Strmé skalní stěny, ostře zařízlé rokle či údolí představují pro rovery, jakým je například marsovský Curiosity, v podstatě nepřekonatelnou překážku. Inženýři americké NASA proto vyvíjejí nové typy robotů pro efektivnější průzkum vesmírných těles.

V Laboratoři tryskového pohonu NASA postavili robota jménem LEMUR (Limbed Excursion Mechanical Utility Robot), který byl původně určený k opravám na Mezinárodní vesmírné stanici. Jeho tvůrci teď LEMURa testují dál a využívají své zkušenosti k vylepšování technologií a vývoji dalších typů robotů pro průzkum na Marsu i dalších slibných tělesech Sluneční soustavy.

Robotický horolezec

V letošním roce vyrazil LEMUR na terénní testy v atraktivním a zároveň velmi drsném prostředí kalifornského Údolí smrti. Robot tam lezl po skalách a testoval možnosti svého unikátního pohonného a pohybového systému v obtížném terénu. Během testů LEMUR rovněž pátral po prastarých prvohorních fosiliích, jaké se v Údolí smrti vyskytují. Tím operátoři simulovali pátrání po cizím životě na vzdálených světech.

TIP: Autonomní rover NASA objevoval život v chilské poušti Atacama

Robot LEMUR se pohybuje pomocí čtyř končetin. Každá z těchto končetin nese 16 prstů a na každém z prstů jsou stovky malých háčků, díky nimž se končetiny robota udrží na strmých skalních stěnách a srázech. Robot je vybavený umělou inteligencí, která pečlivě zkoumá terén a vybírá pro šplhajícího robota nejvhodnější trasu.

Římská říše ve třetím století před naším letopočtem ještě netvořila mocné impérium ovládající prakticky celý tehdejší známý svět. Říše se rozkládala na území Itálie a části řeckých měst. Co víc, dokonce měl Řím konkurenta, velké a slavné město Kartágo. Každý věděl, že válka mezi oběma rivaly musí dříve nebo později vypuknout, protože pro dvě ambiciózní mocnosti nebylo ve Středomoří dost místa, a také že bude Řím stát mnoho sil, aby své ambice prosadil. 

Velkou zkouškou římské síly se stal právě Hannibal a jeho legendární tažení z třetího století před naším letopočtem. Dojem hrozby a nepředvídatelného, obávaného soupeře zanechal nejen smělým plánem přechodu přes Alpy. On ohrozil i samotný Řím.

Z té doby se také zachovala okřídlená latinská fráze „Hannibal ante portas“ neboli „Hannibal před branami“. Nejedná se jen o suché konstatování (protože Hannibal nakonec k obléhání samotného města nepřikročil, neměl na to prostředky), ale o výkřik plný hrůzy. Hannibal svým troufalým činem rozpoutal mezi římskými občany děs, a i když válku nakonec nevyhrál, z mnoha bitev vyšel jako vítěz – a jako varování, že ani Řím není všemocný... 

Jak se zrodil hrdina?

Hannibal se narodil jako nejstarší ze tří synů a dvou dcer generála Hamilkara v Kartágu, i když většinu života prožil mimo město. Rodiče dbali na výchovu svých potomků a povolali tedy do města ze Sparty filozofa a učitele jménem Sosylos. Vždyť vzdělání, zkušenost a morálka vštípená příkladem byly hodnoty, které člověku už nikdy nikdo nemůže vzít.

A tak se Hannibal nejen vzdělal, ale také se naučil punštinu a řečtinu a později si osvojil i jazyky a dialekty, kterými se mezi sebou dorozumívali jeho vojáci. Hannibal se narodil do neklidné doby vzpour a válek. Nekonečná tažení, výboje, útoky i nutná obrana formovaly jeho neústupný charakter.  

Ve víru punských válek 

Války, které vedl Hannibalův otec, patřily mezi takzvané „punské“ probíhaly ve třetím století před naším letopočtem. Bylo jich několik a Řím a Kartágo během nich soupeřili o nadvládu nad Středomořím. A Řím byl úspěšnější. Nejenže zničil velkou část kartágské flotily, ale donutil svého poraženého protivníka také platit vysoké válečné reparace, a navíc římská vojska obsadila Korsiku a Sardinii. Ztráta strategických a bohatých ostrovů a lodí k tomu byla obzvlášť citelná, protože kartágská ekonomika stála na středomořském obchodu.

Srdnatý vojevůdce Hamilkar se pochopitelně nemohl smířit s pohledem na slábnoucí vlast. Podle římského historika Livia navštívil společně se svými syny chrám boha Baala, kde je přiměl odpřisáhnout věčnou nenávist vůči Římu. Hannibal cítil otcovu zášť vůči nepříteli a stejně jako on prahnul po pomstě. Jeho přísaha před bohem údajně zněla: „Přísahám, že jakmile mi to věk dovolí… ohněm a železem určím osud Říma.“ A protože se jednalo o posvátný slib, hodlal ho válečník rozhodnutý dodržet bojovat až do úplného konce, ať už by byl jakýkoliv. 

V Ibérii se Hannibal osvědčil jako velitel jízdy svého bratra Hasdrubala. Cvičil se v boji na koni i zblízka, studoval taktiku boje a nezapomínal přihlížet i diplomatickým jednáním a manévrům odehrávajícím se mimo bojiště. Římané, zaskočeni jeho úspěchy, si dávali velký pozor na to, aby se armáda, od níž se dalo čekat cokoliv, nespojila s jejich úhlavními nepřáteli – Galy. V roce 226 před naším letopočtem tak došlo k uzavření smlouvy, v níž řeka Ebro určovala hranici mezi kartágskou a římskou sférou vlivu. O pět let později byl Hasdrubal zavražděn jedním otrokem a teprve pětadvacetiletý Hannibal se stal velitelem hispánských území.

S jeho vojenskými úspěchy rostla chuť zkusit štěstí v dalších, a tak roku 219 oblehl spojenecké město Římanů Saguntum. Po osmi měsících, když byla jeho obrana prolomena, byli všichni obyvatelé zmasakrováni. Senát požadoval okamžité vydání zodpovědné osoby, vláda v Kartágu však tento požadavek rezolutně odmítla a Římané v mladém muži, který masakr nařídil, našli nového nepřítele číslo jedna.

Bitva u Kann

Druhého srpna roku 216 před začátkem letopočtu došlo k jedné z nejvýznamnějších bitev druhé punské války, v níž se Hannibal vyznamenal proti přesile natolik, že je jeho obléhací taktika dodnes vyučována na vojenských akademiích jako příklad dokonalé obkličovací bitvy. Ještě se dnes také říká „utrpět Kanny“, což odkazuje k porážce, kterou Římané utrpěli poblíž vesnice Kann v Apulii.

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

Toto vítězství ale stálo na počátku Hannibalovy prohry. Přestože se k jeho armádě přidali někteří dřívější římští spojenci a poddaní, římské postavení ve střední a severní Itálii se mu rozbít nepodařilo. Potenciál velkého triumfu vítězné bitvy zůstal nevyužit také proto, že se samotný kartágský senát obával Hannibalova mocenského vzrůstu. Vítězství tak vojevůdce slavil opravdu jen na poli válečném, na dlouhodobou politiku a konečný osud Kartága bitva zásadní vliv neměla.

Hannibal se musel kvůli řadě problémů (ne nejméně zásobovacím) z Itálie stáhnout zpět do Hispánie a do Kartága a Řím rázem převzal iniciativu. V roce 149 před naším letopočtem pak další válka, takzvaná třetí punská, přinesla kompletní zničení kartágské armády a také zkázu samotného hlavního města. 

Ohlušující rána, kouř vycházející ze septiku a záchodová místa roztříštěná na kousky. Tak dopadl zásah blesku poblíž rodinného domu na Floridě

Explozi záchodové mísy způsobil podle zprávy místní televize úder blesku do septiku ve městě Port Charlotte na západním pobřeží Floridy. Podle majitelky domu se záchod s rachotem rozpadl na stovky kusů, nikoho ale naštěstí nezranil.

TIP: Světové rekordy blesků: Nejdéle trvající blesk z Francie a nejdelší blesk z Oklahomy

Marylou Wardová řekla televizi WINK News, že blesk při bouřce zasáhl nádrž septiku. Podle instalatérské firmy došlo následně k výbuchu metanu unikajícího z fekálií. Drobná poškození jsou na domě patrná i v dalších místech. 

Americké společnosti SpaceX vyrůstá zajímavá konkurence v Číně. Čínská soukromá společnost Linkspace v těchto dnech úspěšně zvládla třetí test své vyvíjené opakovaně použitelné nosné rakety RLV-T5, se startem, letem do malé výšky a přistáním, aniž by byla raketa spojena kabelem se zemí.

Raketa Linkspace, která je vysoká 8,1 metrů, má průměr 0,65 metru a váží 1,5 tuny, se dostala do výšky 300 metrů. Celý let trval 50 sekund a raketa přistála na plošině s přesností na 0,07 metru. V předchozích dvou startech, které se odehrály v březnu a v dubnu, se raketa RLV-T5 dostala do 20, respektive 40 metrů.

Čínské opakovaně použitelné rakety

Nejnovější test proběhl v novém zařízení společnosti, které se nachází v provincii Čching-chaj, původně severovýchodní části historického území Tibetu. Podle dostupných informací pohání raketu RLV-T5 pět raketových motorů na kapalné palivo, tvořené etanolem a kapalným kyslíkem.

TIP: Čínská společnost LandSpace připravuje první start soukromé rakety

Linkspace by rádi v dohledné době dolétli do výšky 1 kilometru. Pak začnou testovat větší a výkonější model nosné rakety RLV-T6, která by měla dosáhnout výšky 100 kilometrů. Na rok 2021 plánují první test celého letu finální nosné rakety NewLine-1, která by měla být schopná dopravit 200 kilogramů nákladu na oběžnou dráhu ve výšce 500 kilometrů.

Při poslední volbě bylo zřejmé, že Masaryk se konce volebního období nemusí dožít. Jeho zdraví se i přes občasná zlepšení nadále zhoršovalo, a proto se rozhodl na funkci rezignovat. Vzhledem ke znehybnění pravé ruky bylo dokonce nutné vyrobit speciální razítko, jímž byly „podepisovány“ všechny dokumenty. Masaryka tato bezmocnost samozřejmě trápila a trval alespoň na tom, aby mohl symbolicky přiložit prsty na místo s podpisem. Z postu prezidenta nakonec odstoupil 14. prosince 1935. 

Nový prezident

O Benešovi hovořil Masaryk už od první poloviny dvacátých let. Samotná volba byla ale velice promyšlená a předcházelo jí mnoho schůzek a jednání Edvarda Beneše s politiky. Situace se komplikovala i tím, že 30. listopadu ohlásilo opoziční Národní sjednocení, že jako svého kandidáta postaví pětasedmdesátiletého Karla Kramáře. Nakonec k jeho kandidatuře nedošlo. Klíčový byl postoj agrárníků, nejsilnější politické strany první republiky.

Veřejnost se s Masarykovou vůlí abdikovat seznámila až 12. prosince 1935. O dva dny později, v pravé poledne, se v Lánech konal abdikační ceremoniál. Prezidentská volba se měla uskutečnit 18. prosince. O půlnoci na tento den vydala ČTK prohlášení vypracované po dohodě agrárníků a Bohumila Němce. Oznamovalo, že profesor Němec přijme kandidaturu v případě, že nalezne většinovou podporu u politických stran.

TIP: Kramář vs. Beneš v Paříži: Jak se projevil konflikt politiků na mírovém jednání?

Kdo vlastně byl Bohumil Němec? Český botanik, který působil začátkem dvacátých let jako rektor Univerzity Karlovy v Praze a senátor. Nikdy nepatřil k politikům, kteří by určovali stranický kurz, a těžiště jeho práce spočívalo v odborné sféře. Každopádně jako muž bezúhonný s vysokým morálním kreditem posloužil agrárníkům jako vhodný protikandidát proti Benešovi.

Němec byl ale natolik realista, že v den volby kandidaturu stáhl. Ze 440 platných hlasů bylo pro Beneše 340, 76 lístků bylo prázdných a 24 získal (i přes stažení kandidatury) Němec. Beneš byl zvolen tak vysokým počtem hlasů, jaký Masaryk nikdy nezískal. 

Magnetické pole Země je pro naši civilizaci životně důležité. Chrání nás před slunečním větrem a kosmickým zářením. Proto bychom měli co nejlépe vědět, jak funguje a jak se mění v průběhu času. Z geologického záznamu víme, že se magnetické pole naší planety občas převrátí a severní magnetický pól si prohodí místo s tím jižním. Během posledních 2,5 milionů let se to stalo několikrát. Naposledy došlo k plnohodnotnému a dlouhodobému přepólování přibližně před 780 tisíc lety.

Tak dávné události se dnes rekonstruují jen obtížně, i pokud jde o jejich samotné trvání. Bradley Singer z americké University of Wisconsin-Madison a jeho spolupracovníci použili k prozkoumání doby průběhu doposud posledního přepólování magnetického pole Země vrstvy lávy, která vyvřela právě v té době. V těchto vrstvách je patrné, jak bylo magnetické pole v dané době uspořádané. 

Přepólování za 22 tisíc let

Vědci se doposud domnívali, že se zemské magnetické pole převrací relativně rychle, přibližně v časovém úseku 1 000 let. Singerův tým ale vyčetl z vrstev lávy, že se nejmladší převrácení našeho magnetického pole odehrálo v průběhu 22 tisíc let, tedy podstatně pomaleji, než jsme si doposud mysleli.

TIP: Kdy dojde k další výměně mezi severním a jižním magnetickým pólem?

Pokud je přepólování Země skutečně takto pomalé, mohlo by to znamenat, že magnetický štít Země je v takovém případě oslabený nebo dokonce vyřazený z provozu po delší dobu. Zatím není úplně jasné, jaké má taková událost důsledky pro život na Zemi. Zřejmě nepůjde o nic extrémně dramatického, fosilní nálezy tomu totiž nenasvědčují. Mohl by to být ale velký problém pro naše technologie, které jsou citlivé na vesmírné záření.

Britská společnost Deliveroo, specializující se na rozvoz hotových jídel, představila nový koncept létající restaurace. Zájemcům nabízí dvacetiminutový let nad Londýnem spojený s konzumací jídla. První gastrolet si v minulých dnech vyzkoušeli vybraní novináři a několik šťastlivců z řad veřejnosti.

K vyhlídkovým gastroletům firma využívá vrtulník Roocopter One přičemž jedna cesta vyjde na zhruba 4 500 korun. K ceně je třeba připočíst náklady na samotné jídlo – to totiž nezajišťuje společnost Deliveroo a je ho nutné objednat před odletem od některé ze spolupracujících restaurací. Cenově tak služba nijak zásadně nevybočuje z cen vyhlídkových letů. Bonusem je možnost konzumace jídla a punc exkluzivity nové služby.

TIP: Oběd v rouše Adamově: Londýnská „nahá restaurace“ čelí ohromujícímu zájmu

Deliveroo, která v Británii funguje již od roku 2013, by ráda službu nabídla i v dalších velkých městech světa. Hovoří se zejména o Sydney, Hongkongu a Edinburghu. Zda koncept na trhu uspěje ukáže až čas, odborníci na reklamu v ní nicméně vidí spíše propracovanou snahu o propagaci hlavní náplně podnikání – tedy rozvážku jídel.

Léčba bolesti bývá svízelná. Běžné užívání léků klasických způsobem v řadě případů nebývá účinné. Švýcarští odborníci vymysleli nový biologicky rozložitelný obvod, který je možné implantovat do těla pacienta přímo na místo, kde je nutné zasáhnout proti bolesti. Tento implantát je pak možné aktivovat, aby po několik dní uvolňoval lék proti bolesti a nakonec se sám rozpustil.

Součásti biologicky rozložitelného obvodu jsou vyrobené z hořčíku. Když jsou vystavené vnějšímu střídavému elektromagnetickém poli, tak v nich vzniká slabý elektrický proud. Tento proud zahřeje celý obvod a tím spustí uvolňování léku na bolest v těle pacienta. Velkou výhodou bioobvodu je, že ho není nutné po použití vyjmout dalším operativním zákrokem. Sám se rozpustí v těle.

TIP: První ibuprofenová náplast na světě léčí bolest 12 hodin

Léčba bolesti s novým biologicky rozložitelným obvodem byla navržena především pro pacienty, kteří potřebují velké dávky léků proti bolesti po chirurgickém zákroku. Například, kteří potřebují protézu končetiny, v současnosti dostávají často léky proti bolesti pomocí katetru zavedeného v blízkosti páteře. Není to příliš pohodlné ani účinné.

Ludvík XIV., panující do roku 1715, završil budování absolutismu a učinil z Francie první evropskou politickou i kulturní velmoc. Jeho éru dodnes reprezentuje zámecký komplex Versailles, na jehož stavbu a vybavení král neváhal za své vlády utratit přibližně tři státní rozpočty. Versailles se stalo nástrojem politiky prestiže a upevnění samovlády, vysoká šlechta obklopující panovníka totiž namísto rebelií usilovala o „nejvyšší“ přízeň a dvorské úřady.

V králově blízkosti

Středobodem veškerého života u dvora byl „král Slunce“. Možnost s ním komunikovat patřila mezi nejvyšší privilegia a vyznamenání. Na druhou stranu to s sebou přinášelo i obtíže. Králův doktor Daquin přesvědčil svého panovníka o tom, že je nutné, aby si při léčení jednoho bolavého zubu raději nechal vytrhat všechny zdravé zuby jako zdroj potenciálních obtíží. Operace byla provedena v roce 1685 s tím výsledkem, že lékař zlomil králi spodní čelist a vytrhl část patra. Spodní čelist mu sice později zase srostla, ale v patru zůstala díra, kterou Daquin podle svého deníku ošetřoval takto: „Za účelem dezinfekce jsem Jeho Veličenstvu díru v patře 14krát vypaloval žhavým železem.“ V důsledku toho museli být královi spolustolovníci každý den svědky stejné podívané, když při pití panovníkovi vytékala polovina sklenky vína nosem zase ven. 

Navíc Ludvík XIV. nepoužíval vidličku a jídlo přímo hltal, takže mu v ústní dutině zůstávaly větší kusy stravy, které se teprve po týdnech rozpouštěly a vydávaly pronikavý zápach. Král tedy kolem sebe, zejména při polibcích, šířil neuvěřitelný puch, který vzbuzoval i v době, která si nijak nepotrpěla na čistotu, mimořádnou pozornost. Přitom si například k obědu nechával servírovat v obrovské míse kachny, zajíce, bažanty, skřivany, perličky, koroptve a želvy, které se předtím deset až dvanáct hodin rozvářely, protože bezzubý monarcha již téměř nemohl kousat. Pak ho celé odpoledne sužovaly strašlivé zažívací potíže a všechny nepříjemné průvodní jevy. Jeho nadměrnou chuť k jídlu lékaři později vysvětlovali tím, že měl od mládí tasemnici.

Věc veřejná 

V 17. století lékařská věda doporučovala především pouštění žilou a užívání projímadel. Královští lékaři proto panovníkovi podávali každý den očišťující nápoj, který se připravoval z hadího prášku, kadidla a koňského hnoje. Děsivý mok způsoboval, že Jeho Veličenstvo muselo denně asi 14- až 18krát využít záchodové křeslo. Královu stolici pak lékaři podrobovali pečlivému zkoumání, neboť jiný diagnostický prostředek neměli k dispozici. Ve zdravotním deníku se tak můžeme dočíst například o nálezech velkých nerozžvýkaných kusů artyčoku či o celém kulatém hrášku.

Ve versailleských apartmánech bývaly v odlehlém koutě zástěny, za kterými si dvořané mohli do nočníků nebo toaletních (záchodových) křesel ulevit. Záchod v dnešním slova smyslu bychom nenašli ani jeden, neboť v zámku až do poloviny 18. století neexistoval odpadní systém. Přitom zámek Longford v Anglii měl již v roce 1678 splachovací zařízení, které využívalo dešťovou vodu. V průběhu staletí se britský inovační duch v oblasti podobných zařízení natolik proslavil, že se toalety tohoto typu ve Francii nazývaly cabinets à l´anglaise.

Komfortu podobného anglickému se Ludvík XIV. nikdy nedočkal, musel se spokojit s cabinet des affaires, místností sousedící s jeho ložnicí, kde si ulevoval na toaletním křesle. Jednalo se o veřejný akt. Beaussant k tomu uvedl: „Není to tedy pouze král, kdo přijímá návštěvníky a sedí při tom na stolici, ale všichni. Nikdo se neschovává, ostatně neskrývají ani ji. Je to jednoduché. Píšou na ní, hrají, ministři dávají audience, generálové z ní velí, dámy na ní rozmlouvají.“ Králova švagrová napsala v jednom z dopisů: „Znám muže, jehož nechci ani nemohu jmenovat, který chodí na záchodové křeslo se svou metresou, a když je jeden hotový, sedne si na něj ten druhý a tímto způsobem se baví.“

Tehdejší stud nelze v žádném případě srovnávat s dnešním, vždyť manželka králova vnuka se nijak nestyděla nechat si v přítomnosti „krále Slunce“ aplikovat klystýr. A panovníkův levoboček, vévoda de Vendôme se nerozpakoval přijmout parmského diplomata abbého Alberoniho, když seděl na nočníku, a ještě si před ním nechal umýt zadek. Ambiciózní mladík neutekl a duchapřítomně obdivně zvolal: „Jaký andělský zadek!“ Stárnoucímu vévodovi, který dával přednost mužům před ženami, to zalichotilo, učinil z Alberoniho svého důvěrníka a pomohl mu nastartovat kariéru, která vyvrcholila postem kardinála a španělského prvního ministra. 

Nedostatek latrín

Kde vykonávali potřebu dvořané a personál? Do nočníků nebo ve společných latrínách, takzvaných lieux publiques. Jednalo se o dvojsedátka, která neznala dělení podle pohlaví ani uživatelům neposkytovala nejmenší soukromí. Většina z nich se nacházela v suterénech palácových budov vedle veřejných schodišť, kde bylo přirozené větrání. Velmi často prosakovaly páchnoucí tekutiny do podlah a tudy do zdiva, sádrových přepážek a do dřevěných desek. K tomu například došlo také u královniných pokojů, které sousedily s latrínami u kuchyně. Problém se vyřešil tak, že latríny u kuchyně byly zrušeny. Již předtím ovšem pro velké množství dvořanů a služebnictva počet latrín nedostačoval. Tento stav vedl k tomu, že ti, kteří pociťovali nutkavou potřebu, si ulevovali na chodbách, schodištích, dvorech a v zahradách. Služebnictvo mělo vyprazdňovat nočníky do latrín, ale velmi často je vylévalo z okna.

Obyvatelé zámeckého komplexu si stále stěžovali na nesnesitelný zápach, který se linul královským dvorem. Jeden z nich psal o „velkých nepříjemnostech, které způsobuje vyprazdňování latrín, při němž zemřelo několik dělníků, když se udusili exhalacemi z jam, dále vytékání exkrementů na ulice a do odpadních vod, které zamořují sklepení, a škody, které tyto výpary způsobují na veškerých pozlacených předmětech“. Králova švagrová se v jednom dopise rozčilovala: „Na jednu špinavou věc si zde u dvora nemůžu zvyknout, totiž že všichni lidé ču…jí v galeriích před našimi komnatami do všech koutů a že člověk nemůže vyjít ze svého příbytku, aniž by viděl někoho ču…t“.  Navíc po celém paláci běhali a vyměšovali Ludvíkovi psi, takže komnaty hrozně zapáchaly. Nelze se proto divit, že král byl posedlý větráním, vyjížďkami, lovem a dlouhými procházkami.

Vana, místo rozkoší

Osobní hygiena nepatřila na přelomu 17. a 18. století k prioritám ani u členů nejvyšší francouzské společnosti. Jeden z tehdejších odborníků radil: „Koupání není z lékařských důvodů mimořádně nutné, je nejen zbytečné, ale pro lidi kromě toho mimořádně škodlivé. Koupání vyčerpává tělo a propírá ho, což ho činí náchylným pro působení špatného vzduchu (…). Koupání plní hlavu parami.“ 

TIP: (Ne)voňavý středověk: Kdy přemohly parfémy tělesný zápach?

Ludvík XIV. měl třímetrovou vanu, která poskytovala místo pro dvě osoby. Nicméně nesloužila tolik očistě jako spíše milostným hrátkám. Když jedna urozená dáma požádala generálního ředitele královských staveb o zřízení koupelny, dostalo se jí odpovědi: „Jelikož není znám žádný případ, že by byla někomu, s výjimkou královské rodiny, zřízena koupelna – a dokonce někteří rodilí princové ji u dvora nikdy neměli –, nemohu vzít na svou odpovědnost, poskytnout paní hraběnce to, co žádá, aniž bych pro to dostal svolení od Jeho Veličenstva (…) král to jistě nepovolí. Jednalo by se o nebezpečný příklad.“

Teprve v polovině 18. století se prosadily přísné požadavky na osobní čistotu. Ludvík XV. bral rád sedací koupele, přičemž měl na sobě koupací oblek. Také královna Marie Antoinetta si každý den ráno myla nohy a denně využívala večer nádhernou luxusní koupelnu.

Hlavonožci mají v zásobě spoustu pozoruhodných triků. Jejich vychytávky inspirovaly inženýry, materiálové vědce a podle všeho i tvůrce nové módy. Společnost Vollebak, která je známá svými sympatiemi k revolučním technologiím a materiálům, využila optický trik hlavonožců při vývoji své nové bundy, která nese jméno Black Squid Jacket.

Povrch nové bundy je pokrytý pryskyřicí, která obsahuje více než dvě miliardy mikrokuliček z černého skla. Na jeden čtvereční centimetr bundy jich připadá asi 40 tisíc. Za pokojového osvětlení nebo ve stínu odráží světlo jen povrch mikrokuliček. Bunda má proto v těchto podmínkách černou barvu olejovitého vzezření.

TIP: Co přinese grafenová móda? Graphene Jacket je ochutnávkou z budoucnosti

Za plného osvětlení, ať již Sluncem nebo třeba reflektory automobilu světelné paprsky procházejí skrz povrch mikrokuliček a odrážejí se až z jejich vnitřku. Výsledkem toho je, že Black Squid Jacket odráží všechny barvy a efektně duhově opaleskuje. Kromě toho je bunda dobře odolná vůči vodě i větru. Případní zájemci ji seženou na trhu od tohoto týdne, za 995 dolarů (téměř 23 tisíc Kč).