Vědci rozlišují dva typy spánku: s rychlým pohybem očí neboli REM (rapid eye movement) a NREM (non-rapid eye movement). Po usnutí nejprve nastupuje režim NREM, kdy se zpomaluje srdeční rytmus, dech i pohyb očí, klesá tělesná teplota a upadáme do nejhlubšího spánku. Následuje fáze REM, kdy se mozková aktivita i srdeční činnost opět zvýší téměř na úroveň bdění. Během noci se pak oba režimy několikrát vystřídají. 

V REM fázi zvládá náš mozek mnohé, především „srovnat a utřídit“ vjemy z uplynulých hodin. Na rozdíl od fáze NREM však v dané době překvapivě nedokáže regulovat tělesnou teplotu.

TIP: Proč (špatně) spíme: Nespavost je v Česku druhý nejběžnější zdravotní problém

Podle Markuse Schmidta z University of Bern se u savců včetně člověka postupně vyvinul mechanismus, který při optimální teplotě okolí spánek REM prodlouží a v přílišném chladu či horku naopak zkrátí. Mimo ideální rozpětí teplot se tak tělo zkrátka přepne do režimu NREM či bdění. Univerzální teplotní optimum pro noční odpočinek podle vědců neexistuje a u každého se mírně liší: Nicméně podle Národní nadace pro spánek by se mělo pohybovat mezi 15,5 a 19,4 °C.

V Rusku jsou dodnes patrné důsledky velice brutálního vpádu Mongolů, kteří si zemi ve středověku podrobili. Stopy devastujícího násilí se nacházejí i ve městě Jaroslavli, které Mongolové v únoru roku 1238 utopili v krvi. Při dobytí tehdy bohatého a výstavního města děsivým způsobem pobili stovky místních obyvatel, kteří tam leží v hromadných hrobech. Mongolům tehdy velel princ Bátú, který se stal zakladatelem Zlaté hordy. 

Ruští vědci nedávno prozkoumali DNA obětí mongolského masakru v jednom z hromadných hrobů, kde se nacházelo celkem 15 mrtvých těl. Mimo jiné šlo o kosterní pozůstatky, u nichž měli antropologové podezření, že se jedná o členy jedné rodiny. Tito lidé si byli podobní některými znaky na lebce a jejich kostry nesly stopy po vrozeném rozštěpu páteře.

TIP: Extrémní násilí z neolitu: Vědci objevili masový hrob oběti dávného masakru

Analýzy DNA potvrdily, že skutečně jde o představitele tří generací jedné rodiny. Jednou z obětí masakru byla babička ve věku nejméně 55 let. Další byla její dcera, které bylo v době smrti asi 30 až 40 let a v hromadném hrobě ležel i její syn, tedy vnuk staré ženy, jemuž bylo méně než 20 let. 

Na oběžné dráze kolem Země je těsno. Stále častěji tam dochází k situacím, kdy se satelity mohou srazit s kosmickým odpadem nebo dokonce navzájem mezi sebou. Evropská kosmická agentura ESA nedávno potvrdila, že jeden z evropských satelitů musel udělat úhybný manévr, aby se vyhnul srážce s jedním z amerických soukromých satelitů.

Dotyčným evropským satelitem byl ADM-Aeolus (Atmospheric Dynamics Mission Aeolus), který pozoruje Zemi téměř přesně jeden rok. Více než tunový satelit se pohybuje na oběžné dráze ve výšce 320 kilometrů. Je pojmenovaný po řeckém božstvu větrů a jeho úkolem je sledovat větry po celé Zemi.

Hrozba srážky mezi EU a US satelitem

Satelitu Aeolus hrozila srážka s jedním ze satelitů Starlink, které nedávno vypustila americká společnost SpaceX, jako první skupinu z plánované gigantické konstelace satelitů Starlink pro satelitní přenos ultrarychlého a zároveň levného internetu. Podle SpaceX došlo k chybě v systému satelitů Starlink, kvůli které nebylo možné změnit kurz jednoho z jejich satelitů, kterých je nyní na oběžné dráze 57.

TIP: SpaceX úspěšně vypustili prvních 60 satelitů Starlink

Experti ESA spočítali rizika kolize mezi satelitem Aeolus a zmíněným satelitem konstelace Starlink. Jako nejvíce bezpečné řešení jim vyšla změna dráhy, při které se satelit Aeolus dostal o něco výše a shora minul satelit Starlink. Manévr se zážehem trysek satelitu Aeolus zabral asi polovinu oběžné dráhy satelitu a skončil úspěchem. Podle ESA je v současnosti stále velmi vzácné, že se navzájem vyhýbají dva aktivní satelity. Podobných případů ale bude zřejmě v budoucnu přibývat.

Indický divoký pes neboli dhoul (Cuon alpinus) je psovitá šelma, žijící v oblastech jihovýchodní Asie. Jde o jediného zástupce rodu Cuon a zároveň druh, jemuž v současné době podle IUCN hrozí vysoké riziko vyhynutí. Poslední odhady udávají, že se ve volné přírodě pohybuje pouhopouhých 950 až 2 200 dospělých jedinců!

Přizpůsobivé společenství

Dhoulové jsou vysoce společenská zvířata. Často se jim přezdívá vlci rudí, i když povahou a sociální strukturou mají určitě blíž k šakalům. Žijí ve smečkách, přesněji řečeno rodinách, které vede dominantní pár. Tyto skupiny jsou obvykle složeny z 5–10 jedinců, ale nezřídka se jejich počet vyšplhá i nad 25. Tehdy vytváří takzvaný klan, v němž vedle sebe žije několik navzájem propojených rodin. Společně se svými druhy dhoul odpočívá, loví i pečuje o mláďata. Po narození mladých dhoulů je zvykem, že ostatní členové vypomáhají matce s výchovou. Dospělí jedinci přinášejí štěňatům potravu, kterou jim vyvrhnou v již natráveném stavu.

Pro odpočinek a relativní bezpečí využívají dhoulové skalní rozsedliny, nory po jiných savcích nebo své vlastní, které si pak udržují po celé generace. Mezi zástupci čeledi psovitých šelem vynikají přizpůsobivostí různým klimatickým podmínkám. Bez větších problémů snesou chlad hor i život v tropických vedrech. Typicky je možné zastihnout je v kopcovité, zalesněné krajině. Výjimku tvoří Tibet, kde obývají náhorní plošiny a pohybují se v prostředí až do 3 000 metrů nad mořem.

Sehraní lovci tygrů

Dhoulové jsou neúnavní a odvážní lovci. Vybírají si kořist mnohonásobně větší, než jsou oni sami a mezi jejich nejčastější úlovky patří jeleni axisové, sambaři nebo divoká prasata. Troufnou si i na obrovitého gaura. Potencionální oběť dokážou cílevědomě pronásledovat mnoho kilometrů a vyčerpat ji dlouhým během natolik, že není schopna se úspěšně bránit. V průběhu štvanice se dorozumívají pomocí jakéhosi hvízdání, což ještě zdokonaluje vyspělou organizaci celého lovu. Skvěle sehraný tým nejprve odvrátí pozornost útoky na hlavu a čenich kořisti. Hlavní a finální útok je pak veden zezadu a ze stran. Okamžitě po padnutí je přemožený úlovek sežrán, vnitřnosti jsou mnohdy vytrhávány z těla oběti ještě zaživa. Za hodinu do sebe jediný dhoul dostane až čtyři kilogramy masa.

V odborné literatuře je také popsáno několik případů, kdy se skupina v zápalu boje odvážila napadnout a zabít tygra. Za takovouto troufalost však obvykle platí značnými ztrátami, neboť tygr je schopen dospělého psa usmrtit jediným úderem mohutné tlapy. Jde o velmi vzácné případy, které nicméně dokazují sílu nezdolné vůle a schopnost mistrně organizovat útok na daleko větší a silnější zvířata. V obdobích nouze však na doplnění nepohrdnou ani rostlinnou stravou nebo ovocem.

Samostatnost v útlém věku

Páření zpravidla probíhá mezi říjnem a lednem. Když je k němu samička připravena, dává to samci najevo tvrdošíjným pronásledováním, kňučením a dorážením. Po zabřeznutí si nastávající matka vyhledá nejvhodnější zákoutí ke zbudování pelechu, přičemž není výjimečné, když se o jedno místo dělí více samic.

Štěňata přicházejí na svět přibližně za 60 dní. Po narození jsou zcela slepá, teplo domova poprvé opouštějí již po jednom měsíci. Tehdy se vydávají na první průzkum nejbližšího okolí a za dalších šest týdnů jsou již plně soběstačná.

Dhoulové a lidé

Podle úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy (CITES) spadá dhoul do přílohy II., kde je veden jako kriticky ohrožený druh. To znamená, že případný obchod s těmito živočichy je na mezinárodní úrovni striktně omezen a podřízen dozoru. Bez ohledu na chráněný status ovšem počty divokých indických psů neustále klesají. Příčinou je samozřejmě stále se zmenšující přirozené prostředí a s tím související úbytek potravy.

TIP: Africký šakal čabrakový: Nebojácný lovec s promyšlenou taktikou

Stále zde navíc převažuje mylné vnímání divokých psů jako nebezpečné škodné. Dhoul je velice plachý a setkání s člověkem se vyhýbá, přesto jej sami Indové odedávna lovili a zabíjeli, aby ochránili svůj dobytek. Za dob britských kolonizátorů byl dhoulovi přičítán úbytek populace divokých lovných zvířat a rudé šelmy tak byly opět nemilosrdně vybíjeny. Teprve od roku 1972 jsou tito stále vzácnější predátoři v Indii podle tzv. „Wildlife Act“ chráněni. Výjimkou této vyhlášky je zabití šelmy v sebeobraně, nebo pokud se jedná o prokazatelného „lidožrouta“! Zasvěcené zřejmě nepřekvapí, že do dnešních dní nebyl zaznamenán jediný případ útoku dhoula na člověka.

Dne 7. června 1981 provedlo izraelské letectvo jednu ze svých nejznámějších operací, a to nálet na atomový reaktor u Bagdádu, čímž hodně zpomalilo snahy Saddáma Husajna o získání jaderné výzbroje. Ve stejné době ale podobný problém řešila i Indie, která měla informace o jaderném programu svého největšího soupeře, Pákistánu. Indické obavy ostatně sdíleli též Izraelci, takže nebylo překvapivé, že obě země zahájily tajné rozhovory o vojenské akci, která by vznikající hrozbu dokázala v předstihu eliminovat. 

Počátky Projektu Kahuta 

V roce 1974 provedla Indie první test nukleární zbraně, v té době však již na vývoji jaderného arzenálu pracoval rovněž Pákistán. Už v roce 1965 pronesl tehdejší pákistánský ministr zahraničí (a pozdější prezident) Zulfikar Ali Bhutto slavný výrok, že pokud Indové vyrobí „Bombu“, pak ji Pákistánci vyrobí také, a to „i kdyby měli jíst trávu a listí nebo hladovět“. Atomový program zpočátku řídil Munir Ahmad Chán, jenže kvůli mnoha potížím nesplnil určené termíny. Na pomoc mu proto přišel velmi schopný Abdul Chadír Chán, který později neblaze proslul jako šéf tajné sítě, jež prodávala nukleární technologie a materiály do řady států, své zemi však nepochybně prokázal obrovské služby.

Vývoj jaderné zbraně dostal krycí jméno Projekt 706, případně Projekt Kahuta, neboť jeho většina se odehrávala v utajeném zařízení ve stejnojmenné lokalitě v provincii Paňdžáb na severovýchodě země nedaleko indických hranic. V tomto centru, které dosud funguje, jsou umístěny odstředivky pro obohacování uranu a reaktor, jenž produkuje zbraňové plutonium. Projekt 706 byl oficiálně ukončen v roce 1983, když Pákistán provedl takzvaný studený test jaderné zbraně, ovšem jeho snažení samozřejmě neuniklo pozornosti zahraničních tajných služeb.

Jestliže ty západní Pákistánu v mnoha záležitostech pomohly, například tím, že se záměrně „dívaly jinam“, zpravodajské služby Sovětského svazu, Indie a Izraele se snažily zjistit, kde je pákistánský program lokalizován. Na konci 70. let získaly podrobné informace o zařízení v lokalitě Kahuta, ale Indové ani Izraelci nechtěli zůstat jen u špionážní činnosti, protože z jejich pohledu šlo o narůstající hrozbu zásadního významu. 

Indické a izraelské obavy 

Motivace Indie nepotřebuje vysvětlení, zatímco Izrael trpěl obavami, že Pákistán by mohl „Bombu“ poskytnout arabským státům, popřípadě teroristům. Tomu velmi nahrával rovněž fakt, že Pákistánci nakonec nemuseli hladovět, protože jejich jaderný program štědře dotovaly finance proudící ze Saúdské Arábie a Libye. V téže době usiloval o nukleární zbraň i Irák, ale jeho ambice dramaticky zbrzdilo zničení reaktoru Osirak, o nějž se postarala izraelská letadla F-16. Ačkoli Indie operaci oficiálně odsoudila, z vojenského hlediska na ni nálet udělal velký dojem a začala uvažovat, jestli by šlo obdobně udeřit také na zařízení u Kahuty.

Navíc v té době došlo k výraznému oteplení vztahů s Izraelem. Indie totiž v minulosti stála spíš na straně arabských zemí a židovský stát často kritizovala, ale situace se postupně měnila. Faktem je, že v indických ozbrojených silách se o úderu na Kahutu občas spekulovalo již před izraelskou akcí, a na pákistánské straně existovaly v tomto smyslu velké obavy, které odrážela také snaha pořídit si americké stíhačky F-16. 

V Indii se ovšem myšlenka preventivního úderu pohybovala jen v rovině úvah a štábních prací, což se ale změnilo díky izraelské akci, po které přišel politický pokyn z nejvyšších míst. Indira Gándhíová, jež se v roce 1980 vrátila do úřadu ministerské předsedkyně, pověřila štáb indického letectva, aby naplánoval nálet na středisko u Kahuty a aby v tomto směru navázal spolupráci s Izraelem. Židovský stát to uvítal, neboť se něčím podobným už nějakou dobu sám zabýval.

Možné koncepce operace 

Přípravy údajně došly až tak daleko, že izraelské letectvo mělo v Negevské poušti postavenou terčovou maketu pákistánského zařízení. Izraelci nejprve zvažovali provedení úderu přímo ze svého území, přičemž by sevřená formace jejich letadel mohla proniknout nad Pákistán tak, aby na obrazovkách radarů vypadala jako jedno velké civilní letadlo. Bylo by to ale jistě extrémně náročné, nehledě k tomu, že pákistánské letectvo bylo podstatně kvalitnější než síly arabských zemí.

Indická nabídka kooperace ovšem přinesla daleko širší škálu možností. Původní indický plán počítal s nasazením letky stíhacích bombardérů SEPECAT Jaguar, které měly zaútočit na Kahutu za pomoci neřízených tunových bomb a srovnat se zemí reaktor a odstředivky, jenže o tomto záměru se dozvěděly pákistánské tajné služby. Představitelé pákistánského letectva konstatovali, že má jen omezené možnosti zařízení bránit, a proto Islámábád vyvinul velké úsilí, aby získal z USA stíhačky F-16. Američané tehdy pokládali Pákistán (hlavně kvůli konfliktu v Afghánistánu) za klíčového spojence, a proto Pákistán od ledna 1983 provozoval letadla F-16, což Indům hodně zkomplikovalo plánování a dále podnítilo myšlenku kooperovat s Izraelci.

V únoru 1983 tudíž do Izraele dorazila indická delegace, která požadovala informace o F-16, za které nabízela sdílení údajů o stíhačkách MiG-23. Izraelci ale jevili zájem o daleko užší spolupráci a požádali Indy o využití jejich základen. Navrhovali nasazení svých letadel F-16, která by vzlétla z letiště v indickém státě Gudžarát, doplnila by palivo na další základně na severu Indie, prolétla by mezi svahy Himálaje nad Pákistán a pumami by napadla středisko u Kahuty. 

Varování tajných služeb 

Rozebírala se také možnost společné izraelsko-indické útočné operace, do které by se zapojily letouny Jaguar i F-16. Některé zdroje naznačují, že by Indii vyhovovala spíše samostatná akce židovského státu, za kterou by nemusela nést přímou odpovědnost, jenže čas utíkal a oba státy ztratily jeden z nejdůležitějších faktorů, a sice moment překvapení. Zpravodajské služby USA a Pákistánu se o indicko-izraelském plánování dozvěděly a začaly podnikat různé kroky. Výše zmíněný Munir Ahmad Chán se na zasedání Mezinárodní agentury pro atomovou energii setkal s šéfem indického nukleárního programu dr. Rajem Rammannou a varoval ho, že Pákistán by na zničení Kahuty reagoval náletem na indické jaderné výzkumné středisko Bhabha u Bombaje.

TIP: Světové konflikty: 5 nejneklidnějších hranic světa

Pákistánci údajně tajně pohrozili odvetou také Izraeli, kdežto Washington dal Indům i Izraelcům najevo, že o jejich záměrech ví a že by v takovém případě reagoval. Kromě utajených varování došlo k záměrným „únikům“ do médií a 22. září 1984 o tomto plánu rozsáhle informovala televize ABC. Premiérka Gándhíová se začala obávat, že by kvůli náletu mohla propuknout další velká válka s Pákistánem, a celého plánu se raději vzdala. V indickém letectvu ovšem tato myšlenka stále přežívala a o akci se údajně opět diskutovalo například v letech 1986 a 1998. Indie a Pákistán sice roku 1988 podepsaly smlouvu, podle které nezaútočí na svá jaderná zařízení, bylo by však jistě velmi naivní očekávat, že vzdušné síly obou zemí úplně přestaly řešit plány operací proti tak důležitým cílům.

V roce 1951 byl u města Wedderburn v australském státě Victoria objeven malý železný meteorit. Geologové si již tehdy všimli, že Wedderburnský meteorit má složení jako žádný jiný. Obsahuje totiž 24 procent niklu, což je více, než v kterémkoliv jiném zkoumaném meteoritu. Také je v něm na železný meteorit neobvykle mnoho uhlíku.

Planetární vědce od té doby zajímá, proč je Wedderburnský meteorit tak výjimečný. Geolog Chi Ma z Caltechu se svým kolegou ještě této záhadě zvýšili laťku, když nedávno zjistili, že tento meteorit obsahuje karbid železa Fe5C2 se specifickou strukturou. Badatelé tento minerál, který jsme zatím nikdy v přírodě neviděli, pojmenovali edscottit, podle experta na tento meteorit.

Unikátní minerál v meteoritu

Edscottit jsme sice zatím neviděli v přírodě, to ale neznamená, že bychom s ním neměli žádnou zkušenost. Odborníci se s ním poprvé setkali během procesu výroby oceli. Čínští vědci zase nedávno zkoušeli nanočástice z tohoto materiálu, jako prostředek pro zvýraznění nádorů při jejich snímkování na magnetické rezonanci.

TIP: Meteorit z Antarktidy ukrýval nečekaný poklad: Úlomek komety

Složení a struktura Wedderburnského meteoritu naznačuje, že pravděpodobně pochází ze železného jádra dávno mrtvé planety. Vznikl zřejmě na samotném počátku Sluneční soustavy, někdy před 4,5 miliardami let. Tehdy se intenzivně srážely protoplanety a planety, jako při hře na ohromném planetárním kulečníku. A při jedné takové srážce nejspíš vznikl i úlomek jádra, z něhož se nakonec stal Wedderburnský meteorit.

Jelikož má pomyslnou „nemrznoucí směs“ v těle pouze královna, život vosího hnízda obvykle končí s nástupem zimy – jeho obyvatelé jednoduše umrznou. Globální oteplování však mrazy oslabuje, takže na některých místech Alabamy hmyz neusmrtily a s příchodem jara se z obyčejných hnízd staly superkolonie: Velikostí se vyrovnají i menšímu automobilu, pojmou desetitisíce vos a narazit na ně lze kdekoliv, od garáží přes půdy až po podzemní nory. Specialisté na jejich likvidaci letos vyráželi už k patnácti rozsáhlým případům a podle předpovědí je čeká ještě spousta práce.

TIP: Změny klimatu přinesou podle vědců více životního prostoru severským savcům

Podle entomologa Charlese Raye se opakuje situace z roku 2006. I tehdy se objevovala obří vosí hnízda. Letošní rok může být v tomto směru rekordní – obří hnízda se objevila o měsíc dřív než v roce 2016 a hostí také výrazně větší počet jedinců. „Běžná větší hnízda hostí okolo čtyř až pěti tisíc jedinců. Ta obří jich pojmou až čtyřikrát více,“ varuje Charles Ray. V Jižní Karolíně odborníci narazili i na vosí hnízdo s 250 tisíci jedinci.

Napadení Polska

Vojáci wehrmachtu, gdaňští policisté (dva muži napravo) a celník (zcela nalevo) odstraňují v září 1939 polskou závoru na západních hranicích Svobodného města Gdaňsk. Přestože scéna působí na první pohled autenticky, nejde o začátek druhé světové války, ale o divadlo sehrané před objektivem gdaňského fotografa Hanse Sönnkeho přibližně v polovině září. Němečtí vojáci by v tomto prostoru v prvních dnech války na takové věci rozhodně neměli čas. Operovali tam totiž muži polského 2. mořského střeleckého pluku. Až do 7. září, kdy byli nuceni ustoupit, se tam úspěšně bránili útokům ozbrojených jednotek wehrmachtu a gdaňských Němců. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Finové v obrněném vlaku

Finská armáda disponovala po skončení zimní války v roce 1940 dvěma obrněnými vlaky, nazvanými jednoduše Obrněný vlak 1 a 2. Období klidu před začátkem pokračovací války v létě 1941 Finové využili k jejich přestavbě. Zatímco v právě skončeném konfliktu obrněné vlaky sloužily především jako palebná podpora pozemních jednotek, na začátku pokračovací války bránil Obrněný vlak 1 před nálety nádraží Simola. Tam si také jeho osádka připsala první sestřel v podobě sovětského bombardéru Tupolev SB.  

Zaujme různorodost použitých přileb, mezi nimiž nechybí ani předválečné československé přilby vz. 32. Finsko jich na jaře 1940 nakoupilo od soukromého prodejce 50 000 a hojně je využívalo až do roku 1945. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Čechoslováci v RAF

Četař Alois Dvořák stojí na křídle stíhačky Hawker Hurricane Mk.I po návratu z hlídky někdy na jaře 1941. Na letišti Duxford jej vítají jeho kolegové z 310. stíhací perutě RAF, zleva: Jerrard Jefferies, František Březovský, František Doležal, Vladimír Zaoral a Josef Hanuš. Přes uniformu mají všichni navlečené nafukovací záchranné vesty.

Dvořák se narodil 23. května 1916 v Plumlově, v roce 1935 nastoupil prezenční službu u vojenského leteckého učiliště v Prostějově. Tam zahájil pilotní výcvik, po jehož ukončení létal v Olomouci. Po březnové okupaci se rozhodl uprchnout a 9. července 1939 se dostal ilegálně do Polska. Poté zamířil do Francie. Od září se přeškoloval na francouzské stroje, během působení u Armée de l‘Air ale bojově nelétal. Po pádu země galského kohouta byl Dvořák spolu s dalšími Čechoslováky evakuován do Velké Británie, kde se stal příslušníkem Královského letectva.

Když 15. října 1940 dokončil přeškolení na Hawker Hurricane, byl zařazen k nově zformované 310. stíhací peruti, tvořené zejména čs. personálem. U ní pak sloužil s krátkou výjimkou až do své smrti 24. září 1941. Toho dne Dvořák odstartoval na Hurricanu Mk.II společně s dalšími třemi piloty na hlídku, panovalo však velmi špatné počasí, které je nutilo letět nízko nad zemí. Dvořák křídlem zavadil o svah kopce Leachie Hill, stroj havaroval a on v jeho troskách zahynul. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Sovětští odstřelovači

Sovětští snajpři během Velké vlastenecké války používali především opakovačky Mosin-Nagant 1891/1930 vybavené puškohledy, ale nutnost ručně natahovat závěr po každém výstřelu výrazně snižovala rychlost palby. Tento problém vyřešila samonabíjecí puška SVT-40 ráže 7,62 mm v odstřelovací variantě, která ve zkušených rukou umožňovala vypálit až 40 mířených ran za minutu a kterou jsou vyzbrojeni i vojáci na snímku.

SVT-40 používala řada slavných snajprů, například Ljudmila Pavličenková nebo Vasilij Zajcev. Hrdina od Stalingradu na výhodu samonabíjecího režimu vzpomínal: „Skryli jsme se v troskách domu. Němci se přesouvali v pochodovém tvaru. Nechali jsme je přiblížit tak na 300 metrů a pak jsme zahájili palbu. Němců byla asi stovka. Padl jeden, druhý a pak další a další. Vystřelit a znovu zamířit trvalo dvě vteřiny a puška SVT má zásobník na deset nábojů. Zabili jsme tam šestačtyřicet Němců.“ (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Speciální jednotky

Ve svetru a zeleném baretu je na snímku zachycen britský poručík John Warner, instruktor výcviku se střelnými zbraněmi, který předvádí nováčkům amerického 29. praporu Rangers manipulaci se samopalem Thompson M1928A1. Fotografie vznikla 9. února 1943 v základním výcvikovém středisku commandos v Achnacarry na Skotské vysočině.

Různorodá výstroj a velká míra volnosti, pokud jde o oblečené uniformy, ukazují, že zvláště u speciálních jednotek se na ústrojovou kázeň až tak nehledělo. Warner má na baretu odznak britského průzkumného sboru, který s commandos formálně neměl nic společného. Prázdné zásobníky v rukou dvou rangerů dokládají fakt, že jde o představení samopalů nebo výcvik s jejich manipulací, nikoliv o ostré střelby. (Koloroval Jan Horák / kniha Druhá světová v barvě)

Německé Panzery

Snímek pořízený někdy v prvních měsících roku 1944 v okupované severní Francii zachycuje pětici tanků PzKpfw IV Ausf. H od 2. tankové divize.Velení wehrmachtu tento ostřílený útvar do Francie přesunulo na odpočinek a doplnění poté, co v předchozích bojích na východě utrpěl těžké ztráty. Po spojeneckém vylodění 6. června 1944 se divize zapojila do obranných bojů v Normandii.

Předposlední, v pořadí deváté verze nejpoužívanějšího německého tanku druhé světové války vzniklo přibližně 2 400 kusů. Stroje vepředu mají na věži taktická čísla 824 a 825, která se podle šablony stříkala na pravou i levou stranu a zadní část přídavného pancéřování věže. Trojzubec, jímž se tanky a vozidla 2. tankové divize v posledních válečných letech značily, byl na přední straně korby, takže na žádném ze strojů není vidět. Muž se sluchátky je velitel, druhý člen osádky se opírá o dvířka v přídavném pancéřování. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Velikonoční vajíčka pro Hitlera

Nápisy, kterými obsluhy děl opatřovaly dělostřeleckou munici nebo zbrojíři letecké pumy, nebyly za druhé světové války ničím výjimečným, nejčastěji na ně psali různé vzkazy nepříteli. Technický seržant William Thomas a svobodník Joseph Jackson při tom projevili značnou dávku smyslu pro humor. Stojící voják v rukou drží dělostřelecký granát s nápisem „Veselé Velikonoce, Adolfe“ a na tabulce opřené o „velikonoční košíček“ zase stojí „Velikonoční vajíčka pro Hitlera“. 

Za druhé světové války sloužili Afroameričané v rasově segregovaných jednotkách (tuto praxi zrušil až prezident Truman v roce 1948), v případě Thomase a Jacksona u polního dělostřelectva. Stojící voják se sice směje, ale granát určený pro tuto zbraň nebyl žádné peříčko. Vážil 43 kilogramů (15 % jeho hmotnosti přitom tvořila trhavina TNT), měřil 80 centimetrů a po jeho explozi se do okolí rozlétlo až dva tisíce střepin. Houfnice jej dokázala vystřelit do vzdálenosti 14 600 metrů. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Peklo na kolech v Normandii

Americký střední tank M4 Sherman během výměny motoru, při které asistuje těžký vyprošťovací automobil M1. Obrněnec pojmenovaný Hurricane náležel k rotě H, 66. obrněného pluku, 2. obrněné divize „Hell on Wheels“ („Peklo na kolech“). Fotografie vznikla v srpnu 1944 poblíž francouzského městečka Le Teilleul. Tehdy měla osádka tanku za sebou již deset týdnů zuřivých bojů v Normandii. Divize pod velením generálmajora Edwarda Brookse se totiž na pláži Utah vylodila 9. června, tři dny po zahájení invaze. 

Na fotografii je dobře vidět motor, šlo ovšem o letecký Continental-R975 Whirlwind! Hvězdicový, vzduchem chlazený devítiválec měl výkon 400 koní při 2 400 otáčkách za minutu. Poháněl například některé vojenské cvičné stroje. Zatímco na poli letectví tento agregát čelil velké konkurenci a příliš se neprosadil, pozemní armáda na něj sázela mnohem více. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Eisenhower v koncentračním táboře

Pracovní tábor Ohrdruf sloužil jako pobočka koncentračního tábora Buchenwald a byl prvním zařízením tohoto typu, které osvobodili američtí vojáci, konkrétně muži 4. obrněné a 89. pěší divize. Stalo se tak 4. dubna 1945 a již o osm dnů později na místo přijela delegace vysokých amerických důstojníků, mezi kterými nechyběl ani velitel spojeneckých sil v Evropě armádní generál Dwight Eisenhower (v první řadě třetí zleva), velitel 12. skupiny armád generál Omar Bradley (po Eisenhowerově levici) nebo velitel 3. armády generálporučík George Patton (v první řadě osmý zleva).

Skupina stojí nad ohořelými těly vězňů, kteří zemřeli před nebo během evakuace tábora a jejichž pozůstatky se Němci pokusili zlikvidovat – v Ohrdrufu totiž nedisponovali kremačními pecemi. Civilista se šátkem měl být údajně přeživší vězeň a dělal průvodce. Patton však o několik dní později poslal Eisenhowerovi dopis, v němž napsal: „Mohlo by Tě zajímat, že v tom upovídaném domnělém vězni z tábora smrti pak jeden ruský zajatec poznal strážného a vymlátil mu mozek z hlavy kamenem.“  Šlo tedy zřejmě o kápa, kterému se z tábora nepodařilo včas uprchnout. (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Zničený tank před kolínskou katedrálou

Americká 3. obrněná divize vstoupila do rozbombardovaného Kolína nad Rýnem 6. března 1945. Pěchotu při postupu do centra směrem ke katedrále podporovaly dva tanky M4A4 Sherman, ulice však byly zavalené sutinami, kvůli nimž musely obrněnce zastavit. V tu chvíli dostal vedoucí sherman zásah, který zabil tři z pěti členů jeho osádky, včetně velitele poručíka Karla Kellnera. Pěšáci rychle zjistili, že smrtící granát vystřelil 75mm kanon německého tanku PzKpfw V Panther stojícího poblíž katedrály.

Nedaleko se však pohyboval těžký tank T26E3 (později přejmenovaný na M26 Pershing) pod velením seržanta Roberta Earlyho. Ten vydal rozkaz k postupu paralelní ulicí. Na jejím konci zastavil a uviděl, že hlaveň pantheru již směřuje přímo na něj, poručil proto rychle pokračovat v jízdě a zároveň vypálit. Panther inkasoval přímý zásah a začal hořet. Z pětičlenné osádky se dostali ven nejspíše čtyři muži, z nichž tři nakonec přežili. 

Souboj představuje jeden z nejlépe zdokumentovaných tankových střetů celé války. Zničený panther před kolínskou katedrálou se stal okamžitě symbolem bitvy o město a mnozí lidé se s ním přicházeli vyfotografovat. To se však příliš nelíbilo stále bojujícím vojákům, kteří na místo umístili papírovou ceduli s nápisem: „Turistům vstup zakázán! Za tímto bodem přitahujete střelbu na naše vojáky. Oni riskují život 24 hodin denně. Vy také?“  (Kolorovala Katarína Brummerová / kniha Druhá světová v barvě)

Hajlující K. H. Frank

Když ještě na počátku války, v úterý 21. listopadu 1939, pochodoval centrem Prahy pluk německé ochranné policie, zachytil jej objektiv fotoaparátu před hajlujícím SS-Gruppenführerem a generálporučíkem policie K. H. Frankem. 

Pochod Prahou se pochopitelně nekonal jen tak. Přehlídka uniformovaných policistů v samotném srdci metropole a před čelným protektorátním nacistou, který se osobně podílel na brutálních represích proti studentům po pohřbu medika Jana Opletala, měla jasně ukázat, kdo je v hlavním městě Protektorátu Böhmen und Mähren pánem. Až za dlouhých šest let bylo vše, naštěstí, jinak... (Reprodukce knihy Druhá světová v barvě)

Historie války na kolorovaných fotografiích

Kniha Druhá světová v barvě dokumentuje historii největšího světového konfliktu na 120 unikátních fotografiích. Každý snímek doprovází zasvěcený text od autorů z magazínu II. světová, který přibližuje zlomové okamžiky, od blitzkriegu nacistické armády po konečné vítězství Spojenců, slavné zbraně, letadla, tanky, rozhodující bitvy, osudy a tragédie vojáků i civilních obyvatel.

Často doslova držely v rukou otěže dějin. A jejich vliv na krále, prezidenty či diktátory byl takový, že si je předcházeli diplomaté i císařovny. Milenky nejmocnějších mužů historie získávaly svojí krásou a chytrostí nesmírnou moc.

Palcéřík místo Markéty

Když si bral v dubnu roku 1252 teprve devatenáctiletý budoucí král Přemysl Otakar II. dvaapadesátiletou Markétu Babenberskou, nepropadal nikdo ze svatebčanů iluzi, že jde o sňatek z lásky. Málokdo se také podivoval tomu, že si pohledný králevic vyhlédl mladičkou dívku z Markétiny družiny snad ještě během svatebního obřadu. Ať už to bylo jakkoli, do roku Přemyslovi porodila dítě. A pak další dvě. Tehdy jí bylo šestnáct let. Jmenovala se Anežka, říkalo se jí Palcéřík podle nezvyklého pážecího účesu, který nosila. 

Anežka pocházela z dolnorakouského rodu Kuenringů a podle kronikáře Přibíka Pulkavy se stala součástí podivné hry mezi Přemyslem a Markétou. Ta prý Přemysla obvinila z neschopnosti zplodit potomka. Přemysl ji ovšem vyzval, ať mu dá jednu ze svých dvorních dam. A jestliže ona dáma otěhotní, je s jeho mužností vše v pořádku. A tak se podle Pulkavy také stalo. Do roka se Anežce narodil syn Mikuláš, jemuž později otec přiřkl titul vévody opavského. 

Vychovatelka i milenka

Diana de Poitiers byla milenkou francouzského krále Jindřicha II. Byla o dvacet let starší než král a měla prý milostný poměr i s jeho otce, králem Františkem I. Narodila se roku 1499, v patnácti letech se stala dvorní dámou a poté byla provdána. Počátky jejího vztahu k Jindřichovi se datují už od chvíle, kdy bylo královskému synovi teprve sedm let. Malý Jindřich i se svým starším bratrem totiž musel odcestovat do Španělska jako rukojmí kvůli výměně za jejich otce, zajatého v bitvě. V doprovodu princů cestovala i Diana de Poitiers, která pak ve Španělsku věnovala chlapci mateřskou péči. Po návratu se stala oficiální vychovatelkou těžko zvladatelného chlapce. Získala nad ním dominantní vliv. Ve dvaatřiceti letech ovdověla, zatímco dospívající Jindřich k ní hořel stále větší láskou a vášní.

Když byl Jindřich v roce 1547 korunován králem, stala se Diana neoficiální první dámou. Král s ní probíral každé své rozhodnutí, a pokud chtěl u něj někdo dosáhnout svého, musel si získat především Dianu. Když Jindřich v roce 1559 zemřel na následky zranění z turnaje, stáhla se Diana na zámek Anet a tam žila v ústraní až do své smrti v roce 1566.  

Madame de Pompadour

Jeanne-Antoinette Poissonová, markýza de Pompadour, byla nejprve milenkou a posléze vlivnou celoživotní přítelkyní francouzského krále Ludvíka XV. Poznali se na lovu v době, kdy byla  Jeanne-Antoinette provdaná za šlechtice Charlese-Guillauma d'Etiolles. Roli královského dohazovače při tom sehrál i jeho komorník Binet, který byl příbuzným Jeane-Antoinetty. Jejich oficiální milenecký poměr se však datuje od svatby králova syna v roce 1745. Jeanne-Antoinette je uvedena ke dvoru, dostává ve Versailles jednu z komnat, dočkává se dokonce vlídného přijetí u královny. Její manželství je přes d'Etiollův odpor rozvedeno a král své nové milence daruje titul a zámek Pompadour.

Čím ho tak okouzlila? Bezpochyby svojí nevšední krásou, ale také inteligencí a duchaplností. Vedle krále postupně získala nesmírnou moc. Obraceli se na ni diplomaté i vyslanci evropských dvorů, aby využili její vliv na krále. Stala se šedou eminencí politiky a také významnou mecenáškou umění a literatury. 

Přestože k útokům německých ponorek na obchodní lodě docházelo už od počátku války, až mezi 16. a 20. říjnem 1940 podmořské čluny naplno předvedly svůj potenciál.

Nebezpečí z hlubin

Dva spojenecké konvoje, SC 7 a HX 79, těsně za sebou proplouvaly mezi Islandem a Irskem. Právě tam číhaly na svou kořist takzvané vlčí smečky. Šlo o skupiny německých ponorek, jež útočily koordinovaně a napáchaly tak mnohem větší škody než osamocení lovci. Do prvního konvoje se pustilo sedm U-Bootů, do druhého o tři dny později už o dva méně. Němci neztratili ani jednu ponorku, Spojenci na druhou stranu z prvního konvoje původně čítajícího 35 nákladních a pět eskortních lodí ztratili 20 plavidel a 141 námořníků, z druhého konvoje složeného z 49 transportů a 17 doprovodných plavidel přišli o 12 lodí.

Během pouhých 48 hodin Spojenci odepsali 34 lodí. Tento smutný rekord zůstal nepřekonaný až do konce války. Naprostý neúspěch jakékoliv obrany je přičítán nezkušenosti velitelů doprovodných plavidel s touto novou nepřátelskou taktikou. Němci mohli slavit vítězství. Nejúspěšnější ponorkou se stala U-99 pod velením Otto Kretschmera, největšího ponorkového esa druhé světové války, která při této příležitosti poslala ke dnu sedm plavidel. Sám Kretschmer postupně s ponorkami U-23 a U-99 potopil během války 47 lodí.

Císařovna na mušce

Největší loď potopená německou ponorkou nesla jméno Empress of Britain a svého času šlo o nejluxusnější plavidlo brázdící Atlantický oceán. Admiralita loď zkonfiskovala 25. listopadu 1939 a využívala k transportu vojáků. Dne 26. října 1940 se jí taková cesta stala osudnou, když ji zahlédla posádka německého dálkového bombardéru Focke-Wulf Fw 200C Condor. K útoku došlo asi 110 km severozápadně od pobřeží Irska, když se Empress of Britain vracela z Egypta a mířila do Glasgowa.

Britští námořníci zatím neměli mnoho příležitostí se s condory seznámit, navíc se v těchto končinách obávali spíše ponorkového útoku. V první moment si tak spletli Němce s vlastní leteckou hlídkou. Condor zaútočil v nízké výšce, shodil dvě pumy a přidal salvu z palubních zbraní. Loď začala hořet. Kapitán nařídil zvýšit rychlost a zahájit obrannou palbu, což znesnadnilo druhý nálet.

Torpédo z milosti

Němec minul cíl, jeho letoun inkasoval zásah a měl poškozený motor. Zbývala poslední bomba, kterou útočníci při třetím náletu zasáhli protileteckou obranu. Následný požár přivedl k výbuchu připravenou munici a exploze způsobila další škody. Zatímco condor letěl zpět do Francie, posádka lodi zahájila evakuaci pasažérů. Na místo dorazily torpédoborce – britský Echo a polský Burza, pasažéři a většina námořníků na ně přestoupila. Zbytek se pokoušel zvládnout situaci, zatímco Empress of Britain měla být odtažena do přístavu.

Pokračování: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za 2. světové války (2)

Němci na místo vyslali U-32, aby tučnou kořist dorazili. Kvůli přítomnosti eskortních lodí a hlídkových letadel se její kapitán Hans Jenisch rozhodl pro noční útok za použití pasivního sonaru. Večer 27. října se mu podařilo prokličkovat mezi torpédoborci a vypálit dvě torpéda směrem k Empress of Britain. První vybuchlo předčasně, ale druhé zasáhlo a způsobilo masivní explozi. Jenisch nechal vypálit ještě třetí torpédo, jež dokonalo dílo zkázy, a poté nařídil ústup. Krátce po druhé hodině ranní se nad velkou lodí zavřela hladina. Na spojenecké straně celá událost vyvolala značné znepokojení. Admiralita musela vzít v potaz hrozbu, kterou představovaly condory, a urychlila vývoj i instalaci účinnější protiletecké obrany na tisíce obchodních i válečných lodí.