Jantar je jako minerál označován spíše ze zvyku. Ve skutečnosti se jedná o fosilní pryskyřice, zkamenělé rostlinné šťávy s proměnlivým chemickým složením a bez krystalické struktury. Jantary nejčastěji pocházejí z třetihorních jehličnanů (stáří cca 50 milionů let), najdeme však i jantarové hmoty druhohorní a zcela výjimečně takové, jež pochází z konce prvohor. Zkamenělé pryskyřice mladší než dva miliony let nazýváme kopály a mezi jantary v pravém slova smyslu je neřadíme.

Zkamenělé slzy stromů

Jak vlastně jantar vzniká? Stromy vylučují pryskyřici při narušení své kůry, chrání se tak před chorobami či napadení hmyzem. Tímto způsobem zacelují jizvy na povrchu i uvnitř. Aby z obyčejné pryskyřice vznikl jantar, musí být tyto „slzy stromů“, často i s kmenem odumřelého stromu, poměrně brzy překryty vlhk1ými usazenými horninami jako jsou písky nebo jíly. Nejčastěji tak jantary vznikají na dně lagun nebo v deltách řek.

Ne všechny typy pryskyřic však dobře fosilizují. Zásadní je vhodné chemické složení. V Evropě vznikal jantar z pryskyřice borovice Pinus succinifera, americký jantar pochází z bobovitého stromu kurbaryl obecný (Hymenaea courbaril).

Baltské zlato severu

Jantar se obvykle ukrývá v naplaveninách a v usazených horninách. Jeho valouny, zaoblené hlízy a zrna mívají většinou centimetrovou velikost. Jen zcela výjimečně dosahují jantarové valouny hmotnosti až 10 kilogramů a velikosti lidské hlavy. Materiál se dobře brousí a po vyleštění má pěkný lesk. Typická je pro něj medově žlutá barva a průsvitnost, jsou však známy i jantary červené nebo dokonce zelené a modré. V průběhu času se barva látky mění. Jak stárne, ztrácí vodu, stává se stále tmavší a neprůhlednější.

U nás je nejznámější jantar baltský, pojmenovaný podle místa nejčastějšího výskytu při pobřeží Baltského moře, nejvíce na Samlandském poloostrově. V Evropě bývá označován jako „zlato severu“. Mezi jeho největší vývozce patří Německo, Dánsko, Polsko a pobaltské republiky. Nádherné jantary ovšem pocházejí i z kolumbijských nalezišť v jižní Americe.

Medové poklady celého světa

Krása jantarů fascinovala lidi už od pradávna a první zmínky o jeho sběru pocházejí z okolí Baltského moře. Nejstarší jantarové amulety a ozdoby jsou staré více než 30 000 let. Od neolitu, především v době bronzové, byl jantar v Evropě velmi důležitým obchodním artiklem. Na křížení jedné z větví Jantarové stezky (která spojovala sever Evropy a Středozemní moře) se solnou stezkou vznikla kdysi Praha. Přivezené jantary jsou známé ze starého Řecka, severního Irska, Mezopotámie a dalších zemí. Jantar byl přítomen i v Tutanchamonově pokladu – v jednom z nejcennějších šperků tvořil centrální kámen obklopený rubíny a smaragdy.

Římský císař Nero vyslal někdy mezi lety 54–60 vojenského velitele, aby mu našel zdroj jantaru. Ze severu se tak do Říma dostaly stovky kilogramů baltského jantaru. Podle římského historika Plinia byl jantar v té době tak oblíbený, že vyřezávaná jantarová soška měla větší cenu než zdravý otrok. Německý objevitel Heinrich Schliemann popisuje jeho bohaté nálezy i z bájných Mykén a Tróji. Říká se, že když Kolumbus v roce 1492 navštívil poprvé karibský ostrov Quisqueya, daroval mladému náčelníkovi indiánského kmene Taino šňůru medových kuliček jantaru. Prý byl velmi překvapen, když na oplátku dostal opánky ozdobené stejnými kamínky.

Proti epilepsii, moru i zánětům

Jantar ovšem nebyl jen ceněným šperkařským materiálem. Lidé mu v minulosti přisuzovali kouzelnou moc a už ve starověku byl lékaři doporučován na zmírnění epilepsie. Používal se jako prášek smíchaný s olejem a vodou nebo jako součást vykuřovadel a kadidel. Lidé věřili, že vonný dým z hořícího jantaru má desinfekční účinky, proto ho používali v místě porodu nebo při morových epidemiích.

V současnosti nalézá jantar uplatnění také v léčitelství a alternativní medicíně. Využívá se především k léčbě zánětlivých onemocnění například močových cest, ke zklidnění žaludečních vředů nebo žlučníkových potíží. Poměrně často můžete vidět miminka s jantarovým náhrdelníkem kolem krku. Jejich maminky věří, že jantar dokáže zmírnit bolest při prořezávání prvních zoubků.

Okno do pravěku

O jantaru uvažujeme především jako o ozdobném kameni. Nesmíme však zapomínat, že je to i cenný materiál pro vědecká bádání. Pryskyřice obsahuje terpeny, alkoholy a estery a díky nim dokáže vysušovat a působit antisepticky. Umí tedy výborně zakonzervovat téměř jakékoli zbytky rostlin či živočichů, které v lepkavé pryskyřici uvízly. Vědci tak jantar chápou jako okno do minulosti – prostředek, jenž jim umožňuje dozvědět se víc o dávno zaniklých ekosystémech.

Nejčastěji se v jantarech nacházejí zbytky hmyzu: hmyzí larvy, vajíčka, houby, semena atd. Hmyz byl často do pryskyřice lapen poměrně rychle. Jantar tak může představovat jakési momentky z pravěku, které zachycují například právě vylíhnuté pavoučky, nebo parazitické chování roztočů, hlístic ale i včel. V muzeu v německém Stuttgartu mají například jantar s pravěkou kolonií asi dvou tisíc mravenců.

Občas byli v pryskyřici uvězněni i malí obratlovci. Za největší „poklady“ zajaté v jantaru se považují štíři, ještěrky a žáby. Jejich nálezy jsou však velmi ojedinělé a ocenění nálezu tomu odpovídá – v roce 1997 byl objeven kousek dominikánského jantaru s žabkou, který kupec ocenil částkou více než 54 000 eur.

Falešně oživená minulost

V souvislosti s jantarem je potřeba zmínit režiséra Steven Spielberga a jeho hollywoodský trhák Jurský park. Myšlenka klonování dinosaurů z DNA obsažené v komárovi, který je uvězněn v jantaru, je sice zajímavá, nicméně nereálná. Přestože jantar skutečně DNA živých organismů často obsahuje, ve skutečnosti se jedná pouze o fragmenty. Obnovit celý kód je stejně nemožné, jako dát dohromady knihu na základě jedné věty se zcela přeházenými slovy.

Obliba jantaru po fenomenálním úspěchu Spielbergova snímku každopádně prudce vzrostla a zvýšená poptávka vždy nahrává nejrůznějším podvodníkům. Stále častěji se tak můžete setkat s falešnými jantary, které jsou ve skutečnosti vyrobeny z komerčních pryskyřic a barviv. V lepším případě se jedná o tzv. lisovaný jantar, který je vyroben z jantarového odpadu zahřátím za zvýšeného tlaku. Někteří výrobci jsou schopni připravit dokonce i falešný jantar s kousky hmyzu.

Jak si můžete ověřit pravost jantaru? Buď ho vystavíte plameni (syntetická pryskyřice se rychle začne rozpouštět a krčit), nebo ultrafialovému záření. Pod jeho vlivem totiž pravý jantar slabě tyrkysově nebo zeleně září. Tomuto efektu se říká „jantarová aura“ a v určitém úhlu ho lze pozorovat i při dopadu slunečních paprsků.

Naleziště českého jantaru

I u nás bylo dříve výjimečně možné najít překrásný načervenalý průsvitný jantar šperkařské kvality, a to ve Študlově u Valašských Klobouk. Morava však v minulosti proslula spíše nálezy druhohorního (křídového) jantaru, který pocházel z jílovců doprovázejících uhelné sloje v okolí Valchova u Boskovic a na několika lokalitách Moravskotřebovska. Největší velikosti dosahovaly hlízy žlutého neprůhledného valchovitu, naopak krásně průhledný byl drobný hnědavě červený neudorfit od Nové Vsi (německy Neudorf), po tamním důlním správci Muckovi pojmenovaný muckit.

TIP: Tajemství jantarové komnaty aneb Kde se skrývá poklad ukradený nacisty?

Kromě křídového jantaru se u nás někdy najde i jantar třetihorní. Ve skutečnosti se však původem jedná o jantary baltské, které byly na naše území z místa vzniku zavlečeny pevninskými ledovci. Opravdu ojedinělý výskyt těchto jantarů je známý z ledovcových štěrků v širším okolí Moravské brány na Ostravsku a Opavsku.

Oči lidstva se v posledních letech opět obracejí k Měsíci. A stále častěji se v této souvislosti mluví o měsíčních jeskyních, které by mohly lidským kolonistům nabídnout celou řadu výhod. O osídlení v jeskyních na Měsíci intenzivně uvažuje i evropská kosmická agentura ESA, kde se připravují na jejich průzkum.

Na měsíčním povrchu už lidé byli a také ho detailně snímkují teleskopy i sondy na oběžné dráze Měsíce. O měsíčním podzemí ale nevíme skoro nic. ESA hodlá zahájit průzkum podzemí Luny, hned jak to bude reálné. Svoji pozornost chtějí soustředit především na jámy, které by mohly být vytvořeny zhroucením lávových tunelů.

Základy pod měsíčními moři

Měsíční moře jsou vlastně ohromné plochy utuhlé bazaltové lávy, prakticky stejné, jakou můžeme vidět na Havajských ostrovech, které vznikly po dopadech velkých těles na Měsíc. Planetární geologové se domnívají, že by pod měsíčními moři měly být rozsáhlé systémy tunelů a jeskyní, což potvrzují i data sond.

TIP: Naděje pro kolonisty? Podle sondy GRAIL jsou na Měsíci velké lávové tunely

Lidské základny by se v měsíčním podzemí do značné míry vyhnuly dvěma zásadním rizikům, která by hrozila na povrchu Měsíce – kosmickému záření a mikrometeoritům. Zároveň by podzemní základny mohly mít přístup ke zmrzlé vodě a dalším zajímavým surovinám, které se mohou skrývat pod povrchem Měsíce. Specialisté ESA již pracují na technologiích, s nimiž bude možné zajistit průzkum podzemí na Měsíci, včetně navigace a komunikace.

Maďarský lékař Ignaz Philipp Semmelweis (1818–1865) patří k dalším lékařským velikánům, s nimiž si osud nepěkně pohrál. Po ukončení studia medicíny ve Vídni v roce 1844 nastoupil jako lékařský asistent na jedné vídeňské klinice. Zde byl svědkem hromadného umírání matek po porodu na následky tzv. „horečky omladnic“, která nastávala podle tehdejších odborníků „z neznámých příčin“. Již o tři roky později vystoupil Semmelweis s tezí, že rodičky neumírají z neznámých důvodů, ale vinou samotných lékařů. Ti často neměli problém přecházet mezi těžce nemocnými, patologií a porodním sálem. 

Semmelweis ihned vydal příkaz, že si všichni zaměstnanci kliniky musejí dezinfikovat ruce chlorovým vápnem. Počet úmrtí rodiček se okamžitě podstatně snížil. Semmelweis se o svém objevu šířil dál – ve snaze zabránit nesmyslnému umírání vyzval všechny porodníky, aby ho v dodržování přísné hygieny následovali. Výsledek? Nejprve byl zbaven asistentského postu na klinice. K očekávanému uznání z oblasti vědeckých kruhů také nedošlo, právě naopak. Tehdejší profesoři porodnictví prostě fakt, že by sami porodníci mohli být odpovědní za smrt pacientů, nepřijali. 

TIP: Ignác Filip Semmelweis: Nesnesitelný průkopník hygieny v medicíně

Ve vědeckých článcích odsuzujících Semmelweisovu teorii se tak dočteme, že pravými příčinami „horečky omladnic“ jsou například odumírání krvinek, dietetické chyby, dlouhotrvající žízeň, citové vzrušení žen nebo dokonce atmosférické vlivy. Semmelweisova snaha odrazit nekončící nenávistné útoky kolegů vyvrcholila v roce 1862, kdy formuloval Otevřený dopis veškerým profesorům porodnictví. Bohužel bez odezvy. Krátce nato zdrcený lékař zemřel. Oficiálně na psychiatrické klinice, kam byl dopraven v pološíleném stavu. Maďarský odborník a Semmelweisův životopisec Georg Sillo-Seidl však v roce 1977 zjistil, že všechno bylo jinak. Semmelweis byl prostě pod falešnou záminkou vylákán do ústavu pro choromyslné, kde v potyčce s dozorcem utržil rány, na jejichž následky zemřel. Bez jakékoli lékařské péče. 

Všechno, co známe o Václavově dětství a mládí, pochází z legend, oslavujících knížete jako křesťanského mučedníka a světce. Nutno rovněž zdůraznit, že dochované legendy vznikly s časovým odstupem, jsou na sobě závislé a jejich tvůrci se pramálo zajímali o skutečnost, historická data a souvislosti nevyjímaje. Především šlo o zdůrazňování Václavovi svatosti ve všech podobách. A co že se nám tedy dochovalo o Václavově dětství a mládí? Prakticky nic. Jediné, co v sobě může nést jistý prvek historické důvěryhodnosti je zpráva o tom, že Václava vychovávala na hradišti Budeč jeho babička kněžna Ludmila a že po smrti Václavova otce Vratislava v zemi vládla kněžna vdova Drahomíra.

Záhada Václavova narození

Základní otázkou, která může mnohé napovědět, je, kdy se vlastně Václav narodil. Tradičně uváděný rok 907, či v lepším případě 903, nemůže odpovídat realitě. Proti vágním a nepřesným údajům legendistického původu, kdy jsou data vyvozena na základě zpráv o délce života jednotlivých osobností, stojí hmatatelná a vědeckými důkazy podpořená zjištění, dokládající skutečný biologický věk prvních Přemyslovců. Jedná se o antropologicko-lékařský výzkum fyzických ostatků českých knížat, která provedl paleoantropolog Emanuel Vlček ve spolupráci se špičkovými laboratořemi soudního lékařství. Ačkoliv byly některé závěry výzkumů v rozporu s obecně uznávanými daty, lze je považovat za mnohem důvěryhodnější než tendenční hagiografické prameny. Co rozbor kosterních pozůstatků knížete Václava ukázal?

Stav Václavových zubů, lebky a kostry odpovídal věku přibližně čtyřicetiletého muže, což znamená, že kníže Václav se musel narodit někdy mezi lety 895 až 900. Toto zjištění samozřejmě vrhá mnoho nových nejasností na známé události, zejména pak na děje roku 921, kdy zemřel jeho otec a v zemi došlo k bojům o moc mezi prvními dámami rodu. 

V soukolí moci

Jak praví legendy, malý Václav se učil Písmu svatému, ostatně podpora křesťanství představovala politickou doktrínu, kterou si Přemyslovci vytyčili. Václav si však také postupně osvojoval znalosti a dovednosti nezbytné pro budoucího vladaře – boj a ovládání zbraní, válečnou taktiku či základy řízení přemyslovské domény.

K roku 915 se datuje skon knížete Spytihněva I. a jeho nástupcem se stal Václavův otec. Stalo se tak v době, kdy se Václav blížil věku pohlavní dospělosti. Dost možná s otcem podnikal výpravy za hranice patrimonia, možná se účastnil prvních bojů a učil se vládnout. Stejnou dobou se v Praze narodil Drahomíře syn Boleslav, nevlastní Václavův bratr. Mohl si Václav k nevlastnímu sourozenci vybudovat nějaký vztah? Pravděpodobně minimální. Byl mezi nimi příliš velký věkový rozdíl. Zatímco se Václav učil vládnout a bojovat, Boleslav se učil chodit a mluvit. Možná si s Boleslavem občas hrál. Ale Drahomířin zájem, tedy prosadit svého syna bez ohledu na ostatní, lze pochopit jako přirozený a lidský. Šance přišla nečekaně brzy.

Když kníže Vratislav roku 921 zahynul, nastal známý boj o moc. Na straně jedné Drahomíra se svými věrnými na pražském hradišti, na straně druhé Ludmila a s ní pravděpodobně i Václav. Legendy vyprávějí, že „nezletilý“ Václav nakonec zůstal na výchovu u Ludmily, zatímco Drahomíra vládla za mladíka jako regentka. Ale pokud ve Václavově hrobě neleží někdo jiný, pak muselo být Václavovi v kritickém roce 921 nejméně dvacet let. To není věk nezletilce neschopného vlády, natož pak ve Václavově případě. O co tedy šlo? Že by pozdější legendy interpretovaly mocenský boj a dočasnou převahu Drahomířiny frakce jako to, že kněžna vládla místo skutečného následníka? Nelze vyloučit, že se Drahomíra pokusila udržet knížecí stolec do doby, než dospěje její vlastní syn Boleslav. 

Nepohodlná kněžna

V celé hře o moc hrála klíčovou roli ctihodná Ludmila, toho času patrně nejrespektovanější osoba v zemi, která pevně stála za nárokem svého nejstaršího vnuka a dědice knížecího stolce. Pokud chtěla Drahomíra uspět, musela především odstranit Ludmilu. Ještě téhož roku proto nechala starou kněžnu zlikvidovat. Odstranění Václava mohlo být příliš riskantní, zatím postačovalo, že z cesty byla největší autorita a že Drahomíra pevně držela Prahu.

TIP: Nejstarší česká světice: Proč musela zemřít kněžna Ludmila?

Ve Václavovi se po kruté smrti jemu tak blízké Ludmily jistě mísil smutek, zklamání, vztek i pevné odhodlání. Následujícího roku 922 čteme, že do Čech vpadl bavorský vévoda Arnulf. Mohla v mocenských záležitostech Přemyslovců sehrát tato intervence nějakou roli? Neumíme odpovědět. Faktem ale je, že se Václav nejpozději roku 925 stal knížetem a Drahomíru vyhnal z Prahy.

V Tichém oceánu se objevil nový ostrov, který pluje směrem k Austrálii. Měl by tam dorazit za sedm až osm měsíců. Zní to sice poněkud zvláštně, ale není na tom nic záhadného. Jde o velkou masu pemzy, velmi porézní vyvřelé horniny, která se nedávno dostala na hladinu Tichého oceánu po podmořské vulkanické erupci v oblasti souostroví Tonga. 

Podstatnou část objemu pemzy tvoří dutiny a bubliny sopečných plynů, takže pemza bez potíží plave. Jednotlivé kusy pemzy mohou vytvořit ohromné masy. V tomto případě vznikl celý ostrov pemzy, jehož plochu australští odborníci odhadují na 150 kilometrů čtverečních. Větry, které vanou v této části světa, ženou ostrov pemzy přímo na Velký bariérový útes u pobřeží Queenslandu, na severovýchodě Austrálie.

TIP: Katastrofa: Letecký průzkum odhalil rozsah blednutí Velkého bariérového útesu

Pemza sice pozvolna nabírá vodu, podle vědců by ale trvalo celé roky, než by se tento plovoucí ostrov potopil. Doufají, že mnohem dřív dorazí k Velkému bariérovému útesu, a že mu hodně pomůže. Ostrov pemzy tam totiž přinese život. Během cesty Tichým oceánem se na plovoucí pemze uchytí mnoho rozmanitých mořských živočichů, včetně larev korálů. A ti všichni se nakonec dostanou na Velký bariérový útes, kde přispějí k jeho obnově.

Když vypukla první světová válka, belgická vláda deklarovala neutralitu. Z obav před invazí však země 31. července 1914 preventivně mobilizovala. O dva dny později Němci vstoupili do Lucemburska a zaslali do Bruselu ultimátum požadující volný průchod svých jednotek. Belgie, opírající se o britskou podporu, odmítla a německá armáda 4. srpna zahájila invazi.

Belgičané se však bránili nečekaně urputně. Po heroické obraně Lutychu v prvních dnech bojů se defenziva soustředila na opevněnou linii kolem Antverp známou jako národní reduta. Ačkoliv v druhé polovině srpna dorazily na pomoc jednotky britského expedičního sboru, Němcům se do počátku října podařilo ovládnout drtivou většinu belgického území. 

Znásilnění Belgie

Tento pojem se vžil pro chování německých vojáků především v prvních měsících okupace. Bojové operace léta 1914 doprovázela řada násilností vůči civilnímu obyvatelstvu. Udává se, že bylo zavražděno kolem 6 000 lidí, dalších 17 000 zemřelo v důsledku deportací a věznění nebo bylo popraveno na základě rozhodnutí soudu. Vznikly také rozsáhlé škody na zástavbě a infrastruktuře.

V důsledku brutálního postupu Němců velká část belgické civilní populace uprchla do Francie – zemi opustilo až 1,5 milionu lidí, tedy 20 % tehdejších obyvatel. Brutální postup invazní armády měl několik příčin. Němečtí velitelé po zkušenosti z prusko-francouzské války roku 1870 očekávali, že narazí na rozsáhlý odpor partyzánských a dalších nepravidelných oddílů, označovaných jako francs-tireurs (svobodní střelci). S těmi měli vojáci dle instrukcí jednat bez jakékoliv lítosti. Obavy z partyzánských přepadů vyvolávaly paranoiu, v jejímž důsledku vojáci často viděli nepřítele i tam, kde nebyl.

Princip kolektivní viny

Popravy bez soudu na základě neprůkazného označení za partyzána se staly běžným jevem. S trvajícím belgickým odporem a s tím, jak během září 1914 gradoval „závod k moři“ (snaha obchvátit nepřátelskou linii podél pobřeží), se agresivita útočníků stupňovala. K obětem násilností patřily i ženy a děti, docházelo také k rabování a žhářství. Shořela mimo jiné i univerzitní knihovna v Lovani. Němečtí důstojníci se rychle naučili při jakýchkoliv potížích uplatňovat vůči obyvatelstvu princip kolektivního trestu, čímž se řídili i v následujících letech.

V říjnu 1914 již Němci ovládali 2 598 z 2 636 belgických měst a obcí, tato oblast se stala základem Císařského německého generálního gouvernementu Belgie (Kaiserliche Deutsche Generalgouvernement Belgien). Ten se postupně etabloval na okupovaných územích již od 26. srpna. V čele německé správy stál nejprve maršál Wilhelm Leopold Colmar von der Goltz (1843–1916) a od konce listopadu 1914 generál Moritz von Bissing (1844–1917). Po jeho smrti pak Ludwig von Falkenhausen (1844–1936). Oblasti podél frontové linie, označované jako Etappengebiet a Operationsgebiet, spadaly pod pravomoc orgánů pozemní armády a námořnictva.

Život za frontou

Okupační úřady se snažily v maximální možné míře zachovat existující administrativní systém a správní aparát. Bissing disponoval jen malou skupinou důstojníků a omezenými prostředky; pouze ve větších městech vznikly německé komandatury. Pro zefektivnění výroby a zpřehlednění správy Němci v Belgii nově zavedli středoevropský čas, užívaný i v Německu, namísto greenwichského. Aby oslabili rezistenci, snažili se němečtí úředníci podněcovat národnostní napětí mezi Valony a Vlámy rozličnými přísliby budoucí autonomie. 

TIP: Předvečer Velké války: Komu přišlo nesplnitelné srbské ultimátum vhod?

Zejména germánští Vlámové se jevili jako vhodný cíl pro německou propagandu. V roce 1915 Bissing zahájil takzvanou vlámskou politiku (Flamenpolitik). V jejím rámci vznikla v roce 1916 v Gentu Vlámská akademie, označovaná také jako Bissingovova univerzita. V roce 1917 došlo k utvoření Vlámského koncilu (Raad van Vlaanderen, RVV) jako základu avizované vlámské autonomie. Když se ale radikální část RVV pokusila vyhlásit nezávislost Flander, narazila na německý odpor. Jelikož celá Flamenpolitik neměla očekávaný ohlas, okupační správa od ní na jaře 1918 postupně upustila a zrušila i avizované volby. 

Dokončení v pátek 30. srpna

Starověcí Řekové se proslavili mimo jiné i jako vynikající mořeplavci, kteří moře ovládli díky skvělé organizaci a morálce a také pozoruhodným válečným lodím, jimž se říkalo triéry. 

Turisté za vesly triéry 

Triéra byla chloubou antického Řecka a svým pánům zajistila nadvládu nad Středozemním mořem. Loď pohánělo sto sedm­desát veslařů a dokázali s ní dosáhnout rychlosti až devíti námořních uzlů, což představuje asi 17 km/h. Věrná replika válečné lodi dnes vozí nadšené turisty, kteří mají jedinečnou možnost sami usednout za vesla. Ani při perfektní synchronizaci ale nevyvinou takovou rychlost, jakou kdysi dávno dosahovali zocelení Athéňané.

„Naše loď pojme 200 lidí. Největší úskalí představuje bezpečnost, ale naštěstí jde zatím všechno dobře. Turisty nejdřív učíme veslovat, protože to většina lidí neumí,“ říká kapitán triéry Nikos Polychronakis. Replika triéry poprvé dosedla na mořskou hladinu v roce 2015 a o rok později začala na dvouhodinovou projížďku brát i zvídavé cestovatele. Například řeckého učitele Giorgose Ladise, který je po plavbě skutečně nadšený: „Veslování byla úžasná zkušenost. Dá vám to představu, jak žili naši předci, když veslovali na starověkých triérách. Je to jedinečný a neuvěřitelný zážitek.“

Obratné a křehké 

Pouhých pět a půl metru širokou triéru s největší pravděpodobností nezkonstruo­vali jako první Řekové, ale Féničané. Až Řekové ale 37 metrů dlouhé plavidlo využili ve službách námořnictva. Triéra i tehdy nesla bezmála 200 lidí – kromě veslařů její palubu chránili 4 lukostřelci a 14 těžkooděných hoplítů. Úspěch triér tkvěl zejména v jejich obratnosti. Loď se za pouhou minutu dokázala otočit o 180 stupňů a bronzovým klounem (tedy svým čumákem) probodla plavidlo nepřítele.

„Je to zajímavá loď. Je poměrně úzká, takže se musíte vtěsnat na místo. Velmi důležitá je koordinace, jinak se vám můžou lehce zkřížit vesla s ostatními,“ popisuje zkušenost z veslařské lavice švýcarský turista Martin Roosli. Triéra byla kvůli požadavku na maximální zrychlení ve výsledku velmi křehká, její slabiny se projevily při dlouhých plavbách…

Dřina na zkoušku

Za klidného počasí sice dokázaly tyto mořské štiky doplout z Athén až do malé Asie a překonaly tak vzdálenost 600 kilometrů, ale jakmile se vzedmuly vlny, malý ponor a štíhlý trup představovaly pro posádku smrtící past. Poslední námořní bitva peloponéské války ostatně skončila pro Athéňany katastrofou.

Slavná válečná plavidla byla konstruovaná tak, aby dokázala co nejrychleji obeplout nepřítele a zasadit jeho lodi smrtící ránu. Rychlost triéry se zvyšovala i umístěním co nejvíce veslařů na malou plochu. Veslaři proto seděli stejně jako dnešní turisté ve třech řadách těsně nad sebou. Nebyl to žádný med, což je jasné i z usilovných výrazů dočasných mořeplavců, jimž stačí okusit tvrdou řeholi starověkých veslařů na pouhé dvě hodiny plavby. „Překvapilo mě, jak moc to dá zabrat, než se loď pohne dopředu. Upřímně si neumím moc představit, že bych vesloval celou cestu od jednoho ostrova ke druhému,“ utírá si pot z čela Švýcar Martin Roosli. 

Množství nenarozených dětí bývá v děloze vystaveno potenciálně nebezpečnému stavu, takzvané růstové restrikci plodu. Příčiny této poruchy mohou být různé, ale nejčastěji jde o problémy ve fungování placenty, která zajišťuje pro plod kyslík a živiny. Plody a novorozenci s růstovou restrikcí plodu jsou oproti ostatním více nemocní a častěji umírají.

Podle nového výzkumu amerických vědců a lékařů by zajímavou prevencí růstové restrikce plodu mohlo být pití šťávy z granátových jablek. Granátová jablka jsou totiž významným zdrojem polyfenolů, čili antioxidantů, jejichž molekuly proniknou až do mozku. A již dříve vyšlo najevo, že šťáva granátových jablek chrání mozek pokusných zvířat před neurodegenerativními chorobami.

TIP: Placenta na čipu pomůže lépe pochopit těhotenství

Výzkumu se zúčastnilo celkem 78 těhotných žen, u nichž byla během těhotenství diagnostikována růstová restrikce plodu. Polovina z těchto žen dostávala pít asi čtvrtlitr šťávy z granátových jablek denně, zatímco druhá polovina pila placebo podobné barvy a chuti. První výsledky ukazují, že granátová jablka pomáhají chránit mozek novorozenců před působením růstové restrikce plodu. V současnosti již probíhá další kolo výzkumu s větším počtem těhotných žen.

Z Kyrgyzstánu, který leží v centrální části Asie, je ze všech zemí na světě nejdál k moři. Od pobřeží oceánu jsou zdejší obyvatelé neuvěřitelných 3 600 kilometrů daleko. Kyrgyzové přitom mají vlastní moře, za něž lze bez rozpaků prohlásit slané jezero Issyk-kul. Vodní plocha o rozloze 6 236 km², při délce 182 km a šířce 60 km, nejenže jako moře opravdu vypadá, ale krásou předčí mnohá skutečná moře. Jeho hladina leží v nadmořské výšce 1 608 metrů, tedy o pár metrů výš než vrchol naší Sněžky. Po jihoamerickém jezeru Titicaca jde o druhé největší vysokohorské jezero světa. Zároveň je po Kaspickém moři druhým největším slaným jezerem světa.

Ani slaná, ani sladká

Jezero Issyk-kul se nachází v protáhlé kotlině, kterou jak na severní, tak na jižní straně ohraničují více než čtyřtisícové zasněžené hřebeny hor. Díky tektonickému původu má největší kyrgyzské jezero úchvatnou maximální hloubku 668 metrů, což z něj dělá 5. nejhlubší jezero světa (nejhlubší Bajkal v Rusku má hloubku 1 637 metrů). Úctyhodná je i průměrná hloubka jezera - 280 metrů. Do vodní nádrže vtéká několik desítek přítoků, ale v současné době je jezerní pánev bezodtoká.

Issyk-kul znamená v překladu „teplé jezero“ a skutečně ani během zdejších drsných zim jeho hladina nezamrzá, což není důsledkem solí rozpuštěných ve vodě. Místní salinita je totiž pouhých šest promile, tedy 6 gramů solí na litr vody, přičemž běžná mořská salinita se pohybuje kolem 35 gramů na litr. I tak se ale voda v jezeře nehodí ke konzumaci, ani ji nelze použít k zavlažování.

Porušená rybí rovnováha

Jezero je od roku 1958 přírodní rezervací, v roce 1975 bylo zařazeno do seznamu mokřadů chráněných Ramsarskou konvencí a v roce 2001 bylo prohlášeno Biosférickou rezervací UNESCO s cílem chránit zdejší unikátní ekosystémy.

Počátkem 20. století žilo ve vodách jezera přes deset původních druhů ryb, z nichž bylo několik endemických. Během sovětské éry zde však byly vysazeny nepůvodní druhy – například pstruzi z arménského jezera Sevan, jimž se tady daří lépe než v rodné Arménii. Staly se ovšem problémem pro původní druhy. Stejně tak bajkalští omulové značně narušili rovnováhu s původními převážně menšími druhy a některé z nich dokonce vyhubili.

Turistický sever, přírodní jih

Bránou do kotliny Issyk-kul je město, které se za Sovětů jmenovalo Rybače, dnes opět kyrgyzsky Balykči. V podstatě ovšem název zůstal stejný, protože slovo „balyk“ v překladu znamená ryba. I když je tady ryb stále hodně, k rybolovu je třeba povolení. Na jezeru se přitom hojně pytlačí, jak mimo jiné nasvědčuje nabídka ryb na zdejších trzích i v jurtách podél silnic.

Během sovětské éry byla východní část jezera tajnou vojenskou zónou, kde soudruzi zkoušeli válečné ponorky. Na severním pobřeží vyrostly hotely a rekreační resorty, kam se vydávali na dovolenou zámožní Rusové a Kazaši nebo vysoce postavení politici středoasijských států. V městečku Cholpon Ata na severním pobřeží pravidelně relaxovali sovětští kosmonauti. Většina rekreačních komplexů dnes jen vzpomíná na doby velké slávy a značně chátrá.

Jižní pobřeží jezera je naproti tomu rozvinuté minimálně a příroda zde stále hraje prim. Mezi nejvýznamnější přírodní zajímavosti na jižním pobřeží patří „Slané ozero“, tedy kyrgyzská obdoba Mrtvého moře s velmi slanou vodou, která plavce lehce nadnáší. I díky „léčivému“ bahínku na dně jezera, které by mělo mít pozitivní vliv na lidskou pokožku a organismus, je toto místo oblíbenou destinací hlavně pro místní a rusky mluvící turisty. Pravděpodobně se jedná o někdejší součást jezera, která je dnes od samotného Issyk-kulu oddělena širokou písečnou dunou. Po slané a bahenní lázni je tedy možné hezky se umýt v čisté vodě.

Po malém hledání jsme navštívili i skalní město Skazka. V tomto místě výrazná odolnější slepencová deska vystupuje kolmo vzhůru z načervenalých pískovců a tvoří dramatické skalní město. Téměř celé jižní pobřeží jezera je tvořeno tzv. badlandy, tedy aridní, díky erozi výrazně členitou krajinou z barevných sedimentárních hornin.

Neobjevený ráj

Kyrgyzstán patří mezi země, které jsou umístěny v samém nitru kontinentu. Z toho důvodu zde v zimě vládnou třeskuté mrazy, v létě naopak vedro k padnutí. U jezera stoupají letní teploty nad 30 °C a například v Čujské i Ferganské nížině pomyslná rtuť teploměru běžně šplhá ke 40 °C. Nejvyšší absolutní rozdíl ročních teplot byl v Kyrgyzstánu naměřen v hlavním městě Biškeku (dříve zvaném Frunze), a to 76 °C.

Jezero má na zdejší klima výrazný vliv, vysoké letní teploty způsobují velký výpar z rozsáhlé vodní plochy a převládající západní větry ženou vzniklou oblačnost do hor. Vlhkost podél jezera tedy výrazně stoupá od západu k východu, přičemž oblast kolem západního konce je nejsušším místem v Kyrgyzstánu vůbec. Roční srážky dosahují na tomto místě jen cca 150 mm. Naopak v pohoří Terský Alatou na východě jezera rostou v kontrastu s vyprahlým zbytkem stepního Kyrgyzstánu dokonce krásné jehličnaté lesy (chráněné např. v národním parku Karakol) a celé pohoří je díky dostatku vláhy i výrazně zaledněno.

Na pobřeží jezera vládne v létě příjemná přímořská atmosféra a průzračnou vodou je možné vidět asi 30 metrů daleko. Je ideální ke koupání, přestože její teplota i v horkém létě dosahuje sotva 20 °C. Na dlouhých písečných a štěrkových plážích u jezera můžete bezpečně přespat i ve stanu. Je velmi pravděpodobné, že v okruhu několika kilometrů bude jedinými turisty.

Největší zvířecí trh

Na jihovýchodním okraji jezera se rozkládá Karakol, třetí největší město republiky, které bylo dříve nazývané podle známého ruského objevitele Prževalsk. Tento dobrodruh podnikl několik cest do střední Asie, Mongolska a Tibetu. V Karakolu se v neděli koná zvířecí trh, který je považován za největší ve střední Asii. Na tuto slavnostní událost vyrážíme již před východem Slunce.

TIP: Kazachstánské jezero Almaty: Klenot v bahnitém obklíčení

Na trh se sjíždí pastevci a obchodníci z velké části země a začíná se už kolem třetí hodiny ráno. S prvními ranními paprsky zůstáváme ochromeni skutečnou rozlehlostí trhu. Prodíráme se mezi stovkami nebo snad tisíci ovcemi, mezi žigulíky i starými náklaďáky do dalších sekcí, kde čekají krávy a koně. Obklopují nás nekonečné hektary zvířat a typických starých Kyzgyzů se šedivou bradkou a bílými vysokými klobouky zvanými Kalpaky. I takové je okolí fascinujícího kyrgyzského moře.

V souhvězdí Malíře, asi 63 světelných let od nás, se nachází soustava velice mladé hvězdy Beta Pictoris, která je o něco větší a jasnější než naše Slunce. Vznikla asi před 23 miliony let, tedy z hlediska hvězd téměř jako včera. Na jižní obloze je tahle hvězda viditelná pouhým okem. Pro planetární vědce je unikátní laboratoří vývoje mladé planetární soustavy. U hvězdy Beta Pictoris pozorujeme rozsáhlý disk planetárních sutin, zárodky planet, zanikající komety a také čerstvě zrozené gigantické planety. 

Astronomové v roce 2008 objevili v soustavě Beta Pictoris gigantickou exoplanetu Beta Pictoris b. Je to superjupiter o hmotnosti přibližně 11 Jupiterů, který obíhá hvězdu ve vzdálenosti zhruba devítinásobku vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. To do značné míry odpovídá vzdálenosti mezi Sluncem a Saturnem. Beta Pictoris b stihne jeden oběh za necelých 22 pozemských let. Navzdory nemalé vzdálenosti od hvězdy má tento superjupiter vysokou teplotu 1 451 °C, zřejmě díky obrovské hmotnosti a husté atmosféře.

Nový plynný obr Beta Pictoris c

V těchto dnech se planetární systém soustavy Beta Pictoris rozrostl o nového člena. Asi 10 let pozorování této soustavy spektroskopem HARPS (High Accuracy Radial Velocity Planet Searcher), který pracuje na soustavě teleskopů Very Large Telescope (VLT) Evropské jižní observatoře na hoře Cerro Paranal v Chile, přineslo objev nové exoplanety, pojmenované Beta Pictoris c.

TIP: Astronomové objevili v planetárním systému Beta Pictoris tři nové exokomety

Podle šéfky výzkumu, astronomky Anne-Marie Lagrange z francouzského výzkumného centra National Centre for Scientific Research, je to opět gigantická plynná planeta, superjupiter o hmotnosti asi 9 Jupiterů. Svou hvězdu oběhne za 3,3 pozemské roky a je ve vzdálenosti asi 2,7 násobku vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. Vědci se teď na nově objevenou planetu vrhnou, aby se o ní dozvěděli co nejvíce.