Každoroční Zpráva o světovém štěstí (World Happiness Report) se pomocí šestice kritérií snaží objektivizovat pojem štěstí. Autoři srovnávali 156 zemí z celého světa podle hrubého domácího produktu na hlavu, sociální podpory, délky života ve zdraví, svobody volby v životě, štědrosti (měřenou skrze dary na charitu) a pociťování korupce na úřadech a v byznysu.

Recept na národní štěstí

Nejšťastnější zemí je z tohoto pohledu (stejně jako v loňském roce) Finsko. Nejde o žádné velké překvapení – Finsko a ostatní severské země se v žebříčku WHR umisťuje na předních místech pravidelně. V TOP10 jsou vedle Finska ještě Dánsko (2.), Norsko (3.), Island (4.) a Švédsko (7.). Seveřany pak doplňují Nizozemci (5.), Švýcaři (6.), Novozélanďané (8.), Kanaďani (9.) a Rakušané (10.).

Česká republika se letos umístila na lichotivém 20. místě, těsně za USA. Proti loňskému roku jde o polepšení o jedno místo, ještě v roce 2013 přitom byla Česká republika vyhodnocena jako 39. nejšťastnější země světa.

Z našich nebližších sousedů si lépe než Češi vedou již zmínění Rakušané a také Němci (17.). Slovákům patří aktuální 38. příčka, Polsko je na tom ještě o dvě místa hůře. Naopak nejhůře jsou na tom obyvatelé Jižního Súdánu, Středoafrické republiky, Afghánistánu, Tanzanie a Rwandy.

Zajímavý je také pohled na největší změny v hodnocení, kterým v negativním smyslu nepřekvapivě vévodí země zmítané válkou a politickou a ekonomickou krizí. Nejhůře z tohoto pohledu dopadla Venezuela a Sýrie. Venezuela byla v roce 2013 hodnocena jako 20. nejšťastnější země světa, v aktuálním žebříčku jí ale patří až 108. místo. Největší pozitivní skok v hodnocení naopak předvedl západoafrický Benin, Nikaragua a Bulharsko. Výrazně si také polepšilo Slovensko, které se během šesti let posunulo z 46. místa na aktuální 38. pozici.

Na novozélandském Severním ostrově se nachází horké písečné duny a jen několik stovek kilometrů jižněji, v národním parku Mount Cook, už po století hloubí ostrá údolí majestátní ledovce. Tři hlavní ostrovy Nového Zélandu – Severní, Jižní a Stewartův – jsou domovem podivných tvorů živočišné říše. Absence přirozených predátorů evolučně připoutala mnohé ptáky k zemi – křídla prostě nepotřebují. Příkladem za všechny je nelétavý a téměř slepý pták kivi (Apteryx), který se stal národním symbolem a zároveň jakýmsi synonymem slova „Novozélanďan“.

Je však nutné smutně konstatovat, že žádný ráj netrvá věčně. Zavlečení predátoři, kterými jsou hlavně vačice a krysy, likvidují unikátní ekosystém astronomickou rychlostí. Zbývá se jen modlit, aby uspělo co nejvíce ochranářských projektů organizovaných všudypřítomným Oddělením ochrany životního prostředí (DOC).

Žluté oči Oamaru

Po Novém Zélandu jsme cestovali tři měsíce, přešli ho shora dolů a zase zpět. Z plejády zajímavostí, které jsme cestou poznali, se v dalším povídání zaměřím na východní část Jižního ostrova.

Zatímco na drsném západním pobřeží zuřila vichřice a vytrvale pršelo, po přechodu přes průsmyk Haast v jižní části Alp se situace lepší. Do malého městečka Oamaru, známého především pozorováním tučňáků, dorážíme až navečer, stíháme však ještě navštívit malou pozorovatelnu tučňáků postavenou u pláže Bushy Beach. Svahu nad ní dominuje porost novozélandského lnu, ideálního pro úkryt hnízd nejvzácnějších tučňáků na světě – tučňáků žlutookých (Megadyptes antipodes) – charakteristických právě žlutým zbarvením okolo očí. Celosvětová populace čítá jen pár tisíc kusů a my se těšíme, že je uvidíme na živo.

Denní harmonogram tohoto mořského ptáka však pozorování příliš nefandí. Na lov do hlubin oceánu se vydává v brzkých ranních hodinách, ještě před východem slunce, zpět se vrací až za soumraku.

V záři červené lucerny

Z moře se nemotorně a trochu směšně kolébá první exemplář tučňáka žlutookého. Je tak daleko, že nám ho musí ukázat zkušený rančer, který má pozorovatelnu na starosti. Podobná scénka se opakuje asi třikrát. Je třeba dodat, že rančer je tučňákům úplně oddaný, donesl z domu i zásobu dalekohledů pro nás, zvědavce. Dávám se s ním do řeči a na moji otázku, zda je ochrana tučňáků jeho práce nebo hobby, odpovídá: „Hobby? Já bych to nazval spíš posedlostí.“ S manželkou si slíbili, že už doma žádného tučňáka chovat nebudou, ale dnes už vylovil z blízkého přístavu jedno mládě pokryté olejem. Tak to chodí, když jste něčemu skutečně oddaní. I když jsme vzácné ptáky viděli jen z dálky, odcházíme s dobrým pocitem a rádi při odchodu přispíváme do kasičky na údržbu pozorovatelny.

Další den je pro nás ale velkým zklamáním. Druhá pozorovatelna, která se nachází v přístavu, je až příliš turistická. Odtud je možné sledovat tučňáky nejmenší (Eudyptula minor) vylézající na břeh. Jenže na místě, kde se tučňáci večer dostávají z moře, stojí půlkruhovité pódium a dokonce i kamenitý břeh je zpevněn betonem. Když se setmí, červené světlo, které tučňákům nevadí, protože ho nevidí, osvětluje pobřeží a diváci mohou nahlédnout do nočního života těchto ptáků. My si ale takto „wildlife“ opravdu nepředstavujeme. V trochu pokleslé náladě se procházíme ulicemi. Zajímavé je, že každá z nich má své konkrétní určení. Právě jsme v ulici, kde vyrábějí sochy a na památku si kupujeme list kapradí vytesaný v pískovci. S trochu lepší náladou a těžším batohem se vydáváme směrem na jih.

Lachtan, kormoráni a racci

Svítá a my se přesouváme k Shag Point. Tohle místo sice není popsané v žádném průvodci, ale podle názvu zde očekáváme výskyt kormoránů (shag anglicky znamená koromorán). Po průjezdu nezajímavou vesničkou vysedáme z auta u rozeklaného pobřeží. Na břehu se v mizejících paprscích posledního slunce bezstarostně vyhřívá lachtan. Jen co nám ukáže svůj chrup, spokojeně pokračujeme v průzkumu pláže. Brzy doopravdy narážíme na hnízdiště kormoránů a hodnou chvíli pozorujeme, jak vylétají na lov. Tito úžasní ptáci se dokáží za potravou, kterou jsou hlavně ryby, úhoři a malí mořští hadi, ponořit do hloubky těžko uvěřitelných 45 metrů.

Kousek dál sledujeme akt páření mořských racků. Ti jsou sice v přímořských oblastech všudypřítomní, ale mně nikdy nezevšední. Zkoušejí různé akrobatické polohy, vajíčko v nedalekém hnízdě napovídá, že vědí jak na to. Jsme tu téměř sami, obklopeni nádhernou přírodou a oceánem nemilosrdně bičujícím pobřežní skály.

Pozůstatek obřích hrátek

Celá oblast Otago, kde se nyní nacházíme, je jednoduše kouzelná. Na rozlehlých loukách se pasou nevelká stáda ovcí merino, jejichž vlna je ceněným materiálem pro výrobu outdoorového oblečení. Právě začalo léto a všude kvetou různobarevné lupiny. Kvůli jejich focení se nám jízda trochu protahuje… V podvečer s úžasem pozorujeme naše staré známé – tučňáky žlutooké – nedaleko majáku v Moeraki, jak se vracejí do hnízd. Zdá se, že je jim naše přítomnost lhostejná a my se až do setmění oddáváme této pastvě pro oči i duši. Tučňák občas zastaví a vydává krátké tlumené zvuky. Jindy zase roztáhne křídla a ve větru si je suší.

Opojeni nečekaným zážitkem dnes stíháme ještě jednu novozélandskou zajímavost – Moeraki Boulders. Obrovské balvany ležící v písku na pláži Koekohe Beach se v celé kráse odhalí jen během odlivu. Z dálky se zdá, jako by tady obři hráli kuličky a zapomněli je uklidit. Některé z téměř dokonale kulovitých balvanů mají v průměru až dva metry. Pár z nich už podlehlo erozi, ale ve vyvýšeném jílovitém břehu čekají na odhalení další a další.

Temné zlato Nugget Pointu

Přesouváme se scénickou pobřežní cestou na jih. Na Zélandu je vlastně každá cesta scénická. Město Dunedin, známé jednou z nejfotografovanějších budov jižní polokoule (místní nádraží), s klidným svědomím míjíme. S lítostí však zjišťujeme, že hnízdiště největších mořských ptáků, albatrosů královských (Diomedea epomophora), nacházející se na špičce poloostrova Otago, je kvůli jejich páření zavřené. Sázíme tedy na jistotu – přírodní útvary nikam netečou a nikdy se nepáří.

Jedním z nich je nedaleké skalní seskupení zvané Nugget Point, kde je z majáku nad oceánem možno sledovat, jak se mohutné vlny lámou o obrovské skály trčící z moře. V teplých paprscích zapadajícího slunce se údajně lesknou jako zlaté nugety, odtud pochází jejich pojmenování. Potvrdit to bohužel nemůžeme, nám cestu k slunci zahalil dramatický mrak a co chvíli začne pršet.

Dobře maskovaný lvoun

Na Nugget Point zkoušíme fotografické štěstí opět následující ráno, ale podmínky nám znovu nepřejí a slunce zůstává částečně ukryté za mraky. Musíme pokračovat dál. Pobřežím odtud vedou prašné cesty, na kterých se vyhýbáme migrujícím stádům ovcí a krav. Na pláži v Cannibal Bay marně vyhlížíme lvouny (lachtan hřivnatý, Otaria flavescens), kteří by se tu měli vyhřívat po nočním lovu. Nakonec o jednoho skoro zakopneme. Leží nehybně napůl zahrabaný v písku a na první pohled vypadá jako vyplaveným kmen stromu.

Opatrně chodíme kolem té hromady tuku obalené v kůži. Občas hrábne ploutví a nahrne si písek na hřbet, aby se nepřehřál na slunci, které mezitím vysvitlo. Je skutečně obrovský, dospělí samci můžou vážit až 350 kilo. Dopřejeme mu prostor na zasloužený odpočinek a zbytečně ho nerušíme. Za chvíli jsme opět na cestě.

Novozélandský „pštros“

S naším postupem na jih se krajina mění. Mezi Kaka Point a Fortrose, v oblasti zvané Catlins, se rozprostírá porost původních lesů. V minulosti se tady intenzivně těžilo dřevo, ale dnes je celé území chráněné. Konečně vystupujeme z auta a vydáváme se na delší procházku nádherným lesem. Nevelká cedule nás informuje, že zde ještě před dvěma stoletími žil obrovský, pštrosu podobný pták moa (Megalapteryx didinus), který dorůstal až do výšky až tří a půl metru. Pro přistěhovalce byl ale lehko dostupným zdrojem masa, a v současnosti je považován za vyhubeného. Hustý les je plný života, roste tu spousta druhů kapradí, mechu, stromy rymu a rata a další nám neznámé keře. Za hodinu zjišťujeme, že jsme zabloudili, ale díky kompasu nacházíme cestu zpět.

Tučňák u lesa z kamene

Posílení studeným obědem se přesouváme až do zátoky Porpoise Bay a odtud do kempu v Curio Bay. Obě místa jsou pro nás zajímavá – Porpoise Bay je domovem asi dvaceti exemplářů nejmenších delfínů světa, delfínů Hectorových (také plískavice novozélandská, Cephalorhynchus hectori). My je však ze břehu marně vyhlížíme. Zato Curio Bay má pro nás připravených pár překvapení. Už při vstupu do kempu si všímáme dopravního značení jaké u nás nenajdeme – Pozor lvouni na cestě! – i s obrázkem. Zdá se mi to přehnané, vždyť jsme dost daleko od moře.

Stavíme stan v jedné z kojí vyhrazených vysokým porostem novozélandského lnu a vaříme v nedaleké kuchyňce provizorní večeři. Když se s rukama plnýma teplého jídla vracíme k autu, vchod do naší kóje stráží lvouní samička! Je skutečně nádherná a než se rozvážnými kroko-skoky odhodlá pokračovat v cestě, stihneme ji vyfotit.

TIP: Novozélandský Fiordland: Upršený osmý div světa

Nedaleko kempu se nachází přírodní zajímavost světového formátu, kterou v podvečer zkoumáme. Za odlivu totiž moře odhalí 180 milionů starý zkamenělý les, z plošiny nad ním je možné jasně rozpoznat jednotlivé kmeny. Moje přelétavá pozornost však po chvíli zachytí tučňáka žlutookého, vylézajícího z moře po celodenní lovu, a už se věnuju focení. Na to, že jich žije jen pár tisíc, jsme jich za necelý týden viděli nějak příliš. Ne, že bychom si stěžovali…

Kanabidiol, čili CBD je druhou nejvýznamnější látkou z okruhu kanabinoidů konopí, hned po známějším THC (tetrahydrokanabinol). Je také mírně psychoaktivní, i když jiným způsobem, než THC. V poslední době se také ukazuje, že kanabidiol má velmi zajímavé farmaceutické účinky. Je prospěšný při léčbě epilepsie a celé řady poruch a poškození mozku, stejně jako při různých otravách nebo neurodegenerativních onemocněních.

Australští odborníci nedávno zjistili, že CBD je překvapivě účinný jako prostředek proti odolným bakteriím. Zabíjí celou řadu patogenních bakterií, včetně obávaných multirezistentních kmenů, jako je zlatý stafylokok MRSA. Tato látka je ve skutečnosti účinná zcela srovnatelně, jako některá běžně používaná antibiotika.

TIP: Nečekané léčivé účinky konopí: Pomáhá srůstat kostem

Vědci a lékaři se teď mohou pustit do vývoje nových léčebných postupů proti rezistentním infekcím, které budou založené právě na použití kanabidiolu. Jak už víme, CBD má výrazné protizánětlivé účinky. Ve spojení s antimikrobiálním působením by se tato látka mohla stát významným lékem pro závažné bakteriální infekce. A právě po takových je dnes velká poptávka.

Společnost SpaceX Elona Muska může slavit další významný úspěch. Ostře sledovaná nosná raketa Falcon Heavy, která je momentálně nejsilnější raketou světa, podnikla třetí úspěšný start. Tentokrát to bylo poprvé v noci, když raketa vzlétla v půl třetí místního času ze startovací rampy Launch Pad 39A Vesmírného střediska Johna F. Kennedyho na floridském mysu Canaveral.

Raketa Falcon Heavy vzlétla na misi STP-2, která je součástí kosmického programu amerického letectva Space Test Program. Dvě boční rakety prvního stupně se vzápětí úspěšně vrátily na přistávací plošiny v blízkosti místa startu na mysu Canaveral. Prostřední nosná raketa bohužel těsně minula svůj cíl, dronovou loď s přistávací plošinou „Of Course I Still Love You“, která se nacházela v Atlantickém oceánu, stovky kilometrů od pobřeží Floridy. Pro SpaceX to nebylo překvapení a v tomto případě víceméně počítali s nezdarem, protože se nosná raketa pohybovala vyšší rychlostí než obvykle. Naopak velikým úspěchem je první zachycení krytu nosné rakety speciální lodí.

Obtížný start se povedl

Obzvláště technicky komplikovaný let rakety Falcon Heavy, který stál Pentagon asi 165 milionů dolarů (asi 3 miliardy 700 milionů Kč), ale jinak skončil naprostým úspěchem. Raketa vynesla 24 satelitů na celkem tři různé zamýšlené oběžné dráhy, což vyžadovalo náročné manévrování druhého stupně.

TIP: Úspěch na tisíc procent: SpaceX slaví první komerční let rakety Falcon Heavy

Součástí mise STP-2 jsou například kosmická loď DSX, která bude zkoumat vliv kosmického záření na přístroje a materiály, satelit Orbital Test Bed (OTB) s unikátním experimentem Deep Space Atomic Clock, který testuje použití ultrapřesných hodin pro rádiovou navigaci ve vesmíru. Falcon Heavy vynesla i šestici malých satelitů programu COSMIC-2 pro výzkum atmosféry a kosmického počasí, solární plachetnici LighSail 2, která bude brázdit oběžnou dráhu Země ve výšce 720 kilometrů, a také demonstrační satelit GPIM, který otestuje použití nového chemického paliva pro kosmické lety.

V malajském zábavním parku Escape roste nejdelší tobogán na světě. Rekordní atrakce má první návštěvníky přivítat již v srpnu. Se svou délkou 1 140 metrů a 70metrovým převýšením překonává nový tobogán dosavadní primát skluzavky z New Jersey o více než 500 metrů.

Podle ředitele zábavního parku Sim Choo Khenga je aktuálně dokončeno zhruba 80 % tobogánu a usilovně se pracuje na jeho dokončení v srpnovém termínu. Součástí nové atrakce má být i 400 metrů dlouhá třicetimístná lanovka, která návštěvníky dopraví k vrcholu tobogánu. Vedle délky nové skluzavky je unikátní i prostředí – tobogán totiž prochází atraktivní částí malajské džungle.

Doby ledové zanechávají na naší planetě stopy, které vytrvají po tisíce let. Vědci teď jednu takovou stopu objevili u pobřeží USA. A není právě malá. Jde o masivní jezero sladké vody, které se nalézá pod hladinou Atlantiku, u východního pobřeží Spojených států.

Sladké jezero pod hladinou oceánu

Jde o ohromnou spoustu sladké vody, která se táhne v délce přinejmenším 350 kilometrů. Podobná podmořská jezera vědci znali již z dřívějška. Neměli ale úplnou představu, jak velké tyto masy sladké vody mohou být. Zmíněné jezero se táhne od pobřeží státu Delaware na sever, až po pobřeží Massachusetts, a možná i dál. Od pobřeží přitom dosahuje místy až do vzdálenosti 120 kilometrů.

TIP: Divy moře: U pobřeží Severní Karolíny se zjevil nový ostrov

Podmořské jezero sladké vody začíná v hloubce kolem 183 metrů, a místy zasahuje do hloubek cca 3 660 metrů pod hladinou Atlantiku. Odborníci odhadují, že obsahuje tolik sladké vody, jako pozemní jezero o rozloze přes 40 tisíc kilometrů čtverečních. V takovém případě by šlo o 6. největší sladkovodní jezero světa, v pořadí za severoamerickým Michiganským jezerem. Objevené jezero vzniklo zřejmě na sklonku nejmladší doby ledové, před 20-15 tisíci lety, když roztával ledový příkrov severní Ameriky.

V červnu roku 1936, na farmě Bocksten, poblíž švédského přístavního města Varberg, vedl Thure Johansson koně při vláčení rašeliniště. Brána se zadrhla a chlapec zahlédl kosti zamotané v textilu. Přivolal svého otce, který pracoval nedaleko. Spatřili lebku částečně ještě pokrytou kůží s polodlouhými kudrnatými vlasy.

Lebka byla v natolik dobrém stavu, až se nálezci domnívali, že vidí oběť nedávného zločinu a přivolali policii a místního doktora. Ti odkryli kostru osoby ležící obličejem dolů. Srdce měla probodnuté dubovým kůlem, další březový kůl trčel uprostřed zad, třetí prošel tělem vedle kosti pánevní a čtvrtý jen poškodil šatstvo. Brzy se však ukázalo, že tělo je mnohem starší a nepřísluší již do působnosti policie. Nic nebránilo normálnímu pohřbu a místní vikář stanovil termín na příští neděli. Doktor se o nálezu zmínil také řediteli muzea ve Varbergu, Albertu Sandklefovi, který přispěchal na místo a podle oblečení mrtvého usoudil, že se jedná o osobu ze středověku. Urychleně přizval vědce ze Stockholmu, kteří všechny nalezené artefakty velmi bedlivě prozkoumali. 

Staletí stará kostra

Nalezený muž, pravák, o výšce 170–175 cm měl nepříliš svalnatou postavu se začínajícím bříškem). Badatelé odhadují věk podle stavu zubů a kostí v rozmezí 25-40 let, přičemž nejpravděpodobnější je 35 let. Profesor Claes Lauritzen došel po rekonstrukci lebky k závěru, že muž byl zabit třemi ranami tupým předmětem do hlavy. Podle jiné teorie je však možné, že poškození hlavy nastalo dodatečně až v bažině. Stále zůstává otázkou, jak muž skutečně zemřel. Vědci se domnívají, že muž zemřel asi v rozmezí let 1350–1370, ale jistí si být nemůžou, protože přesné datování není možné.

Kvalita a střih oděvu ukazuje na několik možných povolání muže. Zvláště zajímavá je totiž jeho kápě, která naznačuje že by se nemuselo jednat o bezvýznamného nebo nemajetného muže. Polodlouhé vlasy tuto teorii také podporují. Podle jedné z teorií by to mohl být výběrčí daní či jiný úředník nebo verbíř do armády. Stejný typ kápě byl též používán v církevním prostředí. Podle jednoho výzkumu, kápě a znak na pochvě nože odpovídají příslušnosti k řádu Ordo Sancti Spiritus (řád Sv. Ducha).

TIP: Polští archeologové objevili středověké upírské pohřebiště

Vynořila se také místní pověst o identitě muže. Starý farmář si vzpomněl na legendu z dětství, která vyprávěla o náhončím do armády (verbíři) zabitém místními rolníky. Aby v noci nevstal z hrobu a nestrašil, byl proklán kůly. Vyprávění se však nepodařilo ověřit.  

Jedinečný nález

Pobyt v močále však neměl pouze samá negativa. Díky němu je Bockstenský nález unikátní zejména nezvykle dobře zachovanými kosterními pozůstatky a vlněnými, koženými či dřevěnými artefakty, ze kterých mohou historici zjistit cenné informace o životě v jižním Švédsku dané doby. Ne náhodou je tedy hýčkaným exponátem muzea ve Varbergu, kde kromě dochovaného nálezu vystavili i zdařilou rekonstrukci muže z Bockstenské bažiny a to včetně takových detailů, jako je jeho obličej. Pokud snad budete mít cestu do Švédska, můžete se setkat s historií doslova tváří v tvář.

Málo známému Kyrgyzstánu se někdy pro jeho nádherné přírodní scenérie přezdívá „Švýcarsko Střední Asie“. Hory tam uvidíte téměř všude, a zasněžené pahorky vás budou stále hypnotizovat dokonce i v největším městě země, Biškeku. 

Nejkouzelnější přírodní lákadlo ovšem představuje ledovcové jezero Issyk-kul, rozkládající se asi tři hodiny cesty autem na východ od zmíněné milionové metropole. Nejen její blízkost, ale zejména „přímořská“ atmosféra a nespočet zajímavostí z něj činí místo, které byste rozhodně neměli při putování po Střední Asii vynechat. 

Cvičiště ponorek

Už jen fakta týkající se vodního rezervoáru jsou fascinující: Zabírá plochu 6 236 km², na šířku měří 60 km a na délku neuvěřitelných 178 km. Napájí ho 118 malých říček a pramenů a s maximální hloubkou 668 m patří ke světovým rekordmanům. I proto se tam během sovětské éry, ale i po jejím skončení vyvíjel podmořský program a v místě trénovaly posádky ponorek. Dodnes tak některé části „teplého jezera“, jak zní překlad jeho názvu z kyrgyzštiny, zůstávají pro veřejnost nepřístupné. 

Ze severu i jihu obklopují unikátní přírodní poklad hory, a jelikož se vodní plocha rozkládá v nadmořské výšce kolem 1 600 m, čeká vás v okolí příjemný, místy chladný vzduch. Není bez zajímavosti, že z velkých ledovcových jezer celé planety leží výš jen jihoamerická Titicaca. 

Bábušky, kumys i Lenin 

První kontakt s jezerem nabízí malé zaprášené město Balykčy, ležící v místě, kde se rozdělují trasy vedoucí kolem vodní hladiny. První z nich se vine méně známým jižním pobřežím, kde se nachází jen hrstka vesnic či městeček. Druhá, podstatně známější a vytíženější, lemuje severní břeh. 

Balykčy představuje zcela typické kyrgyzské město, kde se zastavil čas v éře Sovětského svazu. Přibyly sice obchody, reklamy či prodejny mobilních telefonů, ale jinak spatříte stejné výjevy, jaké by se vám nabídly před třiceti lety: Bábušky stále prodávají zeleninu nebo kumys, tradiční alkoholický nápoj z kvašeného mléka, a na tržišti čekají u oprýskaných aut na zákazníky muži v teplákách. Z piedestalu na ulici shlíží „věčně živý“ Lenin. Ostatně právě v Kyrgyzstánu se nachází snad nejvíc monumentů komunistického vůdce v zemích Střední Asie – sochy se tyčí skoro v každém městě či městečku. 

Dávno před islámem 

Vyberete-li si severní trasu podél jezera, hned za Balykčy se otevírá cesta směrem k Čolpon-Ata, největšímu středisku Issyk-kulu. Název desetitisícového městečka znamená v překladu „otec Venuše“ a podle místních odkazuje na doby dávno před islámem, kdy se věřilo v magické síly a ochranná znamení.

V sovětské éře představovalo městečko pojem: Mnozí totiž za odměnu mířili do místních sanatorií a penzionů, aby u chladné vody v krásném a čistém prostředí strávili dovolenou. Kdysi nejživější lázeňské centrum v oblasti má dnes zcela jinou atmosféru. Pokud se tam ocitnete mimo sezonu, narazíte jen na domácí. Rekreanti z Kazachstánu, Uzbekistánu, ale také z Ruska a ze Západu přijíždějí pouze v létě. Místní pláže skutečně evokují atmosféru moře, kterou však dobarvuje netypické panoráma zasněžených vrcholků předhůří Ťan-šanu. „Nebeské hory“ přitom tvoří přirozenou hranici s nedalekým Kazachstánem. 

Vzpomínka na hedvábnou stezku

Nevelké náměstí v centru Čolpon-Aty „zdobí“ socialistický pomník a přiléhá k němu park. Pokud se do něj ponoříte hlouběji, můžete objevit další sochu Lenina, případně se setkat s indickými studenty medicíny, které jejich vláda vysílá právě ke břehům Issyk-kulu. V parku se nachází rovněž muzeum Ruch Ordo, netradiční místo, jež má spojovat věřící mnoha vyznání. Je jediné svého druhu v celé zemi a narazíte tam na prvky islámu, katolického i ortodoxního křesťanství, judaismu i buddhismu. 

Nejmagičtějším místem Čolpon-Aty však zůstává okraj městečka: Na úplné rovině se před vámi náhle objeví tisíce kamenů, které tam kdysi snesl tající led z okolních hor. Později končinami vedly důležité obchodní trasy, včetně hedvábné stezky, a lidé do „bludných balvanů“ vyrývali různé značky a reliéfy. Některé z těchto petroglyfů jsou staré tisíce let, jiné „jen“ staletí. Spatřit můžete například obrázky kozoroha, ovce či lovce s napřaženým lukem, jinde nečekaně narazíte na kamenný hrob. 

Křižovatka kultur 

Nejkrásnějším městem celé oblasti zůstává nepochybně Karakol, na samotném východě jezera. Cesta k němu vede podél severního pobřeží Issyk-kulu a kopíruje staré obchodní trasy, jež znali už kupci hedvábné stezky. Podle některých badatelů má dokonce někde v těchto místech kořeny černá smrt, která ve středověku přinesla zkázu do Evropy. 

Dnešní Karakol nicméně vznikl teprve v roce 1869 jako ruská vojenská základna, kam později směřovala řada cestovatelů toužících zmapovat přilehlé hory a údolí oddělující Kyrgyzstán a Čínu. Patřil k nim i slavný geograf Nikolaj Prževalskij, který regionem putoval na sklonku 19. století a v Karakolu nakonec zemřel na tyfus. Město bylo následně na jeho počest přejmenováno na Prževalsk a tento název neslo až do rozpadu SSSR v roce 1991. 

Karakol dělí od Biškeku téměř 400 km, zatímco k hranici s Čínou je to jen 150 km. Vzhledem ke geografické poloze se na tamních tržištích setkávali Kyrgyzové, Uzbekové, Kazaši, Tádžikové, čínští Dungani, Tataři i Číňané. Téměř všichni po sobě zanechali unikátní stopu a právě díky této kulturní směsici se z Karakolu stalo jedno z nejpřitažlivějších míst Kyrgyzstánu.

Lahodné dědictví Dunganů

V centru města můžete navštívit tržiště, vonící po čerstvém chlebu, ovoci a zelenině i připravovaném jídle. Ženy smaží v oleji pirohy a omelety, největším lákadlem ovšem zůstává tradiční polévka ashlyan-fu, patřící k dědictví Dunganů. Do Karakolu přišli koncem 19. století ze sousední Číny kvůli náboženskému pronásledování a přinesli s sebou své zvyky, islámské tradice – i gastronomii. V Karakolu můžete začít den právě miskou na studeno podávané ashlyan-fu, s nudlemi, kousky masa, nadrobno nakrájenou zeleninou, chilli a speciálním česnekovým octem. 

Město proslavily dřevěné stavby: K nejznámějším patří tzv. Dunganská mešita, kterou nechali čínští vyznavači islámu vystavět na začátku 20. století s přispěním dvaceti zručných mistrů. Dřevěný svatostánek zdobí typické ornamenty, zahrnující symboly jablek, makovic či draků. Navzdory svému zaměření připomíná stavba buddhistický chrám nejen vnější podobou, ale také uvnitř, kde spatříte červené sloupy, žlutý strop i zdobenou stříšku. Jen mihráb směřující k Mekce dokládá, že jste se ocitli na posvátném místě islámu. 

Sedm býků

Pár kilometrů od Karakolu lze obdivovat nádhernou kyrgyzskou krajinu, za níž přijíždí většina turistů. Místo zvané Jeti Oguz domácí dobře znají: Leží v lůně přírody na břehu říčky a jeho symbolem se stala skalní formace přezdívaná „Sedm býků“. Podle legendy kdysi zdejšímu chánovi unesli ženu a vládce dostal radu, aby ji vyhledal a zabil, protože patří jen jemu. Při následující slavnosti obětovali sedm býků a chán nakonec manželku skutečně usmrtil. Z jejího srdce se však vylila řeka krve a odplavila býky, kteří se proměnili v nehybná skaliska. Proto mají dnes skály načervenalou barvu. 

Navzdory hrozivé legendě představuje Jeti Oguz příjemné klidné místo, kde se rozprostírají louky plné květin a u prašné cesty stojí několik jurt. Najdete v nich lokální prodejny kumysu, jogurtu a jiných drobností, případně vám uvnitř naservírují výborný čaj. Před desetiletími patřilo Jeti Oguz k vyhledávaným sanatoriím a ještě v roce 1991 tam dorazil tehdejší ruský prezident Boris Jelcin na setkání s hlavou Kyrgyzstánu Askarem Akajevem. Po pádu SSSR však sláva lokality uvadla a dnes místní budovy chátrají a zejí prázdnotou. 

Malá Čínská zeď 

I jižní břeh jezera má však své kouzlo. Jedno z nejkrásnějších míst představuje kaňon Skazka neboli „pohádka“, který turisté dosud neobjevili. Podle starých příběhů tam kdysi zkameněl drak, když uviděl, jak se údolí zaplnilo vodou a vytvořilo Issyk-kul. Lokalita vypadá úplně jinak než celé okolí vodní plochy: Pokud se vydáte na některý z přilehlých kopců, rozlije se pod vámi barevný svět připomínající duhové hory. Se zvrásněným středem kaňonu si příroda vyhrála, takže připomíná malou Čínskou zeď. Do skal se opírá vítr a vytváří jemné, magické zvuky. 

TIP: Ochutnejte kyrgyzský kumys: Alkoholem kořeněný kefír z kobylího mléka

Přestože je jezero několik stovek metrů hluboké, okolní krajina „popraskala“ v důsledku nedostatku vody, který region sužuje hlavně v létě. Jen o pár metrů dál se scenérie zcela promění a skalnaté věže, naskládané vedle sebe jako píšťaly varhan, vám připomenou tureckou Kappadocii. 

Obezita je metlou dnešní civilizace. Nejde přitom jenom o estetické hledisko a problémy při shánění oblečení. Nadváha představuje i nemalý zdravotní problém, který může vést k celé řadě nepříjemných onemocnění, jako je například diabetes. Klíčovou roli v tom, jak tělo zvládá kalorie, přitom hraje takzvaný hnědý (multilokulární) tuk. Ten tělo spaluje, když je nutné vytvořit teplo. Oproti tomu bílý (unilokulární) tuk se v těle ukládá a přispívá k nadváze.

Britští odborníci nedávno jako jedni z prvních pátrali po látkách, které mohou ovlivnit hnědý tuk. Ukázalo se, že když člověk vypije šálek kávy, může dojít ke stimulaci hnědého tuku. Z nedávných výzkumů přitom vyplývá, že u dospělého člověka se hnědý tuk soustředí hlavně v oblasti krku.

TIP: Obezita zabíjí: S nadváhou souvisí 40 procent případů rakoviny v USA

Vědci tak potvrdili, že pití kávy vede k zahřátí tuku v oblasti krku. Teď bude nutné ověřit, zda je za tímto blahodárným působením kávy populární stimulující alkaloid kofein anebo některá z celé řady dalších látek, která káva obsahuje. Badatele rovněž zajímá, jestli by stejně fungovala některá z náhražek kofeinu či kávy. 

Tým operátorů a vědců mise roveru Curiosity analyzoval získaná data z Marsu a objevil v nich spoustu metanu. Tenhle plyn přitom nedá vědcům spát, protože jeho výskyt ve větším množství by mohl být stopou přítomnosti živých organismů. Přinejmenším na Zemi je takových organismů spousta a často žijí v extrémních prostředích, nikoliv nepodobných těm, které panují na rudé planetě.

Současný objev je rekordní. Hladina nalezeného metanu třikrát převyšovala dosavadní záznamy z rudé planety. Konkrétně jde o 21 miliardtin objemu (ppbv - parts per billion units by volume). Pro srovnání - aktuální průměrná hodnota obsahu metanu v atmosféře Země je okolo 1 800 jednotek na miliardu. Objev agenturu NASA přesvědčil, aby změnila program aktivity Curiosity pro příští dny. Rover by měl odebrat nové vzory, analyzovat je a výsledky v nejbližší době odeslat řídícímu centru.

Metan na rudé planetě

Zatím není vůbec jasné, jakého původu by nalezený metan mohl být. Zajímavé ale je, že v NASA již spekulují, že pokud jde o metan vyprodukovaný  živými formami, s velkou pravděpodobností by šlo o mikroorganismy žijící těsně pod povrchem rudé planety. 

TIP: Život na Marsu? Curiosity objevil metan a stopy organických látek

Záhada s metanem spočívá v tom, že tento plyn není dlouhodobě stabilní. Pokud je vystavený slunečnímu záření a chemickým reakcím, za pár set let zcela zmizí. Jestliže naše sondy a rovery v dnešní době nacházejí na Marsu nemalá množství metanu, musí tam nějakým způsobem vznikat. Jednou z možností je tvorba metanu živými organismy. Jak ale odborníci zdůrazňují, může jít i o produkt nebiologických procesů, například o čerstvé výrony velmi dávno pohřbených ložisek metanu. Časem se snad ukáže, jak to s metanem na Marsu vlastně je.