Vědci už řadu let naslouchají rádiovým signálům z vesmíru a hledají v nich známky existence mimozemského života. Zatím zcela bezúspěšně. Jednu z dalších teoretických možností, jak by o sobě mohly dávat vědět vesmírné civilizace na velkou vzdálenost, představují signály výkonnými lasery.

Andrew Siemion z výzkumného centra SETI Research Center a jeho spolupracovníci tvrdí, že již máme k dispozici technologie, s jejichž pomocí můžeme po takových laserových signálech z vesmíru pátrat. Tým programu Breakthrough Listen začne hledat stopy mimozemských civilizací se soustavou pozemních gama teleskopů VERITAS (Very Energetic Radiation Imaging Telescope Array Systém) v Arizoně.

Pátrání s gama teleskopy 

S gama teleskopy VERITAS budou astronomové pátrat po nanosekundových záblescích záření z okolí blízkých hvězd. Takové laserové pulzy by totiž teoreticky mohly přesvítit okolní hvězdy a fungovat jako pokročilý komunikační systém. Podobnou komunikaci už použila NASA mezi Měsícem a Zemí, takže není tak nemyslitelné, že by cizí civilizace mohla takovou komunikaci provozovat.

TIP: Jak komunikovat s Marsem? NASA sází na přenos dat vesmírnými lasery

Pozemní gama teleskopy, jako je VERITAS, vlastně nedetekují gama záření, nýbrž záblesky takzvaného Čerenkovova záření. Díky tomu jsou skvělé na pozorování záblesků světla z vesmíru. Soustava VERITAS je tak výkonná, že kdyby někdo umístil soudobé nejvýkonnější pozemské lasery na populární a záhadnou Tabbyinu hvězdu, tak by jejich signály gama teleskopy VERITAS detekovaly. A to je od nás poměrně daleko, asi 1 280 světelných let.

Zřejmě nejznámějším malomocným světa se stal muž, o jehož osudu se píše v Bibli: Podle evangelií se zázračně uzdravil poté, co se setkal s Ježíšem. Navíc jde patrně o jednu z nejstarších popsaných chorob vůbec – na zmínku o nemoci pojmenované řeckým výrazem s významem „loupu se“ lze narazit už ve spise datovaném 1 500 let před přelom letopočtu. 

Lepra je tu však s námi zřejmě mnohem déle. Zatím nejstarší kosterní pozůstatky poznamenané malomocenstvím pocházejí z doby okolo roku 2500 př. n. l. z indického Rádžasthánu, kde je vědci objevili teprve v roce 2009. 

Marné pátrání po příčině 

Příznaky lepry jsou natolik specifické, že mimo jiné inspirovaly Karla Čapka při psaní dramatu Bílá nemoc. Autor však hrdinům svého díla dopřál poněkud „odlehčenou“ verzi nemoci, zatímco realita je o poznání drsnější (viz Syndrom lví tváře). Naděje v podobě antibiotik pacientům svitla teprve před 80 lety, kdy se podařilo objevit správnou kombinaci tří účinných látek. Jedná se o velmi silná antibiotika rifampicin, chlofamizin a dapson, jež se podávají po dobu až dvou let. 

Dlouhá staletí před tím vnímali lidé malomocné jako nečisté a pokoušeli se je od zbytku společnosti izolovat. Lékaři si nevěděli rady a namísto pomoci podrobovali pacienty přísným pravidlům: Nejenže museli nakažení nosit zvonek, aby je kolemjdoucí již zdálky slyšeli a mohli se jim vyhnout, ale neměli právo ani uzavírat manželství. Úlevy se nedočkali dokonce ani po smrti, neboť církev nařídila pohřbívat je odděleně. 

V tzv. Salisburských liturgiích z 13. století se dochoval seznam zákazů vztahujících se k malomocným. Nesměli například vstupovat do chrámu a účastnit se jakéhokoliv většího shromáždění nebo se umývat ve veřejných studnách. Návod na jednání s malomocnými si lze přečíst už ve třetí knize Mojžíšově či ve staroindických védách z období kolem roku 2000 př. n. l. Přísná opatření měla ovšem rozumný cíl – zabránit šíření choroby. 

Boží trest, či dědičnost?

Lidé dlouho marně přemýšleli, co lepru způsobuje a jak se přenáší. Naši předkové v ní viděli boží trest, později se v podezření ocitala různá zvířata, například ryby či komáři. Ve druhé polovině 19. století se rovněž uvažovalo, že se choroba možná dědí – zmíněnou teorii dokonce v roce 1862 oficiálně přijala Britská lékařská společnost. 

Tisíce let starý medicínský rébus se podařilo definitivně rozluštit o 11 let později, když norský lékař Gerhard Hansen poprvé spatřil pod mikroskopem bakterii blízce příbuznou původci tuberkulózy. Ukázalo se, že Mycobacterium leprae patří do skupiny nemnoha mikroorganismů, které se po miliony let adaptují výlučně na jediného hostitele – člověka. Dnes už však víme, že to není tak úplně pravda: Podle posledních výzkumů se mohou nakazit také jihoameričtí pásovci. 

Již v dávné minulosti si lidé všimli, že k přenosu infekce nestačí pouhý kontakt zdravého a nakaženého člověka, ale že je potřeba jejich dlouhodobější soužití. Strach z nekontrolovatelného šíření infekční nemoci byl ovšem v dobách morových epidemií víc než namístě. Už v 6. století se proto v dostatečné vzdálenosti od obydlených oblastí objevila první specializovaná zařízení, kam se nemocní – většinou proti své vůli – museli přesunout. Počet takových azylů rychle rostl a v roce 1225 jich po celé Evropě existovalo ohromujících 19 tisíc. Lepra tehdy řádila s nebývalou silou. 

Poslední v Evropě

Tzv. leprosária nepřipomínala klasické nemocnice – ve skutečnosti šlo o rozlehlé areály s kompletním sociálním zázemím. Malomocní totiž navzdory postižení zvládali každodenní režim, nebyli upoutáni na lůžko a mohli se volně pohybovat i pracovat. V uzavřených komplexech se ještě v letech 1901–1955 používala dokonce speciální platidla, aby se zamezilo jakémukoliv kontaktu se světem.  

Nová leprosária se otevírala až do první poloviny minulého století, přičemž některá fungují dodnes. V Evropě už ovšem zbývá jediné, rumunská osada Tichilești. Roku 1928 tam přivezli prvních 180 malomocných proti jejich vůli, načež museli čelit naprosto nevyhovujícím podmínkám: Zařízení ležící v deltě Dunaje totiž dlouho postrádalo základní zázemí a spojení s okolím obstarával koňský povoz. Existenci místa se úřady pokoušely před veřejností tajit a socialistická vláda oficiálně evidovala tamní malomocné jako mrtvé. 

Spása jménem Vasiliu 

Situace se obrátila k lepšímu až poté, co do osady v roce 1991 zavítal rumunský lékař Razvan Vasiliu. Tehdy v místě živořilo šest desítek pacientů, kteří neměli k dispozici ani splachovací záchod. Někteří tam přitom strávili takřka celý život. Například jistá Hima Dumitruová se do Tichilești dostala na konci druhé světové války, když jí bylo osmnáct let, a od té doby v osadě žila v tomtéž domku. 

Vasiliu se postaral, aby se o leprosáriu dozvěděl svět, a díky získaným dotacím se místo proměnilo v hospic s důstojným prostředím. Dnes nejvíc ze všeho připomíná idylickou středověkou vesničku, kde obyvatelé nejen nemusejí zůstávat ve striktní izolaci, ale dokonce se mohou podle vlastního uvážení vydávat i mimo útočiště. Každý rok je jich však méně, jelikož se nové případy lepry objevují v Evropě jen velmi zřídka – v samotném Rumunsku zaznamenali poslední nákazu v roce 1981. Zbývají tak nemocní, u nichž léčba započala pozdě a jejichž stav se nelepší. Předloni jich v Tichilești pobývalo už jen deset. 

Řecký zázrak

Zatímco do rumunského leprosária nemají návštěvníci volný přístup, v případě již nefungujících institucí je tomu naopak. Mnoho z nich se dokonce proměnilo v turistickou atrakci. 

Patří k nim i nevelký ostrov Spinalonga na dohled ke břehům Kréty. Řekové tam v roce 1903 vybudovali leprosárium, kam přemístili malomocné nejprve přímo z Kréty a posléze i z pevniny. Celkem jich nakonec v někdejší osmanské pevnosti přebývalo několik set a stejně jako v Tichilești nebyly jejich životní podmínky zrovna příznivé. Celé čtyři roky po otevření totiž na místo nezavítal žádný lékař, a navíc tam chyběl zdroj pitné vody. Pacienti tak zůstávali odkázáni pouze na občasné návštěvy lodí se zásobami, které však nepřiplouvaly nijak často. O osud místních se zajímala jen hrstka jejich krétských příbuzných. 

Změna k lepšímu přišla se skupinou malomocných z Atén, kteří se rozhodli areál zvelebit a učinit obyvatelnějším. Věděli totiž, že se z ostrova už nejspíš nedostanou. Návštěvy rodinných příslušníků byly navíc prvních třicet let zakázané a někteří příbuzní nesli odloučení od svých blízkých velmi těžce. Vypráví se dokonce o ženě, jež se úmyslně bodla infikovanou jehlou, aby onemocněla a mohla žít po boku svého manžela. 

Pod taktovkou bratrstva

Spinalonga se ovšem v průběhu první poloviny 20. století změnila k nepoznání. Významnou roli v tom sehrál Epaminondas Remoundakis, který na ostrově založil organizaci „Bratrstvo pacientů“. Hájil zájmy malomocných přímo u řecké vlády a jeho snahy se neminuly účinkem. Stát nakonec přiznal nemocným alespoň minimální důchod a zorganizoval i různé charitativní sbírky. 

Remoundakis dokázal pro pacienty sehnat z pevniny neuvěřitelné poklady, například první elektrický generátor na Krétě. Rovněž pořádal kulturní akce: Obyvatelé ostrova hráli divadlo, chodili do kina, do kaváren a malí nemocní později navštěvovali i nově založenou školu. Několik dětí se na ostrově dokonce narodilo, ale vláda je rodičům v obavě z nákazy ihned odebrala.

Spinalonga se nakonec stala takovým pojmem, že se několik Řeků rozhodlo na místo odejít dobrovolně a hledat tam vnitřní klid. Navíc z ostrova přicházely i dobré zprávy: Řadu nemocných se podařilo vyléčit, a mohli se tak vrátit domů. Poslední pacient leprosárium opustil v roce 1957.

Ostrov žijící smrti 

Značný počet podobných zařízení vyrostl i mimo starý kontinent – ostatně právě za hranicemi Evropy zůstává dosud nebezpečí nákazy relativně živé. Vůbec největší areál tohoto druhu na světě fungoval až donedávna na filipínském ostrově Culion, kde podle odhadů žily na počátku minulého století tři až čtyři tisíce nemocných. Dnes už v místě tráví své dny zhruba sto posledních pacientů, přezdívka „ostrov žijící smrti“ mu však zůstala. 

TIP: Nemoc šířená blechou: Morové epidemie způsobila tyčinková bakterie!

Jihovýchodní Asie je na leprosária vůbec překvapivě bohatá – vznikla například i na Tchaj-wanu či v Japonsku. Stejně tak se však nacházejí na opačné polokouli, kam lepru pravděpodobně zavlekli evropští dobyvatelé. Jedno takové zařízení navštívili při své cestě po Jižní Americe v roce 1965 i Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Paraguayský komplex Santa Isabel popsali až do mrazivých podrobností v knize „Tam za řekou je Argentina“. Areál o pětadvaceti kilometrech čtverečních vyrostl v roce 1933 a v době návštěvy slavných Čechů měl 450 nemocných obyvatel. Nicméně v celé Paraguayi tehdy údajně žilo až 120 tisíc malomocných. 

Nakažlivá psí rakovina, čili pohlavně přenosný nádor psů (CTVT, z anglického canine transmissible venereal tumor), je výjimečná tím, že se přenáší mezi psy pohlavním stykem, kousáním nebo třeba olizováním. Podle nové rozsáhlé genetické studie vznikla tato choroba asi před 6 tisíci lety ve východní Asii a postupně se rozšířila po celém světě, hlavně kvůli zámořským plavbám.

Mezinárodní tým vědců prostudoval DNA této choroby u celkem 546 různých psů z celého světa. Výsledkem jejich úsilí je historická rekonstrukce šíření této zákeřné nemoci psů. Nakažlivá psí rakovina podle všeho pochází z jediného psa, v němž kdysi vznikla, a stále nese jeho DNA, i když ve značně mutací pozměněném stavu.

TIP: Genetika proti exkrementům: Londýn nasazuje testy DNA na líné pejskaře

Šíření nakažlivé psí rakoviny je jako napínavý historický příběh. Poprvé se tato nemoc objevila před 4 000 a 8 500 lety, pravděpodobně v Asii nebo Evropě. Zhruba před 500 lety vyrazila z Evropy s dobyvateli do severní i jižní Ameriky. Prakticky veškeré případy nakažlivé psí rakoviny z moderní doby se vážou k jedné konkrétní plavbě přes Atlantik. Z amerického kontinentu se psí rakovina šířila dál po moři do světa, do Afriky i do Indie, téměř vždy tam, kde byly evropské kolonie.

Rodina Moserů byla židovského vyznání a spolu s jinými se výrazně podílela na hospodářském i kulturním životě Karlových Varů. Už Ludwigův dědeček David Moser, měšťan z nedalekého Hroznětína, provozoval kolem roku 1800 v domě Zlatá váha v Karlových Varech známou židovskou rituální jídelnu. K jejím návštěvníkům patřila řada významných lázeňských hostů a pravidelně ji při svých pobytech navštěvovali také příslušníci rodiny Rothschildů. 

Ve vedení jídelny pokračoval i Ludwigův otec Lazar, jehož manželka Henriette, rozená Becherová, pocházela z rodiny obchodníka Abrahama Bechera z Chodové Plané. Lazar Moser byl také vůbec prvním Židem, který získal celoroční povolení k práci a pobytu ve městě.

Učení u Mattoniho

Ludwig Moser se narodil 18. června 1833 v Karlových Varech. Zde se mu dostalo základního vzdělání, poté absolvoval čtyři třídy reálky u piaristů ve Vídni. Roku 1847 se vrátil do Karlových Varů a pokračoval ve studiu na reálce v nedalekém Lokti. Z rodinných (nejspíše finančních) důvodů ale následujícího roku studia zanechal a vstoupil do učení v dílně uznávaného karlovarského rytce skla Andrease Mattoniho. Současně se učil a zdokonaloval v kresbě u zdejšího malíře Ernsta Antona.

Už po dvou letech však Mattoniho dílnu opustil a snažil se vylepšit existenční potíže rodiny jako rytec skla. Roku 1851 odešel do Prahy, kde získal místo u významného obchodníka se sklem Wilhelma Hoffmanna. O dva roky později se vrátil do Karlových Varů a začal jako rytec pracovat u Antona Heinricha Pfeiffera. Pravděpodobně pro nízký výdělek se ale brzy znovu vydal hledat výnosnější práci. Tentokrát zamířil do Saska a přes Zwickau a Lipsko došel až do Berlína, kde získal zaměstnání v rytecké dílně na Markgrafenstrasse. 

Rytec v butiku

Snad právě zájem o jeho práci, nově nabyté zkušenosti i přesvědčení o vlastních podnikatelských schopnostech Mosera povzbudily v rozhodnutí osamostatnit se. Roku 1855 se vrátil do rodného města a od Andrease Mattoniho si na Staré louce pronajal butik. Tyto malé krámky na nábřeží řeky Teplé sloužily ve městě k sezonnímu prodeji upomínkových předmětů. 

Vedle obchodníků s různorodým zbožím zde působili také rytci skla. Nabízeli hlavně hotové skleněné předměty, řezbou na počkání ale občas doplňovali i číšky a poháry upomínkovými nápisy, monogramy či věnováním. Právě příznivé a perspektivní obchodní podmínky, rostoucí popularita a návštěvnost lázeňského města přispěly ke zřizování a rozvoji ryteckých dílen do té míry, že se Karlovy Vary během první poloviny 19. století staly jedním z hlavních středisek ryteckého umění v Čechách.

Vlastní dílna

Ludwig Moser působil v pronajatém butiku ještě v létě 1856, následujícího roku dospěl k rozhodnutí založit vlastní živnost. V březnu 1857 si proto za 65 zlatých pronajal prostory v domě Město Výmar na Zámeckém vrchu, zřídil zde ryteckou dílnu a obchod se sklem. 

Rekonstruovat šíři a skladbu nabídky jeho obchodu v samých počátcích lze dnes jen těžko. Jistě ji částečně tvořilo ryté sklo s náměty, které se nijak výrazně nelišily od tvorby ostatních karlovarských či severočeských rytců. Vedle běžných upomínkových a ornamentálních motivů se nejspíše jednalo o rytiny s loveckými výjevy, s nimiž získal úspěch už v Berlíně. Rubínově a modře vrstvené číšky a poháry mu dodávala Harrachovská sklárna v Novém Světě v Krkonoších. Sklo ale dovážel také ze Šumavy, především ze sklárny Meyr's Neffe v Adolfově u Vimperka.

Doba zrcadlová

O zaměření a šíři Moserových obchodních aktivit v průběhu šedesátých let 19. století informují četné inzeráty v Karlsbader Wochenblatt. Doporučují zejména „velký výběr zrcadel a skleněného zboží, zvláště nejnovější toaletní zrcadla“. Už po pěti letech od založení, v březnu roku 1862, Moser oznamuje otevření další prodejny v domě Zlatý klíč na Mlýnském náměstí. V letech 1863 a 1864 zde nabízel velký výběr zrcadel ve zlacených rámech. O prudkém rozmachu firmy svědčí zřízení nového obchodu v domě Červené srdce na Staré louce roku 1866.

Zaměření na prodej zrcadel ukazuje na Moserova obchodního ducha a prozíravost, protože právě v šedesátých letech, v době intenzivní výstavby lázeňských domů a zařizování interiérů, šla zrcadla velmi dobře na odbyt. Podobně nabídkou „plynových lustrů a nástěnných svítidel jak z křišťálu, tak bronzových se skleněnými ověsky“, podnikatel pohotově reagoval na zavedení plynového osvětlení v Karlových Varech roku 1867. 

Zlatá šedesátá

Šedesátá léta přinesla důležité změny i v Moserově osobním životě. Po sňatku se Sarou Benedictovou, dcerou obchodníka Hermana Benedicta, se stal otcem dcery Mathilde a pěti synů. Podruhé se oženil roku 1870 s Julií Meyerovou, s níž měl čtyři syny. Ludwig Moser se také aktivně zapojil do společenského života. Stal se jedním z prvních zástupců místní židovské obce a brzy byl zvolen jejím představeným. Toto vysoké a zodpovědné postavení zastával až do konce života. Zasadil se o vybudování synagogy v Parkové ulici a významně se podílel i na zřízení izraelitského hospice. 

Během prvních deseti let existence živnosti se mu podařilo vytvořit prosperující obchod. V závěru šedesátých let tedy mohl přikročit k realizaci dalších plánů. Produkci rozšířil o luxusní, broušené a ryté dekorativní sklo, o které byl velký zájem. Vedle stálých zaměstnanců – roku 1875 jich bylo už 56 – navázal také spolupráci s předními karlovarskými rytci. Nárůst výroby měla zabezpečit i nová rafinerie skla v Mistrovicích u České Kamenice, uvedená do provozu roku 1872.

Dvorní dodavatel

V závěru šedesátých let si Moser uvědomil význam co nejširší prezentace své produkce a systematicky začal propagovat výrobky firmy na různých výstavách. Certifikát z ledna roku 1869 podepsaný ředitelem vídeňského muzea dosvědčuje, že zde už víckrát vystavil „křišťálové sklo, které se vyznačuje technicky dokonalým brusem“. Dokládá to jeho snahu vejít v povědomí a získat uznání v hlavním městě mocnářství a tedy rozšířit obchodní zázemí.

Snaha prosadit se ve Vídni byla následně korunována ziskem Medaile za zásluhy na Světové výstavě, pořádané roku 1875. Moser zde upoutal především poháry s figurálními kompozicemi a sklem s loveckými náměty. Přestože se hodnocení výtvarné úrovně exponátů různí, nemění to nic na skutečnosti, že rok 1875 byl jedním z nejúspěšnějších v dosavadní historii firmy, protože právě tehdy byl Ludwigu Moserovi udělen titul c. k. dvorního dodavatele. Tímto prestižním a pro další úspěšný rozvoj podniku velmi důležitým potvrzením prvotřídní úrovně se zařadil mezi nejlepší výrobce skla v Rakousko-Uhersku.

Sklo králů

Závislost na dodávkách ze skláren v Krkonoších a na Šumavě přiměla Ludwiga Mosera uvažovat také o stavbě vlastní hutě. Touto myšlenkou se zabýval zřejmě už v průběhu osmdesátých let, ale mohl ji uskutečňovat až od roku 1892, kdy se mu po dlouhých průtazích podařilo získat svolení od karlovarské městské rady.

TIP: Byznys postavený na vodě: Mattonka chutnala ve Vídni stejně jako v Americe!

Stavět začal okamžitě a za jediný rok vybudoval v nedaleké obci Dvory moderně vybavenou sklářskou huť se dvěma pecemi. Na sociální výhody a nově postavené byty sem přilákal množství zkušených sklářů, čímž zajistil vysokou kvalitu výroby. Vrcholu dosáhl roku 1900, kdy za své sklo s květinovými motivy získal stříbrnou medaili na „výstavě století“ v Paříži. Moser byl držitelem řady vyznamenání, včetně vzácného řádu Slunce a lva 3. třídy od perského šáha Musaffereddina, a stal se exkluzivním dodavatelem královských dvorů Anglie, Norska, Bulharska nebo Španělska. Jeho výrobkům se dostalo označení „sklo králů“.

Podle většiny vědeckých vizualizací by se mohlo zdát, že naše domovská galaxie Mléčná dráha má tvar elegantní ploché spirály, která se obtáčí kolem zahuštěného centra se supermasivní černou dírou. Skutečnost je ale komplikovanější. Ve svém středu má Mléčná dráha příčku, a také není plochá nýbrž zprohýbaná.

Zmapovat tvar Mléčné dráhy pochopitelně není vůbec jednoduché. Nacházíme se totiž v uvnitř této galaxie. Intenzivně na tom pracuje celá řada týmů astronomů. Przemek Mroz z Astronomické observatoře Varšavské univerzity a jeho spolupracovníci nyní využili k vyhotovení trojrozměrné mapy Galaxie cefeidy.

Standardní svíčky cefeidy

Cefeidy jsou pulzující proměnné hvězdy, jejichž perioda pulzů přímo závisí na jejich skutečné svítivosti. Zároveň jsou jejich pulzy velmi stabilní, takže je cefeidy možné velmi dobře využít pro přesná měření vzdálenosti. Astronomové používají cefeidy jako takzvané standardní svíčky ke zjišťování vzdáleností objektů v okolním vesmíru.

TIP: Jak velké? Jak daleko? Dějiny měření vesmírných vzdáleností v astronomii

Mroz a spol. odhadli vzdálenosti celkem 2 431 cefeid v Mléčné dráze. Po určení jejich přesné pozice sestavili 3D mapu naší Galaxie. Jejich nová mapa ukazuje, že Mléčná dráha rozhodně není plochá, nýbrž zprohýbaná a zkroucená. Ještě detailnější 3D mapy Mléčné dráhy si odborníci slibují od unikátních dat vesmírné observatoře Gaia.

Více než 2 tisíce luxusních předmětů, zabavených příslušníkům mexických drogových kartelů, nabídly mexické úřady ve veřejné dražbě. Vedle drahých kamenů a šperků se v aukci objevily i hodinky vyrobené z částí trupu potopeného zaoceánského parníku Titanik. Původním majitelem hodinek vyrobených švýcarskou hodinářskou firmou Romain Jerome, byl vůdce drogového kartelu Jorge Eduardo Costilla Sánchez, přezdívaný „El Coss“. Ten byl zatčen před 7 lety a v současné době čeká na soud ve Spojených státech, kam byl v roce 2015 z Mexika vydán.

TIP: Nový aukční rekord: Nejdražší hodinky světa se prodaly za 270 milionů korun!

Hodinky zakoupil za 8 724 dolarů (v přepočtu zhruba 200 tisíc korun) klenotník Carlos González. Podle všeho šlo o dobrý obchod – nejlepší hodinky z limitované edice Titanic DNA se prodávají za více desetinásobek vydražené částky. Výtěžek aukce zabavených předmětů má sloužit k financování charitativních projektů především v chudinských částech Mexico City.

K oživení pohonného systému M45 Quadmount sloužil hlavní spínač. Vzhledem k tomu, že ve věži bylo málo místa, nacházel se hlavní vypínač pod bezpečnostním krytem, aby střelec při nastupování náhodně nezavadil o rukojeti a nedošlo k nečekanému pohybu věže. Po kontrole nabití zbraní a pohybu věže v obou osách byl komplet připraven k boji.

Předchozí část: Čtyřhlavňový mlýnek na maso: Americký M45 Quadmount (1)

Střelec měl přímo před očima reflexní zaměřovač M19, ve kterém zachycoval zvolené cíle. Rychlost a směr otáčení věže odpovídaly vychýlení dvou rukojetí – pro změnu odměru stačilo páku otočit v požadovaném směru a u náměru ji přitáhnout k sobě nebo odtlačit. Bylo možné zároveň měnit náměr i odměr, ovšem přesné ovládání vyžadovalo velké zkušenosti, protože rychlost pohybu v náměru i odměru byla vzhledem k elektrickému pohonu značná.

Rizika palby

Když se cíl ocitl v zaměřovači, zmáčkl střelec elektrické spouště umožňující palbu buď dvou, nebo všech čtyř zbraní. K dispozici měl pro případ poruchy vedení i záložní mechanickou spoušť. Obsluha také musela kontrolovat teplotu motorů otáčení věže, a pokud hrozilo jejich přehřátí, bylo nutné věž zastavit a počkat, až zhasne kontrolka vysoké teploty. Vojáci pochopitelně mohli pokračovat v boji, riskovali však poškození nebo zničení těchto agregátů.

Pokud byl komplet namontován na vozidle, disponoval bezpečnostními pojistkami, které zabraňovaly takovému nastavení náměru a odměru, při němž hrozil zásah kabiny. Tažený komplet tato omezení neměl, ale pokud se přepravoval na větší vzdálenosti na korbě nákladního auta, bylo nutné nastavit omezení i na něm. Běžně se pak toto bezpečnostní opatření používalo i ve stabilních postaveních, kde by střelba s malým náměrem mohla ohrozit vlastní vojáky.

Pozor na vodu a mráz... 

Velkou péči museli vojáci věnovat údržbě, protože zbraňový komplet byl složitý a kvůli elektrickým obvodům i citlivý na vnější vlivy počasí. Pokud to podmínky dovolovaly, komplet se přepravoval pod ochrannou plachtou a s textilními nástavci na koncích hlavní. Obsluha musela věnovat značnou pozornost otočným mechanismům, akumulátorům a kabelovým rozvodům.

V případě nasazení v mrazivém počasí bylo nutné zabránit vniknutí většího množství sněhu do otočných prvků, protože při pohybu věže hrozilo jeho rozpuštění a následné zamrznutí celého mechanismu. V mrazu rovněž zvýšenou měrou trpěly akumulátory a celá elektrická soustava.

...a také přehřátí a písek

Vojáci proto měli zakázáno v mrazu zajíždět s kompletem do budov, kde bylo sice tepleji, ale okamžitě docházelo ke kondenzaci vzdušné vlhkosti na kovových částech, což způsobovalo korozi, a hrozily také zkraty v elektrických rozvodech. Stejné problémy mohly nastat při přepravě zbraní po moři nebo jejich nasazení v džungli, kde panovala vysoká vzdušná vlhkost.

TIP: Sto ran za sekundu: Šestihlavňový rotační kanón M61 Vulcan

V pouštních oblastech sice nehrozilo nebezpečí kondenzace, mechanismy se ale zanášely jemným pískem a docházelo k častému přehřívání pohonné soustavy. Obsluhám tak nezbývalo než v těchto podmínkách věnovat dlouhý čas každodenní údržbě a předepsaným kontrolám jednotlivých komponentů. Komplet také nebyl vodotěsný, takže brodění bylo u tažené verze možné pouze do hloubky asi půl metru, jinak musela obsluha provést úpravy pro hluboké brodění pomocí speciálních utěsňovacích sad.

Dokončení v pátek 9. srpna

Areál jedné z největších pražských nemocnic, Nemocnice Na Bulovce, je velmi členitý. Proto není divu, že lze snadno přehlédnout nenápadné zelené dveře zavrtané do boku kopce, na němž se nachází heliport.  

Pod masou zeminy se rozkládá podzemní nemocnice, která byla vystavěna jako protiatomový kryt. Výstavba objektu trvala přibližně deset let, přičemž plně zprovozněn byl v roce 1962, připravený ochránit své obyvatele před dopady možné katastrofy. Atmosféra studené války je v interiéru stále patrná, i když dnešním návštěvníkům možná více připomene nějaký postapokalyptický film.

Při vstupu do podzemí překvapí poměrně čerstvý a příjemný vzduch, teplota ve vnitřních prostorách se po celý rok udržuje přibližně mezi 20–25 °C. Široká a dlouhá chodba zase prozrazuje, že je kryt prostorný a nepůsobí klaustrofobicky, třípatrový objekt je totiž schopný pojmout až 1 000 lidí.

Při katastrofě

Bez jakéhokoliv vnějšího zásahu mohou lidé uvnitř přežít tři dny. Po tu dobu je v krytu dostatek vzduchu, vody i elektřiny a může být tedy hermeticky uzavřen. Po třech dnech dojde ve starém diesel agregátu nafta, a kryt se tak ocitne bez elektřiny. Podzemní nemocnice je samozřejmě primárně napojená na vnější elektrickou síť, diesel agregát má pokrýt případný black out.  

Kryt je připravený k užití v krajních situacích. „Objekt je stavěný na válku. Lidé uvnitř by měli bez problémů přežít chemický útok, protože se dá hermeticky uzavřít a navíc je tu zabudovaná i vzduchová filtrace,“ vysvětluje ředitel Nemocnice Na Bulovce Jan Kvaček a dále pokračuje: „Zdejší zdi mají tři čtvrtě metru a jsou ze železobetonu. Kryt je chráněn rozpraskovou deskou, která zabraňuje jeho poškození při bombardování, takže by měl vydržet opravdu hodně, ale jestli by přežil přímý zásah moderními zbraněmi, si nejsem jistý. Záleží na tom čím... Zajímavostí také je, že železobeton v čase nedegraduje, takže čím je starší, tím je kvalitnější a má větší odolnost.“

Nový život

Kromě několika pracovníků, kteří se starají o chod podzemní nemocnice, zařizují nové vybavení nebo případné opravy, zeje nemocnice po většinu roku prázdnotou. Nedávno byly ale prostory zpřístupněny prohlídkám.

„Děláme prohlídky pro studenty zdravotnických škol a teď nově i pro zaměstnance. Zájem o ně je veliký,“ uvádí Jan Kvaček. Předpokládá, že v budoucnu snad umožní prohlídky i pro širokou veřejnost. Je to zkrátka rarita. Druhý velmi podobný kryt se nachází v Thomayerově nemocnici. Všeobecná fakultní nemocnice a Fakultní nemocnice v Motole tyto kryty už zrušily.

Uvnitř nemocnice

Chodby podzemní nemocnice jsou matně osvětlené zářivkami. Provádí nás zaměstnankyně krytu, paní Renáta Fonková. Nejdřív vstupujeme k nádrži, která může pojmout 45 m³ vody, ale v současné chvíli je prázdná kvůli rekonstrukci. Jedná se o nádrž na užitkovou vodu, na chlazení diesel agregátu či na splachování. „Nádrž se napouští šest hodin,“ vysvětluje paní Fonková, „což je také doba, během které by se sem musel nastěhovat veškerý personál a pacienti. Během té doby jsme schopní kryt také plně zprovoznit.“

Přicházíme do vzduchové komory, kde se nacházejí filtry a ventilace. Rovněž je zde samostatná studna, která byla nedávno vyčištěna. Než se bude moci zase znovu používat, musí se vyzkoušet kvalita vody. Voda ze studny je rozvedená po celém krytu systémem potrubí, aby byla připravená k užití, kdyby byla životodárná tekutina z vnějších sítí kontaminovaná.

Vstupujeme do technického zázemí s filtroventilací, ta má za úkol čistit vzduch, vytápět prostor a případně jej dokáže i ochladit jako klimatizace. Konečně se také dostáváme ke dříve zmiňovanému diesel agregátu Škoda 8, který stál v komplexu jako úplně první. Při výstavbě byl nejdříve vyvrtán otvor ve skále, celá stavba pak pokračovala od tohoto stroje směrem nahoru. Ve spodním patře se nachází ještě nový elektrokotel instalovaný v lednu letošního roku, který ohřívá teplou vodu pro všechna tři patra.

Spojení se světem venku

V případě katastrofy je v podzemní nemocnici kontakt s vnějším světem poněkud omezený. „Signál sice v krytu není, ale máme tu zavedený internet, jsou tu dvě telefonní linky a televize, takže kdyby se něco stalo venku, tak nejsme úplně odstřižení,“ říká ředitel Jan Kvaček. O situaci v těsném okolí krytu však nemají jeho obyvatelé ani ponětí, kryt nemá žádná okna ani vlastní kamerový systém.

Zaměstnanci tedy tráví pracovní dobu v umělém osvětlení, stejně tak i naše průvodkyně. „Jsem na to zvyklá, je tu klid. Vždycky ale, když někdo přijde na návštěvu, se ptám, jak je venku, protože to nevím...“

Místnosti pro lékaře a pacienty

Vyšetřovna je místnost bez jakéhokoliv moderního vybavení, v případě nutnosti by se sem muselo vše přivézt z areálu velké nemocnice nad povrchem.  

Co se týče operačních sálů, dříve byly v podzemní nemocnici dva. Sál určený na gynekologické operace byl naprosto zdevastovaný a byla místo něj vybudována prostorná vyšetřovna pro pacienty. Na funkčním operačním sále je minimum vybavení, v případě krize se počítá s dovozem zdravotnické techniky shora. Za zmínku stojí dobové nádoby na sterilizaci lékařských nástrojů a zastaralé, ale stále funkční přístroje pro anesteziology. „Chtělo by to zkušené lékaře, mladí by možná nevěděli, jak s tím pracovat,“ směje se paní Fonková. Lékařský pokoj je zatím nedokončený, nachází se v něm jenom lehátko.

Lůžková oddělení

V nemocnici se nachází pět lůžkových oddělení o kapacitě 60 lůžek. Úklid provádějí zaměstnanci jednou týdně a postele převlékají do čerstvě vypraného povlečení jednou za rok.

Postele jsou kovové se slamníkovými matracemi, jejich výhodou je hlavně menší rozměr než u moderních lůžek, a tak se jich do omezeného prostoru může vejít více. Kromě dětského oddělení a oddělení pro dospělé je zde ještě malé infekční a jednotka intenzivní péče s funkčním dýchacím přístrojem.

Na dětském oddělení bydlí několik plyšových zvířátek, ale v opuštěném objektu působí možná trochu strašidelně. „Na dětském lůžkovém oddělení to bylo předtím takové smutné, proto nám nedávno studenti zdravotních škol darovali pytel plyšáků. Sháníme věci, kde se dá,“ dodává paní Fonková.

Sklady a další místnosti

Ve skladech je zásoba zdravotnického materiálu, která je určená pro krizovou připravenost. Dále jsou zde umístěné informační cedule, nosítka a další věci určené pro případ hromadného příjmu osob, tedy pro takzvaný Traumaplán.

TIP: Konec lidstva 5× jinak: Vyhladí nás geneticky upravené viry?

V objektu se nachází i sklad civilní obrany plný plynových masek, petrolejek a manipulačních postrojů. Nikoho nepřekvapí ani společenská místnost, kde se v současnosti konají porady. Samozřejmostí je kuchyňka, dílna, koupelny a márnice. Kryt se udržuje i za podpory HZS HMP, který na provoz pravidelně přispívá. Dnes se zaměstnanci snaží, aby se dalo v nemocnici tři dny bez problémů přežít. „Opravy se v krytu dělají tak často, jak jen finance dovolí,“ dodává na závěr Jan Kvaček a doufá, že využít podzemní nemocnici nebude nikdy potřeba. 

Ve Francii i v Británii na místě startu a přistání sledovaly Zapatu stovky zvědavých diváků. „Vážně jsem si nemyslela, že to dokáže, ale doufala jsem,“ uvedla jedna z obyvatelek Saint Margaret's Bay. 

K druhému pokusu vzlétl Zapata v neděli krátce po osmé hodině z pláže Sangatte na severu Francie. V polovině trasy dlouhé 35 kilometrů, kterou urazil ve výšce 15 až 20 metrů za zhruba 20 minut, přitom doplnil palivo na palubě zásobovací lodi. Při prvním nezdařeném pokusu se Zapata během mezipřistání zřítil do moře. Tentokrát dosedl na loď snadno, vyměnil batoh s palivovou nádrží a znovu se vznesl.

„Šlo to dobře. Jsem spokojen,“ uvedl po přistání čtyřicetiletý Francouz. „Postavit vlastní stroj a překonat Lamanšský průliv - to je opravdu dětský sen,“ prohlásil. Dodal, že nyní je unavený a potřebuje dovolenou.

„Posledních pět nebo šest kilometrů jsem si opravdu užíval,“ řekl Zapata novinářům. „Nejsem ten, kdo by měl rozhodovat o tom, zda je to historická událost, nebo ne. To ukáže čas,“ dodal.

TIP: Nový rekord v seskoku z balónu: Výška 41 km a překonána rychlost zvuku

Se svým vynálezem Zapata mimo jiné ohromil návštěvníky letošní vojenské přehlídky 14. července v Paříži při oslavách francouzského státního svátku, když na svém stroji proletěl nad bulvárem Champs-Élysées. Flyboard Air je zařízení, na němž pilot stojí. Má pět motorů a dokáže letět i v případě výpadku jednoho z nich. Jeho maximální rychlost je 190 kilometrů za hodinu.