V průběhu roku 1941 začaly postupně narůstat ztráty britských bombardérů útočících na cíle v Evropě. Londýn věřil, že jednou z příčin jsou německé radary, které umožňují přesnou lokalizaci leteckých svazů směřujících nad Německo. Aby mohlo ostrovní království nové hrozbě čelit, potřebovalo některý z německých radiolokátorů získat a nechat prozkoumat svými experty. 

Odvážná mise

Nejdříve ze všeho Britové potřebovali vytipovat radarovou stanici vhodnou k přepadu. Podařilo se sice lokalizovat německé radiolokátory ve francouzském vnitrozemí či na Balkáně, ale ty byly mimo dosah. Nakonec se ale štěstěna přiklonila na stranu Spojeného království, když průzkumný letoun vyfotografoval zvláštní objekt postavený nedaleko vesnice Bruneval (severně od přístavu Le Havre). Němci tam měli umístěný jeden z moderních střeleckých radiolokátorů Würzburg, který byl součástí důmyslného systému protiletecké obrany třetí říše.

Před Brity nyní stál náročný úkol, protože nechtěli německý radar pouze zničit – přepadová jednotka jej musela pokud možno neporušený dopravit do zpět na ostrovy. Evakuace tak mohla proběhnout jedině na lodích. Debata se naopak rozpoutala ohledně způsobu dopravy útočníků k cíli. Velitelství kombinovaných operací zvažovalo námořní výsadek, ale obávalo se příliš vysokých ztrát. Akce by také pravděpodobně nemohla proběhnout dostatečně rychle a Němci by stihli radar zničit. Šanci na úspěch tak skýtalo pouze nasazení parašutistů, kteří by seskočili ve vnitrozemí a pak se k cíli přiblížili z týlu.

Inženýři na padácích 

Na počátku roku 1942 dostali vojáci 1. výsadkové divize rozkaz připravit se k operaci s krycím názvem Biting (Kousnutí). Formace měla v té době k dispozici jen dva výsadkové prapory, přičemž pouze 1. prapor byl plně připraven. Velitel divize generálmajor Frederick Browning si jej chtěl podržet v záloze, kdyby se naskytla příležitost k větší akci, a tak měl muže pro přepad Brunevalu poskytnout dosud ne zcela vycvičený 2. prapor.

Volba nakonec padla na rotu C pod velením majora Johna Frosta. Výsadkáři ale měli zajistit „pouze“ zabezpečení cílové oblasti, v níž by hlavní práci odvedl expert RAF na radarovou techniku seržant Charles Cox. Ten měl mít k dispozici několik královských ženistů, kteří mu měli pomoci radiolokátor rozebrat a klíčové součástky dostat na výsadkové čluny.

Málo času na výcvik

Vzhledem k časové tísni (operace měla proběhnout na závěr února) neměli parašutisté dost prostoru pro perfektní nácvik celé akce. Proběhlo sice několik cvičení, při některých dokonce přihlíželi i zástupci velitelství, ale major Frost stále nebyl s výkony svých mužů spokojen.

Pokračování: Nájezd na Bruneval: Britská speciální operace Biting (2)

Ve druhé polovině února se navíc zhoršilo počasí, takže zatímco někdy vysoké vlny způsobily, že se evakuační plavidla neobjevila, jindy zase bombardéry svrhly kontejnery s výzbrojí kvůli špatné viditelnosti příliš daleko od cílové oblasti. Přesto nakonec Londýn dal celé akci zelenou a od rána 24. února drželi výsadkáři pohotovost.

Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim. Tak zní plné jméno Paracelsa – pozoruhodného lékaře, astrologa i alchymisty narozeného v roce 1493 ve Švýcarsku. I když již v sedmnácti letech získal jako extrémně talentovaný student první titul na univerzitě ve Vídni a později studoval na dalších šesti univerzitách, přistupoval k lékařství tak trochu jinak, než jak tomu bylo tehdy zvykem. 

Putoval po venkově, kde léčil na základě svých zkušeností, nikoli podle antických autorit. Nechal se také ovlivňovat lidovou moudrostí předávanou napříč generacemi. „Kdybych se byl sám neobrátil ke zkušenosti, staří lékaři by mne byli ponechali ve slepotě, nevidomého,“ prohlašoval a vlastní zkušenost dále obohacoval o poznatky z alchymie, astrologie nebo přírodovědy. 

Nebývalé lékařské úspěchy ho v roce 1527 přivedly až do Basileje, kde mu radní nabídli místo městského lékaře. Celá věc měla ale drobnou trhlinu – radní při tomto rozhodnutí elegantně obešli basilejské profesory, kteří se příchodu lékařského reformátora zuby nehty bránili. A to nezůstalo bez následků. 

Paracelsus hýbnul kolegům z vědecké obce žlučí už tím, že vedl své přednášky v němčině, nikoli latině. Navíc opovrhoval nekritickým přejímáním faktů z tehdejších „biblí“ medicíny pocházejících od Hippokrata, Galéna nebo Avicenny. Další neodpustitelný prohřešek? Jeho teze, že ne tituly a četba knih, ale hluboká znalost zákonitostí přírody činí lékaře lékařem. 

TIP: Šašek nebo génius: Čím pohoršoval slavný lékař Paracelsus společnost?

Excentrický vědec tomu pak nasadil korunu veřejným pálením konzervativních lékařských knih. Pohár trpělivosti basilejských profesorů přetekl. Jak se ale ješitného lékaře s nevymáchanými ústy zbavit? Společně se studenty vypracovali výsměšný pamflet, kde Paracelsa nazvali „šarlatánem“ a vše doplnili šťavnatými vulgaritami. Následný soud a hrozba smrti ho donutily z Basileje prchnout.

Z filmu muž, který sází stromy znám příběh vaší kdysi pralesem zarostlé země, z níž stromy téměř zmizely. Jak si krajinu svého domova pamatujete z dětství? 

Když jsem byl dítě, nebylo možné představit si naši vesnici bez stromů. Zalesněné oblasti byly všude, a když jsem šel z domova do školy, musel jsem procházet mnoha lesními fragmenty. Dnes je to úplně jiné. Když se rozhlédnete kolem, vidíte jen domy, domy a zase domy. A tam, kde nejsou domy, leží pole. Pro les nezbylo skoro žádné místo.

Takže už dříve byly okolo vaší vesnice spíše jen oddělené zbytky původního pralesa než celistvý lesní porost… 

Ano. Prostor naší vesnice byl tradičně rozdělený na oblast, kde lidé žijí, a pak tu, kde provozují zemědělství. A i tam, kde byly domy, byly jednotlivé části vesnice rozděleny částmi lesa. Ty jsou dnes pryč. 

Váš lid si říká kedjom-keku, což znamená lidé z lesa. Obživu si ovšem nezajišťujete lovem nebo sběrem v lesních prostorech, ale tradičním zemědělstvím, že? 

Ano, Kedjom-Keku jsou hlavně zemědělci. I já si svoji obživu musím převážně vypěstovat. Tradiční a stále převažující způsob využívání půdy je přitom bohužel postaven na vypalování lesních porostů. Pokácí se stromy, zbytky porostu se vypálí a uvolněná půda slouží jako pole. Za tři až čtyři roky se ale půda vyčerpá a lidé hledají novou úrodnou oblast. Takže likvidace lesa pokračuje dál a dál.

Oblasti, které byly vypáleny a použity jako pole, zůstávají tedy opuštěny? 

Většinou ano, ale někdy se na ně farmáři vracejí, aby zjistili, zda se podmínky nezměnily. I vzhledem k tomu, že v obdobích horka trpí naše zem opakujícími se požáry, zůstávají pole většinou prakticky stejná. Někdy jsou ale stejně využita – jen na nich už lidé nemohou pěstovat náročnější plodiny, jako je kukuřice a fazole. Místo nich se ale na totožném místě stále dá pěstovat třeba cassava nebo jiné kořenové plodiny.

Nikdo nepoužívá nějakou formu hnojiva? 

Ale ano. Hnojiva byla lidem představena už dříve, když jsme pěstovali převážně kávu. Tehdy vláda podporovala pěstování kávy právě tím, že lidem hnojiva poskytovala. Dnes každý ví, že hnojiva jsou dobrá věc, a pokud si může jejich koupení dovolit, používá je. Problém je, že spousta lidí si je dovolit nemůže. 

V těchto podmínkách asi není příliš obvyklé, aby někdo pochopil zásadní význam pralesa a začal pro jeho záchranu něco fakticky podnikat. Jakým způsobem jste vy dospěl k tomuto poznání a aktivní obnově lesa, o niž usilujete? 

O přírodu jsem se zajímal od mala. Můj otec byl velmi chudý, a tak jsem vyrůstal u strýce, který byl knězem. Část života prožil v Římě, kde byl vysvěcen, a když se vrátil do Kamerunu, vzal si mě k sobě a učil mě i správnému přístupu k přírodě. Proto jsem se rozhodl studovat přírodní vědy na univerzitě. V době mého studia ale strýc, který mne na škole finančně podporoval, umřel a já jsem musel začít učit děti biologii a chemii, abych si vydělal nějaké peníze na vlastní vzdělání. A tehdy přišla velká šance v podobě rozvojové organizace, která v Kamerunu hledala lidi zapálené pro otázky životního prostředí. Nabízeli bezplatné pětileté vzdělání a já se té příležitosti chopil. Naučil jsem se mnoho o životním prostředí i o tom, jak učit lidi. A od té doby, co jsem studia dokončil, tyto znalosti používám. 

Jak dlouho to už je a co v oblasti předávání zodpovědného postoje k přírodě považujete za podstatné? 

Už je to 25 let. Když jsem školu ukončil, řekl jsem si, že musím prakticky vyzkoušet vše, co jsem se naučil, a tyto znalosti prohlubovat. Někdo vám možná řekne, že kamerunští farmáři jsou hloupí a těžko vzdělatelní. To ale není pravda. Jsou velmi inteligentní a dokážou snadno pochopit, jaký přínos pro ně mají různé postupy. Člověk ale musí sám vědět, o čem mluví, a mít vše prakticky vyzkoušeno, protože teoretické řeči pro ně nemají žádný význam. Proto jsem začal sám chovat včely, pěstovat nejrůznější plodiny, zdokonalovat se v poznávání jejich vlastností, v poznávání různých druhů stromů. Abych sám byl postaven před problémy, se kterými se farmáři potýkají. Jen tak jsem mohl předat dál něco, co skutečně lze prakticky použít. 

Takže jste rozvíjel všechny tyto znalosti a zároveň byl sám zemědělcem, který je závislý na tom, co sám vypěstuje… 

Ano, přesně tak. Živil jsem se vlastníma rukama a při tom jsem se učil, jak nejlépe a k přírodě nejcitlivěji to lze dělat. A tak to dělám dodnes. Farmařím tak, abych co nejvíce respektoval přírodu a snažím se tomu naučit i jiné lidi. 

Kromě tradičního zemědělství ale děláte něco opravdu neobyčejného – pěstujete sazenice stromů a vysazujete je na místech, kde les už není. 

Pro oblast Kedjom-Keku a své vesnice Babanki tuto činnost vykonávám sám, ale zároveň jsem garantem pro jiné vesnice v Kamerunu. Těch je celkem 48. 

Jak vybíráte ty správné druhy stromů, aby se obnovil původnímu stavu co nejpodobnější ekosystém? 

Napřed je nutné identifikovat druhy, které se přirozeně v oblasti vyskytovaly, potom zjistit, jaké podmínky jim nejlépe svědčí. Je také potřeba říct, že stromy vysazujeme tak, aby byly co nejvíce chráněny vodní zdroje. 

Můžete tedy popsat, jak probíhá postup v jedné z oblastí, v nichž jste garantem? 

Musíme napřed v dané oblasti vypěstovat sazenice stromů. Dám dohromady lidi, které tato práce zajímá a vyškolím je, aby ji dělali dobře. Dejme tomu, že s imi je domluveno vysazení 50 000 stromů. Celkový počet je obvykle dán smlouvou s některou z neziskových organizací nebo s vládní agenturou, které celý projekt financují. Pak tyto lidi sleduji a nadále jim radím, aby se vyvarovali zbytečných chyb. Většinou za rok jsou sazenice připraveny a v tom okamžiku je k jejich vysazení pozvána celá vesnice. Z lidí, kteří pěstovali sazenice, si každý vezme na starost určitou oblast a s pomocí celé komunity jsou stromy vysazeny tam, kde je to potřeba. 

Je těžké přesvědčit místní lidi, aby se s vámi pustili do takové práce? 

Aby lidé spolupracovali, potřebují alespoň malou motivaci. Na začátek jim řeknu: „Dám vám semena, naučím vás, jak z nich udělat sazenice, a až budou připraveny k zasazení, tak je od vás zase koupím.“ Lidé potřebují málo, i kdyby to bylo třeba jen 20 franků (cca 1 Kč, pozn. red.) za jeden strom, tak je to dokáže přesvědčit. Není to skutečný plat, ale je to alespoň něco málo na přilepšenou. Když třeba někdo vypěstuje 1 000 stromů a dostane za to 20 000 franků, není to opravdu podstatný příjem. 

Předpokládám, že kromě toho se je snažíte přesvědčit i o smyslu celého projektu. 

Přesně tak. Oni musí pochopit, že je v jejich vlastním zájmu chránit přírodu v oblasti, kde žijí. Teoreticky bych všechny stromy mohl vysazovat sám, ale k čemu by to bylo dobré, kdybych o důležitosti projektu nepřesvědčil místní lidi? Je potřeba, aby věděli, že stromy nesázejí pro mě, ale pro sebe. Proto je potřeba, aby za ně od počátku také převzali zodpovědnost. 

Vidíte mezi lidmi, kteří jsou zapojeni do vámi organizovaných projektů, nějaké potenciální nástupce? 

Určitě. A velkou spoustu. Především ve vesnicích, které jsou dost izolované a kde místním neplete hlavy nikdo z města, lidé rychle chápou důležitost obnovy lesa. Tam se ta myšlenka vždy velmi dobře uchytí… 

Stromy sázíte už čtvrt století. To znamená, že někde už by měly vámi zasazené stromy tvořit skutečný les. 

Ano, skutečně nemám jen jednotlivé stromy, ale na mnoha místech roste nový les. Není lehké odhadnout přesný počet, ale za svůj život jsem sám nebo s pomocí jiných lidí vysázel asi milion stromů. Měl jsem různé smlouvy s různými organizacemi většinou na určité zaokrouhlené číslo – typicky 50 000 stromů. 

Lidé se tedy pod vaším vedením obnovy lesa zúčastňují. Myslíte, že také oceňují, co pro ně děláte? Že chápou dosah konání, na němž se někteří z nich sami podílejí?

Jednoznačně chápou a oceňují. Dokonce se mi stalo, že jsem přímo od státních orgánů dostal nástroje, které potřebuji pro provoz své lesní školky. Takové vybavení přitom představuje asi tři miliony franků (CFA frank je měna používaná 14 africkými státy; tři miliony franků jsou při současném kurzu asi 120 000 Kč, pozn. red.). Vidím to i v přístupu lidí. Několikrát se i stalo, že vysazený les byl vypálen, ať už náhodou, nebo záměrně. Na reakcích lidí, kteří byli pobouřeni a vyžadovali potrestání viníka, bylo jasně vidět, jak se k celé záležitosti staví. 

Stává se i to, že lidé vypálí les, který jste nedávno zasadili, aby opět získali půdu pro svou zemědělskou činnost?

Ano, stává se to a vlastně je to v současnosti největší výzva, která před námi stojí – přesvědčit lidi, aby nepoškozovali obnovený les, který je důležitý pro zachování vodních zdrojů, život celých vesnic. Přicházím k poznání, že lidé les nevypalují ze zlé vůle, ale proto, že nevidí žádnou jinou možnost. Bylo by jednoduché přivést do oblasti vládní orgány a konkrétně ukázat na lidi, kteří ničí naše společné dílo. Ti by pravděpodobně byli z tohoto území vykázáni. Jenže to není dobrá cesta. Proto se snažíme identifikovat potřeby lidí v daných místech a ukázat jim nějaké alternativy. 

Vidíte v tomto ohledu budoucnost optimisticky? 

Věřím, že budoucnost bude lepší. Lidé chodí do školy a získávají vzdělání. Všichni věříme, že vodu nám dal Bůh, ale teď začínáme chápat, jak je pro udržování vody důležitý les. Navíc se vzděláním ale lidé opouštějí tradiční zemědělství a místo toho si hledají práci ve městech. Zemědělců ubývá, a tím se snižuje i potenciální hrozba pro les. Budoucnost určitě přinese změny. 

Může vám v budoucnu pomoci i činnost české organizace kedjomkeku, díky níž jsme se vlastně mohli potkat? 

Věřím tomu. Jsme lidé, kteří mají podobný zájem a stejný cíl. Oni se snaží zviditelňovat moje aktivity, aby lidé pochopili, co vlastně dělám. Oni iniciovali vznik filmu o tom, co dělám. Už z toho může v budoucnu vzejít mnoho dobrého – že jiní lidé pochopí, o co mi jde, budou sami chtít pomoci. Jestli se jim podaří sehnat nějaké prostředky pro vysázení dalšího lesa, rád se ujmu toho úkolu, abych dal k dispozici svoje znalosti a schopnosti. Pro ně je myslím důležité, aby se soustředili na méně úkolů a nesnažili se vyřešit vše. Člověk vidí mnoho různých potřeb a mohl by se pouštět do různých věcí. Když jich ale začnete dělat deset, nedokončíte nic. Proto si musíte vybrat, jak svoje síly a prostředky použijete. 

Na počátku našeho příběhu stál astronom a vynikající pozorovatel Edwin Hubble, který mimo jiné objevil tzv. cefeidy (druh proměnných hvězd) v oblaku v Andromedě. Jelikož se mohl opřít o výsledky Henrietty Swan Leavittové, jež odkryla vztah mezi periodou proměnné hvězdy a její svítivostí, dokázal Hubble určit vlastní svítivost cefeid a následně i jejich vzdálenost. Výsledek byl překvapující: Mlhovina v Andromedě není žádnou mlhovinou v Mléčné dráze, ale plnohodnotnou galaxií, kterou od nás dělí stovky tisíc světelných let. Naší Galaxií tedy vesmír nekončí… 

Dnes víme, že Hubbleovo měření nebylo přesné – skutečná vzdálenost Galaxie v Andromedě přesahuje 2,5 milionu světelných let. Jeho objev však zásadně změnil náš pohled na kosmos.

Všudypřítomné rozpínání

Další objev Edwina Hubblea byl ovšem ještě víc revoluční. Americký astronom měřil vlastnosti spekter hvězd a galaxií, přičemž zjistil, že některá spektra jsou posunuta směrem k červené barvě – což znamenalo jediné: Objekty se pohybují, a to směrem od nás. 

V 30. letech 20. století již bylo zřejmé, že vesmír není statický a že je opravdu rozlehlý. Na Hubbleovu práci navázal Milton Humason, který už studoval velmi vzdálené objekty. Potvrdil přitom, že se kosmos rozpíná, že se však rozpíná celý. Skutečnost tedy není taková, že by se všechny objekty vzdalovaly právě od nás – Země nepředstavuje střed vesmíru. Lze to ukázat na balonku, na nějž nakreslíme několik teček. Když pak budeme balonek nafukovat, tečky se od sebe budou vzdalovat, ovšem každá od každé. Rozpíná se totiž samotný prostor mezi nimi – a stejné je to s kosmem.

Vesmírná matematika

Slavné Einsteinovy rovnice od počátku poukazovaly na fakt, že vesmír nemůže být statický. Jejich statické řešení bylo totiž velmi nestabilní. Jenže Einstein věděl, že podle pozorovatelů kosmos statický je, tudíž to považoval za chybu samotných rovnic. Proto do nich přidal tzv. kosmologickou konstantu. Když se pak ukázalo, že vesmír statický není, génius konstantu s úlevou odstranil a prohlásil ji za největší omyl svého života. (Dnes se ukazuje, že ji v rovnicích skutečně budeme potřebovat, i když v poněkud jiném smyslu, než v jakém ji Einstein zavedl.)

První ucelená řešení Einsteinových rovnic poskytl Aleksandr Fridman a k podobným matematickým závěrům dospěl také vědec a katolický kněz Georges Lemaître. Na rozdíl od Fridmana se však snažil přijít i na to, co vlastně výsledky rovnic znamenají. Nakonec pochopil: Vesmír se rozpíná a jednotlivé objekty se navzájem vzdalují. Z toho ovšem plyne, že dřív se k sobě musely nacházet blíž. A předtím ještě blíž. Na samém počátku tak musela být veškerá hmota součástí něčeho, co Lemaître posléze nazval „prvotním atomem“. Zmíněná představa nebyla pochopitelně z dnešního pohledu zcela přesná, nicméně Lemaître jako první přemýšlel o zrození kosmu tak, jak o něm hovoříme nyní.

Velký třesk

Dnes věříme, že vesmír vznikl z velmi hustého a horkého stavu: Máme tím na mysli teploty a hustoty naprosto se vymykající čemukoliv, co známe, či co si dokonce umíme představit. Současný model tzv. Velkého třesku pochází od George Gamowa, který z rodné Oděsy zamířil v 30. letech minulého století do USA, kde nakonec zakotvil na University of Colorado v Boulderu. Gamow se původně zabýval problematikou atomového jádra a podílel se na výpočtech, jež nám umožnily pochopit princip jaderného štěpení. Později se zaměřil na nukleosyntézu, tedy procesy směřující k tvorbě atomových jader. A právě tento výzkum jej dovedl k pochopení Velkého třesku. Společně s Ralphem Alpherem objevili způsob, jak se v horké „polévce“ raného kosmu mohla utvářet první jádra helia. 

O proslulé pojmenování „Velký třesk“ (Big Bang) se postaral fyzik Fred Hoyle, mínil ho však posměšně. Přišel totiž společně se svými kolegy s konkurenční teorií stacionárního stavu, jejíž podstata zní: Je sice prokázáno, že se vesmír rozpíná, nicméně nikdy neměl počátek. Rozpínání prostoru se vyvažuje pravidelnou tvorbou nové hmoty, průměrná hustota kosmu je tudíž stále stejná, a vesmír proto také vypadá stále stejně. Nikdy neexistoval počátek, nikdy nenastane konec. Paradoxně právě Hoyleova průkopnická práce v oblasti nukleosyntézy těžších prvků poskytla odpovědi na otázky, které se zdály být zásadním nedostatkem Gamowova modelu. 

Záře z okamžiku zrození

Stacionární model se však časem ukázal jako neudržitelný: Pozorování jednoduše říkala, že se vesmír chová poněkud jinak. Termín „Velký třesk“ se nakonec změnil v oficiální pojmenování, i když značně nepřesné. Navozuje totiž dojem hlučného výbuchu, přestože k ničemu podobnému nedošlo – exploze se šíří prostorem, a při Velkém třesku prostor teprve vznikl. 

Při zkoumání rovnic došli tedy vědci k závěru, že se kosmos zrodil z ohromné „koule“ záření. Krátce po Velkém třesku toto záření jasně dominovalo nad hmotou a jeho energie byla neuvěřitelně velká. Jak se však prostor rozpínal, záření jej vyplňovalo a jeho teplota klesala. Přibližně 300 tisíc let po Velkém třesku se energie hmoty a záření vyrovnaly a od té doby dominuje hmota. 

Každopádně, záření sice chladlo, ale nemohlo zmizet. Astrofyzikové proto usoudili, že jeho zbytky se musely zachovat. Ralph Alpher s Robertem Hermanem publikovali v roce 1948 článek, v němž tvrdili, že toto zbytkové neboli reliktní záření by skutečně mělo existovat, mělo by být detekovatelné a jeho energie by měla odpovídat teplotě přibližně 5 K (kelvinů). 

Nobelova cena na dosah

Následující desetiletí se zpětným pohledem zdají být neuvěřitelná. Hned několik badatelů mělo doslova na dosah odhalení hodné Nobelovy ceny – tedy objev reliktního záření téměř přesně tak, jak jej předpověděla teorie. Uskutečněná měření ukazovala, že lze ve vesmíru opravdu spektroskopicky detekovat záření s odpovídající teplotou. Jenže naměřená hodnota jen mírně přesahovala 2 K. 

Odhady Gamowova týmu se přitom pohybovaly mezi pěti a několika desítkami kelvinů, zatímco Hoylea měření nezajímalo vůbec, neboť jeho stacionární vesmír s žádným reliktním zářením nepočítal. Mezitím změřil hodnotu kosmického pozadí například inženýr E. A. Ohm, který řešil šum při komunikaci se satelitem Echo. Jelikož se však ukázalo, že zmíněný šum nebude působit potíže, nikdo se jím dál nezabýval. Jednotlivé výzkumné týmy postupně přešly k jiným, aktuálnějším tématům.

Neodbytný šum z kosmu

A tak nakonec onen důležitý objev čekal na radioastronomy Arna Penziase a Roberta Wilsona z Bellových laboratoří. Když se jedna z tamních antén pro komunikaci se satelity stala po modernizaci systémů nepotřebnou, dostali dva mladí badatelé svolení přestavět ji na radioteleskop, který by sloužil k astronomickým účelům. Jakmile však Wilson s Penziasem anténu vyzkoušeli, detekovali jakýsi šum, jenž ovšem nesouvisel s konkrétním zdrojem. Ať zařízení natáčeli na jakékoliv místo na obloze, šum zůstával přítomný. Pokusili se anténu vyčistit, vyhnali párek holubů, který se v ní usadil, ale nic nepomohlo. 

Neúnavní radioastronomové tedy pátrali dál, až se nakonec obrátili na Roberta Dickeho z Princetonu – a po mnoha letech se konečně propojila teorie a data z pozorování. Bylo jasné, že Penzias a Wilson opravdu odhalili ozvěnu Velkého třesku, za což také v roce 1978 obdrželi Nobelovu cenu. Podle mnohých ovšem přišli k ocenění jako slepí k houslím, protože v době svého objevu vůbec nedokázali docenit jeho význam: Článek, kterým jej oznamovali světu, nesl název „Měření nadbytečné anténní teploty na frekvenci 4 080 MHz“. Nicméně odhalení důležité pravdy o vesmíru nepochybně vyžadovalo dostatek znalostí i úsilí. 

Spásná inflace

Reliktní záření se ukázalo jako velmi významný zdroj informací o raném kosmu. V dobách Wilsona a Penziase bylo možné vytvořit jen hrubou mapu záření oblohy, neboť radioastronomické metody nabízely pouze poměrně malé rozlišovací schopnosti. Po zmíněném převratném objevu a potvrzení Velkého třesku tak mohla vzniknout primitivní mapa záření, které vykazovalo značnou homogenitu. 

Jenže to znamenalo problém: Světlo se šíří konečnou rychlostí a „protilehlé“ oblasti kosmu jsou natolik vzdálené, že žádná informace nemohla doletět z jedné strany na druhou. Jak tedy došlo k takové shodě teplot záření? Na tuto otázku odpověděl v roce 1981 Alan Guth, který přišel s myšlenkou vesmírné inflace. Zjednodušeně řečeno: Velmi krátce po svém vzniku se kosmos najednou prudce zvětšil. Vzdálené oblasti byly ve skutečnosti v kontaktu a inflace navíc pomohla vyhladit případné nehomogenity.

Měření v terénu

Nejednalo se ovšem o jediný zádrhel. Pokud by totiž bylo reliktní záření opravdu absolutně stejnorodé, kde by se potom vzaly drobné nehomogenity, které vedly ke vzniku galaxií? V době objevu nebylo možné s jistotou určit, zda je záření skutečně zcela homogenní, nebo jde o nepřesnost měření. Ukázalo se, že by bylo lepší měřit kosmické pozadí přímo z vesmíru, z oběžné dráhy Země. 

Proto v roce 1989 odstartovala sonda COBE neboli COsmic Background Explorer, s úhlovým rozlišením 7°: Její mise trvala čtyři roky a přinesla úchvatné obrázky odhalující drobné rozdíly v záření. Teplota kosmického pozadí byla určena na 2,7 K, což souhlasilo s teoretickými výpočty. Vědci však stále nebyli spokojeni. V roce 2001 zamířila do vesmíru další družice, WMAP neboli Wilkinson Microwave Anisotropy Probe, a svou předchůdkyni výrazně překonala. Měla úhlové rozlišení 0,3° a potvrdila vědecké teorie s ještě větší přesností. Výsledné obrázky navíc ukazovaly maloformátové fluktuace, které dobře odpovídaly rozložení hmoty. Poslední slovo měla zatím sonda Planck s úhlovým rozlišením 0,17° a desetkrát vyšší teplotní citlivostí než WMAP: Startovala v roce 2009 a poskytla nám neuvěřitelně přesnou mapu fluktuací. 

Záhadná temnota

V žádném případě však nejsme u konce. Výzkumy posledních let ukázaly, že známá hmota odpovídá jen několika procentům celkové hmoty ve vesmíru – zbytek tvoří tzv. temná hmota a temná energie. A o těch nevíme téměř nic. U první zmíněné dokážeme měřit gravitační působení a máme alespoň náznaky informací o její podstatě. O temné energii můžeme říct jen to, že odpovídá více než dvěma třetinám celkové kosmické materie. V roce 1998 Saul Perlmutter, Brian Schmidt a Adam Riese objevili, že expanze vesmíru nejen neustává, ale dokonce se zrychluje. Obecně se má za to, že na vině je právě temná energie. 

TIP: Po tajemstvích temné hmoty a temné energie ve vesmíru pátrá síť superpočítačů

Nejspíš budeme muset velmi dobře poznat minulost, abychom porozuměli přítomnosti a budoucnosti. Je naivní doufat, že bychom se někdy mohli přesunout zpět do dob Velkého třesku. Nezbývá tedy než i nadále vycházet ze současných pozorování – dokonalá znalost reliktního záření bude přitom pro další kroky k pochopení vesmíru nezbytná.

Být vikingský náčelník muselo být velice náročné, jak fyzicky, tak i psychicky. Starogermánští Seveřané, kteří na vrcholu své slávy šířili hrůzu na všech pobřežích Evropy, ale naštěstí měli dispozici četné hospody, v nichž mohli rozpustit obavy o svůj majetek, život a hlavně prestiž v pořádném množství piva.

Jednu takovou velkou vikingskou nálevnu nedávno objevili britští archeologové na Orknejských ostrovech u severního pobřeží Skotska. Podle expertů by to mohla být oblíbená putyka legendárního náčelníka Sigurda, který žil ve 12. století. Pro archeology je to vzrušující setkání legend a hmatatelných archeologických nálezů.

TIP: Skotské umělé ostrůvky jsou možná starší než Stonehenge

Objevená vikingská hospoda se nachází na ostrově Rousay, na lokalitě zvané Skaill, což je starý seveřanský výraz pro „hospodu“. Archeologové kvůli tomu měli už delší dobu podezření, že tam někde musela být významná putyka, kam chodili prestižní hosté. 13 metrů dlouhá budova s jednometrovými kamennými zdmi byla objevena pod statkem z moderní doby. Stála tam od zhruba 10. až 12. století, což je ve shodě s osudy náčelníka Sigurda. Orkneje se staly součástí říše Seveřanů v osmém století našeho letopočtu, na dlouhých 700 let. Poté je od dánského krále získalo Skotsko.

Po dlouhá desetiletí patřilo místo ukryté podél vyschlého jezera Groom Lake na jihu amerického státu Nevada k nejtajnějším a nejzáhadnějším místům světa, které navíc obestírala řada konspiračních teorií. Mezi ty nejpopulárnější patřilo, že se tam testuje UFO, dochází ke kontaktům s mimozemskými civilizacemi nebo že tam Američané natočili falešné video o přistání na Měsíci. Světlo do případu nevnášela ani americká vláda, která existenci místa až do roku 1994 vehementně popírala.

Teprve roku 2011 Američané existenci Oblasti 51 oficiálně přiznali a roku 2013 dokonce CIA dala nahlédnout i do svých archivů. Podle nich komplex existuje už od roku 1942 a sloužil především k vývoji a testování vojenských a špionážních letounů, například průzkumných letounů U-2, strategických průzkumných letounů SR-71 Blackbird nebo přepadových stealth bombardérů F-117 Nighthawk. Právě s posledně zmíněnými stroji souvisí i domnělá spojitost s UFO – aby zmátli sovětské špiony, vyrobili Američané mimo skutečná letadla také řadu maket, z nichž některé připomínaly létající talíře.

Recese, která odstartovala bouři

Do popředí zájmu široké veřejnosti se Oblast 51 opět dostala nedávno – skupina recesistů založila na Facebooku skupinu a s ní spojenou událost s názvem „Storm Area 51“ (Vletíme do oblasti 51). Lidový útok na vojenskou základnu byl naplánován na 20. září, přičemž o událost projevilo zájem okolo 2 milionů lidí. Vedle recesistů k účasti na „útoku“ vyzývaly i skupiny konspiračních teoretiků, ufologů, záhadologů a dalších podivínů, kterými se svět internetu jen hemží. To, co začalo jako obyčejný vtípek, si začalo žít vlastním životem.

Událost nenechala chladnou ani americkou administrativu. Mluvčí amerických vzdušných sil Laura McAndrewsová upozornila potenciální účastníky „útoku“, aby své rozhodnutí dobře zvážili. „Area 51 je tréninkový prostor vzdušných sil americké armády. Chtěli bychom každého odradit od toho, aby se zkoušel dostat do oblasti, kde trénujeme ozbrojené síly Spojených států amerických,“ prohlásila. Armáda je podle jejích slov neustále připravena ochraňovat Ameriku a její majetek.

TIP: Tajemství Oblasti číslo 51: Pitvali Američané mimozemšťany?

Na počátku srpna ovšem facebooková událost zmizela. Podle Mathewa Robertse, zakladatele skupiny Storm Area 51, ji odstranil sám Facebook s poukazem na blíže nespecifikované „porušení komunitních zásad.“ Nyní je ovšem událost zpět - podle mluvčí Facebooku šlo v případě jejího vymazání o „politováníhodnou chybu a nešťastný omyl.“ 

V tuto chvíli je těžké odhadovat, kolik lidí se v září v Nevadské poušti nakonec skutečně sejde. Podle Robertse by se v sousedství základny mohl uskutečnit velkolepý festival elektronické hudby.

Na danou otázku neexistuje jednoznačná odpověď: Jednak jsou naše pozorovací údaje z mnoha důvodů nekompletní a jednak je pojem „mlhovina“ v tomto ohledu doslova poněkud zamlžený. Pokud bychom se zajímali o největší známý objekt, který pravděpodobně tvoří převážně plyn, museli bychom zmínit EQ J221734.0+001701 – obrovskou koncentraci vodíku ve vzdálenosti 13 miliard světelných let. Jde zřejmě o protokupu galaxií z dávné minulosti s rozměry přesahujícími 200 milionů světelných roků. Objekt lze pozorovat v ultrafialové čáře vodíku Lyman α.

TIP: Fotogalerie: Nejkrásnější mlhoviny ve vesmíru

Největší známou „klasickou“ mlhovinu představuje oblast ionizovaného vodíku (H II oblast) s označením NGC 604, v galaxii M33 v Trojúhelníku. Navzdory obrovské vzdálenosti je pozorovatelná amatérskými dalekohledy a její rozměry se odhadují na 1 520 světelných let. V naší Galaxii je patrně největší Gumova mlhovina, velmi slabý rozpínající se zbytek po supernově: Na jižní obloze zabírá oblouk téměř 40° a jeho lineární rozměry se odhadují na 1 100 světelných roků. 

Natočení levé tváře modelu k umělci či později k hledáčku fotoaparátu má skutečně svůj důvod: Levá strana obličeje se totiž jeví atraktivnější. 

Ke zmíněnému závěru dospěli v roce 2012 Kelsey Blackburn a James Schirillo z Wake Forest University. V rámci svého výzkumu pořídili černobílé fotografie levé i pravé strany obličeje deseti mužů a žen. Snímky – jak originální, tak zrcadlově obrácené – poté předložili dobrovolníkům, kteří měli posoudit jejich atraktivitu. Estetické preference vědci zjišťovali nejen na základě slovního vyjádření, ale rovněž měřením velikosti zornice: Její rozšiřování totiž spolehlivě indikuje, že nám objekt připadá zajímavý. 

Podle očekávání se potvrdilo silné upřednostňování levostranných portrétů, nezávisle na tom, zda byly zrcadlově obrácené, či nikoliv. Zmíněná preference se přitom týkala obou pohlaví. „Výsledky naznačují, že levá tvář intenzivněji ukazuje emoce, a pozorovatelé ji tak považují za estetičtější,“ shrnují Blackburn a Schirillo. Podle nich studie navíc odpovídá hypotéze tzv. lateralizovaných emocí: Zjednodušeně řečeno, pravá mozková hemisféra, která ovládá výraz levé tváře, se víc zapojuje do zpracovávání pocitů. 

Pokusy o pochopení času byly (a jsou) po dlouhá staletí úkolem filozofů, přírodovědců i astronomů. Ti však nejprve museli prolomit nejrůznější božské mýty, které fenomén času ve starších kulturách obestíraly – do té doby nebylo mnoho prostoru na individuální otázky či pochybnosti. První konkrétnější představu o čase lidé získali pozorováním opakujících se přírodních jevů, především pravidelného pohybu nebeských těles. Přesnost chronometrie se pak stále zdokonalovala díky vývoji matematiky, astronomie nebo fyziky, ale i obchodu či bankovnictví.

Slunce, voda, oheň

Počátky měření času jsou spojeny s používáním relativně jednoduchých pomůcek a mechanismů, souhrnně označovaných jako elementární časoměrné přístroje. Prvním užívaným způsobem bylo pravděpodobně měření délky stínu svislého sloupu – gnómonu, což naznačují i dochované prameny z Číny, Egypta a Mezopotámie. Postupně se sluneční hodiny rozšířily i k dalším starověkým národům. Od Chaldejců se jejich znalost dostala do Řecka a odtud byla později převzata Římany. Znaly je i některé civilizace předkolumbovské Ameriky, např. Inkové.

Ve starověku užívané sluneční hodiny byly zpravidla konstruovány jako pevné. Teprve na sklonku středověku začaly být více užívány i přenosné sluneční hodiny. Renesance gnómoniky nastala v 15. až 18. století, kdy vzniklo bezpočet důmyslných přístrojů tohoto typu. 

Vedle slunečních hodin byly již ve starověku užívány také vodní hodiny. Znali je Egypťané, Číňané, Indové a další východní národy. Velkého rozšíření dosáhly v Řecku, kde jim říkali klepsydry. Kapalinové hodiny měly značnou nevýhodu – byly většinou schopné měřit čas pouze po dobu několika hodin. Jejich výhodou naopak byla nezávislost na slunečním svitu.

Ohňové hodiny měřily uplynulý čas délkou knotu odhořelé svíčky nebo doutnáku, případně množstvím spáleného oleje v lampě. Doutnákové hodiny někdy disponovaly zvukovou signalizací – k tomu se používaly například kuličky, které se z doutnáku uvolnily. Nejvíce byly rozšířeny v Číně, kde byly užívány již před třemi tisíci lety.

Posledním typem elementárních hodin jsou hodiny přesýpací. Jako náplň se v nich nejčastěji používal jemný písek, ale také drcený mramor, zrna zinkového a olověného prachu nebo jemně rozemleté vaječné skořápky. Přesýpací hodiny se uplatnily pouze pro měření kratších intervalů a jen zcela výjimečně byly sestrojovány pro několikahodinový chod. Nevynikaly přesností, výhodou však byla spolehlivost a možnost použití v kteroukoli denní i noční dobu.

Ozubený zlom

Nesmírně důležitým mezníkem ve vývoji chronometrie byl vynález mechanických hodin s ozubenými koly, krokovým mechanismem a oscilátorem, označovaných také jako kolečkové hodiny. Dnes je zřejmé, že první takové hodiny byly zhotoveny přibližně v polovině 13. století v západní Evropě. Nejstarší písemné zprávy dokumentují tato měřidla v anglickém Westminsteru a v Canterbury v letech 1288 a 1292. V průběhu následujících let se objevují další exempláře zejména v Itálii, Francii a Německu.

Jak takové hodiny fungují? Hlavní části hodinového mechanismu představují oscilátor a tzv. krokové ústrojí. Oscilátor je zařízení tvořící jádro hodin a je to vlastně mechanická soustava s určitou frekvencí kmitání. Má proto zásadní vliv na přesnost hodin. Krokový mechanismus pak při každém kyvu oscilátoru propouští jeden zub krokového kola a dodává tak oscilátoru energii. 

Nejstarší mechanický oscilátor je tzv. lihýř, který byl použit například i u Pražského orloje. K dalším významným oscilátorům patří setrvačka a kyvadlo, jehož zavedení přineslo značné zpřesnění chodu hodin. 

Použití kyvadla k řízení hodinového stroje navrhl filozof, astronom a fyzik Galileo Galilei (1564–1642). Svoji myšlenku však již nestihl zrealizovat. To učinil až nizozemský matematik a astronom Christian Huygens roku 1655.

Řízení hodin pomocí kyvadla je umožněno dokonale stálou zemskou přitažlivostí. Pokud je kyvadlo dlouhé jeden metr, zhoupne se z jedné strany na druhou za jednu sekundu. Na kyvadle je připevněno ozubené kolo, které se s každým zhoupnutím posune o jeden zub. Na něm je další kolo, posouvající vteřinovou ručičku a pomocí dalších převodů i minutovou a hodinovou ručičkou. O pohon se stará závaží odvíjející se z bubnu. Hlavní nevýhodou kyvadla je to, že je nelze použít u přenosných hodin, u nichž se proto dlouho udržel lihýř. 

Atomová přesnost 

Ve 20. století došlo k výraznému technickému rozvoji. Jedním z jeho výdobytků jsou atomové hodiny, o jejichž přesnosti si předchozí generace mohly nechat jen zdát. Jejich odchylka činí maximálně jednu sekundu za 150 milionů let. Atomové hodiny měří čas pomocí stabilní frekvence kmitání atomů plynného čpavku nebo cesia. První takové hodiny byly sestrojeny v USA v roce 1949. Jejich vynález znamenal skutečný zlom v dějinách měření a definice času – od roku 1967 je sekunda oficiálně popsána jako 9 192 631 770 kmitů atomů cesia. Pro svoji „nadčasovou“ přesnost se atomové hodiny využívají hlavně v hvězdárnách, laboratořích nebo vysokorychlostních letadlech. Nepostradatelná je také jejich funkce při kontrole jiných hodin. 

Dalším milníkem se staly elektronické hodiny řízené krystalem, obvykle označované jako „quartz“. Ty využívají tzv. piezoelektrického jevu, což je zjednodušeně řečeno schopnost krystalu generovat při deformaci elektrický proud určité frekvence, využitý pro řízení oscilátoru hodin. Nejznámějšími krystaly s touto vlastností jsou křemen a křišťál. Elektronické hodiny nejsou tak přesné jako atomové, přesto však přesností a dnes i lácí překonávají tradiční hodiny mechanické. Ty dnes existují již jen jako luxusní připomínka umu někdejších slavných hodinářů.

Jak vidno, od prostého pozorování vesmírných těles přes sluneční hodiny až do dnešních dnů urazila chronometrie nebývale dlouhou cestu. Nechme se proto překvapit, kam se měření času vydá za dalších pár desítek let.   

Lidstvo trpí pandemií obezity. Jeden ze čtyř Britů je dnes obézní, stejně jako dva z pěti Američanů. V Česku se obezita týká 71% můžu a téměř 57% žen. Léčba obezity je přitom stále svízelná. Často se používá bypas žaludku (vyřazení části tenkého střeva z procesu vstřebávání potravy), nebo tubulizace žaludku (chirurgické odstranění velkého zakřivení žaludku).

Jde o sice velmi účinné zákroky, které účinně snižují tělesnou hmotnost a zlepšují hladinu cukru v krvi, mohou ale být doprovázené nepříjemnými vedlejšími účinky, včetně zvracení, bolestí břicha nebo chronické nevolnosti.

Zeštíhlující hormony

Britští vědci a lékaři vyvinuli nový léčebný postup, který pomáhá obézním pacientům snižovat váhu bez nepříjemných vedlejších účinků. Tento postup je založený na injekci směsi tří vybraných hormonů, označované jako GOP. Novinka v léčbě obezity už má za sebou první test na malé skupině 61 diabetiků i pacientů ohrožených diabetem a srovnání s bypassem žaludku, dietou a placebem.

TIP: Nový trik pro léčbu obezity: Biochemická cigareta

Ukázalo se, že léčba hormonálními injekcemi GOP je výrazně účinnější než placebo a u sledovaného vzorku došlo ke snížení hmotnosti pacientů v průměru o 4,4 kilogramy za měsíc. Je to sice méně, než v případě bypasu žaludku (10,3 kilogramu) nebo nízkokalorické diety (8,3 kilogramu), léčbu injekcemi GOP ale neprovázely žádné vedlejší účinky.