Na sklonku druhohor v období křídy se na území dnešní severozápadní Číny odehrálo malé drama. Šikovný opeřený dinosaurus, který byl blízce příbuzný dnešním ptákům, ulovil tehdejší ještěrku a vcelku ji spolkl. Brzy po tom dinosaurus zahynul a otiskl se do kamene i se svou poslední kořistí.

Tím dinosaurem byl Microraptor zhaoianus. Jeho asi 120 milionů let starou fosilii nedávno vykopali v Jeholu, nesmírně bohatém čínském nalezišti rozmanitých fosilií ze spodní křídy. Nález mikroraptora je sám o sobě velkou událostí, paleontologové ale ke svému překvapení v útrobách tohoto mikroraptora objevili ještě další fosilii. Doposud byly objeveny jen tři fosilie mikroraptora se zbytky potravy, což byli ptáci, savci a ryby.

TIP: Zhongjianosaurus yangi: V Číně objevili jednoho z nejmenších dinosaurů

Uvnitř nové fosilie mikroraptora vědci nalezli ještěrku. Ukázalo se, že jde o dosud neznámý druh, který dostal jméno Indrasaurus wangi. Jmenuje se podle indického boha Indry, kterého dle védské mytologie během bitvy spolkl drak. Pozice ještěrky ve fosilii mikroraptora napovídá, že raptor nejprve spolkl hlavu ještěrky, podobně jako mnozí dnešní predátoři.

Bývalí členové speciálních bojových jednotek se mezi astronauty těší zvláštní úctě a mají výsadní postavení. Vyprávět by o tom mohl William Shepard, který přišel do jejich oddílu v roce 1984 – shodou okolností také z jednotek SEAL. Byl expertem na podvodní demoliční práce a brzy po jeho nástupu do Houstonu se začala mezi ostatními astronauty šířit zpráva, že během jedné z tajných operací zabil protivníka holýma rukama.

Těm, kdo se odvážili zeptat, v žertu odpovídal: „Samozřejmě to není pravda. A navíc to bylo nožem.“ Po letech vzpomínal: „Vím, že o mně takové zvěsti kolovaly. Šlo ale přesně o ten typ informací, který není možné vyvrátit. Na počátku jsem se proto tvářil, že je neslyším, protože to podobným historkám dodávalo na důvěryhodnosti.“

Z Afghánistánu do Houstonu

Obdobné zkazky se o dvě dekády později šířily také o Christopherovi Cassidym. Narodil se 4. ledna 1970 v Salemu ve státě Massachusetts, ale za své rodné město považuje York v Maine. V roce 1993 získal bakalářský titul z matematiky na Naval Academy a o sedm let později i titul M.Sc. neboli Master of Science (český ekvivalent Ing. či Mgr.) na prestižním Massachusetts Institute of Technology. Ještě předtím však nastoupil k námořnictvu, kde se poté dostal až do speciálních jednotek SEAL (viz Jednotky Navy SEAL). V jejich barvách následně absolvoval čtyři půlroční operační nasazení, z toho dvě v Afghánistánu.

Rozhodně však neseděl ve štábu u psacího stroje, protože z té doby má Bronzovou hvězdnou medaili s „V“. Jde o čtvrtou nejvyšší americkou bojovou medaili a zmíněné „V“ znamená, že byla udělena za mimořádnou chrabrost (anglicky „valor“). Pro úplnost: Cassidy ji získal dvakrát. Dále si vysloužil prezidentskou citaci, což je odměna udělovaná za statečnost, odhodlanost a příkladné chování během plnění náročného úkolu v těžkých a nebezpečných podmínkách – a s lepšími výsledky než ostatní jednotky či jednotlivci, kteří se do úkolu zapojili. Detaily neznáme: Ví se jen tolik, že Chris citaci získal za devítidenní operaci v jeskynním komplexu Zhavár Kili na afghánsko-pákistánských hranicích. V květnu 2004 jej pak přijali mezi astronauty NASA.

Astronaut číslo 500

V únoru 2006 dokončil základní výcvik a v tomtéž roce se stal v řídícím středisku tzv. CAPCOMem (z anglického „CAPsule COMmunicator“), tedy tím, kdo hovoří s posádkami kosmických lodí. Zmíněná funkce je historicky vyhrazena astronautům, neboť prošli stejným výcvikem jako jejich kolegové „nahoře“, uvažují stejně jako oni a dokážou se s nimi nejlépe domluvit. Nejde přitom jen o čestnou pozici – CAPCOMem se nestává automaticky každý astronaut: Musí pro to mít jisté předpoklady.

Na Vánoce roku 2007 pak dostal Cassidy ten nejkrásnější dárek: Jmenovali jej do letu Endeavour STS-127. Když raketoplán 15. července 2009 odstartoval, byli na jeho palubě kromě tří zkušených veteránů také čtyři nováčci. Jednalo se o podstatnou informaci, protože před tímto letem se počet lidí, kteří kdy překročili práh vesmíru, zastavil na čísle 497. Osoba, jíž náležel čestný titul „pětistý člověk ve vesmíru“, se tedy nacházela na palubě. Zbývalo zjistit, kdo to je…

Pokud bychom zvažovali pořadí podle funkcí v posádce (velitel – pilot – letový specialista číslo 1 – letový specialista číslo 2, …), pak by se oním šťastlivcem stal Thomas Marshburn. Kdybychom se však na věc podívali čistě technicky, potom by šlo o jednoho z dvojice Marshburn a Timothy Kopra. Na horní palubě sice seděli nováčci Cassidy a Douglas Hurley, ale raketoplán mířil do kosmu „vzhůru nohama“ – takže astronauti v dolní části stroje pokořili pomyslnou stokilometrovou hranici nad Zemí o tisícinu sekundy dřív. Posádka se ovšem k situaci postavila jinak: V demokratickém hlasování rozhodla, že titul pětistého člověka ve vesmíru získá právě Cassidy.

Chuck Norris na ISS

Úkolem Endeavouru STS-127 bylo dopravit na ISS poslední část japonského segmentu stanice. Mise zahrnovala i pět výstupů do otevřeného prostoru – mimochodem, naposledy v programu raketoplánů –, přičemž tří z nich se zúčastnil Cassidy. Při letu padl také rekord: Poprvé v historii kosmonautiky se na jedné stanici potkalo 13 osob (šest členů stálé posádky a sedm lidí z raketoplánu).

Během mise Endeavour STS-127 se v letovém manuálu objevila celá řada poznámek na Chrisovu adresu, včetně té, kterou jsme citovali v úvodu. Dokument zmiňoval „nejúžasnějšího astronauta“ Cassidyho třeba v pasáži o možných potížích během letu: Černé na bílém tam stálo, že dokáže vyřešit všechny technické problémy na stanici. Například v případě výpadku elektrického proudu prý bylo možné použít jako náhradní zdroj jeho „oslnivý úsměv“. Pokud by selhala komunikace, pak by jeho „burácející řev“ nahradil rádio. Kdyby vypadlo videospojení, měl si kapitán Cassidy vzít tužku a papír a všechno přesně zaznamenávat rychlostí 400 kreseb za sekundu. Zálohu systému orientace stanice měl zajistit „Cassidy na tréninkovém bicyklu“, ochranu před úlomky kosmického smetí zase jeho „intenzivní podmračený výraz“. A kdyby se vyskytl nějaký neřešitelný problém? I s takovou situací manuál počítal: „Chris to opraví – zřejmě pěstí nebo explozí.“ Na jiném místě stálo, že „Cassidy je v podstatě Chuck Norris nespoutaný gravitací“.

Dramatická vycházka

Chris Cassidy se vrátil do vesmíru 28. března 2013, a to na palubě ruského Sojuzu TMA-08M. Společně s ním letěli na půlroční misi ruští kosmonauti Pavel Vinogradov a Aleksandr Misurkin. Poprvé v historii zamířil Sojuz k ISS po „expresní trajektorii“: Cesta tak místo obvyklých dvou dnů trvala jen šest hodin.

V rámci Expedice 35/36 zažil Cassidy přílet čtyř zásobovacích lodí: evropské ATV-4 Albert Einstein, japonské HTV4 a dvou ruských Progressů. Kromě toho uskutečnil tři výstupy do otevřeného prostoru. Jedenáctého května pak musel s Thomasem Marshburnem vystoupit neplánovaně, protože jeden z chladicích systémů ISS zaznamenal únik čpavku a bylo třeba najít jeho zdroj. Problém sice nedetekovali, ale pro jistotu vyměnili „hlavního podezřelého“ – pumpu. Potíže každopádně ustaly.

TIP: Mike Mulane: Příběh (ne)obyčejného astronauta

Devátého a šestnáctého července čekala Cassidyho dvojice výstupů s Italem Lucou Parmitanem. Ovšem zatímco první vycházka proběhla bez problémů, druhá vešla do dějin: V Parmitanově přilbě se začala hromadit voda a rutinní akce se změnila v boj o život. Přesto se oba astronauti nakonec bezpečně vrátili na ISS. Cassidy má tedy za sebou osm výstupů ve skafandru v celkové délce 31 hodin a 14 minut.

Kam dál?

V roce 2015 se pak stal Chris Cassidy ředitelem kanceláře astronautů NASA v Houstonu: Má tudíž na starosti koordinaci, plánování a řízení všech aktivit, do nichž jsou zapojeni astronauti americké vesmírné agentury. Poměrně nudné označení však zahrnuje i zásadní vliv na výběr a složení posádek, proto se funkce neoficiálně nazývá „šéfastronaut“. Tam vydržel až do roku 2017 a poté se vrátil do běžného „letového“ stavu. Je tak možné, že se do vesmíru ještě někdy podívá...

Ministerský předseda se často setkával i s dalšími osobnostmi, mimo jiné s generálem Čankajškem, Charlesem de Gaullem nebo Josipem Brozem Titem. Povzbuzující projevy pronášel též při osobních inspekcích spojeneckých jednotek v Británii. Před vyloděním v Normandii se pravidelně setkával s vojáky a po skončení první fáze operace se opakovaně objevil i na frontě. 

Výběr spolupracovníků

Svým podřízeným poskytoval premiér plnou podporu, ale v případě neúspěchu v sobě musel nalézt dostatek rozhodnosti k jejich nahrazení. Takto musel lord Halifax odejít z funkce ministra zahraničí na velvyslanectví ve Washingtonu, přičemž na jeho místo nastoupil Anthony Eden. V zájmu vedení války také opakovaně vyměnil vysoké důstojníky v severní Africe – pro nedostatek elánu a energie odvolal generály Wavella i Auchinlecka a velení svěřil do rukou generálporučíka Montgomeryho, který mu imponoval svou bojechtivostí.

Churchill povzbuzoval velvyslance v Jugoslávii Ronalda Campbella, který se v Bělehradě snažil vrazit klín mezi proněmeckého regenta a protiněmecké ministry. Pobízel jej: „Neustále dotírejte, sekýrujte a kousejte. Požadujte audience. Nesmiřujte se s odmítavými odpověďmi.“ Do čela ministerstva letecké výroby prosadil kanadského podnikatele lorda Beaverbrooka, mnohými považovaného za oportunistu.

Ten se však zasadil o výrazné zvýšení produkce letadel a podle Churchilla sehrál rozhodující roli při záchraně Velké Británie. Výrobu celkově řídil šéf Statistického odboru a premiérův oblíbenec Frederick Lindemann. Ve výčtu dalších osob by šlo pokračovat ještě dlouho. Ministerský předseda si zkrátka na výběru schopných podřízených zakládal a vyžadoval od nich stejné nasazení a zaujetí pro věc, jaké denně prokazoval sám. 

Kontroverzní osobnost 

Válka jej postavila také před řadu těžkých rozhodnutí, která jej donutila chovat se až bezohledně. Šlo například o internaci desetitisíců „nepřátelských cizinců“ narozených v Německu. Ačkoli si uvědomoval, že mnozí z nich pociťovali vůči nacistům nenávist, drastický krok navržený válečným kabinetem odsouhlasil. Dalším příkladem je nařízení z července 1940 o potopení francouzských lodí v severoafrickém přístavu Oran. Britové nemohli dovolit, aby plavidla případně padla do rukou Němců, a když jejich nedávní francouzští spojenci odmítli ultimátum, zahájili palbu.

Winston Churchill si zároveň pamatoval utrpení v zákopech první světové války a varoval před „ztrátou dalšího pokolení“. Lehce pokrytecky ale působí jeho kritika bezohledného bombardování německých měst. Za ničivý nálet na Drážďany nese odpovědnost jeho zástupce Clement Atlee (Churchiil byl tehdy na cestě na Jaltu), ale ve svých vzpomínkách na válku přechází citlivé téma bombardování civilistů jen několika větami.

Dodnes budí silné emoce také nejasnosti ohledně premiérovy role v bengálském hladomoru z roku 1943. Churchill, stejně jako většina jeho současníků, trpěl rasovými předsudky a nepovažoval Indy za rovnocenné. Podle některých autorů schválně neřešil alarmující potravinovou situaci na subkontinentu, aby oslabil hnutí za nezávislost země. Počet obětí se nikdy nepodařilo přesně vyčíslit, ale odhady se pohybují v řádu několika milionů. 

Zachránce svobody

Podpora demokratických hodnot v Británii i v poválečné Evropě se stala s blížícím se koncem války Churchillovým úkolem a posláním. O síle západních demokracií si nedělal žádné iluze, ale přesto prosazoval právo širokých mas na podíl na správě země. Když v srpnu 1941 podepisoval Atlantickou chartu, deklaroval konečný cíl svého válečného vůdcovství. Stala se jím důvěra v demokratické státní zřízení, nutnost jeho zachování a naděje v jeho návrat do zemí, kde bylo nahrazeno totalitarismem.

TIP: S dudami vstříc kulometům: Dudáci britské armády ve Velké válce

Alespoň v části světa se mu povedlo tento cíl naplnit. Důkaz o Churchillově víře v demokracii přinesly prohrané volby v červenci 1945, po nichž přijal rozhodnutí voličů, nestěžoval si na nevděk a v rámci opozice vedl svou stranu až k opětovnému vítězství ve volbách v roce 1951. Churchillova dcera Mary ke konci jeho života napsala: „Vděčím Ti za totéž, zač Ti vděčí všichni Angličané. Totiž za samu svobodu.“ 

Čtyři manželky, které přežil. Dluh šestatřicet milionů dukátů, který nezaplatil. A osm potomků, kteří se už brzy budou ženit a vdávat s dalšími Habsburky. Tak by se dala v rychlosti shrnout vláda Filipa II. Španělského. Náruživý čtenář, milovník architektury a na svou dobu nezvykle vzdělaný muž si po právu vysloužil přízvisko El Prudente – Moudrý. 

Hlavně zplodit dědice 

Filip II. Habsburský jakoby do seznamu šílených panovníků nepatřil. Vybudoval říši, nad kterou slunce nezapadá, zatočil s osmanskými Turky ve Středomoří. A taky málem přišel o celé Nizozemí a postaral se neobratnými manévry o likvidaci vlastního loďstva. Není divu, že svou říši dvakrát přivedl k bankrotu. Proto se základním kamenem jeho světovládných plánů stala sňatková politika, která by jej vytáhla z bídy a znásobila majetek.

Byl věrný tradici svého rodu, a tak svůj první sňatek z rozumu realizuje se svou sestřenicí, Marií Portugalskou. Její nečekaně rychlý skon, který přišel krátce po narození Dona Carlose, dlouho neoplakává. Raději se rozhodne rozšířit své državy další svatbou. Tentokrát o Anglii, když pojme za choť Marii Tudorovnu. 

Britové se ale odmítají podvolit Španělům, a výsledkem jsou jen nepříjemnosti. Do třetice se žení s Alžbětou z Valois. Kromě toho, že se tímto svazkem hodlá šibalsky přiblížit francouzské koruně, je celá událost pikantní ještě v jednom ohledu. Nevěsta byla totiž původně přislíbena jeho vlastnímu synovi, kterého nechal uvrhnout do domácího vězení. I tak z Alžběty „vymáčkne“ jen dvě dcery, což je pro zachování španělské habsburské dynastie poněkud málo. Nebohá žena navíc při třetím pokusu o syna umírá během porodu. Filip II. zkusí štěstí ještě jednou. A podaří se! Byť je to s mladičkou Annou Habsburskou, svou vlastní neteří. Konečně mu ale přeje štěstí a dočká se mužského potomka...

Šílenec týrá zvířata i lidi

Ten vymodlený chlapec a dědic se ale nepovedl. Namísto královského trůnu ho kvůli jeho sadistickým choutkám nakonec čekala jen „polstrovaná cela“. Ne že by se do ní Karel Španělský, přezdívaný Don Carlos, dostal neprávem. Říci o něm, že byl duševně velmi nestabilní, by ne plně odpovídalo pravdě. Budoucí kníže z Girony a hrabě z Cervery se prostě choval jako naprostý blázen. Svou bezbřehou agresi si neváhal vybít kdykoliv a na komkoliv.

Díky jeho původu a hlubokým nadějím, které do něj jeho otec, Filip II., vkládal, mu jeho rozmary většinou procházely. Běda každému, kdo by se pozastavil nad jeho nemotorností nebo šouravou chůzí. Špatně totiž pohyboval pravou polovinou těla,  měl deformovaná záda. Neváhal se vrhnout s naostřenými nůžkami ani proti nejbližším známým, natož pak neznámým cizincům. Návaly hněvu se u něj střídaly s melancholií a s přibývajícími lety si nikdo v jeho okolí nemohl být jist životem...

Jak je to možné? 

Když spočítáte všechny své živé i zesnulé prarodiče, měli byste se dobrat číslovky osm. Jenže Don Carlos má jen čtyři. Důvodem bylo, že jeho rodiče byli skutečně blízkými příbuznými, kteří měli společné oba dědečky a obě babičky. Co víc, už tak dost narušené princátko v roce 1562 potká nehoda. Po pádu ze schodů je nutné mu otevřít lebku a Don Carlos na čas ztratí zrak.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Po uzdravení je snad ještě horší, než byl dříve. Dávno si už nevystačí s týráním zvířátek a jeho sadistické sklony se stupňují. Nejeví zájem o studium nebo dvorskou etiku. Otec jej sice na čas jmenuje členem Státní rady, aby jej přiblížil panovnickým povinnostem, ale nedopadne to dobře. Ani jeho slavnostní jmenování v pořadí dvě stě osmnáctého rytíře Řádu zlatého rouna ho nezkázní. Proto je nakonec uklizen do domácího vězení. Tady střídavě drží protestní hladovku a přejídá se, než po necelém roce zemře. Pravděpodobně na prasklý žaludeční vřed.

Dnešní inkousty míchají ze suchých pigmentů profesionálové, kteří konkrétní obsah směsi samozřejmě znají – nemusejí ho však zveřejňovat, protože se často jedná o výrobní tajemství. Rozsah tetovacích barviv je každopádně obrovský. 

Zatímco některé pigmenty vznikají z přírodních surovin, jiné pocházejí z textilního, či dokonce automobilového průmyslu. Navzdory všeobecnému přesvědčení se tak obvykle nejedná o barviva rostlinná, ale především o soli kovů: například o kovy rtuti (červená tetovací barva), olova (žlutá, zelená, bílá), kadmia (červená, oranžová, žlutá), niklu, zinku, chromu a dalších. Používají se však i antimon, arzen, vápník, lithium, selen či síra.

TIP: Historie pod kůží: Kde a jak vzniklo tetování?

Organizace Joint Research Centre, která poskytuje nezávislé vědecké poradenství pro EU, testovala barviva určená k tetování v roce 2016: Našla při tom i několik nebezpečných látek, včetně polycyklických aromatických uhlovodíků. Daná chemická skupina se běžně vyskytuje v černých inkoustech, obsahuje však karcinogeny, jež mohou z kůže proniknout až do lymfatických uzlin. Rizikovou složku představují i tzv. azo pigmenty, tvořící asi 60 % barevných ingrediencí v tetovacích inkoustech. Ačkoliv jsou po prvním průniku do kůže bezpečné, časem se mohou rozkládat na potenciálně karcinogenní sloučeniny. 

Samozřejmě to neznamená, že je tetování obecně riskantní. Jen je třeba pečlivě vybírat mezi studii a obvykle také platí, že se kvalitnější barvivo promítne i v ceně zákroku. 

Jak objevujeme nové a nové fosilní nálezy, tak se historie cest našeho rodu po Zemi postupně komplikuje. Platí to i pro dvě lebky, které byly nalezeny v jeskyni Apidima na pobřeží poloostrova Peloponés, na jihu Řecka. Vlastně je objevili už v sedmdesátých letech, ale nejsou v moc dobrém stavu a tehdejší paleontologie si s nimi příliš nevěděla rady.

Archeologie od té doby pokročila a odborníci nedávno znovu lebky z Apidimy důkladně prozkoumali. Zjistili, že jedna z nich patří našemu druhu Homo sapiens, druhá je neandertálce. Podle radioizotopového datování je lebka člověka stará přinejmenším 210 tisíc let. Lebka neandertálce je o něco mladší, pochází z doby před 170 tisíci let.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Jestli jsou uvedená zjištění správná, lebka je skutečně člověka a její stáří je nejméně 210 tisíc let, pak se prakticky zdvojnásobuje stáří prvního známého příchodu lidí Homo sapiens do Evropy. Je to o více než 100 tisíc let dříve, než se lidé vydali z Afriky na své vítězné tažení světem. Lebka z jeskyně Apidima patřila člověku, jehož společníci před 210 tisíci let z nějakého důvodu neuspěli a jejich cesta do Evropy zřejmě skončila záhy poté, co začala.

Stabilita prstenců planet či jiných vesmírných objektů je stále předmětem vědeckých debat a pokusů o co nejrealističtější modelování. Dokonce i příčiny vzniku zmíněných útvarů zůstávají nejasné a vývojové scénáře mají samozřejmě dopad na představu odborníků o jejich osudu. Stabilita oběžné trajektorie jednotlivých těles prstence závisí na vlivu okolních objektů, které mohou vzájemným působením vychýlit tělísko z rovnováhy, a tedy ze stabilní orbity.

TIP: Bizarní megasaturn: Ohromné prstence kolem planety J1407b rotují v protisměru

V hustých prostředích – jimiž prstence rozhodně mohou být – dochází ke vzájemným srážkám, jež pak mohou vést ke ztrátě pohybové energie obíhajících těles a nakonec k jejich pádu na planetu. Simulace naznačují, že jde o typický osud prstencových částic. Prstence podle nich přetrvávají z kosmického hlediska krátce, obvykle méně než stovky milionů let. Jejich částice se pak nabalují na planetu nebo na její měsíce, pokud se pohybují poblíž.

Venku vládne ponurý podzimní den. V rodině Pechových je ale veselo. Narodila se tady holčička. Bude se jmenovat Anna. Řemeslnická rodina se má co ohánět. Přece jen, Anna není jejich poslední dítě. Malé děvčátko má sedm dalších sourozenců. Každý z nich dostane potřebné vzdělání. Otec brzy umírá a vše zůstane na samotné matce. Anna vystuduje pražský ústav, mnoho se naučí taky od svých starších bratrů. Věnuje se  hudbě a krásně maluje. Stane se z ní sečtělá mladá dáma.

Vzhůru do společnosti

Anna se stále více zajímá o literaturu. Píše si do šuplíku a pomalu se seznamuje s dalšími lidmi stejných zájmů. Seznámí se se spisovatelkou Karolínou Světlou. Jejich přátelství je celoživotní. Právě ona a novinář Vítězslav Hálek stojí u jejich prvních krůčků. Z Anny Pechové se stává Eliška Krásnohorská. Přispívá do významných časopisů. Květy, Světozor, Lumír. Do češtiny přeloží díla významných autorů. Láska k hudbě ji přivede k Bedřichu Smetanovi. Skladatel ji okouzlí. Jeho vlastenectví je tolik silné a obdivuhodné. Napíše pro něj dokonce libreta ke čtyřem slavným operám. Viola, Hubička, Tajemství a Čertova stěna. A co víc, neřekne si o žádný honorář. Bere to jako pomoc českému národu, který tolik potřebuje slyšet svou mateřštinu. Sebevědomě se zařadí mezi významné národní obroditele. 

Ženy, povstaňte!

Je mladá, vzdělaná, pracuje, zajímá se o politiku, o kulturní dění. Něco tomu ale chybí. Chybí ji uznání podobné tomu, které se dostává mužům. Často o tom hovoří se svou přítelkyní Karolínou Světlou. Jejich pocity jsou podobné. A zatímco mladá Eliška o tom jen uvažuje, starší a zkušenější Karolína už dáno jedná. Je potřeba věnovat ženám více pozornosti. Více mluvit o jejich problémech, bojovat za jejich práva. Jak? Jednoduše. Založením dalšího časopisu. Ten se jmenuje Ženské listy a je přesně tím, co dámy potřebují. Ženy v korzetech, které jsou odsouzeny k tomu, aby pečovaly o své muže, vyšívaly, byly krásné a při konverzaci plaše klopily oči. Pryč s tím! Ženy mají právo na svůj názor. Nedlouho po vydání časopisu vzniká taky Ženský výrobní spolek. Starostkou se stává Eliška Krásnohorská. Konečně se ve společnosti začíná mluvit o emancipaci. Muži se sice ušklíbají, ale víc nezmůžou.

Možnost vzdělání všem bez rozdílu pohlaví

Jsme ve druhé polovině 19. století. Většina škol je ryze chlapeckých. Ženy mohou navštěvovat jen pár soukromých a vesměs se jedná o odborné školy, které mají dívku naučit péči o domácnost, rodinu, ručním pracím a jednoduchým počtům. A co když chtějí víc? Čtyřicetiletá emancipovaná spisovatelka se do toho opře s vervou sobě vlastní. Napíše petici. Žádá v ní, aby dívky mohly studovat na státních školách, získat maturitu a nastoupit na univerzity! Tolik šokující gesto. Ale podaří se. Získá několik tisíc podpisů, povolení k založení spolku Minerva a prvního státního gymnázia pro dívky. Ke studiu mohou nastoupit ty, které již absolvovaly měšťanskou školu a složily přijímací zkoušky. V prvním ročníku je 51 žaček. Jejich studium a matriály platí právě členové spolku Minerva.

TIP: Dlouhá cesta českých žen do školy: Změnu přineslo až 19. století

Gymnázium tehdy má jen dvě místnosti, ale ne na dlouho. Po pár letech se podaří získat větší prostory. A maturita? Tu dívky musí složit na Akademickém gymnáziu. A většině se to skutečně podaří. Ty statečné se dokonce přehlásí na vysokou školu. Poprvé v historii ženy nastoupí ke studiu medicíny a filozofie! První žena promuje pouhých deset let po otevření dívčího gymnázia. Elišce Krásnohorské se vydaří kousek, na který by se jiné bály jen pomyslet. Dnes už je gymnázium pojmenováno po své zakladatelce. Studovala tady třeba Alice Masaryková, Milena Jesenská, Jarmila Loukotková či Zdena Škvorecká.

Pokud pro vás balení gumových medvídků nepředstavuje žádný problém, vyzkoušejte medvídky Lil’ Nitro. Zaručeně vám vydrží hodně, hodně dlouho. Součástí jejich receptury je totiž extrakt z chilli papričky, který je přibližně 900× pálivější než populární papričky Jalapeño. Na Scovilleově stupnici dosahují medvídci pálivosti 7,2 milionu SHU což znamená, že jsou přibližně 3× pálivější než Carolina Reaper a dvojnásobně pálivější než rekordmanka mezi chilli papričkami Pepper X. Zřejmě nejméně důležitou informací je, že medvídci mají malinovou příchuť.

TIP: Dračí dech z Glasgow: Zmrzlina, která pálí jako samo peklo

Kromě pekelných medvídků nabízí internetový obchod Vat19 také satanská lízátka, superpálivá cukrátka, nebo třeba pořádně ostrou čokoládu. Obojí pochopitelně patřičně vylepšené pálivým extraktem.