Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) chápal Čechy a Slováky jako jeden nedělitelný celek a česká otázka pro něj byla vždy také otázkou slovenskou. Nepochybně k tomu přispěla skutečnost, že sám pocházel z oblasti moravsko-slovenského pomezí a na rozdíl od většiny českých politiků nevnímal Slovensko jako neznámou, exotickou zemi. Později na toto téma řekl: „Já jsem byl vlastně napůl Slovačiskem od malička; můj otec byl Slovák z Kopčan, mluvil slovensky do smrti, a i já jsem mluvil spíš slovensky.“ 

Dvě větve, jeden strom

Už před první světovou válkou se slovenskou problematikou zabývala Masarykova Česká strana pokroková a ve svém programu z roku 1912 měla mimo jiné následující pasáž: „Uherské Slováky pokládáme za část národa českého, ale uznáváme jejich zvláštní postavení, dané poměry politickými, a neupíráme jim práva mluvit o národě slovenském.“

Když potom Masaryk dospěl k přesvědčení, že je třeba rozbít Rakousko-Uhersko, stalo se pro něj hlavním cílem vytvoření společného státu Čechů a Slováků, které chápal jako dvě větve jediného stromu. Považoval je tedy za jeden národ a tento názor také uvedl v memorandu zaslaném v roce 1915 britskému ministru zahraničí lordu Greyovi: „Slováci jsou Češi, přes to, že užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka.“ 

„Není slovenského národa“       

Idea čechoslovakismu byla důležitá i proto, že v Československé republice žila polovina obyvatel jiné než české národnosti. Společně se Slováky však už tento poměr vyzníval mnohem lépe (65% většina). Češi prostě Slováky potřebovali zejména k vytvoření silné protiváhy třímilionové německé menšiny. Proto také ústava z roku 1920 hovořila o jednotném národu a jazyce československém.

Své názory v této věci potom prezident vysvětlil například v rozhovoru pro francouzský list Le Petit Parisien v září 1921: „Není slovenského národa (…), to je vynález maďarské propagandy. Češi a Slováci jsou bratři. Mluví dvěma jazyky, mezi nimiž je menší rozdíl než mezi severní a jižní němčinou. Dělí je jenom stupeň kulturní. Češi jsou vyvinutější než Slováci, neboť Maďaři je udržovali v soustavné nevědomosti. V jedné generaci nebude již rozdílu mezi oběma větvemi naší národní rodiny.“ 

K otázce případné slovenské autonomie se Masaryk vyslovoval vyhýbavě a prohlašoval, že slovenský lid musí k takovému kroku nejdřív politicky i kulturně dozrát. Nejednou hovořil o tom, že Češi pro Slováky mnoho udělali a ještě v budoucnu udělají, přičemž zdůrazňoval i vlastní zásluhy. Příznačný je jeho výrok z 3. ledna 1923: „Kdo zná trochu svět, vidí, že bez nás, a mohu to říci, beze mne Slovensko by nebylo osvobozeno.“ 

TIP: Boj o Slovensko: Mělo po první světové válce splynout s Maďarskem?

Jinak se v době, kdy zastával prezidentský úřad, stavěl ke Slovákům pragmaticky a jejich zemi měl rád. Na Slovensku často pobýval zejména na zámku v Topoľčiankách, kde bylo od roku 1922 zřízeno jedno z prezidentových letních sídel. Druhým místem Masarykova pravidelného pobytu se stal statek Lehotských v Bystričce u Martina. Tady trávila Masarykova rodina pravidelně prázdniny už na konci 19. století a prezidentova dcera Alice nakonec statek v roce 1931 koupila. Vyhrocení vzájemných vztahů Čechů a Slováků koncem třicátých let se už Masaryk nedožil.   

V jádru prakticky každé galaxie se nachází supermasivní černá díra, jejíž hmotnost odpovídá milionům, někdy i miliardám Sluncí. Občas se ale stává, že supermasivních černých děr je v jedné galaxií více. Obvykle to bývá důsledkem splynutí galaxií. Jejich supermasivní černé díry se potom navzájem přitahují v osudovém tanci a nakonec zřejmě splynou v bouřlivé srážce.

Andy Goulding z Princetonu a jeho kolegové objevili právě takovou dvojici obrovských černých děr, které jsou na kolizním kurzu. Jsou skutečně titánské. Každá z nich váží více než 400 milionů Sluncí. Obě dvě supermasivní černé díry jsou také velice aktivní a vystřelují mohutné polární výtrysky nesmírně horké a zářivé hmoty. Tato vesmírná monstra jsou teď od sebe vzdálená asi 1 400 světelných let a pozorujeme je ve vzdálenosti asi 2,5 miliard světelných let od nás.

Srážky supermasivních černých děr

Srážka supermasivních černých děr by měla vyvolat „nejhlasitější“ gravitační vlny ve vesmíru. Měly by být milionkrát „hlasitější“, než gravitační vlny ze srážek černých děr hvězdných velikostí, které zachytila gravitační observatoř LIGO. Takovou událost jsme zatím nepozorovali.

TIP: Srážka galaxií: Supermasivní černé díry požírají hvězdy s mnohem větší chutí

Díky úspěšnému pozorování gravitačních vln už se slušnou jistotou víme, že se černé díry hvězdné velikosti, které se rodí zhroucením obřích hvězd, mohou srazit a splynout. Ale co černé díry největších velikostí? Vědci si nejsou jistí. Výzkum objevené dvojice supermasivních černých děr a dalších podobných dvojic černých děr před srážkou by mohl objasnit, jak je to se srážkami a splýváním těchto monumentálních vesmírných objektů.

První obrněný automobil pro německý Reichswehr byl zkonstruován na počátku 30. let, avšak tento vůz nazvaný Kfz 13 na podvozku Adler Standard představoval spíše nouzové řešení. Nejdříve se ani nepočítalo s jeho bojovým nasazením, protože měl sloužit hlavně k výcviku.

Předchozí část: Ocelová náhrada lehkého jezdectva (1): Duel sovětského a německého lehkého obrněnce

Ostatně omezení daná versailleskou smlouvou znamenala, že i čistě výcvikový obrněnec byl na hranici legality. Kfz 13 se sice později dočkaly bojového nasazení, avšak hlavně proto, že Němci neměli dostatek kvalitnějších vozů.

Univerzální podvozek Horch 

Na nových obrněncích se však v utajení pracovalo ještě před příchodem NSDAP k moci, takže když Hitler roku 1935 vypověděl versailleskou smlouvu, mohlo se velmi rychle začít i s procesem přezbrojení. Brzy tak proběhly i testy nových univerzálních podvozků, jež měly sloužit pro těžké osobní nebo lehké nákladní automobily. Vítězem výběrového řízení se stal podnik Horch, jenž nabídl dvě varianty podvozku – jednu s motorem vpředu a druhou s motorem vzadu. Jestliže ta první se hodila pro klasické osobní či nákladní vozy, ta druhá byla naopak optimální pro lehké obrněnce.

Wehrmacht si tudíž ihned objednal i obrněný automobil na této bázi a roku 1936 vznikl prototyp vozu SdKfz 221. Jednalo se o velmi progresivní konstrukci s karoserií vytvořenou z mnoha ploch, které svíraly vesměs hodně ostré úhly, což snižovalo pravděpodobnost, že střela vozidlo zasáhne kolmo. Stroj měl řiditelnou též zadní nápravu, což zvyšovalo jeho ovladatelnost, slabinu ale představovala výzbroj, kterou tvořil jediný kulomet MG 34 ráže 7,92 mm umístěný na lafetě v otevřené hranaté věžičce. Tu shora chránil jen odklápěcí kryt z drátěného pletiva, který nemohl zastavit střelbu, ale měl sloužit jako ochrana proti vhození ručního granátu do obrněnce.

Příchod zdokonalené úpravy

Hlavní nedostatek SdKfz 221 v podobě slabé výzbroje se sice Němci pokusili řešit instalací protitankových pušek Panzerbüchse 39 či Panzerbüchse 41 do některých vozidel, stejně ale bylo zřejmé, že ideální řešení spočívá ve vývoji nového obrněnce. Ten vznikl roku 1938 a dostal jméno SdKfz 222. Používal stejný podvozek a také jeho korba se předchozímu stroji dost podobala, ačkoliv měla poněkud větší rozměry, a to zejména šířku.

Díky tomu mohli konstruktéři použít výrazně větší věž pro dva muže – SdKfz 221 ji měl jen jednomístnou. Výzbroj tvořil 20mm kanon KwK 30 L/55 umístěný na společné lafetě s kulometem MG 34. Zbraň disponovala značně vysokým náměrem kvůli palbě na vzdušné cíle, ale věžičku shora stále chránil jen kryt z pletiva. Standardně se do SdKfz 222 nemontovaly radiostanice, část obrněnců je však dostala a Němci vyvinuli také speciální spojovací úpravu SdKfz 223. 

Cikánská maringotka

Sériová výroba začala již v roce 1938 a pokračovala dalších pět let, byť s jednou podstatnou změnou, k níž došlo roku 1940. Dosavadní podoba, jež nesla název Ausf. A, se přestala vyrábět a přešlo se na provedení Ausf. B, které dostalo o něco výkonnější motor. Síla čelního pancíře se více než zdvojnásobila (z 14,5 mm na 30 mm), na zbytku korby však zůstalo 8 mm oceli. Místo zbraně KwK 30 se montoval rychleji střílející typ KwK 38 stejné ráže a zvýšil se i maximální náměr lafety.

Pro obě verze platilo, že pomocí úchytů bývaly ke korbám připojeny různé úložné schránky, kanystry na benzin a vodu, nářadí, hasicí přístroje, lana a podobně. Kvůli tomu tato vozidla dostala přezdívku „cikánská maringotka“. V západní Evropě si SdKfz 222 vedly výborně, ale klima a terén v severní Africe či v Sovětském svazu jim příliš nesvědčily. Tyto stroje byly totiž určeny primárně pro jízdu po silnici a mimo zpevněné komunikace si moc dobře nevedly. Navzdory svým nedostatkům však patřily mezi oblíbené typy vojenské techniky a malý počet exemplářů zůstal ve službě až do konce války. 

Měření sil

Přestože německý SdKfz 222 a sovětský BA-10 vznikly ve stejné době, výsledkem procesů se staly dvě hodně odlišné konstrukce. Kořeny těchto rozdílů však spočívaly i v tom, že německá „blesková válka“ a sovětská „hloubková operace“ nebyly (navzdory své nesporné příbuznosti) ani zdaleka shodné. Němci počítali s několika málo průlomy nepřátelské linie a předpokládali, že budou bojovat proti silnějším nepřátelům. SdKfz 222 proto představoval výlučně průzkumný prostředek, který se měl po kontaktu s protivníkem okamžitě stáhnout, a proto mu musel stačit 20mm kanon.

Stejnou zbraň ostatně dostaly i větší kolové obrněnce Wehrmachtu, teprve za války se objevil výrazně silněji vyzbrojený SdKfz 234. První sovětské obrněné vozy nesly pouze kulomety, ovšem poté jejich palebná síla rychle rostla a standardem se stal 45mm kanon shodného typu jako v tanku T-26. Sovětská doktrína totiž navrhovala drtivé průlomy na širší frontě za využití početní převahy a zničující palebné síly. Obrněnce řady BA se tudíž sice měly zabývat zejména průzkumem, ale pokud nalezly nepřítele „jen“ v podobě lehkých tanků, předpisy jim nařizovaly zahájit boj, protože 45mm kanon byl koncem 30. let velmi efektivní nástroj, byť později jeho užitečnost rychle klesala.

TIP: Tichomořský souboj lehkých vah: Duel M3 Stuart vs. Typ 95 Ha-Go

Sovětské vozy vedly také z hlediska terénní průchodnosti, avšak německé byly rychlejší na silnici. Silnějším pancéřováním čela korby disponoval SdKfz 222, sovětské automobily ale měly lépe chráněné boky i záď. Řešení ze SSSR tak lze označit za spojení konzervativní konstrukce a neobvykle účinné výzbroje, kdežto německý typ byl technicky progresivnější, byť méně vhodný do extrémních podmínek, které druhá světová válka přinesla. Oba typy dokonale zapadaly do taktických koncepcí „svých“ armád, ale vítězství ve vzájemném souboji by si zřejmě odnesl sovětský BA-10.

Tradiční čínské lékařství neztrácí v konkurenci západní medicíny na oblibě. Naopak. V mnoha zemích východní Asie, jako je Japonsko nebo Jižní Korea, už převálcovalo tamější tradiční léčebné postupy a rostoucímu zájmu se těší i v západním světě. Na vzestupu je rovněž ve své čínské kolébce, protože díky hospodářskému rozmachu si i poměrně drahé léky může dovolit stále více příslušníků více než miliardového národa. Kde se ale berou suroviny na výrobu tradičních čínských léků? Mnohé jsou získávány i z živočichů, kteří se nacházejí na okraji existenční propasti.

Tragédie tygří síly

Tygr (Panthera tigris) je šelma úctyhodné síly a vitality. To zřejmě přispělo k víře mnoha asijských národů, že nejrůznější části tygřího těla jsou zdrojem léčivé síly a dokážou zahnat širokou škálu nemocí. V Číně se dodnes těší velkému respektu údajné léčivé vlastnosti tygřích kostí. Tradiční čínská medicína z nich připravuje léky na vymknuté klouby ale také na ochrnuté končetiny. Z tygra se však v čínských lékárnách upotřebí prakticky všechno včetně zubů, kůže a chlupů. Dokonce ani tygří moč nepřijde nazmar. Je považována za účinný lék proti revmatismu.

Těžko se můžeme divit, že počty tygrů ve volné přírodě neustále klesají. Ve 20. století se světová tygří populace smrskla ze 100 0000 na 5 000! V současné době žije ve volné přírodě odhadem asi 3 890 tygrů. Ilegální lov motivovaný honbou za vysoce ceněnými surovinami pro tradiční čínskou medicínu představuje jednu z hlavních příčin děsivého poklesu stavů volně žijících zvířat.

V Číně existuje řada chovných zařízení, která jsou prezentována jako stanice na záchranu tygra. Z chovanců mnohých stanic je však nakonec do volné přírody vypuštěno jen pár kusů. Většina odchovaných zvířat se mění na hromadu surovin pro tradiční čínskou medicínu.

Krutý obchod s medvědí žlučí

Už déle než tisíc let je mezi čínskými pacienty, lékaři a lékárníky oblíbena medvědí žluč. První dochovaná lékařská kniha, která ji doporučuje proti zánětům, bakteriálním infekcím a jako prostředek na tišení bolestí, pochází ze 7. století. Moderní medicína prokázala, že víra v tento lék není úplně bezdůvodná. Žluč medvědů obsahuje kyselinu ursodeoxycholovou, která patří mezi tzv. žlučové kyseliny a od většiny z nich se liší tím, že není ani ve vyšších dávkách toxická. K léčbě jaterních chorob nebo některých typů zánětu žaludku používá tuto chemikálii i moderní západní medicína. Medvědi ale nejsou jediným zdrojem této sloučeniny. Kyselinu ursodeoxycholovou vytvářejí ve žluči i další živočichové včetně člověka a bez větších problémů ji lze vyrábět synteticky.

Číňané ovšem získávají žluč od medvědů ušatých (Ursus thibetanus), které Mezinárodní svaz na ochranu přírody zařadil do Červené knihy ohrožených druhů. Pokud by žluč používaná k léčbě pocházela jen ze zabitých medvědů, muselo by pro uspokojení poptávky na čínském trhu ročně padnout asi 10 000 kusů. Vzhledem k tomu, že celosvětová populace medvědů ušatých čítá asi 25 000 zvířat, by to znamenalo jejich bleskurychlou zkázu.

Od 80. let se proto vysoce ceněná surovina získává na tzv. žlučových farmách. Medvědi jsou tu chováni v těsných klecích, které jim brání v pohybu. Do žlučníku mají zavedenou gumovou hadičku nebo kovovou trubičku. Žluč z ní buď samovolně vytéká, nebo je pravidelně odsávána. Medvědi mohou na žlučové farmě prožít v příšerných podmínkách i deset let. Většina však tohle pochybné štěstí nemá. Umírají podstatně dříve na nejrůznější infekce, rakovinu jater a další onemocnění. Čína uvádí, že se na žlučových farmách chová sedm až osm tisíc medvědů.

Dražší než diamanty

Zřejmě nejznámější komoditou na trhu se surovinami pro tradiční čínskou medicínu jsou rohy nosorožců. Chemické analýzy neodhalily v hmotě nosorožčího rohu nic víc než bílkovinu keratin, která se hojně nachází i ve zvířecí srsti, rozích a kopytech, paznehtech nebo drápech. Člověk má keratin v nehtech, chlupech, vousech a vlasech. Přesto je na prášek rozemletý nosorožčí roh považován za lék na mnoho chorob. V rozporu s obecně rozšířeným přesvědčením nebývá používán přednostně jako afrodisiakum. Léčí se s ním především horečnatá onemocnění, astma, revmatismus a dna. Staré čínské lékařské knihy ze 16. století doporučují nosorožčí roh i proti hadímu uštknutí, halucinacím, tyfu, bolestem hlavy, vředům, zvracení a také proti „posedlosti zlými duchy“.

Rostoucí poptávka šroubuje ceny. V roce 1993 stálo kilo rohoviny z nosorožčího rohu na černém trhu asi 4 700 dolarů. O dvacet let později se za stejné množství platí přes 60 000 dolarů. Kilogram nosorožčí rohoviny nelze vyvážit zlatem, diamanty ani kokainem. I proto se mohou afričtí pytláci vybavit nejmodernějšími zbraněmi a technikou. Vyplácí se jim zabíjet dokonce i nosorožce, kterým správci rezervací rohy preventivně uřízli v naději, že takové zvíře bude pro pytláky bezcenné. Odstraní jim alespoň dorůstající pahýl.

Krátký konec dlouhých rohů?

V minulých staletích padly za oběť uspokojení poptávky po rozích populace tří asijských druhů nosorožců – nosorožce jávského (Rhinoceros sondaicus), sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis) a indického (Rhinoceros unicornis). Ti jsou tradiční čínskou medicínou ceněni mnohem více než afričtí nosorožci. Dorůstají menších rozměrů a Číňané věří, že jsou v nich účinné látky více koncentrovány.

Kolaps asijských zdrojů nosorožčí rohoviny byl hlavním podnětem pro přesun lovu do Afriky. Tam nyní pod cíleným náporem ilegálního lovu rychle mizí nosorožci tuponosí a dvourozí. Jejich posledním významným útočištěm zůstává Jižní Afrika. Žije tu 90 % z celkového počtu dvaceti tisíc nosorožců tuponosých (Ceratotherium simum) a 40 % z pětitisícové populace nosorožců dvourohých (Diceros bicornis). Společně se sousední Namibií skýtá Jižní Afrika domov 80 % populace nosorožců dvourohých. V posledních letech se tu každý rok zdvojnásobil počet zvířat zabitých pytláky. Do dvaceti let mohou být i tam nosorožci vyhubeni.

Od velemloka po hulmana

Tradiční čínská medicína využívá celou řadu materiálů živočišného původu a mnohé z těchto zvířat patří k ohroženým druhům. I dnes oficiálně vycházejí receptury, které jako základní surovinu požadují žaludek nebo kůži vzácného velemloka čínského (Andrias davidianus). Stále stoupá poptávka po chrupavkách nejrůznějších žraloků (Selachii), které se předepisují nejen k léčbě artritidy ale dokonce i pacientům s nádorovými onemocněními. Někteří lidé totiž mylně věří, že žraloci jsou proti rakovině imunní. Hitem se stali mořští koníčci (Hippocampus) používaní do léků na celou řadu chorob a poruch astmatem počínaje a impotencí a letargií konče.

Image

Čtěte také

Další oběti čínské medicíny: Kvůli pověrám umírají tisíce mant obrovských

Výrobci tradičních léků východoasijské medicíny mají spadeno i na kriticky ohroženého hulmana Delacourova (Trachypithecus delacouri). Poslední zástupci tohoto druhu opic žijí na malém území vápencového krasu v severním Vietnamu. Jejich osud mohou záhy zpečetit pytláci. Především kosti, ale i další tkáně a orgány patří k vysoce ceněným ingrediencím mnoha léků.

Místo uzdravení smrt

Jak bylo uvedeno výše, prášek z nosorožčích rohů nemůže mít na zdravotní stav pacientů žádný reálný účinek. Řada léků ze zvířecích tkání a orgánů však nemocným lidem nejen nepomáhá, ale může jim dokonce uškodit! Volně žijící živočichové hostí nejednoho původce závažných lidských infekčních chorob – viry i bakterie. Na zvířatech se přítomnost choroboplodných zárodků nemusí nijak projevit. Například v jednom safari ve Velké Británii zavládlo zděšení poté, co se ukázalo, že tamější kolonie makaků je promořená virem eboly. Ani u jedné opice nebyly patrné nějaké zdravotní problémy. Pokud by se ale virem nakazili lidé, hrozila by jim s osmdesátiprocentní pravděpodobností smrt.

V Africe zřejmě stálo využívání opičích tkání k výrobě tradičních léků za vznikem pandemie AIDS. Virus HIV1 pocházel od šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes), virus HIV2 od mangabejů kouřových (Cercocebus atys). V rovníkové Africe patří maso obou těchto primátů k oblíbeným delikatesám. Zároveň však je využívá i lidové léčitelství.

Léky tradiční čínské medicíny obsahující tkáně z živočichů v sobě mohou skrývat například bakterie Salmonella, které vyvolávají těžké průjmy a jiné závažné zdravotní komplikace. Další „příměsí s nežádoucími účinky“ může být bakteriální původce tuberkulózy Mycobacterium tuberculosis nebo virus vztekliny.

Slovem impérium vlastně rozumíme onu „mateřskou“ zemi a k ní příslušná území, kterým se může říkat kolonie, provincie či jinak a která mívají tu větší a tu menší míru samostatnosti. Které říše byly v historii nejmocnější a jak obstály v prověrce času?

Podobné soudy se neobejdou bez značné kontroverze. Podobné pomyslné žebříčky totiž postihují i závislá území, která jsou osídlena minimálně anebo vůbec. Navíc se do rozlohy některých států počítají a do jiných ne. Bystrý čtenář si navíc jistě vzpomene na mapu Afriky, kde si mocní muži neúrodnou poušť dělili podle pravítka nad jednacím stolem. Pár stovek kilometrů zde prostě nehrálo roli. Na opačné straně pak stojí Západní Evropa, kde se pro každý píď země prolévala krev. 

Španělské koloniální impérium

Bronz drží Imperio español se svými 25 000 000 km². Obrovská země se v průběhu 15. a 16. století stala průkopníkem v zámořských objevech. Získávání rozsáhlých území však šlo na úkor tamějších kultur, i když informace o záměrně zablešených a zamořených dekách jsou samozřejmě nesmyslné.

Období 16. a 17. století se říká Siglo de Oro, století zlata, a země tehdy měla 68 milionů obyvatel. Pak ale přišel úpadek a jednou z příčin byla mimo jiné bytnějící korupce. Málo známou součástí španělského koloniálního impéria je oblast Nootka, která zahrnovala pobřežní části dnešního státu Washington a část Britské Kolumbie. Španělsku však oblast patřila jen pět let od roku 1789 do roku 1794.

Mongolská říše

Těsné druhé místo a tudíž stříbrnou příčku získává Mongol-yn Ezent Güren, která ovládala území o rozloze 33 000 000 km². Doba jejího největšího rozmachu spadá do 13. a 14. století a ve 13. století zde žilo 100 milionů obyvatel. Nejznámějším panovníkem byl Temüdžin, známější jako Čingischán, který roku 1206 sjednotil rozdrobené mongolské kmeny. Legenda tvrdí, že když tento bojovník zemřel, začali se jeho vojáci obávat, že by jeho hrob mohl být znesvěcen. Proto schválně změnili tok řeky, vůdce pohřbili a pak řeku vrátili na původní místo. Další verze tvrdí, že byl jeho hrob udupán tisícovkou koní, zalesněn a pokryt věčným sněhem, aby nikdo nikdy nenarušil jeho věčný spánek.

Britské impérium

Zlatá medaile v našem žebříčku patří říši, nad kterou „slunce nezapadá“. Její rozloha činila v roce 1922 zhruba 34 000 000 km², což dohromady představovalo téměř čtvrtinu zemské souše. Díky tomuto obrovskému rozsahu se po světě rozšířil anglický jazyk, sporty jako kriket, ragby či fotbal anebo britský způsob vzdělávání. Britové se totiž velmi úporně snažili udržet si svůj životní styl.

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Pěkným příkladem byl život anglických koloniálních úředníků v Bengálsku. Neznámý autor z konce 18. století popisuje „běžný den běžného úředníka“ následovně: „Okolo sedmé hodiny ranní jeho dveřník otevře bránu a veranda je uvolněna pro jeho lokaje, nákupčí, poslíčky, kurýry, nosiče holí, stewardy a majordomy, písaře a solicitátory. Vrchní sluha vstoupí do haly a jeho ložnice v osm hodin. Paní je uklidněna a vyvedena po soukromém schodišti, buď do vlastního apartmá, nebo ven mimo dvůr. V té chvíli pán domu vystrčí nohy z postele, a celý dav, který ho čeká, vpadne do místnosti.“

A co že bylo kořenem anglického kolonialismu? Podle dobové anekdoty prý šlo o příslovečně líbezné britské počasí a příslovečně lahodnou insulární kuchyni. Obé tak Brity donutilo opustit ostrov a podmanit si přívětivější kouty světa. Zde se pak ze všech sil snažili žít „po anglicku“.

K-278 Komsomolec byla ponorkou sovětského námořnictva. Šlo o prototyp nové třídy ponorek s jaderným pohonem. Během hlídkové plavby v Norském moři v roce 1989 došlo ke katastrofě, během které zahynula většina posádky a ponorka se potopila na dno ve hloubce asi 1 700 metrů. Na palubě jsou stále torpéda s jadernou hlavicí, z nichž by se mohl uvolňovat radioaktivní materiál.

Norsko nedávno vyslalo ke vraku Komsomolce průzkumnou miniponorku ROV Ægir 6000, která odebrala v okolí vraku vzorky vody. Odborníci zjistili, že u ponorky je vysoká radioaktivita, která se pohybuje kolem 100 becquerelů na litr. Obvyklé hodnoty v tomto prostředí přitom bývají jen okolo 0, 001 becquerelu na litr. U Komsomolce tedy radioaktivita asi stotisíckrát přesahuje přirozenou radioaktivitu mořského dna. V jednom případě vědci naměřili dokonce 800 becquerelů na litr. Viníkem je zřejmě plutonium, které se uvolňuje z torpéd.

TIP: Časovaná bomba: Tající led v Grónsku může odkrýt opuštěnou toxickou základnu

Navzdory vysokým hodnotám radioaktivity u Komsomolce vědci nepovažují naměřené údaje za alarmující. Vzhledem k velké hloubce vraku ponorky záření neohrožuje lidi ani většinu mořských živočichů. Ohromné masy mořské vody tuto radioaktivitu spolehlivě rozředí. Pro srovnání – po havárii v Černobylu stanovily norské úřady limitní hodnoty na 600 Bq/kg, nejvyšší hodnoty naměřené u vraku ponorky jsou tak jen lehce nad tímto limitem. 

„V posledních dnech jsme odebrali vzorky několik metrů nad kanálem. Na rozdíl od samotného kanálu jsme zde nenašli žádné měřitelné hladiny radioaktivního cesia,“ řekl Justin Gwynn, výzkumný pracovník z Norského úřadu pro radiační a jadernou bezpečnost (DSA).

Norské úřady nicméně hodlají i nadále sledovat obsah radioaktivních látek v mořských rybách, které jsou významné pro norské hospodářství. Podle všeho ale není v tuto chvíli důvod k obavám.

V sobotu 13. července vynesla ruská nosná raketa Proton-M do vesmíru observatoř, která bude hledat tajemství vesmíru v oblasti záření vysokých energií. Po měsících odkladů proběhl start z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu přesně podle plánu. Observatoř je ve vesmíru a její dva teleskopy se brzy pustí do práce.

Mise Spektr-RG (Spektrum-Röntgen-Gamma) je společným projektem ruské agentury Roskosmos a německé agentury DLR. Observatoř teď zamíří do Lagrangeova bodu L2, v němž se vyrovnávají gravitační síly Slunce a Země. Díky této pozici spotřebuje observatoř na svá pozorování jen minimální množství paliva. Spektr-RG čekají tři měsíce nezbytných příprav a kalibrací přístrojů. Pak pojede naostro.

Observatoř pro rentgenový vesmír

Na observatoři jsou dva rentgenové zrcadlové teleskopy. Ruský teleskop ART-XC bude pozorovat rentgenové záření o vyšších energiích až k 30 keV, zatímco německý teleskop eROSITA (Extended Roentgen Survey with an Imaging Telescope Array) byl navržený k pozorování rentgenového záření o energiích 0,5 až 10 keV. Spektr-RG nahradí svého staršího předchůdce Spektr-R, o který Rusko přišlo letos v lednu.

TIP: Poslední ruský vesmírný teleskop Spektr-R přestal komunikovat

Od observatoře Spektr-RG se čekají velké věci. Podle agentury Roskosmos by observatoř měla detekovat 100 tisíc kup galaxií, 3 miliony supermasivních černých děr, desítky tisíc galaxií s bouřlivou tvorbou nových hvězd, oblasti s vesmírnou plazmou a řadu dalších zajímavých vesmírných objektů. Teleskop by také mohl objasnit tajemství temné hmoty a temné energie, které dohromady tvoří asi 96 % vesmíru. 

Čtyřiadvacetiletá Serina Wolfeová z Buffala nechala v restauraci spropitné ve výši 5 000 dolarů. Samotná útrata přitom činila jen 55 dolarů a 37 centů. To, co z počátku vypadalo jako velkorysé gesto, se ale nakonec ukázalo jako obyčejná pomsta.

Útratu Wolfeová zaplatila kartou svého přítele, přičemž ten o jejím počínání neměl nejmenší ponětí. Ze strany podařené přítelkyně šlo o pomstu za banální spor o letenku do New Yorku, kterou jí přítel odmítl zaplatit.

TIP: Štědré spropitné: Káva a zákusek stál nepozornou Rusku 160 tisíc

Poté, co podvedený Michael Crane zjistil, že mu z účtu zmizela větší částka, ohlásil zneužití karty. Policie následně ženu obvinila z krádeže a soud rozhodl o jejím vzetí do vazby a stanovil kauci 1 000 dolarů. Zda servírce zůstane velkorysé spropitné zatím není jasné, je však téměř jisté, že by v takovém případě musela škodu zaplatit štědrá dárkyně.

Rok 1812 znamenal pro Francii politickou katastrofu. Napoleonovo tažení do Ruska skončilo drtivou porážkou, jež zemi i její spojence stála nejlepší jednotky a předznamenala konec napoleonských válek. Zničující konflikt měl dopad na celý stát, který pohltily nepokoje, chudoba a obavy o budoucnost. 

Psal se tentýž rok, když si tříletý benjamínek rodiny Braillů ve francouzském Coupvray hrál v dílně svého tatínka mistra sedláře. Otec na pár minut vyběhl – snad aby se dozvěděl novinky ohledně Napoleonova tažení. Malá chvíle, po kterou zůstal chlapec o samotě, rozhodla o jeho osudu: Louis vzal do ruky šídlo, s nímž chtěl vyhloubit otvor do jedné z kůží. Jenže nástroj se hochovi vysmekl a ošklivě mu poranil oko. 

Přestože ho matka urychleně odvedla k lékaři a hned druhý den jej odvezli na operaci do Paříže, rozvinutí nemoci se už nepodařilo zabránit. Do rány se dostala infekce a postupně se rozšířila i do druhého oka. Chlapec strávil dlouhé týdny v agónii a lékaři dokázali jen tlumit jeho bolesti. Přežil, ale do dvou let úplně přišel o zrak. 

Radost sluchem 

Kombinace jeho šťastné a veselé povahy s pokrokovým přístupem rodičů však způsobily, že Louis kvůli postižení na svět nezanevřel – právě naopak. Díky až nakažlivé radosti ze života a vlídnosti k ostatním si rychle nacházel přátele a lidé jej měli rádi. Stal se také oblíbencem abbého Jacquese Palluyho, který do Coupvray přišel roku 1816. Nejprve zvídavého chlapce vyučoval sám a později mu navzdory tehdejším zvyklostem zařídil vstup do vesnické školy. 

Pro Louisovy skvělé výsledky nakonec rodičům navrhl, aby chlapce poslali do Královského ústavu nevidomé mládeže v Paříži, který tam teprve roku 1785 založil bohatý filantrop. Jednalo se však o neutěšené místo: V chátrající šedivé budově nedaleko Seiny na hocha čekala prostá železná postel se slamníkem a dvěma vlněnými přikrývkami. Skříně nahrazovaly výklenky ve zdi, kam si chráněnci ukládali rance se svými věcmi. 

Školu pro mladé nevidomé navštěvovala toho času asi stovka žáků a učitelé bez zrakového postižení je vzdělávali v gramatice, matematice, počtech, zeměpisu a hudbě. Studenti však používali žalostně málo knih, k ruce měli jen tři druhy svazků ve čtrnácti exemplářích, a všechny byly navíc psány v reliéfní latince – tedy normálním písmem vytlačeným či vyrytým do tvrdého papíru. Základní vyučovací metodou tak zůstávalo prosté memorování. 

Úplně nový kód

Tehdejší ředitel školy si potřebu nového písma uvědomoval, a vyvíjel proto vlastní systém – byl však spíš experimentální a nikdy se nezačal používat masově. Zásadní obrat nastal v roce 1820, kdy ústav navštívil kapitán Charles Barbier: Chtěl vedení i žáky seznámit se svým vynálezem, který původně vytvořil pro potřeby francouzského dělostřelectva, jež ho ovšem odmítlo. Jednalo se o hmatové bodové písmo, které by mohli vojáci číst i za tmy. Kód vzniklý jako fonetický přepis latinky využíval dvě svislé řady po šesti bodech, tedy dvanáct bodů pro jednu slabiku či hlásku. 

Zatímco u ostatních vyvolal Barbierův vynález spíš vlažné reakce, Louis jím byl nadšený, ba přímo posedlý. Začal systém podrobně studovat a brzy dospěl k závěru, že je třeba jej zdokonalit. K jeho hlavním nevýhodám podle chlapce patřilo, že ho nevytvořil zrakově postižený: Dvanáctibodové písmo je pro slepce příliš složité a špatně se čte, především proto, že jednotlivé hlásky jsou delší než bříško prstu. 

Otázka, jak vše zjednodušit, mladíkovi doslova nedávala spát. Za probdělých nocí vytahoval dřevěnou destičku či karton a bodec, aby se pokusil nevýhody Barbierova kódu odstranit. Místo původního fonetického přepisu jazyka chtěl znaky použít přímo pro zápis písmen francouzské abecedy a kvůli velikosti bříška prstu zredukovat počet bodů z původních dvanácti na polovinu. Barbier však jakékoliv změny kategoricky odmítl.

Přelomová mřížka 

Braille se tedy rozhodl vytvořit vlastní verzi bodového písma. Kromě 42 písmen a hlásek ve francouzštině musel najít ještě znaky pro interpunkční znaménka a číslice. V šestibodové škále se mu nakonec podařilo sestavit 63 znaků, jež dohromady dávaly ucelenou soustavu hmatového slepeckého písma. Stalo se tak roku 1824, kdy bylo nadšenému vynálezci pouhých patnáct let. Chlapec přitom propichoval body do tvrdého papíru šídlem – stejným nástrojem, který jej kdysi připravil o zrak.

Téhož roku zasvětil do svého vynálezu přítele Gabriela a později i další spolužáky. Písmo se ústavem bleskově šířilo a ředitel mladíkovi povolil, aby jeho základům vyučoval některé mladší studenty. V roce 1827 pak vyšel první text přepsaný v Braillově kódu: sbírka studií a esejí o francouzštině s názvem Gramatika gramatik. O rok později obohatil Louis svůj výtvor bodovým kódem pro zápis hudby a povýšil na post učitele.  

První příznaky nemoci 

V roce 1834 ukončil Braille hudební vzdělání, získal práci varhaníka a zdálo se, že jeho život nabral příznivý směr. Jenže mladého muže stále častěji trápily záchvaty slabosti, závratě i dušnost. Vyšetření potvrdilo zlou předtuchu: Nakazil se nevyléčitelnou tuberkulózou, zřejmě v důsledku špatných hygienických podmínek ve zchátralé budově školy. 

Braille si nemoc nechtěl připouštět a náročné povinnosti nijak neomezil. Když však přišel první záchvat a chrlení krve, odjel do rodné vesnice a přes prázdniny se částečně zotavil. Jenže po návratu ho čekalo nemilé překvapení: Ředitel školy byl propuštěn a jeho místo zaujal dřívější zástupce, ambiciózní Pierre Armand Dufau. 

Ctižádostivý zastánce tradičních hodnot Braillovo písmo nesnášel a rozhodl se jej z osnov úplně vymýtit. Studentům ho zakázal používat, porušení trestal ranami holí přes prsty a všechny svazky přepsané do inovativního kódu nechal spálit. Jako hlavní námitku proti vynálezu uváděl, že jeho užíváním ztratí slepci kontakt s vidícími. Braille vydal několik publikací na svou obranu a poté se uchýlil k milované hudbě. 

Nečekaný obrat 

V únoru 1844 se slepecký ústav definitivně přestěhoval na ulici Boulevard des Invalides. Během slavnostního otevření, kterého se zúčastnil i nemocný Braille, zazněla jedna novinka: Preferovaným písmem školy se stane jeho šestibodový systém. Ředitele Dufaua totiž o kvalitě vynálezu přesvědčil asistent Gaudet a nepřítel se jako zázrakem proměnil v podporovatele nové metody. 

TIP: Literatura psaná hlasem: Jak vypadaly knihy před vynálezem knihtisku?

Od roku 1847 se používal tiskařský lis, který umožňoval vydávat knihy ve slepeckém písmu. Kód se tak šířil po Evropě a postupně dobyl svět. Sám vynálezce podlehl v roce 1852 tuberkulóze, a největších milníků svého výtvoru se tedy nedožil: O dva roky později přiznalo francouzské ministerstvo Braillovu písmu status oficiálního vzdělávacího nástroje pro potřeby slepců a roku 1878 jej mezinárodní kongres v Paříži přijal coby primární systém zápisu pro nevidomé. 

Písmo jako binární kód

Braillovo písmo představuje netradiční příklad dvojkové soustavy neboli binárního kódu, využívajícího pouze číslice 0 a 1. Jeho znaky tvoří mřížka šesti bodů, uspořádaných do obdélníku ve dvou řadách po třech. Na každém místě se bod buď vyskytuje, nebo ne. Podle kombinatorických principů lze potom kódovat 64, respektive 63 znaků, jelikož úplně prázdný znak odpovídá mezeře. 

Člověk je velmi mladým a vlastně ještě poměrně novým druhem na této planetě. Naše rozvinutá kultura je v širším pojetí stará kolem třiceti tisíc let, v užším však jen pár tisícovek roků. V porovnání s délkou lidského života je to stále hodně dlouhá doba, ale proti miliardám let, které nás dělí od vzniku Země a života na ní, neznamenají tato čísla skoro nic. Stačí si uvědomit, že první buňky vznikly už před nějakými čtyřmi miliardami let. Složitější mnohobuněčný život pak existuje přes miliardu let a obratlovci poprvé plavali v mořích nejstarších prvohor před více než půl miliardou let.

Dnes se obecně předpokládá, že to byli teprve mladopaleolitičtí lovci (cca 40–10 tisíc let př. n. l.), kteří před geologicky zcela nedávnou dobou poprvé vzhlédli k hvězdné obloze a byli schopni žasnout nad krásou tohoto světa… Stalo se tak po stovkách milionů let předchozího vývoje, vyplněného jen intelektuální prázdnotou a nesmírně pomalým pokrokem ke stále dokonalejším formám života.

Jenže bylo to tak doopravdy? Jsme to skutečně až my, lidé, kteří dokázali vytvořit civilizaci a vyspělou formu kultury? Byla cesta k rozvoji intelektuálních schopností nastoupena až na samotném sklonku mladších třetihor? Proč nám – počítáno od prvních člověku podobných tvorů - stačilo „pouhých“ několik desítek milionů let, zatímco dinosauři se celé stovky milionů let nehnuli z místa? 

Před nástupem savců ovládali suchozemské ekosystémy naší planety dinosauři. Tito velmi úspěšní plazi se vyvíjeli mnohem déle než my a v dnešním světě nemají obdobu nejen co do rozměrů. Nejednou se přitom objevil názor, že nebýt jejich katastrofického vyhynutí, způsobeného dopadem meteoritu na konci křídy (před cca 65 miliony let), mohla jejich evoluční pouť nerušeně pokračovat i v průběhu „věku savců“. Nebo snad ještě dříve? Mohli těsně před svým zánikem dostat také šanci? 

Dinosauroidé

Tematika vysoce inteligentních, kulturně vyspělých dinosaurů (neboli dinosauroidů) je stará již mnoho desetiletí. Je logické, že koncept rozvinuté dinosauří civilizace, vzkvétající ještě před jejich vyhynutím, poprvé rozpracovali autoři fantastické literatury. Stalo se tak už v první polovině minulého století. Vědci se této vysmívané a znevažované myšlence dlouhodobě vyhýbali. První krok udělal až počátkem osmdesátých let kanadský paleontolog Dale Russell (* 1937), tehdy kurátor paleontologických sbírek obratlovců v National Canadian Museum v Ottawě.

V roce 1982 vytvořil Russell koncept dinosauroida – výsledek hypotetických evolučních pochodů, které by působily na rychlého a dravého běžce druhu Troodon formosus. Pokud jde o mozkovnu, je troodon přeborníkem mezi neptačími dinosaury. Jeho mozek byl zřejmě až šest a půl krát větší, než orgán dnes žijícího, stejně hmotného krokodýla. Tento asi dva metry dlouhý dravec žil v období svrchní křídy a možná se dožil i samotného konce druhohorní éry před 65,5 miliony let. Není tedy divu, že si jej Russell vybral pro své úvahy jako modelového dinosaura. Paleontolog přitom vycházel z vlastního výzkumu a zjištění, že velikost mozku těchto dinosaurů měla v průběhu geologického času vzestupnou tendenci. Přestože byl stále ještě velmi malý ve srovnání s lidským nervovým centrem, pokrok byl podle Russella více než patrný.

Mozek jako lidský

Russell dále uvažoval v čistě hypotetické rovině (pravda, na vědce až příliš v rovině spekulací). Představil si, že neptačí dinosauři na konci křídy nevyhynuli a vyvíjeli se další desítky milionů let. Jeho troodon by se této „šance“ s gustem chopil a pokračoval směrem k rozvíjení svých intelektuálních schopností, abstrakce, sofistikovaného myšlení a nakonec i kultury v užším slova smyslu. Zkrátka k pravé dinosauří civilizaci.

Objem mozkovny tohoto dinosauroida by dnes podle jeho propočtů činil asi 1 100 cm3, tedy jen o pětinu méně než u průměrného moderního člověka. Russell si také povšiml stavby přední končetiny troodona, která podle jeho názoru umožňovala manipulaci s předměty díky přítomnosti vratiprstu (jakým je lidský palec). Další předností (zřejmě v noci a za šera lovícího troodonta) byly dopředu namířené oči – tedy podobně jako u člověka.

Ještě v roce 1982 navázal Russell spolupráci s výtvarníkem Ronem Seguinem a vznikl dnes již proslulý model dinosauroida, majícího vzhled dvounohé vzpřímené humanoidní bytosti s některými dinosauřími rysy. Matně zelený tvor měl podle paleontologova záměru obrovské oči, zkrácený čenich, ústa bez rtů a tříprstou ruku s vratiprstem. Genitálie měly být interní a nevyčnívat z těla, pro rozvoj velkého mozku u mláďat však byla třeba placenta (a tedy pupek na břiše). Pochopitelně nebyly přítomny žádné mléčné žlázy, dinosauroidi by tedy krmili své mladé předem natrávenou potravou, podobně jako to běžně dělají ptáci. Rovněž jako ptáci se měli podle Russella dorozumívat – pípáním, cvrlikáním a celou další paletou zvuků. 

TIP: Zpátky do minulosti: Jak vypadalo hvězdné nebe nad hlavami dinosaurů?

U obecné veřejnosti vzbudil děsivě vyhlížející dinosauroid o velikosti nedospělého člověka velký ohlas a zájem. Dodnes je tento neexistující tvor často zpodobňován a nechybějí ani nesmyslné ohlasy, že se k nám dinosauroidi vracejí v létajících talířích (podoba mezi modelem a obecnou představou vzhledu „ufonů“ je skutečně značná).

Přes všechny spekulace a zbožná přání je však přežití dinosaurů hluboko do třetihor velmi nepravděpodobné. Savci projevili mnohem lepší schopnost adaptovat se na nenadálé změny a to je také důvod, proč jsou to oni a ne plazi, kdo nyní dominuje planetě Zemi.