Život každé hvězdy představuje permanentní boj. Na jedné straně ji gravitace neustále nutí ke smršťování. Pokud by působila pouze gravitace, všechna kosmická tělesa by se zhroutila do podoby hmotného bodu. A fyzikové by měli velkou radost: Pro hmotné body se totiž fyzikální rovnice řeší mnohem snáz než pro rozlehlé objekty.

Na straně druhé stojí vnitřní síly, přesněji řečeno gradient tlaku, který má v nitru hvězdy několik složek – hlavně tlak plynu a tlak záření. Tlak plynu je dán jeho stavovou rovnicí, tedy především hustotou a teplotou, tlak záření pak výkonem termojaderného reaktoru v nitru. Tlak záření je přitom ve sledované válce rozhodujícím faktorem, jenž určuje, kdo vyhraje konkrétní bitvu. Někdy jsou to vnitřní síly, jindy gravitace. Přes veškeré dílčí úspěchy vnitřních sil však nakonec zvítězí gravitace – i když se v některých případech jedná o vítězství Pyrrhovo. 

Chemická laboratoř v nitru

Na počátku života dostane hvězda od matečné mlhoviny do vínku vodík, trochu helia a nepatrné množství dalších prvků. V případě Slunce jsou těchto dalších prvků – tedy kovů, jak již víme – jen necelá 2 %. Protohvězda kontrahuje a mění se ve sférický objekt; teplota v nitru roste a poměrně záhy dosáhne hodnoty, kdy se zapálí dlouhodobě udržitelná termojaderná reakce – „spalování“ vodíku na helium. Hvězda se ocitá na hlavní posloupnosti Hertzsprungova-Russellova diagramu, kde také vydrží nejdéle: U málo hmotných stálic se jedná o desítky miliard let, u těch obřích o desítky milionů. 

V nitru Slunce se každou sekundu přemění 600 milionů tun vodíku na 595 milionů tun helia. Chybějících pět milionů tun látky vyzáří naše hvězda do okolního prostoru. Jakmile dojde vodík v jádru, jde o začátek konce dané stálice. Vodíkové hoření se přesune do okolní slupky, vyrábí se víc energie než předtím, tlak záření roste. Hvězda expanduje. Nafouknuté monstrum označují astronomové pojmem „červený obr“. V samotném nitru zůstává heliové jádro, které gravitačně kolabuje a ohřívá se. Jakmile teplota přesáhne sto milionů stupňů, helium se zapálí. Hvězda splaskne. Tlak záření způsobený hořením helia v jádru a současně vodíku ve slupce je vyšší než na hlavní posloupnosti, stálice je tedy rozměrnější než na hlavní posloupnosti. Stává se z ní oranžový obr. 

A historie se opakuje. Helium v jádru dochází, zapaluje se ve slupce, v jádru se ukládá uhlík, dusík a kyslík. Aktivní život hvězdy podobné Slunci zde končí. Hoření heliové slupky je nestabilní, obálkou stálice pronikají rázové vlny a rozfukují ji po okolí. Vzdálení pozorovatelé v tu chvíli studují planetární mlhovinu. Gravitační kolaps horkého uhlíko-dusíko-kyslíkového jádra je trvale zastaven tlakem plynu, který prošel elektronovou degenerací. Rodí se bílý trpaslík. 

Aktivní život hmotnějších hvězd však pokračuje, rozpínají se ještě víc a mění se v rudého nadobra. Zapalují se termojaderné reakce uhlíko-dusíko-kyslíkového popela. Vzniká křemík, neon a další prvky. Stálice připomíná gigantickou cibuli se střídajícími se slupkami aktivního a neaktivního materiálu. Život jde dál až… se v nitru objeví prvky skupiny železa.

Grandiózní finále

Železo se již nemůže dál termojaderně slučovat na těžší prvky samovolně. Aby mohly proběhnout složitější termojaderné reakce, musela by se dodat energie – a ta není v danou chvíli k dispozici. Gravitace podniká finální ofenzivu: Jádro naposledy kolabuje a vnější slupky jej s určitým zpožděním následují. Jádro už ovšem nemůže kolabovat dál, jednotlivé vrstvy do sebe narážejí jako do zdí. Vzniká mohutná rázová vlna, šíří se ven a velkou rychlostí vyvrhuje napadající vnější obálky. Jádro prochází neutronovou degenerací, při níž vzniká nepředstavitelné množství neutrin. Ta formují sekundární rázovou vlnu, která únik vnějších obálek urychlí. Jev probíhá rychleji, než čtete tento text – za necelou sekundu je vše rozhodnuto. Hvězda exploduje jako supernova. Gravitace sice zvítězila, ale nezískala mnoho. 

Konečně, výbuch představuje rezervoár energie nutné k fúzi těžších prvků. Vzniká při něm stříbro, zlato, platina i uran. Stálice však kvůli tomu musí zemřít a na jejím místě zbude přinejlepším pozůstatek jádra v podobě neutronové hvězdy. Od téměř bodového objektu (neutronové hvězdy mají v průměru kolem 20 km) se rozpínají trosky někdejší stálice a smísí se s mezihvězdnou látkou i s relikty jiných supernov. Supernovy tedy účinně obohacují mezihvězdný materiál o těžší prvky, a nově se rodící stálice jich tak mají od počátku k dispozici víc než jejich předchůdkyně. Těžší prvky se pak zachovají v jejich protoplanetárních discích, z nichž se zformují planety. A na těch už zlatokopové nebudou bez práce a červené krvinky bez železa!

Katastrofické důsledky

Zmíněný výbuch ovšem není pouze zdrojem základních stavebních kamenů života a šperkařství. Podstatná část energie se uvolní ve své nejčistší formě – v záření. A to ve velmi tvrdém záření, v rentgenové a gama-oblasti spektra. Blízká supernova by rozpustila ozonovou vrstvu v atmosféře naší planety a vystavila by život na Zemi přímému zhoubnému vlivu slunečního ultrafialového záření. Došlo by ke zvýšenému výskytu nádorových onemocnění kůže, ale především k přerušení potravního řetězce. Některé formy planktonu stojící na jeho samém počátku jsou totiž na UV záření obzvlášť choulostivé. Nezanedbatelnou část atmosférického kyslíku navíc produkuje zelený plankton – a i ten by byl brzy vyhuben, samozřejmě s katastrofickými důsledky.

Naštěstí se ukazuje, že by se podobná supernova musela nacházet méně než 25 světelných let (ly) od Země. Žádný kandidát však tak blízko neleží. Obří hvězdy jsou totiž velmi zářivé a pozorovatelné na velké vzdálenosti. Jejich statistika je tak na rozdíl například od červených trpaslíků v blízkém slunečním okolí zcela jistě kompletní. Jednoho z nejbližších kandidátů na supernovu představuje ve vzdálenosti 250 ly Spica – nejjasnější hvězda Panny. Ještě o něco dál – asi 600 ly – leží Betelgeuze, nejjasnější stálice Orionu, která již dokonce dospěla do pokročilého stadia rudého nadobra a může vybuchnout doslova každým dnem. Stala by se tak na několik týdnů nejjasnějším objektem nejenom hvězdného nebe – viděli bychom ji i ve dne, přičemž by se jasností zřejmě vyrovnala Měsíci v úplňku!

Ani technologická převaha a schopnost vyrábět tank v dostatečných počtech nemusí být podstatné, pokud je stroj konstrukčně nedotažený a poruchový, nebo systém armádního zabezpečení není schopen v boji poškozené obrněnce dostatečně rychle opravit a vrátit znovu na frontu.

Například během sovětské invaze do Polska v září 1939 nasadila Rudá armáda do boje 1 675 lehkých tanků T-26. Zatímco 15 kusů ztratila v boji, celých 302 jich zůstalo stát kvůli mechanickým poruchám. Stejnou zkušenost udělaly sovětské armády i v prvních měsících německé ofenzívy, například během gigantické tankové bitvy u Brodů. 

Nasaditelnost

Pokud se tedy zaměříme na situaci u Panzerwaffe během druhé poloviny roku 1943, zjistíme, že střední tank PzKpfw III byl bojeschopný v průměru ze 34 %, u PzKpfw IV už se jednalo o 49 %. I když se tato čísla zdají být relativně nízká, jedná se o hodnoty pro válečný stav v podstatě běžné. Typ PzKpfw V Panther byl schopný nasazení u 37 % strojů, PzKpfw VI Tiger u 36 % strojů.

U posledně jmenovaného je toto číslo sice druhé nejnižší, ale přesto překvapivě vysoké na to, o jak složitou konstrukci šlo. Jde přitom nejspíše o důsledek faktu, že v daném období a situaci měly osádky tigerů ještě relativně dostatek času na provádění veškeré potřebné průběžné údržby, která měla na provozuschopnost těchto obrněnců velký vliv. 

Sečteno a podtrženo 

Z výše popsaných parametrů nám tedy v celkovém hodnocení (v souladu s převažujícím odborným míněním posledních let) vychází jako nejefektivnější německý tank druhé světové války PzKpfw IV. Pokud jeho výsledek budeme brát jako 100% základ pro hodnocení ostatních strojů, při kombinaci všech statistik se v těsném závěsu umístí PzKpfw V Panther s výsledkem 97,3 %, následovaný středním tankem PzKpfw III s 93,9 % a překvapivě až na pomyslném posledním místě z hodnocené čtveřice zůstává těžký PzKpfw VI Tiger s 67,3 %.

TIP: Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě

Je třeba přiznat, že střední tank postarší konstrukce, jakým PzKpfw IV ve druhé polovině války bezesporu byl, neměl dostatečnou bojovou hodnotu na to, aby se mohl rovnocenně měřit s těžšími tanky Spojenců, a že vždy existovaly okrajové úkoly, ve kterých nezbývalo než nasadit výkonnější stroj. Zároveň je faktem, že řada německých tankových es dosáhla značného počtu svých „zářezů“ právě na technologicky pokročilé legendě PzKpfw VI Tiger, protože ten měl v době svého nasazení na východní frontě největší kvalitativní náskok nad technikou protivníka, kterou postrádaly všechny německé typy před ním i po něm. Na druhou stranu je ale třeba říci, že drtivou většinu bojových činností mohl PzKpfw IV bez potíží zastat a proti svým slavnějším souputníkům v podobě tigeru a pantheru měl navíc zásadní výhodu v podobě nízké ceny a jednoduchosti, díky čemuž jej zavedené výrobní linky mohly chrlit ve značných počtech. 

Vzpomeňme si na sci-fi snímek Total Recall, remake z roku 2012. Svět se po chemické válce rozdělil na dvě teritoria, jež odpovídají dnešní Austrálii a Evropě, přičemž lidé z Kolonie (Austrálie) cestují za prací do Spojené federace Británie gravitačním výtahem skrz střed Země. V centru planety se výtah vždy na chvíli zastaví a kabina se otočí, neboť se tam mění gravitace.

TIP: Postupimská brambora ukazuje rozdíly v zemské gravitaci

Co by se však stalo, kdyby cestující v tu chvíli opustili sedačky? Zažili by stav beztíže. Pocit tíže – složený efekt gravitační a odstředivé síly – totiž závisí na hmotnostech dvou těles a jejich vzájemné vzdálenosti. Kdekoliv na povrchu Země je rozhodující většina hmoty působící gravitačně v jednom směru, který nazýváme „dolů“. Avšak v centru planety panuje jiná situace, neboť Země je sféricky přibližně symetrická. V samotném gravitačním středu se tedy gravitační síly působící ze všech směrů vzájemně vyrovnávají, a člověk by tam tudíž pociťoval „tíhu“ na všechny strany, celkově by se však nacházel ve stavu beztíže.

V mnoha případech jsou dnešní živočichové, pokud jde o velikosti, jenom stínem svých předků. Platí to i pro nelétavé ptáky, tedy pro pštrosy a jejich příbuzné. V jedné jeskyni na Krymu nedávno objevili fosilní pozůstatky jedněch z největších ptáků, jací kdy chodily po Zemi. 

Tito nelétací ptáci, kteří dostali jméno Pachystruthio dmanisensis, žili asi před 1,5 až 2 miliony let, tedy v období pleistocénu. Museli být vskutku monumentální. Z jejich fosilií vyplývá, že vážili až půl tuny a tyčili se do výše nejméně 3,5 metru. Pachystruthio byl tím pádem téměř dvakrát větší než největší známý pták moa a třikrát větší, než největší žijící pták, kterým je pštros.

TIP: Je nově objevený šedesátitunový dinosaurus největším suchozemským tvorem?

Nejzvláštnější na nově objevených veleptácích je místo jejich nálezu. Odborníci si až doposud mysleli, že podobní ptáci žili v minulosti jen na jižní polokouli – moa na Novém Zélandu, aepyornisové na Madagaskaru a mihirungové v Austrálii. Teď se ale ukazuje, že rozšíření velkých nelétavých ptáků bylo zřejmě mnohem větší. Na Krymu zřejmě žili společně s našimi předky, kteří je mohli lovit pro maso, kosti i peří.

Sociálně-psychologický pojem „backfire effect“ se do češtiny překládá jako „konfirmační zkreslení“ či „efekt zpětného rázu“. Vyjadřuje přitom, že lidé mají sklon upřednostňovat zprávy a interpretace, jež konvenují jejich stávajícím názorům, a naopak ignorovat ty, které jsou s nimi v rozporu. Výsledkem tohoto zkreslení je chybné uvažování, přičemž se často vyskytuje u našich silně zakořeněných soudů a emočně zabarvených událostí.

Zmíněný efekt zkoumali například v roce 2006 psychologové Brendan Nyhan a Jason Reifler. V rámci svého experimentu dali dvěma skupinám lidí přečíst článek o tom, že Irák před invazí Američanů disponoval zbraněmi hromadného ničení (uvedené tvrzení se ukázalo jako falešné, nicméně posloužilo coby záminka k zahájení války). Skupina s konzervativními hodnotami, jež konflikt podporovala, byla o pravdivosti zprávy přesvědčena ve 34 % případů. U zbytku, s více levicovými hodnotami, se jednalo o 22 %. 

TIP: Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

Ihned poté dali výzkumníci všem přečíst jiný článek, jenž tvrzení uváděl na pravou míru – tedy že Irák žádné podobné zbraně neměl. U levicové skupiny následně klesla víra v pravdivost první zprávy na 13 %, protože se potvrdil její ideologický předpoklad. U konzervativců však konfrontace s fakty vyvolala odpor a přesvědčení o pravdivosti první zprávy naopak zesílilo na 64 %. Experiment tak doložil, že pokud naše hluboce zakořeněná víra čelí faktům, odmítneme je a svůj původní postoj ještě posílíme.

Pohyb těles ve Sluneční soustavě v první řadě určuje gravitační působení, a to převážně od Slunce. Vliv má ovšem i přitažlivost všech ostatních těles. V moderní době s přesným měřením se ukázalo, že při vysvětlení některých aspektů pohybů zejména menších objektů si s „pouhou“ gravitací nevystačíme. Bylo zapotřebí započítat i tzv. negravitační vliv – a Jarkovského efekt je jedním z nich.

TIP: Co je to Rocheova mez? Proč může být měsíc roztrhán gravitací?

Pozorujeme ho u rotujících těles s tepelnou setrvačností. Sluneční záření zahřívá jejich povrch, teplo se akumuluje, a jakmile objekt nastaví při rotaci hvězdě jinou část, prohřátá oblast zchladne uvolněním infračerveného záření. Zmíněné záření lze ovšem spojit se silou, i když malou, jež reaktivně ovlivňuje pohyb tělesa. Ve srovnání s gravitačním působením je Jarkovského efekt zanedbatelný, ale uplatňuje-li se dlouhodobě, mohou být jeho důsledky patrné. Vědci se domnívají, že hraje roli při migraci planetek Sluneční soustavou.

Kombinace elektromobilu napájeného ze solárních panelů zní téměř ideálně. Přesně to nabízí novinka pod označením Lightyear One. Elektromobil má ve střeše a přední kapotě integrované solární články. Ty mohou při ideálních podmínkách získat tolik energie, že jedna hodina na slunci znamená dojezd 12 km. Pokud tedy auto zaparkujete na osm hodin na slunném místě, získáte energii na trasu dlouhou téměř 100 kilometrů.

Lightyear One je klasický elektromobil, má v sobě vysoce kapacitní akumulátory, jež dodávají energii elektromotorům. Ty jsou čtyři - umístěné v kolech vozu. Výkon ani další očekávané parametry bohužel výrobce neupřesňuje. Víme ale, že z nuly na 100 km/h dokáže Lightyear One zrychlit během 10 sekund. Je tak zřejmé, že nejde o žádný supersport, ale spíše o vůz konstruovaný s důrazem na energetickou nenáročnost. Na jedno plné dobití zvládne urazit velmi sympatických 725 km, přičemž dobíjet lze elektromobil kromě solárních panelů i ze standardní zásuvky. Bez použití rychlonabíjení vystačí celonoční nabíjení na zhruba 350 km jízdy.

Zajímavý koncept bohužel není pro každého - finální cenu vozu výrobce stanovil na 149 000 euro, v přepočtu tedy cca 3,7 milionu korun. K dispozici by měl být Lightyear One během roku 2021 - aktuálně výrobce přijímá první předobjednávky se sníženou cenou 119 000 euro.

Jedním z největších symbolů zrady se stalo hnutí Vlajka, spojené s ostudnými útoky proti židovským spoluobčanům, špiněním vlasteneckého odboje a udavačstvím. Z původně krajně pravicového studentského spolku se v období druhé republiky stala ilegální organizace, do jejíhož vedení se dostali Jan Rys-Rozsévač, Josef Burda, Jindřich Thun-Hohenstein, Otakar Polívka a další extrémisté.

Před válkou a během ní

Ještě před příchodem Němců začali vlajkaři vytvářet bojůvky, které napadaly židovské obchody, a dokonce připravovaly pumové atentáty proti židovským firmám a synagogám. Po příchodu nacistů vlajkaři udávali Židy odmítající nosit žlutou hvězdu i demokraticky smýšlející spoluobčany. Zorganizovali pogrom proti Židům v Příbrami a poškodili synagogu v Dobříši.

Leitmotivem jejich spolupráce s okupanty byla snaha nahradit členy protektorátní vlády vlastními funkcionáři. Pod vedením ing. Oldřicha Jenáčka dokonce vybudovali vlastní výzvědnou síť, přímo napojenou na ústřednu gestapa. Kromě toho postavili polovojenské Svatoplukovy gardy, odborovou ústřednu Česká pracovní fronta, Svaz žen i Mládež Vlajky.

Vzhledem k silnému odporu obyvatelstva však nezískali širokou členskou základnu, v jejíž vybudování doufali a okupační moc je přestala považovat za perspektivní partnery. Posledním zoufalým pokusem o změnu poměrů se 7. srpna 1940 stal útok stovek vlajkařů proti sídlu Národního souručenství v pražské Dušní ulici. Budovu sice nakrátko obsadili, po několika hodinách je však vystrnadila policie a jejich vůdce pozatýkala. 

TIP: Úřadovny gestapa v protektorátu: Obávanou „Pečkárnou“ prošel i Alois Eliáš

Postupně nastal úpadek hnutí, a když se jeho vedení dostalo do sílících sporů s Němci, byla jeho činnost roku 1943 zakázána. Národní soud odsoudil vůdce vlajkařů Ryse, jeho zástupce Burdu a velitele paramilitárních Svatoplukových gard Jaroslava Čermáka  27. června 1946 k trestu smrti. Podle stanovených pravidel byl vykonán ještě téhož dne. 

Laudanum, desetiprocentní roztok opia v alkoholu, má hnědavou barvu a výrazně hořkou chuť. Obsahuje téměř všechny zásadní opiové alkaloidy, včetně kodeinu a morfinu, což z něj činí silné narkotikum. Název vychází z latinského slovesa laudare (chválit) a připisuje se již Paracelsovi, který je pokládal za svou tajnou zbraň proti bolesti. 

V 19. století se laudanum dalo pořídit bez lékařského předpisu i v obchodě se smíšeným zbožím. Sloužilo prakticky jako všelék pro pacienty rozmanitého věku, pohlaví a třídní příslušnosti, užívalo se samostatně nebo jako součást patentních medicín. Zvláště vděčnou cílovou skupinu našlo v krásnější polovině lidstva, které zpříjemnilo menstruační cyklus nebo třeba jen mírné výkyvy nálady. Chůvy je po kapkách podávaly dětem, aby se jim lépe usínalo. 

Dědictví romantismu

Příjemné vedlejší účinky laudana sváděly k rekreačnímu užívání. Jeho kouzlu podlehli velcí romantici, včetně Byrona, Shelleyho, Keatse a Colleridge. Byronova dcera, geniální matematička lady Ada Lovelaceová, si vypěstovala návyk na laudanum poté, co jí ho lékaři předepsali na astma. V jejich šlépějích pak kráčeli slavní umělci viktoriánské éry jako Charles Dickens, Bram Stoker, Elizabeth Barret Browningová, Elizabeth Gaskelová nebo malíř Dante Gabriel Rossetti. Manželka posledně jmenovaného a múza prerafaelitů Elizabeth Siddalová na předávkování laudanem zemřela.

TIP: Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna

Neblahé následky drogové závislosti si odborná veřejnost začínala uvědomovat teprve na sklonku 19. století. Zákon o farmacii z roku 1868 omezil dostupnost opiátů na licencované lékárny. To už pomalu, ale jistě začínal laudanu šlapat na paty kokain, později heroin. Obě drogy se paradoxně nejprve užívaly jako neškodná náhražka odstraňující závislost na morfinu. K úplnému zákazu omamných látek v Británii došlo až roku 1920, tinktura opia se u některých diagnóz čistě z medicínských důvodů aplikuje dodnes. 

Vulkanologové to při výzkumu sopek nemají lehké. Když se pohybují poblíž lávy, kde panují teploty kolem 1000 °C, tak je pochopitelné, že mají poněkud jiné nároky na oblečení, než je v terénním výzkumu běžné. Přesto ale i vulkanologové chtějí, aby jejich oblečení bylo moderní, funkční, pohodlné a pokud možno i elegantní na pohled.

Pokud jde o technické parametry, vulkanologové požadují, aby jejich obleky pro práci na sopce byly odolné vůči plamenům, také vůči odření. Rovněž potřebují spoustu kapes, na poznámkové bloky, tužky, chytré telefony a další zařízení, a v neposlední řadě na vzorky, jakož i spony na zavěšení helmy, kladiv a dalšího vybavení. Důležité je i to, aby vulkanolog byl v ochranném obleku dostatečně pohyblivý. To by mohlo být otázkou života a smrti.

TIP: FLAIM Trainer: Hasiči trénují boj proti ohni ve virtuální realitě

Američtí vědci a studenti nedávno vyvinuli nový typ obleků pro vulkanology, které všechny uvedené požadavky splňují. Jejich odolnost vůči horku a mechanickému poškození zajišťuje vpletení kevlarových vláken. Nové obleky jsou vzdušné, umožňují vulkanologovi dobrou pohyblivost a také nevypadají úplně špatně. V současnosti už mají za sebou terénní testy v Coloradu, při nichž se prý osvědčily více než dobře.