Pojem „stav beztíže“, tak často používaný při popisu kosmických letů, je značně zavádějící: Budí dojem, že na oběžné dráze nepůsobí na objekty zemská gravitace. Již snadný výpočet přitom ukáže, že ve skutečnosti na ně působí téměř stejná přitažlivost jako na tělesa na Zemi. Nicméně pohybový stav objektů na stabilní orbitě je takový, že o co se těleso „propadne“ působením gravitace, o to se „posune“ při oběžném pohybu. Síly se tedy zdánlivě kompenzují. Kdybychom oběžný pohyb družice zastavili, gravitace by ji okamžitě přitáhla k Zemi.

TIP: Kolik by člověk vážil ve středu Země?

Nic jako nulová gravitace ve vesmíru neexistuje, jde o sílu s dalekým dosahem. Ve Sluneční soustavě jednoznačně převažuje gravitační vliv Slunce, v okolí jiných těles – včetně naší planety – pak jejich působení. Sféra dominantního vlivu daného objektu se označuje jako Hillova plocha. 

Nízké ceny, výhodné nabídky ve formě „balíčků“ a ohromující popularita – tak nějak lze definovat masový turismus, jehož základy položil ve druhé polovině 19. století anglický obchodník Thomas Cook. Globální charakter však začal uvedený fenomén získávat až v polovině minulého století s rozvojem transatlantických letů – a vrcholu podle všeho dosáhl v poslední dekádě. 

Podle Světové organizace cestovního ruchu (UNWTO) vzrostl počet mezinárodně cestujících turistů z 674 milionů v roce 2000 na 1 235 milionů v roce 2017 – tedy téměř dvojnásobně. A prognózy naznačují, že se trend v následujících letech nezastaví (viz Cestování v číslech). Turismus sice vygeneruje ročně po celé planetě stovky milionů pracovních pozic a přináší do rozpočtů nezanedbatelné částky, ale má také odvrácenou tvář. Mnohé destinace doslova praskají ve švech a pod náporem návštěvníků památky skomírají, či přímo „mizejí před očima“. 

Není divu, že se v posledních letech řada měst i regionů uchyluje k nepopulárnímu řešení: Vstup na dané místo buď omezují, nebo dokonce zcela zakazují. Kterých metropolí a destinací se podobná opatření týkají nejvíc?

Potápějící se krása Itálie 

• Destinace: Benátky, Itálie 
• Počet turistů: 27 000 000
• Problém: dovolená na jeden den

Romantická projížďka v gondole při západu slunce, krmení holubů na náměstí Svatého Marka a samozřejmě nezapomenutelný karneval v maskách: Když přijde řeč na místa, jež musíte navštívit alespoň jednou za život, italské Benátky obvykle figurují na předních příčkách. Město zamilovaných se rozkládá mimo jiné na 118 ostrovech a patří k nejnavštěvovanějším metropolím světa: Ročně tam zavítá přes 27 milionů turistů. Trvale přitom na benátské adrese žije asi jen 261 tisíc lidí.

V posledních letech však o sobě dává čím dál víc vědět odvrácená tvář popularity. Nejde jen o masy návštěvníků, přestože i s jejich nevhodným chováním už došla místním trpělivost. Radnice tak nedávno vydala nařízení, podle nějž turisté nesmějí například vstupovat do památek v plavkách, koupat se v kanálech, pořádat pikniky na veřejných prostranstvích nebo vyrývat vzkazy do kůry stromů a zdí městských budov. Za neuposlechnutí přitom hrozí pokuta až 500 eur, tedy asi 13 tisíc korun. 

Ohromný problém představují také výletní lodě, které do italské metropole chrlí tisíce turistů a znečišťují ovzduší. Tito „rekreanti“ se obvykle zdrží jediný den a spokojí se s nejlevnější pizzou, ohřátou v mikrovlnné troubě ve stánku na ulici – místo aby zamířili do místních restaurací na čerstvě upečený kousek. Obchodníci a hoteliéři tak z jejich návštěvy nezískají téměř nic. Podle odborníků už navíc vlny způsobené velkými plavidly narušily základy historických budov. 

Nepříznivé dopady nadměrného turismu nakonec přiměly benátskou radnici k radikálnímu řešení: Počínaje letošním červencem se má za jednodenní turistický vstup do historického centra platit až dvacet eur, tj. asi 530 korun. Částka se dotkne návštěvníků označovaných jako „hit and run“, tedy těch, kteří do metropole dorazí jen „na skok“. 

Hra o perlu Jadranu

• Destinace: Dubrovník, Chorvatsko 
• Počet turistů: 4 200 000
• Problém: udržitelná kapacita

Do chorvatského Dubrovníku proudí davy návštěvníků zejména v letních měsících, během posledních roků se však zástupy turistů ještě rozrostly, a to kvůli ikonickému televiznímu seriálu Hra o trůny: Historické centrum města se totiž od roku 2015 objevovalo v některých jeho epizodách. V následujících dvou letech stoupl příliv cizinců bezmála o 10 % a uvedený trend přetrval. 

Do malebného letoviska na pobřeží Jadranu přijíždějí turisté opět především v obřích výletních lodích. Jen předloni tam kotvilo 539 podobných plavidel, z nichž vystoupilo na břeh neuvěřitelných 749 tisíc lidí. Většina samozřejmě toužila zhlédnout 800 let staré centrum obehnané hradbami, které znají ze seriálu. 

Jenže tamní restauratéři, obchodníci ani stálí obyvatelé si s nezvyklým náporem neuměli poradit. Starosta proto vyhlásil plán na omezení maximálního počtu návštěvníků historického centra z osmi tisíc osob denně na polovinu. Varování vydalo i UNESCO, na jehož seznamu chráněných památek starý Dubrovník figuruje už od roku 1979: Ocitá se přitom v ohrožení kvůli ohromnému počtu lidí i výletních lodí, jež narušují „udržitelnou kapacitu města“. 

Psychická traumata se za Velké války projevovala velmi širokou škálou klinických příznaků – od extrémního rozrušení, zahrnujícího hysterické reakce a agresivní sklony k okolí a někdy sobě samému, až po stavy naprosté strnulosti, kdy apatičtí muži přestávali komunikovat a vnímat osoby kolem sebe. Podobně se u některých vojáků vyvinul vůlí nekontrolovaný třes končetin i celého těla, u jiných naopak zpomalené pohyby nebo úplná ztuhlost.

Jak to pojmenovat?

Častým projevem postižení býval strnulý, dopředu upřený pohled, s neschopností zaostřit. Mnoho mužů mělo poruchy vyjadřování, od zadrhávání a koktání až po naprostou ztrátu schopnosti mluvit. Dalším obvyklým příznakem se stával výpadek paměti, byť zpravidla dočasný, kdy si někteří postižení nedokázali nejenom vybavit vyvolávající událost, ale nezřídka ani své spolubojovníky a při těžkém postižení ani své vlastní jméno. Zasažení jedinci si téměř pravidelně stěžovali na poruchy spánku, které je často trápily dlouho po válce, od děsivých snů a neschopnosti usnout až naopak po trvalou spavost.

Různým příznakům válečného duševního traumatu odpovídala také široká škála názvů diagnóz, které zpravidla akcentovaly jen některou z příčin nebo projevů – například šrapnelový šok, neurastenie, bitevní únava, bojové vyčerpání, válečná neuróza, reaktivní psychóza, duševní kontuze a jiné. Vojenští lékaři se zpočátku domnívali, že příčinou poruchy jsou mikroskopická poškození mozku extrémními vibracemi vzduchu při zblízka prožitých detonacích, tedy že se jedná o specifickou formu poranění. V důsledku této koncepce pobíralo zpočátku asi 50 000 britských vojáků s tímto postižením státní penzi určenou pro raněné. 

Děsivé obrazy

Video zachycuje pacienty vojenské nemocnice v Devonu v jižním Walesu, kteří se tam podrobovali léčbě. Traumatizovaní veteráni trpí různými příznaky šrapnelového stresu, z nichž nejviditelnější je nekontrolovatelný třes a prázdný pohled. Zaměstnanci zařízení se snaží postiženým pomoci například rehabilitací třesoucích se končetin.

TIP: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem

Následují "medailonky" jednotlivých pacientů včetně stručného popisu události, která k šoku vedla. Zaznamenány jsou způsoby léčby a na dalších záběrech je vidět také pokrok, který u veteránů měly. 

Nosorožec tuponosý byl původně rozdělen na dva geograficky oddělené poddruhy, které jsou dnes uznávány jako samostatné druhy. Hojnější je nosorožec tuponosý jižní (Ceratotherium simum simum), severní poddruh je již označen za vyhynulý, protože od března roku 2018 žijí na světě poslední dvě samice, které byly odchovány ve Dvoře Králové nad Labem.

Kromě českého názvu nosorožec tuponosý se můžete setkat také s označením nosorožec bílý, které je přímým překladem anglického označení white rhinoceros. Ve skutečnosti ale nejde o barvu zvířete, anglické „white“ vzniklo zkomolením afrikánského „wijd“, které znamená široký – podle tvaru horního pysku tohoto zvířete.

TIP: Tupý nos na druhou: „Nový“ druh nosorožce tuponosého

Ze skromné populace severního (pod)druhu, jenž je označován jako nosorožec tuponosý severní (Ceratotherium simum cottoni) do dnešních dní přežily pouze dvě samice - Nájin a Fatu, které obě pocházejí ze Dvora Králové nad Labem a od roku 2009 žijí v keňské rezervaci Ol Pejeta.

Tam byly původně vypuštěny dva páry, ale samci Suni a Súdán již uhynuli. Sudán byl jako poslední samec 19. března 2018 utracen. Šlo zároveň o posledního nosorožce svého druhu, jenž se narodil ve volné přírodě.

Některé hvězdy v Mléčné dráze se spořádaně pohybují s ostatními. Najdou se ale i takové, které se řítí nápadně velkou rychlostí a míří až za hranice naší Galaxie. Jedna z takových rebelských hvězd se teď pohybuje v souhvězdí Malé medvědice. A astronomové mají za to, že už vědí proč.

Dotyčnou hvězdou je neobvyklý bílý trpaslík LP 40−365. Podle týmu odborníků je mnohem menší, rychlejší, a také ožehnutější explozí, než běžní bílí trpaslíci. Zřejmě se zrodil při explozi supernovy, která byla slabší než obvykle, takže přežila větší část původní hvězdy, než bývá zvykem.

Co je ještě zajímavější, polomrtvý bílý trpaslík není v Mléčné dráze jediný. Autoři studie použili data evropské observatoře Gaia a vystopovali v nich tři další takové polomrtvé hvězdy, které mají podobné vlastnosti a podobné trajektorie pohybu jako bílý trpaslík LP 40−365.

TIP: Těsné páry bílých trpaslíků splynou do velmi exotického druhu hvězdy

Vědci se domnívají, že všichni tito zvláštní bílí trpaslíci jsou přeživšími doposud jen teoretického typu supernovy Iax. Tyto exploze by měly být slabší, než klasické supernovy typu Ia, k nimž dochází v těsných dvojhvězdách, kde bílý trpaslík krade hmotu svému hvězdnému partnerovi a pak exploduje. Pozůstatkem supernovy Iax by měl být právě takový „polomrtvý“ bílý trpaslík, kterému astronomové říkají „hvězda zombie“.

Cechovní sdružení byla zakládána hlavně ve 13.–15. století ve středověkých městech. Někde se nové cechy objevily i v 17. století, ale v těchto případech šlo nejspíš jen o výjimku. Cechy regulovaly cenu a kvalitu výrobků, organizovaly vlastní výrobu, hájily práva a zájmy svých členů, řídily příjímání nových členů i výuku tovaryšů a také skládání mistrovských zkoušek.

Pod ochranou kříže

Kromě reprezentativní a sociální funkce měly cechy i funkci náboženskou. Cechy byly i náboženská bratrstva, která byla ve městech velice vážená. Bylo obtížné se do některých těchto sdružení dostat. V kostelech měly své oltáře a každý z cechů měl i svého vlastního patrona. Do čela byl volen představený a cech se musel řídit danými cechovními regulemi. Cechy měly i vlastní znak a prapor, kterými se připomínali např. při městských slavnostech nebo náboženských svátcích.

Nešlo ale o žádné chudé skupiny kupců a řemeslníků. Disponovali i cechovní pokladnou, která se plnila příspěvky stávajících členů, poplatky učedníků i pokutami těch neposlušných. Tak si některé z cechů přišly na velké jmění, které pak většinou používali k ovlivňování městské politiky a svých zájmů. 

Bez původu není cechu

Pro příjímání nových členů měly jednotlivé cechy různé podmínky. Většinou se ale shodovaly na několika věcech. Zájemce o členství musel projít učednickými léty u některého jiného člena cechu, musel být měšťanem daného města a také musel předkládat tzv. zachovací list, který potvrzoval jeho manželský původ a řádný křest. 

TIP: Vůně čerstvého pečiva: Pekařina byla ve středověku zlatým řemeslem

Cechy postupem doby začaly brzdit rozvoj nových technologií, protože cechovní regule nepřály novým postupům. Staly se zastaralou institucí, která lpěla na tradicích ověřených staletími. A to se jim také stalo osudným. Během 18. a hlavně 19. století řada cechů zanikla s nástupem průmyslové revoluce. 

Až doposud byla ztráta zraku pro pacienta obvykle definitivní diagnózou. Rozvoj medicínských technologií ale přináší nové možnosti, které mohou pomoci v beznadějných případech. Američtí vědci a lékaři nedávno vyvinuli unikátní systém Orion, který slouží jako vizuální protéza pro slepé pacienty. 

Systém Orion tvoří videokamera, která je připojená k brýlím. Tato videokamera posílá obraz elektrodám, které má pacient implantované přímo ve vizuálním centru mozkové kůry. Tímto způsobem vizuální protéza zcela obchází optické nervy, které u některých slepých pacientů nefungují.

TIP: Nová léčba kmenovými buňkami vrátila zrak dvěma pacientům

Vývoj zařízení je prý teprve na počátku. Už teď ale má za sebou velmi úspěšný test se šesti slepými pacienty, kterým Orion částečně navrátil zrak. Vizuální protéza v současné podobě neposkytuje vidění srovnatelné se zdravým člověkem. Ale slepí lidé s Orionem uvidí alespoň tvary a obrysy velkých ploch, jako třeba chodník nebo okno. Pro slepého člověka je to neuvěřitelné zlepšení situace. Vědci jsou zároveň optimističtí a doufají, že se jim s podobnou technologií podaří vrátit slepým lidem plnohodnotný zrak.

Své první tetování si dnes 86letý Doc Price pořídil, když mu bylo pouhých 13 let. Nešlo o nic hluboce komplikovaného – na paži se nechal vytetovat slovo „matka“.

„Když jsem tetování ukázal doma rodičům, táta se mě jen zeptal, proč jsem si raději nenechal vytetovat „otec,“ vzpomíná Doc s úsměvem na své seznámení s inkoustem pod kůží. 

„Sám jsem začal tetovat, když mi bylo zhruba 20 let. Pořídil jsem si tehdy za 7 liber krásný mosazný strojek. Mými prvními zákazníky byli především kamarádi a známí, dost zákaznic jsem ale měl i z řad prostitutek,“ popisuje Doc své tatérské začátky. „Byl jsem v podstatě nadšený samouk.“

Hlouběji do světa zdobení kůže pronikl v Japonsku, kde se setkal i ikonou tatarského světa – Američanem Edem Hardym a japonskou legendou a tatarským mistrem Caso Orgorim, u nějž se do značné míry „vyučil řemeslu“. Vyzkoušel si ale všechny tatérské styly – od japonského kabuki, přes tradiční polynéské techniky až po současné moderní styly. Kromě tetování se věnoval i bojovým sportům. Úspěšně se účastnil japonského šampionátu v kendó. 

Do Evropy se Doc vrátil v 60. letech – nejprve zakotvil v Chathamu nedaleko Londýna, později ale zamířil do Plymouthu, kde si otevřel tetovací salon na Union Street. Šlo o rozhodně šťastnou volbu – salon zde totiž funguje i po 50 letech. „Jsem už takový inventář zdejší ulice,“ říká o sobě pyšně.

TIP: Dvanáctiletý tatér z Panamy: Míč a počítačové hry vyměnil za tetovací strojek

Za svůj bohatý tatérský život zažil hodně zvláštních přání a situací. V době, kdy byly populární čínské znaky za ním přišel muž, který se nechal na krk vytetovat jméno své přítelkyně. Ukázalo se ale, že ve skutečnosti jde o čínský zápis pro Windows 7. A jakou nejbizarnější zakázku dělal? „Jeden muž mě požádal, abych mu na záda vytetoval jeho poslední vůli,“ říká s úsměvem tatérský kmet. „Jeho přání jsem mu pochopitelně splnil, a pokud vím, pochovali ho i s poslední vůlí na zádech.“

Mentální anorexie je obvykle považovaná za duševní nemoc, která spočívá v dramatickém odmítání potravy a často rovněž v nadměrném cvičení, kvůli zkresleným představám o svém těle. Podle nového genetického výzkumu to ale nemusí být celá pravda. Ukazuje se, že toto onemocnění má kořeny v metabolismu a v tělesných pochodech.

Anorexie může vyvolat řadu zdravotních problémů, včetně velice závažných stavů. Souvisí s poruchami trávení nebo třeba se ztrátou svalové hmoty, která pak následně zvyšuje riziko selhání srdce. Proto vědci intenzivně zkoumají příčiny, které vedou k rozvoji anorexie. Možných faktorů je přitom celá řada.

TIP: Hladomor z druhé světové války mají Nizozemci stále ještě v genech

A prsty v tom má i genetika. Zjistil to mezinárodní tým vědců, kteří zkoumali geny 16 992 pacientů s anorexií, ve srovnání s geny 55 525 lidí bez této choroby. Výzkum zahrnoval dobrovolníky ze 17 zemí světa. Vědci našli celkem 8 genetických mutací, které jsou výrazně spojené s anorexií. Některé z nich souvisejí s psychikou, ale část těchto mutací se týká metabolismu.

Ukazuje se, že lidé, kteří jsou postižení anorexií, mají ve svém genetickém kódu mutace, které snižují vnímání pocitu hladu, a tím umožnují pacientům s anorexií extrémní hladovění. Výzkum ale také naznačuje, že je možné mentální anorexii včas diagnostikovat – přítomnost objevené mutace totiž podle vědců značí větší náchylnost člověka k anorexii.

Dva skandinávské státy, Švédsko a Finsko, se přinejmenším formálně přidržují své neutrality, přestože fakticky stále více spolupracují s NATO. Naopak zbývající tři, tedy Norsko, Dánsko a Island, se řadí mezi zakládající členy Aliance a díky své geografické poloze mají zásadní význam pro její bezpečnostní politiku.

Norsko navíc disponuje nepříliš početnými, ale velice dobře vycvičenými a moderně vybavenými ozbrojenými silami. Ty dnes v Evropě tvoří zvláštnost z hlediska personálu, jelikož od roku 2015 patří Norsko do krátkého seznamu zemí, kde povinnou vojenskou službu absolvují také ženy. 

Vytoužená neutralita

Norsko v současné podobě existuje od roku 1905, kdy jeho parlament zrušil téměř století trvající unii se Švédskem. Právě konflikty s tímto sousedem v minulosti velmi přispěly ke zformování norské národní identity a tradice ozbrojených sil. Oslo trvalo na své neutralitě, jež mu dovolila držet se mimo první světovou válku a obchodovat se státy na obou stranách. Jeho armáda měla charakter celonárodní milice a v míru čítala šestici divizí, kde sloužilo celkem přes 100 000 osob, ale kvůli politickým sporům v zemi v roce 1940 nedošlo včas k vyhlášení mobilizace.

Nacistické Německo ignorovalo norskou neutralitu a zahájilo invazi, přičemž mu hodně pomohli i norští sympatizanti v čele s Vidkunem Quislingem, jehož jméno se poté stalo synonymem pronacistického kolaboranta. Jenže zachování neutrality stejně nebylo reálné, jelikož svoje invazní plány by ze strategických důvodů na norském území realizovali i Britové, které Němci zkrátka jen předběhli.

Výhody NATO

Seveřané pokračovali za pomoci Londýna v odboji a mezi jejich nejdůležitější činy se zařadila sabotáž továrny Norsk Hydro, která výrazně zpomalila nacistický jaderný program. Po kapitulaci Říše se norští vojáci v menší míře podíleli na okupaci poraženého Německa a jejich země se roku 1949 stala zakládajícím členem NATO, neboť místo neutrality vsadila na vojenskou spolupráci se západními demokraciemi.

Vzhledem ke své poloze muselo království budovat především silné námořnictvo a letectvo, nezapomínalo však ani na pozemní síly a v případě nouze mohlo mobilizovat až 13 brigád. Po studené válce ale nastala velká redukce, která zrušila řady útvarů a základen. Měnil se ovšem celý charakter norské armády, jelikož od spíše statických vojsk pro konvenční obranu teritoria se přecházelo k silám rychlé reakce, schopným podílet se i na zahraničních misích a čelit novým hrozbám, přestože prioritou má zůstávat obrana domácího území. 

Povolávák i pro ženy 

Výzvám třetího tisíciletí odpovídá také skutečnost, že Norsko jako jedna z mála zemí NATO nezrušilo povinnou vojenskou službu, a dokonce v roce 2015 sáhlo k velmi neobvyklému kroku, když ji rozšířilo i na ženy. Tato povinnost je ale spíše formalitou, protože počet mladých Norů mířících k odvodům několikanásobně přesahuje potřeby vojska, a tak do armády reálně nastupují jen ti, kteří skutečně mají zájem. Každoročně je tak odvedeno víc než 60 000 mužů a žen, ale službu jich absolvuje jen něco přes 9 000.

Pokračování: Strážce Severního moře: Ozbrojené síly Norského království (2)

Tito branci v kterékoli chvíli tvoří zhruba třetinu celého stavu norských vojenských sil. Základní služba trvá 12 měsíců a po odchodu do civilu je záložník pravidelně povoláván také na obnovovací výcvik. Propouštění ze zálohy nastává ve věku 35, 44, 55 nebo 60 let, což závisí na funkci a hodnosti. Se zálohami pro aktivně sloužící útvary se ale nesmí zaměňovat domobrana (Heimevernet), jež představuje samostatně fungující organizaci dobrovolníků se silou asi 45 000 osob. Člení se do menších jednotek, které zpravidla odpovídají obcím a primárně se podílejí na jejich obraně, přestože se dobrovolníci mohou ucházet i o působení v zahraničních misích. V případě války by měla tato síla přejít na partyzánský způsob boje.