Vývoj vakcíny proti viru HIV komplikuje fakt, že nejde o jeden virus. Ve skutečnosti jich je celá řada a navzájem se liší různými vlastnostmi i svou nebezpečností. Mezi vědci, kteří bojují proti viru HIV, má jeden kmen tohoto viru obzvláště špatnou pověst. Říkají mu „Death star“, čili „Hvězda smrti“, protože se zdá, že je naprosto nezničitelný.

Nezničitelná Hvězda smrti

Teď by se to ale mohlo změnit. Tým amerických vědců vyvinul netradiční vakcínu proti HIV, která Hvězdu smrti spolehlivě likviduje, a spolu s ní i další velmi odolný kmen viru HIV. Prozatím funguje u laboratorních zvířat a oproti většině dosavadních experimentálních vakcín proti této zákeřné chorobě poskytuje dlouhodobou ochranu po jediné injekci. Výjimečná je tato vakcína rovněž v tom, že chrání proti dvěma kmenům HIV zároveň.

Běžné vakcíny obvykle využívají k aktivaci imunity při očkování kousek viru, čímž cílí na buňky imunitního systému. S virem HIV je problém v tom, že se velmi rychle replikuje a mutuje, takže je těžké ho imunitně „zasáhnout“.

TIP: Úspěch kmenových buněk: Lékaři zbavili druhého pacienta na světě viru HIV

Vakcína proti Hvězdě smrti funguje jinak. Obsahuje upravené viry AAV, které mají jako náklad syntetický protein eCD4-Ig. Ten napodobuje některé součásti viru HIV. Nová vakcína se píchá do svalu, kde viry AAV předají svůj náklad svalovým buňkám očkovaného. Když dojde infekci HIV, částice viru HIV se navážou k proteinům eCD4-Ig ve svalových buňkách, což je následně zneškodní.

Berlín toho za poslední století pamatuje víc než dost: Býval hnízdem neřestných kabaretů, centrem nacistické říše i terčem bombardování a později ho silná zeď rozdělila na východní a západní část. Dnes je to metropole s jizvou na duši a také místo, které chce znovu žít – naplno a svobodně.  

V berlínských ulicích vás na první pohled zaujme rozmanitá architektura: Vedle historických činžovních domů, okázalých správních budov a prosklených staveb budoucnosti je lemují panelové oltáře komunistického nevkusu. Stejně tak se rozmanitost promítá v oblékání – módní diktát „co se nosí“ jako by v Berlíně neexistoval. Setkat se tak můžete s bělovlasým staříkem v latexových šortkách a síťovaných punčochách, s Asijcem v baletní sukýnce i s dívkami neurčitého věku v neforemných bundách s temně černým make-upem. 

Techno a slazený čaj   

Kreuzberg coby někdejší čtvrť vyznavačů punku kdysi rozděloval město na východ a západ. Po pádu Zdi se však proměnil v místo, kde je normální být divný nebo prostě jiný. Vedle sebe tam žijí mladé rodiny, punkové princezny, umělci, homosexuálové, přistěhovalci i lidé s alternativním stylem. 

V ulicích proslavených nočním životem sídlí restaurace a kluby s nejasnou otevírací dobou, ale i kavárny a obchody nabízející vintage módu. Každé úterý a čtvrtek má pak na břehu Landwehrkanalu od jedenácti dopoledne až do večera otevřeno turecký trh. Čtyři dlouhé řady stánků s ovocem, zeleninou i orientálními sladkostmi ve vás nejspíš vyvolají pocit, že jste se ztratili na Velkém bazaru v Istanbulu. Zboží je levné, obchodníci se překřikují a hromady granátových jablek, svazečků koriandru, vyzrálých mang a melounů nádherně voní. V nedalekých bistrech servírují tureckou snídaňovou specialitu menemen, s tradičním pečivem simit sypaným sezamem. Podává se k němu slazený čaj z dvoupatrové konvice: Nahoře je silný temný nápoj a dole horká voda.    

Park místo letiště 

V místě kdysi vybombardovaného vlakového nádraží vyrostlo působivé Deutsches Technikmuseum. Poznáte ho bezpečně podle letounu DC-3 Dakota zdobícího střechu budovy, jemuž se přezdívá „rozinkový bombardér“. Právě těmito stroji zásobovali Spojenci během berlínské blokády západní část města, když ji Sověti v roce 1948 odřízli a chtěli tamní obyvatele nechat vyhladovět.

Tempelhof coby jedno z někdejších letišť západního Berlína sloužíval jako frekventovaná dopravní křižovatka, s výhodnou polohou nedaleko středu města. Možná i proto se již Adolf Hitler rozhodl, že ho nechá přebudovat na ústřední vzdušný přístav nacistického Německa. Dnes se tam kvůli nevyhovujícím podmínkám už nelétá, uvědomělí zastupitelé ovšem rozhodli, že se z parcely nestane developerský projekt za miliardy, nýbrž městský park. Zelená plocha rozlohou dokonce překonává slavný newyorský Central Park a je otevřená veřejnosti k piknikům, společenským hrám, pouštění draků i jízdě na kole či kolečkových bruslích.   

Postmoderna v ulicích

U slavného Dada Falafelu, kousek od Oranienburger Strasse, bývá fronta snad neustále. Přesto se na arabskou smaženou klasiku s cizrnovou pomazánkou určitě vyplatí počkat – patří totiž k nejlepším ve městě. 

Okolní ulice představují ráj kavárenských povalečů a milovníků postmoderny. Tamní nezávislé galerie nabízejí současné umění, které si lehce spletete se sutinami a výstavu omylem zaměníte za vyklízení nepořádku po rekonstrukci. Nikomu to však nevadí, jak vysvětluje extravagantně oblečený majitel módní značky Riana a Nina: Nejvíc kousků sice prodá v zahraničí, ale nemít butik v Berlíně? To by prý byla sebevražda. 

Internet zakázán 

V The Barn Cafe platí striktní zákaz surfovat na internetu či pracovat. Vytáhnout počítač, tablet nebo telefon je proti filozofii podniku, podle níž se na kávu musíte zkrátka pořádně soustředit. Ještě nedávno dovnitř nesměly ani malé děti. Kavárna má vlastní pražírnu a k jejím specialitám patří výborný banánový moučník. 

Nedaleko se nachází opulentní Nová synagoga a nádraží Berlin Friedrichstrasse. V dobách rozděleného města tam ležel jediný hraniční přechod, a místo tak bývalo bedlivě sledované: Právě tudy totiž přecházeli špioni z Východu na Západ. 

Do galerie v krytu

Berlíňané umějí přijímat odkaz své divoké architektonické minulosti s noblesou a nadhledem. Navzdory nepříliš líbivému designu se ve všech panelových domech v centru bydlí – tedy pokud se v nich během rekonstrukce nenašel rakovinotvorný azbest.  

Na Reinhardtstrasse lze po on-line rezervaci navštívit galerii moderního umění Boros Foundation. Sídlí v bývalém protileteckém krytu, který pojal až dva tisíce lidí. Po válce ho soudruzi využívali jako obří ledničku pro tuny kubánských pomerančů, po pádu Zdi zas v jeho útrobách duněla jedna z nejhlučnějších techno diskoték ve městě. Dnes má kryt proražená malá okénka a majitel si na střeše vystavěl luxusní byt. Objekt po rekonstrukci funguje také jako originální galerie.     

Metropole na dlani 

Za dobrého počasí se v Berlíně nejlépe zorientujete pohledem z výšky, například z věže Kollhoff na náměstí Potsdamer Platz. Stojí hned vedle moderního centra Sony, kde sídlí mimo jiné filmové muzeum s expozicí o Marlene Dietrichové. Před bombardováním metropole se přitom v místě nacházel luxusní hotel Esplanade, kde pravidelně pobýval i Charlie Chaplin. Jako na dlani budete mít město také z vyhlídkové plošiny hotelu Park Inn na náměstí Alexanderplatz, kde dnes tepe nákupní i kulturní srdce Berlína. 

TIP: Berlín ukazuje světu, jak může vypadat moderní město

A pokud se dopředu zaregistrujete na zhruba 45minutovou prohlídku budovy Říšského sněmu, dostanete se i na její střechu, kterou slavný architekt Norman Foster přetvořil na zrcadlovou vyhlídkovou terasu. Na tomtéž místě přitom v roce 1945 vznikla ikonická fotografie sovětských vojáků, vyvěšujících vlajku nad dobytou metropolí. 

Vesmír dokáže překvapit. A to i ten velmi blízký, o němž si myslíme, že už je víceméně prozkoumaný. Platí to i pro nedávné setkání naší planety s velmi těsně prolétajícím asteroidem.

Dotyčný asteroid, který dostal označení 2019 OK, byl objeven teprve zhruba před měsícem, vědci ale až téměř do poslední chvíle nevěděli, jaká je jeho přesná trajektorie. Problém byl v tom, že se k nám asteroid blížil od Slunce a byl tím pádem téměř neviditelný.

Nepříjemně blízké setkání

Ve čtvrtek 25. července (2019) se asteroid 2019 OK přiblížil k Zemi na vzálenost pouhých 70 tisíc kilometrů. Jde o zhruba pětinovou vzdálenost k Měsíci a podle astronomických měřítek tak jde o nepříjemně blízké setkání. Kus letící skály měřil podle vědců okolo 100 metrů a byl minimálně stokrát hmotnější, než asteroid, který měl na svědomí incident v ruském Čeljabinsku. Kdyby 2019 OK dopadl na zemský povrch, zřejmě by způsobil silnější explozi, než nejsilnější jaderná puma vyrobená lidstvem. 

TIP: Proč nikdo neviděl Čeljabinský meteoroid? Hrozí nám něco podobného znovu?

Asteroid 2019 OK oběhne Slunce jednou za 2,7 roku. Jeho oběžná dráha je dost eliptická, zasahuje za oběžnou dráhu Marsu, a také se dostává blíže ke Slunci než Venuše. Podle odborníků taková oběžná dráha pro asteroid nevěstí nic dobrého. Prý je jen otázkou času, kdy se srazí s Marsem, Venuší nebo se Zemí. Výpočty zatím naštěstí ukazují, že srážka se Zemí není úplně pravděpodobná, přesto je případ náhlého zjevení asteroidu 2019 OK pro všechny výstrahou, že si na blízký vesmír musíme dávat pozor.

Ačkoliv dnes patří vysoké podpatky především do oblasti ženské módy, původně vznikly pro muže, a navíc pro vojáky. Perským bojovníkům po staletí sloužily na jezdecké obuvi a pomáhaly jim, když se potřebovali napřímit ve třmenech a vystřelit na nepřítele šíp. 

Evropskému dvoru podpatky koncem 16. století poprvé představil perský šáh Abbás I., který se tehdy pyšnil největší jezdeckou armádou světa. Protože chtěl s Evropou uzavřít spojenectví, aby se mohl postavit svému zapřisáhlému nepříteli – Osmanské říši –, vyslal roku 1599 na starý kontinent diplomatickou misi: Zavítala na ruský, německý a španělský dvůr, kde sklidila značný ohlas a vzbudila zájem o orientální kulturu. Ve snaze připodobnit se proslulým perským bojovníkům začali také evropští aristokraté nosit vysoké podpatky, jež se záhy staly symbolem privilegované třídy. 

TIP: Od špiček k podpatkům: 10 000 let evoluce obuvi

K jejich velkým propagátorům patřil například Ludvík XIV., kterému příroda nadělila výšku pouhých 163 cm, takže pravidelně nazouval až 10centimetrové podpatky. Ženy pak po nich hromadně sahaly od 30. let 17. století: Tehdy si dámy začaly stříhat vlasy, nosily klobouky, kouřily dýmky – a k dokonání „maskulinního“ oděvu obuly podpatky, tehdejší symbol mužského světa. 

Po neúspěšných říjnových pokusech Japonců o dobytí ostrova začaly síly Američanů vzrůstat. Odešly sice boji ostřílené, ale značně prořídlé perutě VMF-121 a 223, ovšem dorazily další posily.

Dne 12. listopadu Japonci zahájili novou ofenzivu. V ,,průlivu se železným dnem“ mezi Guadalcanalem a Savem vypukla námořní bitva, když se americké lodě pokusily zabránit ostřelování Hendersonova letiště z nepřátelských bitevních lodí. Druhý den zůstala na místě znehybněná japonská bitevní loď Hiei, kterou pak poslala ke dnu letadla z Guadalcanalu.

Nové nebezpečí

K ostrovu ale mířila další japonská plavidla přivážející pěší jednotky. Na situaci se ze vzduchu chtěl podívat i velitel stíhačů podplukovník Joe Bauer. Pod ochranou dvou dalších stíhačů zaútočil na palubu lodi přeplněnou vojáky, pak se ale objevili japonští stíhači. Rozpoutal se zuřivý souboj těsně nad hladinou moře, a když skončil, Bauer se už z rádia neozval. Nakonec ho spatřili ve vodě, jak na ně mává z nafukovacího člunu v moři.

Oba zbývající Američané honem spěchali k Hendersonovu letišti, tam přesedli do obojživelného Grummanu J2F a letěli ,,šéfa“ vyzvednout. Už ho však nemohli najít. Dokonce chtěli přistát a počkat do rána, naštěstí tak neučinili, neboť v noci zde propukla další námořní bitva. Po ní už podplukovníka Bauera nikdo neviděl. Posmrtně obdržel nejvyšší vojenské vyznamenání Medal of Honor. 

DeBlancův úspěch 

Po zničení japonského konvoje si Američané na Guadalcanalu mohli oddychnout. Sedm z jedenácti japonských lodí šlo ke dnu nebo muselo otočit pryč od ostrova. Boje ve vzduchu však ještě neskončily. Koncem roku ze zdejších letišť operovaly už čtyři stíhací perutě USMC s wildcaty. Mezi nimi se nacházela i VMF-112, u které létal poručík Joseph DeBlanc. Své skóre otevřel 12. prosince hned třemi vítězstvími a ještě úspěšnější byl 31. ledna 1943, kdy vedl letku osmi wildcatů, které doprovázely 12 střemhlavých bombardérů SBD Dauntless.

Jejich cílem se měl stát konvoj japonských zásobovacích lodí. Na bombardéry se nad konvojem chystala zaútočit dvojice japonských hydroplánů Micubiši F1M a DeBlanc je oba v rychlém sledu sestřelil. Pak se přiřítila skupina zer a DeBlanc poslal do hlubin i jedno z nich. Zůstal ale úplně sám.

Konec nejhoršího 

Později na nezáviděníhodnou situaci vzpomínal: „Řekl jsem si – a dost. Letím domů. Otočil jsem to a na plný plyn vyrazil směrem k domovu. Přitom jsem spatřil další dvě rychle se přibližující stíhačky. Stoupal jsem proti jejich pozvolnému střemhlavému letu. Když mě Japonci uviděli, střemhlavý let vystupňovali. Ještě přitahuju a tisknu spoušť. Zasáhl jsem ho, odletěl mu motor a ještě rotující prosvištěl kolem mne. Něco takového jsem nikdy neviděl. Proletěl jsem troskami přede mnou, slyšel jsem, jak mi narážejí do vrtule a do křídel. Ale nic se mi nestalo, pořád jsem svůj stroj ovládal a motor pořád běžel.

Druhý Japonec ale zaútočil naplno. Musel mě považovat za mrtvého muže, kterého snadno smete z oblohy. Když se na mě vrhl, oba jsme klesali směrem k hladině moře. On ale letěl příliš rychle a oba letouny se ocitly vedle sebe. Japonec se pokoušel napodobit můj manévr a udržet se wildcatu za ocasem. Snažil se, ale nedokázal to. Proletěl těsně kolem mne. Podíval jsem se na něj, on se podíval na mne a jeho tvář bych poznal ještě dnes. Každý, kdo za války někoho viděl a pak ho zabil, ví, o čem mluvím. Na nepatrnou vzdálenost stačila jediná dávka. Ale neradoval jsem se dlouho. Ve chvíli, kdy jsem se podíval na hodinky, tak mi je srazila z ruky japonská kulka! To mě docela vyděsilo. Japonský stíhač pak zasáhl motor a já vyskočil.“

TIP: Král Lampedusy: Příběh pilota, který dobyl italský ostrov bez jediného výstřelu

Podařilo se mu doplavat k pobřeží, to ale ovládal nepřítel. Objevili ho však domorodci a ti ho za pytel rýže vyměnili s Američany. I on obdržel Medal of Honor. Boje pak postupně utichaly. V únoru 1943 do bojových operací vstoupila první peruť námořní pěchoty vyzbrojená moderními F4U Corsair. Ty hrály stále důležitější roli a u jednotek postupně nahradily stárnoucí F4F Wildcat. Ve stejném měsíci si Japonci uvědomili, že cena za udržení ostrova by byla příliš vysoká, a zahájili evakuaci. Letectvo USMC si v těchto bojích vedlo více než dobře a na vítězství mělo významný podíl.

Když do Evropy přivezli prvního australského ptakopyska, mnozí ho považovali za podvrh. Prazvláštní čtvernožec sice v mnohém připomínal savce, jenže snášel vejce a zdobil ho zobák nápadně připomínající kachní. Jak podezřelé stvoření! Teprve přibývající množství exemplářů veřejnost přesvědčilo, že jde o skutečné zvíře. Na druhou stranu je třeba přiznat, že opatrnost byla na místě, což dokládá mnoho jiných, už prokazatelně podvržených živočichů, jako byl třeba slavný humanoid „nondescript“, kterého v roce 1824 přivezl Charles Waterton ze svých cest po Jižní Americe. Jak se ukázalo, hlava dokazující existenci opočlověka byla patrně jen přemodelovanou hlavou vřešťana. Své místo v této podivuhodné historii mají i rostliny, zejména pak ty, které si údajně s gustem pochutnávaly na lidském mase.

Zelená smrt

Asi nejznámějším zástupcem této sorty krvelačných rostlin je zmiňovaný lidožravý strom z Madagaskaru. Ona zpráva v New York World byla patrně první zvěstí o jeho existenci. Údajně vycházela z dopisu, jenž byl publikován na stránkách německého odborného časopisu a jejím původcem byl Karl Leche, slovutný botanik a objevitel stromu, který pojmenoval Crinoida Dajeeana. Dopis pak poznámkami opatřil Lecheho neméně proslulý kolega Dr. Omelius Friedlowsky.

Strom se dle popisu podobal asi 2,5 metru vysokému ananasovníku s tmavým, značně tvrdým a neolistěným kmenem. Jediné, asi 3,5 metru dlouhé a mrtvolně zelené listy, jež se podobaly listům agáve a sahaly až na zem, vyrůstaly ze samé špičky kmene a jejich zrohovatělé konce připomínaly kravský roh. Na vršku kmene bylo jakési květní lůžko, do nějž se vyměšovala čirá a velmi sladká tekutina, jež měla otravné a tlumící účinky. Pod okrajem lůžka vystupovaly horizontálně jakési úponky a nad nimi bylo šest bílých, téměř průhledných makadel, která směřovala k nebi a čile se pohybovala.

Leche byl svědkem toho, jak ke stromu přistoupili domorodci z kmene Mkodů a jednu z žen násilím donutili, aby vyšplhala na vršek kmene a podivné tekutiny se napila. Makadla rázem ožila a omotala se jí kolem krku a končetin. Nešťastnice chvíli křičela, ale jak se jí zmocnily i pevnější úponky, bylo slyšet už jen zoufalé chrčení. Krev kanoucí z jejího těla se míchala se sladkou tekutinou a tuto směs, jež stékala po kmenu na zem, příslušníci kmene zachytávali a pili. Následovaly hrůzostrašné a odpudivé orgie. Leche strom studoval dalších tři týdny, přičemž našel i několik menších exemplářů a sledoval, jak jeden z nich pozřel lemura.

Jedna velká bouda

Článek si získal velkou pozornost a zkazky o lidožravém stromu se objevily na stránkách řady jiných periodik. Přestože se brzy ozvaly i skeptické ohlasy, trvalo bezmála 14 let, než v roce 1888 vyšel na stránkách magazínu Current Literature článek Fredericka M. Somerse, jenž celou zprávu prohlásil za hoax a za jejího autora označil jistého Edmunda Spencera. Tomu byla pro historku údajně předobrazem obyčejná mucholapka podivná, leč vyhnaná do obrovitých rozměrů. Jak se navíc ukázalo, v příběhu bylo vymyšlené téměř vše, od jmen badatelů po název domorodého kmene. Nicméně Somersův text drobet zapadl, a jakmile bylo semínko jednou zaseto, zpráva o ďábelském stromu se šířila dál. V následujících desetiletích po něm dokonce, avšak bezvýsledně pátralo několik nadšených výzkumníků.

Historka se tak zařadila po bok jiných podobně úspěšných mystifikací, kterých se v 19. století objevila celá řada a mezi něž lze počítat třeba pozorování rozvinuté civilizace na Měsíci (Great Moon Hoax) či objev kanálů na Marsu, i když v druhém případě se nejedná o pravověrný hoax, neboť jeho strůjci svým pozorováním opravdu věřili. 

Zřejmě jen velmi málo lidí se může „pochlubit“ podobně košatým rejstříkem trestů jako čtyřiačtyřicetiletá Jennifer Armstrongová z Irska. U soudu se tato superecidivistka může cítit jako doma – ostatně za svůj život si vyslechla již 648 rozsudků.

Ten poslední se týkal krádeže láhve vína, shodou okolností se zmíněného deliktu měla Jennifer dopustit jen dva dny po propuštění z vězení, kde strávila 16 měsíců. Za svou kariéru recidivistky si připsala desítky odsouzení za drobné krádeže, výtržnictví, napadení a veřejné opilství. Poslední porušení zákona „vyneslo“ Jennifer „jen“ veřejně prospěšné práce. 

TIP: Potrhlý milionář čelí obvinění z krádeže zboží za necelých sedm tisíc

Celkem strávila Jennifer Armstrongová za mřížemi 27 let, přičemž z 648 zaznamenaných odsouzení se 88 týkalo drobných krádeží a 216 veřejného opilství. Mezi ženami tak rozhodně aspiruje na titul nejpilnější kriminálnice. Do absolutního rekordu jí ale ještě něco chybí – třiašedesátiletý Patrick Ryan z Accringtonu v anglickém hrabství Lancashire jich má na svém kontě dokonce 668. 

Přípravy na provoz futuristické technologie vysokorychlostního transportního systému hyperloop jsou v plném proudu. Podílí se na nich i společnost Virgin Hyperloop One, za kterou stojí Richard Branson. Ten společně se zástupci Saúdské Arábie oznámil, že v západní části země vybudují doposud nejdelší testovací trať hyperloopu.

Až bude hyperloop v plném provozu, měl by vozit pasažéry i náklad ve vakuových tubusech téměř rychlostí zvuku. Virgin Hyperloop One v současnosti provozují v Kalifornii testovací trať o délce 500 metrů. S testovací kabinou tam dosáhli rychlosti 387 kilometrů za hodinu.

TIP: Bransonův Virgin Hyperloop One vybuduje testovací dráhu v Indii

Trať v Saúdské Arábii bude mít délku 35 kilometrů, takže nabídne mnohem více prostoru pro důkladné testování technologie hyperloopu. Dráha by měla vést severně od města Džiddy, v místech, kde vyroste nový městský komplex King Abdullah Economic City. Součástí testovací trati bude i výzkumné a technologické zařízení, které by mělo podpořit rozvoj technologií v této oblasti světa. Virgin Hyperloop One si od této trati slibuje, že upoutá pozornost investorů v zemích Perského zálivu.

V minulosti se uvažovalo i o jiných lokalitách - ve hře byla například slovenská Bratislava, francouzské Toulouse, nizozemský Delft nebo Skandinávie.

Existence hvězd je obvykle příliš dlouhá na to, abychom ji zachytili celou během jednoho lidského života. Astronomové mají ale někdy štěstí, a podaří se jim zachytit hvězdu, která právě prochází nějakým klíčovým okamžikem své historie. Právě to se nedávno podařilo týmu australských a maďarských odborníků, když pozorovali umírajícího rudého obra.

Jde o hvězdu jménem T Ursae Minoris (T UMi), která se nachází v souhvězdí Malého medvěda, ve vzdálenosti asi 3 tisíce světelných let. Hvězdě je teprve 1,2 miliardy let, čili její věk odpovídá asi čtvrtině stáří Slunce. Přesto už umírá, protože její hmotnost představuje dvojnásobek hmotnosti Slunce. A velké hvězdy stárnou mnohem rychleji, než ty malé.

Umírání T Ursae Minoris

Meridith Joyce z australské Australian National University a její spolupracovníci zjistili, že T Ursae Minoris právě prochází přechodnou a krátkou fází proměnného červeného obra. Hvězda do této fáze vstoupila před pár miliony let, když vyčerpala své hvězdné palivo. Teď T UMi prochází intenzivními pulzy, během nichž se mění velikost hvězdy, její jasnost i teplota.

TIP: Rudý veleobr Betelgeuse: Hvězda, která by pozřela většinu Sluneční soustavy

Nejde přitom jenom o světelnou show. Pulzující umírající hvězdy, jako je právě T UMi, vyplivují do vesmíru záplavu materiálu s prvky, jako je uhlík, dusík, cín nebo olovo. Joyce s kolegy také tvrdí, že představení je už skoro u konce. Během posledních let totiž se tahle hvězda stmívá, zmenšuje a ochlazuje. To znamená, že červený obr již velmi brzy v poslední křeči odfoukne své vnější vrstvy a zanechá po sebe mlhovinu a bílého trpaslíka.

Tmavý stín kopce před maskou mého džípu se začíná zřetelně prodlužovat. Neklamné znamení, že den už toho má plné zuby a chystá se předat práci temné sestře noci. Jsem v soukromém parku východně od přelidněného jihoafrického Johannesburgu a jako mnohokrát dřív se znovu divím, jak najednou zmizí dálnice, sloupy vysokého napětí, malebné vesničky nebo kontrastní plechové boudy slumů. Mám namířeno na místní ranč, který se pyšní velkými chovatelskými úspěchy nosorožců bílých (Ceratotherium simum, podle českého názvosloví se v češtině správně nazývají nosorožci tuponosí). Majitelům se podařilo prodat do dalších soukromých parků, nebo dokonce vrátit zpět do divoké přírody, už několik těchto vzácných mohykánů Afriky, bez nichž si černý kontinent nedokážeme ani představit. Chovatelská stanice na území o rozloze našeho hlavního města se chlubí vždy pěti až sedmi zvířaty.

Hledání obrů savany

Rokliny a údolí podél cesty střídají jako had se vlnící kopce, které za chvíli opět přecházejí do kameny lemovaného kaňonu s malou říčkou. Před hodinou jsem minul obrovské stádo buvolů kaferských, vzácných antilop koňských a dokonce důstojnou antilopu Derbyho, která je největší antilopou na světě. Přesto nezastavuji a pokračuji dál. Na ranči je záchranná stanice lvů, ale ani ta není mým dnešním cílem.

Dominantní horu nebo spíš kopec, který se tyčí do výšky šesti set metrů nad mořem, jsem objel po klikatých cestičkách, obepínajících jej jako bronzový had paži snědé mulatky. Soukromý park tady není až tak hustě zalesněný a široká údolí jsou velmi přehledná. Přesto pořád nemůžu objevit obrovská zvířata, která se na tři dny mají stát objektem mého pozorování.

Zastavuji auto u úpatí kopce. Tohle místo jsem si nevybral náhodou. Už v minulých letech jsem tady vždy našel pár nosorožců, kteří se společně se slábnoucím sluncem vraceli zpět na náhorní plošinu, aby na jejích rozlehlých pastvinách strávili další noc.

Osobní obrněná garda

Zdá se, že tohle místo je opravdová „nosorožčí jistota“. V trávě se objevil první roh. Samice, která vede svou skupinu se zvednutým čenichem, větří. V jejím teritoriu se sice pohybují nanejvýš zbloudilí šakali, ale stejně se má na pozoru. Reflexy divokého zvířete nikdy nespí. Statná vůdčí samice se pravděpodobně nikdy nesetkala s obávaným lvem, ale slyší jej každou chvíli. Jen několik set metrů opodál za elektrickými ohradníky jsou totiž obrovské výběhy desítek lvů a řev smeček nenechává žádného obyvatele parku v klidu.

Startuji auto a posunuji jej o pár metrů blíž. Skrz vysokou ostrou trávu nevidím, kolik nosorožců vlastně přichází, ale chci je zachytit z čelního pohledu. V zásadě jim stavím jednodílnou vozovou hradbu. Samice ucítila pach auta a nepokojně trhla hlavou. Za jejími zády se objevuje hlava dalšího nosorožce a pak ještě jedna. Skupinu uzavírá čtvrtý kolos.

Stádečko mě začalo obezřetně obcházet, a jakmile první dvě samice vystoupily z trávy na prašnou cestu, pochopil jsem jejich mimořádnou ostražitost. Uprostřed celé skupiny, pravděpodobně pod nohama třetí mámy, se na drobných nožkách loudalo nosorožčí batole. Drobek seskočil z půlmetrového srázu, zabalancoval a sotva se udržel na všech čtyřech. Pak se hrdě napřímil, zatřepal hlavou, zavětřil a rázně vykročil k mému autu. Pyšný a sebejistý tvoreček šel zkontrolovat cizího vetřelce. Důstojně si vykračoval k podivnému bílému zjevení a možná si chtěl svým sotva pučícím rohem vyzkoušet sílu. Troufal si hodně. Vždyť měl hned za zády legii obrněnců, která by při náznaku ohrožení svého chráněnce srovnala mou „káru“ do úhledné plechovky.

Hon za vlastním stínem

Před nosorožci se rozprostírala pastvina s jediným stromem, který z posledních sil odolával náporu drsné kůže. Denní drbání a škrábání nosorožčích gigantů mu příliš neprospívalo a bylo jen otázkou času, kdy jej obři srazí k zemi. Se zapadajícím sluncem a slábnoucím dechem dne začalo batole ožívat. Únavné horko dávalo zabrat starým a zkušeným poutníkům savan, natož sotva odrostlému mláděti, které se ukrývalo ve stínu své matky. Poslední dlouhé paprsky barvily oranžovými konečky těla nosorožců do odstínů, které dělaly ze všedních pohledů neopakovatelné scenérie. Stín sotva osmdesát centimetrů vysoké nosorožčí drobotiny se začal pomalu protahovat a počátečního údiv vystřídalo hravé nadšení. Miminko začalo se vší kuráží prohánět onu protivnou, černou a dlouhou kopii sebe sama a snažilo se ji nabrat nepatrným růžkem.

„Co si to dovoluješ!“ jakoby si říkal malý nosorožec: „Pořád za mnou takhle lozit! No počkej, já ti dám!“ A při tom neohrabaném skotačení a pronásledování zákeřného stínu narazil vší svou stokilovou silou do matky. Drobek nečekanou ránu neustál, podlomily se mu zadní nohy a spadnul na zadek. Matka jen mrskla uchem a po očku na malého nezbedníka káravě pohlédla. V koutku mohutné tlamy se jistojistě pousmála. Trpělivost a láska matek ke svým ratolestem je bezmezná a obr náraz snad ani nepocítil.

Nosorožec nikdy neví

Otřesené batole ještě chvíli posedávalo a po ráně do matčina boku úplně zapomnělo na hru s vlastním stínem. Atraktivitu této kratochvíle navíc překonal příchod dalších obyvatel parku – prazvláštního zarostlého tvora na dvou nepochopitelně dlouhých nohách. Na pastvinu přišel pštrosí samec se dvěma partnerkami. Mladý nezbedník je zřejmě neviděl poprvé, ale pro jistotu využil jako obranný val tělo své matky. Vykukoval zpoza obrovského zadku a přihlížel, jak se pštrosi dělí o čerstvou šťavnatou zeleň s nosorožčími býložravci.

Pštros evidentně nepovažoval dvoutunové kolosy za hrozbu, ale nepočítal s „agresivitou“ nového přírůstku. Mladík se totiž po několika chvilkách osmělil a nabyl přesvědčení, že toho dlouhána je třeba pokoušet. Groteskními krůčky přiskakoval blíž k nažloutlým nohám vysokého ptáka a výpady hlavou se jej snažil zastrašit tak, jak to určitě viděl u matky. Vždy se přiblížil, zvedl hrdě do výšky svůj pidiroh, pevně se rozkročil a hodil hlavou na stranu. Vzápětí uskočil zpět, protože člověk (nosorožec) nikdy neví.

Až se pštros utrhne

Sledovat mláďata obřích tvorů, jakými nosorožci bílí bezpochyby jsou, je nevšední událost. V divoké přírodě jsou samice velmi obezřetné. Ačkoli se denně setkávají s člověkem poskakujícím v autě a jeho výtvory – asfaltovými cestami a ostnatými dráty, které oddělují dobytek – přece se jen se snaží dostávat do jeho blízkosti co nejméně. Jakmile se v divočině přiblížíte k matce s mládětem, ta okamžitě tlačí drobečka co nejdál od podezřelého tvora s fotoaparátem. Pozorovat nosorožčí dorost delší čas je proto vždy malý zázrak a já jsem si jej plně vychutnával.

Po několika sebejistých výpadech se mladík odhodlal udělat krůček navíc a čenichem se snad i dotknul hrubých nohou opeřence. Starý a zkušený pštros už dlouho trpěl mladíkovu drzost, ale teď se rozhodl zakročit. Přerušil poklidné vyzobávání vypadlých semínek a vyždibování prvních výhonků zelených kořínků, zvedl hlavu, prohnul krk, otočil se k pokušiteli a uštědřil mu ránu zobákem do čela.

To bylo nářku. Mladík úlekem málem upadl a malé nožičky sotva stačily zavalitému tělíčku, které pádilo zpět do bezpečí matčina pozadí. Jak to jen šlo, nasoukal se malý nosorožec pod mámu a vystrašeně po očku pozoroval obávaného netvora, který mu tak ublížil.

V bezpečí i ve spánku

Drobek po chvíli zapomněl na „výprask“ a začal prohánět pštrosí samice. Možná mu připadaly menší než samec, nebo se obrnil kuráží a vyrazil do protiútoku. Mladík machroval a zpestřoval život nejen pštrosům, ale i zebrám, které přišly blíž k čerstvé trávě. Napadal dokonce i drobné zemní veverky, které jej chvíli pozorovaly a zmizely v noře, aby malého nosorožce vzápětí překvapily za jeho zády.

TIP: Nekrmte paviány! Jsou to velmi nebezpečná zvířata

Tmavý stín pohltil pastvinu a s přibývajícím časem začaly nosorožčí siluety šednout a téměř splývat s pozadím. Neustálými donquijotskými boji s pomyslnými nepřátelsky naladěnými větrnými mlýny se znavilo i naše batole a s hlubokým odfrknutím se svalilo vedle podřimující matky. Bylo vyčerpáno, unaveno, zničeno. Nekonečný „boj o přežití“ v představách tvorečka snícího svůj svět jej připravil o poslední zbytek energie. S klidným vědomím, jak to všem pěkně nandal, může mladý nosorožec sladce spát.

Kdyby se znovu ukázal ten podivný dlouhonohý tvor, může klidně dál s funěním pochrapovat. Vedle stojí a polehávají jeho tety a především matka, skála jeho jistoty. A to je ochranka, jakou si hned tak někdo dovolit nemůže.