Vpodvečer 15. května 1974 telefonoval hlavní konstruktér systémů řízení raket Nikolaj Piljugin do Podlipek náměstkovi hlavního konstruktéra raketokosmických systémů Borisi Čertokovi: „Mišin od vás odchází. Dostanete nového šéfa.“ „Koho?“ „Gluška! Ty mi nevěříš? Už jsem s ním konzultoval další osudy N-1. Řekl, že s ní nechce pokračovat.“

Na likvidaci lunární rakety N-1 se Gluško domluvil již dřív v Kremlu. „Musíme soustředit všechny síly, abychom rozpracovali novou rodinu silných nosičů místo N-1,“ vysvětloval Čertokovi ve své pracovně. „Vysadit jednoho kosmonauta na Měsíci, možná deset let po Američanech, by byla hloupost. Musíme tam postavit stálou základnu.“

Mnoha někdejších spolupracovníků Sergeje Koroljova se toto jmenování dotklo. Dobře si pamatovali na konec spolupráce obou konstrukčních kanceláří na lunární raketě, za který mohla Gluškova neschopnost vyvíjet velké motory, jež by nepoužívaly jedovaté palivo.

Nakažen vesmírem

Valentin Petrovič Gluško se narodil 20. srpna 1908 v Oděse. „Oděská léta byla nejšťastnějším obdobím mého života,“ vzpomínal později. „Tam jsem se ‚nakazil‘ myšlenkou vesmírných cest, zejména pod vlivem verneovek. Určitý podíl na tom měla místní hvězdárna. Pracoval jsem jako amatérský astronom. Od patnácti let jsem v bulletinech a časopisech astronomické společnosti publikoval své články. Napsal jsem také knihu, která měla vyjít někdy v roce 1924, ale nakonec z toho sešlo.“

Na podzim 1925 poslali Valentina Petroviče studovat na matematicko-fyzikální fakultu do Leningradu. V diplomové práci se věnoval helioraketoplánu – kosmickému dopravnímu prostředku poháněnému elektrickými raketovými motory, které by využívaly energii slunečních paprsků. Odborníkům se myšlenky mladého inženýra zamlouvaly. Kosmické lety však byly ještě daleko a reaktivními motory se zabývala pouze leningradská Laboratoř pro výzkum dynamiky plynů – GDL. V květnu 1929 tam Gluško nastoupil.

V lednu 1934 se pracovníci GDL přestěhovali do Moskvy. Spojením leningradské laboratoře a moskevské Skupiny pro výzkum reaktivního pohybu (GIRD) vznikl Reaktivní vědecko-výzkumný ústav (RNII). V této instituci se také poprvé sjednotilo úsilí Sergeje Koroljova a Valentina Gluška směřující k opanování vesmíru.

Jste špion a sabotér!

Ve druhé polovině 30. let rozpoutal sovětský vůdce Josif Stalin novou vlnu teroru. Chtěl tak upevnit svou pozici a zlikvidovat možné konkurenty a kritiky. Jeho pozornosti přitom neušla ani armáda a její organizace. Zatýkalo se i v RNII. Nejprve zmizeli vedoucí pracovníci, poté přicházela policejní komanda NKVD rovněž pro zaměstnance na nižších úrovních. Na dveře u Glušků zabušili policisté v noci z 22. na 23. března 1938. Třebaže už začínalo jaro, jeden z tajných Gluškovi poradil: „Oblečte se tepleji!“ Naznačoval tak, že ho čeká dlouhé vězení.

Tajná policie měla několik důvodů k zatčení: Gluško si dopisoval s Hermannem Oberthem – byl tedy německým špionem. A také se mu nevydařila řada zkoušek motorů – což představovalo vědomou sabotáž! Výslechy v podzemí Lubjanky byly tvrdé. Po dvou dnech Gluško podepsal protokol, v němž se doznal, že byl „členem antisovětské organizace“ a že se „účastnil špionážní činnosti ve prospěch Německa“. Při mučení prozradil i svého „spolupachatele“ – Koroljova.

Konstruktér za mřížemi

Soud Gluškovi vyměřil osm let v „nápravně-pracovním táboře“. Na Sibiř ho však neposlali. Ve věznici sdílel celu s několika vynikajícími osobnostmi, mimo jiné s odborníkem na termomechaniku Borisem Stěčkinem, který věděl o existenci „šarašek“ – výzkumných ústavů a konstrukčních kanceláří tajné policie. A poradil mu: „Nabídněte, že byste tam mohl pracovat jako specialista.“

A tak začal vězeň Gluško pracovat v továrně na výrobu leteckých motorů v moskevském Tušinu. V roce 1941 ho přeložili do Kazaně, do nově vznikajícího leteckého podniku. Založil tam Zkušební a konstrukční kancelář číslo 16 (OKB-16 NKVD). Všichni vězni měli dost jídla, ale dřeli do úmoru a měli zakázány návštěvy i vycházky. Gluško postavil raketový motor RD-1 s tahem 2 940 N. Od léta 1943 jej pak zkoušeli na lehkém bombardéru Pe-2, který se vyráběl ve vedlejší továrně. Testy vedl Gluškův zástupce, rovněž vězněný Koroljov.

Výzkumy v Kazani měly pro Gluška rozhodující význam. Stal se tam hlavním konstruktérem, získal svou výrobní základnu, vlastní zkušební stavy. A také se tam zrodil kolektiv budoucí velké konstrukční kanceláře raketových motorů. V Kazani se skutečně projevil i Gluškův organizační talent, vytříbil se styl jeho práce. Byl neustále soustředěný, velmi přesný, až puntičkářský. Naslouchal názorům druhých, ale rozhodoval sám. Zpříma jednal jak s nadřízenými, tak s podřízenými.

Z vězně národním hrdinou

Dne 27. srpna 1944 byli konstruktéři podmíněně propuštěni. Brzy nato oblékl Gluško vojenskou uniformu a v letech 1945–1946 navštívil se skupinou odborníků Německo, Československo a Rakousko, aby se seznámili s ukořistěnou německou raketovou technikou. Po návratu do Moskvy se Gluško pustil do vývoje nových kapalinových raketových motorů. Byl hlavním konstruktérem OKB-456 v Chimkách, severně od Moskvy.

Za svou práci obdržel mnohá vyznamenání. V létě 1953, po skončení série letů geofyzikálních a biologických raket, ho zvolili členem-korespondentem sovětské akademie věd a o pět let později se stal akademikem. Za motory pro bojovou raketu středního doletu R-5M Pobeda (SS-3 Shyster), která úspěšně odstartovala 2. února 1956, dostal zlatou hvězdu hrdiny socialistické práce. V květnu 1956 ho úřady rehabilitovaly, téhož roku vstoupil do komunistické strany a už začátkem roku 1959 byl delegátem XXI. mimořádného sjezdu KSSS.

Mohutné pohonné jednotky vyvíjel Gluško nejen pro Koroljova, ale i pro další konstruktéry. V dubnu 1953 Kreml schválil, aby se tři týmy pustily do vývoje mezikontinentálních raket, jež by mohly dopravit atomové hlavice na americkou půdu. Zvítězil Koroljov s nosičem R-7, který měl v prvním stupni Gluškovy motory RD-107 na klasické pohonné hmoty – kyslík a kerosin. V říjnu 1957 vynesla raketa R-7 první umělou družici Země, v dubnu 1961 s ní startoval Jurij Gagarin. Za prvního kosmonauta si šel Gluško pro další zlatou hvězdu.

Konstruktér však nedokázal vyřešit potíže se stabilizací hoření u velkých raketových motorů. Proto chtěl u mohutného nosiče N-1, který měl na Měsíc dopravit sovětské kosmonauty, využít motory na netradiční palivo. Koroljov ovšem odmítl použití jedovatých látek, jež by mohly v případě havárie posádku usmrtit. Uražený Gluško nakonec zvažovaný motor nabídl konkurentovi Sergeje Pavloviče – Vladimiru Čelomejovi.

Kolonizace Měsíce

Dne 22. května 1974 přijel šestašedesátiletý Valentin Gluško do Podlipek. Stal se ředitelem a generálním konstruktérem dvou velkých konstrukčních kanceláří: Ke své firmě na stavbu raketových motorů KBEM (Konstrukční kancelář energetického strojírenství) přidal ještě CKBEM (Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství). Jejich sloučením vzniklo ohromné Vědecko-výrobní sdružení (NPO), které dostalo na návrh nového šéfa název Energija. Gluško chtěl sovětské raketové technice vtisknout novou tvář – svou tvář! A za nejbližší úkol považoval kolonizaci Měsíce.

Podle jeho názoru byly nosiče R-7 a UR-500 zastaralé. Bylo nutné je vyměnit za druhou generaci – modernější, efektivnější a silnější. A postavit supertěžkou raketu Vulkan. Jelikož ovšem Gluško neuměl konstruovat velké kapalinové motory, jako obvykle se uchýlil k paralelnímu přiřazení osmi čtyřkomorových motorů okolo druhého centrálního stupně se čtyřmi pohonnými jednotkami – tedy ke stejné koncepci, podle jaké vznikla R-7. Tento kolos o startovní hmotnosti 6 000 t měl dopravovat na nízkou dráhu okolo Země 230–250 t užitečného nákladu, k Měsíci pak 60 t a na jeho povrch 22 t.

„Vytvoříme celou rodinu raketových létajících aparátů RLA,“ oznámil na zasedání Vojensko-průmyslové komise 13. srpna 1974. Tato stavebnice měla mít tři základní typy: Dvoustupňová RLA-120 měla vynášet 30 t nákladu na nízkou dráhu a od roku 1979 by dopravovala do kosmu jak výzvědné družice, tak moduly zvažované orbitální stanice. Silnější RLA-135 se měla od roku 1982 využívat pro stavbu lunární základny. Šest či osm přídavných palivomotorových bloků okolo prvního stupně RLA-120 by pak vytvořilo nejmohutnější nosič RLA-150 čili Vulkan, jenž by dokázal do vesmíru vynést 250 t. A vzniknout měla i mohutná kosmická loď určená k mnohonásobnému použití.

TIP: Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov

Tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov a ministři však s Gluškovými návrhy nesouhlasili – považovali je za velikášství. Předpokládaná cena ve výši 12,5 miliardy rublů podle nich nepředstavovala realistický odhad, a navíc se zapomínalo na vývoj raketoplánu vhodného pro vědecké i vojenské úkoly, zatímco Američané jej preferovali!

Pokračování příště

Nový obojživelný létající dron inspirovaly létající ryby. Pohybuje se ve vodě, zároveň ale dokáže vyskočit z vody ven a uletět ve vzduchu až 26 metrů. Podobné přechody z vodního prostředí do vzduchu obvykle vyžadují velké množství energie, což bývá pro malé roboty a drony problém.

Britští vědci a inženýři teď právě pro takové stroje vyvinuli pozoruhodný raketový pohon, k jehož provozu postačuje 0,2 gramu práškovitého karbidu vápníku a pak voda z prostředí, v němž se dron pohybuje. Jedinou pohyblivou částí této raketové létající ryby je malá pumpa, která zajistí nasátí vody z jezera či moře, kde se dron právě pohybuje.

TIP: Obojživelný okřídlený dron EagleRay je doma ve vzduchu i ve vodě

Když se v motoru dronu smíchá karbid vápníku s vodou, vznikne hořlavý acetylén. Jeho vzplanutí vytlačí vodu z trysky a „létající ryba“ může vyskočit z vody a letět vzduchem. Takový dron by se mohl uplatnit například při sběru vzorků v nebezpečném nebo komplikovaném prostředí, například při katastrofách, ať už přírodních nebo civilizačních.

Bezprostředně po československém „vítězném únoru“ se Západem šířil velký strach ze sovětizace dalších zemí od Finska až po Francii spojený s očekáváním armageddonu třetí světové války. Definitivně proto skončila doba usmiřování Stalina, v Pentagonu začala tajná jednání, jež o rok později vyústila ve vznik NATO, a americký Kongres 2. dubna 1948 konečně schválil uvolnění prostředků pro realizaci Marshallova plánu (oficiálně Plán na obnovu Evropy – European Recovery Program).

Hodlala vláda Spojených států skutečně poskytnout hospodářskou pomoc také Sovětskému svazu a zemím střední a východní Evropy, nebo šlo v atmosféře začínající studené války spíš o nástroj psychologického boje s cílem zatlačit Sověty zpět na východ?   

Zbídačený kontinent

První kapitoly studené války se začaly psát, když zkušený americký diplomat v Moskvě George F. Kennan zaslal v únoru 1946 do Washingtonu takzvaný dlouhý telegram, v němž varoval před sovětským nepřátelstvím vůči Západu a hned měsíc poté v americkém Fultonu bývalý britský premiér Winston Churchill upozornil na spouštějící se železnou oponu napříč starým kontinentem. Americký prezident Harry S. Truman v březnu 1947 v Kongresu promluvil o nutnosti „čelit komunistické agresi kdekoliv na světě v zájmu bezpečnosti USA“.

Dne 5. června 1947 Trumanovu doktrínu o zadržování komunismu doplnil ministr zahraničí George C. Marshall projevem k absolventům Harvardu, v němž za přítomnosti prezidenta nastínil nutnost pomoci evropským státům vyčerpaným válkou i „sibiřskou zimou“ 1946–1947 a vrávorajícím před pádem do nevídané krize.  

Ačkoliv se Evropě během dvou poválečných let dostalo 10 miliard dolarů od Mezinárodního měnového fondu či úvěry od Světové banky, nestačilo to a stav zbídačeného kontinentu vyjadřovala Churchillova lamentace: „Co je teď Evropa? Hromada trosek, hřbitov, semeniště moru a nenávisti.“

Například ve Varšavě byla pro 90 tisíc dětí k dispozici jedna nemocnice s 50 lůžky, příděly potravin v Británii klesly pod válečnou úroveň a počet nezaměstnaných tam dosáhl 6 milionů oproti 3 milionům za hospodářské krize. Nejhorší situace panovala v Rakousku, v Berlíně, kde čtvrtina dětí do jednoho roku umírala, a v západních zónách Německa. Tam přísun kalorií klesl na hranici smrti hladem a americký vojenský guvernér generál Lucius Clay varoval, že Němci se buď můžou „stát komunistou s 1 500 kaloriemi“, jak tomu bylo ve východní zóně, či „věřit v demokracii s 1 000 kaloriemi“, které dostávali v západních pásmech.

Takový rozvrat byl vodou na mlýn komunistických agitátorů, což si ministr Marshall definitivně ujasnil během rozhovoru se Stalinem 15. dubna 1947. Na všechny Američanovy podněty, jak Evropanům pomoci, reagoval diktátor okázalým nezájmem a jako obvykle si kreslil na papír červenou tužkou vlčí hlavy.

První kroky

Zmiňovaná Marshallova řeč na Harvardu, na níž se nemalou měrou podíleli zaměstnanci ministerstva zahraničí George F. Kennan a Dean G. Acheson, propojila otázku svobody a bezpečnosti s otázkou prosperity. Marshall v duchu amerických univerzalistických tradic i liberálního přístupu k trhu apeloval na Američany, aby se snažili pochopit rozsah evropské zkázy. Měli učinit cokoliv k záchraně světového míru a Evropy, které jinak hrozila podobná radikalizace jako po skončení první světové války.

Současně poukázal na malou schopnost evropských zemí platit za dovoz potřebného zboží „zejména z Ameriky“ a iniciativu k zahájení konkrétních jednání nechával na Evropanech. Musel totiž počítat s tradičním a stále vlivným izolacionistickým proudem v americké společnosti.

Svůj plán, jenž zatím neobsahoval žádná konkrétní čísla ani harmonogram pomoci, Marshall nabídl v zásadě všem státům postiženým válkou, ale za varování vyslané Sovětskému svazu a komunistickým stranám bylo možné považovat slova, že „vlády, politické strany či skupiny, které se snaží na věčnost zachovat lidskou bídu, aby z toho politicky či jinak těžily, narazí na odpor Spojených států“. 

Britský ministr zahraničí Ernest Bevin se tohoto „spásného lana hozeného tonoucímu“ prozíravě chytil a spolu s Francouzi zorganizoval přípravnou konferenci, která začala v Paříži 23. června 1947. K realizaci Marshallova plánu měla být založena nadnárodní organizace, což bylo zprvu přijímáno s rozpaky ze strachu z omezení národních suverenit. Labourista Bevin nakonec vsadil na fakt, že plán jeho vládě umožní splnit sliby o plné zaměstnanosti, a Francouzi v něm zase zahlédli řešení akutní potřeby dostat z USA a Porúří koksovatelné uhlí.

Být součástí nějaké nadnárodní organizace ovšem kategoricky odmítla sovětská delegace, která jednání po týdnu opustila. Sověti se totiž domnívali, že v Paříži se domluví obdoba válečného zákona o půjčce a pronájmu, čili že tam Evropané sestaví seznam svých potřeb a Američané jim bezpodmínečně vyhoví. Hlavní konference proběhla opět v Paříži už 12.–15. července 1947. Pozvánku od Británie a Francie dostalo 23 zemí včetně SSSR, kdyby svou účast přehodnotil. Pomoc ale neodstartovala, americké veřejné mínění jí zatím nebylo nakloněno a prezident Truman předložil návrh zákona Kongresu až v prosinci 1947, po přesvědčovací kampani. 

Instrukce „velkého bratra“

Sovětský svaz se konference neúčastnil a na jeho nátlak tak učinily také státy střední a východní Evropy včetně Československa. Původní sovětské instrukce, poslané těmto zemím 5. července, ukládaly účast v Paříži neodmítnout, ale konferenci rozbít a „opustit ji s co největším počtem delegací jiných zemí“. Instrukce z noci z 6. na 7. července ovšem nařizovaly na anglo-francouzské pozvání nereagovat. Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav M. Molotov poté veřejně tvrdě kritizoval zapojování Německa do projektu obnovy, neboť se tak stíral rozdíl mezi vítězi a poraženými, a Sovětům bezpochyby vadil požadavek na vzájemné transparentní poskytování ekonomických dat.

V Moskvě vyvolal Marshallův plán v kombinaci s předtím vyhlášenou Trumanovou doktrínou strach z americké ofenzivy na hospodářském poli, kde světové ekonomice číslo jedna nemohli konkurovat. Sověti se báli, že přijdou o výhody vítěze nad nacismem. Ostatně Stalin to vyjádřil slovy, že carské Rusko dokázalo „vyhrávat války, ne však se těšit z plodů svých vítězství“, což chtěl pro „skvělé ruské válečníky“ tentokrát změnit. 

Změna taktiky

Československý případ odmítnutí účasti na plánu, o kterém s velkým zájmem referovala světová média, si zaslouží krátké zastavení. Gottwaldova vláda váhala, až se nakonec 4. července rozhodla pozvání na konferenci do Paříže přijmout. Mezitím se ale, jak už víme, změnila sovětská taktika, která účast svým spojencům nedoporučovala.

Čs. vládní delegace, složená z premiéra Klementa Gottwalda, ministra zahraničí Jana Masaryka a ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny si v Moskvě 9. července od Stalina vyslechla, že případná účast by představovala „průlom fronty slovanských států a čin namířený proti SSSR.“ Druhý den ráno delegáti seznámili se Stalinovým názorem vládu, která ještě týž den účast odmítla, přičemž sovětské argumenty v podstatě zopakovala ve svém oficiálním zdůvodnění.

Podle osvědčené metody cukru a biče nabídl Kreml Praze velkou obchodní smlouvu na pětileté období, k níž se zakrátko připojily i Polsko a Bulharsko. Vzhledem k tomu, že šlo o první takovou smlouvu z iniciativy Moskvy, na Západě se domnívali, že jde o počátek ekonomické integrace Východu. 

Podle některých výkladů Marshallův plán urychlil vznik sovětského bloku. V září 1947 bylo založeno Informační byro komunistických a dělnických stran, na jehož první schůzi si českoslovenští komunisté vyslechli kritiku za spoléhání se na zdlouhavou a nejistou parlamentní cestu k uchopení moci. Ovšem podle historika Víta Smetany se Marshallův plán nestal hlavní příčinou rozdělení kontinentu vedví, neboť Sověti začali novou Kominternu a s ní související systém satelitů plánovat již v roce 1946.

TIP: Přídělový systém a kolonizace pohraničí: Jak vypadal „normální život“ po válce

Jisté je, že mistr politické taktiky Stalin v souvislosti s Marshallovým plánem postupoval překvapivě neobratně. Mohl si spočítat, že za sovětské účasti americký Kongres buď plán odmítne, čímž se celý projekt zhroutí, anebo mohl získat prostředky na tolik potřebnou rekonstrukci rozbombardované země. Ale racionalita byla v Kremlu potlačena strachem, aby do rudého impéria nevnikl trojský kůň v podobě dolaru. 

Spor Cilly Cardenové a jejích sousedů se táhne už několik let. Ona je zarytou vegankou, sousedé si naopak rádi užívají zábavu při grilování na své zahradě. Vůně masa ovšem jak známo nedbá hranic pozemku. 

Sousedský spor proto musel rozhodnout až soud. Ten na počátku letošního roku celou věc smetl ze stolu, frustrovaná Cilly se ovšem odvolala a řízení tak dospělo až k Nejvyššímu soudu západní Austrálie. Cilly Cardenová se zde v 600stránkovém odvolání pokoušela soudce přesvědčit, že jednání sousedů je úmyslné – dobře prý vědí, že ona vůni grilovaného masa nesnáší, a proto pořádají grilovací párty na zahradě. Kromě grilování si Cilly stěžovala i na hluk, zápach z cigaret, blikající světla nebo například na příliš hlasité ptactvo, které sousedé chovají. 

Masožrouti vrací úder!

Poté, co byl celý případ medializován, nabraly události rychlý spád. Rozhodně ale ne směrem, který by Cilly potěšil. Na protest proti žalobě vznikla internetová skupina, jejíž členové plánovali obrovské grilování přímo u domu Cilly Cardenové. K události nazvané „Grilování pro Cillii Carden“ se přihlásily tisíce lidí. Velká grilovací párty se měla uskutečnit 19. října, a sami účastníci ji přirovnávali k australské verzi Útoku na Oblast 51. Ke slovu se opět dostali právníci, kteří potenciální účastníky upozorňovali, že nepovolené grilování kdekoli v blízkosti domu paní Cardenové může být považováno za přestupek.

TIP: Facebook přiznal chybu, když odstranil událost vyzývající k útoku na Oblast 51

Zda naplánovaná trucakce nakonec proběhne není jasné. Původní událost ze sociálních sítí zmizela a organizátoři skupinu přejmenovali s tím, že vyhlašují 19. říjen celosvětovým dnem grilování. 

Co ale rozhodně nekončí je právní bitva Cilly Cardenové a jejích sousedů. Soudce Nejvyššího soudu Peter Quinlan odvolání sice v červnu zamítl a potvrdil tak předchozí rozsudek, naštvaná žena ale prý rozhodně hodlá bojovat dál. 

Dvojici paleontologů, kteří pracovali na světoznámé a velmi bohaté kanadské paleontologické lokalitě z období kambria Burgess Shale, se podařilo objevit novou velmi zajímavou fosilii. Dostala jméno Mollisonia plenovenatrix a podle odborníků jde vlastně o nejstaršího známého klepítkatce. Mollisonia žila na počátku prvohor, před více než 500 miliony let.

Objev mollisonie znamená, že celá skupina klepítkatců, která dnes zahrnuje více než 115 tisíc druhů, včetně pavouků, roztočů, štírů nebo ostrorepů, vznikla před více než 500 miliony lety. Až do tohoto objevu nebyl známý žádný klepítkatec z kambria. Pro paleontology bylo rozhodující, že u mollisonie našli chelicery, čili klepítka, druhý pár končetin typický právě pro klepítkatce.

TIP: Habelia byla malé mořské monstrum s děsivými kusadélky

Mollisonia působí dojmem nelítostného dravce. Její objevitelé věří, že mollisonia lovila v blízkosti mořského dna, kde používala své kráčivé končetiny. Navzdory svému stáří mollisonia určitě není nejstarším klepítkatcem, který kdy žil. Má na těle spoustu pokročilých znaků, takže klepítkatci jako skupina museli vzniknout ještě dříve v kambriu nebo možná i před počátkem prvohor.

Velká rudá skvrna na Jupiteru představuje obří větrný vír, jehož přítomnost registrují pozorovatelé už víc než čtyři století. Kontinuální sledování objektu máme k dispozici teprve od roku 1830, přesto se astronomové domnívají, že dřívější spatření se týkají téhož útvaru. 

TIP: Sonda Juno přinesla nová fakta o největší bouři na Jupiteru

Skvrna se postupně vyvíjela, co se týče dynamiky i velikosti. V posledních několika desetiletích se však zdá, že se nepřehlédnutelná oblačná formace v atmosféře Jupiteru výrazně zmenšuje: V roce 2004 byla v porovnání se sto let starými údaji poloviční. Protože jde o vír, lze z pozorování jednoznačně vysledovat rotaci kolem středu proti směru hodinových ručiček jednou přibližně za šest dní. Perioda se podle měření mírně zkracuje a zůstává otázkou, zda to souvisí se zmenšujícími se rozměry útvaru. 

Jezero Kerkini, ležící v severním Řecku jen pár kilometrů od bulharských hranic, určitě patří mezi nejdůležitější ornitologické oblasti tohoto státu. Přitom vlastně jde o umělou vodní nádrž, která vznikla v roce 1932 zatopením původních bažin řeky Strymon. V roce 1980 navíc Řekové vybudovali na jižním okraji jezera menší přehradu, aby tak udrželi konstantní výšku hladiny. Vzhledem k tomu, že nádrž leží v oblasti pravidelného tahu obrovského množství ptáků, podařilo se citlivým lidským zásahem vytvořit naprosto unikátní místo – ptačí ráj o rozloze přes 100 kilometrů čtverečních.

Šampion mnoha disciplín

Kerkini patří do seznamu tzv. ramsarských oblastí, tedy míst s chráněnými mokřady. Celkově je zde možné vidět až desetitisíce ptáků, jejichž lov je samozřejmě zakázán. Na jezeře a v jeho okolí lze pozorovat více než 200 ptačích druhů, ale také několik druhů žab, mloků, hadů, želv a samozřejmě i velké množství různého hmyzu. Na severu je vodní plocha ohraničena vysokými zasněženými horami a tak ani pohled na orla kroužícího nad vrcholky hor není neobvyklý.

Hlavním cílem mé cesty k jezeru byl pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus), který patří k největším druhům pelikánů a také největším ptákům obecně. Hmotnost 9–15 kilogramů jej zároveň řadí k nejtěžším létajícím ptákům. Tak velké tělo pochopitelně potřebuje pořádná křídla, jejichž rozpětí může být v případě tohoto druhu i přes tři metry. Ostatně rovněž velikost zobáku staví pelikána kadeřavého do čela pomyslného žebříčku šampionů. Pouze pelikán australský (Pelecanus conspicillatus) mívá ještě delší zobák.

S rybami a v loďce

Pozorování pelikánů na jezeře Kerkini je relativně snadné. Ptáci se zdržují po celé vodní ploše, ale nejlépe se k nim dostanete v jižní části poblíž rybářských přístřešků. Tam je můžete vidět i ze vzdálenosti několika málo metrů. Navíc mohu doporučit způsob, jak ptáky přilákat ještě blíž. Když si od rybářů koupíte pár ryb, můžete pelikány krmit prakticky z ruky. A navíc budou všichni spokojení: vy budete mít zážitek, rybáři si vydělají nějaké peníze a pelikání se hezky a bez větší námahy nakrmí.

Další možností jak se dostat blíž, je vyrazit na výlet lodí. Zkušení rybáři dokážou za jízdy krmit pelikány a pozorovat tyto velké ptáky v letu je rovněž velký zážitek. Jejich pohyb vzduchem je totiž podobný jako u volavek – s krkem přilepeným těsně na tělo.

Daň za lovecké schopnosti

Pelikáni kadeřavý loví velmi zajímavým způsobem. Na rozdíl od ostatních druhů se totiž za rybami nepotápí, ale chytají je do vaku jako do velkého podběráku přímo na hladině. Ptáci dokážou také velmi účinně spolupracovat ve dvojicích nebo větších skupinách. Ryby obklíčí nebo zaženou na mělčinu a poté vyloví. Jejich trávení je dost rychlé, takže nemají problém „cpát“ se klidně celý den. Takto dokážou denně zkonzumovat jeden až dva kilogramy ryb.

Kořist polykají v celku a ve vaku si ji vždy připraví tak, aby ryba klouzala do krku hlavou dolů. Přesto zřejmě není nouze o různá poranění od ryb, sám jsem viděl několik pelikánů s viditelně potrhaným vakem.

Bezproblémové soužití s lidmi

Pelikán kadeřavý je ohroženým druhem, a proto je nutná jeho ochrana a respekt k životnímu prostředí. V tomto ohledu nám Řekové mohou jít příkladem – život u jezera je ukázkovým příkladem bezproblémového soužití lidí a zvířat. Zatímco u nás se nemohu zbavit dojmu, že každý vodní pták lovící ryby je pro českého rybáře nepřítelem číslo jedna, na jezeře Kerkini byly mé pocity mnohem pozitivnější. Nikdy jsem nezaznamenal ani náznak negativního chování lidí vůči zvířatům.

Rybáři mají své sítě natažené mezi kůly zabodnuté v rovnoměrné vzdálenosti od sebe a spojené jedním provazem. S oblibou se k nim slétají kormoráni, kteří se snaží přiživit na ulovených rybách. Asi jednou za hodinku, když už je počet kormoránů u sítě příliš velký, začne rybář třást provazem a melodicky u toho zpívá, čímž většinu strávníků donutí k odletu. Při vybírání sítí, kdy se u člunu hromadí jak pelikáni, tak kormoráni, si jich rybáři prostě nevšímají. Zřejmě všichni pochopili, že je to jejich přirozené chování a jen těžko ho lze změnit. Navíc jim pravděpodobně dochází, že ptáci lákají k jezeru mnoho turistů a ornitologů a dávají tak nepřímo vydělat i rybářům.

Pár tipů na cestu

Pokud byste se chtěli k jezeru Kerkini vydat, doporučuji cestu spíš v zimě. Sice je toto období na množství druhů a počty ptáků o něco chudší (stále jich tam jsou tisíce!), ale pelikáni kadeřaví jsou v tomto období nejfotogeničtější. Jejich vak bývá sytě oranžový až červený a také kadeře na temeni hlavy jsou nejvíce „natočené“. Z ornitologického hlediska stojí jezero za návštěvu prakticky v kteroukoli roční dobu.

Je zde vybudováno několik pozorovacích věží s informačními tabulemi, ale jinak je oblast volně přístupná a můžete se podívat prakticky kamkoliv. Velká část břehů jezera je ale bahnitá, takže si neberte sváteční šaty. Pro přesuny vozem do některých částí se doporučuje pohon na všechna kola (4×4).
Ubytovat se dá pohodlně a relativně levně v mnoha malých hotýlcích po celém obvodu jezera. Mnoho z nich nabízí rovněž lokální pochoutky a tak můžete ochutnat dobroty z místního buvolího masa a mléka.

TIP: Sídliště mořských lovců: Život v bílé kolonii

Jedinou menší komplikací, se kterou jsme se setkali, byli místní psi. Paradoxně ti toulaví vyskytující se u rybářských přístřešků byli absolutně v klidu. Ale jejich kolegové hlídající zemědělské usedlosti na východě jezera byli dost agresivní a několikrát tvrdě útočili na naše pomalu jedoucí vozidlo. Cykloturistiku bych tedy doporučoval jen v některých oblastech jezera a určitě trasu konzultoval s někým z místních lidí. Na jezeře je možné v menší míře vidět i příbuzného pelikána bílého (Pelecanus onocrotalus), ohromné množství kormoránů, dále různé druhy potápek a velké množství dalších vodních ptáků.

Stres je stav organismu, který je obecnou odezvou na výrazně působící zátěž – fyzickou nebo psychickou. Při stresu se uplatňují obranné mechanismy, které umožňují přežití organismu vystaveného nebezpečí. Kromě negativního stresu, označovaného jako distres ale existuje i jeho pozitivní varianta.

Termín „eustres“ pochází ze stejného slovního základu jako „stres“, přičemž označuje to pozitivní, co stres přináší. Zavedl jej endokrinolog Hans Selye v poslední třetině minulého století a v překladu z řečtiny znamená doslova „dobrý stres“. Jedná se o krátkodobý tlak, který je pro dotyčného vzrušující a relativně snadno zvládnutelný. 

TIP: Syndrom zlomeného srdce není jen básnický obrat. Může i zabíjet

Badatelé se rovněž shodují, že jej nedefinuje ani tak typ stresoru – tedy skutečnosti, jež u dotyčného stres vyvolává –, ale spíš to, jak ho daný člověk vnímá: Stejnou překážku může totiž někdo považovat za nepřekonatelnou, zatímco jiný v ní vidí výzvu. Stručně řečeno představuje eustres motivující a povzbuzující typ stresu, který pobízí k dobrému výkonu. Mezi „eustresové“ situace patří nástup do nového zaměstnání, uzavření manželství nebo třeba přestěhování do nového města. 

Pětice chlapců se ohání mačetami na kakaové plantáži. Postupně zdolávají nepoddajnou divočinu, a připravují tak půdu k výsadbě dalších kakaovníků. Celou dobu mlčí, jejich tváře jsou bez výrazu. Je slyšet jen svistot čepelí cupujících zeleň a tupá kovová zadrnčení, když ostří narazí na tvrdší překážku.

Mladíci utekli z chudé Burkiny Faso na západě Afriky: Jednoduše nasedli na autobus směr Pobřeží slonoviny, kde chtěli najít práci na jedné ze stovek tisíc drobných kakaových farem. Jedná se o nejvýznamnější globální zdroj této plodiny, ale zároveň také o semeniště dětského otrokářství, které se nadnárodní společnosti vyrábějící sladkosti zavázaly vymýtit už před dvaceti lety. 

Veřejné tajemství

„Kolik ti je?“ ptá se reportér The Washington Post jednoho ze starších chlapců. „Devatenáct,“ odpovídá Abou Traore šeptem. Podle zákonů Pobřeží slonoviny by z něj tento věk dělal dospělého. Jenže zatímco mladík mluví, nervózně se ohlíží po jednom z farmářů, kteří je hlídají. Jakmile se ujistí, že si ho muž nevšímá, klekne si a nakreslí prstem do písku pravdivou odpověď: 15. 

Poté naznačí patnáctku také na rukou a dodá, že na kakaových farmách pracuje už od svých deseti let. Věk zbylých chlapců se příliš neliší: Jednomu je patnáct, dvěma čtrnáct a poslednímu třináct. Abou si pak postěžuje, že má hlad a bolí ho záda. „Přijel jsem do téhle země, abych chodil do školy,“ vysvětluje. „V lavici jsem však neseděl už pět let.“ 

Zvykli jsme si drancovat

Asi dvě třetiny světového kakaa pocházejí ze západní Afriky, kde podle údajů amerického ministerstva práce z roku 2015 otročí na plantážích až dva miliony dětí. Ani největší hráči na trhu, jako Hershey, Mars a Nestlé, přitom nedokážou zaručit, že nekupují surovinu zaplacenou utrpením nezletilých.  

S růstem světové ekonomiky si Američané zvykli slýchat zprávy, že se při získávání surovin porušují lidská práva a drancují se odlehlé kouty světa. V málokterém odvětví však podle expertů existuje tolik důkazů o protizákonné činnosti a zároveň o nesplněných závazcích ohledně nápravy jako v průmyslu zpracovávajícím kakao. 

Odsouzeni k nezdaru

O nutnosti změny se mluvilo již v roce 2001, kdy se lídři největších společností produkujících cukrovinky zavázali pod tlakem amerického Kongresu k řešení dětského otrokářství na plantážích s boby – do čtyř let se měla zavést taková opatření, aby nezletilí z farem zcela zmizeli. Aby však firmy uspěly, musely by překonat svody, jež děti do kakaových oblastí vábí. Zároveň by potřebovaly zavést značení, které by pomocí certifikátů oddělovalo kakao získané eticky od toho, v jehož pěstování hrálo roli otrokářství. 

Není tedy divu, že se velké společnosti podle viceprezidenta World Cocoa Foundation Timothyho McCoye zavázaly v roce 2001 k dohodě, která nemohla nikdy uspět: „Rozsah dětského otrokářství nebyl známý a nikdo nevěděl, jak se k řešení tak rozsáhlého problému postavit.“ Nadnárodní giganti sice pomáhali v zemi budovat školy, podněcovali vznik zemědělských družstev a radili farmářům, jak získávat kakao efektivněji. Za posledních 18 let investovali do zlepšení situace v přepočtu víc než 3,4 miliardy korun. Z jejich celkového zisku ve výši 2,3 bilionu se však jedná o drobné. A dětská práce bují dál.  

Selhání bez následků

„Společnosti investovaly vždy jen tolik, aby se měly na co vymluvit, pokud by si problému všimla média,“ tvrdí Antonie Fountain, ředitel organizace Voice Network, která s dětským otrokářstvím bojuje. „Vždycky dávaly málo a pozdě. A v současnosti tomu není jinak.“ Fountain dodává, že jsme se dětského otrokářství ještě nezbavili, protože nás k tomu nikdo nenutí: „Jaké jsou následky nedodržení termínů? Kolik pokut za svou neschopnost společnosti dostaly? Kolik lidí skončilo ve vězení? Žádní. Selhání zkrátka nemá následky.“ 

Většina otročících dětí žije na farmách svých rodičů, kde se musejí ohánět mačetami, nosit příliš těžká břemena a stříkat na rostliny pesticidy. Mezinárodní organizace považují tento druh práce za nejhorší formu dětského otrokářství. Její vymýcení je však komplikované, protože vyrůstá z jiného problému – z chudoby. 

Image

Čtěte také

Čokoláda z dětských rukou: Proč se nám nedaří vymýtit dětské otrokářství?

Vědci i nadšenci doufají, že dříve či později ve vesmíru objevíme planetu, která bude vhodná pro život našeho typu. Nebo dokonce celou řadu takových planet. Teď nás k tomuto cíli zase o něco přiblížil tým astronomů britské University College London, který jako první objevil vodu v atmosféře exoplanety v obyvatelné zóně. Vědci k tomu využili data Hubbleova vesmírného dalekohledu.

Jde o superzemi K2-18b, která se nachází ve vzdálenosti 110 světelných let. Obíhá červeného trpaslíka a jeden oběh dokončí za 33 dní. Její oběžná dráha je sice podstatně blíže hvězdě, než v případě Země a Slunce, mateřská hvězda této planety ale zároveň září mnohem slaběji než Slunce. Exoplaneta K2-18b ve skutečnosti obíhá v obyvatelné zóně dotyčné hvězdy, takže by tam teoreticky mohlo být prostředí podobné Zemi.

Obyvatelná superzemě?

Podle vědců planeta K2-18b není věrnou kopií Země. Je podstatně větší a těžší, a zřejmě má i atmosféru odlišného složení. To ale nevylučuje, že by mohlo jít o obyvatelný svět. Víme, že planeta má hustotu zhruba jako náš Mars, takže velmi pravděpodobně jde o terestrickou planetu s pevným povrchem. Podle vědců by na ní mohly panovat teploty okolo 0 °C.

TIP: Úspěch dobrovolníků: Amatérští vědci objevili superzemi v obyvatelné zóně

Badatelé zdůrazňují, že objev vody v atmosféře planety K2-18b ještě neznamená, že bude kapalná voda i na jejím povrchu. Zároveň ale očekávají, že podobných slibných superzemí, u nichž je šance, že by mohly být obyvatelné, bude do budoucna přibývat. Zatím vše nasvědčuje tomu, že právě superzemě jsou v Mléčné dráze velmi častým typem planet, a červení trpaslíci, jako je hvězda K2-18, jsou zase daleko nejčastějším typem hvězd naší Galaxie.