Za 162.500 eur (4,16 milionu korun) se v pařížském paláci Drouot vydražil revolver značky Lefaucheux, kterým se v roce 1890 v Auvers-sur-Oise patrně zabil malíř Vincent van Gogh. Kupec si přeje zůstat v anonymitě, nabídku učinil po telefonu. Částka zahrnuje dražební poplatky a je výrazně vyšší než odhadovaných 40 000 až 60 000 eur.

(Ne)vydařená sebevražda

Dražba revolveru, jehož autentičnost se patrně nikdy stoprocentně neprokáže, začala na částce 20 000 eur. Neslavně proslulou zbraň ráže sedm milimetrů, či spíše její torzo, dala do prodeje aukční síň AuctionArt - Rémy Le Fur.

Vincent van Gogh se po dvouletém pobytu na jihu Francie na radu svého bratra Thea uchýlil 20. května 1890 do Auvers-sur-Oise. Místní lékař Paul Gachet byl přítelem impresionistů. Van Gogh, jenž trpěl depresemi, si pronajal pokoj u hostinského Arthura Ravouxe. Byl tehdy na vrcholu uměleckých sil, maloval více než jeden obraz denně.

V neděli 27. července 1890 si malíř zřejmě došel na pole, kam chodíval malovat, vyhrnul si košili a střelil se do břicha z revolveru, který si vypůjčil od hostinského. Revolver mu vyklouzl z rukou a umělec omdlel. Za soumraku se probral a vydal se zpět do hostince. Navzdory péči lékaře Gacheta po dvou dnech plných utrpení Vincent van Gogh zemřel.

TIP: Uříznuté ucho génia: Co dovedlo Vincenta van Gogha k jeho šílenému činu?

Zbraň, která se tento týden vydražila, našel někdy kolem roku 1960 rolník, který na poli hospodařil, a předal ji rodičům současného majitele hostince Ravoux. Notně zkorodovaný revolver visel nad pultem. V roce 2016 byl vystaven v amsterodamském muzeu van Gogha. Analýza podle aukční síně dokazuje, že zbraň spočívala v zemi po dobu, která koresponduje s rokem 1890.

Velitelé německého námořnictva jsou zděšeni. V posledních měsících přišli o obrovské množství ponorek. Usuzují z toho, že Britové disponují mnohem větším množství plavidel, než si mysleli. Ani ve snu je nenapadne další možnost. A to, že se Britům podařilo nemožné: rozluštit zprávy, kterými mezi sebou nacistické ponorky komunikují.  

Ovšem Britové šifrovací stroj Enigma, královnu v kódování tajných zpráv, skutečně pokořili a tím dle odhadu zkrátili trvání druhé světové války zhruba o tři roky. Kolik tím zachránili lidských životů, se snad ani nedá spočítat. Za výjimečným úspěchem stojí početný tým kryptologů vedených jedním geniálním, byť trošku podivínským vědcem Alanem Turingem...

Vědcem z lásky

Alan se narodil 23. června 1912 v Londýně. Ovšem rodiče se přestěhovali do Indie a tak výchova připadla chůvám a příbuzenstvu. Nečekejte génia hravě přeskakujícího ročníky. Alan se učil spíše průměrně. Jediné, čím se odlišoval, byla jeho vlastnost chápat vše doslova a též pravděpodobný Aspergerův syndrom. Ten mu znesnadňoval komunikaci s ostatními spolužáky. Jeho budoucí život zásadně ovlivnilo setkání se spolužákem Christopherem Morcomem. Diskutovali spolu o nových teorích v přírodních vědách, ale Alan si brzy uvědomil, že k Christpherovi cítí víc než jen přátelství a obdiv. Jak uvádějí Turingovi životopisci, byl jeho první životní láskou. 

Když proto Christopher v roce 1930 umíra na tuberkulózu, Alan tuto ránu osudu nedokáže zpracovat. Stane se ateistou a začne zcela jinak přemýšlet o lidském mozku a jeho materialistické povaze. A uctí Christopherovu památku tím, že se dá na vědeckou dráhu. Na King´s College v Cambridgi ho přijmou hned napoprvé…  

Válka v kódech

Na univerzitě se zabývá matematickými postupy a navrhne tzv. Turingův stroj. Bylo to abstraktní zařízení, které provádělo matematické operace v pevně stanoveném sledu kroků. Tento model se stal později základem pro vznik počítačů.

Potom Turingovo bádání přerušila druhá světová válka. Zvrátit průběh bojů vyžadovalo co nejvíce informací o chystaných útocích a pohybech vojsk. To znamenalo rozluštit zprávy důmyslného šifrovacího stroje Enigma. Ten v sobě spojoval jak mechanické, tak elektrické systémy. Výsledek? Přes 100 miliard možných nastavení! Proto si vedení německé armády nepřipouštělo prozrazení. 

Ovšem prolomit Enigmu se podařilo už polským kryptologům. Když však Polsko obsadil wehrmacht, museli vědci své poznatky zničit, aby je neprozradili. Na polské kolegy navázali Britové. V městečku Bletchley zřídili pracoviště, v němž shromáždili největší matematické, lingvistické, ale i šachistické mozky tehdejší doby. Ti zde od roku 1940 pracovali na čtení německých zpráv. To vše pod vedením Alana Turinga, který dostál pověsti svérázného vědce, neboť se v domnění, že je zde kvůli výpomoci na víkend, ubytoval v hostinci a do práce dojížděl na kole. A to mu vydrželo až do konce války…

Bombou k míru

V Bletchley Parku sestrojil Alan aparát, kterému se začalo říkat Turingova bomba. Dokázal simulovat činnost třiceti přístrojů Enigma najednou! A v ideálních podmínkách rozlousknout šifru i do hodiny. Zbývalo jen udržet informaci o prolomení Enigmy v tajnosti, aby Němci žili v přesvědčení, že jejich zprávy jsou před nepřítelem v bezpečí. Proto vždy spojenci udělali manévr, kterým se dalo odůvodnit získání informací o poloze nepřátelských jednotek. Práce týmu z Bletchey Parku sklízela ovoce například při vylodění v Normandii či v bojích v severní Africe.

Sněhurčino jablko

Po válce se Turing zabýval možnostmi umělé inteligence. Předvídal, jak se budou v budoucnu chovat inteligentní stroje a rozpracoval otázku jejich samoučení. Podílel se taktéž na vývoji prvních počítačů. Ovšem místo zasloužené odměny za válečné úspěchy a za neobyčejný rozvoj vědy, přišla krutá rána. V roce 1952 byl totiž vykraden a Turing přivolané policii oznámil, že podezřívá jednoho ze svých sexuálních partnerů. Zcela bezelstně přiznal, že je gay a očekával, že ho společnost pochopí a bude k jeho sexuální orientaci tolerantní. Ovšem v padesátých letech byla homosexualita v Británii neakceptovatelná a Turing byl obviněn a posléze i odsouzen za sexuální přestupky. Byla mu dána volba: buď jeden rok vězení či chemická léčba.

TIP: „Nepokořitelná“ Enigma: K prolomení nerozluštitelné šifry pomohla náhoda

Turing si zvolil druhou variantu, která se rovnala kastraci. Navíc mu byla odepřena práce na vládních výzkumech, nemohl vycestovat a stal se terčem anonymů a vulgárních posměšků. Tento tlak, potupení i fyzické změny, které přicházely v důsledku nucené „léčby“, vyústily v katastrofu. Turing si 8. června roku 1954 vzal jablko, napustil ho kyanidem draselným a kousl. Nikdo z jeho blízkých netušil, že jeho oblíbená Sněhurka od Walta Disneye bude jeho poslední inspirací. Geniální matematik spáchal sebevraždu v necelých dvaačtyřiceti letech…

Asi 7 100 let před naším letopočtem se v jižním Turecku objevilo město, které je dnes známé pod jménem Çatalhöyük. Vybudovali ho neolitičtí lovci a sběrači, kteří začínali se zemědělstvím. Tehdy to bylo jedno z nejstarších měst světa, ne-li úplně nejstarší. V době největší slávy tam nejspíše žilo více než 8 tisíc lidí. Obyvatelé Çatalhöyüku žili na poměrně malém území, a na takový život nebyli vůbec zvyklí.

Chronický stres z přelidněného prostředí se podle odborníků stal jednou z hlavních příčin výbuchů surového násilí, které na sobě lidé v Çatalhöyüku páchali. Tvrdí to archeologové, kteří dali dohromady data za čtvrtstoletí výzkumu na této světoznámé lokalitě. Jsou to údaje o celkem 742 lidech, kteří v Çatalhöyüku žili v období asi jednoho tisíce let.

TIP: Svědectví lebek: Ve středověké Anglii bylo nejvíce násilí přímo v Londýně

Kostry obyvatel Çatalhöyüku jednoznačně dokládají, že s nárůstem počtu lidí tam vzrůstalo i násilí. Čtvrtina z 95 zkoumaných lebek byla poraněna malými projektily, zřejmě hliněnými střelami z praku. Většina obětí násilí v Çatalhöyüku byly ženy a obvykle byly napadeny zezadu. Kromě násilí se v přelidněném Çatalhöyüku dařilo i infekcím. Asi jedna třetina objevených koster nese stopy po bakteriálních nákazách a lidem se tam také více kazily zuby. Jak je vidět, život v nejstarších městech nebyl vůbec jednoduchý.

Jako pulzar označujeme neutronovou hvězdu, která rychle rotuje a je zdrojem rádiového záření. Fakt, že jde o neutronovou hvězdu, znamená, že se nachází v závěrečném stadiu života. Zmíněné objekty typicky vznikají při výbuších supernov, tedy při událostech s téměř katastrofickým dopadem na své bezprostřední okolí.

TIP: Pulzary a magnetary: Bizarní útvary, nad kterými zůstává rozum stát

Zdálo by se, že detonace stálice v centru hvězdného systému musí zákonitě vzniklou rázovou vlnou zničit všechny objekty, které jsou s ní gravitačně spojeny – tedy především planety v planetární soustavě, pokud umírající hvězdu nějaká obklopuje. Modelové odhady však ukazují, že za určitých okolností mohou některé typy planet výbuch supernovy přežít, i když samozřejmě nikoliv bez následků: Typicky přijdou o veškerou atmosféru, pokud nějakou měly. Navíc se zdá, že i kdyby původní tělesa exploze zničila, mohly by se z jejich zbytků poměrně rychle zformovat nové planety, tzv. druhé generace.

Planety v okolí pulzarů každopádně pozorujeme. A vůbec první exoplanetu se podařilo odhalit právě u pulzaru, konkrétně PSR 1257+12. Dnes víme, že kolem něj obíhají celkem tři tělesa.

Zažitá představa, že se osobnost člověka plně utváří již v mládí, se dle posledních výzkumů nezakládá na pravdě. Podle zatím největší a nejdéle probíhající studie na dané téma, jejíž výsledky publikoval časopis Psychology and Aging, se naše osobnost během stárnutí kompletně proměňuje, podobně jako vzhled. 

Zmíněnou studii vedli po 63 let badatelé z University of Edinburgh. Práce započala již v roce 1950 se skupinou 1 209 čtrnáctiletých skotských chlapců a skončila roku 2012, když účastníci experimentu dosáhli věku 77 let. Už od počátku měli posuzovat své vlastnosti a rysy: sebevědomí, vytrvalost, stabilitu nálad, svědomitost, originalitu a touhu se učit. Po 63 letech se muži nechali testovat znovu – a ukázalo se, že mezi výsledky ve věku 14 a 77 let nepanuje téměř žádná shoda.

TIP: Naše „dospělé“ sebevědomí se utváří už ve velmi útlém dětství

Studie navíc potvrdila, že čím delší časový interval mezi hodnocením sebe sama uplyne, tím slabší je vztah mezi „starým“ a „novým“ já. Jinými slovy, porovnáme-li rysy 12letého a 42letého jedince, bude vazba silnější, než pokud srovnáme teenagera se 77letým mužem. Podle badatelů mezi dvěma „já“ oddělenými propastí 63 let „neexistuje prakticky žádný vztah“.

Před 300 000 let zformovala evoluce v Africe člověka Homo erectus v přímého předka Homo sapiens. Afrika mu byla nakonec těsná a vydal se osídlit nové pevniny. Když zhruba před 40 000 roky došel do Evropy, narazil tu na neandertálce dokonale přizpůsobeného místnímu klimatu ledových dob. Homo sapiens si s sebou nesl dědictví evoluce pod africkým sluncem. Kdo by si asi tak vsadil ve střetu obou druhů člověka na „teplomilného“ a poměrně subtilního Homo sapiens? Jenže přesně takto historická „kolize“ dopadla. Před 30 000 roky už žil v Evropě a Asii prakticky jen Homo sapiens.

Předchozí část: Zálety pravěkých předků (1): Co lidem dala pravěká DNA

Jak se svého – na zimu adaptovaného – robustního konkurenta zbavil? Nakazil ho chorobami, na které nedokázal neandertálský imunitní systém reagovat? Vyvraždil Homo sapiens neandertálce ve vyhlazovací válce dokonalejšími zbraněmi a lepší organizací svých tlup? Pääbo a spol. nabízejí úplně jiný scénář. Lidé Homo sapiens se příležitostně s neandertálci křížili. Evolučně už měli k neandertálcům dost daleko. Byl to tak trochu zázrak, že se oba druhy lidí ještě mohly křížit a jejich potomci zůstávali životaschopní a plodní. Do dědičné informace Homo sapiens se přitom dostaly neandertálské varianty genů, které předkům člověka náramně svědčily. Mnohé neseme v dědičné informaci dodnes.

Neandertálské dědictví 

Někteří lidé v sobě nesou variantu dědičné informace, jejíž vlastníci mají problémy při odvykání kouření. Tato vloha pochází od neandertálců. Samozřejmě to neznamená, že by neandertálci kouřili. Tato varianta genu však přinášela v pravěku nějaké výhody, a to jak jejím původním neandertálským majitelům, tak i dědicům z řad pravěkých Homo sapiens. Její odvrácená tvář se projevila až u současného člověka holdujícího tabáku. 

Další neandertálské geny ovlivňují produkci bílkoviny keratinu v kůži a zajišťují vyšší odolnost nejen pokožce, ale i chlupům, vlasům a nehtům. Vědci se domnívají, že tato vloha zvyšovala odolnost neandertálců k chladnému klimatu Evropy a Asie v ledových dobách. K výhodným variantám genů, které pomohly lidem Homo sapiens přežít kruté podmínky ledových dob, patří i geny podílející se na metabolismu cukrů, regulující sílu stahů kosterní svaloviny nebo ukládání tuku v podkoží. Neandertálci navíc vyztužili předkům dnešních lidí imunitní systém.

Pod paprsky slunce

Člověk Homo sapiens se po dlouhou dobu vyvíjel pod ostrým africkým sluncem a na ochranu před škodlivými účinky ultrafialového záření ho příroda vybavila silně pigmentovanou tmavou pokožkou. V podmínkách severněji položených oblastí Evropy a Asie byla tmavá pokožka zbytečná a lidem dokonce vadila. Kožní pigment nedovolil ultrafialovému záření, aby pronikalo kůží, a bránil tak syntéze životně důležitého vitamínu D. Naléhavost potřeby dostatečných dávek ultrafialového záření narostla u evropských a asijských lidí Homo sapiens i proto, že se v chladnějším klimatu museli teple oblékat a slunci pak vystavovali jen nezahalené části těla.

Neandertálci předali lidem Homo sapiens vlohy pro světlou pleť, která klade tvorbě vitamínu D do cesty mnohem méně překážek. Tmavá pleť pravěkých lidí Homo sapiens díky tomu rychle a nápadně zesvětlala. Nebyla to však jediná adaptace pravěkého Homo sapiens na slabší sluneční svit. Dnešní lidé mají v dědičné informaci celkem osmnáct neandertálských genů, které promlouvají do toho, jak jejich tělo reaguje na osvícení pokožky ultrafialovým zářením.

Denisované přicházejí

Pääbo a jeho spolupracovníci se snažili získat víc neandertálských genomů, a tak přivítali spolupráci s ruskými vědci, kteří v horách sibiřského Altaje zkoumali neandertálské sídliště v Denisově jeskyni. Rusové poslali Pääbovi malý úlomek kosti z malíčku ruky a lipští genetici z něj izolovali DNA. Výsledky analýz nedávaly smysl. DNA nevypadala jako neandertálská. A zcela jistě nepatřila ani pravěkému Homo sapiens. Kde se stala chyba?

Ověřovací testy žádnou neodhalily. Jediné rozumné vysvětlení znamenalo převrat v náhledu na evoluční historii rodu Homo. V Denisově jeskyni žil další druh pravěkého člověka! Z úlomku kosti malíčku se nedá vyčíst, jak vypadal. Ale jeho dědičná informace mluví za vše. Tajemnému obyvateli Denisovy jeskyně zatím vědci nedali jméno. Začali pro něj používat provizorní označení denisovan.

Pohled do DNA současných obyvatel světa odhalil další pravěkou mesalianci. Obyvatelé Asie a Oceánie si nesou v dědičné informaci části denisovanské DNA. U některých etnik jí je až 5 %. Vědci to považují za neklamný důkaz, že i s denisovany se přímí předci pravěkých lidí Homo sapiens křížili. Evropané mají z denisovanů jen málo a Afričané vůbec nic.

Nový pohled

Výzkum pravěké DNA rozmetal představy vědců o evoluci člověka na kousky a složil je do zcela nové mozaiky. Evoluční biologové dlouho předpokládali, že evoluční historii lidstva tvoří přímá linie vedoucí od australopitéků přes první lidi až k neandertálcům a lidem Homo sapiens. Dnes je jasné, že se pravěké lidstvo rozdělilo na několik druhů, které žily vedle sebe. Existovalo tu hned několik nezávislých vývojových větví. Ty se navíc vzájemně proplétaly, jak se lidé různých druhů navzájem křížili. V tom nebyli výjimkou ani neandertálci a denisované.

V jednom úlomku lidské kosti z Denisovy jeskyně se nacházela dědičná informace složená napůl z denisovanské a napůl z neandertálské DNA. Vědci tu přistihli oba druhy pravěkých lidí doslova in flagranti – našli zlomek ostatků dítěte zplozeného rodiči náležejícími k dvěma odlišným pravěkým lidským druhům.

TIP: Záhadný původ Tibeťanů: Co o obyvatelích náhorní plošiny prozrazuje DNA?

Výzkum evoluce člověka s pomocí pravěké DNA udělal i díky Svantemu Pääbovi obrovský pokrok, ale zdaleka neřekl poslední slovo. Nedávno vědci porovnávali dědičnou informaci dnešních lidí s dědičnou informací neandertálců a denisovanů a došli k překvapivému závěru. Malou část dědičné informace získali lidé v pravěku křížením s člověkem, který nebyl ani neandertálcem, ani denisovanem. Naši předkové se tedy zkřížili s nějakým jiným pravěkým zástupcem rodu Homo, o němž zatím nevíme zhola nic.

Počátky toho všeho hledejme už u normanského vévody a budoucího anglického krále Viléma Dobyvatele. Díky němu totiž anglická koruna získala lénem značnou část francouzského území. Což se francouzskému králi velice nelíbilo. Boje se vedly se střídavým úspěchem a vyvrcholily právě stoletou válkou mezi lety 1337 až 1453. Počítat to nemusíte, navzdory názvu, který se pro ni vžil, trvala s občasnými příměřími celých 116 let. Anglie chtěla udržet své francouzské léno a také ovládnout důležité obchodní centrum ve Flandrech, na které si dělali nárok i Francouzi. Anglickému králi Eduardovi III. došla trpělivost a prohlásil se coby poslední mužský potomek Filipa IV. Sličného, dědečka své matky, za dědice francouzského trůnu.

Přenesme se tedy do roku 1340, do prvních let války. Eduard III. porazil roku 1340 v námořní bitvě u Sluys francouzské námořnictvo a získal vytouženou kontrolu nad kanálem La Manche. Pokračoval útoky v Normandii a poslední zastávkou v jeho dobyvačné výpravě se stala bitva u Kresčaku v roce 1346. Tehdy už ale anglická armáda, sice povzbuzena vítězstvím, „mlela z posledního“ a potřebovala nejen dodávky jídla, vody a zbraní, ale také posily a odpočinek. Podpory se Eduardově armádě mělo dostat právě z Flander, a proto se stáhl na sever. Anglické lodě už ale vypluly směrem k břehům Británie a Normandii nechaly za sebou.

Eduard se ocitl v nezáviděníhodné pozici. Potřeboval obstojný přístav, kde by lodě nabraly zásoby. Ale kde ho vzít? Oko dobyvatele padlo na francouzské město Calais. Přístav by Edwardovým účelům dokonale posloužil. Kdyby ovšem nepatřil Francouzům. Tento drobný historický nedostatek hodlal Edvard napravit a z francouzského města udělat anglické.

Nedobytné město

Pobřežní město Calais se pyšní strategickou pozicí, která ale byla pro obyvatele města spíše prokletím než požehnáním. Opevněné město s dvojitým vodním příkopem, pevnými městskými hradbami, citadelou na severovýchodě a vlastní pevností šlo dobýt jen velice těžko. Bylo ho totiž možné bránit i zásobovat přímo z moře. V rukou dobyvatele by tak mělo strategickou pozici.

Eduard a jeho muži zaútočili na město v září roku 1346. Jenže vysoké městské zdi poskytovaly jeho obyvatelům dobrou ochranu. Angličané je nemohli strhnout nebo přelézt, a to i přesto, že obdrželi dodávku obléhacích strojů a vysoké žebříky. Francouzský král Filip VI. sice nedokázal prorazit anglické linie a narušit zásobování z Flander, ale ani Eduard nemohl Calais zcela odříznout od zdrojů zásobování. Námořníci, loajální městu a Francii, zásobovali obléhané alespoň ze začátku, a tak za první dva měsíce nedosáhla anglická armáda téměř žádných výsledků. Síly byly vyrovnané. Vše se změnilo až v únoru roku 1347. Eduard odvolal svou armádu z útoku a zvažoval další postup. 

Složitá situace si žádala drastické řešení. Eduard už neusiloval o rozboření hradeb. Hodlal obyvatele vyhladovět a město následně poklidně převzít. Král Filip se sice nevzdával a dotíral na Angličany na souši, ti však měli příliš výhodnou pozici, neboť je obklopovaly mokřiny. Francouzi nebyli schopní se dostat k městu blíž a jeho obyvatele osvobodit. Calais ponechali svému osudu. A ten vskutku nebyl veselý. 

Už jen jeden poslední konvoj se zásobami se bezpečně dostal za brány a pak zůstal přístav i jeho obyvatelé izolováni na dlouhé měsíce. V červnu už bylo Calais se zásobami téměř u konce a další konvoj o dva měsíce později Angličané zastavili. Situace ve městě musela být zoufalá. A tak se jeho obyvatelé uchýlili ke krajnímu řešení: obětovali ty nejslabší. Na pět set dětí a starců vyhnali z města, aby přežili alespoň muži a ženy, kteří si dosud zachovali síly a zdraví.

Občané z Calais

Jak to bylo s vyhnanci? Tady se verze příběhu rozcházejí. Jedna z nich tvrdí, že Angličané nedovolili vyhladovělým vyhnancům odejít a ti tak zemřeli hladem a žízní přímo před městskými branami. Tomu ale odporují zápisky vlámského kronikáře, kterého dojala Eduardova dobrosrdečnost. Anglický král prý nejenže poskytl každému jídlo a pití a zajistil jim volný průchod, ale navíc dal každému z nich peníz. Jak se to událo ve skutečnosti, se už asi nedozvíme. Každopádně 1. srpna město vyslalo k obléhatelům jasný signál: „Vzdáváme se!“ Městské brány se otevřely.

TIP: Turci před branami: Obléhání Vídně roku 1683

Po dobytí Calais se Angličané a Francouzi snažili najít smírná řešení. Podepisovali smlouvy a občas je skutečně i dodržovali. Stoletá válka skončila až v roce 1453, ale pro měšťany z Calais až za další století. Přístav se dostal zpět do francouzského držení až v roce 1558, kdy byli všichni Angličané z města vyhnáni a už se tam nikdy nevrátili.

V současné chvíli je na Zemi asi 7,7 miliard obyvatel. Během příštích 30 let by počet lidí měl pravděpodobně vzrůst na zhruba 9,7 miliard. A pokud se nestane něco zásadního, v roce 2100 by se počet obyvatel naší planety měl pohybovat kolem 11 miliard. Vyplývá to ze zprávy „World Population Prospects“, kterou nedávno zveřejnila OSN.

Kolik nás bude?

Podle této zprávy čeká největší přírůstek obyvatelstva Indii. Kolem roku 2027 by právě Indie měla předstihnout Čínu a stát se nejlidnatější zemí světa. V následujících desetiletích bude polovina lidí žít v pouhých osmi státech. Kromě Indie a Číny to budou ještě Nigérie, Pákistán, Demokratická republika Kongo, Etiopie, Tanzanie, Indonésie, Egypt a USA.

TIP: Nezastavitelný růst světové populace: Čekání na miliardovou osmičku

Jak už to bývá zvykem, nejvíce lidí přibývá v těch zemích, které jsou mezi nejchudšími. Do roku 2050 by se měl oproti dnešku zdvojnásobit počet obyvatel subsaharské Afriky. Optimistickou zprávou je, že růst počtu obyvatel planety postupně zpomaluje. Do roku 2050 by v asi 55 zemích mělo ve skutečnosti dojít k poklesu počtu obyvatel o nejméně 1 procento, a v polovině těchto zemí dokonce nejméně o 10 procent. Hlavní příčinou zpomalování růstu počtu lidí je postupný pokles porodnosti. V roce se na Zemi rodilo v průměru 3,2 dětí na jednu ženu. V roce 2050 to bude už jenom 2,2 dětí na ženu.

Kromě změny tempa růstu populace se také výrazně mění věkový průměr obyvatel Země. Lidé se dožívají stále vyššího věku a zároveň se rodí stále méně dětí. Když v roce 2012 dosáhla světová populace 7 miliard lidí, činil podíl starších 65 let osm procent (562 milionů). V roce 2015 byl tento podíl již 8,5 % a do roku 2050 bude podle demografických odhadů na Zemi žít více než 1,5 miliardy lidí starších 65 let - tedy zhruba 16 %.

Srážky dvou nebo i více galaxií náležejí k těm nejvíce atraktivním jevům ve vesmíru. Výsledkem takové monumentální srážky bývají objekty roztodivných tvarů i barev, které zkrášlují vesmír všude kolem nás. Vědci nedávno objevili nejstarší známou srážku galaxií, která se odehrála v době, kdy byl vesmír ještě velmi mladý.

Japonský astronom Takuya Hashimoto ze společnosti Japan Society for the Promotion of Science a Waseda University v Tokiu a jeho kolegové použili pozorovací schopnosti soustavy radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter Array) v Chile a s její pomocí pozorovali velmi jasnou galaxii neobvyklých tvarů B14-65666, která je od nás vzdálená asi 13 miliard světelných let.

Dávná srážka galaxií

Z dřívějších pozorování vyplývalo, že galaxii B14-65666 tvoří dva výrazné shluky vekého množství hvězd, označované jako „Clump A“ a „Clump B“. Díky soustavě ALMA je teď jasné, že tyto dva shluky jsou vlastně dvě galaxie, které se srazily a splynuly v době, kdy byla vesmíru pouhá jedna miliarda let.

TIP: Hlavním motorem tvorby hvězd ve vesmíru je splývání galaxií

Soustava ALMA dokázala v případě objektu vystopovat signály, které neviděl ani Hubbleův teleskop. Pozorování ALMA ukázala, že se kosmický prach, uhlík a kyslík ve shlucích Clump A a Clump B pohybují rozdílnou rychlostí. Z toho vyplývá, že v objektu B14-65666 sledujeme dozvuky dávné srážky dvou galaxií. Je to nejstarší známý objekt svého druhu a vědci si od něj slibují další zajímavé objevy.

Kdo někdy zažil kolonoskopii, jistě potvrdí, že nejde o úplně komfortní zákrok. Vyšetření tlustého střeva zevnitř je ale přitom velice důležité, protože může odhalit počínající bujení rakoviny tlustého střeva či další závažné zdravotní potíže. Vědci a lékaři se proto snaží vyvinout nové technologie, s nimiž by takové vyšetření bylo pro pacienta pohodlnější.

Tým britských odborníků nedávno potvrdil, že jejich nové zařízené zvané Sonopill, se může pohybovat tlustým střevem a pořizovat tam mikroultrazvukové snímky. Takové snímky jsou přitom velmi přínosné pro diagnostiku ve střevě, protože s jejich pomocí je možné snadněji odhalit změny ve tkáních, které jsou známkou počínající rakoviny.

TIP: Novinka pro vyšetření střev. Polykatelná kapsle k rozboru střevních plynů

Klíčovou součástí nového zařízení je magnetická kapsle, která je schopná pořizovat mikroultrazvukové snímky. Tento miniaturní robot se pohybuje pomoc takzvané inteligentní magnetické manipulace. Pohyb kapsle ovládá vnější robotické rameno, které pomocí změn působení magnetických polí opatrně posouvá kapslí střevem pacienta. Sonopill je vybavený navigací s umělou inteligencí, která zajistí, aby se kapsle vždy nastavila do nejvhodnější polohy pro pořízení požadovaného ultrazvukového snímku. Takové diagnostické zařízení by mohlo ulehčit léčbu mnoha pacientům.