I po evakuaci z Dunkerku zůstávala ve Francii celá řada britských jednotek. Ty se postupně stahovaly do okolí Saint-Nazaire a Nantes, odkud probíhal jejich transport na britské ostrovy. Jednou z největších lodí podílejících se na této operaci byla Lancastria, původně zaoceánské plavidlo ve 30. letech fungující mimo jiné na lince Liverpool–New York. Dne 14. června 1940 se kapitán Rudolph Sharp vydal s Lancastrií na dvoudenní cestu k ústí řeky Loiry.

Předchozí část: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za druhé světové války (1)

Hořící nafta

Podle různých odhadů se podařilo na loď o původní kapacitě 1 300 cestujících vtěsnat 4 000–9 000 ženistů, příslušníků personálu RAF a civilistů, hlavně zaměstnanců ambasád a pracovníků zbrojních podniků. Sharp věřil, že stísněné podmínky se dají po dobu dvou dnů cesty zvládnout, a rozhodl se využít každé místečko na lodi. Námořnictvo nemělo k dispozici dostatek eskortních lodí, a tak Sharp dostal doporučení vyplout a riskovat cestu do Anglie bez doprovodu.

Z obavy před německými ponorkami se ale rozhodl vyčkat. Dne 17. června 1940 přiletěl Junkers Ju 88 a provedl nálet, který způsobil jednu z největších námořních katastrof v britské historii. Lancastrii zasáhlo několik pum, přičemž jedna z nich explodovala ve strojovně. Během dvaceti minut se zaoceánská loď potopila. Luftwaffe to ale nestačilo a další piloti na trosečníky pálili z palubních zbraní, jež zapálily unikající naftu. Nikdy se nepodařilo přesně určit počet mrtvých, odhady se pohybují od necelých 3 000 až po 6 500. Během této námořní katastrofy utrpěli Britové plnou třetinu svých ztrát francouzského tažení.

Nové angažmá

Kapitán Rudoplh Sharp sice přišel o svou loď Lancastria v ústí Loiry, ale jeho statečné počínání při akci v kombinaci s velkými zkušenostmi z něj dělalo jednoho z mužů, kterými si impérium nemohlo dovolit plýtvat. Netrvalo dlouho a dostal velení dalšího transportního plavidla Laconia. Tato zaoceánská loď se ve 30. letech plavila mimo jiné po trase Southampton–New York a po přestavbě a vyzbrojení ji admiralita zařadila do kategorie obchodních křižníků.

Sloužila jako eskortní loď i transport kanadských vojáků, než ji Britové použili k převážení italských válečných zajatců. Večer 12. září 1942 ji 200 km severovýchodně od ostrova Ascension zpozorovala posádka německé ponorky U-156. Její velitel Werner Hartenstein mířil přesně a zasáhl hned prvním torpédem. Výbuch zabil stovky Italů a zničil více než 30 záchranných člunů. Loď se začala naklánět.

Potopit a zachránit

Zatímco se Sharp pokoušel zvládnout situaci, Laconii trefilo druhé torpédo. Kapitán se rozhodl nepokoušet osud a nařídil opuštění paluby. Při evakuaci nastal chaos. Někteří Italové se pokusili probít ke zbývajícím člunům, odkud je stráže zaháněly střelbou a bajonety. Přeživší zajatci později tvrdili, že velká část jejich krajanů se utopila, protože je nikdo nevypustil z cel a nepokusil se je zachránit.

Laconia se na hladině udržela do večera, kdy šla ke dnu. Pro přeživší tím ale utrpení neskončilo. Co následovalo, se zapsalo do dějin jako Incident Laconia. Werner Hartenstein totiž nařídil vynořit ponorku a zahájit záchranu trosečníků. U-156 vezla stovky mužů na palubě i na tažených záchranných člunech. Ponorka také nesla zřetelné označení červeného kříže a odvysílala v otevřené řeči zprávu o svém konání.

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau 

Když ji ale o tři dny později spatřila osádka bombardéru B-24, začalo drama. Američané zaútočili, ale zasáhli jen tažené čluny, přičemž zabili desítky trosečníků. Německá ponorka se musela ponořit a nechat ostatní zachráněné z Laconie jejich osudu. Podstatnou část z nich se naštěstí podařilo v následujících dnech zachránit, ale U-Booty dostaly rozkaz napříště postupovat bezohledně a posádkám potápěných lodí nevěnovat pozornost.

Dokončení ve čtvrtek 12. září

Ve španělském městečku Pulpí zpřístupnili jeden z geologických zázraků – ohromnou krystalovou jeskyni. Kaverna objevená v roce 1999 v andaluské provincii Almería dlouho těšila pouze odborníky, kteří se chodili kochat rekordním úkazem dlouhým 8 metrů, širokým 1,8 metru a vysokým 1,7 metru. Nyní se dovnitř podívá také veřejnost, což má zvýšit turistický ruch v oblasti.

TIP: Kam Slunce nedohlédne: Navštivte s námi slavná místa skrytá v podzemí

Zájem o prohlídku jeskyně je obrovský – již během prvního měsíce se do ní vypravilo 6 tisíc návštěvníků a vyprodáno je i na září. Jeskyně přitom má být přístupná pouze po omezenou dobu. Aktuální plán počítá s termínem do 19. ledna 2020.

Zapomeňte na zatuchlé chatky nebo promáčené stany. V glampingu jde hlavně o zážitky, které na vás nikde jinde nečekají. Za nejnovějším trendem přitom nemusíte za hranice: Zajímavou nabídku skýtá i Česko. 

Výraz „glamping“ vznikl spojením anglických slov „glamorous“ a „camping“, což naznačuje, že jde o koktejl namíchaný z cestování, krásy a luxusu. Jeho kořeny sahají do dob, kdy bohatí putovali světem, ale nechtěli se vzdát svého přepychového zázemí. Teprve v posledních letech se z glampingu stal globální trend: První vlaštovky se přitom objevily v exotických destinacích Tanzanie, Bali či Thajska, odkud se následně rozšířily prakticky po celé planetě. 

Safari po česku 

Zřejmě nejznámější exotické glampingové ubytování u nás nabízí zoo ve Dvoře Králové: Už několik let provozuje kemp, kde si budete připadat jako v Africe. „Počátky resortu spadají do roku 2001, kdy tehdejší ředitelka přišla s projektem na vybudování ubytovacích kapacit. Ve stejném roce zde vyrostl hotel, roku 2009 jsme pak otevřeli Safari Camp,“ popisuje manažerka resortu Markéta Kirschová. 

Safari Camp zahrnuje hned několik zajímavých možností ubytování. Pro rodiny se hodí bungalovy, pro partu přátel expediční stany: Skýtají veškerý komfort včetně koupelny či terasy, odkud lze pozorovat divoká zvířata ve dne v noci. Zážitek, na který jen tak nezapomenete, je ovšem nutné včas rezervovat – dlouho dopředu bývá plno. 

Zpátky na stromy 

Ve středočeských Chotýšanech zas během pár měsíců vyrostla tři luxusní obydlí přímo v korunách stromů, tzv. tree housy. „Nápad vzešel zhruba před sedmi lety od majitelky zdejšího areálu. Nejprve vznikl jeden ukázkový dům, ale protože nám připadal nevyužitý, začali jsme ho pronajímat komerčně,“ popisuje jednatel resortu Jan Kuklík. 

Dřevěný domek umístěný ve výšce devíti metrů se stal natolik oblíbeným a vyhledávaným, že museli majitelé po čase přidat další dva. „Samotná stavba zabere asi jen čtyři měsíce včetně vybavení. Důležité je ovšem všechno konzultovat s odborníkem na stromy. Ten vám řekne, která dřevina se pro výstavbu takového obydlí hodí a která ne,“ dodává Kuklík. Díky uchycení na třech kmenech se tree housy nekymácejí ani v silném větru, a návštěvníkům tak nehrozí „mořská nemoc“.

Na slámě pod hvězdami 

Další stylové přespání se ukrývá v srdci Krkonoš, přímo pod Sněžkou, a čeká tam na vás nejen čerstvý vzduch a nádherná příroda: V kouzelném prostředí Obřího dolu totiž stojí nenápadný „slamáček“, kde můžete strávit nezapomenutelnou noc pod hvězdami.

„S myšlenkou přišla moje kamarádka Vlaďka. Narazila na ni kdesi ve Švýcarsku, ovšem v poněkud jiné podobě – šlo o přespání na seníku na půdě,“ popisuje majitelka slamáku Klára Veverková. V jejím stavení v lůně hor nahradila tradiční seno sláma, a to hned z několika důvodů: Výborně tepelně izoluje, neabsorbuje vlhkost a je snadno dostupná. 

TIP: Chatky na vysoké noze: Slovinsko láká zájemce o glamour camping

„Domek vždy postavíme začátkem května a na zimu ho zas rozebereme. Ze slámy pak uděláme zvířatům podestýlku, která jim vydrží až do jara,“ vysvětluje Veverková. Aby byl zážitek dokonalý, vzniká slamák z přírodních materiálů pocházejících z blízkého okolí. Součástí pobytu jsou přitom i snídaně a večeře, jež si můžete užít v souladu s přírodou. 

Jak se zdá, moderní vědecké metody nejspíš postupně vysvětlí legendy, které si vyprávějí milovníci záhad po celém světě. Loni vyrazila do Skotska, k populárnímu jezeru Loch Ness, skupina novozélandských genetiků, kteří se rozhodli prozkoumat DNA ve vodách tohoto jezera a pro srovnání i ve vodě dalších tří blízkých jezer. Takzvaná environmentální DNA, tedy DNA, kterou ze svých těl trousí organismy do okolního prostředí, totiž může prozradit, jaké organismy na daném místě žijí. Obzvláště dobře to funguje ve vodě.

Vědci odebrali spoustu vzorků vody z různých míst na jezeře, izolovali v nich DNA, a pak identifikovali organismy, kterým objevená DNA patří. Pomocí DNA není sice možné vyřešit záhadu se stoprocentní jistotou, protože vždy může určitá DNA ve vzorcích scházet, hodně ale napoví.

Žádní plesiosauři

Analýzy DNA z jezera Loch Ness ukázaly, že v jeho vodě s velkou pravděpodobností nežije žádné stvoření, které by bylo byť jen vzdáleně příbuzné s plesiosaury, druhohorními vodními plazy, za jejichž zástupce bývá údajná lochneska často považována. Rovněž se nenašla žádná DNA sumců, jeseterů ani žraloků, o nichž se také v souvislosti se záhadou jezera Loch Ness uvažuje.

TIP: Další bublina splaskla: Kosti yettiho jsou podle analýzy DNA medvědí

Jednu zajímavou věc ale analýza DNA z vody jezera Loch Ness přece jenom odhalila. Vědci tam vystopovali množství DNA úhořů. A právě obří úhoř představuje jednu z hypotéz, které se točí kolem lochnesky. Musel by to být hodně gigantický úhoř, možná i největší, jakého kdy lidé spatřili. Ale i taková verze je nesrovnatelně reálnější, než desítky milionů let přežívající izolovaní plesiosauři. Je ale pochopitelně stejně tak možné, že ve skutečnosti neexistuje ani žádný gigantický úhoř a legenda je jen výplodem lidské fantazie.

Že badatelé udělali svou práci důkladně, dokládají celkové výsledky výzkumu. Dohromady objevili DNA 11 druhů ryb, 3 druhů obojživelníků, 22 druhů ptáků a 19 druhů savců. Ve všech případech jde o notoricky známé druhy, u nichž není nijak zvláštní, že se vyskytují v okolí jezera Loch Ness.

Peter Lalor si v hotelu objednal láhev piva za 5,50 libry (asi 170 Kč), částku mnohanásobně vyšší mu naúčtovali omylem. Hotel se omluvil, ale než stačil situaci dát do pořádku, Australanův účet opustila suma odpovídající 100 000 australským dolarům. Podle Lalora potrvá deset pracovních dnů, než se mu peníze na účet vrátí. Aby toho nebylo málo, banka si za transakci naúčtovala poplatek ve výši 1 000 liber (asi 28 000 Kč). 

„Australané běžně považují Anglii za zatraceně drahou, tohle je ale vrchol,“ postěžoval si Lalor. „Je to pro mne spousta peněz. Píšu o kriketu a nevydělávám velké peníze,“ dodal. Později připustil, že „pivo bylo dobré, ale jestli si myslíte, že žádné pivo nestojí za 100 000 dolarů, tak s vámi budu souhlasit.“

TIP: Štědré spropitné: Káva a zákusek stál nepozornou Rusku 160 tisíc

Celá situace probíhala velmi nevinně. Když mu číšnice přinesla účet pro zaplacení kreditní kartou, zjistil, že si nevzal brýle na čtení. Když se číšnice zeptal, kolik za pivo zaplatil, číšnice se podívala a zůstala zírat s otevřenou pusou. Pak se vzpamatovala a odběhla za manažerem, aby chybu napravil. Hotel se Lalorovi omluvil a slíbil, že vše dá do pořádku tak rychle, jak jen to půjde. Neobvyklý případ podle společnosti vydávající platební a kreditní karty svědčí o tom, jak je důležité pečlivě zkontrolovat v platbách a účtech všechny detaily.

Podle dostupných databází kroužilo koncem roku 2018 kolem naší planety téměř pět tisíc umělých družic. Zatímco v roce 2018 přibylo na oběžné dráze něco přes tři sta satelitů, v rekordním roce 2017 to bylo neuvěřitelných 453 satelitů. Dlužno podotknout, že velkou část tvořily tzv. cubesaty, tedy automaty o velikosti krabice od bot, určené pro nejrůznější účely. 

TIP: Co popisuje tzv. Kesslerův syndrom? Jak trosky ve vesmíru ohrožují ISS?

Ze zhruba pěti tisíc družic jich jen dva tisíce zůstává funkčních. Zbytek představují mrtvé a neovladatelné satelity, které utvářejí tzv. kosmické smetí. Některé z nich vydrží na oběžné dráze další desítky i stovky let, než je malý, ale trvalý odpor řídké atmosféry dostane do nižších vrstev, kde shoří. Představu o tom, jak je popsané čištění účinné, si můžeme udělat z počtu satelitů vypuštěných do vesmíru za celou éru kosmonautiky – okolo 8 500. 

Po vzniku Československé republiky se objevily spory o tom, zda měl na jejím vytvoření větší podíl domácí či zahraniční odboj. Také legionáři chtěli mít rozhodující slovo a opovrhovali vojáky, kteří až do podzimu 1918 sloužili v c. a k. armádě.

Kdo bude velet?

Zejména v prvních letech existence republiky vyvolávali spory také legionáři. Mnozí z nich měli pocit, že zásluhy na vybojování samostatnosti náleží především jim a podle toho by s nimi mělo být zacházeno s náležitým respektem. Zákon č. 462/1919 o propůjčování míst umožňoval přidělovat legionářům pracovní místa ve státní a veřejné službě. Služba v legiích se navíc každému počítala trojnásobně do služby i výslužby.

Někteří z legionářských velitelů získali generálské hodnosti ve věku okolo třicítky či ještě mladším (Radola Gajda v 26 letech) a sebevědomí jim rozhodně nechybělo. Činili si nároky na vedoucí pozice v prvorepublikových ozbrojených složkách a prohlašovali, že musí mít přednost před „Rakušáky“ přijatými do československé armády. 

Neústupný Rašín

Jenže bez bývalých c. a k. důstojníků se armáda prostě nemohla obejít z toho důvodu, že legionářů bylo příliš málo a většinou jim chybělo patřičné vojenské vzdělání a zkušenosti. Bezostyšné požadování materiálních výhod navíc našlo mnohé odpůrce a legionáře kritizoval za jejich chování i jeden z mužů 28. října a ministr financí Alois Rašín, který proti nim otevřeně vystoupil na sjezdu národně demokratické mládeže v Pardubicích 10. prosince 1922. Tehdy pronesl, že někteří jedinci nastavují ruku směrem k republice stylem „bojovali jsme za Tebe, zaplať!“.

TIP: Vojsko neexistujícího státu: Proč vstupovali Čechoslováci do legií?

Takový způsob uvažování byl pro Rašína nepřijatelný, protože „za práci pro vlast se přece neplatí!“ Brzy byly ministrova projevu plné noviny a tato aféra jen přilila příslovečného oleje do ohně. I když postupem doby byly největší problémy překonány, dělicí čára mezi legionáři a domácími důstojníky přetrvávala v armádě až do konce první republiky. 

Mrchožrouti fascinovali lidstvo odnepaměti. Již od starověku byli považováni za odporné, smrt přinášející symboly zmaru, ale na druhou stranu pociťovali lidé při jejich spatření obdiv a bázeň. Mezi nejnápadnější požírače zdechlin patří velcí ptáci, mezi kterými vyniká kondor andský. Jak je však dnes bohužel již zcela běžné, na mnoha místech svého výskytu je tento vznešený tvor činností člověka ohrožen.

Holá hlava a bílé nohy

Kondor andský (Vultur gryphus) je velký pták, dosahující v rozpětí křídel až 3,2 metru. Samci mohou být až 15 kilogramů těžcí. Tím pádem můžeme tyto mrchožrouty považovat za jedny z největších létajících ptáků současné přírody. Pouze tři další druhy opeřenců totiž mají rozpětí křídel ještě větší – zejména pak albatros stěhovavý s rekordním údajem 3,63 metru. Kondor andský však disponuje největší plochou křídel v rámci všech žijících ptáků.

Nápadným znakem kondorů je téměř holá hlava a krk. Kůže je zbarvená doruda, ale konkrétní odstín mohou ptáci v závislosti na svém momentálním rozpoložení mírně měnit. Holá kůže na hlavě a krku je vlastně hygienickou adaptací, neboť povrch těla se zde dostává do styku s masem a krví zdechlin. Absence peří na těchto částech těla proto napomáhá působení sterilizačního efektu ultrafialového záření a dehydratace ve vyšších nadmořských polohách. Výrazně je tím sníženo riziko možné infekce. Nohy kondorů jsou často bílé od výměšků z kloaky, kterými si ptáci končetiny záměrně třísní. Význam tohoto jevu, zvaného urohydróza, zatím není přesně vysvětlen. Obvykle mají ornitologové za to, že se ptáci takto ochlazují odpařující se vodou z povrchu těla.

Mistři plachtivého letu

Jak české jméno napovídá, je kondor andský doma v Jižní Americe. Preferuje otevřené, málo zalesněné travnaté a horské terény, a to až do nadmořské výšky kolem 5 000 metrů nad mořem. V tomto obvykle kamenitém prostředí mohou snáze zahlédnout svůj hlavní zdroj potravy, kterým jsou zdechliny, ležící hluboko pod nimi na zemi. Při letu drží kondoři křídla v horizontální rovině a jejich koncové letky se stáčí vzhůru. Nemají však dostatečně velkou hrudní kost, aby se k ní mohly upínat masivní létací svaly pro aktivní let.

Patří tedy k těm ptákům, kteří dávají přednost vznášení se na tepelných proudech a se vzlétnutím mají za nepříznivých podmínek problém. Z toho důvodu také kondoři většinou hnízdí na výše položených místech a útesech, odkud mohou okamžitě přejít do energeticky úsporné fáze letu, tedy plachtění. Letecké mistrovství kondorů obdivoval už Charles Darwin, který jednoho z nich pozoroval údajně více než půl hodiny, aniž by mrchožrout jedinkrát mávnul křídly.

Vytrvalá zdravotní policie

Hlavní složkou potravy kondorů andských jsou zdechliny, při jejichž hledání jsou ptáci schopni urazit za jeden den i více než 200 kilometrů. Ve vnitrozemských ekosystémech vyhledávají kondoři zejména mršiny větších obratlovců, například lam. V současnosti už se ale zaměřují spíše na zdechliny dobytka, koní, koz nebo ovcí, které dnes díky zemědělské činnosti člověka na jihoamerických pampách převažují. Nepohrdnou ale ani menšími pozůstatky psů, králíků, lišek nebo koček. Naproti tomu se kondoři žijící poblíž pobřeží živí především vyvrženými zdechlinami mořských savců, přednostně kytovců. Kromě toho také vybírají vajíčka z hnízd menších druhů ptáků a příležitostně aktivně loví menší savce a ptáky.

Kondoři nejsou vybaveni mohutnými zahnutými drápy, takže svou kořist zabíjí opakovanými údery zobáku. Potenciální oběť obvykle usilovně vyhledávají sami, často ale také ke kořisti následují krkavcovité ptáky nebo jiné mrchožrouty, které pak od zdechliny odeženou. Bez jídla mnohdy vydrží i několik dní, potom se ale často nacpou tolik, že se ani nemohou odlepit od země. Stejně jako ostatní mrchožrouti hrají kondoři andští významnou úlohu „zdravotní policie“. Díky likvidaci zdechlin, které jsou potenciálním rezervoárem nemocí, jsou tito ptáci nepochybně užiteční i lidem.

Nestor všech ptáků

O jihoamerických kondorech andských je již dlouhou dobu známo, že se dožívají pozoruhodně vysokého věku. To je dáno zejména jejich pomalým dospíváním a nízkým počtem přirozených nepřátel. Přesné údaje o nejvyšším dosaženém stáří v přírodě nejsou zatím k dispozici, ale vědci předpokládají, že ani věk kolem 50 let není u těchto tvorů ničím výjimečným.

Již v roce 1983 byl za nejstaršího ptáka světa označen Guinessovou knihou rekordů právě v zajetí chovaný kondor andský, a to s ověřeným věkem 72 let. Později posílil tento primát další jedinec stejného druhu, který se v zajetí dožil jen o rok méně. Konečně v lednu roku 2010 zveřejnila Zoologická zahrada v americkém Connecticutu zprávu, že samec jménem „Thaao“ právě uhynul v úctyhodném věku 79 let.

Symbol nezdolné síly

Ještě v 19. století kondoři zřejmě hnízdili po celé délce andského pohoří, ale od té doby byly jejich počty drasticky sníženy činností člověka. Od roku 1970 figuruje kondor andský na listině IUCN jako téměř ohrožený druh. Z dlouhodobého hlediska je jeho populace ohrožena kvůli pomalému rozmnožování a dlouhodobému ničení nebo přeměňování životního prostředí člověkem. Bohužel se vyskytují také případy jejich záměrného odstřelu, protože někteří jihoameričtí farmáři mohutné dravce podezírají z útoků na dobytek. Také příslušníci některých jihoamerických kmenů kondory zabíjejí. V tomto případě jsou důvodem vnitřnosti a peří, kterým indiáni přisuzují magické a léčivé účinky.

TIP: Neodhalený ptačí ráj: Zajímavé ptačí lokality v Chile

Populace kondorů zatím nejsou v přímém ohrožení vyhynutím, ale v příštích letech bude v každém případě třeba zvýšit ochranná opatření na většině území jejich výskytu. Snad se tak předejde budoucímu zmizení tohoto krásného a majestátního symbolu mnoha jihoamerických států. Dnes je kondor národním ptákem Bolívie, Chile, Kolumbie a Ekvádoru a jeho podobiznu naleznete nejen ve státních znacích, ale také na poštovních známkách, mincích a bankovkách. Na uměleckých památkách byl ostatně poprvé vyobrazen již kolem roku 2 500 př. n. l. Dávným civilizacím ztělesňoval sluneční božstvo, reprezentoval vládce nebes, symbol nezdolné síly a tělesného zdraví. Pevné místo v ceremoniálech domorodců má důstojný mrchožrout na mnoha místech dodnes.

Říká se, že kočky mají devět životů. Jak se ale zdá, možná jich bude ještě víc. Pracuje na tom čínská společnost Sinogene se sídlem v Pekingu, která nedávno úspěšně naklonovala první kotě. V Číně se teď velmi rozmáhá trh s domácími mazlíčky a podle všeho se otevírá prostor i pro klonování psů, koček a nejspíš i dalších domácích zvířat bohatých majitelů.

Když před časem náhle a předčasně zemřela kočka jménem Garlic, tak to pro ni nebyl definitivní konec. Asi sedm měsíců po její smrti, 21. července 2019, se totiž narodil její klon, který se teď má čile k světu. Její majitel je spokojen a tvrdí, že nové kotě je zhruba z 90 procent stejné, jak vzhledem, tak i povahou, jako původní kočka Garlic.

TIP: Čínský klon mimořádně úspěšného policejního psa nastupuje výcvik

Společnost Sinogene už má na svém kontě více než 40 klonovaných psích mazlíčků. Nejde ale o levnou záležitost – procedura přijde v přepočtu na 53 tisíc dolarů (téměř 1 milion 240 tisíc korun). Cena za klon domácí kočky je o něco nižší. Kopie kočky Garlic vyšla majitele na 35 tisíc dolarů, čili téměř 800 tisíc korun.

Historie o Trójské válce je dobře známá. Krásná Helena prchne od manžela s princem Paridem do nedobytného města Trója. Spartský král Meneláos je však žárlivý a je ochoten obětovat vše, aby dostal svou ženu zpět. Do dlouhé války netáhne jen on, ale i velký počet jeho královských spojenců.

Do boje musí mezi nimi i Odysseus – čerstvý otec synka Telémacha, který by nejraději zůstal doma a zajímal se o svou vlastní manželku Penelopu. Dokonce předstíral šílenství, aby se k armádě nemusel připojit!

Ačkoli nakonec odjede se značnou nechutí, v Trójské válce platí za jednoho z nejlepších. Co nevyhraje silou, dokáže svými léčkami. Ostatně to on vymyslí slavného trójského koně. Válka končí dobytím a vypleněním města a zdá se, že cestě zpátky už nic nebrání. Ve skutečnosti se však protáhne na dlouhých deset let plných nástrah a léček.

Konečně doma?

Odysseus konečně doplul domů, na ostrov Ithaka. Poznává každé zákoutí a nejraději by se co nejrychleji vypravil do paláce a obejmul svou ženu a jediného syna. Moudrá bohyně Athéna ho ale varuje. Zlí nápadníci lační po královské koruně a ruce jeho manželky! Takoví se nebudou štítit ani vraždy navrátivšího se manžela…

Jeho podoba se navíc za mnohá léta proměnila. Jen těžko by unaveném tulákovi viděli svého krále. Musí na to jinak. Pomůže starý přítel. Pasák Eumaios. Pomáhá kdekomu z potřebných. A nezklame ani teď, aniž tuší, že před ním stojí samotný král. Ruku k dílu přiloží i bohyně Athéna. Díky jejímu zdařilému plánu se po dlouhých dvaceti letech Odysseus tajně setkává se svým synem. Na radovánky ale není mnoho času. Je potřeba chytře vrátit vládu tomu, komu patří!

Do paláce se panovník vrací v převleku za starého žebráka. A nestačí se divit. Stovky mužů hodují, popíjí a chovají se jako doma. Žebrajícímu chudákovi sem tam hodí trochu peněz nebo kousek jídla. Kdyby jen tušili, kdo se pod převlekem skrývá! Nešťastná Penelopa se je marně snaží vyhnat. Nepomáhá nic. Její nápadníci jsou neodbytní. Ale i trpělivost krásné královny má své meze. Když vstoupí do sálu mezi ostatní, už má plán.

Provdá se jen za toho, kdo napne luk jejího manžela a prostřelí dvanáct za sebe postavených sekyr. Posilnění ctitelé neváhají. A když se do souboje přihlásí i žebrající stařec, jen se vesele baví. Zdá se, že smůla, která Odyssea provázela tolik let, konečně zůstala stát opodál. Svůj luk pozná snadno. Ví, že nikdo nemá k jeho napnutí dostatek síly. A nikdo nemíří tak dobře, jako chrabrý bojovník! Sekyry jsou prostřeleny a Odysseus je zpátky! Okamžité tresty neminou ani jednoho z podlézavých a koruny chtivých nepřátel. Luk míří přesně a šípy za sebou nechávají desítky mrtvých... 

Co ví jenom manžel?

Bitva je vyhraná, teď už jen zbývá přesvědčit milovanou Penelopu, kdo je jejím zachráncem. Nešťastná žena dlouho nevěří, že otrhaný tulák je skutečně jejím manželem. Jak zjistit, zda to není podvodník? Brzy ale dostane nápad. Rozkáže mu přenést manželskou ložnici do jiné místnosti.

TIP: Skutečná láska krásné Heleny: Byla Trója zničena kvůli milostnému omylu?

Když Odysseus uslyší tento rozkaz, musí se smát. Úkol je nesmyslný. Ložnici totiž stavěl on sám, a to kolem velkého olivovníku! Toto nemohl vědět niko jiný než sám Odysseus. Je to on! Tolik vytoužený muž se po dlouhých letech vrací domů. Objímání nebere konců. Rodina je konečně pohromadě. Když svého syna uvidí i starý a slabý Odysseův otec Laertés, pláče dojetím. Dvacet roků strastiplného putování, boží msty i lidského zklamání jsou pryč. Do Ithaky se opět vrátil král, manžel a otec.