Psal se rok 1862, když uprostřed pole nedaleko mexického města Tres Zapotes stanul ošlehaný cestovatel, který by se – nebýt plnovousu – mohl podobat filmovému Indiana Jonesovi. Vesničané mu řekli o podivném nálezu, o nějž doslova zakopl místní muž při obdělávání lánů kukuřice: Podařilo se mu odkrýt cosi, co připomínalo vršek kamenné hlavy. Vesničané část záhadného kusu očistili, takže když před ním konečně stanul vzdělaný muž z města, spatřil ho v plné kráse: Hleděl do tváře masivní, odhadem dvacetitunové sochy, jejíž odulé rty a placatý nos jako by odkazovaly spíš k Africe než ke Střední Americe. Jednalo se o epochální objev, ale José María Melgar y Serrano to zatím mohl jen tušit.

Melgar dodnes zůstává poměrně málo známou postavou dějin. Podle jeho dochovaných zápisků obcházel okolní oblasti a doufal, že najde zbytky dávných civilizací. Rozhodně šlo o inteligentního a studovaného muže, v dopisech často odkazoval k vůbec prvním archeologickým knihám o civilizacích Mayů a Aztéků. Zbytky těchto kultur nebylo pro průkopnické badatele složité zkoumat, protože ruiny mayského města Palenque nalezli Španělé už na konci 16. století a na pozůstatcích aztéckého Tenochtitlánu stojí velká část dnešního Ciudad de México. Zmíněné civilizace se všeobecně považovaly za nejstarší v celé Americe. 

Zapadlý nález

Melgar místní dějiny miloval, toužil však po vlastním objevu. Co přesně ovšem dělal v jihomexickém státě Veracruz, kde v té době druhým rokem probíhala vojenská invaze francouzských sil? Válka, v níž Evropané nakonec dobyli Ciudad de México a ustavili španělskou větev Habsburků jako mexické vládce, vyhnala téměř každého soudného a movitého člověka za hranice. Jak se mohl Melgar beztrestně toulat po okolní džungli a hledat ruiny? Francouzský vojenský lékař o něm napsal, že je to místní inženýr posedlý sbíráním předkolumbovských starožitností. Některé zdroje pak zmiňují, že působil také jako novinář s dobrodružnými spády a s láskou k archeologii. 

S jistotou víme, že objev, na který tak dlouho čekal, nechal kompletně vykopat. Poté dal ze dřeva vyrobit jeho zmenšenou kopii a odeslal ji francouzsko-mexické archeologické komisi se spekulací, že jde o portrét aztéckého vládce Moctezumy. V článku, který později napsal pro archeologický časopis, původní hypotézu zavrhl a přišel s novou, podle níž se jedná o podobiznu Afričana. Jak Melgar uvedl: „Bez přehánění je to nádherná skulptura. Nejvíce mě však udivuje etiopský typ tváře, jejž reprezentuje. Vždy jsem si myslel, že tu černoši někdy museli žít, v první epoše světa.“

Africká teorie, s níž dobrodruh v dopisech bombardoval přední francouzské badatele, se však zjevně zdála natolik absurdní, že nálezu nikdo nevěnoval příliš pozornosti. Roznětka vyhasla v půli cesty, bomba nevybuchla. Archeologický svět na objev téměř zapomněl a Melgar se dál plahočil džunglí při hledání „pokladů“. Nakonec z nich po válce ve Veracruzu dokázat vytvořit sbírku a otevřít muzeum. 

Svět si začíná všímat

Na světlo se pomalu dostávaly další a další artefakty a začalo být zjevné, že nejde o nějakou odnož mayské civilizace, nýbrž o zcela svébytnou kulturu. V 30. a 40. letech minulého století se na záhadu vrhnul americký archeolog Matthew Stirling, provedl první podrobné vědecké vykopávky a z jeho závěrů pak roku 1942 těžila přelomová konference ve městě Tuxtla Gutiérrez. Mexičtí odborníci z dat vyvozovali existenci Olméků před klasickými kulturami, jako byli Mayové a Aztéci. Američané tvrdili, že olmécká civilizace psala své dějiny souběžně s tou mayskou. Nakonec do diskuse vstoupily moderní archeologické techniky a záhy prokázaly, že Olmékové klasickému mayskému období dalece předcházeli. 

Hned zpočátku se však vrátily pochybnosti, kdo vlastně Olmékové byli. Rádoby africké rysy některé badatele opět nasměrovaly k domněnce, že pocházeli z černého kontinentu a mohli patřit ke starověkým mořeplavcům jako Egypťané, Núbijci, Féničané, nebo dokonce legendární Atlanťané. Avšak při porovnání se současnými domorodci se ukázalo, že byly sochy vytesány podle původních obyvatel a že tytéž obličeje můžeme v ulicích států Tabasco a Veracruz vidět i dnes. 

Olméckou civilizaci tak historikové považují za tzv. nedotčenou kulturu – vyvinula se tedy sama o sobě, bez přispění imigrace či kulturní výměny s jinou společností. Obecně se míní, že existuje pouze pět dalších takových civilizací: starověká Indie, Egypt, Čína, Sumer a chavínská kultura v Peru.

Vyrůstá velmoc

Olmékové žili v teplých a vlhkých nížinách podél Mexického zálivu na jihu dnešního Mexika. Poprvé se jejich unikátní kultura projevila okolo roku 1500 př. n. l., kdy vzniklo zhruba v oblasti současného San Lorenza první olmécké město. Fungovalo jako centrum obchodu, politické moci i náboženství, včetně obřadních rituálů. 

Lepší lokalitu si Olmékové vybrat nemohli. Dnešní San Lorenzo se nachází šedesát kilometrů od zálivu, ale tehdejší sídlo se rozkládalo na velkém ostrově uprostřed řeky Coatzacoalcos: Tato pevnina byla dostatečně vysoká, aby město chránila před nepřáteli, a zároveň jí v tom pomáhaly silné říční proudy. Vyvýšená pozice naopak dobře oddělovala domy od vodního živlu, který přinášel bohaté sedimenty utvářející nesmírně úrodnou půdu. Chráněná pevnost požehnaná bohy zemědělství se ukázala jako skvělé místo k rozvoji obchodu, kultury, ale také organizace práce. 

Vodu z řeky bylo nutné přivádět k hlouběji položeným polím, takže městský stát organizoval velkolepé stavební projekty na sítě kanálů, jež měly zajistit dostatek vláhy. Dařilo se tak kukuřici, fazolím, sladkým bramborám i rajčatům, a farmáři dokonce sklízeli dvakrát do roka. Další zdroje tvořily ořechy, mořské plody či želvy. Olméčtí horníci k tomu přidali vzácné kameny jako obsidián, jadeit a serpentinit, řemeslníci pak zpracovávali kaučuk a kůži, vyráběli keramiku či leštěná zrcátka. Zrodila se obchodní velmoc, jež si mohla dovolit podporovat kasty kněží i umělců. 

Centrum patří bohatým

Během největšího rozkvětu mezi léty 1200 a 900 př. n. l. žilo ve městě okolo třinácti tisíc obyvatel. Úpadek však nastal právě kolem roku 900 př. n. l. Ve stejném období naopak vzkvétala La Venta na území dnešního mexického státu Tabasco, jež převzala status prominentního centra po San Lorenzu. Teorie o zkáze posledního zmíněného sídla se ovšem různí. Jedním z důvodů se mohla stát klimatická změna, na niž obyvatelstvo nebylo připraveno. Další možnost představuje klesající populace, takže nezbýval dostatek pracovní síly pro těžbu stavebního materiálu.

La Venta s rozlohou dvou set hektarů se záhy proměnila v občanské i obřadní srdce olmécké říše a nejdůležitější metropoli předmayské Střední Ameriky, jež v mnohém udala tón do budoucnosti. Víme, že byla organizovaná podle sociálního postavení a vládnoucí elitě patřilo centrum města, zatímco chudé masy se musely spokojit s okrajovými částmi. 

Většina staveb v La Ventě vznikala z proutí a mazaniny, přičemž střechy se dělaly z hliněných cihel a chránily je došky. Pro bohatší sídla byly k dispozici i kameny, na základy či vnitřní opěry se používal čedič, andezit nebo vápenec. Jádro La Venty měří na délku jeden a půl kilometru, utváří jej přes třicet hliněných kopců a plošin a dominuje mu třicetimetrová jílová pyramida, jež vzdorovala silné erozi a zřejmě představovala největší samostatně stojící budovu celé Mezoameriky.

Kdo zahubil Olméky?

Coby obřadní centrum zahrnuje La Venta řadu hrobek, stejně jako monumentální sochy. Tyto skulptury, kamenné pomníky a oltáře vznikaly z místního pískovce a jílu a podle předpokladů je dřív pokrývaly dřevěné konstrukce, jež ovšem dávno zmizely. Kamene však nebylo nikdy dost a na některé obzvlášť rozměrné projekty – například čtyři největší nalezené hlavy – jej inženýři nechali dovézt až ze sto padesát kilometrů vzdáleného lomu v pohoří Tuxtlas. 

Město bylo zcela opuštěno kolem roku 400 př. n. l. a do stejného letopočtu se datuje i zánik olmécké civilizace. Co však zapříčinilo její pád? Odpovědi se opírají pouze o spekulace, neboť žádné důkazy nemáme. Roli mohl hrát výkyv klimatu, který poškodil olmécké zemědělství, pro kulturu zcela nezbytné. Oslabený stát pak možná padl za oběť méně vyvinutým sousedům, k čemuž se nabízí řada historických paralel: Například říši Aztéků ve skutečnosti nevyvrátili ani tak Španělé, jichž do Nového světa zpočátku dorazily pouhé stovky, jako spíš podřízené kmeny o síle desítek tisíc válečníků, které svým tyranským vládcům s chutí oplatily jejich konání. 

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Ani po záhadné katastrofě však olmécká civilizace zcela nezmizela. Po pěti stoletích povstala v oblasti nová říše, kterou archeologové nazývají epiolmécká. Ačkoliv se své předchůdkyni nemohla rovnat rozsahem ani architekturou, vytvořila důležitý můstek k pozdějším velkým kulturám Latinské Ameriky. 

Pokud mají humanoidní roboti fungovat podobně jako lidé, určitě potřebují funkční kůži. Tým německých odborníků a inženýrů stvořil důmyslnou elektronickou kůži pro roboty, která je tvořena navzájem propojenými šestiúhelníky. Tato elektronická kůže přitom dává robotům smysl hmatu.

Na humanoidního robota H-1, který svou velikosti zhruba odpovídá člověku, jeho tvůrci spotřebovali 1 260 šestiúhelníků této modulární umělé kůže. Je to prý první robot, jehož celé tělo je kompletně pokryto takovou umělou kůží s hmatovým smyslem. Pokrývá dokonce i chodila u jeho nohou. Takový robot dokáže bez problémů obejmout člověka, aniž by mu ublížil.

TIP: Magnetická a ohebná umělá kůže umožní vývoj nové nositelné elektroniky

Každá ze šestibokých „buněk“ umělé kůže pro roboty dokáže měřit přiblížení k nějakému objektu, tlak, teplotu a zrychlení při pohybu. Největším problémem pro vědce bylo, aby zajistili dostatečný výpočetní výkon pro zpracování dat od tak velkého počtu „buněk“ umělé kůže. Použili proto podobný trik, jaký používá i lidské tělo. Namísto, aby řídicí systém robota neustále sledoval veškerá data všech buněk robotické kůže, tak se soustředí na nové vjemy a změny, k nimž právě došlo.

Italsko-francouzský anarchista Luigi Lucheni hodlal v Ženevě zabít francouzského prince, aby se pomstil za krvavé potlačení dělnického povstání v Itálii. Mladíkovi vůbec nevadilo, že princ s ním neměl nic společného a králové ve Francii již dávno nepanovali. Prince ve švýcarském městě nezastihl, a protože neměl peníze na jízdenku do Itálie, rozhodl se zabít první celebritu, která se mu připlete do cesty. V sobotu 10. září 1898 Lucheni probodl nešťastnou a duševně labilní předposlední rakouskou císařovnu Alžbětu pilníkem. Blankytné Ženevské jezero se stalo svědkem jednoho z nejabsurdnějších atentátů všech dob.

Hraběnka z Hohenemsu 

V létě 1898 císařovna Alžběta přicestovala do Bad Ischlu, kde strávila dva týdny se svým manželem. Necítila se v jeho společnosti dobře, bylo jí špatně po těle i na duši. Proto s velkým ulehčením opustila Rakousko-Uhersko a zamířila k Ženevskému jezeru. O svých důvodech napsala: „Je to moje nejoblíbenější místo, protože se zde úplně ztrácím v kosmopolitním davu a to mi dodává iluzi skutečného bytí.“

Za bydliště si zvolila Montreux na severovýchodním břehu Ženevského jezera na úpatí Alp, kde příležitostně pobývala s manželem při krátkých prázdninových cestách. Později do tohoto pohádkově krásného místa rád jezdil i spisovatel Vladimir Nabokov nebo britský zpěvák Freddie Mercury.

Z Montreux se 9. září 1898 vypravila na návštěvu k baronce Julii Rotschildové z tehdejší nejbohatší bankéřské rodiny v Evropě na její zámek Pregny u Ženevy. Srdečně rozprávěly o díle německého romantika Heinricha Heineho, jehož císařovna bezmezně obdivovala. Návštěvu ale pokazil okamžik, kdy se podepisovala do knihy hostů a zahlédla v ní podpis svého syna. Upadla do deprese a odjela do luxusního ženevského hotelu Beau Rivage, kde si na jednu noc najala apartmá. 

Ubytovala se pod pseudonymem „hraběnka z Hohenemsu“, což ale personál nezmátlo, takže v senzacechtivých ženevských novinách vyšla hned druhý den zpráva, že v hotelu dlí rakouská císařovna. Celým městem se šířilo jako lavina, že sem tato známá osobnost zavítala na návštěvu. Díky tomu se dozvěděl i Luigi Lucheni, rozzlobený na všechny boháče a celebrity, koho mu osud přivedl do cesty. Rozhodl se, že pracující lid pomstí vraždou rakouské císařovny.

Původně si chtěl koupit revolver, ale na jeho pořízení neměl dost prostředků. Peníze mu nestačily ani na dýku, takže si nakonec opatřil trojhranný pilník, který byl právě tak dlouhý, aby se jím dala zasadit smrtelná rána do srdce. Luchenimu připomínal bajonet italských pušek s trojhrannou čepelí, který používal jako voják za války v Africe. Jeden známý řemeslník mu na pilník připevnil pevné držadlo. A touto originální zbraní se rozhodl spáchat čin, který ho měl vynést mezi apoštoly anarchismu.

Podzimní ráno

Ráno 10. září vyšla Alžběta oblečená jako vždy v černém se svou dvorní dámou, hraběnkou Irmou Sztárayovou z hotelu a zamířila k jezeru, kde chtěla nastoupit na parník, aby se pravidelnou linkou vrátila do Montreaux. Čekala na molu, když k ní mlčky přikročil Lucheni, krátce jí pohlédl do očí a vrazil jí trojhranný pilník do srdce.

Císařovna upadla, rychle ale znovu povstala a kvapně odkráčela na palubu parníku. Zhroutila se, až když parník odrazil od mola. Uložili ji na provizorní lehátko sestavené ze sedadel. Všichni přítomní se domnívali, že se jedná jen o náhlou nevolnost. Uvolnili jí tedy těsně přiléhající oděv, aby mohla lépe dýchat, a teprve poté objevili krev. Na záchranu už bylo pozdě.

Po svém zhroucení se na lodi ještě jednou postavila. Dvorní dáma tuto scénu později popsala: „Pak se, opírajíc o mne, pomalu zvedla a vstala. Oči se jí leskly, měla zrudlou tvář, nádherné copy uvolněné pádem jí visely jako ležérně spletený věnec kolem hlavy, byla nevýslovně krásná a majestátní.“

Její poslední slova byla: „Co se to se mnou stalo?“ Žádný zachránce ve stříbrné zbroji se na jezeru neobjevil. A nešťastná „jezerní královna“ našla konečně klid a mír. Lidové noviny 13. září 1898 psaly: „Na cestě vrhl se na Její Veličenstvo jakýsi člověk a prudce ji bodnul. Císařovna padla k zemi, zvedla se však opět a došla až na parník, když padla do mdlob (...). Její Veličenstvo císařovna vypustila po několika okamžicích potom, kdy donesena byla zpět k hotelu, duši. Bylo zjištěno, že byla dýkou bodnuta k srdci.“

TIP: Rodinné tragédie císařovny Sissi: Co musela ustát nejkrásnější žena Evropy?

Lucheni byl zadržen kolemjdoucími a předán policii. Okamžitě se ke svému činu pyšně přiznal. Když byl kolem 14.50 hodin ohlášen Alžbětin skon, triumfoval. Dosáhl svého cíle, zavraždil příslušníka nenáviděné elity a současně šokoval veřejnost. Dne 10. listopadu ho soud za vraždu císařovny odsoudil na doživotí. Lucheni ale požadoval, aby byl popraven. Předpokládal, že taková oběť by jeho čin ještě více proslavila. V ženevském kantonu byl ovšem trest smrti zrušen, proto atentátník navrhoval, aby ho vydali do Itálie, kde se ještě popravovalo. Soud mu však nevyhověl a Lucheni skončil ve švýcarském vězení. 

Zdrcení truchlící

Zpráva o zavraždění císařovny Alžběty šokovala celý svět. Ironií osudu se právě nejméně monarchistická členka ze všech evropských dynastií, jež se nikdy nepodílela na politických represích a žila v ústraní, stala obětí atentátu. Lidové noviny měly pravdu, když po jejím skonu napsaly: „Nikdo nechtěl v prvé chvíli věřiti zdrcující zprávě a nikdo nemohl pochopiti, proč zločinná vášeň cynicky sáhla na život ženy, která nikomu neublížila a která sama za svého života tolik již byla vytrpěla.“

Když císaři Františku Josefovi sdělovali zprávu o smrti jeho choti, reagoval slovy: „Nevíte, jak jsem tuto ženu miloval.“ Později byl vydán manifest, který začínal slovy: „Nejtěžší, nejstrašlivější zkouška navštívila mne i můj dům. Má choť, ozdoba mého trůnu, věrná družka, která mi byla útěchou a oporou v nejtěžších hodinách mého života – v níž ztrácím více, než jsem schopen vyslovit, již nežije. Krutý osud ji vyrval mně i mým národům.“

Alžbětiny ostatky byly v sobotu 17. září 1898 uloženy do Kapucínské hrobky, ačkoliv si v poslední vůli přála být pohřbena kdesi na širém moři. K překvapení své rodiny se v pozůstalosti nenašla většina z jejích osobních klenotů, neboť je po smrti milovaného syna rozdala. Nicméně po sobě zanechala úctyhodné osobní jmění v hodnotě deseti milionů zlatých, uložených převážně na bankovních kontech ve Švýcarsku. Pro představu uveďme, že průměrný úředník tehdy měsíčně vydělal 50 zlatých, zednický mistr 35 zlatých a dělník 18 zlatých.

Struktura objektů ve vesmíru zůstává až do velkých škál hierarchická. Planety obíhají kolem hvězd, hvězdy se seskupují v galaxiích, galaxie v kupách, kupy v nadkupách atd. Největší známou nadkupu galaxií představuje formace s označením ACT-CL J0102-4915, přezdívaná „El Gordo“, tedy španělsky „tlusťoch“. 

Podařilo se ji objevit společným pozorováním rentgenové družice Chandra a dalekohledů VLT na Evropské jižní observatoři v Chile. Objekt v souhvězdí Fénixe na jižní obloze, ve vzdálenosti sedmi miliard světelných let, shromažďuje celkovou odhadovanou hmotnost 3 × 1 015 sluncí. Ze vzhledu připomínajícího kometu vyplývá, že jde ve skutečnosti o dvě kolidující nadkupy galaxií. Porovnání optických a rentgenových sledování naznačuje, že se při srážce výrazně prostorově odděluje „normální“ baryonová hmota od skryté látky.  

Nejmenovaný sedmiletý Ind si odmalička rodičům stěžoval na bolestivě nateklou pravou spodní čelist. Matka s otcem jej proto vzali na prohlídku do lékařského centra v Čennai, kde odborníci v ústech dítěte objevili nádor. Tkáň posléze chirurgicky vyjmuli a nalezli v ní 526 zubů různé velikosti.

TIP: Žena z Bangladéše porodila chlapce, o měsíc později se jí narodila dvojčata

„Vak“ se nicméně v průběhu let od zbytku lebky oddělil a nebyl zhoubný. Chlapce proto netrápí žádné komplikace a po operaci se plně zotavil. Podobný případ přitom není ojedinělý: V roce 2014 vyjmuli lékaři nejmenovanému pacientovi z úst podobný váček, který obsahoval 232 zubů.

Stále častěji se ukazuje, že lidská psychika je těsně spojená s trávicí soustavou. Nedávno to opět potvrdili australští badatelé, kteří nalezli příčinnou souvislost mezi stravou a depresí. V rámci experimentu, který vědci uspořádali, vyšlo najevo, že zlepšení stravy i na pouhých pár týdnů může zlepšit celkovou psychickou náladu člověka a omezit úzkost.

Dřívější výzkumy ukázaly, že nekvalitní strava často přináší deprese a stavy úzkosti. Australský tým se rozhodl ověřit, jestli změna stravy může aktivně ovlivnit duševní stav. Do experimentu přizvali celkem 76 studentů se se středními až vážnými příznaky deprese. Polovině z nich pak v přísně kontrolovaném experimentu podávali stejnou stravu jako předtím, zatímco druhé polovině naordinovali zdravou stravu středomořského typu.

TIP: Alarmující objev: Mlsným mužům hrozí ve zvýšené míře deprese a úzkosti

Dobrovolníci dostávali buď běžnou, nebo zdravou stravu po dobu tří týdnů. Když je vědci otestovali po skončení experimentu, lidem, kteří jedli zdravě, se znatelně zlepšil psychický stav. Jejich deprese i úzkost podstatně zeslábly. Kontrola po třech měsících ukázala, že jen asi pětina lidí ze skupiny, která musela jíst zdravě, pokračuje ve zdravém stravování. Přesto jsou ale výsledky experimentu inspirující. Jak se zdá, duševní zdraví opravdu začíná v kuchyni.

Kýžená obnova Pražského hradu měla pro Masaryka takovou důležitost, že ji zanesl i do své závěti z 20. dubna 1925: „Smysl těchto požadavků je, Hrad učinit sídlem presidenta demokratického; celá úprava Hradu zvenčí a uvnitř musí být prostou, umělecky ušlechtilou, symbolisující ideu státní samostatnosti a demokracie. V témž duchu musí blízké okolí Hradu být regulováno. Národ pohlíží na Hrad jako na věc národní, a proto přeměně Hradu, koncipovaného a provedeného monarchisticky, v Hrad demokratický, musí být věnována pozornost nejen presidentů, nýbrž také vlády.“ Úkolem Plečnika nebylo vztyčovat nové katedrály ani paláce, ale dát starému symbolu tisícileté české státnosti nový kontext. 

Spříznění s antikou

Josip nebo též Jože Plečnik (1872–1957) se za studií u Otty Wagnera na Akademii výtvarných umění ve Vídni spřátelil s Janem Kotěrou, jenž se na přelomu 19. a 20. století stal vůdčí osobností české moderny v architektuře a výtvarném umění. V roce 1911 nastoupil Plečnik na Kotěrovo místo profesora Uměleckoprůmyslové školy v Praze, které zastával až do léta 1920. Tehdy byl jmenován profesorem architektury na univerzitě v rodné Lublani, která se po pádu monarchie stala hlavním městem Slovinska.  Na post architekta Pražského hradu doporučil Plečnika opět Kotěra, který se podílel na prvních úpravách prezidentského sídla. V dalších mu bránila nemoc, jíž v dubnu 1923 podlehl. Josip Plečnik byl jmenován 5. listopadu 1920. Bránil se prý „zuby nehty“. Už v létě toho roku však vypracoval návrh renovace zahrad, protože soutěž na tento úkol nedopadla dobře, a potvrdil své výjimečné kvality. Kvůli závazkům v Lublani ho v nepřítomnosti zastupoval jeho žák Otto Rothmayer. 

Plečnik byl ojedinělým úkazem evropské architektonické scény, protože se držel tradičních forem a odvážně je uplatňoval, zatímco moderní architektura vycházela z vývoje techniky a expanze železobetonu. V jeho spolupráci s Masarykem došlo (podobně jako v případě Karla IV. a Petra Parléře) ke vzácnému souznění, protože oba viděli novou architekturu oproštěnou spojení s Vídní a v návaznosti na antickou demokracii.

Protože však Plečnik byl hluboce věřícím člověkem, zdá se, že ideový směr udával Masaryk. Příznačně architekt později studentům v Lublani vyprávěl, že Masaryk je velký a přemýšlivý filozof, který sice nevěří v Ježíše jako Syna božího, ale tvrdí, že byl největším člověkem všech dob. Prezident také moudře předpokládal, že Slovinec nebude tak zatížen osobními vazbami a historickými a historizujícími slohy jako místní architekti.

Masaryk antiku miloval, navštívil řadu starověkých památek a z Itálie si přivezl mnoho knih o umění. Plečnik dokázal jeho filozofii vyjádřit uměleckými prostředky. S Alicí Masarykovou, jíž otec svěřil péči o Hrad, ho pojil velmi blízký vztah. Oba však věděli, že „velký úkol nesmí být narušen osobními touhami,“ jak poznamenal znalec Plečnikova díla Damjan Prelovšek.

 „Demokracie, toť diskuse“

… hlásal Masaryk a Plečnik přetvářel Hrad originálně, a přitom s pokorou k místu, v dialogu s okolím a otevřel ho více městu. Široká veřejnost však architektovo počínání sledovala s velkou nedůvěrou, která se po publikování regulačního plánu okolí Hradu v roce 1934 proměnila takřka v hon, a žádala „spásu Hradu před dotěrným cizincem, který nemilosrdně zohavuje české památky“.

TIP: Tajemná místa Pražského hradu: Co se dělo na Žiži a kde stál knížecí stolec?

Plečnik se již do Čech nevrátil. Na Hradě ještě rok pracoval zdáli, ale Edvardu Benešovi, který jej zval k dalšímu provedení prací, napsal: „Neočekávejte mne více k Vám.“ Dílo svého učitele dokončil Otto Rothmayer. Dodnes budí protichůdné reakce.

V poslední době jsme svědky pokroků společnosti Virgin Orbit ve vývoji jejich unikátního systému pro vynášení satelitů na oběžnou dráhu. Ten zahrnuje start rakety z letícího upraveného Boeingu 747 „Cosmic Girl“. Jejich ambice ale podle všeho nekončí na oběžné dráze kolem Země.

Virgin Orbit v těchto dnech odhalili své plány stát se první soukromou společností, která vyšle první soukromou misi k Marsu. Plány zahrnují spolupráci s polskou společností SatRevolution, a také s celou řadou polských odborníků. Pro Polsko by případné dosažení Marsu znamenalo ohromný úspěch ve vesmírných letech.

Soukromé společnosti míří k Marsu

Do dnešního dne se k Marsu dostaly sondy jenom čtyřech kosmických agentur: americké NASA, evropské ESA, indické ISRO a sovětské – dnes Roskosmos. Virgin Orbit teď bude usilovat o to, aby se stali historicky pátým návštěvníkem oběžné dráhy rudé planety. Jejich největším soupeřem bude zřejmě SpaceX s Elonem Muskem, který sní o Marsu od dětství a nejspíš se nebude chtít takového prvenství jen tak vzdát.

TIP: Nejen InSight: Na misi k Marsu uspěly i první meziplanetární cubesaty

Virgin Orbit přiznávají, že je inspirovala nedávné mise cubesatů MarCO americké NASA. Cubesaty pro jejich let k Marsu bude mít na starosti společnost SatRevolution, která již letos poslala na oběžnou dráhu Země první polský komerční nanosatelit. Virgit Orbit zároveň připravují první let z Boeingu 747 „Cosmic Girl“ na oběžnou dráhu. K Marsu by chtěli letět v roce 2022.

Z mladíků, kteří přestáli úvodní bitvy a nyní trávili většinu času obklopeni tunami vlhké hlíny, se brzo stali veteráni a na nováčky se dívali skrz prsty. Poručík Maurice Genevoix z francouzského 106. pluku začátkem roku 1915 v jakési vesnici poblíž fronty pozoroval zástupy zelenáčů: „Kabáty jim byly velké a visely jim na ramenou. Torny měli tak vysoko, že vzadu rozdíraly krk. Postižené místo si třeli rukou a svůj pohled upírali dopředu. Někteří byli bledí s prázdným výrazem, jiní zase rudí s velkými kapkami potu, i když panovala zima. Je po nich poptávka, jenže ani tahle várka nestačí. Brzo dojdou i tihle… Jdou příliš mladí, aby přežili.“

Předchozí část: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech (1)

Ztráta lidskosti 

Mnozí nováčci si přes zprávy z médií a zkušenosti mnohdy zmrzačených navrátilců uchovávali romantické představy o válce a málokterý zelenáč měl reálné ponětí o tom, co život v zákopech obnáší. Po příchodu na frontu většinu mladíků šokovaly především sluchové zážitky, což potvrdil britský vojín Clarie Jarman: „Přijeli jsme vlakem do Amiens a uslyšeli v dálce dunění dělostřelectva. Poprvé jsme šli do přední linie, kulky svištěly a nutily nás shýbat hlavy. Granáty nad námi skučely, ale rychle jsme se naučili, kdy má smysl se krýt a kdy ne.“

Pokud se nováčkům podařilo první boje přestát, upadali do podobné letargie jako starší kolegové. Šířil se cynismus a šibeniční humor, lidské potřeby se zužovaly na ty nejzákladnější: přežít, najíst se a vyspat. Zatímco první pohled na mrtvé spolubojovníky vyvolával hrůzu, po čase si muži na přítomnost smrti zvykli a brali ji jako součást každodenního života. Celkovou otupělost popsal francouzský kapitán Besagnon: „U Verdunu jsme prožili strašlivé chvíle a naše tváře ztratily veškerou lidskost. Šestnáct dnů jsme nezamhouřili oka a všechen čas trávili mezi umírajícími, v neustálé úzkosti a útrapách.“

Rozdílné konstrukce

Samotné zákopy se co do propracovanosti i pohodlí v různých sektorech fronty lišily. Na belgickém území se kvůli vysoké hladině spodní vody nedaly kopat v plném profilu, takže se často namísto nich stavěly valy z pytlů vyztužené dřevěnými podpěrami. V mnoha francouzských regionech se naopak vyskytovala vápencová půda, díky níž se snadno hloubily zákopy s předními náspy zpevněnými pytli poskytujícími dodatečnou ochranu před odstřelovači.

V některých sektorech bylo dost času a vhodné podmínky pro vznik odolnějších krytů vyztužených dřevěnými trámy a překrytých nepromokavou plachtou. A kupříkladu v hornatém terénu Vogéz mohli někteří francouzští vojáci přespávat dokonce v dřevěných boudách, které si na odvrácených svazích postavili. Pečlivě budované pozice ale měly na morálku části mužů spíš negativní dopad – naznačovaly totiž, že jednotka na místě stráví dlouhou dobu.

Díra pro zbabělce

Jiní vojáci přeměnili zodolňování a zútulňování zákopů v „únikovou“ činnost, která umožňovala na chvíli zapomenout na okolní hrůzy. Korespondent 227. pěšího pluku to v roce 1915 okomentoval takto: „Vytržen ze svého zaměstnání, domova a rodiny stává se francouzský občan na vše připraveným bojovníkem, stavitelem, inženýrem, zedníkem, střelcem, granátníkem, kulometčíkem i kuchařem.“

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války

Přístup k provedení zákopů se lišil též mezi jednotlivými armádami. Britský generální štáb na budování pohodlnějších úkrytů dlouho nahlížel s nedůvěrou. Velitelé se obávali, že propracovanější zázemí probudí v mužstvu defétismus a utlumí ofenzivního ducha. Němečtí generálové podobné obavy nesdíleli a nezřídka nechali stavět pečlivě vybetonované kryty až 18 m pod povrchem terénu. Nakonec se i pro vojáky Jeho Veličenstva hloubily podzemní prostory, kam se však nedostal zdaleka každý. Mnozí si tak během palebného přepadu museli vystačit s výklenkem v přední stěně zákopu zvaným díra pro zbabělce (funk hole).