Jen málokterý přírodní skvost zapsaný na seznamu UNESCO se pyšní takovou rozlohou jako rezervace Centrální Surinam. Památka pokrývá bezmála 16 000 km², což odpovídá asi 10 % území jihoamerického Surinamu. Její převážnou část navíc porůstá člověkem málo poznamenaný tropický prales, a v místě se tak vyskytuje ohromné druhové bohatství fauny i flóry. 

Mezi štíty a pralesem 

Rezervace nabízí značnou geografickou rozmanitost, která se promítá také v tamních různorodých ekosystémech. Horské i nížinné porosty zahrnují bezmála pět tisíc druhů cévnatých rostlin a zajišťují domov mnoha živočichům, včetně jaguárů, pásovců, vyder, tapírů, lenochodů či osmi druhů primátů. Lokalitu obývá velké množství z 1 890 druhů obratlovců vyskytujících se na území Surinamu, z čehož 65 se řadí k endemitům – jinde na světě je tedy nenajdeme. 

V korunách stromů zas žije bezmála 400 druhů ptáků, z nichž mnozí jsou vzácní či ohrožení. K ikonickým obyvatelům rezervace pak patří pestře zbarvený skalňák oranžový, s chocholkou ve tvaru půlměsíce. 

Naděje zůstává

Zatímco jiné části amazonského regionu se rychle proměňují v důsledku dřevařství, lovu i těžby, surinamská rezervace dosud zůstává z velké části neporušená a nedotčená lidskou činností – zčásti i díky tomu, že je převážně nepřístupná. Nezbývá než doufat, že se tamní bohatou biodiverzitu podaří udržet co nejdéle. 

Během africké kampaně (1940–1943) přišel mladý důstojník David Stirling s nápadem zformovat malou jednotku, která by v týlu nepřítele napadala sklady, letiště a další strategické cíle. Velení povýšilo iniciativního muže na majora a dalo jeho vizi zelenou. Zrodil se Oddíl L 11. brigády zvláštní letecké služby (název měl zmást nepřítele), který zpočátku čítal pouhých 60 mužů a šestici důstojníků.

Stirlingovi vojáci dokázali i přes počáteční neúspěchy, že s nimi musí nepřítel počítat. Jejich rychlé akce ve stylu „udeř a uteč“ deptaly Italy i Němce a uznání jim vyjádřil i sám polní maršál Erwin Rommel. A to vše navzdory tomu, že se museli potýkat s nedostatkem vybavení i dalšího materiálu, který si v případě potřeby opatřovali sami od spojeneckých jednotek – k nelibosti Novozélanďanů, jejichž tábor několikrát vykradli. 

Po zuby ozbrojení

Tento snímek z roku 1942 přibližuje metody přesunu a způsob boje příslušníků SAS. Rozlehlá poušť totiž skýtala jeden ze způsobů, jak proniknout nepřátelskými liniemi. Po zuby ozbrojeným příslušníkům SAS k tomu stačilo pár terénních vozidel, která snadno unikla pozornosti protivníka.

TIP: Neohrožení obránci letišť: Regiment Královského letectva

Mnohdy vojáky na místo určení dopravovala takzvaná Pouštní dálková skupina (Long Range Desert Group). Muži na fotografii jsou vyzbrojeni 7,62mm kulomety Vickers-Berthier většinou lafetovanými po dvou. Jejich umístění na kapotě i za sedadlem spolujezdce umožňovalo pokrýt palbou přední i zadní polosféru vozidla. Kanystry s palivem uložené na všech volných místech dokládají, že SAS operovala na velké vzdálenosti.

Společnost Boeing vyvíjí pro americké námořnictvo autonomní tankovací drony. Námořníci je potřebují k tomu, aby měli větší počet letounů pro bojové mise, a také aby prodloužili dolet pilotovaných bojových letounů F/A-18E/F Super Hornet, EA-18G Growler a F-35C Lightning II. Boeing zhruba před rokem získal kontrakt na dokončení vývoje a výrobu prvních 4 kusů dronu, který nese označení MQ-25 Stingray, čili česky Rejnok.

Tankovací Rejnok Boeingu v těchto dnech dosáhl významného pokroku, který ho opět přiblížil k nasazení v silách amerického námořnictva. Boeing „vypustil“ prototyp Rejnoka na letiště MidAmerica St. Louis Airport ve státě Missouri. Autonomní dron tam předvedl krátký let, během něhož vývojáři Boeingu prověřili některé základní funkce a systémy dronu, jak při pojíždění na zemi, tak i ve vzduchu. Rejnok letěl autonomně, za neustálé kontroly zkušebních pilotů.

TIP: Bojový dron amerického námořnictva poprvé v historii tankoval za letu

Po úspěšném prvním letu bude následovat další vývoj Rejnoka, jak jeho systémů, tak i jeho autonomní inteligence. Pokud vše poběží podle plánu, tak by se první hotové drony měly objevit za pár let. V rámci programu vývoje tohoto stroje by mohlo námořnictvo objednat až 72 těchto tankovacích dronů, v kontraktu s hodnotou asi 13 miliard dolarů (přes 305 miliard Kč).

„Vytvoříme celou rodinu raketových létajících aparátů RLA,“ oznámil Gluško na zasedání Vojensko-průmyslové komise 13. srpna 1974. Tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov a ministři však s Gluškovými návrhy nesouhlasili – považovali je za velikášství. Předpokládaná cena ve výši 12,5 miliardy rublů podle nich nepředstavovala realistický odhad, a navíc se zapomínalo na vývoj raketoplánu vhodného pro vědecké i vojenské úkoly, zatímco Američané jej preferovali!

Čtěte také: První část článku

Stroj pro mnoho použití

V únoru 1976 Kreml nařídil „vyvinout a zkonstruovat mnohonásobně použitelný kosmický systém 1K11K25“, tedy včetně nosiče, orbitálního letadla, orbitálního tahače a nezbytných pozemních zařízení. Hlavním cílem bylo dopravovat 30 t užitečného nákladu na dráhy ve výšce 200 km a vracet se s nákladem o hmotnosti 20 t. Ve spisech se poprvé objevil název raketoplánu – Buran neboli „sněhová bouře“. Rovněž se začala projektovat bojová orbitální stanice.

„Gluško byl proti Buranu,“ vzpomínal později Čertok. Nakonec se však generální konstruktér disciplinovaně podrobil a vymyslel zajímavou fintu: „Postavíme univerzální raketu, která bude dopravovat do vesmíru nejen raketoplán, ale i jiná tělesa. Američané připojí ke svému raketoplánu palivomotorové bloky určené pouze pro něj. My chceme něco víc!“

Úvodní projekt této univerzální rakety s názvem Zenit, založené na tradiční sovětské koncepci centrálního bloku a postranních bloků, podepsal Gluško 12. prosince 1976. Postavit ji měl takřka stejný tým, který předtím vyvíjel N-1. A Gluško se přiklonil ke kapalným pohonným látkám, jež do té doby odmítal. Velké motory na tuhé palivo, jimiž disponoval americký raketoplán, Rusové vyrábět neuměli. Zenit měl vynášet na orbitu 100 t nákladu a po přidání dalších pobočných motorů až 200 t.

Na Zenit a Buran se nejvíc těšili generálové, neboť chtěli na oběžnou dráhu umístit různé typy bojových prostředků. Buran by tam mohl dopravovat třicetitunové stanice, které by střežily nepřátelská raketová sila a v případě útoku by cizí balistické střely včas zničily. Z několika modulů Saljutu by zase mohla vzniknout základna určená k bombardování pozemních cílů. A samotný raketoplán by se mohl přestavět na kosmickou stíhačku vybavenou raketami.

Premiéra superrakety

Už po třech letech se ukázalo, že Gluško na své dvě funkce nestačí. Ministr Afanasjev jej v červnu 1977 křesla ředitele zbavil a ponechal mu titul generálního konstruktéra. Jeho novým nadřízeným se stal osmačtyřicetiletý Vachtang Vačnadze, do té doby náčelník jedné z hlavních správ Ministerstva všeobecného strojírenství – tedy ministerstva raketového a kosmického průmyslu i výzkumu.

O deset let později byly dokončeny práce na superraketě Energija. Na rampě se tyčila do výšky 58,7 m, dosahovala průměru 16,1 m a hmotnosti 2 398 t. Na vývoji nosiče i Buranu se podílelo přes milion lidí v 1 286 továrnách a institucích. Celý projekt stál přes 15 miliard rublů. Na kosmodromu Bajkonur upravili dvě rampy, jež zbyly po N-1, a navíc postavili třetí jako mnohoúčelový zkušební stav, kde testovali motory.

Sovětský vůdce Michail Gorbačov přiletěl na Gluškovo pozvání na letovou premiéru. V pondělí 11. května 1987 vystoupil na bajkonurském letišti z vládního speciálu. Večer chtěl sledovat vypuštění superrakety a v dalších dvou dnech se projet po kosmodromu, seznámit se s připravovanými projekty a s životem tamních pracovníků. Gluško však hostovi oznámil: „Michaile Sergejeviči, musíme start odložit o pět dní. Máme potíže, které dřív neodstraníme…“

Tak dlouho samozřejmě nejvyšší představitel státu čekat nemohl, generálům a konstruktérům však vynadal. K raketě byla připevněna maketa orbitální stanice Poljus, jež měla disponovat laserovým dělem. A Gorbačov „hvězdné války“ odmítl. Nicméně k demontování makety by bylo nutné odtáhnout nosič do haly a zdržet start o několik měsíců. Energija nakonec vzlétla po čtyřech dnech, 15. května. Poljus se předčasně uvolnil a zřítil se do Pacifiku. Gorbačovovi se ulevilo.

Konec smělých vizí

Když Gluško zahájil vývoj superrakety Energija, chtěl ji využít i pro mise k Měsíci. Jeden nosič měl na dráhu okolo Země dopravit výsadkovou kabinu, druhý pak lunární orbitální plavidlo pro čtyři lidi. Jakmile by se soulodí usadilo na oběžné dráze okolo Měsíce, přistávací modul s třemi kosmonauty by zamířil na 5–12denní výpravu na lunární povrch. Katastrofální stav sovětského hospodářství a následný rozpad impéria však podobné plány zhatily.

Gluškovi se blížila osmdesátka, byl vážně nemocný a své neduhy se snažil skrývat. V pátek 8. dubna 1988 dlouho nevycházel z pracovny, netelefonoval… Až po čtyřech hodinách jej našli ležet na zemi – prodělal mozkovou mrtvici. Druhý den ho operovali přední neurochirurgové a celý měsíc k němu nesměl nikdo kromě manželky a dětí. Teprve 18. května ho navštívili kolegové: Z nemocnice nemohl tak velkou firmu řídit, nechali tedy zhotovit razítko s jeho podpisem, aby mohl první náměstek Jurij Semjonov signovat listiny jeho jménem.

Páteř raketové techniky

S vypuštěním soulodí Energija–Buran se počítalo 29. října 1988. Technici odhalili na raketě a pozemních zařízeních patnáct závad, odstranili je, ale 51 sekund před startem automatický systém odpočítávání přerušil – na nosiči se objevila další porucha. Stroj nakonec zamířil do kosmu vpodvečer 14. listopadu a po dvou obletech Země dosedl na pětikilometrovou ranvej, postavenou speciálně pro něj. Jednalo se o ohromný úspěch konstruktérů, Gluško upoutaný na lůžko si ovšem jeho dosah už příliš neuvědomoval. V nemocnici zůstal dlouhé měsíce. Zemřel 10. ledna 1989 na mozkovou mrtvici.

S koncem studené války nebylo třeba zbrojit pro konflikt ve vesmíru. Strategický obrat, který udělal Gluško se souhlasem Ustinova a s podporou armády v 70. letech, byl nedomyšlený. Kosmická laserová děla ztratila smysl a těžké civilní náklady nikdo nepožadoval. Navíc byl provoz nosiče mimořádně drahý. Ovšem Gluškovy motory tvořily po mnoho desetiletí páteř sovětské a poté zčásti i ruské raketové techniky.

Azurová vodní plocha na severozápadě Španělska svedla nejednoho influencera působícího na Instagramu k tomu, aby se v ní nechal zvěčnit. Nikomu z nich však bohužel nedošlo, že se ve skutečnosti jedná o zaplavený wolframový důl a za překrásný odstín může kontaminace. Řada senzacechtivých jedinců proto skončila v nemocnici s vyrážkou a žaludečními problémy způsobenými otravou. Patřila k nim i dívka publikující pod jménem Uxía, která ještě dva týdny po kontaktu s vodou trpěla alergickou reakcí. „Bylo to trochu nepříjemné, ale za fotku to stálo,“ uvedla. Pro krásu se zkrátka musí trpět… 

Objev Ameriky znamenal pro starý kontinent šok, nicméně na druhé straně Atlantiku se dostavil ještě daleko větší údiv – a záhy přerostl v hrůzu. Jak je možné, že výpravy pouhých několika stovek Evropanů srazily na kolena velké a dobře organizované indiánské říše s miliony obyvatel? Odpovědi jsou tři: ocel, nemoci a vnitřní sváry domorodců. 

Konec jaguářích válečníků

Největšími událostmi tzv. conquisty, španělského dobývání Jižní a Střední Ameriky, se staly pády dvou rozsáhlých států – říše Aztéků v dnešním Mexiku a říše Inků v Peru, jejichž zánik dělí pouhých padesát let. V obou případech probíhaly události téměř shodně: Příchod cizinců zasáhl impéria v době politické krize, během úpadku obchodu a slábnoucích zemědělských výnosů. 

Navíc byli Španělé velmi obratní v politice. Nikdy se nepokoušeli vyhrát sami, a raději získávali domorodé spojence. Aztécká říše sestávala z koalice tří mocných měst, která si v nesčetných válkách podrobila okolní městské státy. Ty pak musely nejen platit tribut, ale také vysílat mladé muže do „květinových válek“, dopředu dohodnutých vojenských střetnutí: Jejich cílem bylo zajmout „nepřátele“, jež pak aztéčtí kněží obětovali bohům. Křivdy a nenávist vůči vládcům se staly nejlepší španělskou zbraní, načež bylo snadné rekrutovat bojovníky. Ze stotisícové armády, která nakonec říši Aztéků vyvrátila, tvořili Španělé méně než 1 %. A úplně stejně postupovali Evropané při konfliktu s Inky. 

Neštovice a smrt

Velkým „pomocníkem“ se Španělům staly nemoci zavlečené z Evropy. Obě říše by velmi pravděpodobně vydržely vzdorovat déle, kdyby je nekosily vlny neštovic, na něž nebyl indiánský imunitní systém připravený. Cortés dokázal ovládnout aztécké hlavní město Tenochtitlán s 200 tisíci obyvatel jen proto, že tam zavlečená choroba řádila 70 dní a zabila přes 40 % populace. Umíraly především malé děti, naděje pro budoucí rozvoj říše. Ti, kdo přežili, byli tak zbědovaní, že se nemohli postarat o pole – a po epidemii tak následoval ještě ničivější hladomor. 

Nezanedbatelnou výhodu dobyvatelů představovaly i jejich zbraně a taktika. Typická indiánská válka necílila na co největší počet obětí v řadách nepřátel. Naopak, především u Aztéků se preferovalo braní zajatců, kteří pak mohli být slavnostně obětováni bohům. Zabití soupeře se považovalo za amatérismus nehodný skutečného válečníka a bojovníci svůj status ve společnosti odvozovali nikoliv od počtu pobitých, nýbrž zajatých protivníků. Nedílnou součást války pak tvořily manévry okolo bojiště a zastrašování.

Ocelí proti kůži

Nic z toho na Španěly neplatilo. Kovové brnění dobře odolávalo domorodým zbraním, zatímco ocelová ostří „rodeleros“ – vojáků s meči a štíty, kteří se v evropských bojích nasazovali k proražení nejhustší masy pík –, neměla s koženým brněním indiánů problém. Jako zdaleka nejdrtivější zbraň se však ukázal soustředěný útok kavalerie, jenž dokázal opakovanými nájezdy na křídla a do zad indiánských armád často zvrátit průběh bitvy. 

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Pokusy domorodců soupeře zajmout vedly k neefektivnímu boji, zatímco Španělé zabíjeli bez váhání. Hřebíčkem do rakve se obvykle stávalo vysoce centralizované indiánské velení: Bez vrchního velitele neuměli podřízení o ničem rozhodnout a armáda se rozpadla v dezorganizovanou masu. Španělé tudíž svůj první útok obvykle vedli přímo proti generálovi, po jehož smrti se morálka nepřátel zhroutila.

Na severoamerickém kontinenty brázdí oblohu množství ptáků. Jak se ale ukazuje, jejich počty nejsou nekonečné. Podle nedávného výzkumu amerických ornitologů od roku 1970 prořídly řady amerických ptáků o zhruba 29 procent. To představuje asi 2,9 miliard jedinců ptáků, kteří dnes v severní Americe oproti době před 50 lety scházejí.

Jak badatelé uvádějí, týká se to ptáků ve všech ekosystémech, od městských zahrad až po hluboké hvozdy. Dramatický propad počtu jedinců se dnes týká celé řady skupin organismů. Ptáci jsou jedněmi z těch nejvíce viditelných, takže si toho všimnou i lidé, kteří nejsou profesionály v ochraně přírody.

TIP: Na pokraj vymření: Za posledních 20 let zmizelo 97 % monarchů stěhovavých

Intenzita vymírání ptáků v severní Americe odborníky zaskočila. U ptáků není zvláštní, že počty jedinců některých druhů klesají. Obvykle je to ale vyvážené tím, že počty jedinců jiných druhů ptáků zase v daném období stoupají, takže ptáků by mělo být vlastně stále stejně. Situace v severní Americe a zřejmě i jinde ve světě je teď ale jiná. Ptáci skutečně dramaticky v celkovém součtu ubývají.

To, co začalo jako recese, mělo potenciál veřejné bouře. Do amerického vojenského komplexu známého jako Oblast 51 hodlaly vtrhnout tisíce lidí. Žádná bouře se ale nakonec neuskutečnila. Přestože se k účasti na veřejném protestu přihlásily 2 miliony lidí z celého světa, na místo dorazila jen zhruba stovka.

K setkání vyzval v červnu na Facebooku kalifornský student Matty Roberts. Ačkoliv se původně jednalo o vtip, nápad brzy získal popularitu napříč sociálními sítěmi. Příznivci konspiračních teorií totiž tvrdí, že americká armáda na základně skrývá mrtvá těla mimozemšťanů a trosky havarovaných kosmických lodí.

Podle Pentagonu slouží komplex k testům špionážních letadel a výcviku personálu, fantaskní scénáře ale přiživuje například to, že její existenci armáda přiznala až před šesti lety. Facebooková událost nakonec vyústila ve dva festivaly, kterých se ve čtvrtek zúčastnilo přes 1 500 lidí. Festivaly se konaly v pouštních městečkách Rachel a Hiko, které se nacházejí zhruba dvě hodiny cesty od Las Vegas a několik kilometrů od Oblasti 51.

TIP: Tajemství Oblasti číslo 51: Pitvali Američané mimozemšťany?

Necelá stovka nadšenců se poté vydala prašnými cestami nevadské pouště k branám vojenské základny. Tamní úřady zadržely jednu ženu, která se pokusila bránu podlézt, a muže, který se odpojil od skupinky a močil opodál. Na nezvané návštěvníky čekala u bran komplexu početná ochranka. Místní šerif povolal posily čítající 150 policistů a 300 záchranářů. Na místě byla připravena také národní garda a událost sledovala FBI.

Všichni ptáci jsou přímými potomky dinosaurů. Někteří z nich se ovšem dávno vyhynulým obyvatelům naší planety blíží i svým „věkem“ a jen málokterý druh stojí na rozcestí v evoluční mlze tak pevně jako guan horský (Oreophasis derbianus).

Vývojová linie, do níž patří, má dnes kolem 40 milionů let (dinosauři přitom vyhynuli před 65 miliony roků). Právě tehdy se evoluční větev, jejímž jediným potomkem je právě guan horský, oddělila od ostatních příslušníků čeledi hokovitých (Cracidae).

Hlava v korunách stromů

Dnes je guan horský zřejmě největším ptákem, který reálně čelí vymření. Na seznam ohrožených druhů se dostal kvůli neustálému ústupu rozdrobeného životního prostředí, malé populační velikosti a pytláctví. Na obtíž je z hlediska životaschopnosti i velmi důvěřivá povaha a nízká ostražitost tohoto opeřence. Náš průvodce Lyko téměř vždy spatřil guany dříve, než oni sami stačili zaznamenat přítomnost zvědavých dvounožců. Je pravda, že Lyko je profesionální ranger a průvodce pracující pro UNESCO a jeho zrak je na „lov“ ptáků vycvičený. Dlouhá léta se věnuje jejich monitorování v rezervacích jižního Mexika a Střední Ameriky a guan je jeho životní láskou.

Lyko stojí nohama pevně na zemi, ale svět, ve kterém žije, je stejně tam nahoře, v korunách stromů. Na měsíc se stal mým průvodcem v pralese a já vždy obdivoval, jak potichu se dokáže pohybovat. Snad i díky tomu spatřil ve čtyřech z pěti případů vzácného ptáka dříve než já. I zcela nehybného a za větvemi přikrčeného tvora dokázal ve spleti tvarů a pohybů pralesa neomylně rozlišit.

Nezaměnitelný „jednorožec“

Ještě předtím, než guany spatříme, slyšíme jejich typický hlasový projev. Dá se snadno napodobit, když „zakřičíte“ se zavřenými ústy „hu“. Nesmíte zvuk vypustit nosem a nápodoba je v tom případě velmi věrná. Guani ovšem kromě toho klapou zobákem a samička se navíc ozývá až sedmi různými způsoby.

První pár guanů, které vidím, sedí na hnízdě. Neškrábeme se za nimi do koruny stromu, ale víme, že obvykle sedí na dvou obrovských bílých vajíčkách. Sameček i samička jsou si velmi podobní. Mláďata se dají rozeznat podle chybějícího červeného rohu, který dorůstá až k druhému roku života, a hnědých křídel s ocasem. Kromě rohu jsou u dospělců nezaměnitelné červené nohy, žlutý zobák a bílá hruď.

Pod ochranou odpovědných

Hlavní příčinou ohrožení druhu je mizící a degradující mlžný prales Střední Ameriky. Les je ohrožen zemědělskou činností, kávovými plantážemi a výběrovou těžbou dřeva. V roce 2009 zmizeli guani z lokality Volcán Santo Tomás následkem požáru. Odlesňování je pak vyhnalo z lokalit Cuilco, San Sebastian Coatan a San Pedro Soloma v Guatemale. Z toho je až příliš dobře vidět, jak je druh v důsledku roztříštěného životního prostředí citlivý na lokální podmínky.

Guani horští už dnes naštěstí nejsou loveni pro peří a maso a z krátkodobého hlediska je pozitivní i ústup jejich hlavního predátora – harpyje pralesní (Harpia harpyja). Díky mexické vládě je druh prohlášen za ochranářskou prioritu (Semarnat 2011) a většina jeho lokalit v Guatemale je pod ochranou.

Odsouzeni k samotě?

Ozvěna hromů v obrovském, několik kilometrů dlouhém strmém údolí, se odráží neutuchající ozvěnou. Chvíli mám pocit, že se roklina tímhle nesnesitelným hřmotem roztrhne na dvě poloviny. Pak zůstanou dvě Země – jedna s guany a druhá bez nich. Sedíme na dně údolí, v přítmí mlhy horského pralesa, a studujeme a fotografujeme vzácný a také dosud nikým neviděný hmyz a neobyčejné druhy orchidejí. Fascinují nás obrovské mechy, a když je svah dostatečně strmý, prohlížíme si taky vrcholky stromových kapradin.

TIP: Peruánský zázrak vzkříšení: Guan bělokřídlý vstal jako fénix z popela

Nad námi nemotorně létají obrovští zvědaví guani a já přemýšlím nad cestou, kterou už urazili. Dlouhých 40 milionů let se na povrchu naší planety protloukají úplně sami. S nadsázkou se dá říct, že my máme gorily a šimpanze, ale guani nemají nikoho – létají a stojí v mlze horského pralesa úplně osamoceni. Evolučně s nimi sice nemáme moc společného, ale když se k nim solidárně nepřidáme a nevezmeme na sebe odpovědnost za jejich další život, nezůstane po nich žádná stopa.

Když vytvoříte náhodnou inkoustovou kaňku a zeptáte se různých lidí, co jim připomíná, pravděpodobně uslyšíte pokaždé něco jiného. Rozmanitost jejich odpovědí má jednoduché vysvětlení – zkrátka odráží rozdíly v unikátních osobnostních rysech. To je základní myšlenka, z níž vychází jedna z nejpoužívanějších psychologických metod. Navzdory své popularitě má však tzv. Rorschachův test i řadu odvrácených stránek.

Mluvící skvrny

Princip testu je vlastně natolik jednoduchý, až je skoro s podivem, že jej nikdo nesestavil již mnohem dřív. Experimenty s barevnými obrazci sice historie zná již po staletí (údajně se jimi hlouběji zabývali mimo jiné i renesanční umělci jako Leonardo da Vinci nebo Sandro Boticelli), ale standardizovaná podoba testu se zrodila teprve v roce 1921. Tedy v době, kdy poměrně nový vědecký obor nazvaný psychologie už pomalu akceptoval myšlenky Sigmunda Freuda a právě vrcholila výzkumná činnost jednoho z jeho nejslavnějších následovníků – švýcarského psychologa Carla Gustava Junga.

I on hrál při vzniku slavného testu svou roli, o devět let mladší Hermann Rorschach byl totiž rovněž Švýcar a myšlenky Junga jej nemohly minout. Psychiatr, který se původně chtěl stát malířem, ke studiu celkem čtyř set pokusných osob zvolil způsob, jenž mu byl nejbližší: hru s barvami. Pomocí inkoustu vytvořil stovky skvrn a nakonec z nich vybral deset (pět barevných a pět černobílých), u nichž zaznamenal nejrozmanitější reakce. Z původního souboru odstranil například všechny nesymetrické skvrny, protože jejich interpretace se jevila příliš komplikovaně. Své závěry následně publikoval v díle s názvem Psychodiagnostik.

Počítá se každá maličkost

Psychologové se tradičně rozdělili na dva tábory – jedni na Rorschachovu metodu dodnes nedají dopustit, druzí mají k abstraktním obrazcům své výhrady a v ordinaci s nimi raději nepracují. Pokud se však rozhodnou je akceptovat, měli by zcela určitě dodržovat základní pravidla, která maximálně omezí veškeré zkreslující vlivy. Psycholog by například měl sedět vedle testované osoby, a nikoliv naproti ní, čímž sníží pravděpodobnost, že nevědomky ovlivní její odpovědi vlastním chováním, gesty nebo výrazy. Jednotlivé karty se předkládají ve dvou fázích – při prvním náhledu má testovaný subjekt vyslovit první asociaci, která mu vytane na mysli, druhé prohlížení už je důkladnější.

Psychologovým úkolem přitom není pouze podávání obrázků – aby byl test proveden správně, po celou dobu musí bedlivě zaznamenávat veškeré vědomé i nevědomé reakce svého klienta. Při interpretaci výsledků totiž hraje roli každá maličkost, například jestli testovaný kartu otáčí v ruce (a pokud ano, zda to udělá spontánně, nebo nejprve požádá o svolení), pokládá doplňující otázky či zda odpovídá hned, nebo až po chvíli přemýšlení. Někteří lidé se při prohlížení zaměřují spíše na detaily, jiní obrazec hodnotí jako celek a pro další jsou zajímavější barevné skvrny než černobílé.

Odhalí homosexualitu?

Vyhodnocení testu je mimořádně složité, takže různí psychologové mohou ze stejných reakcí pacienta vyvodit odlišné závěry. Právě to bývalo v minulosti (a ostatně i dnes) častým terčem kritiků, kteří poukazovali na nízkou objektivitu. Někteří dřívější badatelé test používali mimo jiné pro odhalení homosexuality – pokud testovaný v některých skvrnách viděl například pohlavní orgány, stalo se to pro zkoušejícího tím „správným“ indikátorem.

Později však vědci prokázali, že je tato teorie zcela mylná. Šlo pouze o reakci, již by průměrný heterosexuál očekával právě u homosexuála bez ohledu na to, že ve skutečnosti jsou podobné odpovědi zhruba stejně časté v obou skupinách. Stejně tak test nedokáže příliš vypovídat o inteligenci nebo třeba míře úzkostlivosti, ačkoliv právě k tomuto účelu jej většina psychologů v minulosti s oblibou používala. Co naopak podle některých badatelů odhalit může, jsou sklony k sebevraždám.

Netopýr i chameleon

Řada Rorschachových následovníků se ve snaze zjednodušit a sjednotit vyhodnocování testu pokusila sestavit přehledy nejběžnějších odpovědí spolu s jejich vysvětlením. V rukou psychologů se tak ocitla užitečná pomůcka usnadňující práci: Zjednodušeně řečeno stačí zaznamenat podrobnosti jednotlivých odpovědí a následně v tabulce vyhledat, co znamenají. Vlastní interpretační systém používal ostatně už samotný Rorschach. Dal dohromady 27 kategorií, které pokusné osoby ve skvrnách nejčastěji viděly (například zvířata, lidé, příroda, abstrakce, oblečení apod.), a připojil jejich pravděpodobný význam z hlediska osobnostních charakteristik daného člověka.

Jedním z kritérií, které přitom bral v úvahu, byla i originalita odpovědí, tedy do jaké míry jsou nápadité. Například v první skvrně vidí většina respondentů netopýra nebo motýla, ovšem najde se i nezanedbatelný podíl těch, kteří přicházejí s netradičním řešením jako „kočičí hlava“ nebo „dvě soupeřící postavy“. Tato část testu je ovšem jedna z nejproblematičtějších, protože pokusný subjekt může vůbec nejsnáze vědomě ovlivnit svou odpověď a rozhodnout se nahlas nevyslovit to, co mu na mysli vytanulo jako první. Daleko podstatnější jsou proto pro psychologa nevědomé reakce, například délka prodlevy mezi pohledem na obrázek a vyslovením odpovědi (dlouhé váhání před vyslovením své asociace údajně naznačuje, že je dotyčný pohledem na obrazec šokován).

Emoce, nebo racionalita?

Pokud se tázaný zaměří na tvar skvrny, pravděpodobně se jedná o člověka s rozvinutými rozumovými schopnostmi. Ten, koho zaujmou spíše barvy, je zase podle Rorschacha silně emocionálně založený a výbušný. Impulzivnější osoby často vidí ve skvrnách pohybující se zvířata, opakované uvádění malých a zranitelných zvířat zase naznačuje závislou osobnost s pasivními postoji. Má-li testovaný sklon vidět ve většině skvrn masky na obličeji, vykládají si to odborníci jako neochotu projevit své skutečné já a jako tendenci něco skrývat.

Původní Rorschachův systém však dnes psychologové zpravidla nevyužívají a místo toho se většina z nich řídí jiným, který v roce 1969 představil americký psycholog John E. Exner. Nicméně stále bychom našli velký počet odborníků, kteří spoléhají raději na svůj úsudek než na „předepsané“ vzorce a vyhodnocují testy svých pacientů na základě vlastních zkušeností.

Úskalí inkoustových skvrn

Rychle přibývalo také těch odborníků, kteří se k průkaznosti Rorschachova testu stavěli skepticky. Největší kritika směřovala k tomu, že se při vlastním testování nelze vyhnout zkreslení ze strany samotného psychologa, který provádí vyhodnocení – navzdory tomu, že se Exnerův a další užívané systémy snaží toto riziko minimalizovat, nikdy je nelze odstranit docela. Pokud testovaný vidí v některé skvrně podprsenku, někteří z psychologů tuto reakci zařadí do kategorie sexualita, zatímco jiní spíše mezi oblečení (roli hraje třeba už jen to, zda je psychologem muž, anebo žena). 

Image

Čtěte také

Vyzkoušejte si Rorschachův test: Co o vaší osobnosti prozradí skvrny?

A to není jediný otazník vznášející se nad spolehlivostí Rorschachova testu. Intenzivní debaty napříč odbornou veřejností vyvolává například to, že podoba všech deseti standardizovaných karet je veřejně známá. Psychologové se sice shodují na tom, že laici by neměli mít test k dispozici, je však v podstatě nemožné tomu zabránit. V roce 1992 uplynulo sedmdesát let od Rorschachovy smrti a tím v rodném Švýcarsku zároveň vypršela autorská práva na jeho dílo, třeba ve Spojených státech je ale legální zveřejňovat jakákoliv autorská díla publikovaná před rokem 1923. Bylo tak jen otázkou času, kdy se obrázky skvrn začnou mezi lidmi šířit. Možnost prohlédnout si jednotlivé obrazce dnes běžně poskytují i učebnice středoškolské psychologie.

„Propálený“ test

Veřejná známost metody má v zásadě dva důsledky. Ačkoliv u všech psychologických testů platí, že pro ně neexistují správné a špatné odpovědi, testovaná osoba znalá významu skvrn se teoreticky může naučit, jak cíleně pozměnit svůj výsledek. Ne všichni, kteří test podstupují, totiž mají zájem odhalit vlastní nitro. Podle statistik je Rorschachův test druhým nejpoužívanějším forenzním testem, například v americkém soudnictví se využívá zcela standardně. A právě odsouzení tak snadno získávají příležitost ovlivnit své reakce při testu tak, aby psycholog došel k mylným závěrům. Druhým, neméně závažným problémem způsobeným snadnou dostupností testu je šíření jeho nekvalitních kopií, některé přitom používají i licencovaní psychologové. Jedním z důvodů může být i cena – sada deseti skvrn vychází na tři tisíce korun a bohužel ne každý je ochoten takovou částku investovat, zvlášť pokud si není jistý spolehlivostí metody a využívá ji jen jako orientační.

Tím se však šetřílci dopouštějí velmi neprofesionálního chování. Samotný Hermann Rorschach se po vytvoření testu osobně podílel na vyvinutí specifických tiskových metod, jež zajistí dodržení konkrétních barevných odstínů. I takové maličkosti totiž hrají při vyvolávání myšlenkových asociací důležitou roli a originální tabule dnes po celém světě může produkovat jen hrstka výrobců. V Evropě je už od roku 1921 tiskne německé vydavatelství Hogrefe. Právě tato firma před deseti lety marně kritizovala internetový portál Wikipedia, kde se pod heslem Rorschachův test objevilo všech deset skvrn včetně jejich interpretací. I kdyby je však encyklopedie stáhla, situace by se zřejmě příliš nezměnila – Rorschachovy skvrny jsou dnes již příliš rozšířené na to, aby se je podařilo před laiky utajit. 

Image

Čtěte také

Co jste opravdu za člověka? Vyzkoušejte si osobnostní MBTI test