Ulrich von Lichtenstein se narodil okolo roku 1200 do rodiny významných štýrských ministeriálů. Během svého života zastával důležité dvorské úřady a jako štýrský diplomat nechyběl v roce 1252 na svatbě Přemysla Otakara II. s Markétou Babenberskou. Českého krále, jenž svatbou získal moc v rakouských zemích, všemožně podporoval. V roce 1268 se sice kvůli zcizení královských hradů na čas dostal vězení, ale po svém propuštění působil politicky až do své smrti roku 1275 nadále ve Štýrsku.

Pěvcem lásky

Ulrich však vstoupil do dějin ani ne tak diplomatickou činností, ale svým neobyčejným dílem. Byl skvělým básníkem, takzvaným minnesängrem, tedy pěvcem lásky, a podle všeho také vynikajícím turnajníkem. Zanechal po sobě dvě díla, jejichž název napovídá, jaké ideji přikládal ve svém životě hlavní úlohu: Frauendienst alias Služba ženám a Frauenbuch čili Kniha žen.

Zatímco Frauenbuch je psána ve formě dialogu a řeší otázky dvorské lásky, Frauendienst popisuje cestu rytíře, který zasvětil svůj život službě vyvolené dámě. Je zajímavá nejen svým obsahem a pojetím, jež nezapře překvapivý ironicko-komický ráz a autorův skrytý smysl pro humor, ale také svou formou. Ulrich ji píše v první osobě, jakoby byl hlavním hrdinou on sám. Na Frauendienst lze tedy nahlížet jako na jakousi autobiografii samotného tvůrce.  

Narozen rytířem

„Bůh nestvořil nic tak dobrého jako dobrou ženu“, začíná slavná skladba Frauendienst. V kontextu následujícího děje však působí tato věta poněkud komicky. Ulrich byl už coby dvanáctiletý chlapec poslán na vychování na dvůr cizího šlechtice, do jehož manželky se ihned zamiloval. Svou lásku dával najevo nejen květinami, jež pro svou vyvolenou vytrvale trhal, ale také poněkud zvláštními činy: například pil vodu, v níž si umyla ruce… 

Poté ho otec „přesunul“ na dvůr istrijského markraběte Jindřicha IV., kde mladík pobyl celkem čtyři roky až do svých devatenácti let. Tam získal rytířské vychování i vzdělání. Při svatbě Anežky, dcery Leopolda VI. Rakouského s knížetem Abrechtem I. Saským v roce 1222 jej nakonec pasovali na rytíře. Při slavnostech se svatbou spojených, při nichž se konaly různé turnaje a klání, spatřil po delší době svou vyvolenou, na niž ostatně, jak důrazně zmiňuje, celou dobu myslel. Umínil si, že jí bude sloužit jako pravý rytíř.   

Nápadník s křivými ústy

Nejprve však přemluví svou tetu, aby mu dělala poselkyni s jeho vyvolenou, jejíž jméno čtenáři nikde neprozradí. Jejím prostřednictvím ujistí dámu o své horoucí lásce a zároveň jí předá první báseň, kterou pro ni složil. Dámě se sice báseň líbí, avšak o žádné ujištění nestojí. Ulricha, kterého znala jako dítě, odmítá. Mimo jiné jí vadí jeho ošklivá, pokřivená ústa. Ulrich je zprávou pochopitelně zdrcen, nicméně se nehodlá vzdát. Vyhledá doktora a podstoupí, dnes bychom řekli, operaci. Doufá, že svým utrpením vyvolá u své dámy soucit.    

Jeho ústa už vypadají jako u jiných mužů, zpravila poté poselkyně dámu a předá další báseň. Ačkoliv dáma vcelku pochopitelně nepovažuje takové jednání za moudré, svolí ke krátké promluvě se svým oddaným ctitelem. Šťastný Ulrich spěchá za svou paní, avšak stane se něco hrozného. Ztratí schopnost mluvit. Stojí před dámou svého srdce, a ačkoliv se snaží, není schopen slova. Síla lásky mu zavázala oříznutou pusu, nemůže pohnout ani jazykem, natož aby pohnul zatvrzelou dámu k soucitu. Ona ho naopak žádá, aby ji nechal na pokoji. „Držte už ústa. Jste příliš dítětem a slepý, abyste měl takové povýšenecké manýry. Pokud jste při smyslech, odjeďte ode mne, toť má rada. Nechte mne, mrzký muži!“

Ale ani příkré odmítnutí z očí do očí nezlomí Ulrichovu chuť sloužit vyvolené dámě. Naopak. Rozhodne se šířit slávu jejího jména v turnajích.  

Bez prstu  

Ulrich se projeví jako výborný turnajník. Pro čest své vyvolené paní láme o své protivníky jedno kopí za druhým. Poráží téměř každého, kdo s ním změří své síly. Při jednom klání však málem přijde o prst. 

Mezitím ho opustila jeho věrná poselkyně. Brzy se mu podaří najít jiného poslíčka, kterého ihned pošle za svou paní. S novou básní a se zprávou, že kvůli ní ztratil prst. „Ale ztrátu i zisk budu vždy pro vás nést s radostí i žalem.“ Nový posel však pochodí stejně jako jeho předchůdkyně: neúspěšně.

Navíc při dalším setkání s poslem dáma Ulricha nařkne ze lži. Zjistila si totiž, že prst je jen lehce poraněn a nikoliv ztracen. Ulrich musí vše rychle napravit. Poprosí svého dobrého známého rytíře Ulricha von Hasendorfa, ať mu prst usekne. Rytířská čest si žádá vyhovět i netypickému přání, přítel tedy prst usekne a Ulrich ho ihned pošle (prst, ne přítele) společně s malou knížku básní své vyvolené jako důkaz neutuchající lásky.

Dáma prst přijme s poznámkou o Ulrichově stupiditě a na jeho vzkaz, že se narodil, jen aby ji sloužil do konce života, sarkasticky odpoví: „Mohl by lépe sloužit paním, kdyby stále měl svůj prst.“ Nicméně, to, že dáma prst přijala, je pro Ulricha dostatečný důvod k radosti, neboť: „když hledí na jeho prst, musí přece myslet na něj“.

Venuše na koni

Hlavní část Frauendienst črtá Ulrichovu spanilou jízdu napříč střední Evropou. Zcela nepoznán putuje převlečen za Venuši a měří síly s jednotlivými rytíři. Předchází ho list, v němž oznamuje účel a cíl své cesty: „Ctěná Venuše, bohyně lásky, posílá všem rytířům hold a pozdrav a oznamuje, že se vydává na cestu lásky, učit rytíře jak lásku nabývat a jak jí sloužit. Taktéž oznamuje, že příštího dne po sv. Jiří vyráží od moře až do Čech. Rytířovi, který s ní změří síly na kopí, daruje za odměnu zlatý prsten, jenž má poslat ženě, jež je mu nejmilejší. Koho však Venuše z koně sbodne, ten se musí na počest rytířovy dámy poklonit do čtyř světových stran. Kdo z klání vyjde vítězně, tomu Venuše dá všechny koně, které s sebou veze.“ 

Cesta trvala celkem 29 dní s bilancí 307 zlámaných kopí a 271 rozdaných prstenů. Čtyři rytíře se Ulrichovi podařilo shodit z koně na zem. Není bez zajímavosti, že cesta byla zakončena na území Českého království, kde se utkal s českými rytíři. Frauendienst, se tak stává důležitým pramenem pro české dějiny, potvrzující značnou oblibu rytířských turnajů v Čechách první poloviny 13. století.  

Převlečen za malomocného 

Ale ani tato cesta neobměkčí jeho vyvolenou, která ho nadále odmítá. Nadpřirozeně trpělivý Ulrich propadá do velké beznaděje a skepse. „Sedl jsem si a plakal jak dítě,“ píše. Nový vzkaz od jeho paní mu však vrátí naději. Ráda by ho prý zase viděla, ale má za ní přijít tajně a v šatě malomocných. Nepřekvapí, že Ulrich tuto ponižující cestu, při níž je nucen jíst a spát mezi ostatními malomocnými, zatímco ho dáma nechává čekat, plný nadějí vykoná.

TIP: Turnaje na přemyslovském dvoře: Který král patřil k obávaným soupeřům?

K setkání nakonec dojde. Ulrich je tajně vyvezen v kbelíku do komnaty své vyvolené. Tam žádá, zda by mohl s paní ulehnout. Dáma samozřejmě odmítá a osm dalších žen, které jsou v ložnici přítomny, Ulricha poněkud znervóznuje. Tuší, že tu jsou jako svědkyně, kdyby snad chtěl udělat něco nepatřičného. Dáma ho pak vybídne, aby znovu nasedl do kbelíku. Že ho spustí dolů, pak zase vytáhne a bude mu svolná, v čemkoliv bude chtít. Ulrich netuší nic dobrého, ale svoluje a poslušně nasedá. Dáma ho pak spustí dolů téměř volným pádem, který Ulrich přežije jen s velkou dávkou štěstí.  

Ani tento důkaz výsměchu Ulricha dostatečně nepřesvědčí. Až po dalších nepříjemnostech, jež mu dáma ještě přivodí, konečně pochopí, že „nemoudrým mužem je ten, který dlouho slouží tam, kde mu neodmění jeho službu.“

Ve čtvrtek 15. srpna (2019) se solární observatoř SOHO (Solar and Heliospheric Observatory) stala svědkem zániku komety. Velká koule špinavého sněhu se rozpustila ve Slunci. V tomto případě nešlo o srážku, protože Slunce nemá žádný pevný povrch, s nímž by se kometa mohla srazit. Prostě se rozplynula v žáru.

Podle astronomů šlo s největší pravděpodobností o zástupce skupiny Kreutzových komet, tedy komet, „které se dotýkají Slunce“. Jde o velmi zajímavou skupinu vlasatic, které na Zemi pozorujeme již celá staletí. Odborníci se domnívají, že tyto komety vznikly nejméně před několika sty lety rozpadem gigantické komety. Jedním z možných kandidátů je extrémně jasná kometa, kterou v roce 371 před naším letopočtem pozorovali řečtí učenci Aristotelés a Eforos.

Komety, které prolétají peklem

Kreutzovy komety se přibližují ke Slunci extrémně blízko, někdy i na vzdálenost pouhých pár tisíc kilometrů od žhavého obalu Slunce. Malé komety této skupiny se při takovém přiblížení mohou kompletně vypařit, zatímco ty velké mohou přežít mnoho takových těsných setkání s pekelnou výhní Slunce na své oběžné dráze.

TIP: Hubble vystopoval exokomety na kolizním kurzu s mladou hvězdou

Přestože jsou komety Kreutzovy skupiny a jim podobné objekty, které se těsně přibližují ke Slunci, odsouzeny k zániku, poskytují astronomům neocenitelnou službu. Jejich pozorováním můžeme získat informace o detailní struktuře a magnetických vlastnostech sluneční korony, oblasti nesmírně žhavých plynů, které unikají ze Slunce.

Hitler původně neplánoval hájit před Spojenci jih Apeninského poloostrova, neboť vzhledem k jejich jasné převaze na moři se dalo očekávat, že se snadno vylodí v německém týlu. Vůdce ale změnil názor poté, co se maršálovi Albertu Kesselringovi podařilo vybudovat pevnou obranu kolem prostoru vylodění Spojenců u Salerna a 80 km severně od Neapole takzvanou Gustavovu linii přes celou šířku poloostrova.

Předchozí část: Pomalé, ale nepostradatelné: Tankové výsadkové lodě LST (1)

Její součástí byl i klášter Monte Cassino, kde se Němci opevnili a odolávali útokům Spojenců. Ti proto začali uvažovat o vylodění na pobřeží Tyrhénského moře severně od frontové linie, aby přerušili zásobování protivníkových vojsk u Monte Cassina, případně donutili nepřítele ustoupit. Problémem bylo, že pro takovou operaci muselo být použito více než 60 výsadkových tankových lodí, které ale už čekaly v Anglii připraveny pro plánovanou invazi do Francie. 

Churchillovy sny

Nově jmenovaný nejvyšší spojenecký velitel generál Eisenhower, jehož prioritou bylo vylodění v Normandii, se domníval, že výsadek v týlu Gustavovy linie může uspět a lodě LST se budou moci vrátit do britských přístavů dostatečně včas před invazí do Francie. Požádal proto Kombinovaný výbor náčelníků štábů, aby ponechal ve Středomoří 56 britských a 12 amerických LST do 15. ledna 1944. S jejich pomocí se měla vylodit jedna divize u Anzia a spolu s průlomem vojsk u Monte Cassina rozbít Kesselringovu obranu. 

Plán měl jen jepičí život, neboť se ukázalo, že průlom u Monte Cassina nebude vůbec snadnou záležitostí, a  tak byla tato myšlenka byla odložena. Už v prosinci 1943 ji ale oživil Winston Churchill, který na konferenci v Teheránu prosazoval rozšíření operací ve Středomoří, a dokonce si představoval, že v případě velkého úspěchu v Itálii nebude invaze do Francie potřeba. Churchill nakonec prosadil, aby se vylodění u Anzia odehrálo už před koncem ledna 1944. Britský premiér se domníval, že úspěšné vylodění bude mít za následek rychlé dobytí Říma. 

Nový cíl

Pro zajištění úspěchu proto došlo k rozšíření invazních sil z jedné divize na dvě. To ovšem znamenalo udržet LST ve Středomoří delší dobu, a ještě jejich počet zde zvýšit. Churchill to neviděl jako vážný problém. Britský ministerský předseda se jako obvykle příliš nezdržoval zdlouhavými úvahami o logistických detailech. Poznamenal jen, že posádky vyloďovacích lodí jsou zkušenými veterány, kteří prošli vyloděním na Sicílii a u Salerna a nepotřebují tedy tak dlouhý výcvik, jako nové posádky LST připlouvající z Ameriky. Proto také trval na tom, že 68 lodí nutných pro invazi u Anzia může ve Středomoří zůstat do 15. února 1944 a ještě jim zbude dost času vrátit se do Anglie před operací Overlord.

Kritickým bodem bylo načasování: vylodění u Anzia, pojmenované operace Shingle, se plánovalo na 20. ledna a už o tři týdny později měly LST odplouvat do Anglie. To by stačilo v případě, že by se Kesselring zachoval tak, jak Churchill předpokládal. Britský premiér byl přesvědčen, že bitva u Anzia bude vítězně vybojována zhruba za týden, tento názor ale nesdílela řada velitelů. Generálplukovník Harold Alexander, zástupce vrchního velitele spojeneckých vojsk v Itálii, Churchillovi napsal, že by bylo nezodpovědné nechat vylodivší se divize bez podpory z moře a trval na tom, aby na místě zůstalo nejméně 14 LST pro jejich zásobování.

Operace Shingle 

Vylodění začalo ráno 22. ledna a vše vypadalo zpočátku slibně – Spojenci nenarazili na výrazný odpor a vylodili se na širokém pásu pobřeží. Během prvního dne přivezly výsadkové lodě 36 000 mužů a 3 200 vozidel, přičemž ztráty činily pouhých 13 padlých a 97 zraněných. Pak se ale velitel operace americký generálmajor John P. Lucas dopustil zásadní chyby.

TIP: Vylodění na pláži Juno: Úspěch javorových listů

Místo toho, aby postupoval dál do vnitrozemí, soustředil se na zajišťování předmostí a neodhodlal se k úderu na protivníka, který tak získal čas se zkonsolidovat a přisunout posily. Na konci ledna podnikli Němci protiútok ve snaze smést nepřítele do moře, ale Spojenci se udrželi – především díky neustávajícímu zásobování prostřednictvím lodí LST. Každý den vyplouvaly z Neapole desítky lodí a přivážely k Anziu nákladní auta naložená municí, potravinami a dalším materiálem a také tanky. 

Dokončení v pátek 23. srpna

Kromě dronů, robotů a elektrických vozidel se americká globální zásilková společnost UPS zajímá i o velké autonomní nákladní automobily, které by mohly rozvážet zásilky po kontinentech.

Společnost UPS proto spojila síly se startupem TuSimple. Během uplynulých měsíců společně testovali autonomní náklaďáky, které dodali TuSimple, na dálnicích v Arizoně. Jak požadují americké zákony, během testů vždy musel být v kabině i lidský řidič. Ten by zasáhl v případě problémů.

TIP: Kurýři UPS neodbočují vlevo: Šetří tím palivo, čas i životní prostředí

Účelem testů na arizonských dálnicích je důkladně prověřit autonomní řízení nákladních automobilů ve všech možných situacích. V případě spolupráce s UPS jezdí automobily startupu TuSimple s autonomním řízením úrovně 4, což znamená, že inteligence náklaďáku může řídit po celou dobu jízdy. Pokud se autonomní nákladní automobily prosadí ve větším měřítku, tak by to mělo vést k úspoře paliva, omezení znečištění prostředí a zvýšení bezpečnosti provozu.

Zaručeně správná dieta nejspíš neexistuje. Určitě ale nebude na škodu sledovat doporučení lékařů a vědců, zvlášť pokud se zakládají na rozsáhlých a dlouhodobých výzkumech. Takový byl i výzkum dánských odborníků, podle něhož strava bohatá na flavonoidy chrání před rakovinou a nemocemi srdce, zvláště pokud jde o kuřáky nebo pravidelné pijany alkoholu.

Badatelé v tomto případě sledovali zdraví 53 048 Dánů během 23 let. Zjistili, že lidé, kteří konzumují ve stravě alespoň střední nebo i vysoké množství flavonoidů, tak s nižší pravděpodobností umírají na rakovinu nebo srdeční choroby. Flavonoidy se přitom vyskytují především v pokrmech a nápojích z rostlin, jako jsou například jablka, lesní plody anebo čaj.

TIP: Zdraví v zelenině: Látka z brokolice chrání mozek před schizofrenií

Flavonoidy, čili skupina látek souhrně označovaná jako vitamín P, jsou sekundární metabolity rostlin, které působí jako antioxidanty. Podle autorů výzkumu je ochranné působení flavonoidů nejvýraznější u lidí, kteří nevyznávají právě nejzdravější životní styl.

Pravidelní kuřáci a konzumenti alkoholu tak mohou významně zvýšit své šance, že se vyhnou rakovině a srdečním onemocněním, konzumací jídel a nápojů bohatých na flavonoidy. Vědci zároveň upozorňují, že flavonoidy pomohou jen zčásti a nedovedou kompletně vynulovat negativní důsledky kouření a pití alkoholu.

Island patří k nejkrásnějším, a tudíž také nejnavštěvovanějším zemím Evropy. V krajině ostrova se střídají zelená údolí se sopkami, termálními jezery, gejzíry, pustými pláněmi či černými plážemi a mohli byste tam setrvat týdny, aniž byste objevili všechny její půvaby. Pokud však nemáte tolik času, a stejně byste si chtěli užít Island naplno, můžete ho procestovat po tzv. Zlatém okruhu, jehož trasa vede významnými lokalitami v okolí hlavního města Reykjavíku.  

Zlatý okruh sice nemá žádné historické pozadí a vznikl pouze coby turistická atrakce, na významnosti, a hlavně kráse mu to však neubírá. Islanďané mu říkají Gullni Hringurinn a podle toho, jakou trasou se jej rozhodnete zdolat, může měřit i přes tři sta kilometrů. Postupně na něm objevíte první islandský parlament i národní park, obrovský vodopád a nakonec se ocitnete v zemi poseté gejzíry.

Parlament, který zmizel

Ačkoliv Island proslul podmanivými přírodními poklady, na své si tam přijdou i milovníci historie. Hned první zastávku Zlatého okruhu totiž představuje národní park Thingvellir, kde mimo jiné vznikl jeden z nejstarších parlamentů světa zvaný Althing. Oblast leží asi hodinu jízdy od Reykjavíku, během níž budete moct obdivovat horský hřbet Esja. Poté se před vámi rozvine nádherná krajina poznamenaná vulkanickou činností, kde se pasou malí islandští koníci. Narazíte také na jezero Thingvallavatn, kam se vlévá říčka Öxará, přetvářející své okolí v bažiny. 

Parlament se v idylické oblasti zrodil roku 930 a fungoval až do 13. století. V roce 1262 se však Island stal součástí Norské koruny, a zákonodárnou moc tak převzalo Norsko. Jakmile se potom zmíněná země sloučila s Dánskem do Kalmarské unie, ztratil Althing na významu a zanikl. Po historické instituci, jež připomínala spíš shromaždiště, nezbyly žádné památky. Dávná minulost místa tak přežívá výhradně v příbězích ostrovanů. Zároveň jde o jednu ze dvou islandských lokalit figurujících na seznamu UNESCO – druhou představuje sopečný ostrov Surtsey.

V objetí hluku

Na břehu řeky Öxará stojí maličký, přímo pohádkový kostelík, který se stal poutním místem, a v jeho blízkosti se nacházejí i hroby několika významných Islanďanů. Pokud se však namísto podél vodního toku vydáte na procházku mezi sopečnými skalisky, ocitnete se v neuvěřitelně pokroucené krajině. Skály tam vytvářejí tak bizarní útvary, že jejich kouzlu podlehl i filmařský štáb seriálu Hra o trůny a zasadil do nich některé scény. Po chvíli chůze narazíte na jezírko, kde se kdysi údajně konaly soudy a následně popravy. Poté se projdete okolo vodopádu Öxarárfoss – a první zastávku Zlatého okruhu máte za sebou.  

Naopak nejvzdálenější bod turistické trasy tvoří unikátní dvojvodopád Gullfoss neboli „zlatý vodopád“, který patří k nejmohutnějším na ostrově. Napájí ho řeka Hvítá, jež se v jednom místě rozdvojuje – část toku se řítí do jedenáctimetrové propasti, a druhá dokonce do hloubky 22 metrů. Padající voda se tříští a unáší ji vítr, takže vytváří mokrá oblaka. Pokud se tedy místo rozhodnete navštívit, raději počítejte s tím, že neodejdete suší. Opojnou podívanou můžete sice sledovat s ostatními z vyhlídky, ale odvážíte-li se k vodopádům blíž, pocítíte jejich skutečnou sílu: V ohromujícím hluku neuslyšíte vlastního slova a burácející živel vás naprosto pohltí.  

Smrtí proti mocným

Gullfoss se řadí k nejfotogeničtějším destinacím Zlatého okruhu. Vděčí za to četným vyhlídkám, přičemž nejkrásnější z nich se vybírá jen těžko – všechny zkrátka stojí za to. Nejlákavější je nicméně ta nejníž položená, protože se díky ní ocitnete takřka na dosah řece a vodopádu. 

Nechybělo přitom mnoho a nádhernou podívanou narušilo zbudování vodní elektrárny. Nakonec prý ke stavbě nedošlo, protože se ji jistá Sigrídur Tómasdóttirová rozhodla zastavit: Hrozila úřadům, že pokud budou projekt dál podporovat, skočí do vodopádu. Oficiální místa se výhrůžky údajně zalekla a elektrárna na řece nevznikla. Existuje však i poněkud reálnější příběh o investorech, jimž chyběly peníze… 

Nenápadný obr

Jen pár kilometrů dělí Gullfoss od nejznámějšího místa Zlatého okruhu – geotermálního pole Haukadalur, kde burácení vody vystřídá ticho, protínané v pravidelných intervalech výtrysky gejzírů. Oblast je jimi doslova posetá, ovšem nejznámější z nich, Geysir, se stal prvním přírodním úkazem svého druhu, o němž se doslechli obyvatelé kontinentální Evropy. Poměrně nenápadný útvar byste mohli i snadno přehlédnout. Ve 13. století však představoval nevysvětlitelnou záhadu, jejíž tvar a síla se měnily s každým zemětřesením, které ostrov zažil. 

Lidé se tehdy gejzíru báli, neboť nechápali, proč se čas od času probudí v živelné erupci a poté zas utichá. Zprávy o jedinečném jevu se donesly až na starý kontinent, a když se pak v době osvícenství v 18. století vědecké povědomí o světě rozvíjelo, dostávaly ostatní gejzíry jméno po islandském „předchůdci“. 

Jedna erupce nestačí

Roku 1845 měl Geysir dosáhnout impozantní výše 170 metrů, nicméně dnes zůstává relativně tichý a nenápadný – nedává o sobě vědět každý den, ba ani jednou za týden či měsíc. Exploduje pouze občas, aby ukázal, že je s ním ještě třeba počítat. Jeho bouřlivá minulost tak žije převážně v příbězích.

TIP: Island: Divukrásné jaro na ostrově sopek

Nejvíc lidí se proto zdržuje v okolí obrovského Strokkuru, jednoho z nejaktivnějších gejzírů Islandu, jehož erupce přicházejí každých šest až deset minut. Pohodlně si tak můžete najít ideální místo a vychutnat si fantastický zážitek. Strokkur obvykle chrlí vodu do výšky deseti metrů, ale mohutný proud může překonat i dvacetimetrovou hranici. Každá erupce je jiná, tudíž se vyplatí pobýt na místě o něco déle a užít si jich několik. Nezřídka však vymrštěná voda přihlížející dav zkropí, takže se opět raději připravte na mokrý návrat. 

Existují dědičné faktory, které vypovídají o určitých vývojových znacích. K tomuto závěru dospěl Gregor Johann Mendel (1822–1884), mnich pěstující hrách v augustiniánském klášteře v Brně. A to aniž tušil, že právě objevil existenci genů. Zjištěná fakta formuloval v pravidlech známých jako Mendelovy zákony dědičnosti. Ty se dostaly pod palbu kritiky tehdejších odborníků, kterým se jeho výzkumné pokusy zdály až příliš přesné a navíc badatele obvinili z podvádění. 

Mendel zemřel v roce 1884 a rok před svou smrtí prohlásil: „I když jsem musel ve svém životě prožít řadu trpkých chvil, musím přiznat, že krásné a dobré převládlo. Moje vědecká práce mi přinášela hojně uspokojení a jsem přesvědčen, že ji zanedlouho celý svět uzná.“ A stalo se. Pro vědeckou obec byl ovšem znovu objeven až ve 20. století, a to především zásluhou zakladatele genetiky, britského vědce Williama Batesona, který nechal Mendelovu práci přeložit do angličtiny.

Příliš revoluční geny

V roce 1947 odhalila bioložka Barbara McClinctocková  skutečnost, že určité geny se mohou uvnitř genomu pohybovat a dokonce „přeskakovat“ mezi jednotlivými chromozomy. Své závěry představila na sympoziu v Cold Spring Harboru v roce 1954. A začaly se dít věci. Někteří kolegové se vědkyni hlasitě vysmáli, zatímco u jiných si vysloužila přízvisko „staré zaprášené škatule“. Vědkyni tyto reakce zpočátku velmi tížily a dočasně se stáhla z veřejného života.

TIP: Pokrok lemovaný omyly: Nejnověji vyvrácené vědecké teorie

V šedesátých letech se znova pokusila objasnit svůj revoluční objev, znovu neúspěšně. Teprve v polovině sedmdesátých let se její objev dostává do popředí širšího vědeckého zájmu. A v roce 1983 byla tehdy již jednaosmdesátiletá bioložka vyznamenána Nobelovou cenou. Zůstaly v ní pocity trpkosti? Nikoli. „Moje chápání tohoto fenoménu … bylo na tu dobu příliš revoluční,“ podotkla k tomu a dodala, že jí výzkum v ústraní přinesl naprostou svobodu v bádání spojenou s pocity dokonalého štěstí.

Již od útlého věku se dědicové trůnu účastnili důkladného vzdělávacího programu. Učili se cizím jazykům, dějinám, diplomacii i základům přírodních věd. Jen co dospěli, jejich výuka skončila a mnozí z nich očekávali, že nyní je jejich otec či matka zasvětí do vládních záležitostí. Ovšem většina panovníků nechtěla svěřit svým potomků jediný důležitý dokument či funkci. Vymlouvali se na jejich nevyzrálost, pravděpodobně se však obávali, že by jim mladí princové příliš mluvili do vládnutí, dokonce, že by je předčasně připravili o trůn.

A tak svým následníkům přenechávali pouze reprezentativní úkoly, jako navštěvování svateb, pohřbů a korunovací cizích panovníků či provozování charity. Čím tedy měli princové zaplnit svůj čas? Ocitli se v obložení dvořanů, kteří je vodili na zábavy, lichotili jim a dohazovali jim milenky.

Britská královna Viktorie vůči svému synovi Albertu Eduardovi zvanému Bertie nikdy nešetřila kritikou. „Absolutně se nehodí stát se jednoho dne králem,“ nechala se například slyšet. Možná proto vládla více než 63 let a následník trůnu si na korunu musel počkat dlouhá čtyři desetiletí.

Nenapravitelný sukničkář a vášnivý hráč

Britská královská rodina se svými věrnými si vychutnává slavnostní večeři. Princ Albert Eduard si zálibně prohlíží jednu z dvorních dam. „Mohu vás navštívit ve vašem pokoji?“ obrátí se na ni s otázkou. Žena mu dá svolení, ačkoliv ji jeho dotaz vyděsil. Dobře ví, o co následníkovi trůnu jde! Rychle přemýšlí, jak by ho mohla zdvořile odmítnout. Ve své ložnici se obleče do svých nejnádhernějších šatů a ozdobí se nejdražšími šperky. Takto ustrojena přivítá dychtivého prince. Bertie se nad jejím vzhledem pozastaví: „Bylo opravdu nutné se takto obléknout na čistě soukromou konverzaci?“

Odpoví mu s vážným výrazem ve tváři: „Když mi vaše královská výsost prokázala tu čest a navštívila mě, je přece samozřejmé, že si obléknu šaty, které se pro takovou událost hodí.“ Princ pochopí její narážku a se zamumláním dobré noci se vzdálí. Dotyčná dáma tak svou dobrou pověst uhájila. Většina žen však princovým svodům s radostí podlehla.

TIP: Madam skandál Wallis Simpsonová: Anglický král se kvůli ní vzdal trůnu!

Bertie dobýval ženy svobodné i vdané, urozené i prosté, Britky i cizinky. Velkou vybíravostí v tomto ohledu netrpěl. Vše prý začalo, když roku 1855 ve svých čtrnácti letech navštívil s rodiči Paříž. Zatímco na britském královském dvoře vládla přísná morálka, v Paříži se princ setkal s poněkud volnějšími mravy. Ženy tam nosily hluboké výstřihy, které přitahovaly pozornost pubertálního mladíčka. Od té chvíle ženským půvabům zcela propadl.  

Britský následník trůnu Albert Eduard si zkrátka umí užívat života. Pro jeho schopnost pořádně to roztočit se mu dokonce přezdívá „princ večírků“. Kromě alkoholu a ženám propadne podobně jako ostatní dědicové trůnu hazardu. Za jeden večer dokáže utratit obrovské sumy. Jeho matka královna Viktorie přitom dál stříhá staré noviny na čtverce, aby ušetřila za toaletní papír... 

Člunozobec africký (Balaeniceps rex) byl poprvé popsán v 19. století, když bylo několik jeho kůží dovezeno do Evropy. Tradičně byl zařazován k brodivým (Ciconiiformes), ale později na základě analýz DNA jej zoologové přičlenili k veslonohým (Pelecaniformes). Dle některých autorů tvoří spolu s kladivoušem africkým „chybějící článek“ mezi těmito dvěma řády.

Čahoun s dlouhými prsty

Člunozobec je jedním z nejmohutnějších příslušníků ptačí říše. Obvykle je vysoký od 110 do 140 centimetrů, někteří jedinci mohou dosáhnout výšky až 152 cm. Od špičky zobáku k ocasu měří dospělí člunozobci 100–140 cm a mají rozpětí křídel 230–260 cm při hmotnosti 4 až 6 kg. Samci jsou těžší než samice.

Na tomto veslonohém opeřenci vás na první pohled zaujme nejtypičtější znak – až čtvrt metru dlouhý zobák ve tvaru člunu, od nějž je odvozené české druhové jméno. Má barvu suché trávy s nepravidelnými šedými skvrnami. Okraj zobáku je velice ostrý a pomáhá člunozobci jednak naporcovat kořist a také zbavit se vegetace, kterou spolu s úlovkem zachytí. Konec zobáku je stejně jako u pelikánů opatřen rohovinovým hákem.

Dlouhé nohy jsou zakončeny velice dlouhými prsty, z nichž prostřední dorůstá 16 až 18 cm. Díky tomu může člunozobec stabilně stát na plovoucí vegetaci. V porovnání s volavkami a čápy má kratší a silnější krk. Široká křídla jsou dobře přizpůsobená plachtění v termických proudech. Peří dospělých ptáků je šedavě modré s výjimkou hnědé spodní strany křídel s šedým pruhem. Nápadná je také světlá chocholka na hlavě. Samec se od samice zbarvením nijak viditelně neliší, mladí ptáci jsou hnědí.

Štěstí na Viktoriině Nilu

Člunozobci afričtí žijí především v nepřístupných bažinách, močálech a porostech papyru v okolí jezer rovníkové Afriky. Přesný stav populace není znám, celkem se odhaduje na 3 300 až 5 300 jedinců. Nejvíce člunozobců (50–80 % z celkového počtu) má domov v Jižním Súdánu. V Ugandě je můžete vidět na několika lokalitách.

Nejdostupnějším místem výskytu je močál Mabamba v blízkosti hlavního města Kampaly. My jsme však zamířili do vzdálenějších končin – do národního parku Toro-Semliki blízko Albertova jezera u hranic s Demokratickou republikou Kongo. Také jsme zkusili štěstí v národním parku Murchison Falls, kde nám ranní projížďka do delty Viktoriina Nilu přichystala příjemné překvapení v podobě tohoto nádherného velikána s právě ulovenou kořistí. Přitom v obou těchto parcích žije podle informací od místních průvodců jen 8–10 člunozobců.

Lovec krokodýlů

Stavbou těla a zobáku je člunozobec dobře přizpůsoben k lovu v mělkých bahnitých vodách s nízkým obsahem kyslíku. Svému biotopu přizpůsobil i techniku lovu. Buď se pomalu brodí vodou, nebo nehybně stojí, dlouho a důkladně pozoruje okolí a čeká na kořist. Když ryba připlave k hladině vody, aby se nadechla, člunozobec zaútočí. Vrhne se směrem k oběti a rychlým stiskem zobáku ji vyloví z vody. V 60 % případů je úspěšný. U větší kořisti často pomocí zobáku oddělí hlavu. Jeho hlavní potravou jsou ryby, žáby, hadi, ale i malí savci a dokonce mláďata krokodýlů.

Ochránce a stavitel

Člunozobci jsou tichá a velice samotářská stvoření, která nikdy nenajdete ve skupinách. Tvoří monogamní páry, ale samec se samicí se scházejí pouze v době hnízdění. I tehdy však loví každý sám ve vlastním teritoriu. Území jediného ptáka bývá i několik kilometrů čtverečních rozlehlé.

Ke hnízdění se odhodlávají jedenkrát za rok v době střídání období dešťů a sucha. V tomto čase jsou velice teritoriální a chrání hnízdo proti predátorům. Hnízdo staví buď na malých ostrůvcích, nebo na plovoucí vegetaci na velice nepřístupných místech bažiny. Nejprve vytvoří jakousi platformu a na ní pak samotné hnízdo. Jako stavební materiál používají hlavně vodní rostliny. Platforma může zasahovat do hloubky až tří metrů, samotné hnízdo má průměr až 1,7 metru. Inkubační doba je 42–44 dnů a při sezení na vejcích se střídají oba partneři.

Chladicí systém v zobáku

Samice klade do hnízda jedno nebo dvě, vzácněji tři vejce v rozmezí pěti dnů. Většinou však přežije jen jedno mládě. Druhé nebo třetí vejce slouží jako „záložní“ pro případ, že by se s prvním něco stalo. Obdobnou pozici pak mají už vylíhnutá mláďata – druhé plní úlohu pojistky pro případ, že by starší nepřežilo.

Vylíhnutá mláďata krmí rodiče natrávenou potravou přímo ze zobáků i třikrát za den. Větší potomci dostávají jídlo až šestkrát denně. Za velice teplých dnů, kdy může dojít k přehřátí vajec nebo mláďat, přenášejí rodiče několikrát za den v zobáku vodu. Tou vajíčka kropí a tím ochlazují. Mláďata rostou a dospívají velice pomalu. Až 95 dní po vylíhnutí začínají chodit kolem hnízda a po dalších desíti dnech dokážou létat a opouštějí hnízdo.

Z mokřadů na rýžoviště

Člunozobci provázeli už nejstarší lidské kultury a portrét tohoto ptáka je dokonce vyobrazen na stěnách jedné z hrobek sakkárského pohřebiště. V Egyptě byly také nalezeny pozůstatky vymřelého rodu člunozobce Goliathia. Mezi Afričany budil tento pták vždy značný respekt.

TIP: Ptačí společníci velkých kopytníků aneb Jsou klubáci lékaři, nebo spíše upíři?

Soužití s lidmi však zatím nese smůlu spíše člunozobcům. Poškozováním životního prostředí dochází ke snižování jejich populace, a proto byl člunozobec zařazen v Červeném seznamu ohrožených druhů do kategorie zranitelný. To znamená, že druh čelí velkému nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky nezmění. Největší negativní vliv na život těchto samotářských obrů má především vysušování mokřadů. Přirozené prostředí se pomalu vytrácí, a proto v Jižním Súdánu můžete osamělé člunozobce často spatřit na rýžových polích.

Když kanadský astronaut Chris Hadfield svého času pěl na palubě Mezinárodní vesmírné stanice coververzi „Space Oddity“ Davida Bowieho, stal se okamžitě miláčkem davů. Napodobit se ho nyní pokusil italský astronaut Luca Parmitano, který přehrál set na palubě ISS, a stal se tak, jako DJ AstroLuca, oficiálně prvním vesmírným DJem.

Než 42letý astronaut vyrazil na oběžnou dráhu, dostával lekce od německého dýdžeje Chrise Stritzela, známého pod přezdívkou Le Shuuk. V úterý 13. srpna (2019) DJ AstroLuca zahrál 12minutový set na Mezinárodní vesmírné stanici. Do svého setu zahrnul tracky, jejichž autory byli Sunbeam, Robin Schulz a Vize.

Živý set z oběžné dráhy

Set DJe AstroLucy přenášeli živě na palubu party lodi Norwegian Pearl u pobřeží Ibizy, kde na party BigCityBeats WORLD CLUB DOME Cruise Edition tančily asi tři tisíce lidí. Kromě běžných návštěvníků tam byla celá řada hvězd, včetně sportovců a DJů. Na přenosu spolupracovala Evropská kosmická agentura ESA a zakladatel BigCityBeats Bernd Breiter.

TIP: NASA otevře ISS turistům: Dovolená bude stát 59 milionů dolarů

První živý set z oběžné dráhy je významným milníkem jak pro taneční hudbu, tak i pro vesmírné lety. Parmitano si splnil sen. Je přesvědčený, že výpravy do vesmíru i hudba spojují lidi rozmanitých názorů a jemu se vlastně podařilo obojí. Teď italský astronaut pověsí kariéru DJe na nějaký čas na hřebík a příštích šest měsíců ho na palubě ISS čeká asi tak 250 vědeckých experimentů.