Pokud jsme pod Habsburky skutečně trpěli, pak toto „utrpení“ trvalo skoro 400 let, neboť Habsburkové na český trůn usedli už v roce 1526. Avšak nešlo o jejich první kontakt s Královstvím českým. Habsburkové se o vládu nad ním ucházeli dávno ve středověku. Už v říjnu 1306 se českým králem stal Rudolf Habsburský, který však vládl jen několik měsíců. Českými králi z tohoto rodu se nakrátko stali též Albrecht Habsburský (1437–1439) a Ladislav Pohrobek (1453–1457). A teprve o dalších bezmála 70 let později usedl na český trůn další Habsburk, arcivévoda Ferdinand. Byl to on, kdo založil panovnickou linii, jíž na hlavě spočívala koruna českých králů až do zániku habsburské monarchie v roce 1918.

Vlídná konstituční monarchie

Pro Čechy měla příslušnost k Rakousku, později k Rakousko-Uhersku, řadu pozitiv. Skutečnost, že od šedesátých let 19. století žili v konstituční monarchii a těšili se ze široce založených občanských práv, zásadním způsobem ovlivnila jejich politickou kulturu. Češi o sobě s oblibou tvrdí, že jsou národem s demokratickými tradicemi a své tvrzení opírají o dvacetiletou existenci první Československé republiky v letech 1918 až 1938. Tento úctyhodný stát však trval příliš krátce na to, aby zásadním způsobem zformoval smýšlení českého národa. Pro jeho vývoj měl daleko větší význam půlstoletí trvající život v náruči habsburské monarchie.

Vždyť rakouská monarchie v době panování císaře Františka Josefa I. dospěla od absolutismu, reprezentovaného ministrem vnitra Alexandrem Bachem (ve funkci 1849–1859), až po stát s uzákoněným všeobecným, rovným a přímým volebním právem, v němž prakticky neexistovala cenzura, jehož občané měli právo svobodně cestovat, mohli zakládat různé spolky, organizace i politické strany, těšili se svobodě vyznání a shromažďování. 

Přicházejí zlaté časy

Osmdesátá a devadesátá léta 19. století byla obdobím, kdy Češi sahali po hvězdách a kdy se zdálo, že není překážek, které by nedokázali překonat. Dosahovali skvělých úspěchů na poli ekonomickém i kulturním, úroveň vzdělanosti české společnosti přesahovala evropský průměr.  V roce 1882 rozdělením dosud německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze na českou a německou dobudovali Češi svůj vzdělávací systém od škol základních po vysoké; v roce 1899 jej doplnila i Česká vysoká škola technická v Brně. Roku 1883 bylo slavnostně otevřeno české Národní divadlo v Praze, v lednu 1890 vznikla Česká akademie věd a umění, o rok později získalo Muzeum Království českého novou monumentální a reprezentativní budovu v horní části Václavského náměstí v Praze a dne 7. června 1894 schválily rakouské úřady stanovy České filharmonie. 

V roce 1902 byla k Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění připojena jako soukromá fundace Františka Josefa I. Moderní galerie Království českého, a tak byly položeny základy instituce, nazývané dnes Národní galerie.

Nenáviděný dualismus

Jen v politice se Čechům nevedlo. Od obnovení konstitučního života v monarchii usilovali o federalizaci říše, v níž by země Koruny české tvořily zvláštní samosprávný celek. Toho však nikdy nedosáhli. Největší zklamání zažili po válce prusko-rakouské v roce 1866. Český národ tehdy projevil ukázkovou loajalitu k Rakousku i k panující dynastii a Češi věřili, že panovník jejich postoj ocení a jejich politická přání uspokojí. Místo toho se však roku 1867 dočkali takzvaného dualismu, tedy rozdělení dosud jednotné říše ve dvoustátí, zvané Rakousko-Uhersko, v níž se privilegovaného postavení naopak dostalo Maďarům, přestože ti v nedávno skončeném konfliktu neskrývaně stranili nepřátelským Prusům. Českými zeměmi proběhla vlna demonstrací a veřejných táborů na památných místech, jimiž příslušníci českého národa dávali najevo svoji nespokojenost a zklamání.

TIP: Zlatý věk českého národa: Jak se žilo za časů monarchie

Království české, Markrabství moravské a Vévodství slezské se staly součástí nově vytvořeného celku, který sice byl tradičně označován jako „Rakousko“, jehož oficiální název však zněl „Země a království na Říšské radě zastoupené“. Rakousko-uherské vyrovnání a nesplnění císařova slibu, že se nechá korunovat českým králem, nesporně významným způsobem otřásly loajalitou českého národa k monarchii i panující dynastii a otevřely cestu, jež nakonec vedla k jeho rozchodu s Rakouskem. 

Z krve je možné vyčíst mnoho zajímavých věcí. Tým nizozemských vědců ve své provokativní studií tvrdí, že dovedou z testu krve se slušnou přesností předpovědět pravděpodobnost, že testovaná osoba během příštích 5 až 10 let zemře. Jejich předpověď je prý přesnější, než běžně používané modely.

Nový test analyzuje 14 biomarkerů v krvi, které jsou podle vědců spojené s úmrtím. Tyto biomarkery nesouvisejí s konkrétními chorobami, ale reprezentují celkový zdravotní stav člověka. Jsou to například ukazatele metabolismu mastných kyselin, zánětlivých procesů anebo glykolýzy, čili „spalování“ glukózy na energii.

TIP: Revoluční test na rakovinu odhaluje nemoc mnohem dříve

Krevní test byl vyvinutý na základě zkušenosti s celkem 44 168 pacienty. Byli to lidé ve věku 18 až 109 let, z nichž 5 512 ve sledovaném období zemřelo. Tvůrci testu dospěli k závěru, že jejich postup poskytuje slušné výsledky pro muže i ženy všeho věku. Jistým omezením by podle vědců mohlo být, že valná většina zmíněných pacientů byla evropského původu, takže fungování testu bude ještě nutné ověřit u lidí jiných etnik.

Francouzský fyzik a lékař Denis Papin (1647–1712) se na návštěvě nemocného známého v pařížském ústavu pro choromyslné „Bicetre“ seznámil s vynálezcem Salomon de Causem, bývalým inženýrem a architektem na dvoře Ludvíka XIII., vynálezcem a konstruktérem parní fontány. Papin si postěžoval, jak je možné, že tento génius své doby mohl skončit právě takto. Netušil, že v budoucnu dopadne podobně. 

Myšlenka přístroje využívajícího tlaku páry se pro původně vystudovaného lékaře Papina stala posedlostí. V roce 1680 tak jako první zkonstruoval dodnes známý „parní hrnec“ založený na principu, že při vyšším tlaku tekutiny je i vyšší bod varu (asi 120 až 130 °C, což zaručuje rychlejší uvaření jídla). Vynález se poměrně rychle ujal a výrobci proudily do kapes nemalé zisky. Ne tak samotnému vynálezci, který si vlastní objev nedokázal včas uchránit. 

Objevitel, který viděl až příliš dopředu

Papin však nezůstal jen u parního hrnce – uplatnění mechanismu viděl například i v parním stroji. Tenhle nápad mu ale pro změnu „vyfoukl“ Angličan Thomas Savery, který Papinův parní stroj zdokonalil a úspěšně patentoval v roce 1698. Papin nadále překypoval vizemi, avšak okolnosti mu nepřály. Když roku 1698 postavil městskou vodárnu na řece Fuldě, která čerpala vodu do výše druhého patra pomocí parního čerpadla, jarní přívaly vod mu dílo zničily. Lodní člun s lopatkovým kolem umožňujícím plout proti proudu mu pro změnu rozbili lodníci. Členům britské Královské společnosti předložil množství dalších vynálezů, ale uznání nebo finanční odměny se nikdy nedočkal. 

Ani v osobním životě nebyl Papin nikterak šťastný. Napsal: „Můj život byl smutný. I když jsem dělal to nejlepší,co jsem uměl, získal jsem si jen nepřátele.“ Na člověka, který tohoto tolik vynalezl, poněkud smutné.

Objevitel, který viděl až příliš dopředu, zemřel v zapomnění a bídných podmínkách jednoho z londýnských slumů. Není dokonce přesně znám ani den jeho smrti.

Na Měsíc už lidstvo vstoupilo. Teď nás nespíš čeká další „velký skok“, jehož cílem by se mohl stát Mars. Šéf americké kosmické agentury NASA Jim Bridenstine se v těchto dnech na zasedání americké Národní rady pro vesmír vyjádřil, že by nás na rudou planetu i dál do hlubin Sluneční soustavy mohl dostat jaderný pohon (Nuclear Thermal Propulsion).

Takový pohon využívá teplo z jaderné štěpné reakce k zahřívání paliva, kterým může být třeba vodík, aby udělil kosmické lodi značnou rychlost. Loď s takovým pohonem by mohla reálně doletět na Mars za pouhé tři až čtyři měsíce. To je zhruba poloviční doba oproti dnešním nejrychlejším možným letům na Mars s tradičním chemickým pohonem.

Na Mars dvakrát rychleji

Pro NASA by to podle Bridenstineho byl zásadní technologický zlom. Klíčové je, že by kratší let na Mars znamenal i nižší vystavení astronautů kosmickému záření, když opustí ochranný magnetický štít naší planety. Odborníci se obávají, že by kosmické záření během letu na Mars mohlo poškodit mozky astronautů, ovlivnit jejich nálady, myšlenky a také jejich výkon během kosmického letu, což by mohlo mít fatální důsledky. Čím kratší let bude, tím lépe.

TIP: Nová metoda výroby paliva z vody zvyšuje šance na cesty vesmírem

Kosmické lodě s jaderným pohonem by mohly mít řadu výhod nejen v hloubi Sluneční soustavy, ale i v blízkosti Země. Malé štěpné reaktory na palubě lodí mohou napájet nejen pohon, ale třeba i energetické zbraně. S jejich pomocí by kosmická loď mohla čelit kosmickému odpadu, asteroidům nebo i nepřátelsky naladěným satelitům.

Vylodění u Anzia v lednu 1944 vypadalo zpočátku slibně – Spojenci nenarazili na výrazný odpor a vylodili se na širokém pásu pobřeží. Každý den vyplouvaly z Neapole desítky lodí a přivážely k Anziu nákladní auta naložená municí, potravinami a dalším materiálem a také tanky.

Když lodě dorazily ke břehu, vyjely z nich automobily naložené zásobami, a jiné – přivážející zraněné vlastní vojáky a německé zajatce – do nich zase najely. Takhle pendlovaly LST řadu dní; jejich posádky pracovaly prakticky nepřetržitě. Nakládaly, vykládaly a přitom čelily leteckým útokům. Nadporučík Theodore Wyman z LST197, vzpomínal: „Byli jsme tak strašně unavení, že jsme neměli čas trápit se tím, jak jsme unavení.“ 

Vyčerpaní námořníci

Zanedlouho museli být někteří členové posádek vysazeni v Neapoli na břeh kvůli bojové únavě a stresu. Po válce Wyman prohlásil, že z pěti operací, kterých se jeho loď zúčastnila od vylodění v Africe v listopadu 1943 po Normandii, byla ta u Anzia nejnáročnější. Ale díky námořníkům se vojáci u Anzia udrželi. To samozřejmě nebylo cílem.

Churchillův plán na otevření cesty do Říma nevyšel a Spojenci uvízli na předmostí u Anzia až do června 1944. Tento neúspěch měl dopad na celém evropském válčišti. Když Eisenhower dorazil do Anglie, aby se ujal své funkce vrchního velitele spojeneckých sil, věděl už, že nedostatek LST představuje kritický problém; a to dokonce bez ohledu na úsilí udržet předmostí u Anzia. Generálmajor Frederick Morgan, náčelník Eisenhowerova štábu, naplánoval provedení operace Overlord silami tří divizí, především proto, že mu Kombinovaný výbor náčelníků štábů sdělil, že právě pro tolik sil budou dostačovat přepravní kapacity. 

Odložený Overlord 

Od počátku však Eisenhower věděl, že tři divize na prolomení Atlantického valu nestačí; vždyť jen při vylodění na Sicílii bylo nasazeno sedm divizí. Nařídil proto přepracování plánu a zvýšení sil na pět pozemních divizí a dvě výsadkové. To znamenalo nutnost dramatického rozšíření počtu vyloďovacích plavidel – zejména LST.

Dne 23. ledna, den po vylodění u Anzia, napsal Eisenhower Kombinovanému výboru náčelníků štábů, že trvá na dalších 47 tankových lodích kromě oněch 230, se kterými už počítal původní Morganův plán. Američtí a britští náčelníci štábů jen neochotně přijali počty vrchního velitele a hledali způsob, jak požadované lodě přesunout do Anglie z jiných bojišť. Eisenhower navrhl, že by snad mohly být LST ve Středomoří nahrazeny třídou útočných dopravních lodí. Spojený výbor náčelníků štábů ale přišel s jiným nápadem. Navrhoval poslat 26 nových LST přímo do Anglie.

Bez lodí nebude invaze

Jenže se zjistilo, že dotyčná plavidla ještě nejsou dostavěna, což znamenalo, že do Anglie nestačí dorazit do konce května, takže nebudou připravena pro operaci Overlord. Čísla byla neúprosná. Bez dalších tankových lodí neměl Eisenhower dost sil, aby udržel vyloděná vojska v Normandii. Náčelníkovi amerického generálního štábu Georgi Marshallovi proto napsal, že ačkoliv budou LST stačit pro samotné vylodění, nebude jich dost v následujících dnech. Jinými slovy, spojenecká invazní vojska by se ocitla na plážích bez dodávek zásob a posil či možnosti evakuace. Řešení se nabízelo dvojí. Zaprvé posunout vylodění o měsíc, tedy z prvního květnového týdne na počátek června.

TIP: Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii

To by poskytlo americkým loděnicím čas na dokončení nezbytného množství LST. Za druhé se Spojenci rozhodli odložit souběžně plánované vylodění v jižní Francii (označované jako operace Anvil, později Dragoon), které mělo vázat část německých sil. „Vypadá to, že Anvil je ztracen,“ zapsal si Eisenhower do deníku 23. března 1944. Nakonec díky odkladu získal právě tolik LST, kolik potřeboval pro úspěšné uskutečnění operace Overlord, ale bylo to tak tak. Churchillovy příliš optimistické předpoklady výsledku vylodění u Anzia odložily a málem zmařily nejzásadnější operaci celé války. Spojenci nakonec z předmostí u Anzia prorazili a 4. června 1944 vstoupili Američané do Říma. O dva dny později se spojenecké síly vylodily v Normandii.

„Za stanem je asi slon…,“ špitl člen naší malé výpravy, který usnul v jednom ze stanů umístěných na střeše terénního vozu. Až příliš blízký praskot lámaných a drcených větví jej donutil rozsvítit baterku a zamířit ji do tmy. Jako po špičkách cupitající baletka se pod příkrovem noci až ke stanu neslyšně přiblížilo několikatunové monstrum.

Noční návštěvník

Všichni ostatní členové posádky doposud klábosící u zářícího ohně vyskočili a jeden světelný kužel za druhým zatančily na mohutné šedivé hlavě hned za kapotou auta. Sloní samotář poklidně přežvykoval kus ulomené kůry, ale jakmile zaznamenal naše pohyby, přestal drtit oblíbenou pochoutku, naslouchal nezvyklým zvukům a větřil. Pak přišla výstraha. Slon prudce zatřepal hlavou a obrovské uši rozvířily sedlý prach, který ve světle lamp pomalu klesal zpět do trávy.

Slon nerušeně prozkoumával naše tábořiště. Občas nahlédl do nějakého automobilu, zvědavě strčil chobot k zadní bedně, která ukrývá propan-butanovou láhev. Při dalším průzkumu neobstála chatrná konstrukce stanu. Obr lehce potáhl za jednu z tyčí držících apsidovou stříšku. Stan se celý zatřepal a jeho anglicky mluvící posádka naštvaně zahuhlala: „To jsou fóry. Běžte někam!“ Evidentně si mysleli, že lomcování jejich přístřeškem je projevem našeho zvráceného smyslu pro humor. Slon dál pokračoval k toaletě, i když sem ho už sotva vedla snaha objevit něco k snědku. Lákaly ho hrubé zdi a ostré rohy, o něž si slastně podrbal záda.

Denně potkáváme desítky slonů, ale noční setkání je vždy vzrušující a úplně jiné. Stále mě udivuje, jak obrovští chobotnatci dokážou v noci člověka překvapit a zčistajasna se objevit pár metrů za jeho zády. Pokud by neulomili nějakou tu větev, jen sotva bychom se někdy dozvídali o tom, kdo nás za tmy poctil svou přítomností. Sloní stopy se totiž nad ránem dávno smíchají se šlépějemi antilop, paviánů, hyen, lvů a hrochů.

Armáda, nebo jen dvojice?

Slony potkáváme na nejrůznějších místech. Přecházejí přes hlavní asfaltové cesty nebo svými mohutnými chodidly rozhrabávají fotbalová hřiště afrických kluků. Mnohdy je musíme vyhnat z místa pod stromem, kde bychom se chtěli zrovna utábořit. Jsme na ně a na jejich projevy zvyklí. Po překonání severní brány mezi parky Moremi a Chobe jsme ale zůstali jako opaření. Vesnice byla srovnaná se zemí, jako by se tu přehnal hurikán. Všechny stromy, od pichlavých akácií přes obrovské ebenovníky, košaté mopane, až po všechny druhy nízkých keřů a křovin, byly rozdrceny, rozlámány a dokonale zbaveny kůry. Ani ten poslední strom neobstál, ve všech směrech srovnala stromy neviditelná kosa. Vesnice zásadně změnila tvář. Domky, které se dříve krčily v hustém porostu, nyní vyčnívaly mezi obnaženými pahýly.

Mladá černoška s košem volně se pohupujícím na hlavě přišla k obchůdku, u kterého jsme mezitím postávali s teplajícími plechovkami piva. „Kolik to bylo slonů? To muselo být obrovské stádo!“ vyzvídal jsem. Je přece jasné, že takové dílo zkázy neudělala malá parta sloních dorostenců. Nerozumí mi a já ukazuji číslovky. Když v posledním pokusu navést ji k odpovědi vyhrknu: „Deset?“ konečně se chytne. „Dva!“ „Co dva? Dva sloni? To je nesmysl!“ Černoška jen kývne hlavou na souhlas. Vyptávám se ještě dalších domorodců a od nikoho nedostávám, jak jsem původně očekával, odpověď o desítkách řádících slonů. Největší číslovka, která zazněla, je osm.

Když ale vyjíždíme ven z vesnice a před námi se rozlévá široká močálovitá řeka, nejobávanější překážka naší dnešní etapy, potkáváme pouze dva osamělé slony. V nezničeném lese našli ještě nějaké stromy mopane a pustili se do jejich definitivní likvidace. Dvojice slonů za sebou nechala spoušť jako tornádo.

Slabí nepřežijí

Téměř měsíc naší cesty napříč Botswanou – skrz vyprahlou Kalahari, deltu Okavanga a parky Moremi a Chobe – byl ve znamení slonů. Jen Chobe se může pyšnit zhruba 80 000 jedinci. V Moremi nás obklíčila padesátka slonů a více než hodinu jsme se nehnuli z místa. Vlastně se nám ani nechtělo, protože jsme s džípem stáli uprostřed vyprahlé savany a všude okolo nás byly matky s mláďaty a zapadající slunce nahrávalo kompozicím jako z reklamních katalogů. Oranžově zbarvení mohykáni afrických plání jen po očku pozorovali pohyby v autě. Byli jsme tak blízko, že jsem snadno rozpoznal výrazně rezavou barvu sloních očí.

Další stádo poblíž Lebaly jsme ani nezvládli spočítat. Skončili jsme u sto dvaceti a pak nás matematika přestala bavit. Odevšad se valili další a další obři a měli naspěch. Vůdčí samice troubila jako na poplach a stádo mířilo z vysušených plání k jediné řece stále plné vody. Drobná, sotva třídenní mláďata vlastně ani netuší, jak voda vypadá. Ale až ji hlavní samice najde, mláďata z nově poznaného živlu pěkně dlouho nevylezou a budou si jej užívat do úmoru.

Sotva započaté cesty k vodě se ale sotva dožije nejbližší pokulhávající mládě. Je drobné a až příliš hubené. Matka je stále u něj, a i když oba zaostávají za stádem, nevzdává se. Neopustí své maličké, i když už dlouho mezi živými nebude. Chybí mu celý ocas a u jeho kořeně zeje hluboká zahnívající rána. Možná infekce nebo nepodařený útok lvice…

Zraněný novorozenec jen stěží odolá tempu vůdčí slonice. Ta je sice také matkou, ale má odpovědnost za širší rodinu. Nemůže vystavovat riziku dalších dnů bez vody ostatní členy svého stáda. Respektuje geneticky naprogramované zákony přírody. Pokud bude mít mládě sílu, dožene i se svou matkou celé stádo. V opačném případě nemoc, zranění nebo další útok predátora brzy ukončí jeho trápení a matka dorazí k vytoužené řece sama.

Souboj s nepřemožitelným

Vysoko na severu Botswany přijíždíme k řece Kwando. Vedle ní můžeme konečně najít i první baobaby, mohutné zásobárny vody s kudrnatou korunou. Tyčí se nad ostatním porostem a není cestovatele, který by se u majestátního stromu nezastavil.

O ničivé síle slonů informuje pravidelně africký tisk, kde jsou často k vidění snímky zdevastovaných třtinových plantáží, rozbitých plotů a dřevěných přístavků. Někdy mají tlustokožci chuť poměřit svoje síly i s mnohem mocnějším „protivníkem“, jak je vidět na baobabu, u nějž jsme právě zastavili. Kmen o průměru, který by sotva obejmulo dvacet statných chlapíků, byl léty a postupným zařezáváním klů do dřeva ohlodáván. Zábava, přemíra sil nebo touha po vodě nutí slony bojovat s nepoměrně větším obrem. Jednou sice neuspějí, ale za rok se vrátí a jsou zase o trochu silnější a zkušenější. Tlačí na kmen svým tělem a rozrývají ho kly. Rok co rok se tady vystřídají stovky, možná tisíce slonů.

TIP: Příliš mnoho slonů? Pravda o afrických chobotnatcích

Silný baobab zatím odolává a uplyne ještě mnoho let, než jej stáda pokoří. Možná si jednou starý unavený slon vzpomene, jak před padesáti lety zkoušel jako první porovnat sílu s neporazitelným. Možná se ještě jako mládě otíral svou jemnou kůží o hrubý strom a chobotem sbíral jeho nafialovělé květy. 
Severní Botswanou se ještě stále prohánějí velká stáda slonů a dokonce se rozrůstají. Kdo je má příležitost pozorovat pravidelně, musí si všimnout jejich moudré cílevědomosti a důstojného klidu. Když ale přijde na věc, je lepší se slonům klidit z cesty. Žádná stavební firma by nepostavila tak výkonnou demoliční četu.

Podle webu whereisroadster, který mapuje cestu vesmírného kabrioletu, má Roadster za sebou přes 1,2 miliardy kilometrů, což znamená, že auto výrazně překročilo záruční limit 58 000 ujetých kilometrů. Pokud by roadster brázdil pozemské silnice, zvládl by projet 34× všechny silnice světa.

Od Země jej aktuálně dělí vzdálenost necelých 300 milionů kilometrů, tedy zhruba 16,6 světelných minut. Obkroužení mateřské hvězdy naší planetární soustavy by roadsteru podle propočtů mělo trvat 557 pozemských dnů, přičemž vůz byl v pondělí ve vesmíru už 560. den.

TIP: Co udělá vesmír s roadsterem Elona Muska?

Muskův automobil s řidičem pravděpodobně obletí Slunce ještě mnohokrát. Loňská studie modelující oběžnou dráhu propočítala, že existuje malá pravděpodobnost, že se roadster za zhruba milion let srazí a Venuší nebo se Zemí. Bát se ale rozhodně nemusíme. Podle všeho bychom totiž srážku ani neznamenali. Pokud by rudý roadster v budoucnu skutečně zamířil zpátky domů, s velkou pravděpodobností by totiž shořel v atmosféře. Stále tedy platí Starmanovo motto: Nepropadejte panice!

Václav IV. (1378–1419) měl v mnoha ohledech tragickou smůlu. Narodil se totiž císaři a králi Karlu IV., který celoživotně pracoval na jakémsi kultu osobnosti. Po smrti tak získal aureolu svátosti, se kterou se jeho syn nemohl měřit. Zejména, když svůj příchod na kolbiště dějin poněkud pokazil. Podle dobových kronikářů totiž malý urozenec na své korunovaci, kterou absolvoval ve věku dvou let, „plakal náramně a zesral oltář svatého Mauricí“. A tím výčet nekončí, na svém křtu prý zase „zescal křtitelnici“. Tak to alespoň uvádí historik Pavel Pražský (1413–1471). Také jedním dechem dodává, že se Václav později projevil jako „žráč a opilec a zvrhlík toho nejhrubšího zrna“.

Nešťastné manželky

Frekventovaná jsou také tvrzení o svatosti jeho dvou manželek, které trýznil a trápil. Po smrti první ženy Johany Bavorské se oženil s její neteří Žofií. Třináctiletá dívka si tak v roce 1389 brala osmadvacetiletého vdovce. Svatba prý trvala neuvěřitelných osm dní. Hosty na ní bavili i bavorští komedianti, kteří přešli do našich pověstí díky postavě kouzelníka Žita. Podle pověsti měl tyto Němce dobrý kouzelník neustále znemožňovat.

Dívka přišla do země poznamenané politicky nestabilní situací. To jí muselo být hned jasné, protože novomanžele oddával králův kancléř Jan, kamminský biskup, namísto pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (1350–1400), s nímž měl Václav IV. velmi napjaté vztahy. Nová královna byla temperamentní a neváhala dokonce tančit s cizími vyslanci. Ukázala se také jako mnohem aktivnější a samostatnější než její nevýrazná teta. Osobně se zúčastnila třeba pokládání základního kamene hlavní lodě katedrály svatého Víta, které vedl arcibiskup. Tento moment smíření však byl jen okem hurikánu. 

Krátký klid vzal za své, když roku 1393 Václavovi lidé na králův příkaz umučili Jenštejnova úředníka Jana z Pomuku. Není třeba zdůrazňovat, že zbožná paní musela být krvavým vyústěním sporu úplně zničena. Její hrůza však nebyla nic proti tomu, co by cítila, kdyby tušila, jakou úlohu ji přisoudí budoucnost.

Legenda se totiž chopila zvěsti o její kráse a temperamentu a přiřkla jí tajemného milence. Johánek prý měl být jejím osobním zpovědníkem a jako jediný měl znát totožnost ctitele. Tu však žárlivému králi odmítl prozradit a tajemství udržel navzdory krutému mučení. Když ho potkala smrt ve vlnách Vltavy, vědomost o královnině hříchu odešla na věčnost spolu s ním. Pravdou je ovšem pouze to, že skončil hroznou smrtí, která předznamenala další tragické období.

Ctitelka mistra z Husi

V roce 1393 došlo k pokusu o otrávení Václava IV. a roku 1400 ho kurfiřti sesadili z říšského trůnu. Dne 6. března 1402 následovalo královo zajetí bratrem Zikmundem a o pouhých osm dní později začal kázat v Betlémské kapli Jan Hus.

Zejména v prvopočátcích Janovy dráhy sehrály nábožensky vnímavé ženy důležitou úlohu. Za zmínku stojí Anna z Frimburka, choť královského mincmistra Petra Zmrzlíka ze Svojšína, manželka Jindřicha Škopka z Dubé a mnoho jiných. Některé dámy dokonce šly proti přání svých manželů, jako třeba Eliška z Kravař (žena Jindřicha z Rožmberka), Anna z Mochova (manželka Jana mladšího z Kamenice) anebo sama královna.

To se samozřejmě neobešlo bez jistých jedovatých narážek. Objevila se například píseň o tom, kterak „jedna viklefice pozvala k sobě panice“ (viz Středověká erotika). Hus se však ženám nijak nepodbízel. Naopak, ve svých listech se přiznává, že by se o své myšlenky rád podělil také s muži. O krásném pohlaví si nedělal velké iluze. Uznával mužskou nadřazenost a měl za to, že všechny dcery Eviny touží po smilstvu (zejména, když jsou opilé) a rády také obnažují své vlasy, aby nalákaly nápadníky.

Královnu však neodradil. Naopak, od roku 1402 osobně docházela do Betlémské kaple, což nesmírně zvedlo prestiž Husových kázání. V roce 1410 napsala papežské kurii a zapáleně vysvětlovala prospěšnost Husova počínání. Od nešťastného mistra se neodvrátila ani tehdy, když byl odsouzen, zatímco on i v posledních listech s vděčností vzpomínal na její bezvýhradnou podporu. Žofie mu zůstala věrná rovněž po smrti. Její pozice byla natolik neochvějná, že ji papež Martin V. považoval za mnohem nebezpečnější než jejího liknavého manžela.

Krásnou ženu osobní statečnost přišla hodně draho. Záhy musela čelit obžalobě, že ochraňuje příznivce Viklefova, Husova a Jeronýmova kacířství. Měla se dostavit do Hodonína před soud papežského nuncia Fernanda z Luccy. Není známo, že by nakonec došlo k nějakému procesu, přesto muselo jít o stresující záležitost. Než se však Žofie stačila vzpamatovat, přišla další rána. V roce 1419 Václav zemřel a celou zemi zachvátil požár husitských válek.

Ryšavcovy dluhy

Ovdovělá Žofie sice krátké čtyři měsíce vládla jako jakási regentka, ve skutečnosti se však rychle dostala do plné závislosti na Zikmundovi Lucemburském. V této situaci by bylo nejlogičtější uchýlit se na svá věnná města, jenže ta zabrali husité. Královna tedy musela ke králi do Prešpurku.

Zikmund však pro urozenou vdovu skutečně našel využití. Hodila se mu jako pokladnička pro jeho nákladné projekty. Velice rád si od ní půjčoval peníze, které pak nevracel. K roku 1427 tak jeho dluh dosáhl 25 000 zlatých a časem se rozrostl až na 30 000. Ubohá žena nakonec musela potupně rozprodávat vlastní majetek. Ani za těchto okolností však nezapomínala na svou nesmrtelnou duši a v Prešpurku nechala vystavět kapli svatého Martina. 

TIP: Král a kazatel: Příběh Jana Husa a krále Václava IV.

Královna Žofie opustila tento svět 4. listopadu roku 1428. Ohromný dluh, který u ní Zikmund měl, pravděpodobně nebyl nikdy uhrazen a zamýšleným dědicům se nedostaly ani její osobní věci. Sluchu rovněž nedošlo přání, aby ji pochovali v rodinné hrobce v Bavorsku. Nakonec spočinula ve své prešpurské kapli a její hrob nadlouho upadl v zapomnění.

V nedávné studii se výzkumníci z atlantského Georgia Institute of Technology zaměřili na rychlost otřepávání u 16 druhů osrstěných savců, včetně psů, medvědů, klokanů a myší. Ukázalo se, že čím menší živočich, tím rychleji se potřebuje přebytečné vody zbavit: Například myš se musela oklepat 27× za sekundu, zatímco medvědovi grizzlymu stačilo za stejný čas trojité otřepání. 

Přeborníky zůstávají psi, kteří se za sekundu oklepou asi šestkrát: Velký huňáč se tak zvládne za pouhé čtyři sekundy osušit až ze 70 %. Badatelé vypozorovali, že za tuto pozoruhodnou schopnost vděčí nejlepší přítel člověka faktu, že se jeho srst může při oklepávání otáčet až o 90 %. 

TIP: Chlupáči v říši snů: Opravdu mají psi podobné sny jako lidé?

„Myslíme si, že se daná schopnost vyvíjela v průběhu milionů let,“ vysvětlil vedoucí výzkumu David Hu. Podle něj je totiž rychlé vysušení těla pro savce otázkou života a smrti, a to především v zimních měsících. Badatel například spočítal, že pokud by pes o hmotnosti 27 kg nesl v srsti dalšího půl kilogramu vody, spotřeboval by 20 % denního kalorického příjmu, aby se udržel v teple, dokud by mu chlupy samy neuschly na vzduchu. Je to stejné, jako by si člověk v zimě nemohl převléct promočené šaty.

Jupiter, největší plynný obr Sluneční soustavy, má svá temná tajemství. Jedním z nich je jeho podivné planetární jádro. Jak nedávno zjistila americká meziplanetární sonda Juno během pozorování gravitačního pole Jupiteru, plynný obr má méně husté a také více protažené jádro, než jsme doposud předpokládali.

Andrea Isella z americké Rice University a její spolupracovníci jsou přesvědčeni, že za neobvyklý tvar jádra může dávná srážka z časů formování Sluneční soustavy. Když plynný obr rostl a nabaloval na sebe okolní hmotu, srazil se podle vědců s blízkou masivní protoplanetou.

Přímý zásah jádra obra

Vědci spustili tisíce počítačových simulací raného vývoje Sluneční soustavy a sledovali situaci kolem Jupiteru. Z jejich analýz vyplývá, že současná podoba jádra Jupiteru odpovídá srážce mladého Jupitera s protoplanetou o hmotnosti odpovídající deseti Zemím. Menší protoplaneta by zanikla v husté atmosféře mladého plynného obra. Podle badatelů šlo o přímý zásah jádra Jupitera.

TIP: První výsledky sondy Juno: Extrémní magnetismus i gigantické bouře

Pokud mají Isella a její kolegové pravdu, tak k takové srážce došlo velice dávno, během prvních milionů let existence Jupiteru jako planety. Je to historie stará 4,5 miliardy let, ale na jádru plynného obra je to dodnes znát. Výzkum zvláštního jádra Jupitera ale dál pokračuje a možná se brzy dočkáme dalších překvapení.