Dětství neměla malá Markéta příliš jednoduché. Matku sotva poznala a ani se svou macechou neměla příliš mnoho příležitostí se sblížit. A její otec sám? Byl to sice důstojný pán, ale více než péče o panství nebo mladší dceru ho bavilo popíjení s přáteli, dlouhé vyjížďky na koni a ani o peníze se příliš nestaral. Toužil po dědici, po synovi, ale osud mu ho nedopřál. Zbyla mu jen Markéta. O její budoucnost se postaral, to ano, ale hlavně protože znamenala další možnost, jak si rozšířit vlastní panství a moc.  

Dětská nevěsta

Výhodný sňatek, to je ono! To ostatně čekalo valnou většinu urozených dcer. A kdo byl tím vyvoleným? Dalo by se říci, že to mladičká tyrolská hraběnka dotáhla na velmi významnou partii. Jejím ženichem neměl být nikdo jiný, než mladší bratr Karla IV., Jan Jindřich Lucemburský. 

Na rozdíl od skvělého manželství Karla s Blankou se ale v tomto případě zamilované pohledy dvou mladých rozhodně nekonaly. Ostatně nebylo se příliš čemu divit. Když se pár v roce 1327 poprvé uviděl, bylo Markétě jedenáct let a jejímu snoubenci pouhých sedm. Nejen, že si neměli co říct, ani to nebylo možné. Neovládali žádný společný jazyk. Vzájemné sympatie se také nedostavily, když měli zůstat o samotě, seděli každý v jiném rohu místnosti. Neměli se rádi, nebyli přáteli ani partnery. Vlastně si byli navzájem úplně lhostejní a podobně to mělo zůstat i v dalších letech. Velkolepá svatba se odehrála v září roku 1330 a po ní se každý vrátil zpět domů si užívat sladkých dětských let. 

Když se berou děti

Život však nečeká a jako první zavolal Markétu. Pět let po svatbě jí bylo už osmnáct. Sice se od ní očekávalo, že se bude věnovat hlavě aktivitám a povinnostem manželky, ale ona se místo toho vydala na cestu mnohem složitější. Cítila, že otci docházejí síly, a jelikož neměl mužského potomka, všechny povinnosti měly přejít na ni. Tedy – měly by přejít na jejího manžela, ale v tom Markéta oprávněně neviděla žádnou skutečnou podporu. Začala se sama učit všemu, co patří k vládnutí. Byla rozhodná, samostatná a odhodlaná, takže když Jindřich Korutanský v roce 1335 nechal Markétu osiřelou, byla už skvěle připravena postarat se o rodové državy. Byla v nejlepších letech - plná síly a energie. 

Kromě toho však přišel také věk na to, aby začala žít se svým manželem. Jenže zde přichází kámen úrazu. Jan Jindřich trávil čas daleko raději proháněním jakékoli jiné sukně a své choti si nevšímal. Vedle bystré a chytré Markéty také nevypadal jako kdovíjaký myslitel nebo elegán, a ani se příliš nesnažil chytrost nebo eleganci předstírat. Ostatně – když začal žít se svou paní, bylo mu sotva šestnáct let.

A zatímco Markéta vládla rodné zemi, on rozhazoval peníze, pil a často odjížděl i na několik dnů na lovy nebo pitky s přáteli. Přesto se choval, jako by mu celé panství pařilo. Dokonce do z Čech poslal pro své rádce, kteří se všemožně pletli Markétě do vladařských záležitostí. Trvalo pět let, než jeho ženušce definitivně došla trpělivost.  

Manželské intriky

Byl listopad roku 1341. Jan Jindřich opět vyrazil kamsi do lesů s kuší v ruce. Jenže při návratu nachází dveře zamčené. Markéta prostě zabarikádovala celý hrad a odmítla pustit manžela dovnitř. Podobně vykázala ven veškeré české služebnictvo, které si Jan Jindřich přivedl s sebou. Překvapený manžel se marně snažil dostat dovnitř. A když se rozhodl přenocovat v dalších nedalekých hradech, k jeho překvapení ani tam nenalezl otevřené brány. A přestože nakonec ubytování našel a nemusel trávit chladnou noc pod širým nebem, jeho manželská ješitnost byla důkladně pocuchána.

Jak si to Markéta vůbec mohla dovolit? Vyhnat právě jeho, Jana z velkého a slavného rodu Lucemburků! Ani uražená hrdost, ani pošklebky od okolí však nebyly ničím, s čím se Markéta ještě vytasila. Obvinila Jana, že je impotent – že vůbec není schopen pohlavního styku. To znamenalo, že spolu nikdy nemohli žít jako manželé a jejich svazek tudíž neplatí.  

To bylo už moc nejen na jejího chotě. Do celé situace se vložil sám Karel IV., který dokonce poslal do Tyrolska vojsko. Markéta byla za svůj kousek nějakou dobu v domácím vězení, rozhodně ji to však nezastrašilo. Jednou se pro něco rozhodla a byla ochotná nést jakékoliv následky. 

Pyskatá hraběnka

Každému bylo jasné, že manželství s Janem Jindřichem nemá budoucnost. Veřejným prohlášením o impotenci a zapuzením manžela však Markéta navíc způsobila jak církevní, tak mezinárodní skandál, a spory, které vyvolala mezi mocnými šlechtickými rody, ještě dlouho rezonovaly v celé střední Evropě. V této době také získala svou nelichotivou přezdívku - Maultasch, doslova pytlová huba. Její rty nejspíš byly poměrně velké, ale tato přezdívka se zrodila spíš v hlavě jejího poníženého manžela. Ostatně, mocní Lucemburkové dlouho nemohli přenést přes srdce, že jim, dá se říci, dala na frak mladá a nevycválaná holka z Tyrolska. 

Kam s nechtěným šlechticem?

Markéta měla spoustu problémů, ale také odhodlání z nich vybřednout. To Jan Jindřich sklidil hlavně notnou dávku posměchu. Rychle se rozkřiklo, jak si nedokázal udělat doma pořádek, a jak s ním vyběhla paličatá ženuška. Naštěstí v Čechách zůstal klid a zavržený choť dostal útulek na Moravě. Většinu času pak trávil tím, že se snažil všem dokázat, že impotentem rozhodně není – zvládl se hned čtyřikrát oženit a zplodit sedm manželských dětí!

TIP: Lvice a Rytíř: Proč zkrachoval vztah Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského?

Markéta se protivného chotě zbavila, ale také zůstala na celou svou zemi sama. Státním povinnostem věnovala veškerý svůj čas, ale rada zkušenějšího či jen něčí blízkost jí často chyběla. O pomoc s vladařskými povinnostmi nakonec poprosila rodinného přítele Ludvíka Bavora. A nejen to, během vzájemných návštěv si často povídala s jeho synem Ludvíkem. Poprvé zažila skutečné pocity zamilovanosti a radost ze vzájemných setkání. I tento pár k sobě musel hledat cestu postupně, ale Ludvíkovi mladšímu její tvrdohlavost, nebojácnost a bystrost imponovaly. Co na tom, že podle všech řečí nepatřila mezi nejvyhlášenější krasavice? Zájem byl oboustranný, takže nikdo neztrácel čas, dokonce až do té míry, že se Markéta v roce 1342 vdala podruhé bez toho, aby se s prvním manželem oficiálně rozvedla. To středověká společnost neodpouštěla Manželský pár tak musel hned ze začátku čelit dvěma velkým problémům – církevní klatbě za cizoložství a hněvu sousedů, hlavně Lucemburků. 

Konečně láska

Všechno ale nebylo tak černé, jak se to mohlo zdát. Zatímco prvního muže nemohla mladá panovnice ani vystát, svého druhého upřímně milovala. A on ji. Markéta ve svém druhém manželovi našla nejen spřízněnu duši, ale taky moudrého rádce, který ji pomáhal s vládnutím. Teď mohla například v klidu pracovat a nemusela se bát, že zatímco ona majetek shromažďovala, druhá polovina domácnosti se jej snažila stejně rychle utrácet. A mezi prací byl čas taky na lásku. Netrvalo dlouho a hradem se ozval dětský pláč. Markéta porodila čtyři děti, dospělosti se však dožil jen jeden syn. 

Po celé ony roky byla Markéta vyloučena z církve. Klatba trvala a nijak to nevypadalo, že by se měly jak rodinné, tak politické spory urovnat. Přítrž všemu učinil až rozumný Karel IV. V roce 1359 využil svou autoritu a vliv na papeže Inocence VI. k tomu, aby se za svou švagrovou u Svatého stolce přimluvil. 

O tom, že upravený vous hrál významnou roli prakticky od zrodu prvních civilizací, přináší svědectví řada uměleckých děl. Sochy starých Asyřanů žijících v oblasti tzv. úrodného půlměsíce zdobí pečlivě upravený vous, který sestává ze tří až pěti řad nakadeřených kudrlinek, táhnoucích se od ucha k uchu kolem tváře a brady. Také Babyloňané věnovali vousům značnou péči: Poctivě je promazávali olejem, a k úpravě komplikovaných „prstýnků“ používali dokonce speciální kleště a kulmy. Svou chloubu si dávní obyvatelé Předního východu rovněž s oblibou barvili – na černou, ale také oranžovorudou. 

Staří Egypťané si zas s výjimečnou starostlivostí pěstili své bradky: Obarvovali je henou a někdy do nich vplétali zlaté nitě. Zvláštní místo pak zaujímal falešný vous z kovu zvaný „postiche“, který nosili egyptští králové a královny zhruba v letech 3000–1580 př. n. l. K hlavě si jej připevňovali speciální páskou, pod umělou bradkou si ovšem faraonové tvář pečlivě holili – nepravým vousem vzdávali hold bohu podsvětí Usirovi. 

Nástup hladkých lící 

V antickém Řecku představovala ozdoba tváře nejen znamení cti, nýbrž i vytříbeného vkusu. Muži si vous kleštičkami upravovali do jemných kudrlinek a vytvářeli si celou řadu sestřihů. K oholení se většinou přistupovalo, jen když se jednalo o trest. Péči o porost obličeje věnovali značnou pozornost i vojáci, což ovšem skončilo rokem 345 př. n. l.: Tehdy Alexandr Veliký nařídil, aby se všichni válečníci oholili. Obával se totiž, že by mohli nepřátelé jeho muže za vousy chytat, a snadno je tak porazit. 

Mezi běžným lidem přetrval upravený porost tváře až do éry starověkého Říma. Od roku 454 př. n. l., kdy se v ulicích dávné metropole objevilo první holičství, se však postupně prosazoval nový trend – hladký obličej. Je třeba dodat, že zmíněné módě nikdy nepodlehli filozofové a nadále svou chloubu pyšně nosili. 

Pod vlivem kleriků 

Anglosasové se chlubili porostem až do přijetí křesťanství v 7. století, kdy se na jejich území začala po vzoru kleriků šířit móda oholených tváří. Angličtí princové si ovšem uchovali pěstěný vous až do konce 11. století, kdy normanský vévoda a anglický král Vilém I. Dobyvatel ustavil, že se panovníci musejí v souladu s francouzskou módou holit. 

Pod vlivem křižáckých výprav však zmíněná nařízení padla a vous slavil velký návrat. Po čtyři následující staletí se smělo nosit prakticky všechno, podobně jako je tomu dnes – od různých zástřihů po pečlivě oholenou tvář. Nicméně od roku 1535 se s probíhající náboženskou reformací pozornost opět přiklonila k porostu: Protestantští kněží si totiž nechali po vzoru starozákonních proroků rašit bujný plnovous. 

Na počátku 17. století pak přišel do módy vous zastřižený do špičky, známý jako Van Dyke. Zmíněný styl nese jméno vlámského malíře Anthonyho van Dycka, jenž ho na svých portrétech často zobrazoval. K vytvarování kýžené ozdoby se používala pomáda či vosk a k úpravě pak různé kartáčky a hřebeny. Světlo světa spatřily rovněž mnohé pomůcky sloužící k tomu, aby si porost udržel patřičný tvar i ve spánku.

Po vzoru revolucionářů 

Další rozmach vousů nastal za třicetileté války v letech 1618–1648, ale v následujícím století se móda opět přiklonila k holým lícím. Poslední velká etapa pěstěné chlouby tváře započala na přelomu 18. a 19. století, kdy se vousy staly poznávacím znamením nejednoho revolucionáře. 

Po přelomovém roce 1848 zdobila švihácká bradka či knír nejen muže brojící proti starým pořádkům, nýbrž i panovníky, a v západním světě se proměnila v široce uznávaný trend. Zlatou éru vousu však definitivně ukončila první světová válka. Bujný porost totiž na bojištích překážel, především při používání plynových masek. 

Vousy se vrátily do módy až na přelomu tisíciletí, kdy je přijala za své kultura tzv. hipsterů. Mladíci, kteří si libovali v nejnovějších technologiích a v archaickém stylu oblékání, svou ozdobu brzy zpopularizovali. Následně k ní přilnuli i milovníci švihácké italské módy a blogy o pánském odívání se začaly plnit pány ve skvěle padnoucích oblecích, jejichž image dotvářel hustý udržovaný vous. Dnes je ochlupení tváře na výsluní a nezdá se, že by se oholená epocha měla jen tak vrátit. 

Výhoda v dobách krize 

Proč se popularita vousů napříč časem v cyklech vrací? Jde pouze o pánskou ješitnost a estetiku, nebo snad kníry poskytují nějakou výhodu, dojde-li na hledání partnerek? Podle amerického neurovědce Nigela Barbera tomu tak skutečně je. Barber – jehož jméno mimochodem znamená „lazebník“ – se zaměřil na mužský porost v britské módě mezi léty 1842 a 1971. Zjistil přitom, že muži si vousy pěstují víc v dobách míru, kdy je dost svobodných mladíků, a ženy si tak mohou vybírat. Pánové prý chtějí na „manželském trhu“ působit důvěryhodně a vyzrále a naznačují, že své závazky myslí vážně. 

TIP: Triumfální comeback plnovousu: Jde o trvalý návrat mužského symbolu?

Není to poprvé, co danou myšlenku někdo vyřkl. Již Charles Darwin ve svém díle O původu člověka uvedl hypotézu, že udržovaný vous hraje významnou roli v sexuálním výběru – v procesu, kdy dochází ke zvýhodnění některých rysů jedince v zájmu jeho atraktivnosti pro opačné pohlaví. Je však zmíněná představa pravdivá?

Řada studií na dané téma ukázala, že dnešní ženy skutečně považují muže s vousy za biologicky i společensky zralejší, ale současně za víc agresivní a dominantní – což ne vždy představuje chtěný rys. Jako vítězové vyšli z dámských preferencí coby krátkodobě i dlouhodobě upřednostňovaní partneři muži s odrostlejším strništěm. Zajímavé je, že některé výzkumy ukázaly plně zarostlé pány jako vhodnější otce, zatímco ty s lehce odrostlými vousy jako víc žádoucí sexuální partnery. 

Až na několik experimentálních výjimek fungují náplasti obvykle tak, že prostě jen chrání poškozené místo na těle a nepodílejí se přímo na jeho léčení. Pro nové aktivní náplasti od amerických bioinženýrů to ale rozhodně neplatí. Jsou aktivované tělesným teplem a svým působením napodobují pokožku embryí.

Až do určitého okamžiku vývoje člověka v děloze se totiž na embryu v případě poškození netvoří jizvy. Je to díky tomu, že buňky v pokožce embrya kolem rány tvoří proteinová vlákna, která se následně stáhnou a přiblíží okraje rány k sobě, jako by takovou ránu někdo sešil. Rána se pak embryu zahojí, aniž by se vytvořila jizva.

TIP: Inteligentní náplast, která světélkuje, když se do rány dostane infekce

Aktivní náplast tvoří lepivý alginátový hydrogel, do něhož jeho tvůrci přimíchali nanočástice stříbra a polymer PNIPAm, který reaguje na teplotu prostředí. Pokud teplota přesáhne 32 °C, polymer se zkrátí. Po přilepení na ránu se hydrogelová náplast pevně přichytí kůže. Tělesné teplo náplast ohřeje, díky čemuž se náplast o něco zmenší a stáhne okraje poranění k sobě. Stříbrné nanočástice se během toho postarají o většinu choroboplodných zárodků v ráně.

Jedním z prvních cílů raketoplánů bylo využít zakonzervované kosmické stanice Skylab, která kroužila od počátku 70. let na oběžné dráze Země. Stanice měla získat nový dokovací adaptér a přídavný modul s dvojicí solárních panelů a třemi gyroskopy, jež by nahradily nefungující gyroskopy stanice. Astronauti také měli opravit chladicí systém, odebrat vzorky konstrukce základny pro pozemní analýzy a dovézt na její palubu množství náhradních dílů. 

TIP: Vesmírný orel roztáhl křídla: První lety raketoplánů (1.)

Jenže provoz raketoplánů se o několik let zpozdil, sluneční aktivita vzrostla, zemská atmosféra zhoustla – a v červenci 1979 Skylab neřízeně zanikl nad Austrálií. První raketoplán přitom vzlétl teprve v roce 1981.

V případě havárie

K nejzásadnějším otázkám, jež s provozem raketoplánů souvisely, patřila záchrana posádky v případě vážných potíží během startu – například při selhání motorů. U lodí Sojuz či Apollo se kabina s kosmonauty, nezávislá na nosné raketě, jednoduše oddělila s využitím záchranné věže či vlastních trysek a přistála na padácích. Jenže u obřího letounu spojeného s raketovými motory nepřicházelo nic podobného v úvahu. 

Během prvních expedic, jichž se účastnilo vždy jen několik astronautů, se spoléhalo na klasická katapultovací křesla. Později však startovaly až sedmičlenné posádky sedící na dvou palubách nad sebou, takže šlo zmíněné řešení stranou. Do kabiny byla tedy zabudována teleskopická tyč, která měla astronauty při opouštění stroje odvést mimo oblast srážky s křídlem. Jenže samy posádky zavrhovaly nouzové seskoky padákem v blízkosti raketoplánu s hořícími motory jako nebezpečné. 

Pokud by letoun zůstal ovladatelný, existovalo po oddělení vnějších motorů a nádrže několik možností nouzového přistání, podle aktuální výšky a rychlosti: Raketoplán se mohl vrátit na floridský kosmodrom, kde vznikla zvláštní ranvej speciálně pro tyto stroje – Shuttle Landing Facility. Dále bylo možné přistát po přeletu Atlantiku v západní Evropě či v Africe; po jednom obletu Země existovala varianta návratu na Floridu nebo do Kalifornie; a jestliže by situace nebyla příliš vážná, mohl být letoun naveden na nižší oběžnou dráhu oproti nominální, načež by se teprve řešil další postup. Popsané situace se souhrnně označovaly Launch Abort Mode neboli „režim nouzového přerušení startu“. 

Na nižší orbitě

Celkem šestkrát nastala nouze už na rampě a start se musel zrušit po zážehu motorů. Únik posádky rychlovýtahem či dlouhou lanovkou se stovkami tun paliva pod sebou naštěstí nebyl nikdy nutný a astronauti zakusili jen zklamání z odkladu mise kvůli detekci závady. 

Launch Abort Mode již za letu byl vyhlášen jen jednou – při startu expedice STS-51-F v červenci 1985. Sedm mužů pod vedením zkušeného Charlese Fullertona se vydávalo na týdenní misi, při níž měl raketoplán Challenger kroužit kolem Země, zatímco v modulu Spacelab v nákladovém prostoru by probíhala vědecká pozorování. Po startu stroj zamířil nad oceán, na východ od Floridy. O 3,5 minuty později přestalo teplotní čidlo v palivovém čerpadle prostředního motoru SSME vysílat údaje. Situace byla nepříjemná, ale druhé čidlo fungovalo, tudíž let pokračoval. 

Aby mohl být raketoplán naveden na správnou oběžnou dráhu, musely motory SSME hořet téměř devět minut; jenže 5 minut a 45 sekund po startu vypovědělo službu i druhé čidlo a motor se z bezpečnostních důvodů automaticky vypnul. Stroj už se však pohyboval relativně vysoko i rychle, proto padlo rozhodnutí přejít do režimu nouzového navedení na nižší dráhu neboli ATO (Abort To Orbit). Zbylé dva motory SSME pak hořely o minutu déle, a Challenger se tudíž nakonec dostal na dráhu, jež byla oproti plánu nižší o 70 km. Každopádně, ostatní systémy pracovaly uspokojivě a navíc raketoplán nesměřoval k žádnému objektu na orbitě – měl plnit úkoly samostatně, nezávisle na konkrétní trajektorii. Mise se dokonce o jeden den prodloužila a posádka zvládla všechny vědecké cíle.

V aukční síni Sotheby's se konala netradiční aukce – pro sběratele a fanoušky bylo připraveno 100 párů sportovní obuvi. Všechny si nakonec odnesl kanadský investor a sběratel aut Miles Nadal. Za 99 párů, mezi kterými byl i například model „samozavazovacích tenisek“, známých díky filmu Návrat do budoucnosti, zaplatil 850 tisíc dolarů (v přepočtu zhruba 19 milionů korun).

TIP: Plakát k filmu Mumie z roku 1932 by mohl vynést 1,5 milionu dolarů

Nejdražší položku v nabídce ale představoval první model běžeckých bot Moon Shoe značky Nike z roku 1972, za který Nadal zaplatil 437 500 dolarů (v přepočtu zhruba 10 milionů korun). Tenisky Moon Shoe byly vyrobeny ručně a představují opravdovou raritu – vyrobeno bylo pouze 12 párů. Vydražený pár je jediný, o kterém se ví, že existuje v neporušeném stavu. Miles Nadal plánuje vystavit tenisky ve svém soukromém muzeu v Torontu.

Je známou skutečností, že dle tehdy platného dvorského protokolu nebyl sňatek hraběnky Žofie Chotkové s arcivévodou a následníkem rakousko-uherského trůnu Františkem Ferdinandem, jenž směl pojmout za ženu jen příslušnici panovnické dynastie, považován za rovnorodý. Proto ani jejich děti nepatřily do dynastie Habsburků, neměly nárok na císařský trůn a vévodkyni bylo dokonce zapovězeno vystupovat při oficiálních příležitostech veřejně po boku svého muže. Tento zdánlivě nedůležitý detail však definoval dramatické následky sarajevského atentátu více, než se může na první pohled zdát.

Hraběnka na druhé koleji 

Vévodkyně zažívala v souvislosti se svým „nízkým“ původem  od císařského dvora celou řadu ústrků, a tak se v létě 1914 rozhodla využít právo na pocty, které musely být dle platných vojenských řádů prokazovány choti každého generála. K nim mimo jiné patřil i nárok na společné cestování v kočáře či automobilu. Letní sarajevská neděle 28. června 1914, vyhrazená pro slavnostní jízdu městem, tak měla být dnem Žofiina vzdoru a velkého osobního triumfu.

Na svátek svatého Víta (srbsky Vidovdan) připadá výročí potupné porážky Srbů Turky na Kosově poli roku 1389. Podivuhodnou ironií osudu se jednalo také o 14. jubileum svatby následnického páru. Na Vidovdan v roce 1914 netrpělivě čekalo také sedm rozhněvaných mužů: Muhamed Mehmedbašić, Nedeljko Čabrinović, Trifun Grabež, Vaso Čubrilović, Cvjetko Popović, Danilo Ilić a konečně Gavrilo Princip. V Srbsku vyškolení a vyzbrojení atentátníci měli předem vytipovaná místa podél předem známé cesty následníka trůnu ulicemi města. 

Prostor pro konspirační teorie?

Důrazné varování před následníkovou cestou do Bosny přišlo už 5. června 1914, kdy srbský diplomatický zástupce v Rakousku Jovan Jovanović referoval o možnosti atentátu říšskému ministru financí a civilnímu guvernérovi Bosny a Hercegoviny Leonovi Bilińskému. Ten však této výstrahy nedbal, snad v obavě z možných konfliktů se svým vojenským protějškem polním zbrojmistrem Oskarem Potiorkem, který hrdě prohlašoval, že má situaci v zemi zcela pod kontrolou.

Nakonec tak došlo na slova sarajevského vládního komisaře a policejního velitele Edmunda Gerdeho, jenž navrhoval nezveřejňovat z bezpečnostních důvodů program dříve než těsně před jeho začátkem, což by ztížilo případným útočníkům přípravy k atentátu. K tomuto preventivnímu kroku však nedošlo, naopak se dopřálo sluchu sarajevskému starostovi Fehimu Čurčićovi, který obyvatelům nařídil, aby své domy stojící okolo trasy předem náležitě vyzdobili.

A aby smůly nebylo málo, na rozdíl od císařovy návštěvy v roce 1910 nezajišťovala nyní arcivévodovu bezpečnost armáda, nýbrž jen zhruba 150 policistů a detektivů narychlo povolaných Gerdem. Potiorek totiž prohlašoval, že vojáci mají po manévrech zašpiněné uniformy, bude ale spíše pravda, že nehodlal dopřát Žofii vyšších poct, než přikazoval protokol. Odpovědní činitelé tak atentátníkům jejich úkol už více usnadnit nemohli. 

Smůla po cestě

V úterý 23. června 1914 opustil arcivévoda s chotí zámek v Chlumu u Třeboně a v běžném kupé rychlíku I. třídy zamířil do Vídně. Jízdu vlastním salonním vozem znemožnilo zadřené ložisko, navíc František Ferdinand nevystupoval jako následník trůnu, nýbrž jako generální inspektor veškeré ozbrojené moci v hodnosti generála jezdectva a admirála. Z hlavního města se vypravil vlakem do Terstu, tentokrát už sice zvláštním vozem, ale stále se smůlou v patách – v důsledku poruchy elektroinstalace si po cestě musel svítit svíčkami.

Pokračování: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este (2)

Cesta dále pokračovala bitevní lodí Viribus Unitis k ústí Neretvy, kde přestoupil na motorovou jachtu válečného námořnictva Dalmat, která ho dopravila proti proudu řeky do asi 20 km vzdáleného Metkoviće. Tam ho přivítal Potiorek a arcivévoda pokračoval vlakem do Mostaru a konečně dorazil k cíli své cesty – lázeňskému městečku Ilidža u Sarajeva. Žofie, jež nesměla vstoupit na palubu válečné lodi, cestovala z Vídně přes Uhry.

Dne 27. října 1915 apaticky pozorovala skupina 27 mužů potápějící se loď, kterou uvěznily ledové kry. Většina z nich byla šťastná, že jsou z paluby pryč – loď totiž plavidlo připomínala jen vzdáleně. Muž se širokým obličejem a plochým nosem však jejich úlevu nesdílel. Byl to sir Ernest Henry Shackleton, vůdce Královské transantarktické expedice, jež se po ztrátě lodi Endurance stala pouhým snem, který již nebylo možné uskutečnit. Před Shackletonem stál ovšem nový, mnohem obtížnější úkol: Zajistit, aby se všichni jeho muži bezpečně vrátili domů.

Ernest Henry Shackleton se narodil v Irsku v hrabství Kildare 15. února 1874. Rané dětství prožil na londýnském předměstí, kam se s otcem Henrym odstěhovali po katastrofální neúrodě brambor, která v Irsku vyvolala hladomor. Plánoval studia medicíny, nakonec však v sedmnácti letech nastoupil do služeb obchodní společnosti North Western Shipping Company. Tvrdý námořnický život poznal velmi záhy, při dopravě ledku z chilského Valparaisa do Anglie. Náročná služba ho ovšem vůbec nezlomila a již po pěti letech získal hodnost námořního důstojníka. V pouhých čtyřiadvaceti se pak stal důstojníkem Britského královského námořnictva.

Dobývání jižní točny

Na přelomu 20. století pomalu vrcholil boj o dosažení jižního pólu. V roce 1900 také Shackleton narazil na leták, v němž britský polárník Robert Falcon Scott hledal dobrovolníky pro svou Národní antarktickou expedici. 

Shackleton se přihlásil a již v březnu 1901 vyplouval vstříc Antarktidě. Spolu se Scottem a dalším účastníkem výpravy, doktorem Edwardem Wilsonem, vyjeli na psích spřeženích ze základny v McMurdově zálivu 2. listopadu 1902. Jejich cílem bylo proniknout co nejjižněji. Po sedmi týdnech však saně obrátili – další postup by totiž znamenal příliš velké riziko. Vysílení a téměř bez jídla se vydali na bezmála dvouměsíční cestu zpět k lodi, k níž se dostali na smrt vyčerpaní.  

Neuplynulo však ani pět let a Shackleton opět stanul na antarktické pevnině, s cílem překonat výsledky předchozí výpravy. Vrozená tvrdohlavost mu totiž nedovolila vzdát se svého snu. V prosinci 1908 tak stanul na stejném místě, kam se dřív dostal se Scottem. Jenže po dvouměsíčním pochodu, kdy ho od jižního pólu dělilo pouhých 156 kilometrů, musel kriticky zhodnotit své šance – a na smrt unavená a hladová posádka je již neměla příliš vysoké. Zvítězil v něm pocit odpovědnosti za členy výpravy a zavelel k návratu. Projevila se tak jeho typická povaha: Vždy volil postup, který pro jeho muže představoval nejmenší riziko. Tato příhoda možná přispěla k tomu, že ho po jeho návratu povýšili do šlechtického stavu.

Amundsenovo prvenství 

Sladkou odměnu v podobě historické nesmrtelnosti za dosažení jižního pólu však dobrodruh stále nezískal. A z dobytí jižní točny se nakonec radoval norský badatel Roald Amundsen, který tam stanul 14. prosince 1911. Až po návratu domů se Amundsen dozvěděl, že jeho rival Scott dosáhl nejjižnějšího místa jen pár dní po něm. Na zpáteční cestě však Scottova výprava zkrachovala a zemřela hladem, přičemž sám Scott spolu s dalšími dvěma přeživšími, mezi kterými byl i dr. Wilson, umřeli jako poslední, vzdáleni pouhých 17,5 kilometru od zásobovacího skladu.

TIP: Výzkumníci objevili ovocný koláč z výpravy Roberta Scotta k Jižnímu pólu

Shackleton tak přišel nejen o možnost stanout jako první muž na jižním pólu, ale zároveň i o dva dobré přátele, se kterými sám zakoušel útrapy v království ledu a sněhu. Téměř okamžitě po obdržení zprávy o dobytí jižní točny začal spřádat plány na největší a také poslední možnou velkou výpravu, která se tam dala naplánovat: Předsevzal si přejít napříč antarktickým kontinentem od Vahselova zálivu na severozápadě přes jižní pól až k McMurdově stanici na jižním výběžku u Rossova moře. 

Sám si tehdy poznamenal: „Nahlédneme-li na věc z citového hlediska, je to poslední velká polární expedice, kterou lze uskutečnit. Bude to významnější cesta než jen na pól a zpět a cítím, že dosáhnout tohoto cíle je posláním Britů, neboť jsme byli poraženi v souboji o severní pól a poraženi v prvním souboji o jižní pól. Teď již zbývá největší a nejobtížnější část z cest – a tou je překonání kontinentu.“

Pro plánovanou Královskou transantarktickou expedici polárník sám vybral a zakoupil loď, kterou pojmenoval „Endurance“, tedy „vytrvalost“. Jednalo se o jedno z nejmodernějších plavidel svého druhu, které bylo celé zhotoveno expedici na míru a vyrobeno ze dřeva schopného odolávat drsnému prostředí. Z londýnského přístavu loď vyplula 1. srpna 1914 a již 5. prosince téhož roku opustila poslední kotviště na ostrově Jižní Georgie nedaleko antarktické pevniny.

V ledových kleštích 

Prvním cílem expedice se stalo dosažení Vahselova zálivu. Aby se k němu loď dostala, musela překonat Weddellovo moře – místo, které během zimního období permanentně zamrzá a během antarktického léta se mění na plochu plnou nevyzpytatelně se pohybujících ker a kanálů. Endurace si razila cestu skrze tyto vody až do 19. ledna 1914, kdy vplula mezi osudné kry. Ty ji zachytily a postupně sevřely, až mezi nimi zcela uvízla. Podle slov jednoho z námořníků byla „zamrzlá jako mandle uprostřed tabulky čokolády“. Po několikadenním čekání a s blížící se polární zimou dal Shackleton rozkaz přezimovat na lodi a vyčkat do jara, kdy začnou kry opět povolovat.

Posádku čekala víc než půlroční tryzna v krutých mrazech. Teploty klesaly až k −30 °C, což však muži poměrně obstojně přečkávali v podpalubí Endurance. Ovšem 24. října 1915 ledová kra, která jejich loď uvěznila, praskla a začala na trup tlačit jako obří kleště. Přesně šest dní dokázala loď odolávat obrovskému tlaku, načež svůj boj vzdala a klesla ke dnu. Tím se začala psát zcela nová kapitola Královské transantarktické expedice. Novým cílem se stalo přežít v ledové pustině a vrátit se domů. Shackleton si do deníku zapsal: „Modlím se k Bohu, abych celou posádku dostal v bezpečí zpět do civilizace.“

Risk jménem Sloní ostrov 

Jedinou šancí expedice bylo doufat v příznivý proud, který by hnal kru, na níž uvízli, severozápadním směrem k pevnině. Podle plánu měli muži ve chvíli, kdy by se začalo moře rozevírat, nastoupit do trojice člunů, které zachránili z Endurance, a vylodit se na nejbližších březích jakékoliv pevniny. Byl to riskantní plán, ale Šéfovi, jak muži Shackletonovi přezdívali, nakonec s pořádnou dávkou štěstí vyšel.

Cestování na kře si ovšem na všech členech posádky vybralo svou daň. Potýkali se s nedostatkem jídla, narušenou morálkou, všudypřítomnou vlhkostí a nudou. Útrapy trvaly až do března, kdy se kra zmenšila natolik, že muži museli nastoupit do člunů a zesláblí veslovat k nejbližší pevnině. Celé dny se prodírali promáčení ledovými vlnami s omrzlinami v obličeji a decimováni vředy způsobenými slanou vodou. Neměli možnost se jakkoliv zahřát, ze spánku je neustále vytrhávalo naklánění člunu a příděly jídla se zmenšily jen na pár sucharů a kostek cukru za den. Po několikadenní plavbě se jim však povedlo dosáhnout břehů Sloního ostrova, nehostinného místa zmítaného polárními vichřicemi. To jim ovšem po 497 dnech od vyplutí připadalo jako malý ráj. 

Bez šance na úspěch

Nikdo z posádky však stále nebyl v bezpečí, protože ke Slonímu ostrovu lodě nepřiplouvaly. Po osmi dnech na pevnině se proto Shackleton vydal na další riskantní výpravu. V malém člunu se čtyřmi dalšími muži zamířil k Jižní Georgii, ostrovu vzdálenému asi 1 287 kilometrů, ke kterému vedla cesta přes nebezpečný Drakeův průliv. Díky rozvaze a velkému kusu štěstí jeho plán opět vyšel a pětice mužů brzy spočinula na malé oblázkové pláži Kings Haakon Bay na Jižní Georgii.

Poté, co dopluli do zálivu, nebylo již možné použít poničený člun bez kormidla, aby se dostali do nejbližší velrybářské stanice. Shackleton tedy rozhodl, že se s třemi muži vydá napříč vnitrozemím do několika desítek kilometrů vzdálené velrybářské stanice Stromness. Tento pochod před nimi nikdy nikdo neabsolvoval a šance na úspěch byly mizivé.

Ve vesnici všichni znali příběh o nebohých polárnících, kteří odsud před lety vypluli a zemřeli kdesi v Antarktidě. Jaké to bylo překvapení, když se v šest hodin odpoledne zjevila trojice mužů v otrhaném oblečení s dlouhými vlasy a vousy a jeden z nich se představil jako Ernest Shackleton, vůdce Královské transantarktické expedice. 

Poslední cesta

Psal se 30. srpen 1916, když první z mužů na Sloním ostrově uviděl přibližující se loď s Ernstem Shackletonem na palubě: muže, který tento ostrov opustil před 90 dny a jemuž se nakonec povedlo dopravit celou svou posádku do bezpečí. Žádná velká sláva se však nekonala. Psal se rok 1917, Británie byla již třetím rokem ve Velké válce a ztratila statisíce mužů. 

Veškerá námaha a strádání si na Shackletonově zdraví vybraly svou daň. Ačkoliv mu vláda nabídla několik diplomatických a vojenských misí, žádná z nich nebyla příliš úspěšná. Začal pít víc, než bylo pro jeho tělo únosné, a odpočinku si nijak nedopřával. Nakonec v roce 1921 přišel s nápadem na další antarktickou výpravu, která měla být jeho poslední. 

TIP: Tajemství lodi HMS Terror: Tragédie Franklinovy polární expedice

A poslední se také stala – už při mezipřistání v Rio de Janeiru utrpěl Shackleton infarkt, ale odmítl se nechat vyšetřit. Když v roce 1922 dorazila loď na ostrov Jižní Georgie, bylo jeho tělo před kolapsem. Polárník se slabosti rozhodl vzdorovat po svém – ještě větším množstvím alkoholu. Pátého ledna 1922 ho skolil další masivní infarkt, ze kterého už se neprobral. Jeho hrob se nachází právě tam, blízko místa, které jej celý život přitahovalo. 

Shackletonovu osobnost asi nejlépe vystihl jeden ze členů posádky lodi Endurance, který si zapsal: „Pro roli vědeckého vůdce mi dejte Scotta, pro rychlé a efektivní cestování Amundsena, ale když se nacházíte v beznadějné situaci, kdy se zdá, že není cesty ven, poklekněte na svá kolena a modlete se, ať vám pošlou Shackletona.“ 

Představuje-li něco noční můru architektů dlouhodobých pilotovaných cest Sluneční soustavou, je to nutnost chirurgicky řešit akutní zdravotní problémy posádky. V současné době platí jediné – co nejrychleji evakuovat postiženého na Zemi. Z Mezinárodní vesmírné stanice jde řádově o hodiny, než se astronaut dostane do péče kvalifikované zdravotnické síly. Při dlouhodobých misích to však nebude možné a akutní chirurgické výkony bude muset provádět trénovaný člen posádky přímo v kosmu.

TIP: Jaká zdravotní rizika podstoupí člověk při cestě na Mars?

Kosmická operace s sebou ponese riziko v mnoha ohledech. Jednak se na palubě stísněné lodi nikdy nebude nacházet kompletní chirurgická výbava, i když tento problém by mohl vyřešit dnes už dostupný 3D tisk. Další komplikaci znamená stav beztíže. Nejenže bude nutné tělo pacienta pevně připoutat k operačnímu stolu, ale veškeré uniklé tělní tekutiny roznese ventilace po celém plavidle, což je krajně nebezpečné, neboť mohou obsahovat množství nebezpečných patogenů. Řešením by se tak mohla stát hermeticky oddělená operační místnost, kompletní zakrytí pacienta a další nákladná opatření.

První opravdu rozsáhlé procesy s čarodějnicemi začaly někdy před polovinou 15. století. Odhaduje se, že do konce 17. století, kdy se už situace zmírnila, v Evropě popraveno pro čarodějnictví dvě stě tisíc lidí! České země tak zůstávaly proti čarodějnickému šílenství poměrně odolné. Ve velkém stylu propukly jen na Jesenicku a Šumpersku. Pod taktovkou nechvalně známého inkvizitora Jindřicha Bobliga z Edelstadtu probíhaly několik let, ale více než bojem s černou magií byly následkem převážně jeho osobních ambicí a pravděpodobně nepříliš vyrovnané osobnosti.   

Skutečně podivné rituály

Ubožáci, kteří skončili na hranici, většinou nebyli k takto kruté smrti odsouzeni za samotné čarodějnictví, ale za vážnější zločin, který s ním měl souviset – většinou za vraždu nebo travičství. Záleželo na povaze soudce, postavení obviněného i na časovém období, kdy se proces odehrával. V šestnáctém století plamenům unikla například jedna děvečka z Nymburka, která z mrtvoly oběšence uřízla palec. Slyšela totiž, že když se dá oběšencův palec do sudu s pivem, bude v hospodě tolik návštěvníků, kolik se jich chodí dívat na popravy. Místní šenkýřka Maruše pak skutečně zašila palec do pytlíku s kořením a dala jej do sudu s pivem, které nalévala hostům a také sama pila. 

Méně štěstí měla jistá Marta Doležalová. Ta byla obviněna nejprve z vraždy svého pána – což přiznala s odůvodněním, že ji často bil. Až později vyšlo najevo, jakoby jen tak mimochodem, že také připravovala s dalšími ženami různé prášky ze spálených zvířecích těl. Případ se časem rozrost do obřího skandálu s údajným využíváním těl mrtvých novorozenců pro účely černé magie a více než dvacet žen skončilo na hranici. Byl to první případ masové popravy čarodějnic v českých zemích. 

Ďáblova třetí bradavka

Čarodějnice a čarodějové byli ti, kteří zaprodali svou duši ďáblu výměnou za zisk magických schopností. Těchto temných sil pak využívali primárně ke dvěma účelům – škození jiným lidem a páchání hromadných a často dost bizarních sexuálních orgií na nejpodivnějších, údajně rituálních místech. 

Tyto magické schopnosti měl každému čarodějníkovi propůjčovat démon. V ženských případech se takový démon nazýval inkubus, mužům zase sloužila démonka sukuba. Bosorky a bosoři pak čerpali svou divotvornou moc právě s intimním stykem s tímto démonem. Za propůjčování magických sil stejně jako za chlípné radovánky musela čarodějnice svému démonovi platit. A platba byla v nejposvátnější, životadárné tekutině – krvi. Démon prý sál bosorce krev skrze takzvané signum diabolicum – ďáblovo znamení. To byla jakási třetí bradavka, která mohla být umístěna kdekoliv po těle. Od jiných bradavic a nežitů se vyznačovala tím, že byla necitelná a po propíchnutí nekrvácela. Inkvizitoři podobná znamení aktivně hledali - jejich nález se rovnal přímému důkazu o hříšném spojení obžalovaného s ďáblem. 

Tortura a anonymní udavači

Pro obvinění z čarodějnictví nebyly třeba příliš pádné důvody. Často stačilo pouze anonymní udání. Obětí se nejčastěji stávali lidé, kteří se od svého okolí něčím lišili, nebo se jen někomu znelíbili. Snadným cílem byly porodní báby, kořenářky nebo různí mastičkáři, protože jejich léčení mohlo pro nezasvěceného snadno jako čarodějnictví vypadat. Chuďasové a žebráci byli také snadným terčem, protože se za ně málokdo postavil. A v neposlední řadě bylo velmi jednoduché obvinit osobního nepřítele nebo konkurenta a takto si s ním vyřídit účet.

TIP: Nekalé rejdy čarodějnic: Jak se čarodějnické kouzlení proměnilo v sabat?

Doznání k čarodějnictví se z obviněných dostávalo různými způsoby. Nejzavedenější praktikou byly tři stupně tortury, kterým ovšem předcházely další dva přípravné stupně: pobyt ve vězení a prezentace mučicích nástrojů. Ať už čarodějník přestál či ne toto hrůzné divadlo a po něm i palečnice, španělskou botu a skřipec, smrti se většinou nevyhnul. Kromě signa diabolica se za další nezvratný důkaz považovalo svědectví deseti a více svědků (často anonymní, či také vynucené torturou). Vrcholkem zrůdného procesu tedy byla smrt v plamenech, či v případě smířlivého soudce či významné spolupráce s tribunálem, na popravčím špalku. 

Už v dávné minulosti věděli místní lidé o nápadném jeskynním portálu v krasovém kaňonu Suchý žleb. Ti nejodvážnější vstoupili i do chodeb a rozlehlých prostor, jež z portálu vedly dál do nitra země. Lidé vybavení nedostatečným osvětlením ovšem mohli snadno zabloudit a o jeskyni se šířily četné legendy. Skutečnost skrytou uvnitř hory přitom nebylo potřeba nijak přikrašlovat. V této části Moravského krasu totiž byly objeveny mnohé okouzlující partie, z nichž je dnes velká část zpřístupněna veřejnosti. Návštěvníky zde čekají mnohá překvapení a prostory Kateřinské jeskyně ukrývají nejeden nevyřešený otazník krasového podzemí.

Největší z císařských jeskyň

Není přesně známo, kdy do Kateřinské jeskyně vstoupili prví lidé. Archeologické nálezy odkryté v druhé polovině 19. století Dr. Jindřichem Wankelem však napovídají, že prosvětlenou sluj v portálu využíval člověk již v neolitu. V moderní době popisuje jeskyni Jan Nepomuk Soukop. Krásným jazykem z roku 1858 líčí stále živý obraz: „K západu na konec pouti uchystáno cestovateli ještě jedno překvapení v jeskyni Kateřinské, ačby se zdálo, že po tolika procházkách podzemních mysl téměř již ustála. Nizounkým vchodem přichodí se do ohromné dvorany, jež k nejrozsáhlejším i nejvyšším se řadí ze všech jeskyň našeho císařství. V prostředku této prostory zdvihá se takořka celý kopec balvanů z klenby spadených, jež bez ladu a skladu v pusté směsici nahromaděny jsou. Z toho vrchu nejdokonaleji se objevují velikánské rozměry děsné jeskyně, kteráž jinak sem a tam i pěknými útvary krápníka se honosí, a to proto, že zřídka kdy navštěvována bývá, jelikož z cesty leží. Ku vysvětlení jejího jména sluší ještě podotknouti, že prý za dávných časův jistá děva Kateřina zbloudivši v jeskyni, zpáteční cesty více nenalezla a bídně zahynula. Až podnes nebylo by radno bez vůdce tam se odvážiti...“

Uvězněni ve tmě

Ze zkušeností dalších objevitelů je patrné, že Soukopovo varování bylo zcela na místě. V roce 1876 navštívil jeskyni archeolog Kliment Čermák s místním průvodcem Kučerou. Výprava probíhala bez problémů až do okamžiku, kdy průvodci začala dohořívat lojová svíce. Znalec jeskyně zpanikařil, začal zmateně pobíhat a nemohl najít chodbu ven. Oba průzkumníci pak byli nuceni strávit hororových 20 hodin v úplně tmě. Teprve pak je objevila záchranná výprava.

Kliment Čermák pak svůj zážitek opublikoval v Časopisu Lumír. Z jeho bezpochyby hlubokých zážitků je vhodné uvést alespoň úryvek: „Upadl jsem mezi kameny a narazil v pádu o hranu; nedbaje strašné bolesti drápu se na kamenitou stráň. Kučera zamotav se upadl na obličej. Běžíme do nějaké chodby a po chvíli poznáváme, že je to tatáž chodba, z které jsme začali nešťastný svůj návrat.“

„Kučera upírá na mne tupě vypoulené oči a jeho třesoucí se ruka udržovala jen stěží prskající oharek. Znova nazpět do sálu, napravo první, druhou, třetí chodbou, opět se drápeme na hromadu balvanů, která se stala pro mne opravdovou Golgotou. Skok na skok, pád na pád, až jsem nadobro zapadl do hluboké propadliny. Ležím tu s poraněnou rukou bolestně sevřen a vidím, jak Kučera vytřepává z připálené ruky dohořívající rozlitý oharek. Nato rozestřela se kolem nás čirá tma, mne obešla celá hrůza temnosti.“

„Věčná tma nás obemkla, pohřbené zaživa v útrobách země. Plížili jsme se po hlasu k sobě, až jsme na sebe narazili. Kučera uchopiv mne levicí, hmatal mi na obličej a hrdlo a při tom vzýval všechny svaté na pomoc.“

Smrt ukončila průzkum

Na začátku 20. století začaly probíhat průzkumy v koncových partiích Hlavního dómu, jenž byl až do roku 1925 největší známou jeskynní prostorou v České republice. Průzkum odstartoval mlynář Rubeš, který své práce konzultoval s profesorem Karlem Absolonem. Po ne zcela vyjasněných sporech však nakonec na podzim roku 1909 učinil významné objevy sám Absolon a jeho pracovní skupina. Nová Kateřinská jeskyně je zcela překvapila mimořádně krásnou krápníkovou výzdobou. Necelý rok po objevu byla elektricky osvětlena a zpřístupněna veřejnosti.

I během provozu pokračovaly v Kateřinské jeskyni další výzkumy. V roce 1936 objevil profesor Absolon v jednom z komínů nahromaděné kostry pleistocénních medvědů, kteří do jeskyně zřejmě propadli z povrchu. Zajímavé byly i další speleologické průzkumy v několika časových etapách. Koncové části celého systému směřují dále k propasti Macocha a badatelé byli přesvědčení, že oba krasové útvary jsou fyzicky propojeny. Kateřinská jeskyně totiž v dávných dobách fungovala jako jeden z vývěrů řeky Punkvy. Dalšímu pokračování směrem k Macoše však brání obrovský neprostupný balvanitý zával nazývaný Dantovo peklo. Absolonova pracovní skupina toto místo objevila a zkoumala v letech 1940–1941, ale závalem se nikomu nepodařilo prostoupit. Během průzkumů však bylo objeveno horní patro Kateřinské jeskyně směřující zpět k východu. Když zde roku 1941 zahynul jeden z Absolonových spolupracovníků Jan Němec, byly průzkumné práce ukončeny.

Krápníkový poklad a nevyjasněná tajemství

Krápníková výzdoba Kateřinské jeskyně byla zčásti poznamenána zřícením stropů za vzniku velkých prostor. Staré krápníky byly pohřbeny pod sutěmi a pouze na stěnách se dochovaly nejstarší krápníkové formy v podobě sintrových náteků a ojedinělých stalaktitů a stalagmitů. V částech, kde strop zůstal na původním místě, se však dochovala bohatá a unikátní krápníková výzdoba. Jedná se především o úsek nové Kateřinské jeskyně za Hlavním dómem. Dominantou těchto prostor jsou hůlkové stalagmity a stalagnáty seskupené v tzv. Bambusovém lesíku. Díky příhodným podmínkám (stálý skap z relativně malé výšky) tyto krápníky vyrostly až do třímetrové výšky, přičemž mají po celé délce tloušťku jen 2–4 centimetry. Bambusový lesík proto logicky patří mezi nejpozoruhodnější podzemní partie Moravského krasu. Za zmínku stojí také barevně nasvětlený útvar dotvořený sintrovými náteky, jemuž se říká Čarodějnice. Tato přírodní socha je symbolem celé jeskyně.

TIP: Pod zemí i na povrchu aneb Světoznámým územím Moravského krasu

Kateřinská jeskyně patří díky své historii, krasové morfologii i krápníkové výzdobě k významným podzemním prostorám České republiky. Otázkou pro budoucnost zůstává problematika jejího pokračování. Speleologové se snažili do jednoho z bílých míst v podzemí Moravského krasu proniknout z opačné strany – z jedné větve systému Punkevních jeskyní. Díky tomu sice byly učiněny další významné objevy jeskynních prostor, ale jejich podstatná část mezi Kateřinskou jeskyní a Macochou zůstává stále zastřena tajemstvím.

Informace o provozní době Kateřinské jeskyně a dalších 13 zpřístupněných jeskyních České republiky najdete na stránkách www.caves.cz.