Sauny či kurzy hot jógy a podobných cvičení často lákají na tvrzení, že se při nich z těla vyplaví nežádoucí látky. Ve skutečnosti se v potu téměř žádné škodlivé chemikálie nevyskytují: Tvoří jej převážně voda, s nepatrným množstvím minerálů, bílkovin nebo močoviny. Toxinů zahrnuje pot jen stopové množství, které konstantně vylučují játra a ledviny. 

Podle Pascala Imbeaulta z kanadské University of Ottawa představují většinu toxinů v našem těle pozůstatky pesticidů, plastů a částice znečištěného ovzduší. Fyziolog navíc dodává, že bychom správně měli říkat „toxické látky“; toxiny jsou totiž jedovaté přírodní produkty zvířat a rostlin. 

TIP: Cesta k neprůstřelnému zdraví: Jak začít s otužováním

Každopádně mají „toxiny“ tendenci rozpouštět se v tucích, nikoliv ve vodě. A jelikož pot sestává z 99 % právě z vody, významné množství toxinů se s ním skutečně neodplaví. Během dne, kdy se vedle obvyklých činností budeme 45 minut věnovat intenzivnímu cvičení, můžeme vypotit asi 2 l tekutin. Uvedený objem přitom obsahuje méně než jednu desetinu nanogramu toxinů.

František Josef I. se s bavorskou vévodkyní Alžbětou oženil 24. dubna 1854. Alžběta se vdávala mladičká, v době sňatku jí nebylo ještě ani 17 let a na manželství nebyla mentálně vyspělá. František Josef podléhal autoritě své matky, která bezohledně zasahovala do soužití mladého páru, a nechápal, jak tato skutečnost jeho mladé ženě vadí. Navíc byl vychován tak, že na první místo stavěl povinnosti, které preferoval i před manželským životem. 

Kdo nahradí císařovnu?

Manželství císaře Františka Josefa I. s jeho krásnou chotí tedy šťastné nebylo, mimo jiné i proto, že Alžběta brzy vycítila, jak je na ní citově závislý a dokázala toho dokonale využít.

Brigitte Hamannová píše, že „každý na dvoře věděl, jak silný je vliv Alžběty na jejího muže, jak velmi ho ovládá – a jak pokorně přímo žebronil o její přízeň. Ona byla zbožňovaná, jejím náladám se podroboval – a se svými důkazy přízně byla velmi skoupá. Když byl císař nablízku, trpěla většinou nějakou nevolností (bolestí hlavy, bolením zubů, žaludku a podobně) takže ohleduplný císař se neodvážil klást žádné nároky.“

Projevy císařovy lásky a tělesné touhy jeho manželku obtěžovaly a zřejmě jí byly nepříjemné. Ne proto, že se jednalo konkrétně o Františka Josefa, nýbrž zřejmě proto, že její erotické zkušenosti byly takřka nulové a nikdy neprožila vášnivé vzplanutí, které by ji vedlo k vyhledávání manželovy blízkosti a nutilo spočinout v jeho náruči.

Aby se zbavila jeho naléhání, vynaložila Alžběta nemalé úsilí směřující k tomu, aby za sebe našla náhradnici. Císař pravděpodobně již dříve v nejpřísnějším utajení hledal u jiných žen to, čeho se mu nedostávalo doma, šlo však vždy jen o krátkodobé záležitosti, které skončily tak rychle, jak začaly. Ale v roce 1885 došlo k události, která situaci změnila a svým způsobem zasáhla do manželského života císařského páru.

V srpnu téhož roku se v moravské Kroměříži konala schůzka Františka Josefa I. s ruským carem Alexandrem III. Pro ukrácení večerních hodin sem byli pozváni také vybraní herci Dvorního divadla ve Vídni, kteří pro urozenou společnost sehráli představení. Mezi nimi rovněž půvabná Kateřina Schrattová, o 23 let mladší než císař, který se netajil obdivem k ní.

Pro všechny bylo velkým překvapením, když po skončeném představení rakouský panovník pozval herce k večeři, původně určené pouze pro vznešeného ruského hosta a nejbližší členy rodiny a doprovodu. Bylo to neobvyklé gesto, nad nímž se pozastavili mnozí, například i korunní princ Rudolf. V dopisu hraběti Latourovi píše: „V šest hodin byla velká večeře, v osm hodin divadlo, pak souper s Woltrovou, Schrattovou a slečnou Veselou v jednom pokoji s majestáty; bylo to zvláštní,“ zakončil udiveně. Avšak my dnes, o více než sto třicet let později, víme, že nešlo o náhodu: císař chtěl být ve společnosti Kateřiny Schrattové, usiloval o její přízeň.

„Přítelkyně císařovny“

Císařovna si jeho vzplanutí k půvabné herečce všimla už ve Vídni a rozhodla se ho využít. V Kroměříži se obě ženy poprvé setkaly osobně. Nelze vyloučit, že právě Alžběta iniciovala její pozvání spolu s dalšími herci k císařskému stolu. Je však nepochybné, že právě zde se sblížily do té míry, že se později scházely častěji. Díky tomu mohla panovnice zorganizovat osobní setkání Kateřiny Schrattové se svým manželem. Stalo se to na jaře 1886, kdy u malíře Heinricha von Angeliho objednala její portrét.

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Při jednom hereččině sezení dojednala císařovu návštěvu přímo v ateliéru. Tím nepochybně dala jejich vztahu potřebný impuls; František Josef nyní další vývoj převzal do vlastní režie. Schrattová zpočátku vystupovala v roli „přítelkyně císařovny“ a později jako všeobecně přijímaná přítelkyně jeho. Vznikl tak pevný vztah, který mu po všech stránkách nahrazoval nepovedené manželství a který vydržel až do jeho smrti. 

Vzdor všem překážkám manželského soužití vzešly z manželství Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské čtyři děti, z nichž se tři dožily dospělosti. Ne všechny však přežily své rodiče.

Ve Spojených státech díky značnému úsilí v dnešní době klesá znečištění vzduchu. Výjimkou je ozón, jehož množství v ovzduší v blízkosti zemského povrchu neustále roste. Američtí vědci a lékaři přišli na to, že i malé zvýšení znečištění ovzduší zvyšuje riziko rozedmy plic, čili plicního emfyzému, stejně, jako kdyby tam lidé intenzivně kouřili krabičku cigaret denně.

Badatelé zpracovali údaje o funkci a stavu plic u více než 7 tisíc pacientů rozmanitého etnického původu za období let 2000 až 2018, společně s daty o znečištění ovzduší v šesti amerických městských oblastech, v nich tito lidé žili, které zahrnovaly Chicago, Winston-Salem, Baltimore, Los Angeles, St. Paul a New York.

TIP: Hlasy, paranoia a sebevraždy: Znečištěný vzduch zhoršuje duševní zdraví teenagerů

Analýza více než 15 tisíc CT skenů zmíněných pacientů přesvědčivě ukázala, že existuje velmi silná závislost mezi nárůstem všech forem znečištění ovzduší a počtem diagnóz rozedmy plic. Odborníky překvapilo, jak těsná závislost to je. Doposud bylo za zcela klíčovou příčinu rozedmy plic považováno kouření. Rozedma plic je přitom závažné chronické a život ohrožující onemocnění, které současná medicína nedokáže účinně léčit. 

Bílí trpaslíci představují závěrečnou nebo spíše posmrtnou fázi života hvězd střední velikosti, jako je třeba naše Slunce. Vědci mají poměrně přesnou představu, jako proces vzniku bílého trpaslíka probíhá a jak by měl bílý trpaslík vypadat.

Jenomže bílý trpaslík s označením KIC 8145411 tato zavedená pravidla nedodržuje. Typický bílý trpaslík má hmotnost kolem 60 procent Slunce. KIC 8145411 odpovídá 20 procentům Slunce. Problém je v tom, že takto malý trpaslík by musel vzniknout z malé hvězdy. A malé hvězdy se vyvíjejí mnohem pomaleji. V tomto případě by původní hvězda nejspíš musela být starší než samotný vesmír, pokud by bílý trpaslík vznikl běžným způsobem.

Jak vznikl nemožný trpaslík?

Něco takového je nejspíš nemožné, takže se na vzniku bílého trpaslíka KIC 8145411 musel podílet nějaký další mechanismus. Pokud by vznikající bílý trpaslík měl hvězdného společníka, mohl ho připravit o část hmoty. KIC 8145411 sice má společníka, hvězdu podobnou Slunci, ta je ale příliš vzdálená (1,3 AU) na to, aby mezi hvězdami mohlo dojít k přesunu dostatečného množství materiálu.

TIP: Těsné páry bílých trpaslíků splynou do velmi exotického druhu hvězdy

Objevitelé proto navrhli několik možných scénářů, jak by bílý trpaslík KIC 8145411 mohl přijít o hmotu. Lupičem hmoty mohla být třetí hvězda, kterou pak gravitace vystřelila ze soustavy pryč. Hmotu mohla odčerpat velká planeta nebo hnědý trpaslík, a poté by takové těleso mohlo skončit v druhé hvězdě. Anebo se bílý trpaslík nějakým zvláštním způsobem nafoukl, takže ho vzdálený společník mohl připravit o hmotu. Pro žádný navrhovaný scénář ale v tuto chvíli neexistují přesvědčivé důkazy. Záhada bílého trpaslíka tedy trvá.

Když jsem do Pantanalu odlétal, z nějakého důvodu jsem si myslel, že to s pozorováním vyder bude jednodušší. Naivně jsem si představoval, jak požírají ryby v prvním slunci a já je v klidu sleduji. Pantanal mi přichystal spoustu příjemných překvapení, ale s vydrami jsem měl trochu smůlu.

Schovávačka na brazilské řece

Časná pantanalská rána byla každý den spojená s lodním výletem po řece. Živá příroda na březích se čerstvě probírala do dalšího horkého dne. Ledňáčci strnule čekali na první úlovek, volavky a ibisové stále setrvávali v klidných zátočinách, kde strávili noc. Kajmani vylézali z vody, aby se začali slunit a v korunách stromů se probouzel barevný ptačí život.

Jen vydry se přede mnou schovávaly. Přitom jsem s jistotou věděl, že na řece žijí vydry jihoamerické (Lontra longicaudis) a vydry obrovské (Pteronura brasiliensis). Po prvních projížďkách po řece jsem tomu ale pomalu přestával věřit. Nikde ani chlup.

Hlava nad vodní hladinou

Ranních projížděk přibývalo a ani na jedné jsem z vyder neviděl víc než záblesk mizícího hřbetu. Při další z ranních projížděk jsem ovšem několik desítek metrů před lodí zahlédl mokrou hlavu s výraznými fousky. Byla mnohem menší než hlava na řece běžnější kapybary a když jsme se dostali o kousek blíž, bylo jasné, že patří menšímu vydřímu druhu, s nímž se můžete v brazilských vodách potkat – vydře jihoamerické.

Vydra vždy na vteřinu vystrčila hlavu, aby se hned ponořila a dalších 10–20 metrů překonala pod hladinou. Po krátké zoufalé snaze předpovědět místo dalšího vynoření mi začalo být jasné, že pokud na vydry náhodou nenarazím, jak zrovna hodují nad ulovenou rybou, nemá smysl je nahánět. Vydry o nás ví a jejich úprk není to, o co jsem stál. Doufal jsem, že se na nás štěstí usměje příště.

Vydří skotačení a malý zázrak

Jednoho rána jsme při cestě k zobounům objevili pár vyder jihoamerických, jak zuřivě skotačí u kamenů vyčnívajících z řeky blízko téměř kolmého břehu. Neustále se proháněly kolem malé skalky – část jejich „okruhu“ vedla pod hladinou, ze které zuřivě vyskakovaly, aby se o zlomek vteřiny později opět ponořily do vody na druhé straně kamene.

Vydry jsou i v dospělosti velmi hravé a podobné aktivity jim očividně přináší velké potěšení. Snad se jedná o upevňování vzájemných vazeb nebo trénink loveckých dovedností. Protože jsou to ale velmi aktivní a inteligentní zvířata, je možné, že se tak zkrátka baví.

Těžko říct, zda se bavily také v okamžiku, kdy jsem před jejich zraky přišel neopatrností našeho lodivoda Fernanda o svůj stativ. Právě tady je řeka Rio Negro nejhlubší a stativ ležel v pětimetrové hloubce dlouhých šest dní. Pak se jej Fernandovi podařilo úplným zázrakem vylovit!

Pozvání k hostině

Když už se skoro zdálo, že pozorování vyder obrovských zůstane jen nesplněným přáním, objevily jsme je u vyvráceného kmene s čerstvě uloveným pestrým sumečkem. Hned začaly hodovat a my s potěšením přihlíželi.

TIP: Klíčový druh vydra mořská aneb Oběť vlastního kožichu

Tyto největší lasicovité šelmy jsou opravdu impozantní, a když nás pustily blízko, šel z jejich ostrých bílých zoubků skoro strach. Ryby za intenzivního žvýkání pomalu mizely ve vydřích žaludcích a já věděl, že jak bude dožráno, naše společná chvilka skončí. S poslední ocasní ploutví v koutku tlamy se vydra zmatlaná krví skutečně ponořila a kouzlo okamžiku bylo pryč. Moje velká touha ovšem byla splněna a řeka Rio Negro navíc nabízela mnoho dalších zvířecích lákadel.

Při evakuaci vojsk z Dunkerku v roce 1940 se podařilo nalodit a odvézt do bezpečí statisíce mužů. Ti však museli zanechat na břehu veškerou techniku a těžké zbraně. Britové totiž neměli plavidla, která by je dokázala nalodit přímo na plážích. Winston Churchill proto poslal ministrovi zásobování dopis, ve kterém položil otázku: Co se dělá pro to, aby byla navržena a postavena plavidla schopná dopravit přes moře tanky pro britský útok na nepřátelské pobřeží?

Britové dosud používali k převozu techniky klasické obchodní lodě, které vykládaly náklad v přístavech. Ty ale potřebovaly pro vykládku přístavní zařízení, především jeřáby a další infrastrukturu. K pláži také nemohla připlout plavidla s velkým ponorem. Jako prozatímní řešení byly proto přestavěny tři tankery s malým ponorem. Dostaly příďová vrata se skládací rampou o délce 21 m, po níž mohla vyjíždět vozidla přímo na břeh. Tato plavidla se označovala jako třída Boxer nebo LST 1 a byla zařazena do služby v březnu 1941. 

Dvacet tanků na palubě 

Tři lodě ale nestačily, bylo nutné postavit jich přinejmenším desítky. Na to však britské loděnice nestačily. Londýn proto doufal v pomoc Američanů. Na setkání Churchilla s prezidentem Rooseveltem v srpnu 1941 byla mimo jiné dohodnuta spolupráce v této oblasti. Specifikace požadovala loď, která bude schopna překonat Atlantský oceán (pro plavbu na otevřeném moři byl nutný velký ponor), a přitom přirazit ke břehu i v mělkých vodách (tomu naopak velký ponor bránil). Práce se chopil konstruktér Lodního úřadu John Niedermair, jenž navrhl balastní systém umožňující zaplavit nádrže u dna lodi a tím zvýšit ponor (až na 2,9 m), vyčerpáním vody se pak ponor zase zmenšil (na 0,9 m).

Nejcharakterističtější znak lodě představovala příďová vrata ve tvaru lomeného oblouku, jejichž křídla se otevírala do stran. Vrata měla šířku 4,17 m, takže lodě mohly dopravovat většinu spojeneckých vozidel. Loď byla dlouhá sto metrů, široká 15 a unesla až 2 100 tun nákladu. Na dolní tankové palubě se přepravovaly tanky a pásová obrněná technika. Na horní palubě zase lehčí kolová vozidla, která se přemísťovala mezi dolní a horní palubou pomocí nájezdové rampy, později výtahem.

Po stranách tankové paluby se nacházely prostory pro vojáky. Tento typ dostal označení LST 2 a své britské předchůdce ve většině parametrů překonával, pouze byl pomalejší – cestovní rychlost činila pouhých 9 uzlů (16,7 km/h). Plavidla byla vyzbrojena protiletadlovými kanony, obvykle sedmi 40mm a dvanácti 20mm, které ještě mohly doplňovat kulomety. Pohon zajišťovaly dva dieselové motory, posádku tvořilo 13 důstojníků a 104 muži.

Měnící se priority 

Už 5. listopadu doputoval do Anglie návrh plavidla a admiralita obratem požádala Spojené státy o stavbu dvou stovek kusů. V šestnácti loděnicích se záhy rozběhla masová výroba, jež dostala nejvyšší prioritu. Brzy po vylodění v severní Africe v listopadu 1942, kdy vrcholila bitva o Atlantik a námořnictvo potřebovalo především doprovodné torpédoborce pro konvoje, zase klesla v žebříčku priorit až na 12. místo za minolovky. Toto rozhodnutí bylo správné, aby Spojenci dokázali potřít německé ponorky. Jakmile byla bitva na jaře 1943 rozhodnuta, došlo znovu k oživení programu výroby LST. 

Americká vláda nařídila čtyřem loděnicím, které dosud stavěly torpédoborce, aby se vrátily k výstavbě lodí LST a Liberty. Přeorientování loděnic ale samo o sobě nestačilo. K výrobě jedné LST bylo potřeba více než 30 000 součástí a obnovení tak dlouhého dodavatelského řetězce si vyžádalo čas. Navíc konstrukční program LST soupeřil o materiál s ostatními odvětvími zbrojní výroby.

Například ocelové tabule byly nezbytné i pro výrobu tanků, letadel a vlastně téměř všech zbraní. Většina LST vznikla v takzvaných „kukuřičných loděnicích“ podél řek Ohio a Illinois, které každý měsíc produkovaly průměrně 24 nových lodí. Celkem vzniklo do konce války 1 051 lodí LST 2 (některé zdroje uvádějí 1 077), Britové jich nakonec dostali 113. Přestože byly tyto lodě velmi pomalé a ochranu jim poskytovaly pouze vlastní protiletadlové zbraně a doprovodná plavidla, bylo jich do konce války ztraceno pouze 39, z toho 26 přímo v boji. 

Bojový křest 

Osádky tanků se s loděmi LST setkaly už při výcviku na základně v kentuckém Fort Knox, kde se učily se svými vozidly najíždět na přesné makety těchto lodí a zase z nich vyjíždět. Bojový křest si tankové lodě odbyly při vylodění na Šalamounových ostrovech v červnu 1943. V následujícím měsíci podpořily vylodění Spojenců na Sicílii a v září téhož roku posloužilo 90 LST k invazi na pobřeží Itálie u Salerna.

Pokračování: Pomalé, ale nepostradatelné: Tankové výsadkové lodě LST (2)

Přinejmenším stejný počet potřebovali generálové v Tichomoří, a navíc se v dálce rýsovala blížící se invaze do severní Francie, původně plánovaná na počátek května 1944, pro niž se počítalo s 230 tankovými výsadkovými loděmi. Koncem roku 1943 se nedostatek LST stal jednou z největších překážek plnění spojeneckých ambicí, což se jasně projevilo během probíhající italské kampaně.

Do roku 1969 o nich nikdo neslyšel. Dnes je zná s trochou nadsázky celý svět. Hudební producenti Michael Lang a Artie Kornfeld spojili síly s Joelem Rosenmanem a podnikatelem Johnem P. Robertsem. Plán byl na první pohled jednoduchý − společně zorganizují pod hlavičkou nově založené společnosti Ventures Woodstock hudební festival. Jednodenní akci pomůže financovat právě Roberts. Jeho analytický mozek bude držet mnohdy až bláznivé nápady Michaela Langa řádně při zemi. Když ale Rosenmana napadlo, že třídenní festival od pátku s přesahem až do pondělí je ještě lepší řešení, nenamítl Roberts takřka nic. 

Obrysy festivalu, který se stal na další půlstoletí kultem, nabíraly rychle na konkrétnosti. „Sto tisíc lidí zvládneme přitáhnout,“ ujistil své tři kolegy Lang ještě dřív, než první kapely podepsaly smlouvu. Datum stanovili na 15. srpna, ukončení pak na pondělí 18. srpna 1969. V dubnu téhož roku zaschl inkoust na podepsané smlouvě s rockovou kapelou Creedence Clearwater Revival. Za koncert mají dostat deset tisíc dolarů. Čas se ale zoufale krátil. „Tři dny plné míru a hudby,“ lákal na festival první reklamní slogan v rádiu. Spojení slov mír a hudba působilo na květinové děti jako magnet. A lístky šly rychle na odbyt.  

Vyhlašujeme výjimečný stav!

Vstupenka v předprodeji stála 18 dolarů. Dnes by tato částka odpovídala 75 dolarům, což je v přepočtu 1 425 Kč. Koupit se dala v řadě obchodů v newyorském okrese, nebo jste si ji mohli objednat poštou. Festival vydělával také na vstupném vybíraném přímo na místě. Cena ale stoupla na 24 dolarů. Langův odhad, který mnozí považují za přemrštěný, se ukáže ještě značně podceněný. Že mělo přijet 90 000 lidí? Jen v předprodeji se prodalo 186 000 lístků! Je jasné, že návštěvnost bude minimálně 200 000. 

To ale organizátorská čtveřice tvrdě narazí. Pronájem pozemků v zapadlém městečku Wallkill radnice rychle stornuje. Má na to plné právo. Během uzavírání dohody je totiž řeč o koncertu pro 50 000 lidí. Jakmile vyšlo najevo, že se festivalu bude dařit až příliš, proběhla mezi wallkillskými starousedlíky vlna protestů. Organizátoři museli rychle najít jiné místo konání. To se naštěstí objevilo na mléčné farmě u vesnice Bethel, jihozápadně od města Woodstock. Pozemek velký 2,4 km² patřil Maxovi B. Yasgurovi. 

„Nebudeme od něj kupovat mléko, dokud ten svůj hippie festival neodvolá,“ rozhořčili se na Yasgura občané Bethelu. A to i přes to, že se je Lang snažil uklidňovat pohádkou o účasti 50 000 lidí. Jejich názory otisklo několik médií. Farmář ale necouvl. Zbývalo jen zajistit pořádné ozvučení. Producentská část týmu nechala zbudovat 21metrové věže s ozvučením, aby si muziku plnými doušky mohli vychutnat i fanoušci v zadních řadách. 

15. srpen ale připravil organizátorům pořádný šok. Po deštěm rozbahněných vesnických silnicích se k mléčné farmě jako had táhla kolona několika tisíc aut a malých, barevně pomalovaných mikroautobusů Volkswagen. Doprava zcela zkolabovala. Důvod byl nasnadě. Návštěvníků nebylo dvě stě tisíc, ale půl milionu! Na místo se dokonce sjelo několik televizních štábů. Kalamitu na festivalu Woodstock mohly na obrazovkách sledovat celé Spojené státy. Takřka aprílové počasí situaci ještě zhoršilo. Všude jen kaluže a bahno, kanalizace nestačila brát vodu a brzy došla i kapacita toalet. Sullivanský kraj, ve kterém se festival odehrával, vyhlásil dokonce výjimečný stav!

Smrtící traktor a čtyři potraty 

Sprcha je luxus, jaký si nemohl nikdo dovolit. Stejně tak suché oblečení. Přesto akce probíhala až neskutečně poklidně a atmosféra byla přímo skvělá. Marihuanou vycpané jointy putovaly z ruky do ruky, mnohde došlo na diethylamid kyseliny lysergové neboli psychedelickou drogu LSD. Mezi mladými lidmi nebyla nouze ani o heroin. Dívky byly v duchu jednoho z hlavních hesel hnutí hippies – volné lásky – povolné. Zábavu nekazil ani fakt, že na akci bylo zoufale málo jídla. Festival měl sice zajištěn zdravotnický personál, ale víc jak dvojnásobný počet účastníků ukázal nedostatky i v poskytování první pomoci. 

A jaké bylo po víkendu skóre? Jeden mladík zahynul po předávkování heroinem, další usnul na louce – kde ho ve vysoké trávě smrtelně zranil projíždějící traktor. Kromě toho došlo ke čtyřem potratům a naopak dvě děti se během festivalu narodily. První prvorodičku stihl vrtulník transportovat do nemocnice, druhá dívka porodila v autě.

Výsledek byl přesto pozitivní. Většina účastníků odjížděla z Woodstocku naprosto spokojena. V pátek zahrálo devět skupin či jednotlivých interpretů, v sobotu čtrnáct a z neděle na pondělí deset. Za rekordmany je považována britská formace The Who, ve své době největší konkurenti Beatles. Nadšenému publiku dopřáli 23 skladeb. Na rozloučenou zahrál kytarista a zpěvák Jimi Hendrix. 

Kde jsou Beatles? 

Ke zklamání fanoušků odmítl účast skladatel a zpěvák Bob Dylan. Ještě víc ale všechny hippies zamrzelo, že nedorazili ani Beatles. Jejich neúčast je dodnes woodstockou záhadou. Organizátoři kontaktovali modlu hippie kultury Johna Lennona. A odtud se již verze, proč se legendární festival odehrál bez něj, liší. Na vině mohla být snaha protlačit na Woodstock kapelu Lennonovy partnerky Yoko Ono, Plastic Ono Band. V něm kromě Lennona a Yoko hrál také později veleslavný Eric Clapton. Lang a Kornfeld ale s touto podmínkou nesouhlasili. Lennon byl svou partnerkou doslova posedlý, což vedlo k mnoha hádkám uvnitř Beatles. Ostatně, o rok později se také formace rozpadla.

Další zdroje usuzují, že Lennon o účast Beatles na festivalu stál. V tom, že z plánu nakonec sešlo, by mohl mít prsty dokonce 37. prezident Spojených států Richard Nixon, který nechtěl dát umělci povolení ke vstupu z Kanady do USA! Lennonův jazyk dokázal být pěkně nabroušený. A co hůř, naslouchalo mu několik generací. 

„Vidíte? Půl milionu lidí – taková masa již mohla vyrabovat celý okres. Tyhle tři dny ale přinesly jen skvělou hudbu a harmonii,“ promluvil na závěr k účastníkům Max Yasgur. Woodstock z dějin 20. století již nikdo nesmaže. Přesto Yasgur již nekývl na nabídku pořádat další Woodstock opět u něj na farmě. „Už zase provozuji naplno farmu, nejde to,“ omlouval se. Zřejmě nejslavnější mléčná farma USA funguje pod taktovkou Yasgurova syna dodnes. 

TIP: Když Brouci dobyli Ameriku: Jak se rodila nesmrtelnost beatlemánie

Mnoho bývalých hippie, účastníků Woodstocku i mladých lidí, se sešlo k 20letému výročí ještě roku 1989. U mléčné farmy se promenádovalo přes 20 000 lidí. Nikdo o ně ale nestál. Bagry na místa, kde dříve probíhal festival, nahrnuly haldy hnoje. Nevítaných návštěvníků se přesto nezbavili. Nedivme se, slovní spojení „generace Woodstocku“ se stala uznávaným termínem. Že si za deset let většina z přesvědčených hippies oholila dlouhé vousy a z vlasů div ne do pasu zůstal krátký sestřih? Vždyť se proti nim postavilo i jedno z jejich hesel: „Nevěř nikomu nad 30.“ Hippie styl ale zůstane do společnosti trvale otisknut.

Čína opět ukazuje, že se na jejím území ukrývají nevídané fosilní poklady. Tentokrát skórovali čínští paleobotanici, kteří před časem objevili celý fosilizovaný les, pokrývající plochu 250 tisíc čtverečních metrů. Pozůstatky prvohorního lesa byly objeveny na místech těžby jílu, poblíž Sin-changu (Xinhang) v západní části Číny.

Nejstarší známý les Asie rostl na tehdejším pobřeží, v období devonu, zhruba před 365 miliony let. Podle všeho ale nebyl příliš podobný dnešním vzrostlým lesům. Tvořily ho především stromové nebo spíše keřové plavuně, které dosahovaly výšek 3 až 8 metrů. Měly spíše jednoduché kmeny, který vyrůstaly z až překvapivě složité a propletené sítě kořenů a oddenků.

TIP: Tropy v Arktidě: Kamenný prales odkryt na norském Svalbardu

Devonské bažiny a lesy, jako byl tento, byly předchůdci rozsáhlých močálů a hlubokých lesů s velkými stromovými plavuněmi a přesličkami, které pokrývaly většinu planety v následujícím období karbonu. Právě v karbonských močálech se rodilo černé uhlí, které po stovkách milionů let pohánělo průmyslovou revoluci.

Alfred Wegener byl německý meteorolog a geolog, ale také astronom a geofyzik, který se narodil v Berlíně v roce 1880. V roce 1912 předložil na valné hromadě Jednoty geologů ve Frankfurtu úvahu o soustavném posouvání kontinentů. A způsobil tím skandál. Ještě během jeho výkladu odborní kolegové vyskakovali a horlivě diskutovali nad nesmyslností Wegenerovy vize. Ten svůj objev postavil hlavně na nálezech tehdy hojně publikovaných zkamenělin fauny a flóry, identických na rozdílných kontinentech. 

Původní euforii z objevu brzy vystřídalo tvrdé vystřízlivění. Vědci odmítli byť jen připustit, že by na jeho teorii mohlo být něco pravdy, a ve svých urážkách byli skutečně vynalézaví: Wegener se od svých vědeckých kolegů dozvěděl, že jeho objev je „sen velkého básníka“, on sám „člověk stižený motolicí, co blouzní v horečce“ a jeho bádání se koneckonců „provádělo nevyhovujícími prostředky“.

Průkopník nové teorie se však s názory kolegů nehodlal smířit a svoji práci Vznik pevnin a oceánů, kde mimo jiné hovoří o takzvaném Urkontinentu neboli jednolitém prapředkovi všech kontinentů (dnes známému jako Pangea), publikoval v průběhu následujících let celkem čtyřikrát.

Od nepřejícných kolegů geologů si také jezdil odpočinout na expedice do dalekého Grónska, kde se zabýval zkoumáním polární cirkulace vzduchu. Poslední expedice v roce 1930 se mu však stala osudnou – zahynul při návratu od skupiny svých spolupracovníků, kterým vezl zásoby.

TIP: Pokrok lemovaný omyly: Rozpínající se Země a další překonané teorie

K teorii kontinentálního driftu se vrátil až koncem padesátých let anglický experimentální fyzik Patrick Blackett (1897–1974) a nakonec jí daly za pravdu až geologické objevy v šedesátých letech. Teprve tehdy byl Wegener uznán za otce jedné ze zásadních vědeckých revolucí dvacátého století.

Hlavní cíl operace s krycím názvem Biting představoval radar Würzburg, jehož klíčové součástky měli výsadkáři ukořistit a dopravit do Anglie. Pokud by to okolnosti dovolily, velení požadovalo zajetí obsluhy radaru či pořízení fotografií celého zařízení. Pro splnění úkolu měli Frostovi muži k dispozici pouze lehké zbraně – samopaly Sten a několik kulometů Bren. 

Předchozí část: Nájezd na Bruneval: Britská speciální operace Biting (1)

Radar i zajatci

Celý výsadek byl rozdělen do pěti skupin pojmenovaných podle významných britských admirálů, z nichž každá měla odlišný úkol. Největší z nich, „Nelson“, měla dobýt a zabezpečit pláž nutnou pro evakuaci po splnění úkolu. Deset mužů skupiny „Drake“ bylo určeno k odražení očekávaného protiútoku z komplexu budov severně od radaru. „Hardy“ pod velením samotného Frosta dostala na starost vilu jen pár desítek metrů od Würzburgu, o nějž se měl postarat „Jellicoe“. Poslední „Rodney“ pak po dopadu měla zamířit na východ a připravit se na případný protiútok z tohoto směru. 

Ráno 24. února si parašutisté přichystali osobní výstroj a výzbroj, pečlivě zabalili kontejnery a znovu si připomněli primární a sekundární úkoly. Po obědě následoval odpočinek, a když si vojáci vypili nezbytný čaj, přichystali se k cestě na letiště. Tou dobou také přišel rozkaz od generálmajora Browninga, že se akce pro špatné počasí odkládá o 24 hodin. Frostovi muži se proto vybalili a nervózně očekávali další den.

Neklidné přešlapování

Ten proběhl podle úplně stejného scénáře včetně opětovného posunutí operace. Také 26. února všichni zbytečně přešlapovali u náklaďáků, ale o den později už se dočkali. Kolona vozů vyrazila na letiště, kde parašutisté přestěhovali kontejnery na paluby whitleyů. Těsně před odletem se všichni vyrovnali podél letištní plochy a ulevili si, což bylo vzhledem k množství vypitého čaje a dlouhému letu nezbytné. V noci z 27. na 28. února zamířilo nad okupovanou Evropu mnohem více britských letadel, než bylo k přepravě 120 parašutistů nezbytné.

Několik strojů RAF zamířilo k Le Havru, aby podniklo diverzní nálet na tamní letiště a vlakové seřadiště. Hustá protiletadlová palba, kterou Němci proti královským letounům spustili, zasáhla také tři bombardéry Whitley přepravující parašutisty, naštěstí však šlo jen o lehká poškození a nikdo nebyl zraněn. Krátce před půlnocí zachytila blížící se whitleye ve vzdálenosti asi 30 km také obsluha Würzburgu a v domnění, že se blíží bombardování radaru, vyhlásila poplach. Místo bomb však po několika minutách dopadli do okolí nedaleké vesničky Bruneval výsadkáři. 

První problémy 

Jakmile většina parašutistů přistála na zemi, opět rozepínala poklopce a rychle si po dlouhé cestě ulevila. Teprve poté muži zamířili na shromaždiště, kde major Frost ke své hrůze zjistil, že mu chybí polovina skupiny „Nelson“ pod velením poručíka Charterise. Tu totiž bombardéry vysadily tři kilometry jižně od plánovaného místa dopadu. Velitel proto rozkázal kapitánu Johnu Rossovi, aby ještě chvíli počkal na případné opozdilce a pak se zbývajícími muži splnil „Nelsonův“ úkol.

Dokončení: Nájezd na Bruneval: Britská speciální operace Biting (3)

Mezitím jižně od Brunevalu shromáždil Charteris dvě desítky mužů a pokusil se zorientovat. Později na nezáviděníhodnou situaci vzpomínal: „Nemyslím si, že existuje horší pocit než zjistit, že jste na území nepřítele, ale netušíte, kde přesně. Pak jsem spatřil další letadlo a najednou mi bylo jasné, kterým směrem jít.“ Charteris si dobře uvědomoval, že na jeho mužích závisí úspěch evakuace, a tak vsadil vše na jednu kartu. Seřadil své výsadkáře na nedaleké cestě a rychlým pochodem zamířili k severu.