Japonská vesmírná agentura JAXA v prosinci 2014 vyslala meziplanetární sondu Hajabusa 2 k blízkozemní planetce 162173 Ryugu. Ke svému cíli sonda dorazila na konci června 2018 a od té doby plní u planetky různé vědecké úkoly. V říjnu 2018 měla Hajabusa 2 z povrchu planetky odebrat první vzorky. Kvůli nevhodnému složení substrátu ve zvolené oblasti ale museli operátoři sondy změnit plány a první odběr vzorků odložit.

Na odběr vzorků tedy došlo až sklonku února 2019. Hajabusa 2 se těsně přiblížila k povrchu planetky a zařízením SMP pro odběr vzorků, které připomíná chobot, se dotkla povrchu a vypálila do Ryugu tantalový projektil o váze 5 gramů rychlostí asi 1 000 kilometrů za hodinu. Zásah zvedl oblak prachu materiálu z planetky, který sonda nadvakrát odebrala.

Vesmírné repete

Tím ale mise sondy zdaleka neskončila. Na asteroid Hajabusa 2 zacílila opět na počátku dubna, kdy na jeho povrch vypálila dvoukilový měděný projektil, který vytvořil na povrchu umělý kráter s průměrem okolo 20 metrů. V polovině května se sonda opět přiblížila k povrchu asteroidu, aby si místo označila. První pokus sice nevyšel, ale opakované „značkování“ na počátku června již skončilo úspěchem. Nyní se na místo sonda vrátila, aby z povrchu podruhé odebrala vzorky.

Sestup k asteroidu zahájila už ve středu, těsně k povrchu se přiblížila v brzkých ranních hodinách ve čtvrtek. Nedosedla přímo do vyhloubeného kráteru, ale zhruba dvacet metrů od něj. Vzorky horniny odebrala pomocí sběrné hubice, skrze níž se na okamžik dotkla povrchu asteroidu.

Přestože jde o mimořádný úspěch, není ještě jasné, zda odebrané vzorky doputují na Zemi. Sonda totiž nedisponuje zařízením, které by potvrdilo přítomnost materiálu v úložném pouzdře. Zdali v tomto úkolu mise uspěla, se odborníci dozví až ke konci příštího roku, kdy se sonda vrátí k Zemi.

TIP: Japonské rovery sondy Hayabusa-2 poslaly první snímky z povrchu asteroidu

Vesmírem už Hajabusa 2 cestuje čtyři a půl roku. Loni v červnu dorazila k povrchu asteroidu Ryugu. Od té doby na něm vysadila kontejner s dvojicí robotů (Rover-1A a Rover-1B), a také německý přistávací modul MASCOT. Během tohoto léta má vypustit ještě druhý kontejner MINERVA-II 2 s dalším robotem Rover-2. Přistání na povrchu je plánováno na červenec.

Belgičtí vědci dovedli recyklaci odpadu k dokonalosti, když vyvinuli metodu, díky níž lze dnes nepoužitelný odpad na skládkách proměnit v užitečný výrobní materiál. 

Yves Tielemans, vývojář společnosti Group Machiels, vysvětluje změnu pohledu odborníků: „Dlouho jsme na skládky nahlíželi jako na poslední místo, kde odpad končí. Jenže asi před deseti lety se náš postoj změnil a začali jsme skládky považovat za zdroj materiá­lů a energie, které dokážeme využít.“

Nejdřív se z odpadu na skládce vytřídí sklo, plasty nebo kovy – tedy materiály, které lze recyklovat snadno. Zbývající směs pak putuje do plazmové pece, kde ji čeká proces zplyňování. Výsledkem je syntetický plyn – směs oxidu uhelnatého a vodíku, kterou lze používat například k vytápění. Druhým produktem metody belgických vědců je takzvaný plasmarok, jenž vypadá jako láva. Z něj lze po smíchání s těmi správnými chemikáliemi vyrobit něco jako beton.

„Svatý grál“ recyklace

Další z belgických vědců, Lukas Arnout, vysvětluje přednosti získaného materiálu: „Dokázali jsme, že náš beton předčí v kvalitě ten běžný. Díky úplně jinému složení je odolnější. Lépe odolá kyselému i sirnatému prostředí a mořské vodě. Na rozdíl od běžného betonu navíc zvládne také vysoké teploty – i 12 až 13 tisíc stupňů Celsia!“

TIP: Na největší světové skládky přibude denně přes 10 tisíc tun odpadu

Jak syntetický plyn, tak plasmarok údajně neškodí životnímu prostředí. Proces zplyňování, který belgičtí vědci vyvinuli, je tak „svatým grálem“ recyklace. Přesný postup vynálezci pochopitelně tají. Kromě příznivého vlivu na naši planetu v sobě unikátní metoda samozřejmě ukrývá i potenciál, jak zbohatnout. Jen si to představte – na skládkách končí denně tisíce tun odpadu. Jen v Evropě jich je více než 500 tisíc. Teď se mohou všechny stát zdrojem materiálu pro výrobu superodolného betonu a plynu pro vytápění. Je tedy jasné, že o belgický patent bude rvačka. Pokud je proces skutečně zcela nezávadný, pro životní prostředí by to byla skvělá zpráva. 

Projekt, který stál 2,2 miliardy eur (56 miliard Kč), ukrajinští představitelé označili za největší pozemní pohyblivou stavbu. Kryt má na šířku 257 metrů, na délku 162 metrů a na výšku 108 metrů. Zakryl by tedy i například pařížský stadion Stade de France nebo newyorskou sochu Svobody.

Kryt uzavírá zbytky budovy reaktoru číslo 4, který byl zničen při rozsáhlé havárii v roce 1986. Nový ochranný kryt by měl před únikem radioaktivního prachu chránit dalších sto let, počítá se i s částečnou demolicí původního betonového a olověného sarkofágu, který byl instalován bezprostředně po katastrofě.

TIP: Nový život v Černobylu: Místo jaderné katastrofy dnes žije vlastním životem

Stavba gigantické konstrukce začala už v roce 2012, její hlavní část byla dokončena před třemi lety. Projekt byl financován z příspěvků, které poskytlo 45 zemí, Evropská unie a Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD). Ukrajina přispěla částkou sto milionů eur (2,5 miliardy Kč).

Dávné město Filištínů Sicelech (anglicky Ziklag) je známé ze Starého zákona, především souvislosti s příběhem krále Davida. Podle bible se Sicelech nacházel v oblasti pouště Negev, jako provinční město filištínského království Gat. Po Sicelechu intenzivně pátrají celé generace archeologů a o jeho umístění se mezi odborníky vedou nekonečné debaty.

Mezinárodní tým archeologů teď tvrdí, že se jim konečně podařilo nalézt pozůstatky města Sicelech. Podle vědců se pozůstatky biblického města nalézají mezi dnešními izraelským městem Kirjat Gat a národním parkem Lachiš, kde jsou ruiny stejnojmenného starověkého města. Ukrýval je pahorek na místě Khirbet al-Ra’i.

TIP: Archeologové objevili stavbu z království biblického krále Davida

Archeologové zde narazili na stopy osídlení ze 12. a 11. století před naším letopočtem. Radiokarbonové datování nálezů odpovídá době, kdy podle bible měl stát Sicelech. Nalezená keramika a další artefakty zase ukazují, že zde Filištíni skutečně žili. Podle archeologa Yosefa Garfinkela z Hebrejské univerzity jde na 90 % skutečně o dávné útočiště krále Davida. Ne všichni ale s tímto závěrem souhlasí. Podle některých odborníků musel Sicelech být více na jihu, směrem do pouště Negev. Na definitivní potvrzení toho, zda jde o biblický Sicelech, si zřejmě budeme muset ještě počkat.

Mnoho asteroidů Sluneční soustavy obíhá kolem Slunce v Hlavním pásu planetek, tedy mezi Marsem a Jupiterem. Najdou se ale i jinde. Astronomové nedávno objevili jeden takový asteroid, který je hodně neobvyklý. Ze všech známých asteroidů oběhne kolem Slunce za nejkratší dobu.

Asteroid 2019 LF6 je součástí rodiny Apohel nebo také Atirovy skupiny planetek. To je skupina asi 20 asteroidů, jejichž celá oběžná dráha je ke Slunci blíž, než oběžná dráha naší Země. 2019 LF6 má asi kilometr v průměru. Během cesty kolem Slunce se dostává kousek za oběžnou dráhu Venuše směrem od Slunce a pak zase blíže ke Slunci, než je planeta Merkur.

Neobvyklý asteroid 2019 LF6

Quanzhi Ye z Caltechu a jeho spolupracovníci zjistili, že 2019 LF6 oběhne Slunce za 151 dní, což je v tuto chvíli rekordně krátká doba. Objevitelé asteroidu zdůrazňují, že tak velká tělesa v našem okolí už nenacházíme často. Jenomže asteroid 2019 LF6 je výjimečný, jak svou velikostí, tak i oběžnou dráhou. Právě proto prý nejspíš tak dlouho unikal pozornosti astronomů.

TIP: Ztracena ve vesmíru: Uprchlá planetka objevena na periferii Sluneční soustavy

Neobvyklý asteroid byl objeven především díky pozoruhodnému zařízení Zwicky Transient Facility (ZTF) na Teleskopu Samuela Oschina, který je součástí observatoře Palomar v Kalifornii. Zařízení ZTF dokáže velmi rychle prohledávat oblohu a pátrat tam po podobných neobvyklých objektech. 

V Německu a Sovětském svazu rozpracovali stratégové ve 20. letech novou bojovou doktrínu, jež se zapsala do historie jako „blesková válka“, potažmo „hloubková operace“. Jejím základním prvkem bylo nasazení tankových formací, které měly prolomit nejslabší místo obrany protivníka a rychle pronikat do jeho týlu. Jeden z klíčových faktorů funkčnosti této koncepce přitom představoval průzkum, který sloužil mimo jiné i k nalezení onoho nejslabšího místa linie.

Armády tedy potřebovaly nejen tanky, ale i kvalitní průzkumná vozidla. V Sovětském svazu vznikla vývojová řada šestikolových strojů, jejímž posledním a nejvýkonnějším typem se stal obrněnec BA-10, zatímco do výbavy Wehrmachtu byl zaveden charakteristicky řešený vůz SdKfz 222.

Na šasi amerického původu 

Vývoj obrněnců v SSSR byl těsně propojen s rozmachem automobilového průmyslu, který ale ze začátku fungoval na bázi kopírování zahraničních konstrukcí. Coby první obrněný automobil se tak zrodil typ BA-27 na podvozku nákladního vozu AMO-F-15 – šlo o kopii typu Fiat 15 Ter. Zlom pro sovětský průmysl však nastal roku 1929, kdy došlo k uzavření velké smlouvy s americkým koncernem Ford o vybudování závodu ve městě Nižnij Novgorod (později Gorkij), jenž dostal jméno NAZ, později GAZ. V roce 1932 tam začala sériová výroba osobního vozu GAZ-A čili kopie amerického vozu Ford Model A.

Následovaly užitkové typy GAZ-AA a GAZ-AAA stavěné opět podle amerických vzorů. Šestikolový Ford Model AAA, respektive GAZ-AAA následněposloužil jako podvozek obrněnce BA-27M, který nesl (stejně jako původní varianta) věž s kanonem ráže 37 mm. Následoval podobně vyzbrojený typ BAI a v roce 1934 přišel vůz BA-3, na jehož korbě se nacházela kompletní věž lehkého tanku T-26. Obrněnec se tak mohl chlubit v té době nadstandardním kanonem ráže 45 mm.

Zrod Béáčka

Modernizací vznikl typ BA-3M a následně BA-6 s pancířem o maximální síle 9 mm. Postupně také ubývalo nýtů a přibývalo svarů, neboť sovětským továrnám se dařilo zvládat vyspělejší technologie. Střediskem vývoje byl Ižorský závod, který se nacházel ve městě Kolpino a kam směřovaly podvozky z podniku GAZ, na které se posléze montovaly obrněné korby a věže.

V roce 1938 tam vznikl prototyp automobilu BA-10, jenž se vyznačoval již zcela svařovanou konstrukcí, která sestávala z ocelových desek o maximální síle 10 mm. Viditelné nýty sloužily pouze k uchycení vnějších prvků na povrchu. Obdobně jako u typu BA-6 konstruktéři použili upravenou tankovou věž kónického tvaru, ve které se nacházel 45mm kanon 20K a 7,62mm kulomet DT. Další kulomet téhož typu byl umístěn v charakteristicky vpřed vysunuté pravé části kabiny, kde jej ovládal radista-kulometčík. 

Problém s nádrží 

Vlevo seděl řidič, zatímco za ním se nalézal bojový prostor s věží, v níž měli svá místa velitel (jenž současně plnil úlohu střelce) a nabíječ kanonu. Pro jejich nástup a výstup se užíval poklop tvořící zadní část stropu věže, kdežto řidič a radista-kulometčík měli k dispozici dveře v bocích korby. Existence funkce radisty naznačuje, že vůz standardně nesl radiostanici, byť je známo, že předválečné sovětské přístroje této kategorie byly značně poruchové a reálně se leckdy nenacházely tam, kde se nacházet měly. Další specialita BA-10 spočívala v náhradních kolech pohyblivě namontovaných po bocích korby, díky čemuž mohla pomáhat i při překonávání terénních překážek, což automobilu propůjčovalo výbornou průchodnost. 

Zkoušky prokázaly, že BA-10 představuje kvalitní konstrukci, a tudíž okamžitě začala sériová výroba, ale již v prosinci 1939 se přešlo na modernizovanou obměnu BA-10M. Ta konečně řešila jednu z velkých slabin celé vývojové řady BA, a sice umístění nádrže s benzinem uvnitř pod stropem karoserie. V případě průstřelu či požáru si lze snadno představit katastrofální následky pro osádku, a tudíž u BA-10M tento prvek zmizel a objevily se dvě hranaté externí nádrže nad blatníky zadních kol.

Dokončení: Ocelová náhrada lehkého jezdectva (2): Duel sovětského a německého lehkého obrněnce

Produkce této varianty běžela až do podzimu 1941 a vedle toho Rudá armáda v malém počtu obdržela též verzi BA-10ŽD se speciálně řešenými obručovými koly, která umožňovala jízdu po kolejích i nasazení klasických pneumatik. Svůj křest ohněm prodělaly BA-10 v létě 1939 během bojů na řece Chalchyn Gol a následně se zařadily mezi nejdůležitější obrněnce Rudé armády. Přestože šlo primárně o průzkumné prostředky, 45mm kanon jim umožňoval plnohodnotně čelit i lehkým a starším středním tankům. BA-10 si proto u nepřátel získaly velký respekt a ti často zařazovali ukořistěné obrněnce do svých služeb. Vedle Němců tak učinili například i Finové, kteří poslední kus (upravený na jeřáb) vyřadili až v roce 1978! 

Armádní komplex Y-12 v Oak Ridge ve státě Tennessee se až donedávna považoval za druhý Fort Knox. Vznikl během druhé světové války jako součást projektu Manhattan, přičemž se tam obohacoval uran pro první atomové bomby. Svou pověst nedobytné pevnosti však ztratil 28. července 2012, kdy se stal terčem vloupání, jehož popis zní takřka neuvěřitelně. Skrz plot se tehdy prostříhala 82letá jeptiška, doprovázená dvěma dalšími protijadernými aktivisty (dva muži ve věku 57 a 63 let).

Přirozeně očekávali, že jejich akce nebude mít dlouhého trvání a na místě je zatknou. Nestalo se ovšem nic. Ušli téměř dva kilometry a prostříhali se celkem přes čtyři ploty. Na chvíli zaváhali, když narazili na ceduli varující na možnost použití smrtící síly. Přesto však šli nakonec dál a dostali se až k budově s vysoce obohaceným jaderným materiálem. Její zdi pak postříkali zvířecí krví a sprejem na ni načmárali nejrůznější nápisy. Jejich řádění trvalo několik hodin, než (spíše náhodou) narazili na osamoceného strážce, který je zastavil. Troufalé jeptišce hrozilo až třicet let vězení, odsouzena byla nakonec ke 35 měsícům a v roce 2015 jí byl trest zmírněn a byla propuštěna. Její akce ale každopádně vyvolala velké pochybnosti, jak jsou vlastně jaderné zbraně a materiál na jejich výrobu zabezpečeny.

Zatoulané bomby

Podobných pochybení už se navíc odehrálo více. Například v roce 2007 nainstalovali armádní technici omylem na letoun B-52H šest raket s plochou dráhou letu. Před startem měly být jaderné hlavice nahrazeny cvičnými, což se však nestalo a letoun přistál s ostrým arzenálem na Barksdaleově letecké základně. Celkem 36 hodin tak zůstaly atomové zbraně bez jakékoliv speciální ochrany, kterou takový transport vyžaduje, a navíc nikomu ani nechyběly! Teprve pak si personál základny náhodou všiml, že se na letadle nacházejí jaderné hlavice, a incident ohlásil. Jak těžké by tedy bylo pro teroristy ukrást atomovou bombu? Možná mnohem méně, než by si jaderné velmoci přály. 

Rakety na zahradě

Velké množství jaderných zbraní v držení americké armády má formu mezikontinentálních balistických raket, které se nacházejí v betonových silech po celých Státech, někdy přímo pod soukromými pozemky běžných občanů. O zabezpečení a obsluhu zmíněného arzenálu se starají příslušníci speciálních služeb, tzv. Launch Control centers (odpalovacích stanovišť). Každé má přitom na starosti deset balistických raket, k nimž vede přímé kabelové spojení. Jak složité by bylo do některého z těchto center proniknout? 

V roce 2010 se do jednoho z nich mohl podívat Joe Pappalardo z časopisu Popular Mechanics. Přístup do centra byl možný pouze skrz nadzemní budovu, která z dálky vypadá jako obyčejný obytný dům. Teprve když redaktor dorazil blíže, všiml si vysokého ostnatého plotu s nápisy varujícími, že nezvaný návštěvník může být zastřelen. O bezpečnost se starají strážci, kteří v případě neoprávněného vniknutí zpacifikují narušitele útočnými puškami. Do budovy vás mohou pustit jen zevnitř.

V obytné části se nacházejí neprůstřelné dveře, které vedou do malé místnosti. Uvnitř najdete dalšího strážce a další dveře, tentokrát vedoucí k výtahu s jedinou zastávkou – bunkrem ležícím desítky metrů pod zemí. Strážce si telefonicky vymění bezpečnostní kódy s posádkou bunkru a teprve pak se výtah objeví. Vnější stěny bunkru měří více než metr a měly by odolat i jaderné válce zuřící na povrchu. Pappalarda také v bunkru upoutala pozoruhodná kombinace moderní a zastaralé techniky, která prý připomínala originální sérii Star Trek z 60. let. Spatřil tam například konzoli na devítipalcové diskety, tedy pozoruhodnou raritu. 

Odpalovací kódy

Jeden z bezpečnostních prvků jaderných zbraní představují tzv. PAL (Permissive Action Link) kódy, které se skládají ze 4 až 12 čísel v závislosti na konkrétním typu. Kód se obvykle rozdělí mezi dva lidi. Přesné detaily zabezpečení se z pochopitelných důvodů utajují, ale má se za to, že v případě zadání špatného kódu dojde k mechanickému poškození spouštěcího mechanismu bomby, takže už pak není možné ji odpálit. Totéž zřejmě nastane, pokusí-li se někdo k odpalovacímu mechanismu dostat násilím. Samotný spouštěcí mechanismus se přirovnává k bludišti plnému motorků a mechanických strojků, které se musejí aktivovat v přesně dané sekvenci, jinak bombu nelze použít. Tím se zároveň zajišťuje, aby nedošlo k nežádoucímu výbuchu třeba v případě havárie. 

Dorazí-li přes zabezpečenou linku rozkaz s odpalovacími kódy k použití raket, porovná je dvoučlenná obsluha bunkru s kódy uloženými ve svém sejfu. Ve správném okamžiku pak oba operátoři otočí přepínač z polohy SET (připraveno) do pozice LAUNCH (odpal) a dojde k vypuštění raket. Pro úspěšnou autorizaci je ale nezbytná ještě spolupráce dvojice operátorů z jiného Launch Control center. Rakety lze sice aktivovat i bez jejich autorizace, ale v takovém případě dojde k odpálení až za několik hodin, nikoliv okamžitě. Kdyby tedy někdo rakety aktivoval neoprávněně, úřady by měly dost času proti tomu zasáhnout. 

Svůj arzenál jaderných zbraní mají také ponorky. Podle autora studie o bezpečnosti jaderných zbraní Granta Elliotta lze přitom rakety na jejich palubách odpálit i bez asistence zvenčí. Ve dvou sejfech se nacházejí odpalovací kódy a v dalším pak odpalovací mechanismus. Zmíněný odborník k tomu uvádí: „Spouštěcí procedury pro ponorky jsou navrženy tak, aby vyžadovaly minimální komunikaci při současném zachování vysoké bezpečnosti. Vybraní důstojníci kontrolují přístup k autorizačním a nabíjecím kódům a ke spouštěcímu mechanismu, ale je nutná součinnost celé posádky, aby připravila zbraň k odpálení.“ Minimalizuje se tak riziko, že dojde ke spiknutí několika námořníků na palubě. Přesto však lidský faktor představuje nejslabší článek celého zabezpečení a vnitřní konspirace kvůli získání kontroly nad jadernými zbraněmi je noční můrou všech zemí disponujících jaderným arzenálem. 

Znudění hlídači

K ohrožení může dojít i v důsledku obyčejné lenosti a laxního přístupu obsluhujícího personálu, čímž nechvalně proslulo hlavně Rusko. Studie Securing the bomb (Zabezpečení bomby) z roku 2010 uvádí některé prohřešky obsluhy, která se starala o jaderná zařízení: „Strážci vypínali detektory pohybu, protože je otravovaly falešné poplachy, bezpečnostní dveře se ponechávaly otevřené, senior manažeři mohli obcházet bezpečnostní systémy.“ Strážci podle zprávy mnohdy nosili nenabité zbraně a měli jen malé povědomí, jak moc je jejich práce vlastně důležitá. „Kombinace nízkých platů a nudné práce, vykonávané často v odlehlých oblastech, přispívá ke špatné morálce mezi těmito vojáky,“ uvádí dále studie. 

Zdá se jako zázrak, že se žádné teroristické skupině ještě nepodařilo zmocnit se jaderné zbraně. Přitom to mnohé už prokazatelně zkoušely. Například Al-Káida se snaží získat jadernou zbraň již řadu let. V roce 1993 se její členové pokoušeli dostat k vysoce obohacenému súdánskému uranu. A v roce 2001 se Usáma bin Ládin a Ajmán Zavahrí setkali se dvěma pákistánskými jadernými vědci a probírali možnosti, jak si atomové zbraně opatřit. V 90. letech se je pokoušela získat i sekta Óm šinrikjó, která v roce 1995 zosnovala teroristický útok v tokijském metru za použití nervového plynu sarinu. A podle ruských úřadů měli o atomovou bombu zájem také čečenští teroristé. 

A jak by to dopadlo, kdyby se do akce vložili profesionálové? Novináři Andrej Soldatov a Irina Boroganová přinášejí ve své knize o ruských bezpečnostních složkách zajímavá fakta o výcviku špičkové sabotážní jednotky Vympel organizované kdysi pod KGB. Její operativci byli určeni pro průniky do vysoce střežených míst, jako jsou jaderné elektrárny nebo odpalovací sila, a jejich schopnosti se testovaly na skutečných zařízeních. Ve většině případů prý dokázali obejít ostrahu, dostat se dovnitř, zařízení „sabotovat“ a bezpečně zmizet. Když nezvládnete zadržet postarší jeptišku, jak chcete jaderné hlavice chránit před motivovanými vojáky?

Jaderné incidenty

Asi největší riziko, že se atomové zbraně dostanou do nesprávných rukou, hrozí v případě havárií. A těch se už v historii odehrála celá řada. Asi nejznámější se stala v roce 1966 nad španělským městem Palomares: letoun B-52G se tam ve vzduchu srazil s tankovacím letadlem, rozlomil se a vypadly z něj čtyři termojaderné bomby. U dvou z nich vybuchly konvenční nálože (které slouží jako rozbuška pro jadernou nálož) a jaderný materiál se rozptýlil po okolí. V rámci dekontaminace se odvezlo více než 1 400 tun radioaktivní půdy. Navíc jedna z bomb dopadla do moře a podařilo se ji najít až za dva a půl měsíce, přičemž se do pátrání musely zapojit ponorky. Některá místa v oblasti zůstala kontaminovaná dodnes. 

TIP: Přísně střežená města a uzavřené zóny: Los Alamos

V roce 1968 pak havaroval další letoun stejného typu a dopadl na mořský led v blízkosti letecké základny Thule v Grónsku. U všech čtyř atomových bomb vybuchly konvenční nálože a část jedné bomby se protavila skrz ledovou krustu a skončila v moři, takže i zde musela zasahovat ponorka. Navíc hrozilo, že s příchodem jara led roztaje a do moře se dostane rovněž zbytek radioaktivního materiálu. Také tentokrát přišly na řadu dekontaminační práce, které však komplikoval fakt, že během arktické zimy panuje několik měsíců tma a teploty padají až k −60 °C. 

Historie zná i další podobné incidenty: uvádí se například, že jen Američané ztratili celkem jedenáct jaderných zbraní, které se nepodařilo nikdy nalézt. Většina z nich se však nachází na dně moře, a pokud by se jich chtěli zmocnit teroristé, museli by mít velkou dávku štěstí, aby je vůbec našli. K vyzvednutí by navíc potřebovali moderní ponorky, kterými zločinecké organizace naštěstí běžně nedisponují. 

Legalizace marihuany má v dnešní době své příznivce i odpůrce. Jedním z argumentů proti uvolnění zákazů užívání a prodeje této pozoruhodné rostlinné drogy často bývá i to, že legalizace marihuany povede k její větší spotřebě, především mezi mladými lidmi. Jak je to ale doopravdy?

Touto otázkou se nedávno zabýval rozsáhlý výzkum mezi americkými teenagery. Vědci použili data z národního průzkumu zdraví mladých lidí, který každé dva roky pořádá Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). Do výzkumu zahrnuli výzkumy z let 1993 až 2017, kterých se zúčastnilo přes 1,4 milionu středoškolských studentů z celých Spojených států. Během této doby 27 států USA legalizovalo medicínskou marihuanu a 7 států povolilo rekreační užívání marihuany.

TIP: V USA řádí opiátová krize: Mohla by ji vyřešit rekreační marihuana?

Vědci nenašli žádné důkazy toho, že by legalizace marihuany vedla k nárůstu užívání marihuany u teenagerů. Je to spíše naopak. Zdá se, že teenageři po legalizaci kouří trávu méně. Netýká se to ale legalizace medicínské marihuany, nýbrž těch států, v nichž povolili rekreační užívání marihuany. Podle jedné zajímavé hypotézy je příčinou to, že legalizace odejme marihuaně příchuť zakázaného ovoce, které teenagerům tolik chutná.

V soutěži pořádané britskou společností Skytrax se Changi již od roku 2013 drží na postu nejlepšího letiště světa. A výjimečné pozice se samozřejmě nechce vzdát: Od roku 2014 tak v jeho areálu vznikala unikátní hala Jewel neboli „klenot“, do níž mohli návštěvníci poprvé zavítat letos v dubnu. 

Podnět k jejímu vzniku zavdala touha vedení letiště po vlastním komplexu, kam by mohli cestující vyrazit za zábavou. „Nejprve padaly návrhy na dinosauří park, velké akvárium či muzeum mumií, ale všechny jsme je odmítli,“ vysvětluje architekt Moshe Safdie. „Na taková místa se totiž zajdete podívat jen jednou. Letiště naopak potřebovalo něco univerzálního, nevyčerpatelného a zajímavého pro každou věkovou kategorii. A tak jsme dospěli k mytické zahradě.“   

Voda v domě 

Za návrhem jedinečné stavby stojí kalifornská firma WET. Středobod Jewelu tvoří nejvyšší krytý vodopád světa: Prochází skrz sedm z deseti pater budovy a napájí ho dešťová voda. „Jedná se o přirozenou součást komplexu,“ vysvětluje ředitel WET Peter Kopik. „Jako by vám protékala střecha a voda se stala nedílnou součástí interiéru vašeho domu.“ 

V noci se tekutá stěna díky důmyslnému nasvícení mění v pomyslné kruhové projekční plátno. Jeho okolí je pak osázeno rostlinami, které se pnou napříč pěti patry budovy. Plochu 21 000 m² porůstá přes 900 stromů a více než 100 tisíc keřů, přivezených ze všech koutů planety.