WASP-121b je jednou z výjimečných planet. Je to horký Jupiter, tedy plynný obr, který je jen o něco málo větší než náš Jupiter, ale zároveň je velice blízko své mateřské hvězdě. Obíhá hvězdu ve vzdálenost pouhých 3,8 milionů kilometrů, což je zhruba 2,5 procent vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí.

Vzhledem k těsné blízkosti hvězdy je WASP-121b rozpáleným peklem. Je to ale také první planeta, u které byla objevena stratosféra. Na rozdíl od Země v ní ale není vrstva ozónu nýbrž oxidu titanu. Vnější vrstvy této planety jsou rozpálené na více než 2 500 °C. V takových podmínkách taje většina kovů a planeta je postupně ztrácí v okolním vesmíru.

Žhavá šiška

Z atmosféry WASP-121b unikají vodík, helium i celá řada dalších prvků v podobě par. Hubbleův teleskop našel hořčík a železo tak daleko od této planety, že už se nacházejí mimo její gravitační přitažlivost. Něco takového prý astronomové při výzkumu exoplanet ve vesmíru zatím nepozorovali.

TIP: Rozpálené peklo ultrahorkého jupiteru KELT-9b má v atmosféře železo a titan

WASP-121b je skutečně extrémní svět. Kvůli enormním teplotám je celá planeta žhavá a nafouklá. Zároveň na ni působí značná gravitační síla blízké hvězdy. Výsledkem toho všeho je, že plynný obr WASP-121b nepřipomíná ani tak kouli, jako spíše míč na americký fotbal nebo ragby.

Pokud jde o pivo, jsou Australané dokonalí patrioti. Své pivo považují za nejlepší na světě a drtivá většina domácí spotřeby piva je domácí provenience. Značky jako Coopers, XXXX, Tooheys nebo Victoria Bitter patří na australském trhu mezi nejúspěšnější.

Právě posledně jmenovaná značka Victoria Bitter nedávno přišla s poněkud nečekanou novinkou – čajem s příchutí piva. Victoria Bitter Tea, jak se novinka jmenuje, kombinuje černý cejlonský čaj se stejnou porcí chmele používaného k výrobě piva Victoria Bitter. 

TIP: Jak chutnají modelky: Ochutnejte pivo s příchutí vaginy

Novinka má sloužit ortodoxním pivařům pro čas, kdy je popíjení alkoholického piva nevhodné, tedy například pozdě v noci nebo naopak brzy ráno. Balení pivního čaje vyjde na 10 dolarů (v přepočtu zhruba 150 korun) a zájem zaskočil i samotného výrobce. Takřka okamžitě po uvedení VB Tea na trh byly zásoby čaje vyprodané. Pochopitelně může jít pouze o chytrý marketingový tah, diskuse australských pivařů ale ukazují, že zájem vyzkoušet neobvyklou novinku protinožcům rozhodně nechybí.

Každá práce má své a řemeslo dvorního ochutnavače pokrmů není výjimkou. V průběhu věků se etablovalo do několika odlišných profesí. Pohárníci se starají o nezávadnost nápojů. Kuchařsky i medicínsky vzdělaní vrchní dozorčí sledují přípravu jídla před servírováním. Jim často organizačně podléhá početná rota otíračů a pulírníků. Jejich úlohou je maximální čistota talířů, mís a příborů. I ty totiž mohou být otráveny. V pomyslné hierarchii, z hlediska svého vlivu na bezpečnostní aparát zaměstnavatele, stojí někde uprostřed profese ochutnavače. 

Neplatí to vždy: někdy nejsou nic víc, než jen prostí a snadno nahraditelní otroci. Často se však stávají velmi ceněnými společníky vladařových zábav. Lidé, kterým jejich zaměstnavatelé věří. Prostě tak trochu šašek, osobní sluha a statná tělesná stráž v jednom. Upřímně, aspoň ve středověku to není úplně špatné zaměstnání. 

Od snídaně k večeři

Pracovní doba je v určitém časovém předstihu sladěna se snídaněmi, obědy, svačinami a večeřemi zaměstnavatele. Jíte jako první, aby se účinek jedu stačil projevit a krále zavčas varovat. Po zbytek dne máte volno a můžete se volně potulovat hradem. Pravda, s čeládkou se moc družit nesmíte, aby to neovlivnilo váš úsudek a věrnost. Ale když něco podezřelého zaslechnete, je dobré si to pamatovat a včas to nahlásit. Což se děje poměrně často, protože ostatní šlechtici vás přehlížejí jako podřadnou osobu. Náročné směny? Během opulentních hostin a velkých oslav se „nezastavíte“. Většinou klečíte u nohou pohodlně sedícího zaměstnavatele jako pes, ale můžete aspoň naslouchat hovorům zcestovalých rytířů. 

Rizika profese? Paradoxně téměř žádné! Nikdo se nepokusí otrávit vašeho zaměstnavatele, právě proto, že jste s ním zrovna vy. Případů, kdy ochutnavač sešel jedem, je v historii jako šafránu.

Zabíjet jedem je otrava

Travičství je poměrně tradiční způsob, jak se zbavit nechtěného následníka trůnu nebo konkurenčního aristokrata. Obava z otrávených pokrmů byla vždy hojně živena příklady z anticky. Velké muže té doby hubil „neviditelný“ vrah skrytý v jídle či pití. Jedem pravděpodobně sešel Alexandr Velký i císař Augustus. Proto se o kvalitu pokrmů strachovali i jinak obávaní tyrani. Hierón I., vládce Syrakus v 5. století př. n. l., který s pomoci lstí a jedu odstraňoval své předchůdce, z obav o svůj život pravděpodobně zešílel. 

A „největší vládce nejmocnější země v Malé Asii“ Mithridatés VI. Pontský? Toho neustálá paranoia z otravy přivedla k důslednému studiu jedů a protijedů. Traduje se, že byl proti většině známých přírodních toxinů imunní, protože je po dlouhá léta v malých dávkách užíval, aby si jeho tělo zvyklo. Stal se tak vlastně pradávným zakladatelem toxikologie i jejím pokusným králíkem.

Proto se existence ochutnavače, který by riziko otravy podstoupil za vladaře, jevilo jako logická cesta. Ve starém Římě se jim přezdívalo praegustator. A ne vždy pracovali dobrovolně. Přesto by se bez zástupu takových ochutnavačů Markus Antonius nikdy na hostinu ke Kleopatře nevydal. Svůdná egyptská královna mu ale během hostiny názorně předvedla, jak snadné je otrávit mu již otestovaný nápoj. A že snad bude přeci jen lepší, když bude věřit jí, než svým ochutnavačům.

Systém to nebyl dokonalý, což v roce 54 zjistí i císař Claudius. Servis mu u hostiny, při které se podávaly houby, zajistí jistý Halotus. Byl to zjevně špatně placený a nedůvěryhodný ochutnavač. Nejen, že Claudiovi schválně podal houby jedovaté, ale když se projevily první příznaky otravy, přivolal k němu lékaře, Stertinia Xenofóna. A ten císaře dorazil dalším jedem, který mu vlil do hrdla. 

Nápor na žaludek

Skutečně náročné šichty zažívali ochutnavači na dvoře Jindřicha VIII. Ani příměr „opulentní“ dostatečně nevystihuje, jak bohaté jeho hostiny bývaly. Za jediný rok se u stolu tohoto statného Tudorovce vypilo během oslav 2,3 milionu litrů piva a 285 tisíc litrů vína. Váha servírovaných pokrmů by se musela počítat v tunách. Pečení voli, rožněná selata, divočina na sto způsobů a hlavně ozdoba každé tabule: bažanti. 

Problém nebyl jen v množství. Jindřich se v krmení, či spíše přecpávání svých ochutnavačů doslova vyžíval. Místo mohli zastat jen vydatní jedlíci a pijáci. Ti, kteří neustáli nápor nejrůznějších pochoutek, pak byli potupně vypráskáni ode dvora. Na druhé straně: uznalé a důvěryhodné ochutnavače uměl ocenit. Jistého Williama Berrymana, který tuto náročnou úlohu zastával po dlouhá léta, odměnil pronájmem taverny a pivovaru v Londýně. Jeho nájem? Jedna rozkvetlá rudá růže, kterou každý rok z kraje léta přinese ke královské hostině.

TIP: Povoláním degustátor: Práce snů, nebo tvrdá řehole?

Alžběta I. neměla o nepřátele nikdy nouzi. V roce 1594 nechá popravit sedmdesátiletého židovského felčara, který ji přijde podezřelý jen tím, že uprchl ze spárů španělské inkvizice. A té přece nikdo neunikne, že? Považovala jej proto za potenciálního traviče, byť se o jeho vině dá směle pochybovat. Spíš tím ale královna chtěla dát najevo, že je neustále ve střehu.

Ostatně, proces ochutnávání pokrmů byl u jejího dvora velmi formalizovanou záležitostí. Vybraná komorná nejprve vyčistila všechny příbory a talíře, a na ně pak nakladlo služebnictvo vybrané pokrmy. Celkem čtyřiadvacet různých chodů. Pak nastoupil stejný počet ochutnavačů její gardy a každý ochutnal ze „svého“ talíře. A když se po čase otrava neprojevila? Nechala si královna přinést jeden či dva chody do svých komnat. Zbytek mohli dojíst sluhové.

Lehká, flexibilní pavoučí vlákna snadno mění tvar působením větru či elektrostatického náboje. Tato jejich vlastnost pomáhá pavoukům polapit letící kořist. „Elektrostatický náboj najdeme všude, což, jak se domnívám, mohlo vést k evolučnímu vývoji pavučin,“ vysvětluje Victor Manuel Ortega-Jimenez z University of California. Jevu si povšiml při hře se svou čtyřletou dcerou a kouzelnickou hůlkou, která vytváří náboj. V jednu chvíli zpozoroval, že hůlka přitahuje pavučinu a napadlo ho, že pokud má hmyz pozitivní náboj, bude k sobě přitahovat pavučinu s opačným nábojem.

Ortega-Jimenez si opatřil několik pavučin křižáků a v laboratoři pomocí elektrostatického generátoru nabíjel mrtvý hmyz. Na záznamu z vysokorychlostní kamery pak mohl pozorovat, jak se pavučina deformuje a přibližuje hmyzu dříve, než se samotné sítě dotkne. U hmyzu bez náboje k tomuto jevu nedocházelo.

TIP: Slušný apetit: Pavouci každoročně sežerou víc, než kolik váží dospělé lidstvo

Podobně funguje statická elektřina například u včel, kterým ušetří množství energie při sbírání pylu. Ten se jim totiž ještě před dosednutím lepí díky elektrostatickému náboji na nožky. V budoucnu se Ortega-Jimenez chystá zjistit, zda pavučiny přitahují také prach a pyl. To by totiž mohl být důvod, proč si mnozí pavouci stavějí každý den novou síť.

V dnešní době nejsou technologie pro rozpoznávání obličejů mezi lidmi příliš populární. Jsou až příliš snadno zneužitelné. To ale neznamená, že by takové technologie nemohly být užitečné. Mohly by se třeba skvěle uplatnit za barem, zvláště při rušném provozu.

Když je večerní zábava v plném proudu, bývá velmi obtížné sledovat, koho je třeba obsloužit. Britská společnost DataSparQ nedávno představila systém A.I. Bar, který zajistí spravedlivou obsluhu zákazníků baru i v těch nejvíce komplikovaných situacích. S tímto systémem může obsluha baru sledovat, který ze zákazníků je právě na řadě. 

TIP: Kvalitu pizzy u Domino's hlídají skenery s umělou inteligencí

A.I. Bar funguje tak, že zařízení snímá obličeje zákazníků, kteří přistupují k baru. Na základě jejich podoby vytváří virtuální frontu, která odpovídá pořadí těchto zákazníků. Virtuální pořadí se objevuje v podobě čísel nad hlavami jednotlivých zákazníků. Takto vytvořenou frontu sleduje obsluha za barem a podle ní vyřizuje objednávky zákazníků.

A.I. Bar rovněž dokáže odhadnout věk zákazníka. Pokud ho tipne jako mladšího než 25 let, upozorní obsluhu, aby po dotyčném požadovala průkaz totožnosti. V tuto chvíli má A.I. Bar za sebou úspěšné testy v jednom z koktejlových barů v Londýně. Samozřejmostí je respektování soukromí zákazníků, kvůli němuž systém všechna data smaže do 24 hodin.

Zkraje prvohor, jejichž začátek se datuje 541 milionů let do minulosti, se pod hladinou oceánů odehrávalo jedno z klíčových období evoluce, při němž se živočišná říše velmi rozrůznila. Dnes ho známe pod poněkud přehnaným názvem kambrická exploze: Jeho průběh sice podle nových poznatků nebyl tak překotný, jak se dřív věřilo, nicméně pomalejší tempo na významu dané epochy nic nemění. Zatímco ve vodě „to žilo“, veškerá souš – která tehdy sestávala z oblastí vzniklých rozpadem superkontinentu Rodinie – byla zcela pustá. Výjimku teoreticky představovaly pouze lokality v blízkosti vod, po nichž se mohly plazit mikrobiální kolonie.   

Situace se začala měnit snad už koncem kambria, ale zejména v následujících periodách prvohor: v ordoviku a siluru (cca před 485,4–438,8 milionu let, respektive 443,8–419,2 milionu let). Tehdy již na pevninu opatrně vystupovaly první houby či vyšší rostliny a přidávali se také živočichové. 

Rostliny dobyvatelky

Jednou z průkopnic se stala například dnes už dávno vyhynulá rostlinka rodu Cooksonia, jejíž suchozemský život potvrzují fosilie staré zhruba 430 milionů let. Je přitom možné, že se z okovů oceánu vymanila mnohem dřív: První vyšší rostliny se totiž na souši objevily před 470 miliony roků.

Obecně se předpokládalo, že například mnohonožky – jejichž první suchozemské stopy pocházejí z doby zhruba před 450 miliony let – se na pevninu dostaly teprve po rostlinách, které jim mohly sloužit coby potrava. Nicméně studie publikovaná roku 2013 v časopise Current Biology, jež analyzovala fylogenetický vývoj (viz slovníček) některých skupin rostlin a živočichů, jako jsou členovci, hlísti či želvušky, dospěla k poněkud odlišnému a nadmíru překvapivému závěru: Živočišná kolonizace souše podle ní proběhla nezávisle a hned několikrát, a podle zjištění vědců navíc první zástupci fauny opustili vodu ve stejné době jako rostliny, nebo dokonce o něco dřív. 

Kdo dřív přijde…

Pokud jsou závěry studie správné, nabízí se otázka, jak vlastně tehdejší ekosystém fungoval, respektive čím se první suchozemská zvířena živila. Současné pevninské potravní řetězce totiž zpravidla závisejí na dostatku tzv. primárních producentů, jimiž jsou obvykle fotosyntetizující rostliny. Ty představují zdroj energie pro primární konzumenty, tedy živočichy, kterými se pak živí konzumenti sekundární a tak dále. 

Ať už ovšem na souš pronikli jako první živočichové, houby, či rostliny, během následujících milionů let přetvářeli okolí slaných i sladkých vod v mnohem příznivější prostředí, jež se v řadě ohledů již podobalo tomu dnešnímu. Nicméně stále v něm chyběli obratlovci, kteří zatím setrvávali v bezpečí klidnějších a stabilnějších vodních ekosystémů. 

Čtvernožci na scéně

Bylo však jasné, že vzhledem k výhodám suchozemského života – především dostatku potravy – dřív či později přizpůsobiví obratlovci tento neznámý svět zaplní. Zvrat nastal během čtvrté periody prvohor, v devonu (před 419,2–358,9 milionu let). Právě tehdy na souš zavítali první čtvernožci, zástupci skupiny, jež dala následně vzniknout obojživelníkům, plazům a mnohem později i ptákům a savcům.

O tom, jak přechod obratlovců z vody na souš vypadal, jsme v minulosti měli jen mlhavou představu. Díky nově objevovaným fosiliím, které reprezentují možné mezičlánky, se ovšem názory vědců pomalu vyjasňují: Dřív se předpokládalo, že dnešní suchozemští čtvernožci představují potomky ryb, jež se tu a tam vydávaly na pevninu kvůli kořisti, popřípadě se přesouvaly mezi vysychajícími jezírky. A právě proto se u nich postupně objevily plíce umožňující využívat vzdušný kyslík či silné končetiny přizpůsobené chůzi po zemi. V posledních letech se nicméně ukazuje, že se dobývání pevniny odehrálo poněkud jinak a první čtvernožci se nejspíš vyvinuli dávno předtím, než se vypravili na souš.

Snazší život na souši?

Život mimo vodu má své výhody – jak dnes dokládají čísla: Podle současných studií se ve světových oceánech vyskytuje 700 tisíc až milion stále nepopsaných druhů. I kdybychom je však zmapovali, nedosahovala by podvodní rozmanitost živých forem ani čtvrtiny té suchozemské. Aktuální odhady tvrdí, že 80 % veškerých pozemských druhů obývá pevninu, 15 % jich žije v oceánech a zbylých 5 % je sladkovodních. 

Podle vědců souvisí tak drastický rozdíl s životním prostorem a s jeho předpoklady k diverzitě. Na souši se od sebe ekosystémy a habitaty lépe oddělují: Podnební specifika i druhy krajiny vytvářejí pomyslné hranice, jež v důsledku pomáhají udržovat vysokou rozmanitost života. Na druhé straně oceány představují obrovské vodní plochy, kde – velmi jednoduše řečeno – žijí všichni se všemi. Teplota vod příliš nekolísá a existuje v nich podstatně méně přírodních bariér než na souši. A tak zatímco například zvířata mírného podnebí zůstávají v bezpečí před tropickými predátory, v oceánech nejsou tyto „neviditelné hranice“ tak zřejmé. 

Větší oči víc vidí

Přechod do nového prostředí přiměl těla čtyřnožců k adaptaci nejen v podobě plic a končetin. Jejich smysly přizpůsobené vodě na souši nefungovaly, a musel se tak rozvinout orgán, který se stal klíčovým – oči. Podle studie publikované předloni v časopise PNAS, jež se soustředila na měření očních jamek fosilních organismů a modelovala evoluci zraku, se bulvy živočichů z daného období zvětšily trojnásobně ještě předtím, než tito tvorové opustili vodu. 

Podle vědců souvisela uvedená změna s faktem, že větší oči umožňují svému nositeli získat daleko víc informací o okolí – ovšem pouze pokud se pohybuje na vzduchu. Pod vodou naopak skýtá nárůst bulev jen zanedbatelnou výhodu. Badatelé proto předpokládají, že už předchůdci čtyřnožců například při pátrání po kořisti často vystrkovali oči nad hladinu, podobně jako dnešní krokodýli, a zvětšování zrakového orgánu pro ně tedy bylo výhodné. Zrak čtvernožců se tak možná adaptoval na suchozemské prostředí dlouho předtím, než bylo potřeba.

Jenom nohy nestačí

Navíc podle všeho nebyly zavčasu připraveny pouze oči, ale patrně i nervové okruhy zodpovědné za pohyb končetin. Alespoň to tvrdí autoři studie zveřejněné loni v časopise Cell, které zajímalo, jak se první čtvernožci naučili chodit. Zaměřili se proto na zkoumání zmíněných okruhů odpovídajících za pohyb u rejnoka bodlinatého, jenž se po dně přemisťuje pomocí ploutví – střídavě se opírá o pravou a levou. 

Pozoruhodné je, že podle závěrů badatelů využívá ryba k pohybu tytéž neuronální okruhy jako moderní čtyřnožci, například myši. Společný předek rejnoků a čtyřnožců žil asi před 420 miliony let a dle vědců je velmi nepravděpodobné, že by se u obou skupin vyvinul totožný systém k chůzi. Možná tedy neuronální základ pro suchozemský pohyb existoval již u onoho dávného předka, a tudíž i u předchůdců všech čtvernožců: Vznikl tak o mnoho milionů let dřív, než začali vystupovat z vody, respektive než se u nich vůbec zformovaly nohy.

Na pevnině i ve vodě

Předky dnešních čtvernožců představovaly patrně nozdraté ryby (viz Živoucí fosilie): Řadí se mezi ně například ještě ryze vodní rod Eusthenopteron, který Zemi obýval zhruba před 385 miliony let, nebo asi nejznámější a nejpozoruhodnější přechodný článek mezi rybami a čtvernožci, rod Tiktaalik. Jeho fosilizované pozůstatky se podařilo objevit teprve v roce 2004 v usazeninách datovaných 375 milionů let do minulosti, a to na Ellesmerově ostrově, který je součástí kanadských Ostrovů královny Alžběty. 

Přestože byl tiktaalik stále rybou – měl žábry, šupiny i některé ploutve –, v mnohém už se podobal obojživelníkům. Řadu ploutví totiž zcela ztratil a u těch prsních měl jakýsi kostěný zápěstní, loketní i ramenní kloub, jejichž stavba připomínala kosti pozdějších suchozemských obratlovců. Popsané končetiny zřejmě zástupcům rodu Tiktaalik umožňovaly se při pohybu opírat o zem.

Plazi, ptáci, lidé

Nedávno byly navíc nalezeny další fosilizované pozůstatky těchto fascinujících tvorů, jež prozradily, že i jejich zadní ploutve vykazovaly řadu znaků mladších čtvernožců: Kromě žaber měli také primitivní plíce a atypická byla rovněž jejich zploštělá hlava, která spočívala na pohyblivém krku, což je u ryb zcela nezvyklé.

K dalším předpokládaným předchůdcům dnešních čtyřnožců se řadí rod Acanthostega, jehož pozůstatky se objevují ve vrstvách starých 365 milionů let. Tito tvorové měli již jasně vyvinuté končetiny i primitivní plíce, přesto podle některých badatelů v podstatě neopouštěli vodní prostředí. K jejich příbuzným patřil kupříkladu další rod stále víceméně vodních živočichů, Ichthyostega. Také oni však během následujících desítek milionů let vystoupili na souš a vyvinuli se v obojživelníky, z nichž následně vzešli plazi, ptáci – a konečně i savci včetně člověka. 

Každý z ruských hrdinů-bohatýrů byl jiný. Jednomu lidové pověsti přisoudili více prohnanosti a chytrosti než síly, jinému naopak sílu takovou, že jej ani neunesla ruská zem. Příběhy některých mají pravděpodobně kořeny ve skutečných historických postavách, ponejvíce v knížatech z dob Kyjevské Rusi, tedy ještě před invazí Mongolských vojsk na Rus ve druhé polovině 12. století.

Stejně jako mytologické příběhy z jiných kultur se i ty ruské vyvíjely napříč regiony, náboženstvími a kulturami. I proto se obr Svatohor může směle přátelit s (pravoslavnou církví) blahoslaveným Iljou Muromcem a v lesích vedle křesťanských klášterů svádějí hrdinové své boje s různorodými saněmi a příšerami.

Vasilisa Překrásná

Nejenom mužští hrdinové prokázali v ruských legendách a pověstech odvahu. Oblíbeným doposud zůstává i příběh o krásné Vasilise. Děvče se dostalo do smutné, ale ne neobvyklé situace – po smrti matky se otec znovu oženil a do rodiny přibyla zlá macecha a s ní stejně zlé dvě nevlastní sestry. Jenže Vasilisa má od své maminky tajemství, kouzelnou loutku, která jí se vším pomáhá. Zachrání ji i před nebezpečnou Babou Jagou, zlou čarodějnicí, která žije v chaloupce v lese, pojídá lidi a z jejich lebek si staví plot!

Vasilisa k ní musela jít pro oheň a splnit spoustu jejích roztodivných úkolů. Nakonec dostala lidskou lebku s ohněm. Když došla domů, macechu i nepřejícné sestry kouzelný oheň spálil… Díky své odvaze, píli a také velké kráse se nakonec stala Vasilisa ženou cara a žila šťastně až do smrti. 

Nesmrtelný Kostěj

Když chtěl bohatýr zabít třeba takového draka, většinou stačilo usekat mu hlavy. Jak však zabít Kostěje Nesmrtelného, děsivého kostlivce? Přinejmenším to zahrnovalo dlouhou cestu na daleký ostrov uprostřed moře. Na tom ostrově byla pod zeleným dubem zakopaná truhla, v truhle v zaječí kůži zašitá kachna, v ní zlaté vejce, ve vejci jehla a až v té jehle byla schovaná Kostějova duše! 

Ovšem i kostlivec se může zamilovat a Kostěj si vybral za nevěstu moudrou Vasilisu (shoda jmen s krasavicí Vasilisou). Jenže ta ho nechtěla – a zhrzený nápadník ji za trest zaklel do podoby žáby, která jen v noci získává lidskou podobu. V té době nicméně místní král hledá nevěsty pro své tři syny a zvolí originální způsob: každý z nich měl vystřelit šíp. Ženám, které je najdou a zvednou, pak panovník zadal několik úkolů, aby zjistil, jak dobrými nevěstami budou. Šíp nejmladšího syna zvedla zakletá Vasilisa, ale i v žabí podobě zvládá všechny práce mnohem lépe než její lidské ale líné protějšky. Po mnoha zápletkách a peripetiích se princi podaří Kostějovu kletbu zlomit a Vasilisa se stává jeho ženou...  

Kam zmizeli bohatýři?

Podle jedné z pověstí cestovalo spolu sedm bohatýrů – včetně těch nejslavnějších, Ilji Muromce, Dobryni Nikitiče a Aljoši Popoviče. Po cestě narazili na stan tatarského bojovníka Busurmana, se kterým se utkal sebevědomě Dobryňa nejprve se zbraněmi a pak v pěstním souboji. Prohrál však a tatar mu vyřízl srdce – a nebýt jeho přátel, kteří s pomocí kouzelného havrana sehnali živou a mrtvou vodu, už by hrdina neobživl. A jelikož to bylo sedm nejsilnějších a nejprohnanějších bohatýrů, přemohli společně i celé vojsko nepřátel, které ten tatarský bojovník mezitím přivedl. 

TIP: Rohatá smrt z krétského bludiště: Kdo porazil děsivého Mínótaura?

Jenže pak se začali pyšní bohatýři vychvalovat, a dokonce si říkali, že i kdyby nadpřirozené vojsko proti nim povstalo, tak i to že přemohou. Jenže ono se tak opravdu stalo! Objevili se nejprve jen dva bojovníci, ale jak je bohatýři zabíjeli, vždy se místo jednoho mrtvého objevili dva další. Tři dny se bohatýři bili, než se nepřátelské vojsko rozrostlo, až ho nebylo možné ani spočítat. Bohatýři se lekli toho, co udělali, a z bojiště utekli k horám. Jenže sotva k těm horám dojeli, jeden po druhém zkameněli…  

Když byl americkým prezidentem Bill Clinton, republikáni neustále poukazovali na to, že charakter politika hraje zásadní roli, a že by politik neměl být sexuálně nedůvěryhodný. Za prezidenta Trumpa už o tom kupodivu vůbec nemluví: Jak je to ale doopravdy? Souvisí věrnost ve vztahu se spolehlivostí v práci?

Při hledání odpovědi na tuto otázku uspořádali američtí vědci výzkum, který zahrnoval celkem 11 tisíc lidí. Zjišťovali u nich, zda jejich sklon podvádět partnera souvisí s profesionálními prohřešky v práci. Využili přitom data zveřejněná hackery v roce 2015, kteří odtajnili identity uživatelů kanadské online agentury Ashley Madison, specializované na seznamování zadaných a ženatých či vdaných. 

TIP: Lidští zaměstnanci pracují lépe, když je hlídají nevrlí roboti

Výsledky výzkumu hovoří poměrně jasou řečí – nevěra v partnerském vztahu těsně souvisí s nespolehlivostí v práci. Například policisté se „škraloupy“ v práci používali online seznamku pro nevěrné více než dvakrát častěji, než jejich bezproblémoví kolegové.

Autoři výzkumu věří, že by jejich závěry mohly přispět k omezení sexuálního obtěžování na pracovištích. Zároveň se ale obávají, aby zaměstnavatelé teď nezačali zneužívat sexuálních vztahů zaměstnanců jako záminku pro jejich vyhození z práce.

Dva vědečtí pracovníci z Kalifornského technologického institutu (Caltech) přišli s důkazy o existenci obří planety obíhající po velmi protáhlé eliptické dráze ve vnějších oblastech Sluneční soustavy. Objekt, kterému astronomové přezdívají planeta Devět (Planet Nine), má kroužit zhruba 20× dál od Slunce než Neptun a jeden oběh údajně absolvuje za 10–20 tisíc let. Hypotetická „Devítka“ může být podobně jako Uran či Neptun plynným tělesem, asi 10× hmotnějším než Země (Neptun dosahuje 17násobku hmotnosti naší planety). Někteří astronomové ji označují „planeta X“.

Nepřímé důkazy

Konstantin Batygin a Michael Brown z Caltechu odhalili existenci planety na základě matematického modelování a počítačových simulací, avšak těleso se dosud nepodařilo pozorovat přímo. Jeho přítomnost se odvozuje z pohybu několika objektů na vnější hranici Kuiperova pásu, jak se nazývá oblast za trajektorií Neptunu, rozkládající se ve vzdálenosti 30–50 AU (astronomických jednotek) od Slunce.

Podle Browna je domnělá devátá planeta přibližně 5 000× hmotnější než Pluto, a tudíž dostatečně velká: Na rozdíl od třídy menších objektů, které označujeme jako trpasličí planety, svému okolí gravitačně dominuje. Batygin a Brown odvodili její přítomnost ze specifického shlukování šesti známých těles kroužících za drahou Neptunu, jež nesou označení 2007 TG422, 2013 RF98, 2004 VN112, 2012 VP113, 2010 GB174 a Sedna. Podle vědců udržuje dosud nepozorovaná planeta zmíněné objekty na zvláštních eliptických drahách skloněných vůči rovině planetární soustavy: O náhodu se přitom jedná s pravděpodobností pouze 0,007 %. Pokud „Devítka“ skutečně existuje, měly by mít další potenciálně objevené objekty podobné trajektorie jako popsaná šestice. V opačném případě je existence hypotetické planety ohrožena.

Historie se opakuje?

Batygin a Brown prohlásili, že hlavním cílem jejich výpočtů a simulací paradoxně bylo prokázat omyl kolegů, kteří s podobnou informací přišli o dva roky dřív. Chad Trujillo a Scott Shepherd publikovali v březnu 2014 článek o několika nejvzdálenějších objektech Kuiperova pásu, jejichž dráhy nejspíš ovlivňuje neznámé těleso – údajně planeta. Ve vědeckém časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society Letters zveřejnili vědci studii, v níž tvrdili, že daleko za trajektorií Neptunu – minimálně 500 AU od Slunce – by se mohly nacházet dokonce dvě velké planety, dosahující zhruba 2–15násobku hmotnosti Země.

Objev nové planety na základě jejího gravitačního působení na jiná tělesa by každopádně nebyl prvním případem v dějinách. Neptun se v roce 1846 podařilo nalézt díky zjištěným odchylkám v dráze Uranu. A pozorované nepravidelnosti v pohybu Neptunu pak vedly astronomy k pátrání po další neznámé planetě: Pluto bylo nakonec nedaleko předpovězené pozice objeveno v roce 1930. Podle současných poznatků je však zřejmé, že se jednalo o náhodu – jeho hmotnost by totiž nemohla pozorované odchylky vyvolat.

Hledá se malý plynný obr

Podle Batygina a Browna držíme nyní poprvé za víc než 150 let v ruce data, která říkají, že Sluneční soustava není s osmi planetami kompletní. Oba vědci se kloní k názoru, že máme co do činění s malým plynným obrem, který vznikl mnohem blíž ke Slunci, načež se z nějakých důvodů vzdálil. Batygin navíc připomíná, že mezi exoplanetami hojně figurují plynná tělesa o hmotnosti maximálně 10 zeměkoulí, zatímco ve Sluneční soustavě žádnou takovou planetu neznáme.

Potenciální nový člen našeho systému může podle simulací dosahovat až velikosti Neptunu, přičemž by měl kolem centrální hvězdy kroužit po eliptické dráze ve vzdálenosti zhruba 200–1 200 AU: A v dané lokalitě určitě nemohl vzniknout při formování planet. Simulace raných fází vývoje Sluneční soustavy provedené v dřívějších letech naznačují, že planet typu neptun se mohlo skutečně utvořit víc a jedna z nich mohla být v důsledku vzájemných gravitačních vlivů ze své dráhy vymrštěna. Ačkoliv simulace ukazovaly, že těleso zcela opustilo Sluneční soustavu, možná tomu tak nebylo a zůstalo zachyceno na vzdálené orbitě.

Na rádiových vlnách

Neznámá tělesa ve vzdálených končinách Sluneční soustavy detekovali astronomové údajně také koncem roku 2014 při pozorování na rádiových vlnách. Za objevy stojí dva nezávislé týmy, jeden ze Švédska a druhý z Mexika, přičemž oba studovaly data z chilského radioteleskopu ALMA neboli Atacama Large Millimeter/submillimeter Array. Jeden objekt by se měl nacházet na obloze poblíž hvězdy W Aquilae v souhvězdí Orla, druhý pak ve směru známé Alfa Centauri. Ukázalo se, že se tělesa vzhledem k okolním stálicím pohybují – a vědci proto usoudili, že leží v našem vesmírném sousedství a nejspíš krouží kolem Slunce.

Oba týmy údajně disponují dostatkem dat, aby vyloučily, že se jedná o blízké hvězdy. Švédi „svůj“ objekt pokřtili Gná, podle bohyně ze severské mytologie. Rovněž přitom zdůraznili, že jej nepovažují za bájnou planetu X, ale spíš za velkou planetku o průměru asi 800 km, obíhající mezi drahami Saturnu a Neptunu. Pokud by totiž šlo o planetu, musela by se nacházet ve vzdálenosti asi 4 000 AU. Co se týče neznámého tělesa poblíž Alfa Centauri, nabízejí vědci tři možná vysvětlení: Buď je to malý ledový objekt ve vzdálenosti 93 AU, nebo superzemě – planeta X – obíhající asi 300 AU od Slunce, případně hnědý trpaslík ve vzdálenosti přibližně 20 000 AU.

Většina ostatních astronomů se však k těmto pozorováním staví s neskrývanou nedůvěrou. Mohlo by se jednat například o náhodný šum v datech radioteleskopů, mylně považovaný za známku existence skutečného tělesa. Další týmy proto směrují své přístroje do určených oblastí oblohy, aby údajné objevy vyvrátily, či naopak potvrdily.

Nemesis a Tyche 

Kouzlo planety X má ovšem delší trvání. Například v 80. letech minulého století někteří vědci navrhovali, že dosud nespatřený hnědý trpaslík Nemesis – kroužící kolem Slunce po velmi protáhlé eliptické dráze – by mohl způsobovat periodická vymírání živočichů na Zemi jako důsledek srážek s kometami. Nemesis měla přibližně každých 26 milionů let „vyrušovat ze spánku“ vlasatice v oblasti Oortova oblaku a posílat spršky ledových těles do vnitřních částí Sluneční soustavy. Některé z těchto komet se pak měly srazit se Zemí, což mohlo mít katastrofální důsledky pro život. Objekt pojmenovaný po řecké bohyni odplaty by tedy vysvětloval periodická velká vymírání pozemských druhů. 

Nedávné vědecké analýzy však nepodporují představu, že hromadné vyhynutí organismů nastávalo v pravidelných intervalech, a hypotetická Nemesis tak už nepřipadá v úvahu. Stále ovšem existuje možnost, že má Slunce vzdáleného, dosud nespatřeného průvodce planetárních rozměrů s dobou oběhu několika milionů let, který nemusí mít na pozemský život devastující vliv. 

Astrofyzikové John Matese a Daniel Whitmire vyslovili v roce 2010 názor, že by se tato potenciální planeta větší než Jupiter měla nacházet v oblasti Oortova oblaku, v daleké zásobárně ledových těles na okraji Sluneční soustavy. Vědci předpokládali, že by nám důkazy o existenci tělesa pojmenovaného Tyche mohla poskytnout družice NASA nazvaná WISE (Wide-field Infrared Survey Explorer), zkoumající vesmír v oboru infračerveného záření. Pokud by totiž vzdálená planeta Tyche existovala, byla by velmi studená a zářila by příliš slabě, než abychom ji mohli zaznamenat ve viditelném světle. Přestože však WISE pořídila víc než 2,7 milionu fotografií vesmírných objektů od dalekých galaxií až po planetky a komety v blízkosti Země, hypotetickou planetu neodhalila. 

Objevíme devátou planetu?

Po vyhodnocení dat získaných družicí WISE nenašli astronomové jediný důkaz existence planety X. Nedávná studie vede k závěru, že se žádné těleso o velikosti Saturnu či větší nevyskytuje do vzdálenosti 10 000 AU od Slunce, a žádný objekt větší než Jupiter se nenachází dokonce do vzdálenosti 26 000 AU. (Pro srovnání: Pluto obíhá v průměrné vzdálenosti 40 AU.) Podle Kevina Luhmana z Penn State University neukrývají vnější oblasti našeho solárního systému s největší pravděpodobností plynnou obří planetu či malou stálici jako průvodce Slunce. Výzkum však odhalil 3 525 hvězd a hnědých trpaslíků, které od nás dělí maximálně 500 světelných roků.

Vypočítaná planeta Devět, o jejíž existenci jsou přesvědčeni Batygin a Brown, každopádně představuje nový impulz pro zkoumání vzdálených částí Sluneční soustavy. Astronomové budou nyní po devátém členovi našeho planetárního systému usilovně pátrat. Znají však pouze jeho přibližnou oběžnou dráhu a samozřejmě netuší, kde přesně by se na ní měl nacházet. Pokud se pohybuje poblíž perihelia, tedy nejblíž ke Slunci, měli bychom jej objevit už na snímcích z předešlých průzkumů oblohy. Je-li však nedaleko afelia, mohou ho nalézt jen největší teleskopy – a půjde o hledání jehly v hodně velké kupě sena. Druhá možnost je přitom pravděpodobnější, přičemž v náš neprospěch hraje i další skutečnost: V souladu se zákony nebeské mechaniky se těleso v afeliu pohybuje nejpomaleji, tudíž tam setrvává dlouhou dobu.

TIP: Do pátrání po tajemné planetě Devět se teď může zapojit každý

Přestože se do pozorování zapojí největší pozemní dalekohledy, otázku týkající se existence deváté planety možná zodpoví až James Webb Space Telescope (JWST), jehož vypuštění se bohužel neustále odkládá. V polovině příštího desetiletí pak NASA plánuje vypustit nový infračervený Wide-Field InfraRed Survey Telescope (WFIRST), jehož výzkum naváže na družici WISE. A v ještě vzdálenější budoucnosti možná spatří světlo světa kosmická observatoř High Definition Space Telescope (HDST) s průměrem 12 m.

Nyní se jelo tak rychle, jak jen konstrukce automobilů a stav vozovky dovolovaly. Na schodech před budovou radnice už stáli připraveni starosta Čurčić i vládní komisař Gerde, kteří sice slyšeli výbuch, ale nedokázali jej odlišit od oslavných salv, takže o atentátu zatím vůbec nic netušili.

Změna plánu

Na chodníku po příjezdu kolony začal slavnostní ceremoniál se zdravicí nebohého starosty, která však za dané situace působila spíše tragikomicky, protože si rozlícený arcivévoda neodpustil přerušit jeho řeč kousavou poznámkou: „Člověk přijede do Sarajeva na návštěvu a je přivítán bombami! To je skandál! Nyní hovořte, pane starosto.“

Po pronesení vlastní zdravice v srbochorvatštině, s níž musel narychlo přiběhnout hofmistr Rumerskirch, který se zdržel při prvním atentátu, a návštěvě radnice se František Ferdinand rozhodl, že pojede navštívit zraněného Merizziho. Na levé stupátko auta si tentokrát stoupl Harrach ve snaze chránit svým tělem arcivévodu. Místodržící Potiorek dostal za úkol vyrozumět šoféry o změně trasy, ale z nevysvětlitelných důvodů na to zapomněl. Automobily vyrazily, ale jejich pořadí se změnilo. Vůz s policisty již dále nepokračoval a Harrachův stroj jel nyní druhý za automobilem se starostou Čurčićem. 

Chytit se příležitosti

První auto kolony odbočilo v souladu s původním plánem – tedy směrem k muzeu – na nároží s obchodem Moritze Schillera do ulice Františka Josefa. Lojka se však v Sarajevu nevyznal, a tak tento vůz následoval. Vzápětí jej ale Potiorek vyzval, aby zastavil, vycouval a pokračoval dále po Appelově nábřeží. A vtom se to stalo. V průběhu zdlouhavého přeřazování na zpětný chod náhle zazněly dva výstřely studenta Principa. Ten ve stísněném davu zavrhl použití granátu, který měl u sebe, a rozhodl se pro pistoli.

Naplno se chopil naskytnuté příležitosti, přestože se na místě činu v tu chvíli nacházel víceméně náhodou a ulici přešel až na poslední chvíli. Po prvním neúspěšném atentátu navíc pokládal celou akci za definitivně zmařenou. Princip později vypověděl, že první rána byla určena Potiorkovi. Kulka ale prošla pod úhlem asi 45 stupňů karoserií, zaryla se vévodkyni přes korzet do pravého boku a rozervala jí pravou žaludeční arterii. Druhá vypálená kulka prolétla na pravé straně pod límcem následníkovy uniformy a uvízla v páteři. Arcivévoda se poté zadusil vlastní krví.

Sedm kulí sarajevských 

Je jisté, že Princip přes své nezpochybnitelné rozčilení přece jen mířil na hruď Františka Ferdinanda, a ne na vévodkyni. Přesto jak zpětný ráz poloautomatické pistole, tak i střelcova relativní nezkušenost spolu s jeho momentálním rozčilením mohly hrát nezanedbatelnou roli. Dokonce i vlastní atentátníkova výpověď před vyšetřujícím soudcem Leonem Pfefferem na policejní stanici v době bezprostředně po zatčení působí poněkud lakonicky a rozhodně nevnáší do celé záležitosti o nic více světla: „Kam jsem v ten okamžik mířil, nevím, ale jsem si jist, že jsem mířil na následníka trůnu.“

Snazší bude nalézt odpovědět na otázku, kde vlastně Princip přesně stál. A víme také, jak se na svém místě ocitl. To zjistili soudní odborníci na místě činu ještě téhož dne: stál 1 m 70 cm před Schillerovým obchodem a 2 m 76 cm od rohu domu. Jeho přesnou polohu ostatně donedávna určoval svérázný památník – umělecky ztvárněné otisky stop v betonovém bloku vsazeném do chodníku.

Dokončení: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este (4)

Většina autorů píšících o atentátu hovoří o tom, že Princip spatřil zastavující vůz s arcivévodou přes výklad Schillerova obchodu, v němž se v tom okamžiku právě nacházel. Chvíle před atentátem však ve skutečnosti strávil ve vinárně Branka Semize na rohu ulice Františka Josefa a ulice Kundurdžiluk (Obuvnické). Minci, kterou Princip zaplatil, uchovával majitel podniku jako cennou relikvii.