Mnoho lidí v dnešní době užívá vitamínové minerální doplňky, od nichž očekávají, že podpoří jejich zdraví. Vědci se ale stále dohadují, zda mají tyto látky vůbec nějaký příznivý vliv. Nejnovější studie amerických vědců tvrdí, že prakticky veškeré vitamínové doplňky a minerály nehrají žádnou roli v prodlužování života, ani v ochraně před kardiovaskulárními chorobami.

Jde o skutečně rozsáhlou studii, v níž badatelé zpracovali výsledky celkem 277 odborně provedených klinických studií pacientů, kteří takové přípravky užívali. V těchto studiích lékaři sledovali vliv na zdraví u celkem 16 vitamínových a minerálních doplňků výživy, včetně vitamínu A, vitamínu B6, vitamínu D, selenu nebo multivitaminových směsí.

TIP: Kdo jí každý den oříšky, snižuje si riziko úmrtí

Jen dvě ze studovaných látek měly alespoň nějaký pozitivní vliv, a to omega-3 nenasycené mastné kyseliny, tedy látky obsažené v rybím tuku a rovněž kyselina listová. Odborníci ale i jejich vliv na lidské zdraví označili za málo významný. Mnohem větší příznivý vliv na zdraví, než všech 16 zkoumaných doplňků výživy, má podle autorů studie strava s nízkým obsahem soli. Tato strava totiž omezuje riziko kardiovaskulárních chorob a také riziko úmrtí zhruba o 10 procent.

O Měsíc je stále větší zájem. V pondělí 22. července 2019 vyrazila na cestu k Měsíci mise Čandraján-2, kterou vyslala indická vesmírná agentura ISRO (Indian Space Research Organisation). Po několika odkladech vynesla sondu raketa GSLV Mk III. z kosmodromu Šríharikota v Bengálském zálivu.

Misi Čandraján-2 tvoří lunární orbiter, který bude obíhat kolem Měsíce, a také lunární lander s roverem, který se pokusí o měkké přistání v oblasti mezi krátery Manzinus C a Simpelius, na jižní straně Měsíce. Pokud mise uspěje a lander s roverem přistanou na Měsíci, Indie se stane po USA, Sovětském svazu a Číně teprve čtvrtou zemí, které se něco takového podařilo.

Průzkum povrchu Měsíce 

Orbiter mise Čandraján-2 bude mapovat povrch Měsíce z výšky 100 kilometrů. Lander jménem Vikram přistane na povrchu Měsíce a vypustí poloautonomní rover Pragyan o váze asi 20 kilogramů, který bude detailně zkoumat povrch. Podle plánu by mělo k přistání na Měsíci dojít 7. září. Rover by měl na měsíčním povrchu operovat alespoň 14 dní. Hlavním cílem mise je přitom studovat výskyt a velikost zásob vody na Měsíci.

TIP: Nová indická nosná raketa GSLV Mk.3 zvládla generálku pro let k Měsíci

Na misi Čandraján-2 se původně mělo podílet Rusko. Kvůli nedostatku financí ale Rusko nemohlo v projektu pokračovat a Indie vyslala sondu k Měsíci vlastními silami. Kromě indických vědeckých přístrojů je na palubě landeru Vikram umístěný laserový retroreflexní odražeč LRA (Laser retroreflector array), který vyvinuli Goddardově kosmickém středisku NASA. Toto zařízení bude sloužit k přesnému změření vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem a také k výzkumu měsíční librace, čili kývavého pohybu Měsíce na jeho oběžné dráze.

Největší evropský výrobce letadel Airbus představil na přehlídce Royal International Air Tattoo ve Velké Británii koncept nového hybridního turbovrtulového letounu. Jeho Bird of Prey (Dravý pták) si bere inspiraci z ptáků – křídla i ocas svým tvarem skutečně připomínají orla nebo sokola, což má zlepšit ovládání letounu. Podle Martina Astona senior managera ve společnosti Airbus je jednou z hlavních priorit leteckého průmyslu je udělat letectví udržitelným – čistším, zelenějším a tišším než kdy dříve. Hlavní roli budou hrát tzv. biomimikry – tedy řešení inspirovaná přírodou.

TIP: Nová generace? Lockheed zahájil stavbu tichého nadzvukového dopravního letounu

Přestože jde jen o technologický koncept (který s velkou pravděpodobností nikdy neopustí rýsovací prkna inženýrů), vychází podle Airbusu z realistických nápadů. V reálné rovině by Bird of Prey dokázal přepravit až 80 cestujících na vzdálenost 1 500 kilometrů. Díky použitým technologiím by spotřeboval o 30 až 50 % méně paliva a byl by také výrazně tišší než dnešní letadla.

Nejen František Josef I., ale i další jeho příbuzní sehráli důležitou roli ve veřejném životě, politice, vojenství anebo se jen neblaze proslavili řadou skandálů, které jsou s jejich jménem spojeny. Mladšího bratra císaře Karla Ludvíka mají milovníci romantických filmů a beletrie spojeného zejména coby nechtěného ženicha císařovny Sissi. Ve skutečnosti měl tento tichý arcivévoda mnohem zajímavější život.

Reprezentant na jedničku

Vedle svých starších bratrů Františka Josefa a Ferdinanda Maxmiliána zaujímal spíše podřízené postavení a projevoval se jako méně inteligentní a méně organizačně schopný, na rozdíl od jiných arcivévodů jej ani nezajímala vojenská služba.

Vystupoval spíše jako reprezentant Arcidomu císařského při různých oficiálních příležitostech; například při vídeňské světové výstavě v roce 1873, při zahájení Zemské jubilejní výstavy v Praze roku 1891, jako protektor vídeňského Domu umělců (Künstlerhaus), což mu vyneslo přezdívku „výstavní arcivévoda“.

TIP: Čtyři bratři, čtyři pohnuté osudy

Po smrti bratra Maxmiliána i korunního prince Rudolfa se stal následníkem trůnu a v této pozici byl až do své smrti 19. května 1896. Jako hluboce věřící katolík podnikl pouť do Svaté země, kde se napil vody z řeky Jordánu, nakazil se tyfem a zemřel. Jeho význam tkví v tom, že jako jediný ze čtyř bratrů se stal pokračovatelem hlavní větve habsbursko-lotrinského rodu.

Jako by nestačily poznámky posměváčků, které historicky první ženu v pozici velitelky vesmírného letu provázely. Eileen Collinsová se ve 42 letech vydávala do kosmu potřetí a poprvé velela raketoplánu. Její posádku tvořil pilot Jeffrey Ashby a letoví specialisté Steven Hawley, Catherine Colemanová a Michel Tognini z Francie.

Hlavním úkolem pětidenní mise bylo vysadit na orbitě novou rentgenovou observatoř Chandra pro studium vzdálených vesmírných objektů, jež vydávají do okolí spoustu energie. Tyto paprsky mohou zasáhnout i tělesa Sluneční soustavy, potažmo Zemi, případně astronauty na budoucích meziplanetárních výpravách. 

Odklad a problémy

Z Floridy měl stroj původně zamířit k nebi 20. července, shodou okolností v den 30. výročí prvního přistání lidí na Měsíci. Symboliku však pokazila technika: Pouhou sekundu před zážehem hlavních, kyslíko-vodíkových motorů SSME zastavily počítače veškeré procesy. Senzory totiž detekovaly v motorové sekci Columbie zvýšené hodnoty vodíku, který by mohl po zážehu pohonných jednotek způsobit explozi. Brzy se ovšem ukázalo, že chybovala kontrolní čidla a ve skutečnosti okolo spodní části raketoplánu žádné nebezpečné hodnoty vodíku nebyly. Následoval třídenní „restart“ a Columbia s posádkou v kokpitu stála na rampě, připravená letět 23. července 1999 po půlnoci místního času. 

Vše proběhlo podle plánu a raketoplán s pěti astronauty a teleskopem Chandra v nákladovém prostoru zamířil nad noční Atlantik. Jen pět sekund po opuštění rampy však nastal kratičký zkrat v jedné ze tří jednotek, jež distribuují elektřinu z palivových článků na palubě stroje. Výsledkem byl mimo jiné výpadek některých záložních řídicích jednotek motorů SSME a mírné omezení manévrovacích možností letounu. Situace přesto nebyla tak zlá, aby zazněl příkaz k nouzovému přistání, a mise tedy pokračovala. 

Poletová prohlídka odhalila v elektroinstalaci Columbie desítky poškození – neboli zdrojů možných budoucích zkratů. Podobně nepříznivě dopadly i kontroly sesterských letounů Discovery a Endeavour, takže NASA musela provoz raketoplánů na několik měsíců přerušit a elektroinstalaci na jejich palubách opravit. 

Krok od Challengeru

Problémy mise Eileen Collinsové však ještě nekončily. Motory SSME se ve vesmíru vypnuly oproti plánu asi o 0,15 sekundy dřív, takže se raketoplán nacházel na dráze zhruba o 10 km nižší, než vyžadovali konstruktéři teleskopu Chandra. V oranžové vnější nádrži totiž došel kyslík – a vyšetřování této anomálie dopadlo snad ještě hůř. 

Během startu se v systému motorů SSME provozním tlakem uvolnila zlatá zátka o délce asi 2 cm a vydala se na vlastní „misi“: Ve vnitřní stěně trysky pohonné jednotky SSME číslo tři prorazila několik trubiček, jimiž během hoření motorů o tahu okolo 230 t proudí kapalný vodík, aby stěnu trysky chladil. Látka samozřejmě začala unikat a nedostávalo se jí ve spalovací komoře, kam se ze zmíněných trubiček vracela. Počítač Columbie situaci řešil přidáváním více kapalného kyslíku do hořící směsi, který tak logicky dřív došel. 

Kdyby zátka způsobila v silných motorech větší škodu, lépe nedomýšlet tragické finále, jež by se – v kombinaci s následky elektrického zkratu po startu – mohlo rovnat druhému Challengeru…

Konec dobrý…

Poté už ovšem mise průkopnické velitelky „šlapala“ dobře. Chybějící impulz dohnal raketoplán pomocí slabších hydrazinových motorů OMS a již první den letu byla z nákladového prostoru vypuštěna Chandra o hmotnosti 5 860 kg. Dvoustupňový pohonný blok Inertial Upper Stage (IUS) ji poté dvěma zážehy navedl na přechodovou dráhu ve výšce 330–72 000 km, následovalo rozevření solárních panelů a separace od IUS. 

Posádka se mezitím věnovala sekundárním úkolům: Pořizovala ultrafialové snímky Země, Měsíce, Merkuru, Venuše a Jupitera, monitorovala růst vegetace v kosmických podmínkách, měřila dopady fyzického cvičení na prostředí a mikrogravitaci na palubě či testovala výkonný televizní systém pro použití na budoucích raketoplánech či na ISS. 

TIP: Další trable ve vesmíru: Rentgenová observatoř Chandra má poruchu

Sedmadvacátého července před půlnocí stroj bezpečně přistál na Floridě a první žena v roli velitele kosmické mise vše zvládla na výbornou. Collinsová se osvědčila dokonce natolik, že v roce 2005 velela prvnímu raketoplánu, jenž se vydal na orbitu po tragédii Columbie STS-107 v únoru 2003. 

Mnoho z nás tráví podstatnou část svého času s očima přilepenýma k displeji rozmanitých elektronických zařízení. Odborníci se snaží zjistit, jaký to má dopad na lidské zdraví, především pokud jde o zdraví teenagerů. Mnozí z nich jsou totiž s displeji téměř srostlí.

Kanadští vědci na toto téma uskutečnili výzkum, do něhož zapojili 3 826 teenagerů (47 procent z nich bylo dívek), kteří docházeli do sedmé třídy v celkem 37 školách v rezidenční oblasti Montrealu. Během čtyř let sledovali, jak tito teenageři používají sociální média, a zároveň u nich hlídali sedm symptomů deprese, včetně pocitu osamělosti, smutku a zoufalství.

TIP: Máte depresi? Sociální média to zjistí rychleji a přesněji, než lékaři

Výsledky výzkumu mluví jasně. Přílišné používání sociálních médií a sledování televize těsně souvisí s nárůstem symptomů deprese u teenagerů. Naopak hraní videoher a používání počítače nemá k duševnímu zdraví žádný negativní vztah.

Stručně řečeno, videohry a počítače jsou podle vědců v pořádku, kdežto sociální média a televize mohou škodit duševnímu zdraví. Ze všech digitálních médií jsou přitom sociální média v tomto směru nejvíce škodlivá.

Nejoblíbenější památky světa neodvratně spějí k bodu, kdy se příval turistů stane neudržitelným – nejen kvůli omezenému prostoru, ale i proto, že davy lidí zmíněné monumenty nenapravitelně ničí. Pomůže při záchraně těchto pokladů omezení počtů návštěvníků?

Tady je Biebrovo

• Destinace: Fjadrárgljúfur, Island 
• Počet turistů: 2 200 000 (celý Island)
• Problém: bezpečí turistů

Prokletí mediální popularity se podepsalo také na islandském kaňonu Fjadrárgljúfur. Perla severské přírody doplácí nejen na fotogenickou podobu, jež se skvěle vyjímá na Facebooku či Instagramu – ale i na fakt, že si ji pro svou tvorbu zvolily některé ikony mladší generace, včetně Justina Biebera. Zpěvák kaňon představil v klipu „I’ll Show You“, který už nasbíral přes 400 milionů zhlédnutí. 

Punc vyhledávané instagramové destinace pak Fjadrárgljúfur definitivně získal poté, co si „zahrál“ v několika řadách seriálu Hry o trůny: Milovníci popkultury následně začali ke sto metrů hlubokému a dva kilometry dlouhému kaňonu proudit po statisících. Jenže přírodní klenot Islandu nebyl na takový nápor připravený. 

Podle islandské agentury pro životní prostředí zavítal do kaňonu od roku 2015, kdy se objevil v Bieberově klipu, bezmála milion lidí, což se nepříznivě projevilo zejména na okolní vegetaci. Ekologové nakonec vstup na místo zakázali, a to nejen z environmentálních, nýbrž také z bezpečnostních důvodů: Neexistovaly tam totiž odpovídající cesty ani turistická infrastruktura, jež by dokázala extrémní nápor zvládnout. 

Fjadrárgljúfur se pro zájemce uzavřel počátkem letošního jara a jeho další osud zůstává nejasný. Jak uvedl Hannes Pálsson, spolumajitel turistické agentury Pink Iceland: „Musíme se rozhodnout, zda tam chceme postavit vyhlídkové plošiny a zavést vstupné, nebo oblast nechat pár měsíců nepřístupnou, aby se zotavila.“

Dočasný zákaz platil do 1. června, nedočkaví fanoušci se ovšem do lokality známé z obrazovek pokoušeli dostat za každou cenu – v noci přelézali zátarasy, aby vysněné místo spatřili alespoň za tmy. 

Konec varana komodského?

• Destinace: Komodo, Indonésie 
• Počet turistů: 120 000
• Problém: černý trh se zvířaty

Na všeobecnou oblibu turistických cílů bohužel doplácejí nejen samotné památky a domorodci, ale i řada příslušníků rostlinné a živočišné říše. K nejvíce alarmujícím příkladům patří indonéský ostrov Komodo, který se turistům v brzké době zcela uzavře. Důvod je zjevný – rapidní pokles stavů varana komodského. 

Za úbytek vzácných ještěrů však nemohou ani tak cestovatelé či fotografové, kteří na místo v posledních letech proudí ve velkém – sousední ostrov Flores totiž nedávno posílil letecké spojení, a na Komodo tak měsíčně zavítá až deset tisíc zájemců. Hlavní problém představují pašeráci, pro něž je obchod s varany víc než výnosný: Za jediné zvíře dostanou na černém trhu v přepočtu až 800 tisíc korun. Komodský drak, jak se ještěrovi někdy přezdívá, tvoří ceněný artikl v tradiční čínské medicíně. Indonéská policie například nedávno zatkla devítičlennou skupinu, jež se snažila prodat 41 zvířat. Na ostrově přitom v současnosti zbývá asi jen 1 800 jedinců.  

Počínaje lednem 2020 se Komodo uzavře a v průběhu následujícího roku se ochránci zaměří na opětovné rozšíření populace ještěrů. Teprve čas však ukáže, zda a za jakých podmínek bude možné místo znovu zpřístupnit. 

O víkendu uplynulo padesát let, co se lidé poprvé prošli po Měsíci. Bylo jich tam celkem 12. Získali tam pro lidstvo ohromnou prestiž, spoustu cenných poznatků a také vzorků z povrchu Měsíce. A jak je u lidí zvykem, zanechali tam po sobě mnoho rozmanitých věcí, neboť jak známo – zádný pořádný piknik se neobjede bez hromady odpadků...

Na Měsíci zůstala například spousta stop astronautů. Budou tam zřejmě velice dlouho, možná tak dlouho, jak dlouho bude existovat Měsíc. Na Luně není eroze ani vulkanická aktivita či desková tektonika, která by mohla stopy smazat. Povrch naší oběžnice je sice vystavený slunečnímu větru a kosmickému záření, které se může na povrchu projevit, tyto procesy jsou ale ve skutečnosti nesmírně pomalé.

Odpadky na Měsíci

Největší objekty, které astronauti na Měsíci zanechali, jsou části přistávacích modulů, lunární rovery a vybavení pro vědecké experimenty. Některé z dalších objektů jsou pečlivě vybrané ceremoniální předměty, jako jsou například americké vlajky, pamětní desky, nebo třeba malá zlatá olivová ratolest symbolizující mír, kterou na Měsíci zanechala posádka Apolla 11.

TIP: NASA zveřejnila 11 tisíc fotografií mapujících mise Apollo 7 až Apollo 17

Na Měsíci zůstaly i zvláštní, osobnější předměty. Charlie Duke z posádky Apolla 16 zanechal na měsíčním povrchu podepsanou fotografii své rodiny v plastovém obalu. Alan Shepard z Apolla 14 zase nechal na Měsíci tři golfové míčky. Kromě toho tam zanechali astronauti lunárních misí ještě také svůj vlastní odpad. Okázalou sbírku lidské moči a stolice. Vědci nevylučují, že tento odpad po astronautech po letech opět prozkoumají. Mohlo by to totiž přinést překvapivě cenné informace.

Skupina kozorožců horských či alpských (Capra ibex) se po téměř vertikálním 50 metrů vysokém povrchu přehrady Cingino, která se nachází poblíž švýcarských hranic, pohybuje s neuvěřitelnou lehkostí a obratností. Odborníci se domnívají, že divoké kozy na přehradu chodí proto, aby olizovaly kamenný povrch, ze kterého získávají potřebné soli a minerály. Stádo tak denně riskuje – jediné špatné našlápnutí by znamenalo v podstatě jistou smrt. Přesto se odvážná zvířata na šikmou přehradu vracejí den co den.

TIP: Adrenalinová jízda: Českého bikera naháněl na Slovensku medvěd

Stejně jako své přirozené prostředí, tedy vysoké skalní útesy, i zeď přehrady zdolávají kozorožci pomocí svých přizpůsobených kopyt – jejich okraj je ostrý, ale mírně pružný, a vlastní chodidlo je mírně prohloubené. Při došlápnutí tak vznikne podtlak podobně, jako když přitisknete na sklo gumovou přísavku. Vnitřní měkká část kopyta přitom přilne k povrchu skály. Podobné akrobatické kousky zvládají i mláďata, která dokážou následovat svou matku po strmých skalních srázech již dvě hodiny po svém narození.

Juka krátkolistá (Yucca brevifolia) má nezaměnitelnou siluetu a nikde neuvidíte dva stejné jedince. Vyskytuje se pouze na jihozápadě Spojených států a dá se říct, že území jejího růstu vlastně geograficky definuje oblast Mohavské pouště. Juku můžete nalézt všude od nadmořské výšky kolem 400 m až po cca 1 800 m a nejvíce jedinců tohoto rostlinného druhu pohromadě lze spatřit v kalifornském národním parku Joshua Tree. Ten je rozsáhlými porosty juky charakteristický a jeho název je odvozený právě od anglického pojmenování tohoto neobyčejného zástupce zeleného světa.

Rozvětvená ve všech úrovních

Juka krátkolistá byla oficiálně popsána teprve v roce 1871 německo-americkým botanikem Georgem Engelmannem. Už on si byl vědom toho, že nejde o strom v pravém slova smyslu. Náleží do podčeledi agávovitých (Agavoideae), což z ní dělá s trochou nadsázky jakýsi sukulent stromkovitého charakteru. Kmen je tvořen tisíci drobných vláken a postrádá tak roční letokruhy.

Věk juk se odhaduje velice těžce, ale za optimálních podmínek může rostlina žít stovky a podle některých údajů až tisíc let. Přes svoji dlouhověkost však zejména zpočátku neztrácí žádný čas. Mladé juky mají v prvních deseti letech průměrnou rychlost růstu až 8 centimetrů za rok a pak se tempo zpomaluje. Dospělé rostliny dosahují výšky až 15 metrů, ale prakticky stejně velká část organismu se ukrývá pod zemí. Rozsáhlý podzemní systém má totiž až 11 metrů dlouhé kořeny, které rostlině umožňují přežít v náročných pouštních podmínkách.

Pracovní materiál i potrava

Čepelovité listy rostliny jsou po celý rok zelené a dosahují délky až 35 cm. Ač to na první pohled nevypadá, jsou opravdu tvrdé a vpředu ostře zašpičatělé. Při procházení mezi různě pokřivenými větvemi by si proto člověk měl dávat opravdu pozor. Šplhat po větvích pak vůbec nezkoušejte. Ostatně stačí jen letmý dotyk a na intenzivnější kontakt vás přejde chuť. Odolnost juky a jejích listů odedávna využívali místní indiáni kmene Cohuilla. Uměli z ní vyrábět pletené koše nebo sandály a poupata a semena rostliny jim složily jako vítané zpestření stravy.

Juky ale nejsou jedinou atrakcí parku Joshua Tree. Bývalá přírodní památka Spojených států z roku 1936 se stala národním parkem v roce 1994 a je jedním z hlavních území spadajících pod zákon ochrany kalifornských pouští. Ročně sem přijede více než milion turistů.

Dvě pouště v jednom parku

Na území parku o rozloze 3 200 km² najdeme dvě pouště, které území ekosystémově rozdělují. Coloradská poušť na východě nepřesahuje nadmořskou výšku 900 metrů. Je teplá, ale vlhčí, s porosty keřů creosote (Larrea tridentata), ocotilla (Fouquieria splendens) a zejména nápadných a rádoby „přítulných“ kaktusů cholla (Cylindropuntia bigelovii), které jsou kvůli schopnosti nenápadně se přichytit na tělo přezdívány „jumping cactus“ tedy skákajíc kaktus. Vysoká hustota těchto rostlin udělala z místa „Cholla garden“ jednu z nejzajímavějších přírodních atrakcí parku.

V okolí Cholla garden však nerostou žádné juky, takže turisté přijíždějící do parku z jižní nebo východní strany jsou často jejich absencí překvapeni. Juky najdeme až ve druhé Mohavské části parku. Právě zde je také umístěna většina přírodních kempů a turistických chodníků. Kromě jukových porostů se v této nosné části parku nacházejí ty nejzajímavější geologické útvary, jaké mohou kalifornské pouště nabídnout.

Údolí krásných kamenů

Jakmile sjedete ze silnice č. 62 směrem na Monument Road, dostáváte se do charakterově úplně jiné krajiny, plné obrovských, hladkých nebo zvrásněných žulových valounů. Většina těchto útvarů jsou kopce obnažených skal, jež vznikly před asi 100 miliony let postupným ochlazováním vyvřelého magmatu. Následné působení povrchových a dešťových vod pak v kombinaci s větrem dalo původně zřejmě hranatým skalám jejich krásně zaoblený tvar.

K nejzajímavějším a zároveň snadno přístupným místům parku patří třeba Hidden Valley, na jehož asi 1,5 km dlouhé stezce můžete obdivovat opravdu působivé kamenité útvary. Další zajímavou okružní trasou je Baker Dam, s malou vodní přehradou, vytvořenou kolem roku 1900 jako napajedlo pro dobytek. Nádrž je dnes po většinu roku vyschlá, ale když se v jarních měsících naplní dešťovou vodou, je velikým lákadlem pro místní faunu a tedy vhodným pozorovacím stanovištěm. Trasa je navíc význačná tím, že ukazuje téměř všechny mikrohabitaty Mohavské poušte, které jsou pro park typické. Právě zde je pravděpodobně i největší koncentrace juk a najdete tady i jedny z mála petroglyfů, které jsou dokladem někdejší přítomnosti původních obyvatel Ameriky.

Pohledy v oáze

Vaší pozornosti by neměla uniknout ani stezka Ryan Mountain, Skull Rock nebo vyhlídkový bod Keys View v pohoří Little San Bernardino Mts. s nadmořskou výškou 1 581 metrů. Je odtud vidět jižní část známého tektonického zlomu San Andreas, Saltonské moře (velké slané jezero ponořené 69 metrů pod hladinu moře) nebo nejvyšší vrchol jižní Kalifornie – San Gorgoni (3 506 m). Dohlédnou se však údajně dá až do Mexika.

V parku je i několik pravých oáz, z nichž nejpůsobivější je Fortynine Palms Oasis, tedy Oáza devětačtyřiceti palem. Nachází se na severním okraji parku a tvoří ji urostlé palmy Washingtonia filifera. Trasa k oáze sice není okružní, ale o to víc můžete obdivovat výhledy, které nabízí. Všude kolem rostou větší nebo menší kaktusy Opuntia basilaris nebo tzv. barelový kaktus (Ferocactus cylindraceus). Při procházení vás ostražitě sledují drobná očka pouštních leguánů čukvala (Sauromalus ater), kteří zde ožírají poslední zelenou vegetaci. Zahlédnout můžete i menšího hmyzožravého leguánka obojkového (Crotaphytus bicinctores) nebo pozoruhodnou gambelii leopardí (Gambelia wislizenii).

Skrytý život a ochrana před žárem

Zdejší úžasná pouštní fauna je většinou dobře skrytá před pouštním sluncem a vysokými teplotami. Zvířata jsou aktivní převážně až se soumrakem a v noci, takže při pohledu na opuštěnou rozpálenou krajinu jsou údaje o pestré přítomnosti mnoha tvorů až překvapivé. V parku bylo zaznamenáno okolo 52 druhů savců – mezi nimi například puma americká, ovce tlustorohá, všudypřítomný sysel běloocasý nebo tarbíkomyš pouštní, která svým skákavým pohybem minimalizuje kontakt s rozpáleným povrchem.

TIP: Pustiny Severní Ameriky: Čtyři druhy pouště

Kromě savců je park domovem pro 250 druhů ptáků, 43 druhů plazů a 3 druhy obojživelníků. Některé z nich preferují prostředí Mohavské, jiné naopak Coloradské pouště. Jejich preference jsou dány mikroklimatickými podmínkami a vegetačním krytem. Tak třeba na jukové porosty je vázáno mnoho druhů ptáků. Největší problém pro ně poušť představuje v období hnízdění, protože při nedostatku stinných míst se jejich snůšky mohou snadno přehřát. Početné zástupy juk s „rukama“ vzepjatýma k nebesům tedy ptákům poskytují ochranu, potravu i příležitost k zahnízdění.