V Austrálii byl dopaden muž, který přiletěl do Melbourne z Dubaje s živými holuby přivázanými k dolní části nohou a schovanými pod nohavicemi kalhot. Tento 23letý muž u sebe měl také dvě ptačí vejce. Porušil tím přísné karanténní zákony, za které hrozí krom vysoké pokuty až deset let za mřížemi.

Nebyl přitom jediný, kdo skončil v rukou celníků za pokus propašovat živé ptáky přivázané k nohám. Jistý Kaliforňan skončil dvakrát ve vězení za to, že se do Spojených států pokusil propašovat z Vietnamu ohrožené zpěvné ptáky, o nichž se věří, že nosí štěstí. Poprvé v roce 2009 dostal čtyřměsíční trest, podruhé o sedm let později už šel za mříže na 18 měsíců.

Tygříci na hraní a hračky plné drog

Bohužel nešlo o jediná zvířata, která musela přetrpět trauma dlouhého letu, jen aby mohla skončit na černém trhu. V roce 2010 našli íránští celníci v kufru jednoho z cestujících uspané tygří mládě. Do země bylo dovezeno z Thajska a cílem bylo vychovat z něj domácího mazlíčka. Tygr skončil v rezervaci ve své domovské zemi. Jiný cestující byl dopaden na mezinárodním letišti v Miami s 22 živými úhoři a 150 tropickými rybkami v igelitových sáčcích uvnitř zavazadla.

V Austrálii naopak ztratila dost ze své animované nevinnosti kultovní postava pana Brambůrka z filmu Toy Story: Příběh hraček, když celníci našli jeho plastovou figurku s hlavou napěchovanou téměř 300 gramy extáze. Stejně jako Action Man, v jehož figurce se ukrývalo 50 gramů kokainu, i pan Brambůrka do země doputoval poštou a zmařený pašerácký pokus byl spojen s irskou zločineckou skupinou.

Pašeráci drog jsou obzvláště vynalézaví ve způsobech, jak dostat své zboží do vybrané destinace. V roce 2014 našli američtí celníci 3,3 kilogramu kokainu ukrytého v mraženém kozím mase.

Jedna Kanaďanka se pokusila převézt přes hranice do Spojených států stolní fotbálek, který byl ve skutečnosti trojským koněm ukrývajícím 24 kilogramů marihuany. V Německu pak byla dopadena Kolumbijka, která zkusila převézt kokain uvnitř svých prsních implantátů.

Lidské oči, raketomet i mrtvola

Další nepravděpodobné dovážené položky zahrnují skutečný egyptský sarkofág, který byl ukrytý v přepravním kontejneru putujícím ze Španělska do USA; sklenici obsahující deset lidských očí, s níž se pokusil přijet jistý cestující do Británie, a skutečný – ale ne nabitý – raketomet objevený uvnitř zavazadla na malém letišti v Pensylvánii.

TIP: Nadopované ananasy: Španělská policie odhalila pašeráky kokainu

Ovšem najdou se i případy, kdy cestující se svým – byť velmi kuriózním – spoluzavazadlem úspěšně prošel celnicí. Na mezinárodním letišti v Atlantě vzbudil pozornost pasažér, který přepravoval velmi reálně vypadající falešné mrtvé tělo. Ukázalo se, že jde o rekvizitu z hororu Texaský masakr motorovou pilou 2, se kterou mu dovolili odletět.

Císař Zikmund Lucemburský se podruhé oženil až ve čtyřiceti letech. Jeho chotí se v roce 1408 stala mladinká, asi patnáctiletá Barbora Celská. Přesné datum jejího narození neznáme. Zikmund ji poznal roku 1401, kdy byla ještě dítětem, musel tedy počkat, až dospěje. Zikmund potřeboval získat spojence a revanšovat se Barbořině otci Heřmanu Celskému, který mu pomohl, když si jej uherská šlechta jako svého krále dovolila zajmout. V té době rovněž Zikmund uzavřel spojenectví s Habsburky.

Mladičká krasavice

Barboru kronikáři popisovali jako mimořádně atraktivní dámu s velkým osobním kouzlem. Jedním slovem dodávali, že zároveň i panovačnou a nevěrnou. O jejích avantýrách si povídala celá Evropa. Ani Zikmund však nebyl žádný asketa. Měl bezpočet milenek a na výpravách ho prý doprovázelo víc nevěstek než duchovních! Neměli si tedy co vyčítat. A přes všechny povídačky - podle tehdejších měřítek patřila Barbora se Zikmundem k nejkrásnějším párům v Evropě. 

Co je spojovalo? Tělesná náruživost, láska k přepychu, touha po moci a bezstarostném způsobu života a nebývalá ctižádostivost. Jediné dítě, dcera Alžběta, se narodila rok po svatbě. 

Talentovaná obchodnice i vladařka

Zikmund byl často na cestách či taženích, a poskytoval tak Barboře prostor k záletům. A zpočátku jí je prý dokonce toleroval. Pak mu ale došla trpělivost a nechal manželku internovat a přestal jí vyplácet apanáž. Barbora prý i s malou dcerkou třela bídu s nouzí. Ale ne moc dlouho. Zikmund to nevydržel, smířil se s ní, protože neměl v důsledku husitských válek čas řešit takové malichernosti. A hlavně potřeboval neustále peníze.

TIP: Lvice a Rytíř: Proč zkrachoval vztah Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského?

Barbora se ukázala jako zdatná podnikatelka, brzy získala pod svou kontrolu bohatá města a hrady v Horních Uhrách, kde se těžilo zlato, stříbro a měď. Zikmund jí velkoryse ponechal v podnikání volné ruce a uměl její obchodní schopnosti náležitě ocenit. Byl zaneprázdněn svými diplomatickými aktivitami v říši, a tak mu to vyhovovalo. Barbora „vydělávala“ a následně financovala jeho válečné výpravy. V době své nepřítomnosti jí umožňoval, aby ho v Uhrách zastupovala. A Barbora se ukázala i jako schopná panovnice.

Velká pánev Eromanga představuje rozsáhlé území pusté a vyschlé krajiny v centrální a severní Austrálii. Rozkládá se na ploše asi milionu kilometrů čtverečních a tvoří ji druhohorní usazeniny. Na první pohled se nezdá, že by tam mohlo být něco extra zajímavého. Geologové ale už vědí, že se tam ukrývá například uhlí, ropa nebo zemní plyn. A nedávno tam objevili ještě něco mnohem výjimečnějšího.

Narazili tam na území, kde se na rozloze asi 7 500 kilometrů čtverečních ukrývá asi stovka vyhaslých druhohorních vulkánů, o kterých nikdo nevěděl. Tyto sopky vznikly na sklonku období jury, asi před 180 až 160 miliony let. Tehdy to byla celá síť velmi aktivních vulkánů, které chrlily lávu a popel.

TIP: Objevy pod ledem: Vědci hlásí stovku nově nalezených sopek z Antarktidy

Dnes jsou už všechny tyto vulkány dávno vyhaslé. Nalézají se stovky metrů pod zemí a geologové je objevili až s použitím důmyslných přístrojů pro zobrazování vrstev a uspořádání podzemních hornin, které využívají seismické vlny. S těmito postupy se jim podařilo v podzemí objevit dávné magmatické krby, které napájely jurské vulkány, stejně jako tunely, jimiž proudila láva, a také samotné vulkanické krátery.

Chystáte-li se na některý z koncertů festivalu I suoni delle Dolomiti, tedy „zvuky Dolomit“, připravte se na velmi netradiční pravidla. Pro hudební zážitek si pokud možno nechoďte sami a všem řekněte, kam míříte. S sebou si vezměte věci na převlečení a přibalte i lékárničku, píšťalku a pláštěnku. Kromě toho se opravdu vyplatí ověřit si možnou změnu programu – počasí je totiž nevyzpytatelné. 

Nahoru po svých 

„Náš festival vychází z myšlenky, že hudba nemá jen jeden způsob, jak jí naslouchat, může zaznít na spoustě míst. A k těm nejúžasnějším patří právě Dolomity,“ vysvětluje umělecký ředitel akce Mario Brunello. 

Do srdce italských hor se přes louky i ledovcové morény hrnou často celé orchestry. Loni tam zavítal také soubor Kremerata Baltica, který tvoří hudebníci z Litvy, Lotyšska a Estonska. „Minulý rok jsme do Dolomit přijeli poprvé a ta zkušenost se moc nedá popsat. Jdete sem tři hodiny na slunci, v dešti či větru a pak musíte hrát. Chci říct, že je to opravdu extrém,“ popisuje zážitek členka zmíněného tělesa a koncertní mistryně Madara Pētersoneová.

Také posluchači si cestu k hudebnímu zážitku musejí zasloužit poctivým výšlapem. Stále je navíc třeba počítat s tím, že se počasí změní a koncert se vůbec neuskuteční. Podle pravidelných účastníků jde však zkrátka o součást hry. „Nemůžete se tady na nic připravit, prostě musíte zůstat všemu otevření. Ale myslím, že právě tohle je na zmíněné akci hezké,“ dodává Pētersoneová. 

Do křesel z trávy 

Letos v červnu festival oslavil již pětadvacáté výročí, podle Brunella však organizátoři pro jednotlivé koncerty objevují nejen nové protagonisty, nýbrž i lokality. „Samozřejmě se snažíme sladit repertoár s místem, ale nemusíme se zabývat akustikou. Hudba tak vychází skutečně z nástrojů, z těla muzikantů,“ dodává. 

Existují i jiné festivaly v horách, například v americkém Coloradu. Tam ovšem strmé štíty zůstávají pouhými kulisami v dálce za pódiem. V případě Dolomit se tóny linou přímo v srdci hor, bez další aparatury. 

TIP: V údolí zpívajících stromů: Jak se rodí slavné stradivárky

Vedle klasické hudby nabízí festival celou řadu dalších žánrů, třeba jazz či etno. Nároky na kvalitu interpretů jsou podle Brunella vysoké, stejně jako přísný požadavek, aby se na místo s nástroji dopravili po svých. Po koncertě se pak všichni rychle vracejí do údolí. Pospíchají hlavně proto, že v Dolomitech bývá od jasné oblohy k bouřce jen krůček. Horami se potom táhne dlouhý špalír muzikantů i posluchačů s turistickými holemi. 

Během předešlých let se od tamních štítů odrážela hudba více než 700 koncertů, které zhlédl milion diváků. Všichni obuli pohorky a hodiny stoupali do křesel z trávy a kamení, navzdory možnosti, že se hudebního zážitku kvůli počasí vůbec nedočkají. Nezbývá než dát za pravdu slovům, že když se potkají lidé a hory, dějí se velké věci. 

Na konci února 1942 vyrazilo asi 120 parašutistů nad území okupované Francie. Zhruba polovina výsadkářů skupiny „Nelson“, pod velením poručíka Charterise, ale skončila mimo vymezenou oblast seskoku.

Zbylé skupiny mezitím vyrazily plnit zadané úkoly. Frostovi muži dobyli bez problémů vilu, když zastřelili jediného Němce, který opětoval palbu z okna, zatímco „Jellicoe“ obsadil radar i přilehlou chatrč obsluhy poté, co výsadkáři zlomili sporadický odpor pětice příslušníku Luftwaffe. Většinu nepřátel pobili, když ale poručík Young nahlédl přes okraj nedalekého útesu, uviděl německého vojáka visícího dolů.

Celou situaci popsal s typickým britským humorem: „Dosud jsem neviděl nic vtipnějšího než toho Němce, jak se snaží vyškrábat přes okraj útesu se zvednutýma rukama.“ Jakmile Youngovi muži zabezpečili Würzburg, přišel na řadu Cox a ženisté. Zpočátku jim nešlo odmontovat klíčové součástky pomocí šroubováků. S každou další minutou navíc sílila palba od severu, kde se mezitím vzpamatovali Němci a stále dotěrněji tlačili na parašutisty. Cox později suše poznamenal, že jejich ochránci byli „trošku netrpěliví“, a tak se rozhodl použít kladiva a páčidla, s jejichž pomocí se podařilo klíčové díly radaru „odmontovat“. 

Záchrana z nečekaného směru 

Tou dobou většina skupin svůj úkol splnila – vila i radar byly pevně v rukou parašutistů, zatímco „Drake“ a „Rodney“ držely Němce v uctivé vzdálenosti. Zásadní problém však vyvstal před pláží, kde nepřátelská palba z opevněných pozic přibila Rosse a jeho muže k zemi, takže ústupovou cestu prozatím kontroloval protivník. Výsadkářům se od severu nedařilo zlomit odpor nepřítele, ale situace se měla rychle změnit.

Když dorazili Charteris a jeho muži k jižnímu okraji Brunevalu, opustili cestu a postupovali mezi domy směrem k pláži. Několikrát spatřili nepřítele a jeden německý voják se dokonce přidal ve zmatku k jejich skupince v domnění, že se jedná o jednotku Wehrmachtu. Vše v tichosti a rychle vyřešil výsadkářský nůž. Během pár minut přišly ke slovu také steny a karabiny, když Charterisovi muži z týlu napadli Němce zle tísnící Rossovu skupinu.

To se ukázalo jako klíčové pro konečné zlomení odporu na pláži a cesta k moři byla konečně volná. Tou dobou také Frost rozkázal zbylým mužům, aby se pomalu začali stahovat. Cox s ženisty naložili ukořistěné součástky na skládací vozíky a vyrazili na pláž – ale nedošli daleko. Z nedalekého bunkru znenadání zaštěkal kulomet a nadporučík Strachan se skácel k zemi s průstřelem břicha. Nepřátelského kulometčíka se naštěstí brzy podařilo zlikvidovat a skupina mohla pokračovat dál. 

Lodě neodpovídají 

Radisté se zatím nedokázali spojit s výsadkovými čluny, které je měly vyzvednout. Major si velice dobře uvědomoval, že pokud se nepodaří navázat spojení s námořníky, celá akce skončí fiaskem. Výsadkáři se zatím spořádaně stahovali k moři a drželi dorážející Němce v uctivé vzdálenosti. Britové se sice mohli opevnit na pláži a doufat, že se podaří čluny kontaktovat, jakmile ale nepřítel přitáhne těžké zbraně nebo minomety, parašutistům nezbude než kapitulovat.

Zoufalou situaci popsal Frost po válce: „Nyní byl čas na inventuru. Dosud se nám podařilo splnit všechny cíle a utrpěli jsme jen malé ztráty. Zhruba jsme věděli, kde se kdo nachází. Nepříteli jsme pěkně naložili a zatím se nezmohl na žádné efektivní protiopatření. Bylo zhruba čtvrt na tři ráno. Vše, co jsme teď chtěli, bylo námořnictvo.“

Mezitím dorazili i paragáni ze skupiny „Rodney“, jejíž velitel hlásil, že východně a jihovýchodně od Brunevalu spatřili světla. Všem bylo jasné, že se Němcům blíží posily, a tak Frost v zoufalé situaci nařídil dvěma mužům vypálit z každého konce pláže světlici. O pár minut později radista nadšeně hlásil, že se mu podařilo navázat kontakt s jedním ze člunů, které se mezitím nacházely mimo dosah rádia a vyrazily k pláži, jakmile jejich posádky spatřily světlice. 

Rychle domů 

Na pláž jeden po druhém přistálo celkem šest člunů, na něž výsadkáři jako první naložili Coxe a cenný lup. Z palub plavidel mezitím příslušníci commandos kropili pobřeží ze svých brenů, ale iniciativní speciálové zatím ohrožovali více Frostovy vojáky než nepřítele, jenž zatím nebyl v dohledu. První člun se součástkami a raněnými výsadkáři během několika minut vyplul zpět na moře a zbylí parašutisté mezitím dokončovali evakuaci. Jakmile se všichni nalodili, přišly ke slovu opět zbraně commandos a pětice lodí rychle opustila prostor.

Právě včas, protože tou dobou vyrazil z Brunevalu početný oddíl Němců ve snaze zabránit parašutistům v ústupu. Dál od pobřeží si výsadkáři přestoupili na větší lodě, kde se jim dostalo více pohodlí a mohli se zahřát čajem. Tou dobou už uháněl k Anglii také napřed rychlý člun s radarovými součástkami na palubě. Když na obzoru vyšlo slunce, objevily se vyčerpaným mužům nad hlavami také spitfiry, které celé uskupení doprovodily až do Portsmouthu.

Tam se Frostovým vojákům dostalo vřelého přivítání. Radost z úspěšné akce kalila smrt dvou výsadkářů, dalších osm se vrátilo se zraněním, ale šestice parašutistů skončila v německém zajetí. Mezi nimi také dva radisté, kteří byli v kontaktu s vyloďovacími čluny v momentu, kdy odplouvaly z pláže. Britové odhadovali, že nepřítel přišel o 40 padlých, ale Berlín později přiznal pouze dva mrtvé, několik raněných a tři zajaté. Mezi nimi se nacházel také radarový operátor, jenž vypovídal více než ochotně. 

Bolestivé kousnutí 

Odvážný nájezd skončil jasným vítězstvím Frostových mužů. Majorovi nakonec osobně pogratuloval sám Winston Churchill, jenž si se zájmem vyslechl podrobnosti z akce. Úspěchu se okamžitě chopila propaganda a o operaci si brzy mohli přečíst na titulních stránkách novin i civilisté. Novinky měly pozitivní dopad na morálku Britů, protože vláda operaci Biting prezentovala jako první útok na „pevnost Evropu“ po dlouhém období v defenzivě. V první řadě však měla operace velký vliv na leteckou válku.

Poznatky získané prozkoumáním radaru Würzburg britské vědce utvrdily v tom, jaká opatření je potřeba zavést k ochraně bombardovacích svazů. Jedním z nich se pak například staly proužky hliníku, které letouny vypouštěly ve velkých množstvích a které odrážely paprsky německých radarů. Ty pak byly kvůli zahlcení obrovským množstvím impulsů téměř k ničemu.

TIP: Královi slídilové ve skále: Tajná britská operace Tracer 

Britští parašutisté koncem zimy 1942 jasně ukázali vlastnímu národu, ale především nepříteli, že se s nimi musí počítat. Velitelství kombinovaných operací nájezd povzbudil k tomu, aby začalo plánovat další podobné akce. A jedno uznání přišlo několik desítek let po válce také ze zcela nečekané strany. Počátkem 70. let je vyslovil generál Kurt Student, když prohlásil: „Byl to skvělý plán, jenž oceňuji především jako tvůrce německých výsadkových jednotek. Jeho úspěšné provedení majorem Frostem způsobilo velký šok v Hitlerově hlavním stanu.“ 

Jako první vůbec získaly ženy právo volit na Novém Zélandu už v roce 1893. Nový Zéland byl v té době ještě kolonií Velké Británie. V samotném Spojeném království přitom mohly ženy volit až od roku 1918 a to ještě pouze ty, kterým bylo nad třicet. Na Novém Zélandu sice mohly jít k volbám už o čtvrt století dříve, ale na druhou stranu kandidovat nesměly. Americké ženy toto viděly – a nehodlaly čekat, až se k něčemu rozhoupou i jejich muži!

Nechte nás volit!

Za prosazením ženského volebního práva ve všech státech USA stálo úsilí trvající bez mála tři čtvrtě století. Požadavek žen se začal stále více ozývat už v první polovině 19. století společně s hnutím za ženská práva. Vůbec první shromáždění na světě, jehož cílem bylo podpořit práva žen, proběhlo v roce 1848 právě v USA. Heslem sjezdu žen v Seneca Falls ve státě New York bylo, že „všichni muži a ženy jsou stvoření sobě rovna“.

Seneca Falls Convention, neboli první Úmluva o právech žen, zahrnovala také rezoluci ve prospěch ženského volebního práva. A to i navzdory tomu, že ani organizátoři rezoluce v tomto tématu nebyli zdaleka jednotní! 

Ke skutečnému zrovnoprávnění však vedla ještě dlouhá cesta. Jedním z jejích milníků je rok 1869, kdy vznikly první stabilní národní organizace za právo žen volit. Dokonce hned dvě najednou, které si však vzájemně konkurovaly! První byla The National Woman Suffrage Association (NWSA) neboli Národní asociace žen bojujících za volební právo. Jejím cílem bylo dosáhnout schválení ústavního dodatku o volebním právu žen. Ve stejném roce, jen o pár měsíců později, byla založena také konkurenční organizace American Woman Suffrage Association (AWSA) neboli Asociace amerických žen bojujících za volební právo. Ta se zaměřila na kampaň za zavedení ženského volebního práva v jednotlivých amerických státech. 

Řadu let spolu NWSA a AWSA soupeřily, až se nakonec v roce 1890 sloučily v jedinou. Vznikla National American Woman Suffrage Association (NAWSA) neboli Americká národní společnost za volební právo žen. Jejím cílem bylo dosáhnout schválení ústavního dodatku o volebním právu žen. Trvalo ještě celých třicet let, než k tomu skutečně došlo. 

První vlaštovky

V USA ženy nejdříve získaly povolení volit ve státě Washington v roce 1910, v Kalifornii v roce 1911, v Oregonu, Kansasu a Arizoně v roce 1912, v Illinois v roce 1913. Některé státy dovolily ženám volit ve školních volbách, komunálních volbách či hlasovat pro členy volební akademie. A protože ženy volily na stále větším území USA, kongresmani z těchto států se jim snažili zavděčit. Kromě toho, že se pokoušeli prosadit změnu národního volebního práva, tak také věnovali větší pozornost otázkám jako například lepší pracovní podmínky a ukončení dětské práce.

Ženské volební hnutí posílila také kampaň „Progresivní éra“. Jejím cílem bylo od roku 1900 vést boj proti korupci ve vládě, odstranění dětské práce a ochrana pracujících a spotřebitelů. Mužští účastníci hnutí prosazovali ženské volební právo, protože věřili, že právě ženy voličky budou tyto potřeby vnímat jako prioritní a posílí je ve společnosti. V roce 1912 schválila Progresivní strana, kterou založil prezident Theodore Roosevelt, volební právo žen.  

Ženy ve válce 

Zásadní změnu poměrů přinesl vstup USA do První světové války v roce 1917. Muži odešli na frontu a ženy zaujaly jejich místa v profesích, které pro ně do té doby byly zcela neznámé. Pracovaly jako dělnice v ocelárnách či zaměstnanci ropných rafinérií. Národní ženská strana spustila další kolo svých kampaní. Pocítila to například ruská delegace, která do Bílého domu dorazila v červnu 1917. Členky hnutí ji přivítaly s plakátem, na kterém stálo: „My Americké ženy říkáme, že Amerika není demokracie. Dvaceti milionům Amerických žen je odepřeno právo volit. President Wilson je hlavním odpůrcem jeho celonárodního schválení.“

Při dalších demonstracích docházelo k potyčkám s odpůrci i policií. Nakonec byly na dvě stovky demonstrantů zatčeny a polovina skončila ve vězení včetně Alice Paulové, která si měla odsedět sedm měsíců. Když vězenkyně zahájily protestní hladovku, vězeňské úřady přistoupily k násilnému krmení. To se setkalo s negativním přijetím veřejnosti a ženy byly nakonec propuštěny. 

Byla to tak právě válka, která poskytla poslední impulz k uznání ženského volebního práva. A byl to právě prezident Wilson, který svůj názor na ženy u voleb musel v jejím průběhu změnit. Zatímco do té doby se demonstrujícím ženám raději vyhýbal, při jednom z řady protestů před Bílým domem vyšel ze svého sídla i s manželkou a před demonstrantkami smekl klobouk. A nezůstalo jen u tohoto symbolického gesta.

V září 1918 vystoupl prezident Wilson v senátu a požádal o schválení novely zákona o volebním hlasování ve prospěch žen. Jako důvod uvedl: „Učinili jsme v této válce ženy našimi partnery, ale přiznáváme jim pouze partnerství v utrpení, obětování a dřině. Nikoliv partnerství v privilegiích a právech.“ Ženy tak dostaly po řadě let snažení svůj hlas jako uznání jejich podpory ve válečném úsilí. 

TIP: Vysoká hra prezidentů aneb Jak fungují americké volby

Svého cíle se jim podařilo dosáhnout 26. srpna 1920. Po tvrdé diskuzi v americkém Kongresu byla schválena devatenáctá změna americké ústavy. V ústavě s ní bylo zahrnuto, že právo amerických občanů volit nemůže být upřeno na základě pohlaví. Následné prezidentské volby v roce 1920 se tak staly prvními volbami, v nichž ženy mohly volit ve všech státech USA.

V centrální Africe právě probíhá prozatím druhá nejhorší epidemie eboly ve známé historii. Virus v této epidemii poprvé udeřil v Demokratické republice Kongo v roce 2018 a od té doby se neustále šíří a zabíjí. Zvládnutí epidemie značně komplikuje politicky a vojensky velmi napjatá situace v oblasti, kdy jsou násilí vystaveni jak pacienti, tak i lékaři a zdravotníci.

Naštěstí se objevují i dobré zprávy. Nedávno byl v Kongu předčasně ukončen klinický test experimentálních léků proti ebole. Nebylo to ale kvůli násilí či nějaký jiným problémům, ale kvůli tomu, že dva z testovaných léků se ukázaly jako úžasně účinné proti ebole, zvláště pokud jsou podány pacientů v časné fázi onemocnění. 

TIP: Úspěch v boji s ebolou. Experimentální vakcína skvěle chrání proti infekci

Během současné epidemie zemřelo asi 75 procent nakažených osob. Dva z testovaných léků ale zásadně snižují úmrtnost pacientů. Nejvíce účinný lék v testech byl prostředek zvaný REGN-EB3, který snížil celkovou úmrtnost nakažených na 29 procent. A pokud tento lék dostali lidé v časné fázi infekce ebolou, tak jich přežilo obdivuhodných 94 procent. Jak se zdá, brutální vláda eboly v Africe se pomalu chýlí ke konci.

Radost ze zápisu Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří se dělí mezi českou a německou stranu. Zmíněnou oblast totiž tvoří 22 celků, z nichž 17 leží v Sasku a zbývajících pět v českém Krušnohoří. Na naší straně hranice jde o tzv. Hornické krajiny Jáchymov, Krupka, Mědník, Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná a také o Rudou věž smrti, třídírnu uranové rudy v komunistickém lágru Vykmanov II.

Zápis na prestižní seznam zdůvodnili členové komise mimo jiné tím, že se přeshraniční region utvářel dlouhá staletí a zrodila se tam řada hutnických a hornických vynálezů. Tyto báňské inovace se pak od 16. století šířily nejen Evropou, ale i za její hranice. Podle koordinátora nominace památky Michala Urbana dokonce kdysi Krušné hory představovaly jakési „Silicon Valley“ tehdejšího světa. 

Nejstarší na světě 

Zápis hřebčína v Kladrubech se stal tak trochu překvapením: Původně měl totiž splnit ještě několik podmínek a doporučení komise a o prestižní titul usilovat až v roce 2020. Nakonec ale všechno dopadlo jinak a hřebčín se ze zápisu raduje už letos s tím, že potřebná doporučení zohlední v následujících měsících. 

Unikátní komplex se dostal na seznam jako „Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem“ a představuje nejstarší velký hřebčín na světě – jeho základy položil již roku 1563 císař Maxmilián II. Oficiální vznik areálu se pak datuje k 24. dubnu 1579, kdy jej Rudolf II. povýšil z koňské obory na císařský dvorní hřebčín. 

TIP: České a slovenské loutkářství na seznamu kulturního dědictví UNESCO

Tamní bělouši i vraníci (viz Císařská chlouba) sloužili panovníkům pro ceremoniální účely dlouhá staletí, až do roku 1918, kdy místo převzal stát. Zrod Československa se nesl ve znamení odporu vůči všemu habsburskému a zasadil hřebčínu tvrdou ránu – pro chov se tehdy udrželo pouze stádo běloušů. Jen zásluhou nadšenců se nakonec podařilo v jiných stájích zachránit i plemeno vraníků, kteří se pak v roce 1945 vrátili zpět. 

Odpověď na uvedenou otázku se bude lišit podle definice toho, co považujeme za „zbraň“. Nože jsou ve výbavě astronautů běžné, ať již jako součást nouzových záchranných setů, nebo coby osobní nástroje – zde spíš mluvíme o skládacích „švýcarských“ nožících. A pokud by měl některý člen posádky nekalé úmysly, mohl by na palubě sáhnout po mnoha předmětech, od šroubováků po vrtačky. 

Největší otazníky však asi vzbuzuje dotaz na přítomnost střelných zbraní. Je třeba podotknout, že použít takový prostředek v kosmické lodi by představovalo holý nerozum. Kulka by snadno prošla pláštěm plavidla a způsobila by dekompresi. Střelce by navíc zákon akce a reakce nekontrolovaně odmrštil opačným směrem. 

V ruských Sojuzech ovšem za nepříznivých okolností hrozí přistání hluboko v tajze, kde žije řada divokých zvířat. Speciálně pro program Sojuz tak vznikla trojhlavňová pistole, schopná vystřelovat kulky i broky, ale také světlice. Zbraň TP-82 tvořila součást balíčku přežití všech lodí Sojuz vypuštěných v letech 1982–2006. Ve stejné sadě pak kosmonauti nalezli rovněž pistoli Makarov. Americké balíčky neobsahovaly střelné zbraně, nýbrž mačetu. A podobná výzbroj v raných fázích kosmonautiky by vydala na zvláštní kapitolu…

Image

Čtěte také

Jak se ve vesmíru nezbláznit? Jak vypadá péče o duševní zdraví astronautů