Tělo medúz tvoří z 95 procent voda, takže náležejí k těm nejvíce křehkým živočichům. Zbývajících 5 procent je ale podle všeho velmi zajímavých pro vědce řady různých oborů. Proto se badatelé snaží medúzy a podobné živočichy lovit. Jenomže ulovit a vytáhnout z moře něco tak křehkého není vůbec snadné.

Problém je v tom, že dálkově ovládané podmořské roboty a miniponorky, které vědci pro podobné účely obvykle používají, obvykle původně vyvinuli pro potřeby podmořské těžby ropy a plynu. Mají sice robotické končetiny pro odběr vzorků, ty jsou ale vhodné pro manipulace s kameny, nástroji, kabely a kusy zařízení. S medúzou si neporadí.

TIP: Jak rozšířit člověka? Nová robotická dvojruka nabízí dvě dlaně a deset prstů

Američtí odborníci na měkkou robotiku vyvinuli speciální robotickou končetinu, která dokáže ve vodě uchopovat předměty nesmírně jemně. Používá k tomu hydraulický tlak, s jehož pomocí končetina pohybuje prsty, připomínajícími stužkovité italské těstoviny fettuccine. S těmito prsty končetina uchopí medúzu jemně a zároveň pevně, takže by bylo možné ji vytáhnout z oceánu.

Společnost SpaceX úspěšně pokračuje ve vývoji supertěžkého nosného systému nové generace BFR. V současné době testují zařízení Starhopper, což je prototyp druhého stupně systému BFR, označovaného jako Starship. V úterý 27. srpna 2019 Starhopper absolvoval krátký letový test, který byl klíčový pro jeho další vývoj.

Těsně po šesté ráno místního času se Starhopper vznesl z testovacího polygonu společnosti SpaceX v texaském Brownsvillu. Stroj odstartoval vertikálním směrem, urazil krátkou vzdálenost horizontálně a nakonec opět vertikálně přistál na nedaleké plošině. Let Starhopperu trval necelou minutu.

Starhopper je důležitou součástí Muskových záměrů, nicméně tento stroj nikam nepoletí. Jeho úkolem jsou jen drobné skoky, které mají prověřit motory a další prvky rakety.

Skok do výšky 150 metrů

Během dlouho očekávaného a zároveň i odkládaného testu se Starhopper měl dostat do výšky 150 metrů. To se podle Elona Muska podařilo, i když celá akce se neobešla zcela bez problémů – při manévru se utrhla jedna z tlakovacích nádrží a odletěla od zařízení.

Šlo o druhý volný let tohoto prototypu. První let Starhopper uskutečnil 25. července 2019, kdy se vznesl několik metrů nad startovací plošinu a byl ve vzduchu asi 10 až 15 sekund. Pohon prototypu Starhopper má na starost jeden motor Raptor na kapalný metan s kyslíkem.

TIP: První krůčky! Prototyp kosmické lodi Starship má za sebou první skok

Úspěšný test byl zřejmě posledním letem prototypu Starhopper. Prototyp ale ještě poslouží k vertikálním pozemním testům motoru Raptor. SpaceX v současnosti připravují dva prototypy druhého stupně „Starship Mark 1“, jeden z nich v Brownsville a druhý v Cocoa na Floridě. Floridský prototyp by měl být časem přepraven na kosmodrom Cape Canaveral a tam podstoupí letové testy.

Belgie, která před válkou představovala šestou nejsilnější ekonomiku světa, měla přirozeně významný průmyslový potenciál. Blízkost fronty spolu s obavami z neloajality obyvatelstva však vedly německé orgány k rozhodnutí přesunout velkou část výrobních kapacit do vnitrozemí císařství. Spolu s nuceným nasazením asi 120 000 belgických dělníků na práce za hranicemi tato razantní opatření vedla k prudkému poklesu životní úrovně.

Předchozí část: Nezlomný národ: Okupace Belgie během první světové války (1)

Okupační správa navíc nárokovala měsíční válečné kontribuce ve výši 35 milionů franků. Kurs belgického franku proti říšské marce byl ovšem uměle upraven v německý prospěch. Zásobování v neposlední řadě komplikovala námořní blokáda dohodového loďstva zaměřená proti Německu, ale citelně zasahující také Belgičany.

Kdo pomůže? 

Od konce léta 1914 se na obou stranách fronty i v neutrálních zemích hovořilo o hrozbě hladomoru v Belgii. Mezi prvními na neutěšenou situaci reagoval finančník Émile Francqui (1863–1935), který se zasadil o vznik Národního komitétu pro pomoc a výživu (Comité national de secours et d’alimentation, CNSA). Díky svému vlivu a kontaktům mohl Francqui získat podporu řady osob v neutrálních zemích, především ve Spojených státech. Se souhlasem Němců i dohodových mocností tak začaly do zbídačené Belgie proudit dodávky potravin, oblečení, léků a dalších potřeb. Do podpůrných aktivit se zapojila také řada menších organizací.

V řadách komitétu na obsazeném belgickém území pracovalo přes 125 000 lidí. Ačkoliv CNSA logicky musel spolupracovat s okupační správou, v lidovém povědomí se stal symbolem národní jednoty a pasivního odporu. K dalším symbolům rezistence patřil kardinál Désiré-Joseph Mercier, jenž v době nuceného exilu krále a vlády představoval přední osobnost duchovního a politického života. Jeho vánoční pastorální dopis z roku 1914, nazvaný Patriotisme et Endurance (Vlastenectví a vytrvalost) kritizoval počínání okupačních orgánů. Mercier se dokonce neváhal vzepřít papeži, který vyzýval církev, aby v probíhající válce zachovala neutralitu. 

Proti okupaci!

Odpor proti německé správě měl různé formy. Mnoho lidí se snažilo řešit situaci útěkem do Francie či Nizozemí. Okupanti se pokusili zabránit útěku obyvatel do sousedního Nizozemí vybudováním plotu, který se táhl podél hranice v délce přes dvě stě kilometrů. K němu bylo zakázáno se přibližovat pod hrozbou zastřelení, v drátech navíc proudilo vysoké napětí. Při pokusu o přechod hranic během války zastřelily německé hlídky asi 300 osob, další dva až tři tisíce zahynuly přímo na drátech.

Přesto se 32 000 mužů podařilo dostat ze země a připojit se k belgické armádě bojující nadále po boku Francie a Velké Británie. Na obsazeném území působilo kolem tří stovek odbojových skupin zaměřených na sabotážní, zpravodajskou či převaděčskou činnost. Vycházely ilegální tiskoviny ve francouzštině a vlámštině. K nejaktivnějším a nejvýznamnějším patřila odbojová skupina Dame Blanche (Bílá dáma). Její jméno odkazovalo na legendu, podle níž pádu německého císařského rodu Hohenzollernů bude předcházet zjevení ženy v bílém.

Skupinu založil roku 1916 Walthère Dewé, který za druhé světové války zahynul v boji s nacistickou policií. Jeho lidé spolupracovali s britskou rozvědkou přes komunikační kanály v neutrálním Nizozemí. Většinově ale převažovaly formy pasivního odporu. Ačkoliv okupanti zakázali používání předválečných státních symbolů a slavení národních svátků, mezi lidmi se brzy objevila řada náhrad. Místo odznaků v národních barvách či s portrétem panovníka Belgičané používali například listy břečťanu.

Belgické memento

Rozsah represí proti belgickým civilistům během léta a podzimu 1914 neměl v evropském kontextu obdoby. Ani předchozí války 19. století na starém kontinentě nic podobného nepřinesly, snad s výjimkou napoleonské politiky vůči povstalcům ve Španělsku. Stejně tak masové transporty dělníků na nucené práce a stěhování celých průmyslových podniků Evropa dosud nepoznala. Šlo o nové praktiky totální války.

Události v Belgii se staly předmětem dohodové propagandy. Ta pochopitelně, i vzhledem k nedostatku informací z první ruky, zveličovala nebo uváděla nepřesnosti. Někteří němečtí politici a historikové proto v meziválečném období zcela popírali, že by v Belgii došlo k násilnostem na civilní populaci. Navzdory počátečním snahám dohodových diplomatů se nakonec německé válečné zločiny nestaly předmětem systematického vyšetřování.

TIP: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940

Nadčasový význam tragické belgické zkušenosti z let 1914–1918 tkví v tom, že předznamenala moderní války 20. století. Ukázala, jak rozsáhlých rozměrů může nabýt militarizace celé společnosti. Stala se dokladem toho, jak rozvoj dopravních a komunikačních technologií umožňuje provádět dosud nepředstavitelné systémové a demografické změny včetně masových deportací. O dvě dekády později tento potenciál moderní éry naplno využili nacisté, stejně jako Stalinův režim v Sovětském svazu.

Eliška Rejčka po celý život budila emoce. Byla krásná, milovala umění a dokázala sama podnikat. Zbořila snad všechny mýty, které o ženách panovaly. V českých zemích byla cizinkou, což ještě posilovalo její auru „femme fatale“. 

Cizinka v zemi i v rodině

Na svatbu a cestu do Čech se Eliška velice těšila, radovala se z vyhlídky, že se stane královnou. Jenže manželský život ji zklamal. Václav II. brzy po svatbě odcestoval do války a ani po návratu z vojenského tažení po své mladičké choti netoužil. Vzhledem k tomu, že byl o celých sedmnáct let starší, než jeho královnička, není se mnoho co divit. I na to, než bude moci užívat Václavovy komnaty na Pražském hradě, musela Eliška čekat celé tři roky. Až pět let po svatbě porodila svou jedinou dceru Anežku. A co horšího - pár dní nato se stala vdovou, když její manžel zemřel. 

A aby toho nebylo málo, její postavení se tím velmi zkomplikovalo. Sedmnáctiletá vdova krátce po porodu, cizinka v rodině i v zemi, neměla se svými nevlastními dětmi – šestnáctiletým následníkem trůnu Václavem, patnáctiletou Annou a třináctiletou Eliškou – jednoduché vztahy ani za života svého manžela. Po jeho smrti se situace ještě vyostřila, nicméně ani to nebylo nic v porovnání s tím, co mělo teprve přijít. 

Dvojnásobnou vdovou ve dvaceti

Mladý Václav se stal králem jako Václav III. Jenže, jak se ví, velmi brzy byl v Olomouci zákeřně zavražděn a o opuštěnou přemyslovskou korunu se strhly kruté boje. Nejdřív ji vlastnil manžel Eliščiny nevlastní dcery Anny Jindřich Korutanský, ten byl ale záhy sesazen a jeho místo zaujal Rudolf Habsburský. Aby získal i polskou korunu, oženil se. S kým? Přece s královskou vdovou Eliškou Rejčkou! 

Ani tentokrát však nebyla českou královnou nadlouho. Rudolf zemřel na úplavici necelých devět měsíců po svatbě. Zlé jazyky spekulují i o tom, že příčinou jeho smrti ve skutečnosti nebyla nemoc. Habsburkův organizmus prý zkrátka nevydržel soužití s mladou, temperamentní a láskychtivou Eliškou! 

TIP: Mocný Jindřich z Lipé: Nekorunovaný český král

Po manželově smrti se Eliščino vdovské věno, které pobírala už po Václavově smrti, zdvojnásobilo, a i když musela opustit trůn, zůstalo jí pět bohatých měst: Polička, Chrudim, Vysoké Mýto, Jaroměř a Hradec. Právě ten si ani ne dvacetiletá vdova vybrala za svůj domov. Uchýlila se sem v době, kdy trůn ovládl Jindřich Korutanský. 

Mohla se oddávat vzpomínkám a truchlení, na to byla ale příliš mladá, příliš chytrá a příliš činorodá. Pustila se do zvelebování svých měst - a v této době také potkala svou osudovou lásku, Jindřicha z Lipé.

Legendární spisovatel a zoolog Gerald Durrell v knize Amatérský přírodovědec napsal: „Přírodovědec je šťastným člověkem ze dvou příčin. Zaprvé ho naplňuje radostí každá částečka světa, jenž ho obklopuje, a má tedy daleko bohatší život než ten, koho příroda nezajímá. Zadruhé se svému koníčku může oddávat kdykoli a kdekoli, neboť bude stejně fascinovaně pozorovat, jak se příroda dere k životu uprostřed velkoměsta, jako nadšeně obdivovat rozmařilou nádheru tropického pralesa. Se stejným zaujetím a pohnutím může sledovat mohutná stáda na afrických planinách, jako třeba škvory na vlastním zahradním dvorečku.“ Přesně v tomto duchu se můžete nadchnout pro zdánlivě obyčejné živočichy naší české přírody.

Skokani s dvěma páry křídel

Na konci srpna a v září si na mezích a loukách můžete vychutnat muziku cvrčků polních. Z jedenácti druhů, které u nás žijí, si vyberme nejznámějšího – cvrčka polního (Gryllus campestris) z řádu rovnokřídlých. Je to hmyz s proměnou nedokonalou. Všežraví cvrčci polní žijí na mezích, travnatých stráních a suchých loukách. Sameček měří 18–27 mm, samička je zpravidla o nějaký milimetr větší.

Většina povrchu těla tohoto hmyzího druhu je černá se žlutou bází krytek a načervenalou zadní stranou stehen. Cvrčky zdobí dva páry křídel: první z nich jsou tzv. krytky (u samečků dlouhé 8–16 mm, u samiček 10–17 mm), druhý pár je ovšem pouhým pozůstatkem křídel. Cvrčci tedy nelétají, zato jsou skvělými skokany – třetí pár nohou je totiž speciálně uzpůsoben ke skákání.

Nelítostné souboje v trávě

Charakteristický cvrkavý zvuk vydávají pouze samečci, ačkoli entomologové připouštějí, že existují výjimky. Odborně se zvukovému projevu samečků říká stridulování. Jedno jejich křídlo je vybaveno zoubkovanou hranou (jakýmsi pilníčkem), kterou cvrček otírá o lištu druhého křídla. Tím rozechvívá tzv. harfu – rezonanční místo na křídle, které zvuk výrazně zesiluje. Samičky jsou naopak výborně přizpůsobeny k naslouchání. Na kolenou předních nohou mají speciální sluchový orgán a díky němu dokážou přesně určit, odkud stridulování přichází.

Cvrkání se zrychluje v závislosti na stoupající teplotě. Odborníci dokonce tvrdí, že někteří cvrčci jsou tak citliví na teplotu, že je možné odhadnout výšku teploty podle frekvence jejich stridulace. Obdobně je prý podle teploty možné odhadnout počet cvrččích zvuků za minutu.

Samečkové cvrčků polních ovšem nemuzicírují jen proto, aby své protějšky přilákaly k hrátkám do vyhrabaných komůrek. Zároveň si tak akusticky označují životní teritorium, o něž dokážou s jinými samci tvrdě a nemilosrdně bojovat. Pokud se do sebe cvrččí samurajové pustí kusadly, duel často končí smrtí jednoho z nich.

Samurajové bez známky strachu

Na sklonku léta můžete na strništích pozorovat také křečky polní (Cricetus cricetus), kteří jsou v jiných obdobích aktivní pouze za soumraku a v noci. Před příchodem chladných dní trojbarevní hlodavci horlivě shromažďují zimní zásoby, které do svých spižíren transportují v lícních torbách. Protože nemají času nazbyt, činí se i ve dne a jejich spižírna může ukrývat dva až čtyři kilogramy potravy.

Ještě v nedávné době byli křečci lidmi nemilosrdně pronásledováni jako škůdci. Od těch dob jich v naší krajině povážlivě ubylo a dnes jsou zákonem chráněni jako silně ohrožený druh. Preferují obilné lány a milují pole s vojtěškou. Jejich poměrně velké nory nepřehlédnete, ani nezaměníte: vedou kolmo do země, a jsou hluboké často až dva metry. Obsahují spižírny, jemně vystlanou ložnici a několik záchodů. Zoologové se domnívali, že křečkové jsou zapřisáhlými samotáři, ale moderní telemetrický výzkum prokázal, že se naopak běžně navštěvují.

TIP: Jeden partner na celý život: Tajemství věčné lásky hrabošů prériových

Tito zhruba půl kilogramu těžcí hlodavci jsou neohroženými bojovníky, a když nemají možnost úniku, postaví se klidně i traktoru! Vztyčí se na zadní, nafouknou lícní torby, aby nepříteli připadali větší, skáčou do výšky, prskají a vyhrožují. Svými zuby dokážou velmi bolestivě zranit. Jejich samurajská neohroženost je však při setkání například s velkými psy často stojí život. Na jaře samečkové nemilosrdně bojují o samičky a dokážou se při tom dokonce i vzájemně vykastrovat!

V řecké mytologii byly Amazonky dcerami boha války Area, jejichž hlavním cílem života byl boj. Obývaly území v Malé Asii, jiné zdroje hovoří i o Kavkazu či Krymském poloostrově. Jejich existenci na základě poznatků básníka Homéra řadí soudobí dějepisci někdy okolo roku tisíc před naším letopočtem.

Amazonská domácnost

Poetické vyobrazení společnosti Amazonek, jež vytvořili především mužští umělci, vykresluje ženské bojovnice jako násilné, kruté a bezcitné ženy, které ve své zaslepené a vlastně dost hloupé touze po sproštění se mužského útlaku neznají hranice. Rituálně proto zabíjí jakékoliv dítě mužského pohlaví, které se jim narodí a ponechávají si pouze dívky, které zocelují v nemilosrdném bojovém výcviku. 

Podobný přístup by však byl biologicky neudržitelný a šovinistické Amazonky by nejpozději ve třetí generaci vymřely. Starořecké Amazonky naopak prý žily po boku mužů, tradice jim však velela zůstat pannami po celou dobu vojenské služby. To mělo praktický důvod – těhotná žena nemůže bojovat. Teprve až byly tyto jejich povinnosti splněny, mohly se vdát a začít rodit děti. 

Tradiční rodinné soužití však v kmenech bojovnic vypadalo poněkud odlišně, role obou partnerů byly prohozeny. Muži zůstávali doma a pečovali o děti a o domácnost, předli vlnu a tkali plátno. Museli poslouchat příkazy svých manželek a měli přísný zákaz účastnit se politických či válečných aktivit.

Veškerá moc se koncentrovala v rukou žen. Amazonky vládly, bojovaly a obchodovaly. Kmenům bojovnic pak vždy vládla zvolená královna. Představa zavedení podobné hierarchie patriarchální Řeky nejspíše děsila. Například Aristoteles označil vládu žen za „rozklad demokracie“!

Amazonky mytologické

V řecké mytologii se kmen válečnic objevuje opakovaně, nejznámější jsou však příběhy tři. V první slavný hrdina Hérakles svede díky své odvaze královnu Amazonek Hyppolitu. V rámci svých deseti úkolů musí totiž mykénské princezně přinést její pás. Roztoužená Hyppolita však netroškaří a s pásem si svlékne i všechno ostatní. Amazonské bojovnice si však dlouhodobý pobyt královny v Héraklově komnatě vyloží jako pokus o její únos a na Hérakla a jeho družinu zaútočí. Pro bojovnice ani pro Hyppolitu tento střet nekončí dobře. 

V další legendě se jedna ze zajatých vůdkyň Amazonek, Antiopa, zamiluje do svého únosce Thésea láskou tak vřelou, že zradí své družky. Když ji jedou kmeny válečnic vysvobodit do jejího nového domova v Athénách, Antiopa bojuje proti nim a je v potyčce zabita.

Naposledy vyjíždí Amazonky do boje na pomoc obléhané Tróji. V jejich čele jede královna Penthesileia. Je však v boji zabita. Válečnice sice dostanou její tělo zpět, musí však přísahat, že proti Řekům již nikdy znova zbraně nepozvednou. 

Ženy válečnice napříč kulturami

Příběhy o ženských bojovnicích se vinou jako červená nit napříč kulturami i staletími. Většinou se navíc nejedná o zcela smyšlené zkazky, ale o legendy založené na hrdinských skutcích velkých bojovnic a jejich klanů. 

Z 15. století se od portugalského misionáře Duarta Lopeze dochovaly poznatky o králi na území dnešního státu Zimbabwe, který měl armádu dvanácti tisíc válečnic. V boji jim navíc pomáhalo dvě stě psů. Za své úspěchy v bitvách si vysloužily vlastní provincii. Měly také velký vliv na vnitropolitickou situaci. Jejich názor byl vážený a vysloužily si i právo volit krále.

TIP: Dívčí válka: Kdo byly české Amazonky a jaký byl jejich osud

Kroniky z prvního století našeho letepočtu popisují ženské říše také na hranicích mezi Čínou a Indií. Na území dnešního severního Tibetu se prý rozprostírala Země krásné královny, která zahrnovala osmdesát měst, která bránilo deset tisíc bojovnic. O volbě královny nicméně nerozhodovala ani tak její krása, jako spíš rodová příslušnost. Panovnice byly voleny z vládnoucí rodiny. Ihned po své korunovaci si vybíraly svou zástupkyni, která v případě smrti královny panovala do okamžiku, než byla zvolena vládkyně nová. Tímto způsobem si vládnoucí rod zajišťoval mocenskou kontinuitu.

Znáte někoho z Bielefeldu? Byli jste někdy v Bielefeldu? Znáte někoho, kdo někdy byl v Bielefeldu? Pokud je vaše odpověď 3× záporná, jde o nesporný důkaz, že Bielefeld, německé město s více než 300 tisíci obyvateli a osmisetletou historií, ve skutečnosti neexistuje. Alespoň tedy podle zastánců tzv. Bielefeldského spiknutí. 

Bielefeldské spiknutí je internetový mem, rozšířený především mezi německými uživateli internetu. Jde o parodii na množství konspiračních teorií. Celý vtip je založen na tom, že reálně existující německé město Bielefeld ve skutečnosti neexistuje a jeho existence je jen fámou. Vtip byl poprvé rozšířen v roce 1994 na internetovém fóru Achimem Heldem, toho času studentem informatiky na univerzitě v Kielu. S neexistujícím Bielefeldem je spojeno množství bizarních historek – vytvořila jej prý tajemná entita označovaná jako „Oni“ a je místem kam mizí světové celebrity Elvisem Presleym počínaje a Kurtem Cobainem konče.

TIP: Chcete bydlet ve Švýcarsku? Úřady vám přispějí půl druhým milionem

Vousatý vtípek se nyní rozhodla využít bielefeldská radnice. Pokud se někomu podaří prokázat, že Bielefeld skutečně neexistuje, vyplatí mu radnice rovný milion eur. Svůj nezvratný důkaz v psané, filmové či obrazové formě je třeba radním doručit do 4. září. 

A mimochodem, pokud snad náhodou znáte někoho z Bielefeldu, někdy jste v něm byli, či znáte někoho kdo jej navštívil, je jasné, že jste součástí spiknutí. Podobné hlasy tudíž nikdo nemůže brát vážně. Všichni přece ví, že Bielefeld neexistuje!

Nejstarší typ ochrany používaný už za první světové války představoval homogenní ocelový pancíř. Zpočátku dosahoval tloušťky jen pár milimetrů a kryl osádku primárně před pěchotními zbraněmi. Postupně se zesiloval a dokázal odolávat i protitankovým dělům či tankovým kanonům nepřítele. 

Pancíř proti granátu

Záhy konstruktéři zjistili, že účinnost pancéřování lze vedle prosté síly navýšit i vhodným tvarováním a sklonem desek. Příchod kumulativních zbraní ve 40. letech nicméně učinil homogenní pancéřování zastaralým. Kumulativní munice dokáže koncentrovat energii vzniklou explozí do určeného směru pomocí dutiny ve výbušnině, přičemž vzniklý paprsek penetruje i silný ocelový pancíř.

Mezi první sériově vyráběné kumulativní zbraně se zařadil německý panzerfaust či americká bazuka. Tankisté se proti nim bránili improvizovaným představným pancířem v podobě pytlů s pískem nebo pásových článků rozmístěných na povrchu vozidla. Američané se pokusili i o systematičtější řešení, když na shermanech testovali vrstvený pancíř složený z křemene mezi dvěma ocelovými deskami. 

Proklatě odolný sendvič

„Sendvič“ s oxidem křemičitým uvnitř se skutečně osvědčil. Křemen je totiž tvrdý a křehký, takže se na rozdíl od oceli při nárazu plasticky netvaruje. Po zásahu projde kumulativní paprsek vnějším pancířem a dostane se do křemenné vrstvy, kterou rázové vlny roztříští. Vzniklé kousky nalétávají do paprsku, čímž ho ztlumí nebo úplně vyruší. I přes slibné výsledky konstruktéři tento princip kupodivu v 50. letech ignorovali a křemenná vrstva se poprvé v masové produkci objevila až roku 1969 na sovětském T-64A.

Sestává z vnitřní a vnější ocelové vrstvy, mezi nimiž se nachází hliníková schránka vyplněná keramickými destičkami zalitými plastickou hmotou. Zatímco tvrdá keramika po zásahu oslabí kumulativní paprsek či rozbije podkaliberní průbojné střely, pružný plast se postará o rozptýlení rázových vln. Jako první se toto pancéřování objevilo u amerických tanků M1 Abrams a britských Challenger 1.

Ukázalo se jako natolik odolné, že obdobné vrstvené pancíře – vylepšené o modernější materiály – dnes využívají takřka všechny tanky. Chobham prošel v 80. letech omlazovací kúrou, kdy Britové pro Challanger 2 vyvinuli pancíř zvaný Dorchester, zesílený uhlíkovými a skelnými vlákny. To Američané u nové generace abramsu zvané M1A2 nahradili keramiku deskami z ochuzeného uranu, které obrněnci sice dávají bezkonkurenční odolnost (jsou 2,5–5× pevnější než ocel), avšak navýšili váhu stroje až na více než 64 t. Podle některých zdrojů tak u posledních sérií tohoto tanku konstruktéři raději použili lehčí desky z karbidu křemíku.

Účinný, ale těžký 

Konstruktéři německého Leopardu 2 se rozhodli místo chobhamu sáhnout po levnějším komorovém pancíři, který principiálně navazuje na představný pancíř druhoválečných obrněnců. Zřejmě sestával ze sendviče ocel–plast–ocel a posléze byl zodolněn na standard chobhamu, byť se Němci pravděpodobně vyhnuli keramice náročné na údržbu. U mnoha nejmodernějších tanků výrobci přesné složení pancíře tají, aby potenciálním nepřátelům neposkytovali návod na jeho penetraci a nepomáhali konkurenci.

Příkladem může být italský tank Ariete, o jehož ochraně se ví pouze to, že kombinuje ocel a kompozit. Také Izraelci pečlivě střeží tajemství pancíře tanků Merkava. Pokrokovou vrstvenou ochranou (zřejmě z oceli, kompozitů a laminátů) se může pochlubit francouzský Leclerc. Jeho modulárně řešené pancéřování totiž umožňuje snadno a rychle vyměnit poškozenou část za novou nebo celé pancéřování za modernější, a to v polních podmínkách. Přes své jednoznačné přednosti mají vrstvené pancíře i několik nectností, přičemž ta hlavní spočívá ve značné tloušťce.

Dokončení: Od oceli k antiraketám: Jak funguje ochrana tanků? (2)

Vnější kovová vrstva musí být sama o sobě dost silná k odražení některých typů průbojné munice, prostřední vrstva pak má brzdit postup ničivého potenciálu protitankové střely dovnitř tanku. A to minimálně do té míry, aby nepronikla vnitřní ocelovou vrstvou. Obecně lze říct, že armády od současné generace vrstveného pancéřování očekávají odolnost vůči starším typům pancéřovek a podkaliberní munici ráže 90–100 mm, což vyžaduje sílu „sendviče“ 200–300 mm. To znamená také velkou hmotnost, pro kterou lze vrstvený pancíř umístit jen v partiích tanku s nejvyšší prioritou ochrany.