sidewinder určené pro vzdušný boj, nebylo jisté kdy, případně zda vůbec začnou provádět hlídkové lety v zájmu prosazení bezletové zóny. Turecko zaujalo „obtížně čitelný“ postoj již během blokády libyjských přístavů. 

Národní přechodná rada tehdy obvinila turecké námořnictvo, že stojí na straně sil věrných diktatuře, když zabavuje zbraně určené povstalcům. Přestože leteckou složku koalice tvořily bezmála dvě stovky bojových letadel, pouze osádky britských a francouzských strojů nebyly vázány omezeními v případě útoků na pozemní cíle. Norové, Dánové, Belgičané a Kanaďané dodržovali různá omezení (například zákaz útočit na vozidla), zatímco Nizozemci, Švédové a příslušníci letectev arabských zemí na pozemní cíle neútočili vůbec. Tato skutečnost alespoň částečně vysvětluje, proč síly věrné diktatuře byly poměrně dlouhou dobu bojeschopné. 

Vítězství se blíží 

Počínaje třetí dubnovou dekádou se do bojů nad Libyí zapojily americké bezpilotní prostředky MQ-1B Predator, počátkem června došlo poprvé k nasazení bitevních vrtulníků. Francouzské EC-665 Tigre startovaly z výsadkové lodě Tonnere, britské AH-64 Apache vzlétaly z paluby vrtulníkové lodě HMS Ocean. Nasazení vrtulníků umožnilo provádět přesnější útoky s menším rizikem zasažení civilistů. V polovině června začala ve většině spojeneckých zemí docházet letecká munice, pomoc ve formě okamžitých dodávek poskytlo Německo.

TIP: Rezidence diktátorů: Jak odpočívali Hitler, Stalin, Kaddáfí nebo třeba Janukovyč

Koncem června se do bojových operací zapojily italské bitevníky AMX vzlétající ze základny Trapani. Ještě v polovině srpna odpálily jednotky věrné diktatuře tři rakety Scud, z nichž ani jedna nezasáhla svůj cíl. Současně probíhaly boje o Tripolis, který padl 24. srpna. Zbývalo dobýt Syrtu, o níž se (správně) předpokládalo, že se stala Kaddáfího posledním útočištěm. Dne 20. října se Kaddáfí pokusil město opustit ve velkém konvoji vozidel. Povstalci jej objevili a na místě zabili. Syrta byla následně dobyta a válka skončila. 

Za Ptolemaiovců Egypt vzkvétal. Alexandrie se pyšnila knihovnou, která shromáždila kopie všech knih tehdejšího Starého světa. Z ostrova Faros lákalo lodě k egyptským břehům světlo majáku počítaného Herodotem mezi sedm divů starověkého světa. Zároveň však byl ptolemaiovský Egypt dějištěm řady nepokojů a povstání. A v chaosu také skončil. Na vině nebyla vždy jen neschopnost vládců. Svou roli sehrály i živly řádící na druhém konci světa.

Povstání veteránů od Raphy

„Vyzbrojit Egypťany do války proti Antiochovi byl od Ptolemaia IV. z krátkodobého hlediska geniální tah, který však nebral v potaz vývoj v blízké budoucnosti. Vojáci po vítězství u Raphie zpychli natolik, že odmítali plnit rozkazy. Hledali si mezi sebou vůdce s tím, že si budou vládnout sami. A to také udělali.“

Tak popisuje řecký historik Polybius vývoj situace poté, co Egypťané 22. června 217 př. n. l. nedaleko dnešní Gazy na hlavu porazili armádu mocného seleuckého krále. Revolta navrátilců z války vyvrcholila v roce 205 př. n. l. odtržením jižní části říše. Vlády se tam ujali faraoni nubijského původu a tzv. Horní Egypt drželi v moci bezmála dvě desetiletí. S Dolním Egyptem vedli vleklou a vyčerpávající guerillovou válku, o které Polybius píše, že si „nezasluhuje podrobnější popis“, protože v ní docházelo jen k „divokým bitkám bez pravidel“, aniž by jedna či druhá strana konfliktu vedla „pozemní či námořní bitvy nebo obléhání měst“. 

Ptolemaiovci vládli v neklidných časech. V roce 168 př. n. l. došlo k povstání v Horním i Dolním Egyptě. V roce 156 př. n. l. zachvátily nepokoje hornoegyptský Pathyris a v letech 145 a 141 př. n. l. povstali obyvatelé hornoegyptského Edfu. Rušný byl i soumrak ptolemaiovské dynastie, kdy se o trůn s bratrem a sestrou přetahovala slavná Kleopatra. 

Krize ze sopečných erupcí?

Nepokoje v ptolemaiovském Egyptě jsou často vykládány jako projev odporu původních obyvatel proti cizím uchvatitelům. Ptolemaiovci se dostali na egyptský trůn poté, co Egypt dobyl Alexandr Makedonský. Když Alexandr v roce 333 př. n. l. náhle a předčasně zemřel, chopil se vlády v Egyptě jeho makedonský generál Ptolemaios I. Sotér a založil poslední dynastii svrchovaných egyptských vládců. Ptolemaiovci se navzdory svým řeckým kořenům snažili chovat, jako kdyby do Egypta patřili. Vystupovali jako faraoni, ponechali zemi její náboženství. Přesto je obyvatelé Egypta vnímali jako cizáky. 

Aktuální výzkumy mezinárodního týmu vedeného klimatologem Francisem Ludlowem z Trinity College v irském Dublinu a historikem Josephem Manningem z americké Yale University ale dokazují, že Ptolemaiovci neměli ve své době na růžích ustláno i ze zcela objektivních důvodů. Řada povstání vypukla v důsledku změn počasí vyvolaných mohutnými sopečnými erupcemi. Mnohé z těchto sopečných výbuchů se odehrály na druhém konci světa. Následky vulkanické činnosti přesto všichni pocítili velmi tvrdě.

Podivná souhra okolností?

Jen pár kilometrů od řeky Nil se rozkládají žhavé písky Sahary. Proto byla egyptská civilizace zrozená před 5 300 roky od samého počátku existenčně závislá na každoročních letních záplavách vyvolaných monzunovými dešti na horním toku v Etiopii. Nil vystoupil z koryta a řeka zalila dno úzkého údolí. Kalná voda s sebou přinášela na políčka rolníků vláhu a živiny a zajišťovala bohatou úrodu. Jakýkoli výkyv v načasování či výšce záplav znamenal vážný problém. Pokud byl výpadek ve sklizni krátkodobý, překonali ho lidé díky zásobám obilí uskladněným v sýpkách. Po několika po sobě jdoucích neúrodných rocích se však sklady vyprázdnily. Ceny jídla stouply, zavládl hlad. Nepokoje a lidová povstání na sebe nedaly dlouho čekat.

Před pár lety pobýval Francis Ludlow na Yale University, kde se setkal s Josephem Manningem. Nad láhví dobrého vína si jednou povídali o sopkách a jejich ničivých explozích. Ludlow přitom v laptopu vyhledal tabulku s přehledem velkých historických vulkanických erupcí. Manninga zaujalo období mezi rokem 333 a 30 př. n. l. – tedy doba, kdy v Egyptě vládla dynastie Ptolemaiovců. Jako světově uznávaný odborník na tuto kapitolu egyptských dějin si Manning povšiml zvláštní shody. K velkým povstáním docházelo v ptolemaiovském Egyptě celkem pravidelně zhruba dva roky po silné sopečné erupci. Je to pouhá náhoda? 

Ludlow si to nemyslel. Výbuch vulkánu rozptýlí vysoko do atmosféry velká množství sopečného popela. Stopy po těchto výbuších lze dodnes nalézt v polárních ledovcích. Vrty do ledovců v Grónsku a v Antarktidě vynesly na povrch led, který se vytvářel před mnoha staletími a tisíciletími. Jednotlivé roční přírůstky jsou ve vrstvičkách ledu jasně patrné, a tak lze určit i stáří sopečných erupcí. Často vědci netuší, v kterém koutě světa k výbuchu došlo. Ale stopy po něm nepřehlédnou. 

Při výbuchu vulkánu jsou do ovzduší vyvrženy také obrovské objemy oxidů síry, které reagují s dalšími složkami atmosféry. Vznikají pevné částice odrážející sluneční záření. Povrch země se pod tímto „slunečníkem“ ochladí. V důsledku toho zeslábne odpar vody a následně ubyde dešťových srážek. Na severní polokouli může takové „sopečné ochlazení“ výrazně narušit chod monzunů. Mohl by se tento efekt vulkanických erupcí promítnout do životně důležité výšky nilských záplav v Egyptě? 

Smůla Ptolemaiovců a štěstí Římanů

Z historických pramenů víme, že Ptolemaios III. Euergetés podnikl veleúspěšné válečné tažení do Sýrie, při kterém s armádou došel až na břehy Eufratu. Ofenzivu však nedotáhl do vítězného konce a nakvap se vracel do Egypta, protože tam v jeho nepřítomnosti vypuklo rozsáhlé povstání. Tomu předcházelo několik roků slabých záplav Nilu, po nichž následoval hladomor. Z grónských ledovců lze vyčíst, že slabé nilské záplavy se dostavily po masivní sopečné explozi z roku 247 př. n. l. 

„Tohle je jediné rozumné vysvětlení, proč se Ptolemaios III. vracel předčasně z tak úspěšné válečné výpravy,“ dodává Manning. 

Velké sopečné erupce se nekryly se začátky válek, které Egypťané vedli se svými sousedy. Naopak. Ohlašovaly často konce vojenských tažení a propuknutí masových nepokojů. Je i toto pouhá shoda náhod?

Egypťané výšku nilských záplav měřili, protože z nich odhadovali úrodu a určovali výši daní. Používali k tomu zvláštní stavby, tzv. niloměry. Výsledky měření ale nearchivovali. Niloměry neupadly v zapomnění ani dlouho po zániku egyptské říše. V Káhiře jsou k dispozici záznamy měření z dob muslimské nadvlády mezi roky 622 až 1902. Z nich je patrné, že po velkých erupcích docházelo pravidelně ke slabším záplavám. Čím silnější byla erupce, tím citelněji záplavy oslabily. 

Egypt byl závislý na „přiměřených“ povodních. Například v místě dnešního Asuánu bývala ideální úroveň záplav s hladinou řeky v nadmořské výšce kolem 93 metrů. Jen o metr vyšší záplava už měla devastující následky. A pokud hladina nevystoupila nad 91,5 metru nad mořem, věštilo to neúrodu a hlad. 

„Pokud se záplavy nedostavily, padala na Egypťany hrůza. Ptali se sami sebe, co bude. Přijde hladomor?“ vysvětluje Joseph Manning. Právě ptolemaiovský Egypt byl vystaven častým výpadkům v přísunu živin. „Měli prostě smůlu. V jejich době docházelo ve světě i ke třem velkým erupcím sopek během pouhých deseti let,“ říká Francis Ludlow.

Kleopatra se musela vypořádat s celou sérií lidových nepokojů. Pod jejich propuknutí se zřejmě podepsaly erupce z let 46 a 44 př. n. l. Na nějakou dobu dokázala Kleopatra nespokojené davy udržet pod kontrolou obilím ze sýpek. Konec její vlády ale provázel hladomor, epidemie, inflace, korupce úředníků, velká migrace lidí, vylidňování venkova a opouštění zemědělské půdy. Kleopatra umírá jako poslední nezávislý vládce Egypta v roce 30 př. n. l., krátce po třetí největší sopečné erupci, jakou tato planeta za posledních 2 500 let zažila. Rozvráceného Egypta se zmocnili Římané a vzápětí se „sopečná karta“ obrátila. Následující dvě staletí byla na Zemi z hlediska vulkanické aktivity výjimečně klidná. Úroveň nilských záplav se stabilizovala a Egypt sloužil Římu jako nevyčerpatelná obilnice.

TIP: Katastrofy, které změnily svět: Výbuch sopky Tambora změnil globální klima

Hospodářské a politické turbulence v ptolemaiovském Egyptě zcela jistě neměly příčinu jen a jen v sopečných erupcích. Výkyvy klimatu k nim ale zjevně vydatně přispívaly. Na klima tehdy působilo mnohem více faktorů, než jen ochlazení vyvolané sopkami. Svou úlohu tu zcela jistě sehrával třeba i cyklus klimatických změn označovaný jako El Niňo. Ale sopky rozhodně nehrály druhé housle. Zvláště erupce na severní polokouli, např. na Aljašce, na Islandu nebo na Sibiři, mohly mít poměrně razantní účinky. 

Britská mobilní polární stanice Halley VI se věnuje výzkumu Antarktidy. Je zkonstruovaná tak, že může být převážena z místa na místo, podle potřeby výzkumu. V poslední době ale spíše „utíká“ před trhlinami v antarktickém ledu, které má na svědomí globální oteplování.

Letos se lidská posádka stanice již po několikáté musela kvůli hrozbě trhlin v ledu s příchodem antarktické zimy evakuovat. Teď je na to ale Halley VI připravená. Ze stanice, která se nachází na Bruntově ledovém šelfu ve Weddellově moři u pobřeží Antarktidy, se letos poprvé stala „základna duchů“. Je sice opuštěná, ale významné vědecké experimenty tam přesto probíhají. Jsou totiž lidskými operátory řízené na dálku.

TIP: Halloweenská trhlina vyhnala vědce z „kráčející“ polární stanice Halley VI

Základna je pro provoz během temné antarktické zimy vybavená technologicky pokročilý generátorem elektřiny. Ten poběží po dobu 9 měsíců, během nichž je teplota v jeho okolí trvale pod bodem mrazu. Základna duchů v Antarktidě teď například měří ozonovou díru nad Antarktidou a monitoruje globální aktivitu blesků.

Když se Winstonu Churchillovi při oslavě jeho 80. narozenin dostalo chvály, že ztělesňoval „britského lva“, odpověděl: „Lví srdce měl národ. Já měl to štěstí být povolán, abych obstaral řev.“ Tento slavný voják, spisovatel, historik a především státník si ve svém nitru nikdy nepřipouštěl porážku, neochvějně věřil ve své schopnosti a stal se symbolem boje za záchranu a posílení demokracie. 

Těžké začátky 

Winston Leonard Spencer-Churchill se narodil roku 1874 jako první dítě významného konzervativního politika Randolpha Churchilla a dcery amerického obchodníka Jennie, rozené Jeromové. V dětství jej postihl silný zápal plic, ale zápas s nemocí vyhrál a možná právě tento zážitek v něm zažehl plamen zarputilosti. Vystudoval Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu, ve druhé polovině 90. let se zapojil do bojů proti paštunským kmenům na severozápadě Indie a zúčastnil se potlačování Mahdího povstání v Súdánu.

Během druhé búrské války (1899–1902) působil jako válečný korespondent, padl do zajetí, ale podařilo se mu uprchnout, čímž o sobě dal poprvé výrazněji vědět. Kapitán Scott, s nímž se během služby seznámil, mu už tehdy předpověděl: „Jsem si jist, že si s vámi jednoho dne potřesu pravicí a Vy budete ministerským předsedou Anglie, máte k tomu totiž dva nezbytné předpoklady – genialitu a schopnost dřít.“

Díky popularitě válečného hrdiny nakonec zasedl na podzim 1900 v Dolní sněmovně za konzervativce, ale v květnu 1904 přešel kvůli nesouhlasu s hospodářskou politikou strany k liberálům. V následujících letech získával v různých funkcích zkušenosti s tím, jak se v praxi řeší politické problémy, a rovněž jak je nutné přesvědčovat opozici, aby přistoupila na vládní návrhy. V říjnu 1911 se stal prvním lordem admirality, a tak dostal ideální příležitost podílet se na činnosti námořnictva v předvečer a v úvodní fázi první světové války. 

Krach u Gallipoli 

Churchill se zařadil mezi hlavní strůjce dardanelské operace – spojeneckého vylodění v Gallipoli, jež mělo vést k pádu Cařihradu a turecké kapitulaci. Ačkoli jej válka velmi přitahovala a svým způsobem oslňovala, uprostřed hluku zbraní pociťoval, jak „odporné a sprosté bláznovství a barbarství to všechno je“. Plánoval dardanelskou operaci jako prostředek k rychlejšímu ukončení celého konfliktu.

Dohodové loďstvo ale nedokázalo vyřadit z boje turecké pobřežní pevnosti a selhala i následná obojživelná invaze. Pozemní jednotky se místo energického postupu zakopaly a daly nepříteli dostatek času zkonsolidovat pozice. Místo vítězných vavřínů získali Britové, Australané a Novozélanďané jen další nehybnou frontu, za kterou zaplatili desítkami tisíc mrtvých a raněných. 

Odstaven od moci

Následná vládní krize smetla i Churchilla, který se musel vzdát úřadu, i když k porážce došlo především kvůli nerozhodnosti vedoucích politiků a polních velitelů u Gallipoli. Toužil po možnosti řídit vývoj situace a psal manželce Clementine: „Všechno za měsíc u moci – a za dobrého stenografa.“ Zatím se rozhodl sloužit vlasti jinak a vrátil se do armády. Roku 1916, kdy sloužil jako velitel praporu na západní frontě, ho téměř zabil německý dělostřelecký granát.

Když pak večer psal manželce, nevynechal nejniternější úvahy o vlastním konci: „Kdyby granát dopadl o pouhých dvacet yardů blíž (18,3 m, pozn. red.), znamenalo by to dobrý konec pestrého života, závěrečný dar – nedoceněný – nevděčné vlasti – ochuzení britské válečné síly, o němž by se nikdo nikdy nedozvěděl a jež by nikdo nikdy nezměřil ani neoplakal.“ 

Kritik a vizionář 

Ještě během války se vrátil do politiky a ve 20. letech sehrál rozhodující roli při uspokojení požadavků irských katolíků, kteří se dožadovali autonomie, a při řešení sporu týkajícího se vytyčení hranice mezi jižním a severním Irskem. Roku 1925 se vrátil do konzervativní strany a ve 30. letech se vyznačoval nekompromisními postoji vůči indickému hnutí za nezávislost a kritizoval britskou politiku ústupků v této oblasti. Již od prvních měsíců nacistické vlády v Německu důrazně vystupoval v Dolní sněmovně proti jejímu rasismu a krutosti.

Poté, co se roku 1937 stal ministerským předsedou Neville Chamberlain a Velká Británie nastoupila politiku appeasementu, postavil se Churchill do role vůdce opozice ve vlastní straně. Když pak země 3. září 1939 vyhlásila válku Německu, promluvil v Dolní sněmovně o morální stránce věci. Byl tehdy pouhý „backbencher“, tedy řadový poslanec bez významného úřadu zasedající v zadních řadách, ale přesto země na jeho zkušenosti nezapomněla.

Pokračování: Válečný vůdce Velké Británie: Buldok Winston Churchill (2)

Churchill dostal nabídku ujmout se opět funkce prvního lorda admirality a tím se stát členem Chamberlainova válečného kabinetu. Neustále burcoval k boji, který považoval za zcela zásadní pro celou západní civilizaci: „Bojujeme, abychom prosadili vládu zákona a abychom chránili svobodu malých zemí. Porážka by znamenala příchod věku barbarského násilí, jíž by byl zpečetěn nejen osud nás samých, ale i nezávislého života všech zemí v Evropě.“ 

19. října 2017 astronomové objevili objekt známý jako ʻOumuamua, z něhož se vyklubal první známý návštěvník Sluneční soustavy, který přiletěl z okolního mezihvězdného prostoru. Postupně se ukázalo, že je velmi zajímavý, ať už jde o jeho neobvykle protáhlý tvar, výjimečnou trajektorii či další parametry.

Právě podivnosti mezihvězdného návštěvníka vedly část odborníků k úvahám, že by mohlo jít o umělý výtvor. ʻOumuamua podle nich mohl být kosmickou lodí, kterou vyslala nějaká vzdálená cizí civilizace na průzkum okolních planetárních systémů. Podle nové analýzy to ale přesvědčivě vypadá, že ʻOumuamua je objektem přirozeného původu.

Záhada, ale nikoliv mimozemská

Astronom Matthew Knight z americké University of Maryland a jeho kolegové přiznávají, že něco podobného jsme ve Sluneční soustavě ještě neviděli. Načervenale zbarvený objekt ʻOumuamua rozhodně zůstává záhadou. Kosmická loď to prý ale určitě není, i když je to podle badatelů zábavná představa.

TIP: Co přineslo hledání rádiových signálů mezihvězdného návštěvníka 'Oumuamua?

Knight s kolegy dali dohromady veškeré dostupné informace o mezihvězdném návštěvníkovi, které se nám během jeho krátkého průletu Sluneční soustavou podařilo zjistit. Nakonec došli k závěru, že to mimozemská loď se vší pravděpodobností není. Kromě toho také předpovídají, že podobných objektů budeme objevovat více. Klidně bychom prý mohli vystopovat tak jednoho mezihvězdného návštěvníka ročně. Jejich výzkum by nám mohl přinést cenné informace o planetárních systémech v této části vesmíru.