Evropská unie buduje svůj vlastní autonomní globální družicový polohový systém Galileo. První ze satelitů byl vypuštěn na oběžnou dráhu v roce 2011. Kompletní sestava 30 satelitů systému Galileo by měla pracovat v plném provozu již v roce 2020, pokud to nepřekazí nějaké nepředvídané okolnosti.

A takové věci se občas stávají. Agentura European Global Navigation Satellite Systems Agency (GSA), která má na starost systém Galileo, a která sídlí v Praze, v těchto dnech oznámila, že od pátku 12. července postihl systém výpadek. Podle vyjádření GSA je za výpadek zodpovědný technický incident, který se týká pozemního zařízení systému Galileo.

Výpadek navigace systému Galileo

Systém Galileo je od prosince 2016 v pilotním provozu. Zařízení, které používají Galileo, mohou být přepnuta na GPS navigaci, dokud se problém nevyřeší. Incident podle GSA vedl k výpadku navigačních služeb. Funkce pro pátrání a záchranu, která pomáhá lidem na moři či v přírodě v nouzi, zůstala podle dostupných informací zachovaná.

TIP: Galileo má problém: Atomové hodiny evropských satelitů selhávají

Galileo má v tuto chvíli na oběžné dráze 22 satelitů. Až bude v kompletní sestavě, měl by se tento systém stát civilní alternativou k americkému navigačnímu systému GPS a ruskému systému GLONASS. Evropští plánovači ale nezastírají, že v budoucnu by Galileo měl hrát roli v nezávislosti evropských vojenských systémů. 

Životní tempo moderního světa se zrychluje, a vytváří tak stále větší tlak i na přepravní průmysl. Letecká doprava je sice rychlá, ale drahá; lodě plují pomalu a vnitrozemní zásilky nedoručí; železnice není dost pružná a hodí se spíš k velkokapacitní přepravě. V mnoha ohledech je proto stále nejvýhodnější spoléhat na kamiony. 

Problém spočívá v tom, že se zájemci na post řidiče nákladních vozů zrovna nehrnou – platy nejsou nijak závratné a šofér stráví daleko od rodiny často celé týdny. Například podle americké asociace řidičů by dopravní společnosti v USA ocenily až o 60 tisíc „kamioňáků“ víc, než je jich aktuálně k dispozici. Podobné komplikace trápí také Evropu: Výzkumná agentura Transport Intelligence zaměřená na logistiku tvrdí, že k uspokojení současné poptávky by po starém kontinentu muselo jezdit o 150 tisíc kamionů víc. 

Vzdálený pozorovatel

Řešení by mohla přinést samořiditelná nákladní auta. Velký pokrok v oblasti samočinné dopravy nově učinila švédská společnost Einride, která nejen zkonstruovala vlastní autonomní vozidlo, ale zároveň jako první v historii získala povolení k jeho testování na veřejných komunikacích.

Její speciální kamion, který nemá ani kabinu pro řidiče, dostal název T-Pod a podle některých prý tvarem připomíná helmy imperiálních vojáků z filmové ságy Hvězdné války. Hmotnost plně naloženého vozidla se může vyšplhat až k 26 tunám, pohání jej elektřina a okolí sleduje systémem kamer, senzorů a radarů. Zrak ovšem propůjčuje také operátorovi, který T-Pod hlídá u vzdálené konzole a v případě potřeby nad ním může okamžitě převzít kontrolu – v budoucnu by takový dozorčí mohl mít na starosti i deset vozů naráz. 

Sto metrů naostro

Maximální rychlost vozidla dosahuje 85 km/h, nicméně v době testování, jež potrvá až do roku 2020, mu úřady z bezpečnostních důvodů dovolily „uhánět“ pouze 5 km/h. Dráha, po níž se T-Pod pohybuje, totiž vede také po běžné silnici: Náklaďák vozí zboží ze skladu do přepravního terminálu po trase dlouhé 300 m. Během cesty absolvuje pět pravotočivých zatáček a 100 metrů jezdí spolu s ostatními vozidly po normální komunikaci. Pokud se osvědčí, čeká ho nasazení do komerčního provozu. 

TIP: V Singapuru jezdí autonomní elektrický autobus od Volva

Největší výhodu a motivaci pro dopravce představuje samozřejmě cena. Provoz T-Podu je o 60 % levnější, než kdyby v kabině seděl řidič – zaměstnavatel ušetří na platu a pojištění. Einride už přijala objednávky od německého řetězce Lidl, švédské dopravní společnosti Svenska Retursystems a pěti dalších velkých spedičních firem. Do konce příštího roku by se po silnicích mělo prohánět nejméně 200 těchto strojů. 

Desetiminutová chůze obtěžovala Španěly natolik, že se ve městě vzmohla iniciativa na zbudování krkolomné, 38 metrů dlouhé skluzavky propojující dvě ulice. Projekt podpořil i starosta a vyčlenil na jeho realizaci v přepočtu 723 tisíc korun.

V den otevření si atrakci chtěla vyzkoušet řada lidí, zájem však opadl, když se dolů přiřítili první odvážlivci. „Můžu potvrdit, že skluzavka v Esteponě stojí za ho*no,“ nechala se slyšet jedna z nešťastnic, která skončila s odřeninami a modřinami na loktech i pozadí. Radnice sice její nehodu označila za ojedinělou, ale „zkratka“ byla pouhý den po zprovoznění uzavřena a momentálně ji testují odborníci na bezpečnost.

Budoucnost dnešních snídaní, obědů a večeří nevypadá příliš růžově. Lidé budou muset jíst, ale jídlo se nejspíš bude měnit. Výrobci pokrmů se budou snažit snižovat zátěž životního prostředí a budou zřejmě přecházet k jiným typům jídel, jako jsou například různé druhy hmyzu. Naši potomci si možná budou pochutnávat na rafinovaně upravených moučných červech, sarančatech nebo cvrčcích.

Hmyz je na jídelníčku už dnes, i když spíše jako lokální pochoutka nebo jídlo pro výstředníky. Vědci ale myslí dopředu a již se intenzivně zajímají o výživnou hodnotu hmyzu, hlavně pokud jde o komerční druhy, z nichž by se v budoucnu mohlo připravovat jídlo ve velkém. Tým italských vědců nedávno zjišťoval, jak je na tom hmyz s obsahem antioxidantů, které jsou prospěšné lidskému zdraví.

TIP: Švábí steaky: Budoucnost stravy je v hmyzím mase z laboratoře

Italové zkoumali antioxidanty ve hmyzích pochoutkách pro skutečné labužníky, včetně štírů, tarantulí, obrovských vodních ploštic mohutnatek, housenek a mravenců. Obsah antioxidantů se u jednotlivých druhů poněkud lišil, vždy byl ale v podstatě srovnatelný s množstvím antioxidantů v pomerančovém džusu. Výhoda hmyzu je zároveň v tom, že oproti tradičním hospodářským zvířatům mnohem méně zatěžuje životní prostředí.

Krásných snímků povrchu Marsu, které pořizuje americká sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) svojí kamerou High Resolution Imaging Science Experiment (HiRISE) není nikdy dost. Zvláště když se jí povede zachytit na povrchu něco výjimečného, jako například rover Curiosity, který právě pracuje na rudé planetě.

Sonda MRO vyfotografovala rover Curiosity letos 31. května. Rover je na dramaticky vyhlížejícím snímku pěkně patrný, jako blyštivý podlouhlý útvar. Dokonce jsou patrné i některé detaily konstrukce roveru. Odrazy světla od hladkých povrchů jsou na snímcích kamery HiRISE patrné jako obzvláště jasné body, což je případ i snímku s roverem.

Curiosity v marťanské krajině

Na snímku HiRISE s vylepšenými barvami je patrná dramatická scenerie marťanské krajiny v okolí Curiosity. Severně a severozápadně od Curiosity se táhne hnědý útvar Vera Rubin Ridge. Tam také začínají tmavě šedivé plochy písku, které pak pokračují severovýchodně. Na roveru je patrných několik jasných bodů, které odpovídají jednotlivým odrazům světla od zařízení roveru.

TIP: Na Marsu se objevil nový kráter. A vypadá skvěle!

Curiosity se momentálně nachází na místě, které operátoři roveru pojmenovali „Woodland Bay“. Je to jedna z mnoha zastávek roveru, který se v této době pohybuje v oblasti jílů, přezdívané „clay bearing unit“. Místo leží na úbočí hory Mount Sharp, vysoké pět kilometrů, která se tyčí z kráteru Gale.

To místo si pamatuji již více než padesát let a nosím je v sobě ukryté jako šperkovnici skrývající poklad nejvzácnější. Střeží je nepříliš velký rybník, jenž postačí tak právě oblakům, aby se v jeho hladině mohla vzhlížet a obdivovat vlastní spanilost. Údolí, jímž se vine stužka Říčky, je na příkrých skalnatých stráních porostlé listnatými hvozdy a rybniční břehy vroubí kapitální smrky. Před půl stoletím jsem na tomto místě – jako malý udivený kluk – spatřil anděla, jehož křídla měnila barvu. Alespoň tak na mne měňaví batolci červení (Apatura ilia) poprvé působili. Později jsem se vrátil v roli amatérského entomologa – ověšen smrtičkami a síťkou na motýly. Dnes už vím, že krásu nelze vlastnit; je možné ji pouze pokorně vnímat, obdivovat, těšit se z ní…

Krasavci s bizarními chutěmi

Člověk se většinou nemá vracet na místa, kde kdysi prožil něco, co jej zasáhlo na celý život, protože skleněné zámky bývají zpropadeně křehké. Je to jako se zamilovaným starým filmem, při jehož roky požehnaném zhlédnutí bývá člověk často zklamán, protože děj je trapně naivní. Obdobně místo, které někoho v dětství uchvátilo, je dnes zničeno nebo zastavěno skladištní halou. Takové rozčarování naštěstí nepostihlo svatyni batolců červených, za nimiž jsme v prvé řadě přijeli. Rybník i s volavkami byl pořád na svém místě a raci, které jsem pozoroval v dětství, nadále spokojeně žili ve výpusti. A vzduch se vlnil a chvěl vedrem přesně jako kdysi.

Přes svou nadpozemskou nádheru mají batolci, stejně jako třeba neméně půvabní bělopásci topoloví, bizarní chutě. Vášnivě rádi sají tekutiny z rozkládajících se mršin, z trusu a nepohrdnou ani čpavým lidským potem. To nám zdánlivě hrálo do karet. Bylo vedro a my byli pod těžkými batohy zpocení jak myši. Na radu zkušených fotolovců motýlů jsme navíc ve sklenici vláčeli dobře zaleželé syrečky naložené v pivu a v igelitovém pytli další speciální pochoutku – koňské kobližky. Zaradovali jsme se, když jsme u hráze rybníka objevili leklou ostroretku. Takovým vnadidlům snad okřídlené skvosty neodolají… Jenže člověk míní a batolci mění…

Let opilého stíhače

Entomologové hodnotí let batolců jako rychlý a divoký a tvrdí, že mnohdy vyletují do vrcholků korun stromů několika metrů nad zemí zvláště podél průseků a lesních cest. Nelžou, ale jejich popis je příliš strohý a věcný. V neosobních slovech si člověk určitě nepředstaví skutečnost. Let batolce totiž vypadá, jako by přebral nějaké drogy: je zběsilý, střelhbitý, nevypočitatelný, klikatý, bláznivý… Fotografa přivádí k pláči, k zoufalství a k vulgarismům. Nebýt batolcovy nadpozemské krásy, prchlivec by neváhal použít revolveru; ale vytahujte bouchačku na anděla… Do mnohametrové výšky nad zemí nevyletuje batolec „občas“ – alespoň na naší lokalitě – ale je tam takřka stále a naopak k zemi sestupuje jen výjimečně a především nepravidelně – většinou krátce dopoledne a potom na delší dobu pozdě odpoledne. Objevuje se znenadání a zase mizí jako fata morgana.

Když člověk batolce spatří, zadrhne se mu cosi v krku: znovu jsem byl vzrušený jako bratranec Benedikt, potrhlý entomolog z knihy Patnáctiletý kapitán Julesa Vernea, při spatření legendární manticory. Človíček je bez dechu, zkoprnělý krásou a strachem, aby batolec zase nezmizel kdesi v korunách stromů. Stačí stín, projíždějící cyklista, nepatrný pohyb a …
Barevný krasavec našimi páchnoucími vnadidly pohrdal. Sál pouze na vlhkém břehu nebo sosákem prozkoumával vyprahlou vysušenou hlínu. Ale vždy jen okamžik. Poté nám klikatým nervózním letem zase mizel ve výšce.

Čekání na motýlího Godota

Čekali jsme na batolce hodiny, dny… Sameček se však ukázal vždy jen na chvilinku, okamžik sál vláhu a zase zmizel v korunách stromů. Ještě, že bylo co pozorovat v okolí. V pobřežním podrostu se vyhříval sameček vzácné karmínové vážky červené (Crocothemis erythraea) a jako zázrakem se k nám snesla i samička jednoho z našich největších denních motýlů bělopáska topolového (Limenitis populi) s rozpětím až 80 mm.

Bělopásci topoloví patří k největším fotografickým výzvám. I tito nádherní a velmi vzácní motýli jsou „šílenými letci“ a také oni s oblibou sají na odpudivých zapáchajících látkách. V České republice je bělopásek topolový údajně rozšířen celoplošně, ale všude je k zastižení jen vzácně a solitérně neboť je to teritoriální motýl. V Česku je zákonem chráněný, ale jeho populaci ohrožuje zejména likvidace plevelných dřevin (živnou rostlinou je pro něj především topol osika a topol černý) a přeměna lesů na stinné smrkové monokultury.

TIP: Zázrak krok za krokem: Jak se z housenky stane motýl

Nad hlavou nám kroužila káňata, v trávě se předváděl nádherně zbarvený sameček ještěrky obecné, ve výpusti dřímali raci a v mělké rybniční vodě postávaly lovící volavky popelavé. Čas plynul poklidně jako voda v mělké Říčce. Když se – po mnoha a mnoha hodinách – zableskl mezi stromy přilétající batolec, nastal poplach. A naše zkouška trpělivosti nakonec přece jen přinesla alespoň několik snímků…

Vzácná letní návštěva

Odborníci tvrdí, že batolci červení létají na rozdíl od batolců duhových vzácně i ve větších skupinách. My jsme při monitoringu tří lokalit v Moravském krasu pozorovali batolce červeného až na jednu výjimku (na jednom místě létali dva samečci) vždy jednotlivě. Naopak známý entomolog Josef Moucha pozoroval v polovině července 1951 v údolí Dobšinského potoka na středním Slovensku létat tisíce batolců duhových.

TIP: Vzácný motýlí klenot: Návrat jasoně červenookého

Batolec červený se vyskytuje velmi vzácně v údolních polohách v pobřežních a vlhčích listnatých lesích, především v nížinách a pahorkatinách (do 800 m n. m.). Jeho výskyt je lokální a ojedinělý; létá v červenci a srpnu. Určitě nebudu sám, kdo setkání s batolcem považuje za vzácný zázrak, za andělské zjevení, za nezapomenutelný zážitek, jehož obraz se hluboce a navždy vtiskne do paměti.

Batolec červený patří k ohroženým druhům naší přírody a vyžaduje plnou ochranu. Jeho úbytek způsobují především často nefunkční meliorační zásahy, regulace vodních toků a zejména v lužních lesích chemické ošetřování – to když lidé pokračují ve své pošetilé sysifovské snaze vyhubit „nezničitelné“ komáry.

Údolí řeky Teplé bylo součástí obory příslušející k hradu v Lokti, v níž mohl lovit jen král a loketský purkrabí. Známá pověst praví, že kolem roku 1350 tu termální pramen, Vřídlo, při lovu jelena objevil sám Karel IV. Díky mimořádným přírodním zdrojům a rozvinuté léčbě patří Karlovy Vary k předním místům na mapě světového lázeňství.

Lázeňské počátky

Jak zmiňovaná pověst vznikla, není známo, poprvé ji zaznamenal až humanista Kaspar Brusch z Horního Slavkova v roce 1542. Léčivé účinky karlovarské termální vody ale pravděpodobně neobjevil slavný panovník, lidé je znali už dříve. Jisté je, že Karel IV. zde dal zřejmě již kolem roku 1358 vybudovat lovecký hrádek a při něm komorní městečko, které se původně nazývalo Teplé lázně u Lokte, Warmbad či česky Wary. Roku 1370 je nadal městskými právy, za něž měli měšťané povinnost věnovat se službě nemocným a pečovat o návštěvníky. Vary tak byly od počátku městem lázeňským. 

TIP: Františkovy Lázně: Věčná stopa rakouského císaře Františka I.

Vřídlo mělo tři výtoky pro pitné a koupelové účely a také pro praní prádla a paření jatečního dobytka a drůbeže (pro značně neestetické účinky byly tyto činnosti v roce 1850 zakázány). Termální voda přitékala dřevěnými žlaby přímo do koupelí v lazebnách  a v lázeňských domech. Ty měly v přízemí ve velké síni dřevěné vany nebo bazénky nejčastěji čtvercového tvaru, kam se vstupovalo po schůdcích. Vedle nich stávaly lavice k odpočinutí po koupeli a k občerstvení. Pro větrání i ochlazování lázně (Vřídlo má 73,4 °C), bylo přízemí domů prolomeno velkými otvory s dřevěnými zástěnami. Po koupelích pacienti uléhali k oddechu v horních patrech. V polovině 16. století bylo ve Varech už na čtyřicet lázeňských domů a přibližně 200 koupelen v lazebnách. Město mělo vlastní lázeňské lékaře i lékárnu.

16. července 1969 ve 13:32 UT, odstartovala z Kennedyho kosmického střediska na Floridě raketa Saturn V s kosmickou lodí Apollo 11. Začala tak jedna z největších novodobých výprav lidstva – na povrch našeho nejbližšího souputníka, Měsíc.

Raketa Saturn V s Apollem 11 odstartovala ze startovacího komplexu 39 Kennedyho vesmírného střediska 16. července 1969 v 13:32:00 UTC (9:32:00 místního času). Posádku tvořili velitel Neil Armstrong, pilot lunárního modulu Edwin „Buzz“ Aldrin a pilot velitelského modulu Michael Collins.

Oběžné dráhy dosáhla po 12 minutách. Po jednom a půl obletu Země se v 16:22:13 UTC znovu na šest minut zapálil třetí stupeň Saturnu (S-IVB) a uvedl Apollo na dráhu k Měsíci. Za půl hodiny (od 16:49 UTC) astronauti přestavěli loď – s velitelským modulem se odpojili, otočili ho a připojili k lunárnímu modulu. Poté, v 17:49, odhodili nepotřebný třetí stupeň Saturnu.

Let k Měsíci trval tři dny. Navedení na dráhu k Měsíci bylo přesné, proto místo plánovaných čtyř korekcí dráhy astronauti provedli pouze jedinou asi v polovině cesty, 17. července v 16:17 UTC. O cestě vyprávěla posádka divákům v několika televizních reportážích – 17. července třikrát a počtvrté na druhý den. 19. července nad odvrácenou stranou Měsíce s pomocí motorů Apolla přešli na oběžnou dráhu Měsíce.

TIP: Malý krok pro člověka aneb Jak Apollo 11 dobylo Měsíc

Přistání lunárního modulu na povrchu Měsíce proběhlo dne 20. července 1969 ve 20:17:43 UT a první výstup na povrch Měsíce zahájili kosmonauti dne 21. července 1969 otevřením průlezu ve 2:39 UT. Neil Armstrong sestoupil na povrch přesně ve 2:56:15 UT.

Ve vzduchu je stále více dronů a zároveň přibývají i zbraně, s nimiž je možné udržet drony v patřičných mezích. Výrobce zbraní určených proti dronům DroneShield nedávno představil nový přírůstek, protidronovou pistoli DroneGun MkIII. Oproti dosavadním zbraním od DroneShield sice působí na kratší vzdálenost, výhodou je ale její velikost odpovídající pistoli.

DroneGun MkIII zneškodní dron na vzdálenost asi 500 metrů. Zasáhne ho sprškou elektromagnetického šumu, který naruší komunikaci dronu s operátorem a také případný přenos z kamery dronu. Zasažený dron buď přistane na zem anebo se vrátí na místo startu. Přenos z kamery je přerušen okamžitě po zásahu.

TIP: Dalekonosná puška Dronegun sestřelí otravný dron na 2 kilometry

Zbraň DroneGun MkIII je oproti svým předchůdcům lehčí a také menší. Váží necelé 2 kilogramy a lze ji snadno používat jednou rukou. Napájí ji baterie, která na jedno nabití vydrží jednu hodinu palby proti dronům. DroneGun MkIII je dostupná pouze pro americké vládní agentury, alespoň prozatím.