Belgie, která před válkou představovala šestou nejsilnější ekonomiku světa, měla přirozeně významný průmyslový potenciál. Blízkost fronty spolu s obavami z neloajality obyvatelstva však vedly německé orgány k rozhodnutí přesunout velkou část výrobních kapacit do vnitrozemí císařství. Spolu s nuceným nasazením asi 120 000 belgických dělníků na práce za hranicemi tato razantní opatření vedla k prudkému poklesu životní úrovně.

Předchozí část: Nezlomný národ: Okupace Belgie během první světové války (1)

Okupační správa navíc nárokovala měsíční válečné kontribuce ve výši 35 milionů franků. Kurs belgického franku proti říšské marce byl ovšem uměle upraven v německý prospěch. Zásobování v neposlední řadě komplikovala námořní blokáda dohodového loďstva zaměřená proti Německu, ale citelně zasahující také Belgičany.

Kdo pomůže? 

Od konce léta 1914 se na obou stranách fronty i v neutrálních zemích hovořilo o hrozbě hladomoru v Belgii. Mezi prvními na neutěšenou situaci reagoval finančník Émile Francqui (1863–1935), který se zasadil o vznik Národního komitétu pro pomoc a výživu (Comité national de secours et d’alimentation, CNSA). Díky svému vlivu a kontaktům mohl Francqui získat podporu řady osob v neutrálních zemích, především ve Spojených státech. Se souhlasem Němců i dohodových mocností tak začaly do zbídačené Belgie proudit dodávky potravin, oblečení, léků a dalších potřeb. Do podpůrných aktivit se zapojila také řada menších organizací.

V řadách komitétu na obsazeném belgickém území pracovalo přes 125 000 lidí. Ačkoliv CNSA logicky musel spolupracovat s okupační správou, v lidovém povědomí se stal symbolem národní jednoty a pasivního odporu. K dalším symbolům rezistence patřil kardinál Désiré-Joseph Mercier, jenž v době nuceného exilu krále a vlády představoval přední osobnost duchovního a politického života. Jeho vánoční pastorální dopis z roku 1914, nazvaný Patriotisme et Endurance (Vlastenectví a vytrvalost) kritizoval počínání okupačních orgánů. Mercier se dokonce neváhal vzepřít papeži, který vyzýval církev, aby v probíhající válce zachovala neutralitu. 

Proti okupaci!

Odpor proti německé správě měl různé formy. Mnoho lidí se snažilo řešit situaci útěkem do Francie či Nizozemí. Okupanti se pokusili zabránit útěku obyvatel do sousedního Nizozemí vybudováním plotu, který se táhl podél hranice v délce přes dvě stě kilometrů. K němu bylo zakázáno se přibližovat pod hrozbou zastřelení, v drátech navíc proudilo vysoké napětí. Při pokusu o přechod hranic během války zastřelily německé hlídky asi 300 osob, další dva až tři tisíce zahynuly přímo na drátech.

Přesto se 32 000 mužů podařilo dostat ze země a připojit se k belgické armádě bojující nadále po boku Francie a Velké Británie. Na obsazeném území působilo kolem tří stovek odbojových skupin zaměřených na sabotážní, zpravodajskou či převaděčskou činnost. Vycházely ilegální tiskoviny ve francouzštině a vlámštině. K nejaktivnějším a nejvýznamnějším patřila odbojová skupina Dame Blanche (Bílá dáma). Její jméno odkazovalo na legendu, podle níž pádu německého císařského rodu Hohenzollernů bude předcházet zjevení ženy v bílém.

Skupinu založil roku 1916 Walthère Dewé, který za druhé světové války zahynul v boji s nacistickou policií. Jeho lidé spolupracovali s britskou rozvědkou přes komunikační kanály v neutrálním Nizozemí. Většinově ale převažovaly formy pasivního odporu. Ačkoliv okupanti zakázali používání předválečných státních symbolů a slavení národních svátků, mezi lidmi se brzy objevila řada náhrad. Místo odznaků v národních barvách či s portrétem panovníka Belgičané používali například listy břečťanu.

Belgické memento

Rozsah represí proti belgickým civilistům během léta a podzimu 1914 neměl v evropském kontextu obdoby. Ani předchozí války 19. století na starém kontinentě nic podobného nepřinesly, snad s výjimkou napoleonské politiky vůči povstalcům ve Španělsku. Stejně tak masové transporty dělníků na nucené práce a stěhování celých průmyslových podniků Evropa dosud nepoznala. Šlo o nové praktiky totální války.

Události v Belgii se staly předmětem dohodové propagandy. Ta pochopitelně, i vzhledem k nedostatku informací z první ruky, zveličovala nebo uváděla nepřesnosti. Někteří němečtí politici a historikové proto v meziválečném období zcela popírali, že by v Belgii došlo k násilnostem na civilní populaci. Navzdory počátečním snahám dohodových diplomatů se nakonec německé válečné zločiny nestaly předmětem systematického vyšetřování.

TIP: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940

Nadčasový význam tragické belgické zkušenosti z let 1914–1918 tkví v tom, že předznamenala moderní války 20. století. Ukázala, jak rozsáhlých rozměrů může nabýt militarizace celé společnosti. Stala se dokladem toho, jak rozvoj dopravních a komunikačních technologií umožňuje provádět dosud nepředstavitelné systémové a demografické změny včetně masových deportací. O dvě dekády později tento potenciál moderní éry naplno využili nacisté, stejně jako Stalinův režim v Sovětském svazu.

Eliška Rejčka po celý život budila emoce. Byla krásná, milovala umění a dokázala sama podnikat. Zbořila snad všechny mýty, které o ženách panovaly. V českých zemích byla cizinkou, což ještě posilovalo její auru „femme fatale“. 

Cizinka v zemi i v rodině

Na svatbu a cestu do Čech se Eliška velice těšila, radovala se z vyhlídky, že se stane královnou. Jenže manželský život ji zklamal. Václav II. brzy po svatbě odcestoval do války a ani po návratu z vojenského tažení po své mladičké choti netoužil. Vzhledem k tomu, že byl o celých sedmnáct let starší, než jeho královnička, není se mnoho co divit. I na to, než bude moci užívat Václavovy komnaty na Pražském hradě, musela Eliška čekat celé tři roky. Až pět let po svatbě porodila svou jedinou dceru Anežku. A co horšího - pár dní nato se stala vdovou, když její manžel zemřel. 

A aby toho nebylo málo, její postavení se tím velmi zkomplikovalo. Sedmnáctiletá vdova krátce po porodu, cizinka v rodině i v zemi, neměla se svými nevlastními dětmi – šestnáctiletým následníkem trůnu Václavem, patnáctiletou Annou a třináctiletou Eliškou – jednoduché vztahy ani za života svého manžela. Po jeho smrti se situace ještě vyostřila, nicméně ani to nebylo nic v porovnání s tím, co mělo teprve přijít. 

Dvojnásobnou vdovou ve dvaceti

Mladý Václav se stal králem jako Václav III. Jenže, jak se ví, velmi brzy byl v Olomouci zákeřně zavražděn a o opuštěnou přemyslovskou korunu se strhly kruté boje. Nejdřív ji vlastnil manžel Eliščiny nevlastní dcery Anny Jindřich Korutanský, ten byl ale záhy sesazen a jeho místo zaujal Rudolf Habsburský. Aby získal i polskou korunu, oženil se. S kým? Přece s královskou vdovou Eliškou Rejčkou! 

Ani tentokrát však nebyla českou královnou nadlouho. Rudolf zemřel na úplavici necelých devět měsíců po svatbě. Zlé jazyky spekulují i o tom, že příčinou jeho smrti ve skutečnosti nebyla nemoc. Habsburkův organizmus prý zkrátka nevydržel soužití s mladou, temperamentní a láskychtivou Eliškou! 

TIP: Mocný Jindřich z Lipé: Nekorunovaný český král

Po manželově smrti se Eliščino vdovské věno, které pobírala už po Václavově smrti, zdvojnásobilo, a i když musela opustit trůn, zůstalo jí pět bohatých měst: Polička, Chrudim, Vysoké Mýto, Jaroměř a Hradec. Právě ten si ani ne dvacetiletá vdova vybrala za svůj domov. Uchýlila se sem v době, kdy trůn ovládl Jindřich Korutanský. 

Mohla se oddávat vzpomínkám a truchlení, na to byla ale příliš mladá, příliš chytrá a příliš činorodá. Pustila se do zvelebování svých měst - a v této době také potkala svou osudovou lásku, Jindřicha z Lipé.

Legendární spisovatel a zoolog Gerald Durrell v knize Amatérský přírodovědec napsal: „Přírodovědec je šťastným člověkem ze dvou příčin. Zaprvé ho naplňuje radostí každá částečka světa, jenž ho obklopuje, a má tedy daleko bohatší život než ten, koho příroda nezajímá. Zadruhé se svému koníčku může oddávat kdykoli a kdekoli, neboť bude stejně fascinovaně pozorovat, jak se příroda dere k životu uprostřed velkoměsta, jako nadšeně obdivovat rozmařilou nádheru tropického pralesa. Se stejným zaujetím a pohnutím může sledovat mohutná stáda na afrických planinách, jako třeba škvory na vlastním zahradním dvorečku.“ Přesně v tomto duchu se můžete nadchnout pro zdánlivě obyčejné živočichy naší české přírody.

Skokani s dvěma páry křídel

Na konci srpna a v září si na mezích a loukách můžete vychutnat muziku cvrčků polních. Z jedenácti druhů, které u nás žijí, si vyberme nejznámějšího – cvrčka polního (Gryllus campestris) z řádu rovnokřídlých. Je to hmyz s proměnou nedokonalou. Všežraví cvrčci polní žijí na mezích, travnatých stráních a suchých loukách. Sameček měří 18–27 mm, samička je zpravidla o nějaký milimetr větší.

Většina povrchu těla tohoto hmyzího druhu je černá se žlutou bází krytek a načervenalou zadní stranou stehen. Cvrčky zdobí dva páry křídel: první z nich jsou tzv. krytky (u samečků dlouhé 8–16 mm, u samiček 10–17 mm), druhý pár je ovšem pouhým pozůstatkem křídel. Cvrčci tedy nelétají, zato jsou skvělými skokany – třetí pár nohou je totiž speciálně uzpůsoben ke skákání.

Nelítostné souboje v trávě

Charakteristický cvrkavý zvuk vydávají pouze samečci, ačkoli entomologové připouštějí, že existují výjimky. Odborně se zvukovému projevu samečků říká stridulování. Jedno jejich křídlo je vybaveno zoubkovanou hranou (jakýmsi pilníčkem), kterou cvrček otírá o lištu druhého křídla. Tím rozechvívá tzv. harfu – rezonanční místo na křídle, které zvuk výrazně zesiluje. Samičky jsou naopak výborně přizpůsobeny k naslouchání. Na kolenou předních nohou mají speciální sluchový orgán a díky němu dokážou přesně určit, odkud stridulování přichází.

Cvrkání se zrychluje v závislosti na stoupající teplotě. Odborníci dokonce tvrdí, že někteří cvrčci jsou tak citliví na teplotu, že je možné odhadnout výšku teploty podle frekvence jejich stridulace. Obdobně je prý podle teploty možné odhadnout počet cvrččích zvuků za minutu.

Samečkové cvrčků polních ovšem nemuzicírují jen proto, aby své protějšky přilákaly k hrátkám do vyhrabaných komůrek. Zároveň si tak akusticky označují životní teritorium, o něž dokážou s jinými samci tvrdě a nemilosrdně bojovat. Pokud se do sebe cvrččí samurajové pustí kusadly, duel často končí smrtí jednoho z nich.

Samurajové bez známky strachu

Na sklonku léta můžete na strništích pozorovat také křečky polní (Cricetus cricetus), kteří jsou v jiných obdobích aktivní pouze za soumraku a v noci. Před příchodem chladných dní trojbarevní hlodavci horlivě shromažďují zimní zásoby, které do svých spižíren transportují v lícních torbách. Protože nemají času nazbyt, činí se i ve dne a jejich spižírna může ukrývat dva až čtyři kilogramy potravy.

Ještě v nedávné době byli křečci lidmi nemilosrdně pronásledováni jako škůdci. Od těch dob jich v naší krajině povážlivě ubylo a dnes jsou zákonem chráněni jako silně ohrožený druh. Preferují obilné lány a milují pole s vojtěškou. Jejich poměrně velké nory nepřehlédnete, ani nezaměníte: vedou kolmo do země, a jsou hluboké často až dva metry. Obsahují spižírny, jemně vystlanou ložnici a několik záchodů. Zoologové se domnívali, že křečkové jsou zapřisáhlými samotáři, ale moderní telemetrický výzkum prokázal, že se naopak běžně navštěvují.

TIP: Jeden partner na celý život: Tajemství věčné lásky hrabošů prériových

Tito zhruba půl kilogramu těžcí hlodavci jsou neohroženými bojovníky, a když nemají možnost úniku, postaví se klidně i traktoru! Vztyčí se na zadní, nafouknou lícní torby, aby nepříteli připadali větší, skáčou do výšky, prskají a vyhrožují. Svými zuby dokážou velmi bolestivě zranit. Jejich samurajská neohroženost je však při setkání například s velkými psy často stojí život. Na jaře samečkové nemilosrdně bojují o samičky a dokážou se při tom dokonce i vzájemně vykastrovat!

Znáte někoho z Bielefeldu? Byli jste někdy v Bielefeldu? Znáte někoho, kdo někdy byl v Bielefeldu? Pokud je vaše odpověď 3× záporná, jde o nesporný důkaz, že Bielefeld, německé město s více než 300 tisíci obyvateli a osmisetletou historií, ve skutečnosti neexistuje. Alespoň tedy podle zastánců tzv. Bielefeldského spiknutí. 

Bielefeldské spiknutí je internetový mem, rozšířený především mezi německými uživateli internetu. Jde o parodii na množství konspiračních teorií. Celý vtip je založen na tom, že reálně existující německé město Bielefeld ve skutečnosti neexistuje a jeho existence je jen fámou. Vtip byl poprvé rozšířen v roce 1994 na internetovém fóru Achimem Heldem, toho času studentem informatiky na univerzitě v Kielu. S neexistujícím Bielefeldem je spojeno množství bizarních historek – vytvořila jej prý tajemná entita označovaná jako „Oni“ a je místem kam mizí světové celebrity Elvisem Presleym počínaje a Kurtem Cobainem konče.

TIP: Chcete bydlet ve Švýcarsku? Úřady vám přispějí půl druhým milionem

Vousatý vtípek se nyní rozhodla využít bielefeldská radnice. Pokud se někomu podaří prokázat, že Bielefeld skutečně neexistuje, vyplatí mu radnice rovný milion eur. Svůj nezvratný důkaz v psané, filmové či obrazové formě je třeba radním doručit do 4. září. 

A mimochodem, pokud snad náhodou znáte někoho z Bielefeldu, někdy jste v něm byli, či znáte někoho kdo jej navštívil, je jasné, že jste součástí spiknutí. Podobné hlasy tudíž nikdo nemůže brát vážně. Všichni přece ví, že Bielefeld neexistuje!

Nejstarší typ ochrany používaný už za první světové války představoval homogenní ocelový pancíř. Zpočátku dosahoval tloušťky jen pár milimetrů a kryl osádku primárně před pěchotními zbraněmi. Postupně se zesiloval a dokázal odolávat i protitankovým dělům či tankovým kanonům nepřítele. 

Pancíř proti granátu

Záhy konstruktéři zjistili, že účinnost pancéřování lze vedle prosté síly navýšit i vhodným tvarováním a sklonem desek. Příchod kumulativních zbraní ve 40. letech nicméně učinil homogenní pancéřování zastaralým. Kumulativní munice dokáže koncentrovat energii vzniklou explozí do určeného směru pomocí dutiny ve výbušnině, přičemž vzniklý paprsek penetruje i silný ocelový pancíř.

Mezi první sériově vyráběné kumulativní zbraně se zařadil německý panzerfaust či americká bazuka. Tankisté se proti nim bránili improvizovaným představným pancířem v podobě pytlů s pískem nebo pásových článků rozmístěných na povrchu vozidla. Američané se pokusili i o systematičtější řešení, když na shermanech testovali vrstvený pancíř složený z křemene mezi dvěma ocelovými deskami. 

Proklatě odolný sendvič

„Sendvič“ s oxidem křemičitým uvnitř se skutečně osvědčil. Křemen je totiž tvrdý a křehký, takže se na rozdíl od oceli při nárazu plasticky netvaruje. Po zásahu projde kumulativní paprsek vnějším pancířem a dostane se do křemenné vrstvy, kterou rázové vlny roztříští. Vzniklé kousky nalétávají do paprsku, čímž ho ztlumí nebo úplně vyruší. I přes slibné výsledky konstruktéři tento princip kupodivu v 50. letech ignorovali a křemenná vrstva se poprvé v masové produkci objevila až roku 1969 na sovětském T-64A.

Sestává z vnitřní a vnější ocelové vrstvy, mezi nimiž se nachází hliníková schránka vyplněná keramickými destičkami zalitými plastickou hmotou. Zatímco tvrdá keramika po zásahu oslabí kumulativní paprsek či rozbije podkaliberní průbojné střely, pružný plast se postará o rozptýlení rázových vln. Jako první se toto pancéřování objevilo u amerických tanků M1 Abrams a britských Challenger 1.

Ukázalo se jako natolik odolné, že obdobné vrstvené pancíře – vylepšené o modernější materiály – dnes využívají takřka všechny tanky. Chobham prošel v 80. letech omlazovací kúrou, kdy Britové pro Challanger 2 vyvinuli pancíř zvaný Dorchester, zesílený uhlíkovými a skelnými vlákny. To Američané u nové generace abramsu zvané M1A2 nahradili keramiku deskami z ochuzeného uranu, které obrněnci sice dávají bezkonkurenční odolnost (jsou 2,5–5× pevnější než ocel), avšak navýšili váhu stroje až na více než 64 t. Podle některých zdrojů tak u posledních sérií tohoto tanku konstruktéři raději použili lehčí desky z karbidu křemíku.

Účinný, ale těžký 

Konstruktéři německého Leopardu 2 se rozhodli místo chobhamu sáhnout po levnějším komorovém pancíři, který principiálně navazuje na představný pancíř druhoválečných obrněnců. Zřejmě sestával ze sendviče ocel–plast–ocel a posléze byl zodolněn na standard chobhamu, byť se Němci pravděpodobně vyhnuli keramice náročné na údržbu. U mnoha nejmodernějších tanků výrobci přesné složení pancíře tají, aby potenciálním nepřátelům neposkytovali návod na jeho penetraci a nepomáhali konkurenci.

Příkladem může být italský tank Ariete, o jehož ochraně se ví pouze to, že kombinuje ocel a kompozit. Také Izraelci pečlivě střeží tajemství pancíře tanků Merkava. Pokrokovou vrstvenou ochranou (zřejmě z oceli, kompozitů a laminátů) se může pochlubit francouzský Leclerc. Jeho modulárně řešené pancéřování totiž umožňuje snadno a rychle vyměnit poškozenou část za novou nebo celé pancéřování za modernější, a to v polních podmínkách. Přes své jednoznačné přednosti mají vrstvené pancíře i několik nectností, přičemž ta hlavní spočívá ve značné tloušťce.

Dokončení: Od oceli k antiraketám: Jak funguje ochrana tanků? (2)

Vnější kovová vrstva musí být sama o sobě dost silná k odražení některých typů průbojné munice, prostřední vrstva pak má brzdit postup ničivého potenciálu protitankové střely dovnitř tanku. A to minimálně do té míry, aby nepronikla vnitřní ocelovou vrstvou. Obecně lze říct, že armády od současné generace vrstveného pancéřování očekávají odolnost vůči starším typům pancéřovek a podkaliberní munici ráže 90–100 mm, což vyžaduje sílu „sendviče“ 200–300 mm. To znamená také velkou hmotnost, pro kterou lze vrstvený pancíř umístit jen v partiích tanku s nejvyšší prioritou ochrany. 

Horké Jupitery, tedy plynní obři, kteří obíhají svou hvězdu v těsné blízkosti a jsou k ní přivráceni stále stejnou stranou, nás nepřestávají udivovat. O to víc, že ve Sluneční soustavě žádnou takovou planetu nemáme. Horkých Jupiterů dnes známe stovky a mohou mít různé velikosti, oběžné dráhy, i teploty, které jsou z našeho pohledu vždy extrémní.

Dylan Keating z kanadské McGill University a jeho spolupracovníci ale zjistili, že 12 různých horkých Jupiterů, které zkoumali, mají na svých odvrácených stranách od hvězdy překvapivě stejné teploty. Vědci tam u všech zkoumaných horkých Jupiterů odhadli teplotu kolem 800 °C.

Déšť kamení

Pro astronomy to bylo dost šokující. Týká se to totiž horkých Jupiterů, které dostávají od své hvězdy dost rozdílné množství záření. Jejich teploty na straně přivrácené ke hvězdy se velmi liší, v nejextrémnějším případě o téměř 1 700 °C. Přesto mají jejich odvrácené strany teploty vždy kolem 800 °C.

TIP: Předpověď počasí na exoplanetě HAT-P-7b: Oblačno, občas rubíny nebo safíry

Badatelé se domnívají, že stejné teploty na odvrácených stranách horkých Jupiterů souvisejí s tím, že se tam vyskytují mračna velmi podobného složení. Podle nich jde o oblaka tvořená výpary minerálů a hornin, které ze Země známe obvykle v pevném skupenství. Podle všeho tam dochází ke kondenzaci těchto par v oblacích a v důsledku toho tam prší kameny.

Robotická ZOO se úspěšně rozrůstá. Švýcarská společnost ANYbotics v těchto dnech představila novou a vylepšenou variantu svého čtyřnohého kráčejícího robota, která nese jméno ANYmal C. Díky svým končetinám se robot může pohybovat v komplikovaném terénu, včetně sutin nebo třeba schodiště.

Životním prostředím robota ANYmal C by měly být továrny a další průmyslová zařízení, jako například plynové generátory. Jeho hlavním úkolem tam budou kontroly a monitorování takových zařízení. Kráčející robot může být ovládán dálkově lidským operátorem anebo se může pohybovat autonomně.

TIP: Boston Dynamics oslavili brzké zahájení prodeje robotickým spřežením

50-kilogramový robot je odolný vůči prachu i vodě. Jeho navigaci zajišťuje soustava senzorů, včetně LiDARu, optických a termálních kamer, LED osvětlení, a také detektorů plynů. Anymal C může kráčet rychlost 1 metru za sekundu. Energii mu dodává baterie, která po jednom nabití vydrží asi na 2 hodiny provozu. Když se výdrž baterie chýlí ke konci, tak robot autonomně vyhledá nabíjející stanici a dobije si baterii. 

Za posledních 100 let stoupla hladina moří průměrně o 20 cm. Pokud se bude situace vyvíjet stejným tempem a nepřijmeme potřebná ekologická opatření, lze nárůst o dalších 20 cm očekávat již v průběhu následujícího půlstoletí. Hrozba zaplavení či úplného potopení se ale zdaleka netýká jen malých bezvýznamných ostrovů uprostřed oceánu. Zhruba třetina populace planety – tedy přes 2,5 miliardy lidí – totiž žije ve vzdálenosti do 100 km od pobřeží. 

Nedávný výzkum badatelů z newyorského Institute for Demographic Research ukázal, že smrtící povodně vyvolané globálním oteplováním potenciálně ohrožují asi 634 milionů osob. Záplavy i poklesy půdy vedoucí k postupnému potopení zůstávají strašákem pro řadu pobřežních metropolí, počínaje japonskou Ósakou přes čínskou Šanghaj až po New York. Devět z deseti největších měst světa (výjimkou je Rio de Janeiro) se nachází na hranici oceánu.

Jakarta mizí z map 

Nejhoršímu ohrožení čelí indonéská Jakarta s víc než 30 miliony obyvatel a druhá největší městská aglomerace na světě. Za posledních 30 let se tam hladina moře zvedla o 3 metry a nebezpečný vývoj pokračuje: Město se potápí dál, v některých částech až o 25 cm ročně. Příčinu však nelze spatřovat jen v globálním oteplování – důvodem je také poloha metropole: Stojí totiž na bažinaté půdě a navíc skrz ni protéká hned 13 řek. 

Podle mnoha odborníků ovšem hraje nejvýznamnější roli fakt, že většina jakartských domácností nemá přístup k dodávkám městské vody a spoléhá se na studny. A právě odčerpávání podzemních zdrojů katastrofální situaci ještě zhoršuje: Vede totiž k dalším propadům půdy. Ve městě navíc v daném ohledu neexistují prakticky žádné regulace a administrativa nerozlišuje, zda vodu čerpají běžní obyvatelé, nebo velká obchodní centra. 

Indonéský prezident Joko Widodo nyní oznámil stěhování hlavního města z přelidněné a znečištěné Jakarty na indonéskou stranu ostrova Borneo. Aktuální návrh podle hlavy státu vychází z detailních studií. Jako nejpříhodnější poloha pro novou metropoli jeví provincie Východní Kalimantan, konkrétně oblast mezi okresy Penajam Paser a Kutai Kartanegara. Podle dřívějších prohlášení vlády by přesun administrativní metropole mohl trvat až deset let.

Zeď, nebo zmírňování? 

Aby se podařilo nejhorší scénáře zvrátit, je podle odborníků v prvé řadě nutné zajistit pro obyvatele metropole alternativní dodávky pitné vody a zabránit dalšímu zvyšování hladiny. Ve hře je sice hned několik inženýrských projektů, otázkou však zůstává, kdy a s jakým výsledkem se je podaří spustit. 

Velké naděje se vkládaly do vybudování 32 km dlouhé zábrany v Jakartském zálivu. S výstavbou umělé laguny přezdívané Great Garuda, v přepočtu za 900 miliard korun, by pomohlo Nizozemsko a Jižní Korea a výsledkem mělo být snížení hladiny a odpuštění části městských řek. Opatření sice problém neřešilo definitivně, usnadnilo by však zvládání častých povodní. Loni v prosinci nicméně indonéská vláda oznámila, že se projekt ruší. Jak uvedl specialista Adang Saf Ahmad, místo stěny přijdou ke slovu „minimalistické kroky“ ve zmírňování záplav. V současnosti není jasné, co konkrétně to znamená, ale podle Ahmada sleduje vláda jediný cíl – „udržet Jakartu mimo povodně“.

Balancování na hraně 

Podle některých specialistů by navíc umělá zeď za velké peníze jen na 20–30 let oddálila nevyhnutelné, tedy kompletní potopení města. Jak vysvětluje nizozemský hydrolog Jaap Brinkman: „Existuje pouze jediné řešení, a to naprostý zákaz čerpání podzemní vody.“ Přijmout tak restriktivní opatření indonéské úřady váhají, podle odborníků jim však mnoho času nezbývá. Heri Andreas, specialista na propady půdy z Institut Teknologi Bandung, tvrdí, že je úplné potopení Jakarty naprosto reálné: „Podle našich výpočtů bude do roku 2050 asi devadesát pět procent města pod vodou.“ 

TIP: Ohrožená planeta: Kdo jsou největší hříšníci světa

Zatím se metropole dál nezadržitelně noří pod hladinu a balancuje na hraně katastrofy, kterou může spustit v podstatě cokoliv – náhlé protržení hráze, extrémní bouře, ale i dlouho trvající silné deště. Pokud by některá ze zmíněných situací v tuto chvíli nastala, oběti na životech by se počítaly ve stovkách tisíc.

Země je v současnosti jedinou známou planetou, na níž existují podmínky prokazatelně dlouhodobě udržitelné pro životní formy. Mohla by ale podobná planeta existovat za hranicemi Sluneční soustavy? Vědci věří, že ano.

První exoplaneta byla objevena až v roce 1988, pak se ale s planetami za hranicemi Sluneční soustavy doslova roztrhl pytel. V dnešní době astronomové znají již přes 4 100 a s jejich rostoucím počtem se zvyšují šance, že některé z nich budou velmi podobné Zemi. Otázkou je, jak takové planety poznat.

Pokud je v okolním vesmíru, řekněme v blízkých oblastech Mléčné dráhy, nějaká mimozemská civilizace, není vyloučeno, že i oni hledají planety vhodné k životu. Jak by ale astronomové takové civilizace viděli z velké dálky naši Zemi? Poznali by ze svých pozorování, co je Země zač?

Země pohledem z vesmíru

Tým amerického institutu California Institute of Technology se to rozhodl zjistit. Začali tím, že si pořídili 10 tisíc snímků amerického satelitu Deep Space Climate Observatory, který zkoumá kosmické počasí a pozoruje Zemi z odstupu. Pak tyto snímky zpracovali a upravili tak, jak by bylo vidět Zemi z dálky naši přístroji a metodami.

TIP: Pravděpodobnost, že je Země obyvatelnou planetou, je jen 82 %. Cože?

Náročné analýzy ukázaly, že by mimozemští astronomové mohli díky pozorování změn světelného záření a odrazivosti povrchu Země odvodit, že na Zemi jsou kontinenty a mraky. Jejich stopy ale nejsou nijak zvlášť zřetelné. Poznatky z tohoto výzkumu by teď mohli využít astronomové, kteří pátrají po planetách podobných Zemi v našem okolí.

V dnešní době je často slyšet o 3D biotisku, kterým je možné vytisknout malé kousky lidského těla z živé tkáně. Je to velmi slibná technologie, ale stále ještě potřebuje doladit a vychytat mouchy. S novou metodou švýcarských a nizozemských vědců je 3D biotisk mnohem rychlejší a tím pádem i mnohem praktičtější, než dřív.

Současný 3D biotisk je obvykle podobný jiným typům 3D tisku tím, že tiskárna postupně tiskne vrstvu za vrstvou. I jednoduché a malé objekty tímto způsobe vznikají dlouhé hodiny nebo i dny. Novým postupem je možné biotisknout „součástky“ lidského těla za pár sekund. Metodu je možné využít k 3D biotisku objektů do velikosti několika čtverečních centimetrů. Může jít například o srdeční chlopeň nebo meniskus.

TIP: Za jak dlouho budeme tisknout nové tváře na 3D biotiskárnách?

V tomto případě pracuje biotiskárna s laserovým paprskem, který prochází speciálním hydrogelem citlivým na světlo. Tento hydrogel je plný lidských kmenových buněk, které zajistí, že vznikne doopravdy živá tkáň. Ozáření laserem způsobí, že hydrogel v těchto místech ztvrdne a během několika sekund z něj vznikne požadovaný 3D objekt. Kmenové buňky 3D biotisk v pohodě přežijí a mohou dál růst. Tvůrci nové metody věří, že by mohla vést až k průmyslové výrobě lidských tkání.