Lávka za 5 milionů liber (v přepočtu zhruba 135 milionů korun) je dílem architektonického studia William Matthews Associates a inženýrů společnosti Ney & Partners. Měří 190 metrů a její povrch je tvořen z 40 000 dlaždic z místního břidlicového lomu Delabole – jednoho z největších a nejstarších břidlicových lomů v Anglii. Kámen se zde těžil již v 15. století. 

Zajímavostí nové lávky je 40 milimetrů široká mezera nacházející se přímo uprostřed mostu. Ta slouží jako prostor pro expanzi a smršťování konstrukce při změnách teplot. 

Z praktického hlediska přináší lávka vyšší pohodlí návštěvníkům. Doposud bylo nutné vystoupat 148 úzkých a strmých schodů. Nyní lze přejít z jedné části do druhé pohodlně po lávce, navíc s dechberoucím výhledem na velkolepou skalní propast.

TIP: Windsorský hrad: Od Olivera Cromwella po královskou rodinu

Novinka, která se veřejnosti otevřela během víkendu má ale i své odpůrce. Již dnes navštíví hrad Tintagel okolo 250 tisíc návštěvníků ročně, což sebou nese mnoho negativních průvodních jevů. S novou lávkou jich lze přitom čekat mnohem více. Odborníci také upozorňují, že kulturní památka podléhá jisté „disneyfikaci“ místa. V okolí hradu se nachází socha kouzelníka Merlina a artušovská socha Gallos na ostrohu.

Dominik Koll z Australian National University a jeho spolupracovníci odebrali celkem půl tuny čerstvého antarktického sněhu, nechali jej rozpustit, aby ho analyzovali. Nečekaně v něm vystopovali radioaktivní izotop železa-60 a současně potvrdili, že pochází z mezihvězdného vesmírného prostoru. Do Antarktidy se tento izotop dostal s kosmickým prachem a nasněžil tam v průběhu minulých 20 let.

Radioaktivní prach z vesmíru

Izotop železa-60 má oproti běžnému a stabilnímu železu-56 navíc čtyři neutrony a je mírně radioaktivní. Rozpadá se s poločasem 2,6 milionu let. Radioaktivní železo-60 vzniká v důsledku některých jaderných procesů a také při explozích supernov. Vědci ho našli v kosmickém prostoru, na Měsíci, na Zemi, na dně oceánu, ve vrstvách o stáří 2 až 2,5 milionu let.

TIP: Meteorit z Antarktidy ukrýval nečekaný poklad: Úlomek komety

Badatelé vyloučili, že by objevené železo-60 mohlo pocházet ze Země. Nejvíce pravděpodobné prý je, že jde prach z explozí supernov, který poletuje v Místním mezihvězdném mračnu. Sluneční soustava se na své pouti Mléčnou dráhou dostala do tohoto mračna asi před 40 až 50 tisíci let a v současnosti se stále pohybujeme na periferii mračna. Prach z Místního mezihvězdného mračna se nakonec podle všeho dostal až do Antarktidy.

Arabské země Severní Afriky se svou barevností, vůněmi, lidmi a nádhernými přírodními scenériemi mi učarovaly. Měl jsem možnost několikrát procestovat severoafrické Maroko a také Tunisko. Dostal jsem šanci proniknout alespoň na chvíli do zcela jiné kultury a poznat odlišné zvyklosti, pozorovat ve volné přírodě zvířata, která se u nás chovají pouze v zoologických zahradách nebo teráriích. Zároveň jsem se ale dostal k věcem, které jsou pro nás zvláštní až nepochopitelné.

Dvě strany mince

Pro nás „kultivované Evropany“ bývá tato konfrontace někdy dost tvrdá. Dokonale zametené chodníky a čisťoučké ulice v turisticky frekventovaných částech města nebo uprostřed luxusních hotelových komplexů jdou bohužel ruku v ruce s hromadami smrdutých odpadků, kazících se zbytků nebo dokonce mrtvol zvířat hned vedle těchto „čistých“ ulic.

V tomto směru zvlášť působivé jsou například trhy ve starých částech měst (súky). Zejména, když se dostanete do částí, kde se prodává maso nebo třeba divoká zvířata. Ve vysokých teplotách, v prachu a mezi mraky much naleznete klece, nádoby a koše naplněné nejrůznějšími živými i neživými přírodninami. Je to zkrátka místní zvyk, který je z našeho úzkého pohledu příliš snadné odsoudit.

Sám jsem měl na tržištích „štěstí“ na nejrůznější prodejce zvířat z tamní přírody, která byla nabízena především neznalým a užaslým turistům. Zvířata, jež neměla tolik štěstí či životní síly, byla určena spíše domorodcům pro pseudolékařské účely. (Bráním se pojmu alternativní medicína.)

Chameleon v aromalampě?

Zejména jeden takový zážitek z cest mi zůstal v hlavě nadlouho. Před několika lety jsem se na tuniském tržišti setkal kromě jiného s prodejem sušených chameleonů obecných. Mláďata i dospělí jedinci byli vysušeni a naskládáni na morbidní hromádky hned v několika stáncích. Ty však nepatřily prodejcům živých zvířat, ale prodavačům koření a vonných látek, možná i „lékárníkům“. Kromě chameleonů obecných se na pultech a stolcích kupily hromady různých sušených bylin, koření, kousků vonných dřev, henny na tetování a barvení vlasů a dalších mně neidentifikovatelných látek a předmětů.

Protože mám chameleony rád a obdivuji se jejich úžasné anatomii i způsobu nenápadného života, snažil jsem se zjistit, k čemu vlastně mají jejich nebohá mrtvá těla posloužit. Svou angličtinou jsem se pokoušel vyzvědět na prodejcích důvod toho všeho. Zeptal jsem se u jednoho stánku se sušenými tělíčky, uprostřed rušné ulice a proudících lidí. Prodavačka mi ukázala na keramickou misku, v níž pálila nejrůznější sušené byliny (něco jako naše aroma-lampička, jen v suchém stavu bez vody). „Fire ... Smoke,“ odpověděla mi postarší žena a pro případ, že bych jí snad nerozuměl, vzala kousek sušeného chameleona a ulomila z něj malý kousek, jež pak do doutnající směsi přihodila. Bohužel tím byla její angličtina vyčerpána a já už víc zjistit nemohl.

Skličující business

Pohled na hromádky vysušených tělíček byl však i bez vysvětlení dost skličující. Ani jsem se nesnažil domyslet, za jakých podmínek byla zvířata transportována z přírody a vůbec lovena nebo sbírána a nakonec sušena. Stačí, že vím, jak jsou držena zaživa u prodejců zvířat na těchto a podobných trzích – bez potravy, vody, jakékoli péče nebo znalosti o nich. Pro prodávající jsou zkrátka „zbožím, jež roste všude okolo“.

Občas jsem na stáncích mezi sušenými těly nalezl i ubohého živého chameleona, který plnil funkci upoutávky. Toho se pak prodávající snažil nabízet turistům a pokládat na ruku komukoli, kdo projevil trochu zájem, nebo se jen přišel podívat ke stánku. Když už nebyl žádný vážný „business,“ snad se zadaří vyinkasovat aspoň pár drobných za fotku. Byl to smutný pohled na zvířata, která u nás mají cenu až několika tisíc korun a pro chovatele jsou k nezaplacení. Tady je podnikavci běžně prodávají i s informací, že tato zvířata pojídají trávu a vůbec vše zelené. Přitom jsou chameleoni z 99 % predátoři.

O nějaké udržitelnosti a rozumném využívání přírody si v takových případech můžete leda nechat zdát. Stačí si vzpomenout na čínskou medicínu a zaslepenou důvěru v sušené a mleté rohy, penisy, kosti a bůhví co ještě. Nejeden živočišný druh tak byl přiveden na pokraj propasti vyhubení.

Pravda o sušených chameleonech?

Alespoň nějakou informaci o sušených chameleonech jsem nakonec objevil v literatuře. Lemberk (2007) uvádí, že jsou na území západní a střední Afriky využíváni k přivolávání dešťů při tamních rituálech. Někteří domorodci zde prý také věří, že je chameleoni mohou uchránit před hadím jedem a popel z vysušených a spálených tělíček má zaručit také ženskou plodnost.

Zde by se jistá paralela našla, ale popel chameleonů v Tunisku je smícháván s popelem z ostatních příměsí. Těžko říct, zda je potom konzumován, nebo má léčivé účinky pouze kouř a jeho inhalování. S ohledem na slepou víru domorodců, kteří věří na léčivou sílu takřka všeho, bych se nedivil žádné z těchto variant.

TIP: Ničivý dopad čínské medicíny aneb Zvířata rozemletá v pilulkách

Zatímco setkání s chameleony obecnými v Evropě je poměrně vzácné a tento druh je na všech místech svého výskytu přísně chráněn (řazen do přílohy CITES II), v severní Africe se s nimi ve volné přírodě setkáte poměrně běžně. Já jsem se například objevil několik přejetých mrtvolek na silnici. Zvláštní pocit, ale na druhou stranu, kdo se u nás pozastaví nad přejetým ježkem, zajícem nebo dokonce srnou. V severní Africe se proto lze jen těžko podivovat nad přejetým chameleonem. Jiný kraj, jiný mrav a jiná zvířata.

Mnohem příjemnější bylo objevit chameleona v kamenité části Sahary, kde se mezi štěrkem krčilo vždy několik nízkých keříků. Tady bylo jeho odhalení spíše dílem náhody, ale o to víc mne potěšil pohled na mého oblíbeného tvora v jeho původním životním prostředí.

Dobře zacílená urážka může citelně ranit duši člověka. Ve starověku ale raději kombinovali obojí. Napříč tehdy civilizovaným světem totiž bylo v armádách běžné vybavovat munici psaným poselstvím. Kameny v pracích a později i ratiště oštěpů často nesly znaky, které měly přenést zlostnou kletbu na protivníka. Zprvu jednoduché značky obvykle oslavovaly božstva, která měla zajistit přesný zásah. A urážela ty bohy, kterým věřili nepřátelé. Později se poselství omezilo na prosté nadávky. Cílem bylo podlomit morálku těch, kteří by utrpěný zásah přežili. Jejich text? Od klasických poznámek jako „Nažer se!“ nebo věnování „Pro Oktaviánovu zadnici!“ až po obsáhlejší důvěrná sdělení: „Lucie Antonie, jsi plešatý a prohráváš!“

Ty šelmo!

Jak se nadávalo v Čechách? Z němčiny k nám například ve 14. století vklouzlo slovo šelma. A zprvu mělo zcela jiný význam. Starogermánským schelm se totiž označoval mor. Šelma u nás zdomácněla a postupem času nabrala další významy: častovali jím antikrista a přeneseně pak též každé dravé a nebezpečné zvíře či jeho mršinu. Oba jazyky se však od sebe vzdalovaly. Dle soudních záznamů kutnohorší konšelé s údivem zjistili, že když jim někdo v němčině nadává do šelem, považuje je tak za lumpy bez kouska cti. 

Jednou z nejoblíbenějších a nejhojnějších nadávek našich předků se dle soudních knih stal výraz kurva, který si od 16. století stále drží původní význam. A protože přináležel pouze ženám, dočkal se v pánské podobě barvité a velice urážlivé varianty zkurvy syn. V soudních knihách nalezneme i celé citace, jakou je například tato kombinovaná fráze:„Zvyjebená kurvo, šejdířko, ludařko, chásko zvyjebená zlodějská.“ 

Nadávky z celého světa

Slovo hovno používá ve stejném významu většina slovanských národů. Kunda naopak nejspíš vznikla z latinského výrazu cunnus čili vulva. Na Valašsku však jméno Kunda běžně používali, být pokřtěná jako Kunda nebylo nijak neobvyklé. Také se tak označovaly mladé dívky.

TIP: Kořeny nadávek: Kde ke svým jménům přišly známé české vulgarismy

Naopak slovo píča patrně pochází z francouzského spojení „le petit chat“ čili kočička. Aby toho nebylo málo, čeština titulovala slovem píča také ptáčky sýkorky. A nesmíme zapomínat ani na děvku – ve starých Čechách se tak běžně volalo na jakoukoli dívku, děvečku či služebnou. Bez urážky.

Sklon koček pojídat trávu zaujal vědecký tým americké Kalifornské univerzity. V rámci výzkumu vědci oslovili s dotazníky více než tisícovku majitelů koček ze Spojených států. Dotazovali se v nich na detaily o chování jejich koček a zejména na jejich sklony pojídat trávu. Ukázalo se, že přes 60 procent majitelů koček vidělo své mazlíčky pojídat trávu nejméně při deseti různých příležitostech. Naopak asi 11 procent majitelů kočky toho nebylo svědkem nikdy.

Děděné tajemství

Vědci rovněž zjistili, že snězení trávy kočku obvykle nijak zvlášť neovlivní, alespoň z našeho pohledu. Krátce po snězení trávy kočky zvracely jen v asi 27 procentech případů. Mezi kočkami, co jedí a nejedí trávu, není žádní žádný podstatný rozdíl, až na jedinou věc. Trávu pravidelně jedí mnohem častěji mladé kočky do tří let věku.

Proč to kočky dělají? Lidé si obvykle myslí, že kočky jedí trávu, když je jim špatně, aby si vyvolaly zvracení. Veterináři z Kalifornie jsou ale přesvědčeni, že důvod nezvyklého kočičího chování je jiný.

Podle jejich výsledků a pozorování je sklon pojídat nestravitelnou trávu zřejmě zděděný po předcích a jde o metodu, jak si zvíře může preventivně vyčistit trávicí soustavu od parazitů. 

TIP: Rozumí kočky lidské řeči? Ano, ale je jim to dokonale ukradené

A co paniku vyvolávající okurky? Podle Dr. Rogera Mugforda, specialistu na zvířecí chování, nejde o zeleninu jako takovou. Mugford je přesvědčen, že podobnou reakci by u koček vyvolal jakýkoli jiný předmět, který bychom potají za kočky položili. Jde podle něj o obyčejný úlek z neznámého předmětu, který se v tichosti zjevil za zvířecími zády.

Když v roce 1986 došlo ke katastrofě v Černobylské jaderné elektrárně, nechaly tehdejší sovětské úřady vybudovat nad zbytky budovy reaktoru č. 4 dočasný betonový sarkofág. Byla to zoufalá snaha zabezpečit tuny vysoce radioaktivního materiálu. Kryt byl projektován jako okamžité, nicméně dočasné řešení. Jedním z pomocných systémů je soustava čerpadel, která každoročně odčerpá několik tun radioaktivní vody. Po úpravách v prvním desetiletí tohoto století se sice množství prosakující vody výrazně snížilo, ani to ale nebylo definitivní řešení. Je to už déle než třicet let a čas si již vybral svou daň.

Podle odborníků teď původní sarkofág, masivní a velmi radioaktivní konstrukce ze spousty betonu a kovu, doslova mele z posledního. Jeho struktura je vážným způsobem narušená a bezprostředně hrozí zřícení sarkofágu. Už samotnou stavbu sarkofágu ovlivnila celá řada nepříznivých faktorů, od pochopitelného spěchu a obav z radioaktivního záření, až po bídné technologické možnosti tehdejší doby.

Smlouvu v hodnotě asi dvě miliardy hřiven (asi 1,8 miliardy korun) podepsala SSE Černobyl NPP, která má na starosti jadernou elektrárnu, s firmou Ukrbudmontazh poté, co v březnu 2019 vyhrála tendr na zakázku. Demontáž bude zaplacena z ukrajinského státního rozpočtu.

TIP: Nový život v Černobylu: Místo jaderné katastrofy dnes žije vlastním životem

Situace je podle všeho velmi problematická. Hodnocení i rozbory ukázaly, že pravděpodobnost kolapsu starého sarkofágu je velmi velká a maximální životnost stavby je konec roku 2023. Jakékoliv pokusy o demontáž starého sarkofágu by mohly urychlit jeho zřícení. Podle mluvčíhoi společnosti SSE Černobyl NPP drží starý sarkofág na podpůrných blocích pouze silou gravitace. Odstranění každého prvku může způsobit kolaps sarkofágu.

V dnešní době postiženou část černobylské elektrárny i celý původní sarkofág zakrývá nedávno dokončený nový obrovský kryt o rozměrech 162 krát 247 metrů a výšce 108 metrů. Zřícení původního sarkofágu by ale prakticky jistě zamořilo celý vnitřek nového krytu extrémně radioaktivním materiálem, což by nesmírně zkomplikovalo úsilí o postupné rozebrání bývalého reaktoru a dekontaminaci celého místa.

V průběhu roku 1941 začaly postupně narůstat ztráty britských bombardérů útočících na cíle v Evropě. Londýn věřil, že jednou z příčin jsou německé radary, které umožňují přesnou lokalizaci leteckých svazů směřujících nad Německo. Aby mohlo ostrovní království nové hrozbě čelit, potřebovalo některý z německých radiolokátorů získat a nechat prozkoumat svými experty. 

Odvážná mise

Nejdříve ze všeho Britové potřebovali vytipovat radarovou stanici vhodnou k přepadu. Podařilo se sice lokalizovat německé radiolokátory ve francouzském vnitrozemí či na Balkáně, ale ty byly mimo dosah. Nakonec se ale štěstěna přiklonila na stranu Spojeného království, když průzkumný letoun vyfotografoval zvláštní objekt postavený nedaleko vesnice Bruneval (severně od přístavu Le Havre). Němci tam měli umístěný jeden z moderních střeleckých radiolokátorů Würzburg, který byl součástí důmyslného systému protiletecké obrany třetí říše.

Před Brity nyní stál náročný úkol, protože nechtěli německý radar pouze zničit – přepadová jednotka jej musela pokud možno neporušený dopravit do zpět na ostrovy. Evakuace tak mohla proběhnout jedině na lodích. Debata se naopak rozpoutala ohledně způsobu dopravy útočníků k cíli. Velitelství kombinovaných operací zvažovalo námořní výsadek, ale obávalo se příliš vysokých ztrát. Akce by také pravděpodobně nemohla proběhnout dostatečně rychle a Němci by stihli radar zničit. Šanci na úspěch tak skýtalo pouze nasazení parašutistů, kteří by seskočili ve vnitrozemí a pak se k cíli přiblížili z týlu.

Inženýři na padácích 

Na počátku roku 1942 dostali vojáci 1. výsadkové divize rozkaz připravit se k operaci s krycím názvem Biting (Kousnutí). Formace měla v té době k dispozici jen dva výsadkové prapory, přičemž pouze 1. prapor byl plně připraven. Velitel divize generálmajor Frederick Browning si jej chtěl podržet v záloze, kdyby se naskytla příležitost k větší akci, a tak měl muže pro přepad Brunevalu poskytnout dosud ne zcela vycvičený 2. prapor.

Volba nakonec padla na rotu C pod velením majora Johna Frosta. Výsadkáři ale měli zajistit „pouze“ zabezpečení cílové oblasti, v níž by hlavní práci odvedl expert RAF na radarovou techniku seržant Charles Cox. Ten měl mít k dispozici několik královských ženistů, kteří mu měli pomoci radiolokátor rozebrat a klíčové součástky dostat na výsadkové čluny.

Málo času na výcvik

Vzhledem k časové tísni (operace měla proběhnout na závěr února) neměli parašutisté dost prostoru pro perfektní nácvik celé akce. Proběhlo sice několik cvičení, při některých dokonce přihlíželi i zástupci velitelství, ale major Frost stále nebyl s výkony svých mužů spokojen.

Pokračování: Nájezd na Bruneval: Britská speciální operace Biting (2)

Ve druhé polovině února se navíc zhoršilo počasí, takže zatímco někdy vysoké vlny způsobily, že se evakuační plavidla neobjevila, jindy zase bombardéry svrhly kontejnery s výzbrojí kvůli špatné viditelnosti příliš daleko od cílové oblasti. Přesto nakonec Londýn dal celé akci zelenou a od rána 24. února drželi výsadkáři pohotovost.

Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim. Tak zní plné jméno Paracelsa – pozoruhodného lékaře, astrologa i alchymisty narozeného v roce 1493 ve Švýcarsku. I když již v sedmnácti letech získal jako extrémně talentovaný student první titul na univerzitě ve Vídni a později studoval na dalších šesti univerzitách, přistupoval k lékařství tak trochu jinak, než jak tomu bylo tehdy zvykem. 

Putoval po venkově, kde léčil na základě svých zkušeností, nikoli podle antických autorit. Nechal se také ovlivňovat lidovou moudrostí předávanou napříč generacemi. „Kdybych se byl sám neobrátil ke zkušenosti, staří lékaři by mne byli ponechali ve slepotě, nevidomého,“ prohlašoval a vlastní zkušenost dále obohacoval o poznatky z alchymie, astrologie nebo přírodovědy. 

Nebývalé lékařské úspěchy ho v roce 1527 přivedly až do Basileje, kde mu radní nabídli místo městského lékaře. Celá věc měla ale drobnou trhlinu – radní při tomto rozhodnutí elegantně obešli basilejské profesory, kteří se příchodu lékařského reformátora zuby nehty bránili. A to nezůstalo bez následků. 

Paracelsus hýbnul kolegům z vědecké obce žlučí už tím, že vedl své přednášky v němčině, nikoli latině. Navíc opovrhoval nekritickým přejímáním faktů z tehdejších „biblí“ medicíny pocházejících od Hippokrata, Galéna nebo Avicenny. Další neodpustitelný prohřešek? Jeho teze, že ne tituly a četba knih, ale hluboká znalost zákonitostí přírody činí lékaře lékařem. 

TIP: Šašek nebo génius: Čím pohoršoval slavný lékař Paracelsus společnost?

Excentrický vědec tomu pak nasadil korunu veřejným pálením konzervativních lékařských knih. Pohár trpělivosti basilejských profesorů přetekl. Jak se ale ješitného lékaře s nevymáchanými ústy zbavit? Společně se studenty vypracovali výsměšný pamflet, kde Paracelsa nazvali „šarlatánem“ a vše doplnili šťavnatými vulgaritami. Následný soud a hrozba smrti ho donutily z Basileje prchnout.

Z filmu muž, který sází stromy znám příběh vaší kdysi pralesem zarostlé země, z níž stromy téměř zmizely. Jak si krajinu svého domova pamatujete z dětství? 

Když jsem byl dítě, nebylo možné představit si naši vesnici bez stromů. Zalesněné oblasti byly všude, a když jsem šel z domova do školy, musel jsem procházet mnoha lesními fragmenty. Dnes je to úplně jiné. Když se rozhlédnete kolem, vidíte jen domy, domy a zase domy. A tam, kde nejsou domy, leží pole. Pro les nezbylo skoro žádné místo.

Takže už dříve byly okolo vaší vesnice spíše jen oddělené zbytky původního pralesa než celistvý lesní porost… 

Ano. Prostor naší vesnice byl tradičně rozdělený na oblast, kde lidé žijí, a pak tu, kde provozují zemědělství. A i tam, kde byly domy, byly jednotlivé části vesnice rozděleny částmi lesa. Ty jsou dnes pryč. 

Váš lid si říká kedjom-keku, což znamená lidé z lesa. Obživu si ovšem nezajišťujete lovem nebo sběrem v lesních prostorech, ale tradičním zemědělstvím, že? 

Ano, Kedjom-Keku jsou hlavně zemědělci. I já si svoji obživu musím převážně vypěstovat. Tradiční a stále převažující způsob využívání půdy je přitom bohužel postaven na vypalování lesních porostů. Pokácí se stromy, zbytky porostu se vypálí a uvolněná půda slouží jako pole. Za tři až čtyři roky se ale půda vyčerpá a lidé hledají novou úrodnou oblast. Takže likvidace lesa pokračuje dál a dál.

Oblasti, které byly vypáleny a použity jako pole, zůstávají tedy opuštěny? 

Většinou ano, ale někdy se na ně farmáři vracejí, aby zjistili, zda se podmínky nezměnily. I vzhledem k tomu, že v obdobích horka trpí naše zem opakujícími se požáry, zůstávají pole většinou prakticky stejná. Někdy jsou ale stejně využita – jen na nich už lidé nemohou pěstovat náročnější plodiny, jako je kukuřice a fazole. Místo nich se ale na totožném místě stále dá pěstovat třeba cassava nebo jiné kořenové plodiny.

Nikdo nepoužívá nějakou formu hnojiva? 

Ale ano. Hnojiva byla lidem představena už dříve, když jsme pěstovali převážně kávu. Tehdy vláda podporovala pěstování kávy právě tím, že lidem hnojiva poskytovala. Dnes každý ví, že hnojiva jsou dobrá věc, a pokud si může jejich koupení dovolit, používá je. Problém je, že spousta lidí si je dovolit nemůže. 

V těchto podmínkách asi není příliš obvyklé, aby někdo pochopil zásadní význam pralesa a začal pro jeho záchranu něco fakticky podnikat. Jakým způsobem jste vy dospěl k tomuto poznání a aktivní obnově lesa, o niž usilujete? 

O přírodu jsem se zajímal od mala. Můj otec byl velmi chudý, a tak jsem vyrůstal u strýce, který byl knězem. Část života prožil v Římě, kde byl vysvěcen, a když se vrátil do Kamerunu, vzal si mě k sobě a učil mě i správnému přístupu k přírodě. Proto jsem se rozhodl studovat přírodní vědy na univerzitě. V době mého studia ale strýc, který mne na škole finančně podporoval, umřel a já jsem musel začít učit děti biologii a chemii, abych si vydělal nějaké peníze na vlastní vzdělání. A tehdy přišla velká šance v podobě rozvojové organizace, která v Kamerunu hledala lidi zapálené pro otázky životního prostředí. Nabízeli bezplatné pětileté vzdělání a já se té příležitosti chopil. Naučil jsem se mnoho o životním prostředí i o tom, jak učit lidi. A od té doby, co jsem studia dokončil, tyto znalosti používám. 

Jak dlouho to už je a co v oblasti předávání zodpovědného postoje k přírodě považujete za podstatné? 

Už je to 25 let. Když jsem školu ukončil, řekl jsem si, že musím prakticky vyzkoušet vše, co jsem se naučil, a tyto znalosti prohlubovat. Někdo vám možná řekne, že kamerunští farmáři jsou hloupí a těžko vzdělatelní. To ale není pravda. Jsou velmi inteligentní a dokážou snadno pochopit, jaký přínos pro ně mají různé postupy. Člověk ale musí sám vědět, o čem mluví, a mít vše prakticky vyzkoušeno, protože teoretické řeči pro ně nemají žádný význam. Proto jsem začal sám chovat včely, pěstovat nejrůznější plodiny, zdokonalovat se v poznávání jejich vlastností, v poznávání různých druhů stromů. Abych sám byl postaven před problémy, se kterými se farmáři potýkají. Jen tak jsem mohl předat dál něco, co skutečně lze prakticky použít. 

Takže jste rozvíjel všechny tyto znalosti a zároveň byl sám zemědělcem, který je závislý na tom, co sám vypěstuje… 

Ano, přesně tak. Živil jsem se vlastníma rukama a při tom jsem se učil, jak nejlépe a k přírodě nejcitlivěji to lze dělat. A tak to dělám dodnes. Farmařím tak, abych co nejvíce respektoval přírodu a snažím se tomu naučit i jiné lidi. 

Kromě tradičního zemědělství ale děláte něco opravdu neobyčejného – pěstujete sazenice stromů a vysazujete je na místech, kde les už není. 

Pro oblast Kedjom-Keku a své vesnice Babanki tuto činnost vykonávám sám, ale zároveň jsem garantem pro jiné vesnice v Kamerunu. Těch je celkem 48. 

Jak vybíráte ty správné druhy stromů, aby se obnovil původnímu stavu co nejpodobnější ekosystém? 

Napřed je nutné identifikovat druhy, které se přirozeně v oblasti vyskytovaly, potom zjistit, jaké podmínky jim nejlépe svědčí. Je také potřeba říct, že stromy vysazujeme tak, aby byly co nejvíce chráněny vodní zdroje. 

Můžete tedy popsat, jak probíhá postup v jedné z oblastí, v nichž jste garantem? 

Musíme napřed v dané oblasti vypěstovat sazenice stromů. Dám dohromady lidi, které tato práce zajímá a vyškolím je, aby ji dělali dobře. Dejme tomu, že s imi je domluveno vysazení 50 000 stromů. Celkový počet je obvykle dán smlouvou s některou z neziskových organizací nebo s vládní agenturou, které celý projekt financují. Pak tyto lidi sleduji a nadále jim radím, aby se vyvarovali zbytečných chyb. Většinou za rok jsou sazenice připraveny a v tom okamžiku je k jejich vysazení pozvána celá vesnice. Z lidí, kteří pěstovali sazenice, si každý vezme na starost určitou oblast a s pomocí celé komunity jsou stromy vysazeny tam, kde je to potřeba. 

Je těžké přesvědčit místní lidi, aby se s vámi pustili do takové práce? 

Aby lidé spolupracovali, potřebují alespoň malou motivaci. Na začátek jim řeknu: „Dám vám semena, naučím vás, jak z nich udělat sazenice, a až budou připraveny k zasazení, tak je od vás zase koupím.“ Lidé potřebují málo, i kdyby to bylo třeba jen 20 franků (cca 1 Kč, pozn. red.) za jeden strom, tak je to dokáže přesvědčit. Není to skutečný plat, ale je to alespoň něco málo na přilepšenou. Když třeba někdo vypěstuje 1 000 stromů a dostane za to 20 000 franků, není to opravdu podstatný příjem. 

Předpokládám, že kromě toho se je snažíte přesvědčit i o smyslu celého projektu. 

Přesně tak. Oni musí pochopit, že je v jejich vlastním zájmu chránit přírodu v oblasti, kde žijí. Teoreticky bych všechny stromy mohl vysazovat sám, ale k čemu by to bylo dobré, kdybych o důležitosti projektu nepřesvědčil místní lidi? Je potřeba, aby věděli, že stromy nesázejí pro mě, ale pro sebe. Proto je potřeba, aby za ně od počátku také převzali zodpovědnost. 

Vidíte mezi lidmi, kteří jsou zapojeni do vámi organizovaných projektů, nějaké potenciální nástupce? 

Určitě. A velkou spoustu. Především ve vesnicích, které jsou dost izolované a kde místním neplete hlavy nikdo z města, lidé rychle chápou důležitost obnovy lesa. Tam se ta myšlenka vždy velmi dobře uchytí… 

Stromy sázíte už čtvrt století. To znamená, že někde už by měly vámi zasazené stromy tvořit skutečný les. 

Ano, skutečně nemám jen jednotlivé stromy, ale na mnoha místech roste nový les. Není lehké odhadnout přesný počet, ale za svůj život jsem sám nebo s pomocí jiných lidí vysázel asi milion stromů. Měl jsem různé smlouvy s různými organizacemi většinou na určité zaokrouhlené číslo – typicky 50 000 stromů. 

Lidé se tedy pod vaším vedením obnovy lesa zúčastňují. Myslíte, že také oceňují, co pro ně děláte? Že chápou dosah konání, na němž se někteří z nich sami podílejí?

Jednoznačně chápou a oceňují. Dokonce se mi stalo, že jsem přímo od státních orgánů dostal nástroje, které potřebuji pro provoz své lesní školky. Takové vybavení přitom představuje asi tři miliony franků (CFA frank je měna používaná 14 africkými státy; tři miliony franků jsou při současném kurzu asi 120 000 Kč, pozn. red.). Vidím to i v přístupu lidí. Několikrát se i stalo, že vysazený les byl vypálen, ať už náhodou, nebo záměrně. Na reakcích lidí, kteří byli pobouřeni a vyžadovali potrestání viníka, bylo jasně vidět, jak se k celé záležitosti staví. 

Stává se i to, že lidé vypálí les, který jste nedávno zasadili, aby opět získali půdu pro svou zemědělskou činnost?

Ano, stává se to a vlastně je to v současnosti největší výzva, která před námi stojí – přesvědčit lidi, aby nepoškozovali obnovený les, který je důležitý pro zachování vodních zdrojů, život celých vesnic. Přicházím k poznání, že lidé les nevypalují ze zlé vůle, ale proto, že nevidí žádnou jinou možnost. Bylo by jednoduché přivést do oblasti vládní orgány a konkrétně ukázat na lidi, kteří ničí naše společné dílo. Ti by pravděpodobně byli z tohoto území vykázáni. Jenže to není dobrá cesta. Proto se snažíme identifikovat potřeby lidí v daných místech a ukázat jim nějaké alternativy. 

Vidíte v tomto ohledu budoucnost optimisticky? 

Věřím, že budoucnost bude lepší. Lidé chodí do školy a získávají vzdělání. Všichni věříme, že vodu nám dal Bůh, ale teď začínáme chápat, jak je pro udržování vody důležitý les. Navíc se vzděláním ale lidé opouštějí tradiční zemědělství a místo toho si hledají práci ve městech. Zemědělců ubývá, a tím se snižuje i potenciální hrozba pro les. Budoucnost určitě přinese změny. 

Může vám v budoucnu pomoci i činnost české organizace kedjomkeku, díky níž jsme se vlastně mohli potkat? 

Věřím tomu. Jsme lidé, kteří mají podobný zájem a stejný cíl. Oni se snaží zviditelňovat moje aktivity, aby lidé pochopili, co vlastně dělám. Oni iniciovali vznik filmu o tom, co dělám. Už z toho může v budoucnu vzejít mnoho dobrého – že jiní lidé pochopí, o co mi jde, budou sami chtít pomoci. Jestli se jim podaří sehnat nějaké prostředky pro vysázení dalšího lesa, rád se ujmu toho úkolu, abych dal k dispozici svoje znalosti a schopnosti. Pro ně je myslím důležité, aby se soustředili na méně úkolů a nesnažili se vyřešit vše. Člověk vidí mnoho různých potřeb a mohl by se pouštět do různých věcí. Když jich ale začnete dělat deset, nedokončíte nic. Proto si musíte vybrat, jak svoje síly a prostředky použijete.