Léčba bolesti bývá svízelná. Běžné užívání léků klasických způsobem v řadě případů nebývá účinné. Švýcarští odborníci vymysleli nový biologicky rozložitelný obvod, který je možné implantovat do těla pacienta přímo na místo, kde je nutné zasáhnout proti bolesti. Tento implantát je pak možné aktivovat, aby po několik dní uvolňoval lék proti bolesti a nakonec se sám rozpustil.

Součásti biologicky rozložitelného obvodu jsou vyrobené z hořčíku. Když jsou vystavené vnějšímu střídavému elektromagnetickém poli, tak v nich vzniká slabý elektrický proud. Tento proud zahřeje celý obvod a tím spustí uvolňování léku na bolest v těle pacienta. Velkou výhodou bioobvodu je, že ho není nutné po použití vyjmout dalším operativním zákrokem. Sám se rozpustí v těle.

TIP: První ibuprofenová náplast na světě léčí bolest 12 hodin

Léčba bolesti s novým biologicky rozložitelným obvodem byla navržena především pro pacienty, kteří potřebují velké dávky léků proti bolesti po chirurgickém zákroku. Například, kteří potřebují protézu končetiny, v současnosti dostávají často léky proti bolesti pomocí katetru zavedeného v blízkosti páteře. Není to příliš pohodlné ani účinné.

Ludvík XIV., panující do roku 1715, završil budování absolutismu a učinil z Francie první evropskou politickou i kulturní velmoc. Jeho éru dodnes reprezentuje zámecký komplex Versailles, na jehož stavbu a vybavení král neváhal za své vlády utratit přibližně tři státní rozpočty. Versailles se stalo nástrojem politiky prestiže a upevnění samovlády, vysoká šlechta obklopující panovníka totiž namísto rebelií usilovala o „nejvyšší“ přízeň a dvorské úřady.

V králově blízkosti

Středobodem veškerého života u dvora byl „král Slunce“. Možnost s ním komunikovat patřila mezi nejvyšší privilegia a vyznamenání. Na druhou stranu to s sebou přinášelo i obtíže. Králův doktor Daquin přesvědčil svého panovníka o tom, že je nutné, aby si při léčení jednoho bolavého zubu raději nechal vytrhat všechny zdravé zuby jako zdroj potenciálních obtíží. Operace byla provedena v roce 1685 s tím výsledkem, že lékař zlomil králi spodní čelist a vytrhl část patra. Spodní čelist mu sice později zase srostla, ale v patru zůstala díra, kterou Daquin podle svého deníku ošetřoval takto: „Za účelem dezinfekce jsem Jeho Veličenstvu díru v patře 14krát vypaloval žhavým železem.“ V důsledku toho museli být královi spolustolovníci každý den svědky stejné podívané, když při pití panovníkovi vytékala polovina sklenky vína nosem zase ven. 

Navíc Ludvík XIV. nepoužíval vidličku a jídlo přímo hltal, takže mu v ústní dutině zůstávaly větší kusy stravy, které se teprve po týdnech rozpouštěly a vydávaly pronikavý zápach. Král tedy kolem sebe, zejména při polibcích, šířil neuvěřitelný puch, který vzbuzoval i v době, která si nijak nepotrpěla na čistotu, mimořádnou pozornost. Přitom si například k obědu nechával servírovat v obrovské míse kachny, zajíce, bažanty, skřivany, perličky, koroptve a želvy, které se předtím deset až dvanáct hodin rozvářely, protože bezzubý monarcha již téměř nemohl kousat. Pak ho celé odpoledne sužovaly strašlivé zažívací potíže a všechny nepříjemné průvodní jevy. Jeho nadměrnou chuť k jídlu lékaři později vysvětlovali tím, že měl od mládí tasemnici.

Věc veřejná 

V 17. století lékařská věda doporučovala především pouštění žilou a užívání projímadel. Královští lékaři proto panovníkovi podávali každý den očišťující nápoj, který se připravoval z hadího prášku, kadidla a koňského hnoje. Děsivý mok způsoboval, že Jeho Veličenstvo muselo denně asi 14- až 18krát využít záchodové křeslo. Královu stolici pak lékaři podrobovali pečlivému zkoumání, neboť jiný diagnostický prostředek neměli k dispozici. Ve zdravotním deníku se tak můžeme dočíst například o nálezech velkých nerozžvýkaných kusů artyčoku či o celém kulatém hrášku.

Ve versailleských apartmánech bývaly v odlehlém koutě zástěny, za kterými si dvořané mohli do nočníků nebo toaletních (záchodových) křesel ulevit. Záchod v dnešním slova smyslu bychom nenašli ani jeden, neboť v zámku až do poloviny 18. století neexistoval odpadní systém. Přitom zámek Longford v Anglii měl již v roce 1678 splachovací zařízení, které využívalo dešťovou vodu. V průběhu staletí se britský inovační duch v oblasti podobných zařízení natolik proslavil, že se toalety tohoto typu ve Francii nazývaly cabinets à l´anglaise.

Komfortu podobného anglickému se Ludvík XIV. nikdy nedočkal, musel se spokojit s cabinet des affaires, místností sousedící s jeho ložnicí, kde si ulevoval na toaletním křesle. Jednalo se o veřejný akt. Beaussant k tomu uvedl: „Není to tedy pouze král, kdo přijímá návštěvníky a sedí při tom na stolici, ale všichni. Nikdo se neschovává, ostatně neskrývají ani ji. Je to jednoduché. Píšou na ní, hrají, ministři dávají audience, generálové z ní velí, dámy na ní rozmlouvají.“ Králova švagrová napsala v jednom z dopisů: „Znám muže, jehož nechci ani nemohu jmenovat, který chodí na záchodové křeslo se svou metresou, a když je jeden hotový, sedne si na něj ten druhý a tímto způsobem se baví.“

Tehdejší stud nelze v žádném případě srovnávat s dnešním, vždyť manželka králova vnuka se nijak nestyděla nechat si v přítomnosti „krále Slunce“ aplikovat klystýr. A panovníkův levoboček, vévoda de Vendôme se nerozpakoval přijmout parmského diplomata abbého Alberoniho, když seděl na nočníku, a ještě si před ním nechal umýt zadek. Ambiciózní mladík neutekl a duchapřítomně obdivně zvolal: „Jaký andělský zadek!“ Stárnoucímu vévodovi, který dával přednost mužům před ženami, to zalichotilo, učinil z Alberoniho svého důvěrníka a pomohl mu nastartovat kariéru, která vyvrcholila postem kardinála a španělského prvního ministra. 

Nedostatek latrín

Kde vykonávali potřebu dvořané a personál? Do nočníků nebo ve společných latrínách, takzvaných lieux publiques. Jednalo se o dvojsedátka, která neznala dělení podle pohlaví ani uživatelům neposkytovala nejmenší soukromí. Většina z nich se nacházela v suterénech palácových budov vedle veřejných schodišť, kde bylo přirozené větrání. Velmi často prosakovaly páchnoucí tekutiny do podlah a tudy do zdiva, sádrových přepážek a do dřevěných desek. K tomu například došlo také u královniných pokojů, které sousedily s latrínami u kuchyně. Problém se vyřešil tak, že latríny u kuchyně byly zrušeny. Již předtím ovšem pro velké množství dvořanů a služebnictva počet latrín nedostačoval. Tento stav vedl k tomu, že ti, kteří pociťovali nutkavou potřebu, si ulevovali na chodbách, schodištích, dvorech a v zahradách. Služebnictvo mělo vyprazdňovat nočníky do latrín, ale velmi často je vylévalo z okna.

Obyvatelé zámeckého komplexu si stále stěžovali na nesnesitelný zápach, který se linul královským dvorem. Jeden z nich psal o „velkých nepříjemnostech, které způsobuje vyprazdňování latrín, při němž zemřelo několik dělníků, když se udusili exhalacemi z jam, dále vytékání exkrementů na ulice a do odpadních vod, které zamořují sklepení, a škody, které tyto výpary způsobují na veškerých pozlacených předmětech“. Králova švagrová se v jednom dopise rozčilovala: „Na jednu špinavou věc si zde u dvora nemůžu zvyknout, totiž že všichni lidé ču…jí v galeriích před našimi komnatami do všech koutů a že člověk nemůže vyjít ze svého příbytku, aniž by viděl někoho ču…t“.  Navíc po celém paláci běhali a vyměšovali Ludvíkovi psi, takže komnaty hrozně zapáchaly. Nelze se proto divit, že král byl posedlý větráním, vyjížďkami, lovem a dlouhými procházkami.

Vana, místo rozkoší

Osobní hygiena nepatřila na přelomu 17. a 18. století k prioritám ani u členů nejvyšší francouzské společnosti. Jeden z tehdejších odborníků radil: „Koupání není z lékařských důvodů mimořádně nutné, je nejen zbytečné, ale pro lidi kromě toho mimořádně škodlivé. Koupání vyčerpává tělo a propírá ho, což ho činí náchylným pro působení špatného vzduchu (…). Koupání plní hlavu parami.“ 

Ludvík XIV. měl třímetrovou vanu, která poskytovala místo pro dvě osoby. Nicméně nesloužila tolik očistě jako spíše milostným hrátkám. Když jedna urozená dáma požádala generálního ředitele královských staveb o zřízení koupelny, dostalo se jí odpovědi: „Jelikož není znám žádný případ, že by byla někomu, s výjimkou královské rodiny, zřízena koupelna – a dokonce někteří rodilí princové ji u dvora nikdy neměli –, nemohu vzít na svou odpovědnost, poskytnout paní hraběnce to, co žádá, aniž bych pro to dostal svolení od Jeho Veličenstva (…) král to jistě nepovolí. Jednalo by se o nebezpečný příklad.“

Teprve v polovině 18. století se prosadily přísné požadavky na osobní čistotu. Ludvík XV. bral rád sedací koupele, přičemž měl na sobě koupací oblek. Také královna Marie Antoinetta si každý den ráno myla nohy a denně využívala večer nádhernou luxusní koupelnu.

Hlavonožci mají v zásobě spoustu pozoruhodných triků. Jejich vychytávky inspirovaly inženýry, materiálové vědce a podle všeho i tvůrce nové módy. Společnost Vollebak, která je známá svými sympatiemi k revolučním technologiím a materiálům, využila optický trik hlavonožců při vývoji své nové bundy, která nese jméno Black Squid Jacket.

Povrch nové bundy je pokrytý pryskyřicí, která obsahuje více než dvě miliardy mikrokuliček z černého skla. Na jeden čtvereční centimetr bundy jich připadá asi 40 tisíc. Za pokojového osvětlení nebo ve stínu odráží světlo jen povrch mikrokuliček. Bunda má proto v těchto podmínkách černou barvu olejovitého vzezření.

TIP: Co přinese grafenová móda? Graphene Jacket je ochutnávkou z budoucnosti

Za plného osvětlení, ať již Sluncem nebo třeba reflektory automobilu světelné paprsky procházejí skrz povrch mikrokuliček a odrážejí se až z jejich vnitřku. Výsledkem toho je, že Black Squid Jacket odráží všechny barvy a efektně duhově opaleskuje. Kromě toho je bunda dobře odolná vůči vodě i větru. Případní zájemci ji seženou na trhu od tohoto týdne, za 995 dolarů (téměř 23 tisíc Kč).

Lávka za 5 milionů liber (v přepočtu zhruba 135 milionů korun) je dílem architektonického studia William Matthews Associates a inženýrů společnosti Ney & Partners. Měří 190 metrů a její povrch je tvořen z 40 000 dlaždic z místního břidlicového lomu Delabole – jednoho z největších a nejstarších břidlicových lomů v Anglii. Kámen se zde těžil již v 15. století. 

Zajímavostí nové lávky je 40 milimetrů široká mezera nacházející se přímo uprostřed mostu. Ta slouží jako prostor pro expanzi a smršťování konstrukce při změnách teplot. 

Z praktického hlediska přináší lávka vyšší pohodlí návštěvníkům. Doposud bylo nutné vystoupat 148 úzkých a strmých schodů. Nyní lze přejít z jedné části do druhé pohodlně po lávce, navíc s dechberoucím výhledem na velkolepou skalní propast.

TIP: Windsorský hrad: Od Olivera Cromwella po královskou rodinu

Novinka, která se veřejnosti otevřela během víkendu má ale i své odpůrce. Již dnes navštíví hrad Tintagel okolo 250 tisíc návštěvníků ročně, což sebou nese mnoho negativních průvodních jevů. S novou lávkou jich lze přitom čekat mnohem více. Odborníci také upozorňují, že kulturní památka podléhá jisté „disneyfikaci“ místa. V okolí hradu se nachází socha kouzelníka Merlina a artušovská socha Gallos na ostrohu.

Dominik Koll z Australian National University a jeho spolupracovníci odebrali celkem půl tuny čerstvého antarktického sněhu, nechali jej rozpustit, aby ho analyzovali. Nečekaně v něm vystopovali radioaktivní izotop železa-60 a současně potvrdili, že pochází z mezihvězdného vesmírného prostoru. Do Antarktidy se tento izotop dostal s kosmickým prachem a nasněžil tam v průběhu minulých 20 let.

Radioaktivní prach z vesmíru

Izotop železa-60 má oproti běžnému a stabilnímu železu-56 navíc čtyři neutrony a je mírně radioaktivní. Rozpadá se s poločasem 2,6 milionu let. Radioaktivní železo-60 vzniká v důsledku některých jaderných procesů a také při explozích supernov. Vědci ho našli v kosmickém prostoru, na Měsíci, na Zemi, na dně oceánu, ve vrstvách o stáří 2 až 2,5 milionu let.

TIP: Meteorit z Antarktidy ukrýval nečekaný poklad: Úlomek komety

Badatelé vyloučili, že by objevené železo-60 mohlo pocházet ze Země. Nejvíce pravděpodobné prý je, že jde prach z explozí supernov, který poletuje v Místním mezihvězdném mračnu. Sluneční soustava se na své pouti Mléčnou dráhou dostala do tohoto mračna asi před 40 až 50 tisíci let a v současnosti se stále pohybujeme na periferii mračna. Prach z Místního mezihvězdného mračna se nakonec podle všeho dostal až do Antarktidy.

Arabské země Severní Afriky se svou barevností, vůněmi, lidmi a nádhernými přírodními scenériemi mi učarovaly. Měl jsem možnost několikrát procestovat severoafrické Maroko a také Tunisko. Dostal jsem šanci proniknout alespoň na chvíli do zcela jiné kultury a poznat odlišné zvyklosti, pozorovat ve volné přírodě zvířata, která se u nás chovají pouze v zoologických zahradách nebo teráriích. Zároveň jsem se ale dostal k věcem, které jsou pro nás zvláštní až nepochopitelné.

Dvě strany mince

Pro nás „kultivované Evropany“ bývá tato konfrontace někdy dost tvrdá. Dokonale zametené chodníky a čisťoučké ulice v turisticky frekventovaných částech města nebo uprostřed luxusních hotelových komplexů jdou bohužel ruku v ruce s hromadami smrdutých odpadků, kazících se zbytků nebo dokonce mrtvol zvířat hned vedle těchto „čistých“ ulic.

V tomto směru zvlášť působivé jsou například trhy ve starých částech měst (súky). Zejména, když se dostanete do částí, kde se prodává maso nebo třeba divoká zvířata. Ve vysokých teplotách, v prachu a mezi mraky much naleznete klece, nádoby a koše naplněné nejrůznějšími živými i neživými přírodninami. Je to zkrátka místní zvyk, který je z našeho úzkého pohledu příliš snadné odsoudit.

Sám jsem měl na tržištích „štěstí“ na nejrůznější prodejce zvířat z tamní přírody, která byla nabízena především neznalým a užaslým turistům. Zvířata, jež neměla tolik štěstí či životní síly, byla určena spíše domorodcům pro pseudolékařské účely. (Bráním se pojmu alternativní medicína.)

Chameleon v aromalampě?

Zejména jeden takový zážitek z cest mi zůstal v hlavě nadlouho. Před několika lety jsem se na tuniském tržišti setkal kromě jiného s prodejem sušených chameleonů obecných. Mláďata i dospělí jedinci byli vysušeni a naskládáni na morbidní hromádky hned v několika stáncích. Ty však nepatřily prodejcům živých zvířat, ale prodavačům koření a vonných látek, možná i „lékárníkům“. Kromě chameleonů obecných se na pultech a stolcích kupily hromady různých sušených bylin, koření, kousků vonných dřev, henny na tetování a barvení vlasů a dalších mně neidentifikovatelných látek a předmětů.

Protože mám chameleony rád a obdivuji se jejich úžasné anatomii i způsobu nenápadného života, snažil jsem se zjistit, k čemu vlastně mají jejich nebohá mrtvá těla posloužit. Svou angličtinou jsem se pokoušel vyzvědět na prodejcích důvod toho všeho. Zeptal jsem se u jednoho stánku se sušenými tělíčky, uprostřed rušné ulice a proudících lidí. Prodavačka mi ukázala na keramickou misku, v níž pálila nejrůznější sušené byliny (něco jako naše aroma-lampička, jen v suchém stavu bez vody). „Fire ... Smoke,“ odpověděla mi postarší žena a pro případ, že bych jí snad nerozuměl, vzala kousek sušeného chameleona a ulomila z něj malý kousek, jež pak do doutnající směsi přihodila. Bohužel tím byla její angličtina vyčerpána a já už víc zjistit nemohl.

Skličující business

Pohled na hromádky vysušených tělíček byl však i bez vysvětlení dost skličující. Ani jsem se nesnažil domyslet, za jakých podmínek byla zvířata transportována z přírody a vůbec lovena nebo sbírána a nakonec sušena. Stačí, že vím, jak jsou držena zaživa u prodejců zvířat na těchto a podobných trzích – bez potravy, vody, jakékoli péče nebo znalosti o nich. Pro prodávající jsou zkrátka „zbožím, jež roste všude okolo“.

Občas jsem na stáncích mezi sušenými těly nalezl i ubohého živého chameleona, který plnil funkci upoutávky. Toho se pak prodávající snažil nabízet turistům a pokládat na ruku komukoli, kdo projevil trochu zájem, nebo se jen přišel podívat ke stánku. Když už nebyl žádný vážný „business,“ snad se zadaří vyinkasovat aspoň pár drobných za fotku. Byl to smutný pohled na zvířata, která u nás mají cenu až několika tisíc korun a pro chovatele jsou k nezaplacení. Tady je podnikavci běžně prodávají i s informací, že tato zvířata pojídají trávu a vůbec vše zelené. Přitom jsou chameleoni z 99 % predátoři.

O nějaké udržitelnosti a rozumném využívání přírody si v takových případech můžete leda nechat zdát. Stačí si vzpomenout na čínskou medicínu a zaslepenou důvěru v sušené a mleté rohy, penisy, kosti a bůhví co ještě. Nejeden živočišný druh tak byl přiveden na pokraj propasti vyhubení.

Pravda o sušených chameleonech?

Alespoň nějakou informaci o sušených chameleonech jsem nakonec objevil v literatuře. Lemberk (2007) uvádí, že jsou na území západní a střední Afriky využíváni k přivolávání dešťů při tamních rituálech. Někteří domorodci zde prý také věří, že je chameleoni mohou uchránit před hadím jedem a popel z vysušených a spálených tělíček má zaručit také ženskou plodnost.

Zde by se jistá paralela našla, ale popel chameleonů v Tunisku je smícháván s popelem z ostatních příměsí. Těžko říct, zda je potom konzumován, nebo má léčivé účinky pouze kouř a jeho inhalování. S ohledem na slepou víru domorodců, kteří věří na léčivou sílu takřka všeho, bych se nedivil žádné z těchto variant.

TIP: Ničivý dopad čínské medicíny aneb Zvířata rozemletá v pilulkách

Zatímco setkání s chameleony obecnými v Evropě je poměrně vzácné a tento druh je na všech místech svého výskytu přísně chráněn (řazen do přílohy CITES II), v severní Africe se s nimi ve volné přírodě setkáte poměrně běžně. Já jsem se například objevil několik přejetých mrtvolek na silnici. Zvláštní pocit, ale na druhou stranu, kdo se u nás pozastaví nad přejetým ježkem, zajícem nebo dokonce srnou. V severní Africe se proto lze jen těžko podivovat nad přejetým chameleonem. Jiný kraj, jiný mrav a jiná zvířata.

Mnohem příjemnější bylo objevit chameleona v kamenité části Sahary, kde se mezi štěrkem krčilo vždy několik nízkých keříků. Tady bylo jeho odhalení spíše dílem náhody, ale o to víc mne potěšil pohled na mého oblíbeného tvora v jeho původním životním prostředí.

Dobře zacílená urážka může citelně ranit duši člověka. Ve starověku ale raději kombinovali obojí. Napříč tehdy civilizovaným světem totiž bylo v armádách běžné vybavovat munici psaným poselstvím. Kameny v pracích a později i ratiště oštěpů často nesly znaky, které měly přenést zlostnou kletbu na protivníka. Zprvu jednoduché značky obvykle oslavovaly božstva, která měla zajistit přesný zásah. A urážela ty bohy, kterým věřili nepřátelé. Později se poselství omezilo na prosté nadávky. Cílem bylo podlomit morálku těch, kteří by utrpěný zásah přežili. Jejich text? Od klasických poznámek jako „Nažer se!“ nebo věnování „Pro Oktaviánovu zadnici!“ až po obsáhlejší důvěrná sdělení: „Lucie Antonie, jsi plešatý a prohráváš!“

Ty šelmo!

Jak se nadávalo v Čechách? Z němčiny k nám například ve 14. století vklouzlo slovo šelma. A zprvu mělo zcela jiný význam. Starogermánským schelm se totiž označoval mor. Šelma u nás zdomácněla a postupem času nabrala další významy: častovali jím antikrista a přeneseně pak též každé dravé a nebezpečné zvíře či jeho mršinu. Oba jazyky se však od sebe vzdalovaly. Dle soudních záznamů kutnohorší konšelé s údivem zjistili, že když jim někdo v němčině nadává do šelem, považuje je tak za lumpy bez kouska cti. 

Jednou z nejoblíbenějších a nejhojnějších nadávek našich předků se dle soudních knih stal výraz kurva, který si od 16. století stále drží původní význam. A protože přináležel pouze ženám, dočkal se v pánské podobě barvité a velice urážlivé varianty zkurvy syn. V soudních knihách nalezneme i celé citace, jakou je například tato kombinovaná fráze:„Zvyjebená kurvo, šejdířko, ludařko, chásko zvyjebená zlodějská.“ 

Nadávky z celého světa

Slovo hovno používá ve stejném významu většina slovanských národů. Kunda naopak nejspíš vznikla z latinského výrazu cunnus čili vulva. Na Valašsku však jméno Kunda běžně používali, být pokřtěná jako Kunda nebylo nijak neobvyklé. Také se tak označovaly mladé dívky.

TIP: Kořeny nadávek: Kde ke svým jménům přišly známé české vulgarismy

Naopak slovo píča patrně pochází z francouzského spojení „le petit chat“ čili kočička. Aby toho nebylo málo, čeština titulovala slovem píča také ptáčky sýkorky. A nesmíme zapomínat ani na děvku – ve starých Čechách se tak běžně volalo na jakoukoli dívku, děvečku či služebnou. Bez urážky.

Sklon koček pojídat trávu zaujal vědecký tým americké Kalifornské univerzity. V rámci výzkumu vědci oslovili s dotazníky více než tisícovku majitelů koček ze Spojených států. Dotazovali se v nich na detaily o chování jejich koček a zejména na jejich sklony pojídat trávu. Ukázalo se, že přes 60 procent majitelů koček vidělo své mazlíčky pojídat trávu nejméně při deseti různých příležitostech. Naopak asi 11 procent majitelů kočky toho nebylo svědkem nikdy.

Děděné tajemství

Vědci rovněž zjistili, že snězení trávy kočku obvykle nijak zvlášť neovlivní, alespoň z našeho pohledu. Krátce po snězení trávy kočky zvracely jen v asi 27 procentech případů. Mezi kočkami, co jedí a nejedí trávu, není žádní žádný podstatný rozdíl, až na jedinou věc. Trávu pravidelně jedí mnohem častěji mladé kočky do tří let věku.

Proč to kočky dělají? Lidé si obvykle myslí, že kočky jedí trávu, když je jim špatně, aby si vyvolaly zvracení. Veterináři z Kalifornie jsou ale přesvědčeni, že důvod nezvyklého kočičího chování je jiný.

Podle jejich výsledků a pozorování je sklon pojídat nestravitelnou trávu zřejmě zděděný po předcích a jde o metodu, jak si zvíře může preventivně vyčistit trávicí soustavu od parazitů. 

TIP: Rozumí kočky lidské řeči? Ano, ale je jim to dokonale ukradené

A co paniku vyvolávající okurky? Podle Dr. Rogera Mugforda, specialistu na zvířecí chování, nejde o zeleninu jako takovou. Mugford je přesvědčen, že podobnou reakci by u koček vyvolal jakýkoli jiný předmět, který bychom potají za kočky položili. Jde podle něj o obyčejný úlek z neznámého předmětu, který se v tichosti zjevil za zvířecími zády.

Když v roce 1986 došlo ke katastrofě v Černobylské jaderné elektrárně, nechaly tehdejší sovětské úřady vybudovat nad zbytky budovy reaktoru č. 4 dočasný betonový sarkofág. Byla to zoufalá snaha zabezpečit tuny vysoce radioaktivního materiálu. Kryt byl projektován jako okamžité, nicméně dočasné řešení. Jedním z pomocných systémů je soustava čerpadel, která každoročně odčerpá několik tun radioaktivní vody. Po úpravách v prvním desetiletí tohoto století se sice množství prosakující vody výrazně snížilo, ani to ale nebylo definitivní řešení. Je to už déle než třicet let a čas si již vybral svou daň.

Podle odborníků teď původní sarkofág, masivní a velmi radioaktivní konstrukce ze spousty betonu a kovu, doslova mele z posledního. Jeho struktura je vážným způsobem narušená a bezprostředně hrozí zřícení sarkofágu. Už samotnou stavbu sarkofágu ovlivnila celá řada nepříznivých faktorů, od pochopitelného spěchu a obav z radioaktivního záření, až po bídné technologické možnosti tehdejší doby.

Smlouvu v hodnotě asi dvě miliardy hřiven (asi 1,8 miliardy korun) podepsala SSE Černobyl NPP, která má na starosti jadernou elektrárnu, s firmou Ukrbudmontazh poté, co v březnu 2019 vyhrála tendr na zakázku. Demontáž bude zaplacena z ukrajinského státního rozpočtu.

TIP: Nový život v Černobylu: Místo jaderné katastrofy dnes žije vlastním životem

Situace je podle všeho velmi problematická. Hodnocení i rozbory ukázaly, že pravděpodobnost kolapsu starého sarkofágu je velmi velká a maximální životnost stavby je konec roku 2023. Jakékoliv pokusy o demontáž starého sarkofágu by mohly urychlit jeho zřícení. Podle mluvčíhoi společnosti SSE Černobyl NPP drží starý sarkofág na podpůrných blocích pouze silou gravitace. Odstranění každého prvku může způsobit kolaps sarkofágu.

V dnešní době postiženou část černobylské elektrárny i celý původní sarkofág zakrývá nedávno dokončený nový obrovský kryt o rozměrech 162 krát 247 metrů a výšce 108 metrů. Zřícení původního sarkofágu by ale prakticky jistě zamořilo celý vnitřek nového krytu extrémně radioaktivním materiálem, což by nesmírně zkomplikovalo úsilí o postupné rozebrání bývalého reaktoru a dekontaminaci celého místa.