Recyklovat plast je technologicky náročnější než v případě skla či papíru. Oproti zmíněným dvěma materiálům se totiž příliš snadno nemíchá a po roztavení se podle složení rozdělí na vrstvy – podobně jako olej na vodě. Tepelně zpracované plasty navíc často postrádají původní vlastnosti a jsou například křehčí. V Evropské unii se tak od roku 2015 recyklovalo jen 30 % z celkových 322 milionů tun umělohmotného odpadu, 31 % skončilo na skládkách a zbytek se spálil. 

Odborníci ze společnosti OMV se nicméně zaměřili na fakt, že výroba polyetylenu, nylonu, teflonu a mnoha dalších plastů vyžaduje ropu. Už v roce 2011 proto v rámci projektu ReOil vznikaly návrhy na zařízení, jež by plastový odpad přeměnilo na surovinu, z níž vznikl.

A barely se točí

Největší problém spočíval v tom, že tavení plastu a jeho následné zpracování bylo energeticky velmi neefektivní. Situace se obrátila, když vědci do umělé hmoty přimíchali patentovanou látku, která směs naředila a modifikovala její fyzikální vlastnosti. Už v roce 2013 tak OMV ve své vídeňské rafinerii Schwechat spustila testovací provoz zařízení, jež během hodiny přeměnilo na ropu 5 kg plastů. 

TIP: „Svatý grál“ recyklace: Stanou se skládky novým zdrojem materiálů a energie?

Během následujících let investovala firma do vývoje v přepočtu přes 257 milionů korun a současná verze zařízení dokáže za hodinu přetvořit 100 kg plastového odpadu na 100 l syntetické ropy. „Díky této technologii lze opakovaně zužitkovat každý barel. Pálíme méně, a tím také klesá produkce skleníkových plynů,“ vysvětluje Manfred Leitner, člen rady OMV. 

Jakmile bude současný prototyp pracovat bezchybně, vznikne další vývojový stupeň, jenž by si měl za hodinu poradit až s 2 tunami plastu. Uleví tím životnímu prostředí a zároveň nabídne alternativu k běžné těžbě černého zlata. 

Existenci alchymistické dílny odhalily až práce při odstraňování bahna a nánosů po povodni z roku 2002. Do Haštalské ulice zde kdysi ústila lékárna, která měla vzadu sklad a z něho východy na malý dvorek a do místnosti ve vedlejším domě. V bahnem zaneseném skladu památkáři objevili za zpuchřelou policí zazděný vstup na skryté schodiště vedoucí do podzemí. Následoval famózní objev – kulatá gotická studna procházející sklepením až do přízemí domu, klenuté místnosti s dvěma pecemi, zbytek malé huti na lití skla, pár kousků alchymistických nádob a chodba míjející studnu a končící závalem. Směřovala pod Židovské město, ale také se mohla větvit a vést k nedaleké Vltavě, kde se kdysi nacházelo množství ohrad a mlýnů. Různý materiál se tak dal dopravit z loděk a vorů do alchymistické dílny nejkratší skrytou cestou.

Dům Tadeáše Hájka

Jaký příběh skrývá tajná chodba, která je dnes zazděná a skrytá za železnými dveřmi? Když vynecháme vyložené báchorky, můžeme předpokládat, že Maharal neboli tvůrce bájného golema rabi Löw se se zdejším alchymistou stýkal a nestál o to, aby to celá čtvrť věděla. V Praze v té době působil také astronom a fyzik Tadeáš Hájek z Hájku, jenž měl být jakýmsi prubířem všech alchymistů, snažících se dostat do služeb Rudolfa II. Uvádí se, že byl rovněž císařovým osobním lékařem, ale dochované zdroje praví, že se spíše staral o zdravotní stav lidí kolem panovníka včetně služebnictva. 

Tadeáš poskytl ve svém domě zvaném Zlatý pahorek pobyt pověstným Angličanům doktoru Dee a jeho nerozlučnému společníkovi, kontroverznímu mágovi a zlatoději Edwardu Kellymu. Pokud zde neměl Tadeáš Hájek ještě jiné nemovitosti, pak to byl právě tento dům již proto, že stál na vyvýšeném místě, než ho začala převyšovat zmíněná navážka. Pod vedením doktora Dee se právě zde od 15. srpna 1584 odehrávaly obskurní seance. Šlo o čistou černou magii, při níž oba Angličané ve vlasti zabíhali až do nekromantie neboli vyvolávání duchů mrtvých. Za zlomek toho všeho by Svatá inkvizice poslala každého na hranici. Lze pochybovat, že by se toho hostitel účastnil nebo o tom vůbec věděl. Jako správce Rudolfových alchymistických dílen býval často mimo domov.

Vědci a zlatodějové

Edward Kelley zde také zatápěl předním vědcům císaře Rudolfa, který postupem času přestával zlatodějům bezmezně důvěřovat. Pomocí tinktury, jejíž složení znal jen Kelley a snad doktor Dee, předvedl transmutaci na zlato před samotným císařem. Ani později, když se dostal do těžkých problémů, neprozradil jak, byť podle některých tvrzení se tím mohl vykoupit, když ho vyslýchali na mučidlech.

TIP: Prominentní vězeň: Proč byl slavný Edward Kelley uvězněn na Hněvíně?

Někteří historici však popírají, že dal Rudolf II. k tortuře svolení. V osobní rozmluvě Kellymu ostatně tykal a oslovoval jej Edwarde. Tyglík s obsahem „zdařilého“ pokusu se uchovával v císařských sbírkách Rudolfa II. Nevíme co by odhalila dnešní metalurgie, protože Švédové se v roce 1648 zmocnili Malé Strany i nebráněného Pražského hradu a zbytky rudolfínských sbírek vydrancovali. Je možné, že do domu v Halštatské ulici zavítal i Jakub Krčín z Jelčan, když pro Pražský hrad navrhoval akvadukt. Ten na své tvrzi v Jelčanech také budil svými pokusy značnou pozornost. 

Není třeba vymýšlet další všemožné scénáře. Fakta odehrávající se v tyglících, křivulích a pecích rudolfínské Prahy, musela být fascinující a nejeden historik by jistě dal bohatství za možnost nahlédnout sem v době, kdy tu bylo všechno v provozu.

Hubbleovo extrémně hluboké pole představuje snímek malé oblasti oblohy v souhvězdí Pece, který pořídil Hubbleův kosmický dalekohled (HST) při sérii dlouhých expozic s celkovou akumulací přesahující 22 dnů. Fotografie byla publikována v roce 2012 a sběr dílčích expozic zabral 50 dnů pozorovacího času, neboť HST mohl lokalitu sledovat méně než polovinu oběhu kolem Země. 

TIP: Soustava teleskopů ALMA prozkoumala Hubbleovo ultrahluboké pole

Cílem Hubbleových hlubokých polí (extrémně hluboké pole není jediným produktem svého druhu) je zachytit i velmi slabé objekty, jejichž světlo k nám přichází ze značných vzdáleností, a reprezentuje tudíž pohled do dávné minulosti. Hluboká pole se vybírají tak, aby se v nich prakticky nevyskytovaly stálice naší Galaxie – každý zářící objekt na snímku je tudíž odlehlou galaxií. Nejvzdálenější ze zobrazených hvězdných ostrovů od nás dělí 13,2 miliardy světelných let, tzn. že se zformovaly jen 450 milionů roků po Velkém třesku.

Informace o množství radiouhlíku v dané tkáni je klíčová v boji proti pytláctví, a to především u slonů, nosorožců a hrochů. Metoda je založena na porovnávání množství radiouhlíku v dané tkáni s kolísavou křivkou představující množství radiouhlíku v atmosféře vzniklého testováním atomových bomb. Objev by mohl do značné míry zamezit například nelegálnímu obchodu se slonovinou, který pomalu ale jistě vyhlazuje africké slony.

„Tento nezákonný obchod vydělává ročně miliony dolarů,“ říká geochemik Thure Cerling z University of Utah. „Odkud konkrétní materiál pochází? Z nedávno uloveného zvířete nebo z nějakého vládního skladu? To jsou důležité otázky, kterými vždy začíná vyšetřování.“

TIP: Vyčenichat bílé zlato aneb Český pes bojuje proti lovcům slonů

Všichni živočichové žijící v dnešní době, včetně člověka, mají ve svých tkáních radiouhlík pocházející z testování jaderných zbraní během studené války. Záření se totiž dostalo z životního prostředí do potravního řetězce a odtud do všech živých organismů. 

Pokud jsme pod Habsburky skutečně trpěli, pak toto „utrpení“ trvalo skoro 400 let, neboť Habsburkové na český trůn usedli už v roce 1526. Avšak nešlo o jejich první kontakt s Královstvím českým. Habsburkové se o vládu nad ním ucházeli dávno ve středověku. Už v říjnu 1306 se českým králem stal Rudolf Habsburský, který však vládl jen několik měsíců. Českými králi z tohoto rodu se nakrátko stali též Albrecht Habsburský (1437–1439) a Ladislav Pohrobek (1453–1457). A teprve o dalších bezmála 70 let později usedl na český trůn další Habsburk, arcivévoda Ferdinand. Byl to on, kdo založil panovnickou linii, jíž na hlavě spočívala koruna českých králů až do zániku habsburské monarchie v roce 1918.

Vlídná konstituční monarchie

Pro Čechy měla příslušnost k Rakousku, později k Rakousko-Uhersku, řadu pozitiv. Skutečnost, že od šedesátých let 19. století žili v konstituční monarchii a těšili se ze široce založených občanských práv, zásadním způsobem ovlivnila jejich politickou kulturu. Češi o sobě s oblibou tvrdí, že jsou národem s demokratickými tradicemi a své tvrzení opírají o dvacetiletou existenci první Československé republiky v letech 1918 až 1938. Tento úctyhodný stát však trval příliš krátce na to, aby zásadním způsobem zformoval smýšlení českého národa. Pro jeho vývoj měl daleko větší význam půlstoletí trvající život v náruči habsburské monarchie.

Vždyť rakouská monarchie v době panování císaře Františka Josefa I. dospěla od absolutismu, reprezentovaného ministrem vnitra Alexandrem Bachem (ve funkci 1849–1859), až po stát s uzákoněným všeobecným, rovným a přímým volebním právem, v němž prakticky neexistovala cenzura, jehož občané měli právo svobodně cestovat, mohli zakládat různé spolky, organizace i politické strany, těšili se svobodě vyznání a shromažďování. 

Přicházejí zlaté časy

Osmdesátá a devadesátá léta 19. století byla obdobím, kdy Češi sahali po hvězdách a kdy se zdálo, že není překážek, které by nedokázali překonat. Dosahovali skvělých úspěchů na poli ekonomickém i kulturním, úroveň vzdělanosti české společnosti přesahovala evropský průměr.  V roce 1882 rozdělením dosud německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze na českou a německou dobudovali Češi svůj vzdělávací systém od škol základních po vysoké; v roce 1899 jej doplnila i Česká vysoká škola technická v Brně. Roku 1883 bylo slavnostně otevřeno české Národní divadlo v Praze, v lednu 1890 vznikla Česká akademie věd a umění, o rok později získalo Muzeum Království českého novou monumentální a reprezentativní budovu v horní části Václavského náměstí v Praze a dne 7. června 1894 schválily rakouské úřady stanovy České filharmonie. 

V roce 1902 byla k Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění připojena jako soukromá fundace Františka Josefa I. Moderní galerie Království českého, a tak byly položeny základy instituce, nazývané dnes Národní galerie.

Nenáviděný dualismus

Jen v politice se Čechům nevedlo. Od obnovení konstitučního života v monarchii usilovali o federalizaci říše, v níž by země Koruny české tvořily zvláštní samosprávný celek. Toho však nikdy nedosáhli. Největší zklamání zažili po válce prusko-rakouské v roce 1866. Český národ tehdy projevil ukázkovou loajalitu k Rakousku i k panující dynastii a Češi věřili, že panovník jejich postoj ocení a jejich politická přání uspokojí. Místo toho se však roku 1867 dočkali takzvaného dualismu, tedy rozdělení dosud jednotné říše ve dvoustátí, zvané Rakousko-Uhersko, v níž se privilegovaného postavení naopak dostalo Maďarům, přestože ti v nedávno skončeném konfliktu neskrývaně stranili nepřátelským Prusům. Českými zeměmi proběhla vlna demonstrací a veřejných táborů na památných místech, jimiž příslušníci českého národa dávali najevo svoji nespokojenost a zklamání.

TIP: Zlatý věk českého národa: Jak se žilo za časů monarchie

Království české, Markrabství moravské a Vévodství slezské se staly součástí nově vytvořeného celku, který sice byl tradičně označován jako „Rakousko“, jehož oficiální název však zněl „Země a království na Říšské radě zastoupené“. Rakousko-uherské vyrovnání a nesplnění císařova slibu, že se nechá korunovat českým králem, nesporně významným způsobem otřásly loajalitou českého národa k monarchii i panující dynastii a otevřely cestu, jež nakonec vedla k jeho rozchodu s Rakouskem. 

Z krve je možné vyčíst mnoho zajímavých věcí. Tým nizozemských vědců ve své provokativní studií tvrdí, že dovedou z testu krve se slušnou přesností předpovědět pravděpodobnost, že testovaná osoba během příštích 5 až 10 let zemře. Jejich předpověď je prý přesnější, než běžně používané modely.

Nový test analyzuje 14 biomarkerů v krvi, které jsou podle vědců spojené s úmrtím. Tyto biomarkery nesouvisejí s konkrétními chorobami, ale reprezentují celkový zdravotní stav člověka. Jsou to například ukazatele metabolismu mastných kyselin, zánětlivých procesů anebo glykolýzy, čili „spalování“ glukózy na energii.

TIP: Revoluční test na rakovinu odhaluje nemoc mnohem dříve

Krevní test byl vyvinutý na základě zkušenosti s celkem 44 168 pacienty. Byli to lidé ve věku 18 až 109 let, z nichž 5 512 ve sledovaném období zemřelo. Tvůrci testu dospěli k závěru, že jejich postup poskytuje slušné výsledky pro muže i ženy všeho věku. Jistým omezením by podle vědců mohlo být, že valná většina zmíněných pacientů byla evropského původu, takže fungování testu bude ještě nutné ověřit u lidí jiných etnik.

Francouzský fyzik a lékař Denis Papin (1647–1712) se na návštěvě nemocného známého v pařížském ústavu pro choromyslné „Bicetre“ seznámil s vynálezcem Salomon de Causem, bývalým inženýrem a architektem na dvoře Ludvíka XIII., vynálezcem a konstruktérem parní fontány. Papin si postěžoval, jak je možné, že tento génius své doby mohl skončit právě takto. Netušil, že v budoucnu dopadne podobně. 

Myšlenka přístroje využívajícího tlaku páry se pro původně vystudovaného lékaře Papina stala posedlostí. V roce 1680 tak jako první zkonstruoval dodnes známý „parní hrnec“ založený na principu, že při vyšším tlaku tekutiny je i vyšší bod varu (asi 120 až 130 °C, což zaručuje rychlejší uvaření jídla). Vynález se poměrně rychle ujal a výrobci proudily do kapes nemalé zisky. Ne tak samotnému vynálezci, který si vlastní objev nedokázal včas uchránit. 

Objevitel, který viděl až příliš dopředu

Papin však nezůstal jen u parního hrnce – uplatnění mechanismu viděl například i v parním stroji. Tenhle nápad mu ale pro změnu „vyfoukl“ Angličan Thomas Savery, který Papinův parní stroj zdokonalil a úspěšně patentoval v roce 1698. Papin nadále překypoval vizemi, avšak okolnosti mu nepřály. Když roku 1698 postavil městskou vodárnu na řece Fuldě, která čerpala vodu do výše druhého patra pomocí parního čerpadla, jarní přívaly vod mu dílo zničily. Lodní člun s lopatkovým kolem umožňujícím plout proti proudu mu pro změnu rozbili lodníci. Členům britské Královské společnosti předložil množství dalších vynálezů, ale uznání nebo finanční odměny se nikdy nedočkal. 

Ani v osobním životě nebyl Papin nikterak šťastný. Napsal: „Můj život byl smutný. I když jsem dělal to nejlepší,co jsem uměl, získal jsem si jen nepřátele.“ Na člověka, který tohoto tolik vynalezl, poněkud smutné.

Objevitel, který viděl až příliš dopředu, zemřel v zapomnění a bídných podmínkách jednoho z londýnských slumů. Není dokonce přesně znám ani den jeho smrti.

Na Měsíc už lidstvo vstoupilo. Teď nás nespíš čeká další „velký skok“, jehož cílem by se mohl stát Mars. Šéf americké kosmické agentury NASA Jim Bridenstine se v těchto dnech na zasedání americké Národní rady pro vesmír vyjádřil, že by nás na rudou planetu i dál do hlubin Sluneční soustavy mohl dostat jaderný pohon (Nuclear Thermal Propulsion).

Takový pohon využívá teplo z jaderné štěpné reakce k zahřívání paliva, kterým může být třeba vodík, aby udělil kosmické lodi značnou rychlost. Loď s takovým pohonem by mohla reálně doletět na Mars za pouhé tři až čtyři měsíce. To je zhruba poloviční doba oproti dnešním nejrychlejším možným letům na Mars s tradičním chemickým pohonem.

Na Mars dvakrát rychleji

Pro NASA by to podle Bridenstineho byl zásadní technologický zlom. Klíčové je, že by kratší let na Mars znamenal i nižší vystavení astronautů kosmickému záření, když opustí ochranný magnetický štít naší planety. Odborníci se obávají, že by kosmické záření během letu na Mars mohlo poškodit mozky astronautů, ovlivnit jejich nálady, myšlenky a také jejich výkon během kosmického letu, což by mohlo mít fatální důsledky. Čím kratší let bude, tím lépe.

TIP: Nová metoda výroby paliva z vody zvyšuje šance na cesty vesmírem

Kosmické lodě s jaderným pohonem by mohly mít řadu výhod nejen v hloubi Sluneční soustavy, ale i v blízkosti Země. Malé štěpné reaktory na palubě lodí mohou napájet nejen pohon, ale třeba i energetické zbraně. S jejich pomocí by kosmická loď mohla čelit kosmickému odpadu, asteroidům nebo i nepřátelsky naladěným satelitům.

Vylodění u Anzia v lednu 1944 vypadalo zpočátku slibně – Spojenci nenarazili na výrazný odpor a vylodili se na širokém pásu pobřeží. Každý den vyplouvaly z Neapole desítky lodí a přivážely k Anziu nákladní auta naložená municí, potravinami a dalším materiálem a také tanky.

Když lodě dorazily ke břehu, vyjely z nich automobily naložené zásobami, a jiné – přivážející zraněné vlastní vojáky a německé zajatce – do nich zase najely. Takhle pendlovaly LST řadu dní; jejich posádky pracovaly prakticky nepřetržitě. Nakládaly, vykládaly a přitom čelily leteckým útokům. Nadporučík Theodore Wyman z LST197, vzpomínal: „Byli jsme tak strašně unavení, že jsme neměli čas trápit se tím, jak jsme unavení.“ 

Vyčerpaní námořníci

Zanedlouho museli být někteří členové posádek vysazeni v Neapoli na břeh kvůli bojové únavě a stresu. Po válce Wyman prohlásil, že z pěti operací, kterých se jeho loď zúčastnila od vylodění v Africe v listopadu 1943 po Normandii, byla ta u Anzia nejnáročnější. Ale díky námořníkům se vojáci u Anzia udrželi. To samozřejmě nebylo cílem.

Churchillův plán na otevření cesty do Říma nevyšel a Spojenci uvízli na předmostí u Anzia až do června 1944. Tento neúspěch měl dopad na celém evropském válčišti. Když Eisenhower dorazil do Anglie, aby se ujal své funkce vrchního velitele spojeneckých sil, věděl už, že nedostatek LST představuje kritický problém; a to dokonce bez ohledu na úsilí udržet předmostí u Anzia. Generálmajor Frederick Morgan, náčelník Eisenhowerova štábu, naplánoval provedení operace Overlord silami tří divizí, především proto, že mu Kombinovaný výbor náčelníků štábů sdělil, že právě pro tolik sil budou dostačovat přepravní kapacity. 

Odložený Overlord 

Od počátku však Eisenhower věděl, že tři divize na prolomení Atlantického valu nestačí; vždyť jen při vylodění na Sicílii bylo nasazeno sedm divizí. Nařídil proto přepracování plánu a zvýšení sil na pět pozemních divizí a dvě výsadkové. To znamenalo nutnost dramatického rozšíření počtu vyloďovacích plavidel – zejména LST.

Dne 23. ledna, den po vylodění u Anzia, napsal Eisenhower Kombinovanému výboru náčelníků štábů, že trvá na dalších 47 tankových lodích kromě oněch 230, se kterými už počítal původní Morganův plán. Američtí a britští náčelníci štábů jen neochotně přijali počty vrchního velitele a hledali způsob, jak požadované lodě přesunout do Anglie z jiných bojišť. Eisenhower navrhl, že by snad mohly být LST ve Středomoří nahrazeny třídou útočných dopravních lodí. Spojený výbor náčelníků štábů ale přišel s jiným nápadem. Navrhoval poslat 26 nových LST přímo do Anglie.

Bez lodí nebude invaze

Jenže se zjistilo, že dotyčná plavidla ještě nejsou dostavěna, což znamenalo, že do Anglie nestačí dorazit do konce května, takže nebudou připravena pro operaci Overlord. Čísla byla neúprosná. Bez dalších tankových lodí neměl Eisenhower dost sil, aby udržel vyloděná vojska v Normandii. Náčelníkovi amerického generálního štábu Georgi Marshallovi proto napsal, že ačkoliv budou LST stačit pro samotné vylodění, nebude jich dost v následujících dnech. Jinými slovy, spojenecká invazní vojska by se ocitla na plážích bez dodávek zásob a posil či možnosti evakuace. Řešení se nabízelo dvojí. Zaprvé posunout vylodění o měsíc, tedy z prvního květnového týdne na počátek června.

TIP: Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii

To by poskytlo americkým loděnicím čas na dokončení nezbytného množství LST. Za druhé se Spojenci rozhodli odložit souběžně plánované vylodění v jižní Francii (označované jako operace Anvil, později Dragoon), které mělo vázat část německých sil. „Vypadá to, že Anvil je ztracen,“ zapsal si Eisenhower do deníku 23. března 1944. Nakonec díky odkladu získal právě tolik LST, kolik potřeboval pro úspěšné uskutečnění operace Overlord, ale bylo to tak tak. Churchillovy příliš optimistické předpoklady výsledku vylodění u Anzia odložily a málem zmařily nejzásadnější operaci celé války. Spojenci nakonec z předmostí u Anzia prorazili a 4. června 1944 vstoupili Američané do Říma. O dva dny později se spojenecké síly vylodily v Normandii.

„Za stanem je asi slon…,“ špitl člen naší malé výpravy, který usnul v jednom ze stanů umístěných na střeše terénního vozu. Až příliš blízký praskot lámaných a drcených větví jej donutil rozsvítit baterku a zamířit ji do tmy. Jako po špičkách cupitající baletka se pod příkrovem noci až ke stanu neslyšně přiblížilo několikatunové monstrum.

Noční návštěvník

Všichni ostatní členové posádky doposud klábosící u zářícího ohně vyskočili a jeden světelný kužel za druhým zatančily na mohutné šedivé hlavě hned za kapotou auta. Sloní samotář poklidně přežvykoval kus ulomené kůry, ale jakmile zaznamenal naše pohyby, přestal drtit oblíbenou pochoutku, naslouchal nezvyklým zvukům a větřil. Pak přišla výstraha. Slon prudce zatřepal hlavou a obrovské uši rozvířily sedlý prach, který ve světle lamp pomalu klesal zpět do trávy.

Slon nerušeně prozkoumával naše tábořiště. Občas nahlédl do nějakého automobilu, zvědavě strčil chobot k zadní bedně, která ukrývá propan-butanovou láhev. Při dalším průzkumu neobstála chatrná konstrukce stanu. Obr lehce potáhl za jednu z tyčí držících apsidovou stříšku. Stan se celý zatřepal a jeho anglicky mluvící posádka naštvaně zahuhlala: „To jsou fóry. Běžte někam!“ Evidentně si mysleli, že lomcování jejich přístřeškem je projevem našeho zvráceného smyslu pro humor. Slon dál pokračoval k toaletě, i když sem ho už sotva vedla snaha objevit něco k snědku. Lákaly ho hrubé zdi a ostré rohy, o něž si slastně podrbal záda.

Denně potkáváme desítky slonů, ale noční setkání je vždy vzrušující a úplně jiné. Stále mě udivuje, jak obrovští chobotnatci dokážou v noci člověka překvapit a zčistajasna se objevit pár metrů za jeho zády. Pokud by neulomili nějakou tu větev, jen sotva bychom se někdy dozvídali o tom, kdo nás za tmy poctil svou přítomností. Sloní stopy se totiž nad ránem dávno smíchají se šlépějemi antilop, paviánů, hyen, lvů a hrochů.

Armáda, nebo jen dvojice?

Slony potkáváme na nejrůznějších místech. Přecházejí přes hlavní asfaltové cesty nebo svými mohutnými chodidly rozhrabávají fotbalová hřiště afrických kluků. Mnohdy je musíme vyhnat z místa pod stromem, kde bychom se chtěli zrovna utábořit. Jsme na ně a na jejich projevy zvyklí. Po překonání severní brány mezi parky Moremi a Chobe jsme ale zůstali jako opaření. Vesnice byla srovnaná se zemí, jako by se tu přehnal hurikán. Všechny stromy, od pichlavých akácií přes obrovské ebenovníky, košaté mopane, až po všechny druhy nízkých keřů a křovin, byly rozdrceny, rozlámány a dokonale zbaveny kůry. Ani ten poslední strom neobstál, ve všech směrech srovnala stromy neviditelná kosa. Vesnice zásadně změnila tvář. Domky, které se dříve krčily v hustém porostu, nyní vyčnívaly mezi obnaženými pahýly.

Mladá černoška s košem volně se pohupujícím na hlavě přišla k obchůdku, u kterého jsme mezitím postávali s teplajícími plechovkami piva. „Kolik to bylo slonů? To muselo být obrovské stádo!“ vyzvídal jsem. Je přece jasné, že takové dílo zkázy neudělala malá parta sloních dorostenců. Nerozumí mi a já ukazuji číslovky. Když v posledním pokusu navést ji k odpovědi vyhrknu: „Deset?“ konečně se chytne. „Dva!“ „Co dva? Dva sloni? To je nesmysl!“ Černoška jen kývne hlavou na souhlas. Vyptávám se ještě dalších domorodců a od nikoho nedostávám, jak jsem původně očekával, odpověď o desítkách řádících slonů. Největší číslovka, která zazněla, je osm.

Když ale vyjíždíme ven z vesnice a před námi se rozlévá široká močálovitá řeka, nejobávanější překážka naší dnešní etapy, potkáváme pouze dva osamělé slony. V nezničeném lese našli ještě nějaké stromy mopane a pustili se do jejich definitivní likvidace. Dvojice slonů za sebou nechala spoušť jako tornádo.

Slabí nepřežijí

Téměř měsíc naší cesty napříč Botswanou – skrz vyprahlou Kalahari, deltu Okavanga a parky Moremi a Chobe – byl ve znamení slonů. Jen Chobe se může pyšnit zhruba 80 000 jedinci. V Moremi nás obklíčila padesátka slonů a více než hodinu jsme se nehnuli z místa. Vlastně se nám ani nechtělo, protože jsme s džípem stáli uprostřed vyprahlé savany a všude okolo nás byly matky s mláďaty a zapadající slunce nahrávalo kompozicím jako z reklamních katalogů. Oranžově zbarvení mohykáni afrických plání jen po očku pozorovali pohyby v autě. Byli jsme tak blízko, že jsem snadno rozpoznal výrazně rezavou barvu sloních očí.

Další stádo poblíž Lebaly jsme ani nezvládli spočítat. Skončili jsme u sto dvaceti a pak nás matematika přestala bavit. Odevšad se valili další a další obři a měli naspěch. Vůdčí samice troubila jako na poplach a stádo mířilo z vysušených plání k jediné řece stále plné vody. Drobná, sotva třídenní mláďata vlastně ani netuší, jak voda vypadá. Ale až ji hlavní samice najde, mláďata z nově poznaného živlu pěkně dlouho nevylezou a budou si jej užívat do úmoru.

Sotva započaté cesty k vodě se ale sotva dožije nejbližší pokulhávající mládě. Je drobné a až příliš hubené. Matka je stále u něj, a i když oba zaostávají za stádem, nevzdává se. Neopustí své maličké, i když už dlouho mezi živými nebude. Chybí mu celý ocas a u jeho kořeně zeje hluboká zahnívající rána. Možná infekce nebo nepodařený útok lvice…

Zraněný novorozenec jen stěží odolá tempu vůdčí slonice. Ta je sice také matkou, ale má odpovědnost za širší rodinu. Nemůže vystavovat riziku dalších dnů bez vody ostatní členy svého stáda. Respektuje geneticky naprogramované zákony přírody. Pokud bude mít mládě sílu, dožene i se svou matkou celé stádo. V opačném případě nemoc, zranění nebo další útok predátora brzy ukončí jeho trápení a matka dorazí k vytoužené řece sama.

Souboj s nepřemožitelným

Vysoko na severu Botswany přijíždíme k řece Kwando. Vedle ní můžeme konečně najít i první baobaby, mohutné zásobárny vody s kudrnatou korunou. Tyčí se nad ostatním porostem a není cestovatele, který by se u majestátního stromu nezastavil.

O ničivé síle slonů informuje pravidelně africký tisk, kde jsou často k vidění snímky zdevastovaných třtinových plantáží, rozbitých plotů a dřevěných přístavků. Někdy mají tlustokožci chuť poměřit svoje síly i s mnohem mocnějším „protivníkem“, jak je vidět na baobabu, u nějž jsme právě zastavili. Kmen o průměru, který by sotva obejmulo dvacet statných chlapíků, byl léty a postupným zařezáváním klů do dřeva ohlodáván. Zábava, přemíra sil nebo touha po vodě nutí slony bojovat s nepoměrně větším obrem. Jednou sice neuspějí, ale za rok se vrátí a jsou zase o trochu silnější a zkušenější. Tlačí na kmen svým tělem a rozrývají ho kly. Rok co rok se tady vystřídají stovky, možná tisíce slonů.

TIP: Příliš mnoho slonů? Pravda o afrických chobotnatcích

Silný baobab zatím odolává a uplyne ještě mnoho let, než jej stáda pokoří. Možná si jednou starý unavený slon vzpomene, jak před padesáti lety zkoušel jako první porovnat sílu s neporazitelným. Možná se ještě jako mládě otíral svou jemnou kůží o hrubý strom a chobotem sbíral jeho nafialovělé květy. 
Severní Botswanou se ještě stále prohánějí velká stáda slonů a dokonce se rozrůstají. Kdo je má příležitost pozorovat pravidelně, musí si všimnout jejich moudré cílevědomosti a důstojného klidu. Když ale přijde na věc, je lepší se slonům klidit z cesty. Žádná stavební firma by nepostavila tak výkonnou demoliční četu.