Jako první lord admirality Churchill neustále hýřil nápady a požadoval ofenzivní vedení boje. Prosazoval, aby britské válečné lodě narušily norské výsostné vody a zabránily dopravě železné rudy ze švédské Kiruny do Narviku a dále podél pobřeží. Chamberlain toto znásilnění mezinárodního práva neschválil a akce byla odložena. Němci takovými skrupulemi netrpěli, do Skandinávie vpadli a britské námořnictvo tomu nedokázalo zabránit. Vypukla vládní krize, Chamberlain podal demisi a král Jiří VI. pověřil Churchilla sestavením vlády. Ve svých 65 letech dostal vytouženou příležitost vést národ a impérium v boji proti mocnému nepříteli.

Předchozí část: Válečný vůdce Velké Británie: Buldok Winston Churchill (1)

Zkušený organizátor 

Jakmile se stal ministerským předsedou, provedl reorganizaci kabinetu a ustavil funkci ministra obrany, jež byla v Británii do té doby něčím neznámým. V čele sekretariátu nového ministerstva stanul generálmajor Hastings Ismay, který sloužil jako přímé spojení mezi premiérem a náčelníky štábů – nejvyššími představiteli armády, námořnictva a letectva. To Churchillovi umožňovalo předkládat návrhy operací přímo těm, kdo je museli přijmout, upravit, anebo odmítnout. Důvěrné vztahy a téměř každodenní setkávání se spolupracovníky představovaly základní stavební kámen dobře zorganizovaného a účinného vedení.

Churchill se snažil vystupovat jako demokratický vůdce a v případě, že se náčelníci štábů postavili silně proti nějaké jeho iniciativě, byl schopen ustoupit. Zároveň se ale objevila i řada případů, kdy prosadil svou vůli navzdory odporu spolupracovníků. V průběhu války byl ministerský předseda zvyklý pracovat ve dne v noci. Každé ráno, než vstal z postele (často až v době oběda), se probíral zamčenými skříňkami ministerského předsedy obsahujícími veškeré dokumenty týkající se válečného úsilí. Odpoledne opět přibližně hodinu spal, aby se mohl večer znovu pustit do práce.

Jeho každodenní život se sice musel přizpůsobit požadavkům války, ale současně trval na dodržování pravidla, že když šel spát pozdě v noci, nesměl být ráno buzen kvůli žádné zprávě s výjimkou invaze do Británie. Navzdory tomu, že hněv považoval za plýtvání energií, zaznamenala Clementine v létě 1940 zhoršení jeho povahových rysů. V důsledku nervového vypětí často podléhal rozhořčení a nedůtklivosti. Nejčastějšími oběťmi jeho podrážděnosti se stávaly osobní sekretářky. Dokázal ale najít i slova útěchy a laskavosti. Jedna z asistentek, Marian Holmesová, uvedla, že po každém výbuchu vzteku říkával: „Toho si nevšímejte, za to nemůžete vy, ale válka.“ 

Určitě je porazíme 

Australský premiér Robert Menzies o Churchillovi napsal, že v nitru nezná porážku. Populární Winston smetl ze stolu plán ministerstva zahraničí na evakuaci členů královské rodiny a vlády do některé zámořské části impéria. Když byl dotázán na odeslání obrazů z londýnské Národní galerie do Kanady, odpověděl: „Ne, zakopejte je v kanalizaci a ve sklepech. Žádný nesmí pryč. Určitě je porazíme.“

Možná nejrazantněji se v této otázce projevil, když striktně odmítl snahy ministra zahraničí lorda Halifaxe uzavřít prostřednictvím Itálie mír s Německem. Byl si jist, že by se Británii dostalo podmínek znamenajících jediné – podmanění a zotročení. Neměl však právo na zvrácení rozhodnutí většiny. Rozhodl se o věci jednat nejen s malým válečným kabinetem, ale s celou vládou, tedy se všemi ministry a jejich náměstky. Poté, co během debaty odmítl jakékoli potenciální mírové podmínky a vyjádřil odhodlání pokračovat v boji, došlo k jeho překvapení ke spontánnímu projevu podpory od všech zúčastněných. Na to reagoval slovy: „Má-li dlouhá historie tohoto našeho ostrova skončit, nechť skončí teprve tehdy, až každý z nás bude ležet na zemi a zalykat se vlastní krví.“ 

Konference? Hnus!

Když Churchillovi předložili nótu australského komisaře v Londýně Stanleyho Bruce, jenž v ní žádal uspořádání mezinárodní konference, která by dosáhla mírového uspořádání, ministerský předseda ji přeškrtl a napsal na okraj jediné slovo: „Ne!“ A když si Bruce stál i nadále za svým, připsal ještě: „Hnus!“

TIP: Winston Churchill: Temná tvář britského buldoka

Churchillovo odhodlání neochablo ani v temných hodinách – po potopení bitevní lodi Prince of Wales a bitevního křižníku Repulse nebo po kapitulaci Singapuru v únoru 1942. Deptaly ho zprávy o nedostatku bojového ducha vojáků v Singapuru, v Malajsku či v Barmě, zatímco každým okamžikem očekával japonský útok. Mnohé z informací zatajoval nejen před lidem, ale i před samotným parlamentem. Pochopil, že Britové byli, i díky němu, navzdory sílícímu nebezpečí odhodláni bojovat dál.

Pokračování ve čtvrtek 11. července

Nevěstinci se dříve říkalo hampejz, nebo dům kurevný. Jeho obyvatelky se zase nazývaly hurvy zjevné, nevěstky, harapanny a prázdné ženky. Od 13. století, kdy se na našem území začala zakládat první města, v nich počestní měšťané prostitutky dlouhodobě odmítli tolerovat a vykázali je na předměstí, která se stala tradičním místem koncentrace lidí z okraje společnosti. Někdy však měšťanům stačilo, že jim zakázali pouze vstup do oblastí, které se nacházely v bezprostřední blízkosti kostela nebo podél cesty do něj.

Trpěné, ale opovrhované

Postupem času se vztah k prostituci proměňoval a docházelo ke snaze o její kontrolu. Lehkým ženám byl například vykázán určitý prostor uvnitř hradeb. Městskou radu k tomu vedly především ekonomické ohledy, protože provozovatelé nevěstinců odváděli daně do městské pokladny. Navíc si je zákazníci mohli snadněji vyhledat a díky kontrole se také částečně snížila kriminalita. Ke snahám o centralizaci nevěstinců vedl mimo jiné názor, že jejich obyvatelky půjdou v případě potřeby snáze vyhnat z města. 

A tak se sice prostitutky staly obyvatelkami města, ale rozhodně neměly stejná práva jako „poctivé“ ženy měšťanů a řemeslníků. Jejich postavení se o něco zlepšilo, ovšem pokud se dostaly do sporu, neměl je kdo zastupovat. Tradičně tak totiž činil manžel, otec či jiný mužský příbuzný ženy. Nevěstky si místo nich musely najít zástupce a své tvrzení doložit výpověďmi očitých svědků.

Poměrně často se také stávalo, že pokud byla nevěstka náhodou přítomna nějakému trestnému činu, automaticky se předpokládalo, že ho spáchala, nebo že se na něm alespoň podílela. Nevěstkám se také nemělo podle práva ubližovat, ale toto nařízení bylo jen stěží vymahatelné. Pokud se žena chtěla špatnému zacházení bránit, byla povinna obvinění doložit výpovědí dvou očitých svědků, kteří museli dosvědčit, že svým chováním nedala pachateli žádný důvod, aby s ní špatně zacházel.

Kde a jak najít nevěstku?

V českých a německých zemích se prostitutky, stejně jako Židé, musely od zbytku společnosti jasně odlišovat nošením žluté barvy. Podle takzvaných Soběslavských práv měly nosit šlojíře, tedy závoje se žlutými okraji. Jejich postavení však nebylo tak bezvýchodné, protože se podle Brněnské právní knihy mohly provdat za obyvatele města, a tak se stát počestnými ženami. 

Zatím jsme zmiňovali pouze situaci ve městech, protože úzce provázaná venkovská společnost prostitutky netolerovala. Svoje služby tak mohly poskytovat jenom neoficiálně v hostincích, nebo pod něčí ochranou. V době válek bychom je často nalezli v blízkosti vojsk, kde nacházely dostatek zákazníků a bývaly tam tradičně trpěny. Z dobových zpráv vyplývá, že k místem neřesti se řadily také lázně, kde kromě očisty těla mohly lazebnice hostům neoficiálně poskytovat i služby erotického charakteru. I když to nemuselo být pravidlem, společnost často lazebnice řadila na stejnou úroveň jako prostitutky. 

Středně velká města zhruba do jednoho až dvou tisíc obyvatel měla obvykle jeden nevěstinec, kde žilo v průměru od pěti do patnácti prostitutek, protože by se jich zde víc neuživilo. Pokud městská rada neurčila, kde smí být nevěstince zřízeny, nacházely se obvykle na periferii města ve čtvrtích s horší pověstí. Prostitutky také mohly působit na volné noze.

Oblíbení a zapovězení zákazníci

Jistý nárůst prostituce se v Praze pojil se zřízením Karlovy univerzity. Ve středověké společnosti bylo totiž až překvapivě velkému procentu mužské populace zapovězeno se oženit. Kromě prelátů, kleriků, studentů, univerzitních mistrů a tovaryšů, jimž to právo zakazovalo úplně, existovala skupina mužů, která si to nemohla dovolit kvůli neuspokojivé majetkové situaci či nejistému způsobu života. Patřili mezi ně podruzi, čeledíni a žoldnéři.

Vstup do nevěstinců byl striktně zapovězen Židům, dále také ženatým mužům a osobám duchovním. Jestliže posledním dvěma skupinám se návštěvy spíše tolerovaly, na Židy se pohlíželo přísněji. V případě, že byl Žid usvědčen z obcování s nevěstkou, měl být potrestán jak on, tak jeho společnice. Pokud by však zákaz překročil muž ženatý nebo duchovní, měl být potrestán pouze on. Tedy v případě, že se našel někdo, kdo proti němu vznesl obvinění.

Nesmlouvaví kališníci

Zásadní změna přišla s husitskými válkami. Jeden ze čtyř artikulů pražských totiž jasně nařizuje: „Aby všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákona Božího odporní byli v každém stavu řádně a rozumně od těch, kterým to přísluší, [za]stavováni a potíráni.“ A jedním ze smrtelných hříchů je právě smilstvo, se kterým se prostituce tradičně pojila. Společnost ji tak přestala celkově tolerovat a začala ji všemožně potírat. Žižkův vojenský řád z roku 1423 jasně říká: „Také nechceme mezi sebou trpěti [...] smilníků, cizoložníků, smilnic a cizoložnic i všech zjevných hříšníků a hříšnic, ty všechny od sebe chceme pudit a honit, nad nimi popravovat s pomocí Trojice svaté vedle zákona Božího.“ V roce 1435 podmínili čeští kališníci návrat Zikmunda Lucemburského do Prahy tím, že v jeho doprovodu nepřijdou žádné prostitutky.

Papežův zásah

Dnes se může jevit jako kuriózní, že tím, kdo v roce 1462 naléhal, aby byla prostituce v Čechách opět legalizována, byl papež Pius II., vlastním jménem Eneáš Silvius Piccolomini. Ten v roce 1451 podnikl cestu do Čech, takže se dobře seznámil s místními poměry.

TIP: Pouliční láska na prodej: Zlatá éra českých nevěstinců

Musel nejdříve potvrdit, že zde nemůže být vybírán poplatek z nevěstek, protože zřizování nevěstinců zabraňovala takzvaná kompaktáta, která vznikla jako výsledek jednání basilejského koncilu se zástupci utrakvistů na konci husitských válek. Ale právě Pius II. je svým nařízením onoho roku 1462 prohlásil za neplatná. Vyznavači kalicha nicméně nadále prostituci všemožně potírali a zakazovali. Přesto si postupně našla cestu zpět do Čech a stala se tak opět tolerovanou profesí.

Jednou z možných konců hvězd je tzv. supernova výbuch, který rozmetá hmotu hvězdy do okolí a z původní hvězdy zůstane jen její jádro - neutronová hvězda. Supernova je pro své okolí velmi nebezpečná, je to totiž zdrojem kosmického záření různých vlnových délek, které mohou zničit život na Zemi. 

Nepřehlédněte první část článku o bílých trpaslících, planetárních mlhovinách a červených obrech

Jednoho z nejbližších kandidátů na supernovu představuje ve vzdálenosti 250 ly Spica – nejjasnější hvězda Panny. Ještě o něco dál – asi 600 ly – leží Betelgeuze, nejjasnější stálice Orionu, která již dokonce dospěla do pokročilého stadia rudého nadobra a může vybuchnout doslova každým dnem. Stala by se tak na několik týdnů nejjasnějším objektem nejenom hvězdného nebe – viděli bychom ji i ve dne, přičemž by se jasností zřejmě vyrovnala Měsíci v úplňku!

Není supernova jako supernova

Pro úplnost musíme dodat, že supernov rozlišujeme několik typů. Ten, který jsme popsali výše, se označuje jako typ II. Je tedy zřejmé, že existuje i typ I. Supernovy typu I přitom neobsahují ve spektru čáry vodíku, typ II je naopak obsahuje. 

Typ I má ovšem ještě tři podtypy: Ia, Ib a Ic. Typy Ib a Ic vznikají podobným mechanismem jako typ II, tedy kolapsem jádra osamocené hvězdy. Ve spektrech typu Ic přitom neuvidíme nejen čáry vodíku, ale dokonce ani helia. Typ Ib je přechodný. Vědci se domnívají, že k typu Ic vede exploze hvězd natolik masivních a vyvinutých, že spotřebovaly nejen veškerý vodík, ale i všechno helium. Vzhledem ke statistickému zastoupení hvězd ve vesmíru podle hmotnosti bychom očekávali, že typ Ib bude častější než typ Ic. Pozorování však naznačují pravý opak. Je tedy možné, že nastíněná interpretace nebude tak přímá, jak by se mohlo zdát. 

Typ Ia vzniká zcela jiným mechanismem – potřebuje pomocníka. Supernovy Ia se rodí v těsných dvojhvězdných systémech, kde již jedna ze stálic prošla svým vývojem a stala se bílým trpaslíkem. Jakmile se začne nafukovat i druhá hvězda, odtéká z ní přes librační bod materiál na trpaslíka, který tak svého souputníka okrádá a tloustne. Jeho hmotnost roste až k tzv. Chandrasekharově mezi (přibližně 1,4 hmotnosti Slunce), teplota v jádru pod tíhou odcizené hmoty narůstá. Jakmile dosáhne odpovídající hranice, zažehne se termojaderná reakce uhlíku a rozmetá hvězdu do okolí. Opět vybuchne supernova. 

Nejbližším kandidátem na supernovu typu Ia a na supernovu vůbec je IK Pegasi ležící asi 150 ly od Země. Hmotnost bílého trpaslíka v systému však odpovídá zhruba 1,15 hmotnosti Slunce, takže k dosažení Chandrasekharovy meze hned tak nedojde. 

Normované svíčky

Supernovy typu Ia se podle dnešního paradigmatu zažehnou vždy se stejnou hmotností hvězdy. Lze tedy dovodit, že i množství energie uvolněné při výbuchu bude vždy velmi podobné. Objekt, který zazáří pokaždé stejně, se přitom výborně hodí pro měření vzdáleností. Zvlášť je-li vidět opravdu zdaleka. Supernovu Ia proto můžeme využít jako tzv. standardní svíčku a z pouhého stanovení její zdánlivé jasnosti určit její vzdálenost. 

Má to však háček. Zdá se, že existují přinejmenším tři podtypy supernovy typu Ia. Scénář s bílým trpaslíkem, jenž krade materiál z druhé složky těsné dvojhvězdy, sice nadále platí. Jenže co když je onou druhou komponentou systému heliová hvězda, která svůj vodík zcela spotřebovala a přeměnila jej na helium, jež tvoří dominantní složku její atmosféry? Bílý trpaslík vezme za vděk i heliem a při přiblížení k Chandrasekharově mezi se opět zažehne zběsilá uhlíková reakce. Modely však naznačují, že by následný výbuch nemusel trpaslíka definitivně zničit. Vyzářená energie by tudíž byla menší, než očekáváme, a při využití objektu coby standardní svíčky bychom dospěli k odhadu větší vzdálenosti, než odpovídá skutečnosti. Takové supernovy pak označujeme jako typ Iax. 

A konečně existuje ještě jeden možný způsob zážehu typu Ia – při srážce dvou bílých trpaslíků v dvojitě degenerovaném systému. V daném případě by množství uvolněné energie muselo být naopak větší než při standardním mechanismu, neboť hmotnost vybuchujícího spojeného jádra nelimituje Chandrasekharova mez. Použití takového jevu jako standardní svíčky by proto opět bylo víc než problematické. 

Málo výbuchů?

Donedávna byli astronomové přesvědčeni, že je vznik z dvojitě degenerovaného systému výjimečný, a převažují tedy kanibalizující bílí trpaslíci. S moderními pozorováními však vzala uvedená jistota za své. Jednak statistické přehlídky ukazují, že dvojhvězda tvořená bílými trpaslíky není až tak vzácná. Jejich počet naznačuje, že statisticky bychom měli za sto let spatřit v Mléčné dráze právě jednu supernovu vznikající tímto způsobem. Nepříjemným faktem zůstává, že uvedené číslo přibližně odpovídá frekvenci supernov všech typů v našem okolí. 

TIP: Existují ve vesmíru další Země? Odpověď nabízí studium bílých trpaslíků

Dále by pak výbuch v jednou degenerovaném systému musel ohřát a odfouknout obálku sekundární složky a tato látka by následně vyzařovala v rentgenové oblasti spektra. Nicméně přestože rentgenový dalekohled na družici Swift pečlivě prohlédl 53 nejbližších zbytků po supernovách, ani u jednoho z nich hledané rentgenové halo nezaznamenal. Kromě toho studoval výbuchy 12 supernov „v přímém přenosu“, ale ani v jednom případě nezaregistroval očekávané známky rázové vlny narážející do povrchu sekundární složky. Jako by tam žádný druhý člen s rozlehlou atmosférou vůbec nebyl… 

Horké téma

Supernovy představují horké téma stelárního výzkumu: Nejen proto, že možná budeme muset přepsat učebnice, ale také proto, že výkonné superpočítače konečně umožňují tyto jevy realisticky modelovat. Vědci tedy prostřednictvím řešení fyzikální rovnice doslova milisekundu po milisekundě „vidí“, co se v nitru kolabující hvězdy děje. A kdo ví? Možná už zítra exploduje Betelgeuze a poskytne nám příležitost ke sběru jedinečného materiálu…

Spojené státy si ve čtvrtek užily další Den nezávislosti, během něhož Američané nepochybně odpálili velké množství ohňostrojů. Tato milovaná i proklínaná zábava přitom doprovází lidstvo už tisíc let. První ohňostroje se objevily v devátém století v Číně. Vznikly díky úsilí tehdejších alchymistů, kteří intenzivně pátrali po prostředku, co by lidem prodloužil život nebo jim dokonce zajistil nesmrtelnost.

Aby ohňostroj fungoval, potřebuje celkem tři klíčové ingredience. První z nich je palivo, čili chemikálie, jejíž molekuly obsahují silné molekulární vazby. Druhou složkou je okysličovadlo, které rozštěpí vazby molekul v palivu a přitom uvolní velké množství energie. A poslední nezbytnou věcí je teplo, které zajistí explozivní reakci.

Namísto nesmrtelnosti efektní exploze

Čínští alchymisté se pokusili objevit nesmrtelnost tím, že bezděčně smíchali dřevěné uhlí, čili prakticky dokonalé palivo, s ledkem, tedy dusičnanem draselným, výborným okysličovadlem. Přidali ještě síru, která snížila teplotu vznícení směsi, a pak už stačilo dodat trochu tepla a první výbuch ohňostroje byl na světě.

Když už alchymisté ohňostroj objevili, tak ho pak v Číně používali při rituálních slavnostech a oslavách nového roku. Ohňostroje tehdy explodovaly z bambusové nebo papírové trubky a udělaly jen záblesk a pořádnou ránu. Jejich účelem bylo ohněm a hlukem zapudit zlé duchy. Krásné barvy a tvary, které jsou tak typické pro dnešní ohňostroje, se objevily až mnohem později.

TIP: Kouzelná show: V Číně zlomili rekord s tisícovkou dronů ve vzduchu

Číňané objev střelného prachu dlouho tajili a znalost jeho výroby se pomalu šířila jen po Středním východě. Do Evropy pronikl až ve 13. století. Podle jedné z verzí ho přivezl do Itálie (spolu s papírovými penězi a dalšími vychytávkami) známý cestovatel a benátský kupec Marco Polo. Veselým Italům se nová zábava ihned zalíbila a stali se v Evropě prvními, kdo používal střelný prach k výrobě ohňostrojů. Představení mohlo začít!

Jedna ze sedmi nejohroženějších památek Evropy stojí na tureckém ostrově Büyükada, největším z takzvaných Princových ostrovů nedaleko Istanbulu. Jak vypadá dnes? Místy je propadlá střecha, krovy se hroutí a snad všechna okna jsou rozbitá. Řecký sirotčinec Prinkipo vypadá jako hororová kulisa. 

Když budova pláče

Kdysi impozantní budovu nechala koncem devatenáctého století postavit Mezinárodní společnost lůžkových vozů, která se proslavila luxusním železničním spojením známým jako Orient Expres. Honosná šestipatrová vila měla podle tehdejších plánů sloužit jako neméně luxusní hotel a kasino. Jenže když ji v roce 1899 dostavěli, sultán tehdejší Osmanské říše si povolení k provozování hotelu rozmyslel. Budovu pak koupila vdova po řeckém bankéři, která ji věnovala tureckému ekumenickému patriarchátu, aby zde zřídil sirotčinec. 

Dnes budova téměř nahání strach a přesto jde o unikát, o jehož záchranu už dlouhá desetiletí bojují památkáři. Jediný, koho tady ale už roky potkáte, je zdejší správce Erol Baytas: „Ráno vstanu a jdu na obhlídku, abych zjistil, zda někdo porušil zákaz vstupu do objektu, a také kontroluji stav budovy. Každý den někde něco spadne. Když prší, teče dovnitř spoustou děr, a mě to až bolí. Říkám těm kapkám slzy sirotčince. Beru tu zkázu osobně, je to můj domov a předtím to byl domov tisíců dětí.“

Oběť sporů o Kypr

Vitleen Magulas v sirotčinci vyrostla a vzpomíná na tehdejší roky s patrným pohnutím: „Měli jme tady nádherný život. Lepší než doma, tam by se o nás tak krásně nestarali. Byli jsme tu šťastní. Měli jsme všechno – oblečení, jídlo. Spousta Řeků tehdy dávala sirotčinci příspěvky“

Vitleen je jednou z celkem 5 800 dětí, které v sirotčinci našly domov. Chátrající budova dodnes vypovídá o tom, že tu o děti bylo dobře postaráno. Nechyběly tu obyčejné školní třídy, specializovaná učebna hudební výchovy a děti měly k dispozici dokonce vlastní divadelní sál.

Turecký architekt Korhan Gömüs oceňuje preciznost stavby: „Je to velmi moderní budova. Veškeré trámy a sloupy byly velmi precizně vyměřeny a všechny použité materiály byly velmi kvalitní. Jen díky tomu budova přežila dodnes. Skutečnost, že i po sto dvaceti letech drží dřevěná podlaha, je důkazem kvality.“

Sirotčinec svůj úkol plnil mezi roky 1903 a 1964, kdy se stal obětí politických sporů o Kypr, které se rozhořely mezi Tureckem a Řeckem. Někdejší domov pro tisíce dětí už proto padesát pět let chátrá. 

Ještě jednu zimu?

Potřebné finance ani politickou vůli dosud nepomohlo najít ani zařazení objektu na seznam Sedm nejohroženějších, který zaštiťuje společnost Europa Nostra. „Je to významná součást istanbulské kultury, důležitá je zejména pro řecké obyvatele Istanbulu. A je opravdu na spadnutí,“ komentuje význam i stav budovy Burcin Altinsayová, která je ředitelkou turecké centrály Europa Nostra. 

TIP: Blednoucí zlato Amritsaru: Jednu z nejvýznamnějších památek Indie ničí smog

Prinkipo si přitom záchranu zaslouží nejen kvůli nostalgickému vzpomínání někdejších chovanců. Je to největší dřevěná budova v Evropě a druhá největší na světě. Správce Erol Baytas, který sirotčinec zná nejlépe ze všech, ale varuje – na záchranu už moc času nezbývá: „Chci, aby tuhle budovu zachránili. Je úplně jedno, co by tu bylo, ale Prinkipo se musí vrátit do života. Další zimu už nevydrží. Budova se rozpadá už roky, poslední dobou se to ale rychle zhoršuje. Tento rok už zimu nepřežije, pokud se nic neudělá.“

Společnost Europa Nostra se sice snaží prosadit opravy, zatím ale osud sirotčince Prinkipo zůstává nejasný. Snad politika tentokrát ustoupí a největší dřevěná budova v Evropě nepodlehne nepříznivému počasí a lidskému nezájmu. 

Nadměrné užívání antibiotik představuje problém. Týká se to zemědělství, medicíny i domácího léčení. Nejvíce viditelným a obávaným důsledkem nadužívání antibiotik je dramatické šíření rezistentních bakteriálních infekcí. Britští badatelé během nedávného výzkumu ale zjistili, že antibiotika způsobují i jiné problémy.

Už malé děti se ve škole učí, že chřipka je virové onemocnění. To znamená, že na chřipku nefungují antibiotika, protože to jsou látky určené na boj s bakteriemi. Přesto si mnoho lidí, kteří ochoří chřipkou, „předepisuje“ léčbu antibiotiky. Doposud jsme si mysleli, že je to jenom zbytečné plýtvání.

TIP: Překvapivé zjištění: Antibiotika vyléčí většinu zánětů slepého střeva

Podle Britů ale antibiotika ve skutečnosti dokonce zhoršují průběh chřipky. Přišli na to, že se na imunitních reakcích, které nás chrání před chřipkovými viry, významně podílejí střevní bakterie. Vědci zatím přesně nevědí, jak to střevní bakterie dělají, jsou si ale dost jistí, že když antibiotika vyhubí tyto užitečné bakterie, prudce vzroste počet virů chřipky a vykolejený imunitní systém pak závažně poškozuje vlastní tělo.

Habsburkové odvozují název svého rodu od jejich dávného sídla ve švýcarském kantonu Aargau, hradu Habichtsburg (česky Jestřábí hrad). Na počátku 11. století získali hraběcí titul a ve 13. století povýšili na jeden z nejvýznamnějších rodů ve Švábsku. Když byl v roce 1273 hrabě Rudolf Habsburský zvolen římsko-německým králem, své příležitosti k rozšíření rodových držav využil vskutku skvěle. O pět let později totiž porazil českého krále Přemysla Otakara II. a stal se rakouským a štýrským vévodou.

První velké zisky sice král Rudolf I. vybojoval na válečných polích, ale poté začal využívat především dynastické politiky. V jejím rámci se sjednávala manželství, z nichž musel vzejít dědic, který by zajistil zachování rodové linie a předání ovládaných držav dalším generacím. S láskou neměla manželství nic společného, mnohem více se jednalo o pragmatický politický nástroj. Habsburkové dokázali skvěle plout na vlně zlaté éry sňatkové politiky, takže ze zrna, které zaseli, vzešla hojná úroda ve formě velkolepých věn, bohatých dědictví a čekatelství, která se realizovala v následujících generacích. 

Cesta k velikosti

V rámci sňatkové politiky oženil Rudolf I. svého syna s dědičkou Korutanska a Tyrolska, dcery provdal za klíčové středoevropské panovníky. Kdyby Rudolfův stejnojmenný vnuk nezemřel v roce 1307 před Prahou, mohli Habsburkové českou korunu trvale nosit již od 14. století. V českých zemích je tehdy dočasně odsunuli do pozadí Lucemburkové, po vymření rodové linie po meči se však jejich dědicem opět stal rod Habsburků. Dcera císaře Zikmunda se totiž provdala za Albrechta II., jemuž připadla nejen císařská koruna, ale též České a Uherské království.

Poté již byli Habsburkové až do svého vymření v roce 1740 voleni císaři neustále. Dočasnou ztrátu Českého a Uherského království na přelomu 15. a 16. století bohatě kompenzovali obratnou sňatkovou politikou, pomocí níž se zmocnili Burgundska, Nizozemska a Španělska s jeho italskými državami a koloniemi v Americe.

V první polovině 16. století nad říší císaře Karla V. „slunce nezapadalo“, zatímco jeho bratr Ferdinand I. v roce 1526 opět spojil české a rakouské země s Uhry. Habsburkové se tehdy stali nejmocnější evropskou dynastií, pevně spojenou s katolickou církví. Ve druhé polovině 16. století se od nich však štěstěna odvrátila.

TIP: Zlatý věk českého národa: Jak se žilo za časů monarchie (1.)

Reformace dala vzniknout několika protestantským vyznáním, Severní Nizozemí se osamostatnilo a o totéž se pokusilo České království. Francie a Švédsko vyhrály třicetiletou válku, do střední Evropy se valili osmanští Turci a v roce 1700 vymřela Karlem II. španělská větev rodu.

O čtyřicet let později vymřela po meči i rakouská větev a po téměř pěti stoletích zůstala z mocné dynastie pouze dědička trůnu Marie Terezie. Právě ona se s manželem Františkem Štěpánem stala zakladatelkou nové habsbursko-lotrinské větve rodu, která vládla mocnému impériu až do jeho konce.

Noční svítící oblak patří k velmi pěkným úkazům, s nimiž se mohou pozorovatelé noční oblohy setkat téměř výhradně v letním období. Vzniká v horní části atmosféry ve výškách kolem 80 km (je známý také jako polární mezosférický oblak) a nejčastěji je viditelný za soumraku či za rozbřesku, a to na severní polokouli přibližně mezi 50. a 70. rovnoběžkou. Původcem těchto mraků jsou zřejmě krystalky vodního ledu, čímž se zásadně odlišují od běžné troposférické oblačnosti, jejíž podstatu tvoří kapičky vody.

TIP: Atlas mraků: Fascinující pohledy na nebe

Přestože by to název mohl napovídat, zmíněná oblaka nesvítí vlastním světlem: Na ledových krystalcích se rozptyluje sluneční záření. Běžně je však jeho množství malé, a dobré podmínky proto nastávají, nachází-li se Slunce nízko pod obzorem, zatímco spodní vrstvy atmosféry jsou v zemském stínu (aby nerušila troposférická oblačnost). Nejlepší podmínky bývají na našem území v červnu nebo v červenci.   

Je čas provětrat voskem natočené kníry a vyrazit na cesty! Tato mimořádná nová verze „kostitřasu“ je navržena tak, aby mohla jezdit jako moderní horské kolo. Bicykl, jehož typ byl rozšířen v 19. století, byl znovu představen s nejmodernějším karbonovým rámem, kvalitními převody, terénními pneumatikami a nechybí ani hydraulické kotoučové brzdy. Přední kolo má v průměru úctyhodných 127 centimetrů, zadní pak „jen“ 51 centimetrů. Kolo nese název Zebra OTB (Oddly Tall Bike) a je dílem nadšeného cyklisty Guillauma Bouta.