Mořské dno ukrývá pozoruhodné věci. V Baltském moři vydalo perfektně zachovalý vrak renesanční lodě. K objevu došlo už vlastně v roce 2009, kdy se vrak objevil na sonaru švédských vědců. Nedávno se k vraku dostali britští mořští archeologové a prozkoumali ho pomocí podmořských robotů.

Loď se podle všeho potopila v 15. nebo na počátku 16. století. Vrak je z valné části zachovalý. Na palubě jsou ještě děla, z nichž některá jsou stále ještě v palebných pozicích, jako by měla každou chvílí vystřelit. Na palubě lodi je i malý člun, který sloužil k přepravě posádky mezi lodí a pevninou.

TIP: Hlubiny Černého moře vydaly nejstarší známý kompletní vrak lodi

Objevená loď pochází z doby Kryštofa Kolumba a Leonarda Da Vinci. Podle odborníků je vzhledem ke svému stáří po pěti stoletích na mořském dně výjimečně zachovalá. Klíčovou roli v tom zřejmě sehrála chladná, a zároveň jen málo slaná voda Baltského moře. Vypadá téměř jako kdyby se potopila včera.

Prohibice. Slovíčko, které otřáslo Spojenými státy v roce 1920. Absolutní zákaz prodeje, distribuce i pití alkoholických nápojů. Na většině území vydržel dlouhých třináct let a někde i déle. Cíl byl jediný, snížit u občanů závislost na alkoholu, eliminovat kriminalitu a posílit práceschopnost zaměstnanců. Všechno to zní pochopitelně. Kdo by nechtěl pro svoje občany udělat krok k lepšímu životu? Kdo by nechtěl, aby jeho občané byli zdravější a výkonnější? Přesto se prohibice zařadila mezi jeden z největších neúspěchů v historii Spojených států.

Dva tábory

Problémy s alkoholem stále sílily. Hrdlem Američanů protekly vskutku nekonečné listry whisky, burbonu i levných kořalek. Každému střízlivému bylo jasné, že podobná situace nemůže vydržet dlouho. Katolické organizace toužily po morálce a uvědomělém životě. Otěží protestů se ale nejvíc chytily nespokojené ženy, které už nebavilo dál snášet tyranii svých opilých manželů a otců. Víc, než o okázalé křesťanské modlitby stály jednoduše o klid v rodině a možnost vychovávat svoje děti ve zdravě smýšlejícím prostředí. Jako po dešti se zakládaly spolky na podporu alkoholového zákazu.

První návrh prohibičního zákona ale hlasováním neprošel. Národ se rozdělil na takzvaně suché, kteří byli pro naprostý zákaz alkoholu, ti druzí si říkali mokří a popíjet chtěli dál. Nutno ale podotknout, že to nebyli jen opilci! Často sem patřili taky slušní pánové, kteří si ale rádi dali k doutníku sklenku whisky nebo k obědu lahev piva. Ženské spolky se však postupně prosazovaly nejprve u soudů, ale i v kongresu byl jejich hlas stále silnější. Po šesti letech práce si konečně mohly mnout ruce nad vítězstvím. Prohibiční zákon vstoupil v platnost 17. ledna 1920.

A co teď? 

Na celém území Spojených států bylo tedy zakázáno vyrábět, prodávat a konzumovat alkohol. Palírny a lihovary byly uzavřeny a jejich výrobky zničeny. V amerických kanalizacích protékal alkohol za miliony dolarů. Že by bylo rázem po problému? Opak je pravdou. Ohromným tepem totiž rostl nelegální obchod. Alkohol se vyráběl dál, často v improvizovaných palírnách. Jeho kvalita bývala velmi nízká brzo přišly další nevyhnutelné dopady. Velký počet slepých nebo dokonce mrtvých! Na otravu nekvalitním alkoholem v době prohibice zemřelo více než deset tisíc lidí!  Stoupl také počet nezaměstnaných, protože ti, kteří pracovali v lihovarech nebo expedičních firmách, byli rázem bez místa. Lidé, kteří nechtěli riskovat slepotu, ale zároveň je nebavila střízlivost, sahali stále častěji po drogách.

Pašeráci a mafiánské gangy byly tou dobou také na vzestupu a zrodilo se pověstné americké podsvětí. Pokoutně získaného alkoholu si každý považoval a začali pít i ti, kteří by si dříve na něco ostřejšího ani nevzpomněli. Pravidlo bylo jasné – pokud chcete patřit k lidem sledujícím módní trendy, pití alkoholu je nezbytnost! Bouřili se také katoličtí přistěhovalci. Irové si rádi dali pivo, jižani zase nechtěli přijít o víno, východní Slované se odmítali vzdát svých tradičních pálenek. Jedno ale bylo společné všem – odříkaného chleba největší krajíc. A v tomto případě za cenu mnoha lidských životů.

Dlouhé prsty americké mafie

Rozbouřených společenských reakcí a pofidérních pašeráků se velice šikovně chytili američtí mafiáni. Ti se do té doby zaměřovali pouze na hazard a prostituci, ale tady se naskytla jejich nová příležitost. Díky konexím a šikovným spolupracovníkům se jim brzo podařilo získat mnoho odběratelů. Pověstné gangy fungovaly skvěle hlavně v Chicagu – město je nedaleko kanadských hranic a k alkoholu tak mělo velice blízko. Rum se zase vozil z Karibiku. Nejen na hranicích, ale taky ve městech sice fungovala prohibiční policie a mnoho lidí se podařilo při pašování zatknout, ale přece jen. Takový mafiánský úplatek není radno odmítnout.

Prodejem alkoholu se dalo vydělat doslova jmění. Jen sám Al Capone za jeden rok dokázal v této branži vydělat přes 60 milionů dolarů! A navíc panovala hospodářská krize – díky nezdaněnému alkoholu přicházel stát každý rok o 3 miliardy dolarů. 

Napijme se z plna hrdla

Stále častější masakry mezi gangy, zvýšená kriminalita a korupce vedly k otevřeným protestům, tentokrát proti prohibici. Dennodenně se ozývaly názory, že celý tento zákon je nesmyslný a kontraproduktivní. Hlasy odpůrců alkoholu den ode dne slábly. Dva prezidentští kandidáti si dokonce dali zrušení prohibice do svých volebních kampaní! Prezident Roosevelt podepsal první zmírňovací opatření už v březnu roku 1933. Tehdy si směli lidé poručit nápoje s alkoholem do necelých 5 %. Po podepsání zákona prý pronesl: „Teď je dobrý čas na to dát si pivo!“ 5. prosince téhož roku byl potom přijat dodatek k ústavě, který prohibiční zákon rušil.

TIP: Alkohol v lidských dějinách: 5 osudových kapitol z historie pijáctví

Je to až úsměvné, ale opětovné povolení konzumace alkoholu vyřešilo v americké společnosti mnoho problémů. Nezaměstnanost rychle klesala, opět se otevíraly palírny, které ve velkém přijímaly zaměstnance. Moc mafiánských skupin také postupně slábla, byť jen na chvíli, protože zanedlouho se přeorientovaly na tvrdé drogy. Hned další rok si mohla státní kasa připsat více než 500 miliard dolarů za zdaněný alkohol. Část peněz pak využila k léčbě a boji se stále přítomným alkoholismem. Některé americké státy si ale zákaz popíjení udržely. Například prohibice v Mississippi byla zrušena až v roce 1966! 

Moderní deskové hry představují fenomén. Zatímco historií prověřené klasiky jako šachy a go mají pevné jádro fanoušků, jejich antická strohost z nich nedělá právě ideálního společníka pro skupinu dobře naladěných kamarádů u piva či pro rodinu, jež si chce užít chvíle strávené pohromadě. Milovníkům kolektivní zábavy dlouhé roky nezbývalo než sáhnout po Monopolech nebo po silně inspirované české verzi známé jako Sázky a dostihy. Trvalo až do 80. let minulého století, než si celého neobjeveného kontinentu někdo povšiml. 

Dnes, po neskutečné „deskoherní“ explozi, která se odehrála počátkem nového tisíciletí, je nový kontinent z velké části objeven: Má svoje milované ikony, jež se hrají stále dokola, ideové války, zatracované nedodělky a také hvězdné autory, z nichž jediný úspěšný titul dokázal udělat dolarové milionáře. Firma Research and Markets předpovídá, že v roce 2023 dosáhne hodnota trhu s deskovými hrami 12 miliard dolarů. Jde sice jen o desetinu částky, kterou má ve stejném období zaznamenat trh s počítačovými hrami, pokud ovšem uvážíte, že pro hraní „deskovky“ nestačí si jen o samotě zapnout počítač, jedná se o ohromný úspěch. 

Deskové hry jsou populární i přesto – nebo právě proto –, že vyžadují nemalou duševní energii: Je třeba přečíst pravidla zachycená často na desítkách stran, zapamatovat si je, najít si čas na setkání s jinými lidmi a tato pravidla je zas naučit. Zůstává vlastně s podivem, že se deskovým hrám v době pasivní zábavy tak daří. 

Něco pro každého

Chcete budovat zahrady, železnice nebo pěstovat víno? Můžete. Hodláte prolézat hluboké podzemní nory a masakrovat v nich skřety a draky? Do toho. Toužíte vést coby německý generál „bleskovou válku“ na východní frontě nebo nahánět partyzány v džunglích Kolumbie? Užijte si to. A co chránit svět před šířením smrtelných nemocí? Není problém. Můžete si dokonce zvolit experiment v podobě vyšetřování vražd, vzniku molekulárního života před miliardami let nebo simulace vývoje lidské řeči od pravěkých dob. Nic není nemožné. Deskové hry dnes zahrnují tak široké spektrum témat, že neexistuje nikdo, kdo by si nemohl vybrat podle chuti. 

„V posledních dvaceti letech jsme zažili obrovský pokrok. Z deskovek se stává v podstatě mainstreamová rodinná zábava, jak to známe ze sousedního Německa. Zatím sice za sousedy pořád zaostáváme, ale deskovky hraje čím dál víc lidí,“ myslí si Martin Hrabálek z vydavatelství REXhry. S tím souhlasí i Michal Ekrt z nakladatelství Blackfire: „Obrovsky narostl počet her, které se lokalizují a dostávají se na český trh. Objevila se spousta specializovaných prodejen, nabízejících zákazníkům pomoc s výběrem. Navíc dokážou obstarat ty nejlepší hry z celého světa, jež se třeba nikdo nerozhodl lokalizovat, takže nezávisejí na českých distributorech.“ 

Podle Ekrta dnes lidé také mnohem přesněji vědí, co chtějí: „Zákazníků je víc a jsou vzdělanější, mají přístup k informacím na internetu, kde vzniklo množství blogů, koná se také víc festivalů. Hry typu Dixit, Dobble nebo Krycí jména už zná skoro každý.“

Stovky a tisíce

Německo je pro deskové hry zemí zaslíbenou. Každoročně se tam koná největší festival tohoto druhu na světě: Loni na něj do Essenu zamířilo 190 tisíc lidí a číslo každý rok roste. Jedná se o vyvrcholení sezony – už proto, že vydavatelé na akci tradičně křtí nové hry a uvádějí je na trh. Loni takto předvedli přes 1 400 titulů a další stovky krabic představili na americkém Gen Conu. Doslova v přímém přenosu pak mohou sledovat, jak velký zájem panuje, a také odhadovat, jak si která deskovka povede. 

Samozřejmě, zájem v Essenu nepředstavuje vždy stoprocentně spolehlivý barometr a roli hrají i chutě dané země. „Není problém získat licenci zahraniční hry – problém je s ní potom zaujmout Čechy. Ne vždy lze popularitu cizího titulu přenést na český trh a také obráceně se občas přihodí, že se daná hra těší daleko větší oblibě lokálně než globálně. Třeba her ze sérií Brainbox a Bang! se u nás prodalo vzhledem k velikosti trhu obrovské množství,“ vysvětluje David Rozsíval ze společnosti Albi. 

Menší, levnější hry vládnou světu. Je snadné je sbalit na cesty nebo do hospody a lehce je pochopí i ti, kdo se jinak v podobné zábavě příliš nevyžívají. Podle vydavatelů lze o úspěchu mluvit, pokud se těch menších prodají v Česku desítky tisíc kusů. Nemá-li ovšem hra už v prvních měsících dobrý start, nejspíš brzy zapadne.  

Na trh vstupují kolosy

Ačkoliv trh roste, zvyšuje se současně i přetlak nabídky, byť se do češtiny přeloží jen zlomek toho, co na světě každoročně vychází. „Podobně jako u PC her spadne často novinka za dva či tři měsíce do slev a postupně trh opustí. Vychází jich v poslední době tolik, že obchodníci ani zákazníci nemají šanci se zorientovat, a mnoho her, i když jsou třeba dobré, si zkrátka své fanoušky nenajde,“ objasňuje Michal Ekrt. A Martin Hrabálek souhlasí: „Popravdě, spousta kvalitních her zůstane spíš zapomenuta. Pokud dnes titul nenabízí pěknou grafiku, má to většinou těžké. I když existují výjimky. Je pár skutečně dobrých a úspěšných her, které postrádají hezký háv – třeba Mars: Terraformace. Tomu se velmi daří.“ 

Graficky uměřené deskové hry s dřevěnými komponenty mají nyní těžký život. V posledních pěti letech se totiž objevil nový fenomén: kolosální produkce. Obrovité, až devět kilogramů vážící bedny plné dokonalých miniatur, stovek karet a herních plánů, jež obvykle zaberou celý jídelní stůl, představují velké lákadlo. Vizuální orgie však také něco stojí – obvykle je třeba si připravit dva až čtyři tisíce korun. Dřív by většina hráčů nebyla ochotna podobnou částku za „pouhou“ deskovku dát. Ale časy se mění. 

„Trend u náročných her je zkrátka takový, že se obsah krabic nafukuje a zkvalitňuje a úměrně tomu rostou i ceny. Vydat v češtině třeba Gloomhaven by bylo ještě před pár lety nemyslitelné, ale nyní trh vyspěl natolik, že i taková hra u nás může vyjít a zabodovat. Samozřejmě však podobné tituly tvoří jen zlomek naší celkové produkce,“ uvádí Rozsíval z Albi. Pokud se takových her prodají dva tisíce, dá se prý mluvit o úspěchu. 

Zlatý věk dorazil

Podle mnoha publicistů žijeme ve zlatém věku deskovek, na který se bude za několik desetiletí vzpomínat. Kdysi se moderní hry dělily na „eurovky“, vyzbrojené chytrými mechanikami, a tedy i náročné na přemýšlení, a „ameritrash“, kde vládne náhoda, konflikty a divoké vrhy kostkou. Dnes obě kategorie téměř splynuly a neustále vznikají nové a nové způsoby, jak si hrát. Některé hry jsou na „jedno použití“: S tím, jak procházíte různými scénáři, lepíte na herní plochu nálepky nebo trháte karty zemřelých postav, aby se už nemohly vrátit – což přináší skutečně bolestivé okamžiky lidem, kteří své poklady opatrují. Jiné hry přišly s tím, že jsou komponenty v každé krabici namíchané náhodně, takže žádná není stejná.  

TIP: Predátoři zelených stolů: Jak se žije profesionálním hráčům pokeru

Zatím poslední výkřik představuje snaha zapojit do akce mobilní aplikace. Některé z nich pouze přenášejí na počítač nudné propočítávání, jiné se naopak stávají nedílnou součástí herního plánu, protože k němu přidávají virtuální mapy. David Rozsíval je přesvědčený, že tady leží budoucnost hraní: „Pořád se skloňuje, že všechno bude digitální a hry si o to vyloženě říkají. Ale já tomu nevěřím. Digitální a stolní hry si nekonkurují. Naopak se spíš dobře doplňují. A podle našich prodejů budou mít všeobecný úspěch hlavně tituly, u nichž se pobavíte, netrvají moc dlouho a jsou společenské ve smyslu komunikace se spoluhráči. Sázím na všelijaké párty hry, kvízové hry a podobně.“ 

Padesát let po přistání amerických astronautů na Měsíci se NASA podle všeho konečně rozhodla, že se tam vrátí. Zatím ale stále zůstává záhadou, čím se tam vlastně Američané budou zabývat. Představitelé NASA tvrdí, že by první let jejich astronautů na Lunu rozhodně neměl být jenom efektní demonstrační misí.

Jízdní řád už NASA zveřejnila. Američané by měli přistát na Měsíci v roce 2024, což je docela brzy. Už dnes je víceméně jasné, že zamíří na jižní pól naší oběžnice. Lidé tam ještě nebyli a odborníky dráždí zdroje vody, které by se tam měly nacházet. Dlouhodobým cílem NASA na Měsíci je dosáhnout spolupráce se soukromými společnostmi i dalšími státy světa, a díky tomu zřídit trvalejší osídlení lidskou posádkou na Měsíci. Je to dávný sen celého lidstva.

Program Artemis

První pilotovaná mise NASA na Měsíc v jednadvacátém století, mise programu Artemis, bude nicméně krátká, jen na pár dní. Jejím hlavním úkolem bude důkladně prověřit klíčové technologie, tedy především těžkou nosnou raketu, kosmickou loď pro let k Měsíci a zpět, stanici na oběžné dráze kolem Měsíce a nové měsíční skafandry.

TIP: NASA znovu obrací svůj pohled k Měsíci. Plánuje výcvikové kempy a kolonie

Nová generace lunárních astronautů NASA bude vycvičena pro celou řadu vědeckých postupů a experimentů, podobně jako týmy programu Apollo. Robotické sondy a rovery jsou sice velmi šikovné, jejich vědecké výkony se ale stále ještě nedají srovnat s tím, co zvládnou lidští průzkumníci. Podle odborníků lidé například excelují v dobrých a rychlých rozhodnutích v kritických situacích. 

Jako lidé jsme mezi savci v řadě ohledů výjimeční. Paradoxně jde v některých ohledech o věci, bez kterých bychom se rádi obešli. Týká se to například infarktu, který v řadě případů nemá žádnou zjevnou příčinu, jako je například obezita, vysoký tlak, kouření nebo vysoký cholesterol.

Evoluční nevýhoda

Podle nového výzkumu amerických vědců je významnou příčinou infarktů jedna dávná mutace, která postihla naše předky a vypnula jim důležitý gen. Podle některých teorií šlo o mutaci, která chránila naše předky před malárií, ale mohla to být jen nešťastná náhoda.

K této mutaci došlo v lidské linii přibližně před 2 až 3 miliony let a zasáhla gen jménem CMAH, jehož produkt je zodpovědný za výrobu jedné sialové kyseliny, označované jako Neu5Gc. Tuto cukernou aminokyselinu mají v těle prakticky všichni savci s výjimkou našeho druhu. Různé sialové kyseliny jsou jinak v těle běžné a podílejí se na mnoha různých procesech, včetně imunity.

TIP: Zákaz trans tuků se osvědčil: Lidé mají méně infarktů a mrtvic

Když vědci vypnuli zmíněný den u pokusných myší a napodobili tím situaci u člověka, tak myši dvakrát častěji trpěly aterosklerózou, čili kornatěním tepen, která často předchází infarktu. Mechanismus těchto změn zatím není úplně jasný. Zřejmě ale vypnutí genu CMAH a ztráta sialové kyseliny Neu5Gc v těle vede k častějším zánětům, které pak následně zvyšují riziko infarktu. Situace se ještě zhoršuje při konzumaci červeného masa. Takové maso totiž obsahuje velké množství dotyčné sialové kyseliny Neu5Gc, což záněty ještě zesiluje.

Pod šmolkově modrou dubnovou oblohou dopadají první ranní paprsky slunce na rosou smáčené rákosí na břehu rybníka. Labutí pár s vykasanými perutěmi vehementně hájí kout, kde se chystá postavit hnízdo. Na hladině bojují samečci lysek svoje cákavé každoroční bitvy o samičky. Koruny rozkvetlých jív zářící lampičkami rozvitých kočiček hučí tisíci včelami a jen kousek pod sněhobílými oblaky se skřivani předhánějí v tom, kdo zazpívá krásnější part na oslavu nadcházejícího jara. Znenadání se z nejhustšího rákosí ozve kaskáda krátkých, postupně klesajících zvuků, které připomínají chrochtání a kvičení vylekaného podsvinčete. I to je typický jarní hlas našich rybníků.

Běžec po vodní hladině

Chřástala vodního (Rallus aquaticus) je mnohem snadnější slyšet, než spatřit. Je to velmi elegantní a obdivuhodný ptačí druh, který se dokonale přizpůsobil životu v hustých bažinných porostech. Jeho trup je jakoby ze stran zploštělý, což mu spolu s úžasnou mrštností umožňuje bleskurychle zmizet i v tom nejhustším porostu.

Barva opeření vytváří neuvěřitelně ladnou kombinaci, především šedomodrá hruď a břicho v kontrastu s jasně červeným zobákem. Mláďata chřástala jsou roztomilá černá kuřátka na obrovských nohou. V dospělosti jde o ptáka velikosti kosa s dlouhým tenkým nápadně červeně zbarveným zobákem. Stále nápadně dlouhé nohy z něj ovšem činí podstatně většího ptáka. Silné běhy jsou pro chřástala nepostradatelným vybavením. Díky nim dokáže na krátkou vzdálenost přeběhnout i vodní hladinu. Umí také zdatně plavat po hladině jako kachna, ale do otevřeného prostoru se pouští jen velmi nerad.

Agent a stavitel

Málokdo měl možnost pozorovat chřástala vodního ve volné přírodě. A pokud někdo měl to štěstí, bylo to na krátký okamžik, kdy vyplašeného ptáka zahlédl mizet v hustém porostu. Dodnes je to poměrně záhadný pták, o jehož životě mnoho nevíme. Takový tajný agent ptačí říše.

Ornitologové každopádně vypozorovali, že chřástalové na jaře přilétají často už v březnu. Jejich hlasové projevy nejsou zpočátku tak nápadné a hlasité a hnízdo je pečlivě skryté, nejčastěji v rákosové stoličce jen těsně nad vodní hladinou. Jeho dno je jako košík vypletené plochými listy rákosu a ostřice. Při stavbě a posléze i v sezení na vejcích se střídají oba partneři. Nad hnízdem je vždy vztyčena ze stébel rákosu nebo ostřice jakási stříška, aby do hnízda nebylo shora vidět.

Nemilosrdný loupežník i milovník „salátu“

Chřástalové sice patří spíše k nekrmivým druhům ptáků, ale i tak se zprvu oba rodiče musejí o malá kuřátka intenzivně starat. Nejenže jim přinášejí dostatečné množství potravy, ale v noci nebo v chladných dnech je musí chránit před nepřízní počasí. Teprve později musejí mláďata ve všech směrech stát na vlastních nohou.

Potrava chřástalů je především živočišná – drobný hmyz nebo larvy vodních živočichů. Dospělý jedinec ale nepohrdne ani drobnými obratlovci. Nalezené ptačí hnízdo s mláďaty dokáže vyplenit jako zkušený loupežník. Na podzim a v zimě si rád zpestří jídelníček rozmanitou rostlinnou potravou. Hnízdí dvakrát do roka. Ještě v době péče o mláďata z prvního hnízdění snáší samička druhou snůšku.

Přizpůsobivý světoběžník

Chřástal vodní je velmi přizpůsobivý druh. Důkazem je jeho rozšířen po celém starém světě od Islandu a Maroka až po dálný východ. Svědčí mu arktické podmínky stejně jako horka severní Afriky, ruské nížiny i náhorní planiny Tibetu. Cítí se dobře i v subtropických lesích zadní Indie. V takto širokém areálu výskytu byly popsány čtyři poddruhy chřástala vodního.

Celkem bylo po celém světě popsáno 145 druhů chřástalů. U nás kromě již zmiňovaného chřástala vodního žijí ještě další, podstatně vzácnější druhy: chřástal kropenatý, chřástal malý a chřástal nejmenší. K nejbližším příbuzným chřástala, do řádu krátkokřídlých, patří ale např. i lyska černá, slípka zelenonohá nebo také podstatně větší a nápadnější jeřáb popelavý.

Opatrnost starostlivých rodičů

Tvar zobáku i způsob života chřástalů připomíná novozélandského ptáka kiwi. Zobák je i u chřástala, spolu s jeho dlouhýma nohama, dalším nepostradatelným orgánem. Je neuvěřitelné, jak všestrannými způsoby ho dokáže využít. Poslouží mu jako pinzeta, hloubková sonda, držák, jehla nebo třeba hřeben. Slouží k získávání potravy nebo splétání hnízda.

Jak bylo již řečeno, chřástalové jsou velmi pečliví rodiče. O vejce i o mláďata se vzorně starají. Jsou zaznamenána pozorování, kdy opakovaně, například při fotografování hnízda, byly stvoly rákosu poodhrnuty a ohnuty pro lepší snímek. Dospělý pták pak vždy nejprve uvedl vše zpět do původního stavu a teprve potom zasedl zpět na snůšku. Když mají rodiče pocit, že vyrušování překročilo únosnou mez, postaví hnízdo nové a vejce do něj v zobáku přenesou. Při krmení mláďat jsou zase známy případy, kdy příliš velké sousto rodiče mláďatům nejprve „naporcovali“, a teprve poté znovu předložili k pozření.

Letec z nutnosti

Je s podivem, že pták, který tak nerad létá, je v našich podmínkách tažným druhem. Jeho nechuť k pohybu vzduchem se projevuje i v okamžicích ohrožení. Téměř vždy preferuje útěk před vzlétnutím. Česká populace zimuje nejčastěji ve středomoří a také, jak ukázaly výsledky kroužkování, v severozápadní Evropě a Británii. S postupným oteplováním přibývá případů zimování chřástala i v našich podmínkách. Mnohé populace chřástala netáhnou, ale přečkávají zimu v okolí nezamrzajících vod nebo termálních pramenů. Takové případy jsou známé třeba z Islandu nebo severozápadního Polska.

Jak uvidět chřástala

Chřástal vodní je v našich podmínkách běžně se vyskytující ptačí druh. Ke hnízdění mu stačí pár metrů čtverečních rákosu. Pokud ho ale chcete spatřit v jeho přirozeném prostředí, je třeba se obrnit trpělivostí indiánského lovce, vytrvalostí etiopského běžce, vynalézavost středoevropského podvodníka a k tomu se ještě stát rentiérem nebo nezaměstnaným, abyste na všechny ty pokusy ho spatřit měli čas.

TIP: Královny mělkých vod aneb Úchvatné potravní strategie volavek

Nejvhodnější doba je na jaře a na podzim, kdy potravní nabídka není optimální a nutí chřástala opustit útočiště hustých porostů. Nejvhodnější čas je pak brzy ráno nebo v podvečer. Chřástalové jsou ptáci aktivní i v noci. Jejich přítomnost na lokalitě zjistíte snadno. Z rákosí přece zakvičí vyděšené podsvinče!

V září 1942 se na ostrově Guadalcanal podařilo zprovoznit druhé letiště, které pokrývala jen tráva, a říkalo se mu ,,pastvina krav“. Umožnilo však přílet dalších posil v podobě druhé perutě wildcatů VMF-224. Dne 9. října pak ostrovní letectvo posílila ještě VNF-121, u které létal i budoucí nejúspěšnější stíhač kampaně kapitán Joseph Foss. Jednotka začala také operovat z ,,pastviny“ a své skore otevřela 13. října v poledne, kdy poručík Joseph Narr sestřelil stíhačku Zero.

Předchozí část: Divoké kočky proti zerům: Letecká bitva o Guadalcanal (1)

Posily přicházejí

Odpoledne pak Foss vedl tucet wildcatů proti ohlášenému náletu. Znenadání ho předlétlo zero a on ho jedinou dávkou sestřelil. To už měl ale za sebou dalšího protivníka a schytal spršku střel do motoru. Jen s největším úsilím se mu podařilo nouzově přistát. Peruť se ale nevěnovala jen stíhání a například 16. října skupina wildcatů zaútočila na japonské lodě přivážející na ostrov posily. Prolétly hustou protiletadlovou palbou a jejich velkorážní kulomety doslova kosily nepřátelské vojáky na palubách lodí.

Jedna stíhačka se však z akce nevrátila. Další velký japonský pozemní útok proti Hendersonovu letišti proběhl ve dnech 24. a 25. října a vojáci USMC ho dokázali s velkými ztrátami odrazit. Japonské letouny napadly Hendersonovo letiště v šesti vlnách. Joseph Foss ten den sestřelil pět Japonců a večer se chlubil, že v letadle nemá jediný zásah. Velmi ho udivilo, když mu později jeden z kolegů ukázal několik důlků v neprůstřelné desce přímo za jeho zády.

Sestřelení slavného esa

Stíhačka F4F toho snesla skutečně hodně. Byla velmi robustně stavěná, měla kvalitní pancéřování pilotního prostoru a benzinové nádrže potažené samosvornými obaly zacelujícími se v případě průstřelu. Za to však musela platit vyšší hmotností, než jakou měla japonská zera, a tudíž i menší obratností. Dosahovala i o něco nižší maximální rychlosti.

Američtí stíhači v Pacifiku brzy zjistili, že se s Japonci nikdy nesmějí pouštět do boje v zatáčkách. Pokud se dokázali dostat nad zero, zaútočili střemhlavým letem, vypálili a opět nabrali výšku. Dne 7. listopadu ke Guadalcanalu doplul japonský křižník a devět torpédoborců plných posil. Ze vzduchu je krylo šest plovákových stíhaček A6M2N Rufe.

Sestřelení slavného esa

Osmička wildcatů vedených Fossem se s nimi pustila do křížku a velitel jeden poslal do hlubin. Když dokončil obrat a hledal další cíl, na obloze už spatřil jen šest padáků, na nichž se snášeli sestřelení japonští letci! Boj ale ještě nekončil. Napadl nedaleko letící dvojici hydroplánů F1M2 Pete a oba je také poslal dolů. Jeden z jejich palubních střelců však měl přesnou mušku a zasáhl i jeho stroj.

Dokončení: Divoké kočky proti zerům: Americko-japonská letecká bitva o Guadalcanal (3)

Cestou domů mu začal vynechávat motor a pak se úplně zastavil. Foss zvládl nouzové přistání na hladinu, jedna noha mu však uvázla pod sedadlem a potápějící se letoun ho začal stahovat ke dnu. V posledním okamžiku si vzpomněl na záchrannou vestu. Nahmatal ventil a pustil do ní vzduch, což ho vyneslo zpátky na hladinu. Stále ale neměl vyhráno. Ve vodě plaval mnoho hodin a od útoku žraloka ho zachránila jen kapsle chloru, kterou rozpustil ve vodě. Nakonec ho vylovila kánoe s několika domorodci. 

Nejoblíbenější památky světa neodvratně spějí k bodu, kdy se příval turistů stane neudržitelným – nejen kvůli omezenému prostoru, ale i proto, že davy lidí zmíněné monumenty nenapravitelně ničí. Pomůže při záchraně těchto pokladů omezení počtů návštěvníků?

Příliš přeplněný ráj

• Destinace: Maya Bay, Thajsko
• Počet turistů: 1 800 000
• Problém: ničení korálového útesu

Bílý písek, vápencové útesy, průzračná hladina… a Leonardo di Caprio v plavkách. Thajské pláži Maya Bay zajistil globální popularitu film Pláž s hollywoodským idolem v hlavní roli a od té doby obliba místa u cestovatelů neklesla: Donedávna se tam jezdilo potápět čtyři až pět tisíc lidí denně. 

Jenže přírodní poklad nedokázal podobným davům čelit. Tamní podmořský svět tvoří téměř z 80 % koráli, které vážně ohrožovaly kotvící čluny. Thajsko proto loni v červnu poprvé sáhlo k razantnímu řešení a lokalitu kompletně uzavřelo – podle původního plánu na čtyři měsíce. Křehký ekosystém se však zotavuje pomalu, a zákaz vstupu tak platí dál. Podle ochránců přitom potrvá desetiletí, než se korálové útesy obnoví. 

Dobrým znamením zůstává, že se na místo pomalu vracejí žraloci černoploutví, kteří mají pro tamní ekosystém zásadní význam. Úřady nicméně plánují, že přístup do zátoky znovu umožní – ovšem pouze s ohledem na udržitelnost a pro omezený počet turistů. 

Thajsko má ostatně s uzavíráním přírodních památek bohaté zkušenosti, ačkoliv se často jedná o dočasná opatření. Například národní park Similanské ostrovy patří k nejvyhlášenějším potápěčským destinacím na světě, ale od roku 2013 se mezi polovinou května a září pravidelně zavírá, aby si od turistického ruchu „odpočinul“.

Chátrající chlouba Inků

• Destinace: Machu Picchu, Peru
• Počet turistů: 1 570 000
• Problém: eroze půdy i památky

Starobylá peruánská pevnost Machu Picchu tradičně figuruje na předních příčkách žebříčku světových lokalit, které „musíte vidět“. Neméně zajímavou atrakci pak představuje cesta k samotné památce, známá jako Inca Trail. Vede přes malebné horské vrcholky z Cuzca až do někdejšího kultovního města v srdci And. 

Z globálního pohledu skrývá ovšem výprava k jednomu z nejslavnějších monumentů světa řadu „ale“: příliš mnoho průvodců působících na černo, příliš mnoho odpadu, příliš mnoho nepovolených kempů, opotřebované schody, sesuvy půdy… Vláda Peru vydala sice již v roce 2005 nařízení, které sezonní počet návštěvníků na Inca Trail omezuje. Trasa se navíc každý únor uzavírá zcela, aby ji bylo možné vyčistit a uvést okolní vegetaci do původního stavu. Přesto na místo donedávna běžně proudily až čtyři tisíce lidí za den.  

Koncem minulého roku také zaplavily internet zprávy, že se má incká citadela zavřít definitivně. Peruánská vláda podobné zvěsti vyvrací, i když zároveň dodává, že památka letos dozná výrazných změn: Už v květnu byl vstup do tří nejnavštěvovanějších částí Machu Picchu omezen na tři hodiny denně. Konkrétně se jedná o chrámy Slunce a Kondora a o rituální místo Intihuatana, kde je opotřebení schodů i pater nejvýraznější. 

Jihoamerická země zatím svou legendární památku podle všeho turistům uzavřít nechce – mimo jiné proto, že se jedná o obrovský byznys. Když bylo v roce 2010 nutné Machu Picchu po přívalových deštích znepřístupnit na dva měsíce, přišla státní pokladna podle ministra cestovního ruchu Martína Péreze v přepočtu asi o 3,5 miliardy korun.

TIP: Mizející dědictví světa: 7 ohrožených a zničených památek

V obchodování s posvátným monumentem navíc hodlají Peruánci pokračovat. Jejich poslední plán však možná udělá za legendárním střediskem Inků definitivní tečku: V jeho bezprostřední blízkosti, u městečka Chinchero vzdáleného asi jen sedmdesát kilometrů, má totiž vyrůst letiště. Proti rozhodnutí se bouří nejen antropologové a ochránci přírody, ale i řada místních. Kromě hluku a znečištění jim vadí, že má vzdušný přístav vzniknout jen kousek od Valle Sagrado neboli „svatého údolí“, někdejšího epicentra incké kultury.

O červeném vínu se již dlouho traduje, že má příznivé účinky na lidské zdraví. Vědci a lékaři zjistili, že pomáhá proti rakovině, obezitě, stárnutí či zubním kazům. Platí to pochopitelně jen v omezeném množství, neboť další vědecké studie naopak naznačují, že víno může lidské zdraví významným způsobem poškodit! Podle nového výzkumu z Harvardu si teď červené víno připíše další plusové body – podle vědců by mohlo pomáhat astronautům zůstat v kondici během dlouhých vesmírných cest.

Svaly astronautů mají v prostředí mikrogravitace sklon atrofovat (ubývat, zmenšovat se). To je ostatně i jeden z důvodů, proč musí posádky ISS během svého pobytu na oběžné dráze cvičit. Až lidé poletí na Mars, budou mít ke cvičení ještě méně možností, než dnešní posádky Mezinárodní vesmírné stanice. A až doletí na rudou planetu, čeká je významně menší gravitace, než je na Zemi, což jejich svalům také moc neprospěje.

Resveratrol proti stavu beztíže

Američtí odborníci zjišťovali, jaký vliv má na řídnutí svalů v prostředí s nízkou gravitací látka z červeného vína, populární antioxidant resveratrol. V laboratoři napodobili prostředí stavu beztíže a pak sledovali jeho vliv na svaly laboratorních potkanů. Části potkanů podávali resveratrol, zbytku nikoliv. 

TIP: Vinice a na Marsu? Podle gruzínských vinařů to je skvělý nápad

Ukázalo se, že resveratol do značné míry zabrání nejhorším důsledkům působení nízké gravitace na svaly. Podle vědců se na tom podílejí hlavně protizánětlivé účinky resveratrolu, které pomáhají uchovat tkáň svalů i kostí navzdory nízké gravitaci. Není to úplné vítězství, ale rozhodně by to lidským astronautům mohlo ulehčit život. Jak se zdá, první lodě s lidskou posádkou mířící na Mars, se neobejdou bez dostatečných zásob červeného vína.

Rudolf, jediný syn císaře Františka Josefa I. a Alžběty, se všemi svými jmény jmenoval Rudolf František Karel Josef. Jeho příchod na svět roku 1858 byl v dynastii Habsburků vůbec posledním narozením korunního prince. 

Naposledy se habsburský následník trůnu narodil před pětašedesáti lety. František II. (později coby rakouský císař František I.) dostal od císařovny Marie Terezie Neapolsko-Sicilské syna Ferdinanda. Ten byl sice dobrosrdečné povahy, leč intelektu poněkud omezeného, navíc epileptik, a potomka sám nikdy neměl. V dramatickém roce 1848 přenechal svůj trůn mladému synovci Františku Josefovi.

Sto jeden výstřel

Pokročme o deset let dál. Přišel 21. srpen 1858 a narodil se princ Rudolf. Bylo to tři dny po osmadvacátých narozeninách Františka Josefa I., císařovně Alžbětě bylo teprve jedenadvacet. Čistě genealogicky pocházel novorozený korunní princ ze tří čtvrtin z Wittelsbachů a pouze z jedné čtvrtiny z Habsburků. Či ještě přesněji z habsbursko-lotrinského rodu. Jeho otec měl wittelbašskou a habsburskou krev „fifty-fifty“, zatímco jeho matka byla stoprocentní Wittelsbachovna. 

Leč věnujme se slavnému okamžiku následníkova narození. Dvacet děl oznámilo tu radostnou událost sto jedním výstřelem. V celé monarchii se úřední budovy, školy a kasárna rozzářily světly a byly vyvěšeny vlajky. Také slavnostní bohoslužby se konaly, šťastný otec založil ve Vídni nemocnici pro tisíc pacientů (Rudolfův špitál), a i lid se radoval. Pekaři rozdávali gratis chleba, obce zase topné dříví, bohatí dávali dary nalezincům, šestinedělkám, vdovám a válečným invalidům. Divadla pořádala benefiční představení, ze kterých šel výtěžek ve prospěch chudých. Velice pohotový byl skladatel Josef Strauss, který narychlo zkomponoval Pochod rakouského korunního prince. 

Novorozeně obdrželo hned první den svého života zvučný titul. „Přeji si, aby náš z Boží milosti darovaný syn patřil od svého vstupu na tento svět naší udatné armádě. Proto jej jmenuji do hodnosti plukovníka.“ Taťka mu vložil do mahagonové kolébky šerpu s medailonkem Řádu zlatého rouna a jmenoval ho čestným majitelem 19. pěšího pluku. Tomu se od nynějška říkalo Das Regiment Kronprinz. Od prvního dne života otec syna předurčil k vojenské kariéře, i když se později ukázalo, že má vlohy spíš k vědě. 

Matka odsunutá do pozadí

Porod trval dlouho a byl těžký. Maminka dostala za korunního prince trojpramenný náhrdelník z perel v ceně 75 000 zlatých. Hotové jmění. Alžběta navrhovala, aby se dítě jmenovalo po bavorském dědečkovi, tedy Maxmilián, což ale nepřicházelo v úvahu. Císař rozhodl (ovšem před ním měla zásadní slovo jeho matka Žofie), že princ ponese jméno zakladatele habsburské dynastie. Tedy Rudolf. A tak už to mělo zůstat napořád, ohledy na přání matky se nebraly.

Sissi měla dost mléka a chtěla synka kojit, leč narazila. „Císařovna přece není žádná selka! A nebude si jenom tak z kapricu hrát na kojnou!“ Rudolfa tak kojila jedna kyprá Moravanka jménem Marianna. Matka zatím v důsledku marné laktace dostala těžký zánět prsů. Sissi přišla nejen o zemřelou dcerku Žofii, ale svým způsobem také o svou druhou dceru Giselu, jakož i o Rudolfa. Od té doby rezignovala a brzy poté, co se Rudolf narodil, začala z Vídně prchat, většinou pod záminkou, že se jede léčit. Během dvou let synka takřka neviděla, a pokud ano, tak se jím potěšila asi jako svými psy – pohladila ho, pochválila, předala dárek. A zase zmizela. 

TIP: Sissi vs. arcivévodkyně Žofie: Tchyně sledovala mladou císařovnu na každém kroku

Už jako dvouletý přijal korunní princ Rudolf v Hofburgu delegaci svého pluku. Kapitán mu řekl: „Korunní princi! Vy jste majitelem, ale i plukovníkem našeho pluku, měl byste nám tedy velet. K tomu by ovšem bylo vhodné, abyste jel na koni.“ Malý Rudolf neváhal a přerušil ho s tím, že on má koně má, báči Lichtenštejn mu ho prý daroval, ale je jenom dřevený. „To ho sem musíme dopravit,“ řekl kapitán a chlapec odběhl v radostném vzrušení. V okamžiku byl korunní princ v sedle dřevěného šimla a velel jasným hlasem, jak mu důstojník předříkával. Panovník se v průběhu onoho divadla rovněž dostavil a netajil se spokojeností.