V láhvi šampaňského se může ukrývat leccos. Bublinky, bujarý večírek, bolení hlavy, ale také pozoruhodné fyzikální jevy. Zjistili to francouzští badatelé během nepochybně veselého vědeckého výzkumu, jehož zásadní součástí bylo šest lahví růžového šampaňského Vranken Pommery.

Před otevřením lahve šampaňského se těsně pod zátkou nachází směs natlakovaného oxidu uhličitého a vodní páry. Když je šampaňské otevřeno a zátka vystřelí pryč, tento plyn vyletí z lahve ven. V krátkém okamžiku plyn vychladne a začne kondenzovat, čímž vzniká bělavý výtrysk suchého ledu, který se řítí z lahve nadzvukovou rychlostí.

TIP: Jak pořádně oslavit let na oběžnou dráhu? Sklenkou vesmírného šampaňského!

Když badatelé sledovali moment otevření lahve šampaňského s využitím vysokorychlostní kamery, objevili takzvané Machovy disky. To jsou specifické rázové vlny, které obvykle vídáme při letu raket nebo tryskových letounů. Machovy disky se objeví ve výtryscích oxidu uhličitého a vodní páry z lahve, aby zase zmizely o pár milisekund později.

Na přelomu roku 1939 a 1940 spatřila světlo světa řada návrhů rozsáhlých operací, jež by ochromily německé válečné úsilí. Ze všech plánů se v dubnu 1940 uskutečnilo pouze vylodění v Norsku, ale bylo příliš pozdě, neboť Wehrmacht Spojence předběhl. Prozatím tak Británie i Francie prováděly především opatření ekonomického rázu. Vlády obou zemí si uvědomovaly, že jejich armády nejsou na boj připraveny, a pustily se do hromadných nákupů zbraní především z USA. Ačkoliv Spojené státy zůstávaly neutrální a oficiálně nesměly výzbroj válčícím státům prodávat, vždy se cesta našla a obvykle i za výjimečně výhodnou cenu.

Předchozí část: Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (1)

Také akce ve vzduchu se prozatím odehrávaly spíše v operetním duchu, jako by si obě strany nechtěly moc ublížit – když se pozorovací letouny RAF objevily nad Siegfriedovou linií, němečtí vojáci jim mávali. Nad Říší operovaly i bombardéry Jeho Veličenstva, ale ve snaze nepřilévat olej do ohně shazovaly pouze propagační letáky a prováděly průzkum. Britský tisk těmto akcím posměšně přezdíval pamfletové nálety nebo konfetová válka. Celkem RAF svrhlo 12 milionů letáků, jež nepřítele nabádaly k udržení míru.

Luftwaffe, která nepřiletěla

Londýňané mezitím očekávali mohutné údery Luftwaffe a nemocnice se v prvním válečném týdnu připravily na příjem 300 000 zraněných. K všeobecnému překvapení se však letouny s kříži na křídlech zatím neobjevily. Jednak proto, že Němci takřka 90 % z nich nasadili v Polsku, jednak kvůli přetrvávajícímu Hitlerovu přesvědčení, že se dokáže s Londýnem dohodnout. Zdrženlivost vůči Britům potvrdila i osádka letounu sestřeleného při náletu na námořní základny ve Skotsku – letci vypověděli, že pokud by napadli civilisty, v Německu by okamžitě putovali před vojenský soud.

K zajatým příslušníkům Luftwaffe se Angličané zatím chovali bez výrazných projevů nenávisti. Zatímco v pozdější bitvě o Británii často jednali s osádkami bombardérů útočících na města v duchu rčení „oko za oko, zub za zub“, jejich nynější postoj lze ilustrovat na příkladu bombardéru Heinkel He 111 zničeného 30. dubna 1940 nad Essexem. Při dopadu stroje do města Clacton-on-Sea zahynula celá osádka a hořící trosky způsobily zranění též 160 civilistům. Přesto byla těla všech letců pohřbena s vojenskými poctami na místním hřbitově, přičemž na úhradě nákladů i organizaci se podílelo RAF. Na hrobech se dokonce objevily věnce s vyjádřením soustrasti.

První krev na nebi

Džentlmenský vztah Britů k nepříteli se projevoval i mezi politiky. Když konzervativní poslanec Leopold Amery navrhl ministru letectví Kingsleymu Woodovi, aby RAF udeřilo na Schwarzwald a zapálilo tamější skladiště munice, Wood striktně odmítl. Konstatoval, že les coby soukromý majetek nemůže být bombardován a útoky by se měly vyhýbat i zbrojovkám, aby Luftwaffe v odvetě nenapadla britské továrny.

Nálety na Británii se přece jen zintenzivnily poté, co Polsko kapitulovalo a Berlín mohl na západ přesunout více eskader. Za počátek skutečných vzdušných útoků na ostrovy se považuje akce z 16. října 1939, kdy Ju 88 a He 111 napadly plavidla kotvící v přístavu Rosyth. Přestože spitfiry ze 602. a 603. perutě poslaly tři útočníky do vln, Němci se dalšího dne odvážili přímo nad základnu Domácího loďstva (Home Fleet) ve Scapa Flow a protiletadloví dělostřelci si připsali na konto další junkers.

Ve vzduchu i na moři

Prvním strojem sestřeleným nad britským vnitrozemím se 28. října stal He 111, který poblíž skotského Haddingtonu zničily opět spitfiry zmíněných squadron. Postupně narůstala i činnost britského Bombardovacího velitelství (Bomber Command), jehož letouny se podobně jako nepřítel soustředily na lodě a námořní základny. Brzo se však ukázalo, že nálety za denního světla přinášejí minimální výsledky při neakceptovatelných ztrátách. Kupříkladu z 22 wellingtonů, které 18. prosince napadly Wilhelmshaven, zničily messerschmitty deset strojů a dalších pět havarovalo cestou zpět kvůli poškození či nedostatku paliva. Po této lekci přešly bombardéry RAF takřka výhradně na noční akce.

Závěrečná část: Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (3)

Zatímco na pevnině panoval relativní klid, na moři se odehrávaly krvavé boje. Už několik hodin po vyhlášení války torpédovala ponorka U-30 britský parník Athenia a smrt ve vlnách nalezlo přinejmenším 112 osob. Šlo o první výstřely několikaleté bitvy o Atlantik a Spojenci 4. září vyhlásili námořní blokádu Německa s cílem zamezit dovozu potravin i surovin nezbytných pro válečný průmysl.

Při pohledu na vývoj některých atletických rekordů za posledních padesát let je sice patrný nárůst výkonnosti, ale zároveň zůstává zřejmé, že řady dodnes platných nejlepších výkonů se podařilo dosáhnout v 80. či 90. letech minulého století. Ačkoliv tu a tam dojde k prolomení nějakého rekordu i v současnosti, neděje se tak ani zdaleka tempem, jež by odpovídalo moderním tréninkovým metodám a materiálům uzpůsobeným atletice. Nabízí se proto otázka, zda se člověk pomalu neblíží svým biologickým limitům.

Narazili jsme do zdi?

V roce 2008 publikoval Mark Denny ze Stanford University výzkum, jehož cílem bylo stanovit maximální rychlost běhu některých živých tvorů, včetně lidí. Díky experimentům dospěl biolog k závěru, že se například Paula Radcliffeová svým maratonským časem z roku 2003 velmi přiblížila předpokládanému rychlostnímu maximu pro ženský vytrvalostní běh. U mužů ještě nějaký prostor zbývá, neboť by se teoreticky mohli dostat i pod dvě hodiny. Hranice jejich sprintu nicméně leží mnohem blíž: V případě trati na 100 metrů činí podle Dennyho 9,48 sekundy, přičemž aktuální rekord má hodnotu 9,58.

Odpověď na některé další otázky týkající se dlouhodobé lidské výdrže přinesl článek, který v časopise Science Advances zveřejnila letos v červnu skupina vědců z Duke University. Rozhodli se prozkoumat, jaké množství energie může člověk dlouhodobě vynakládat, aniž by tím ohrožoval své tělo. Zaměřili se na energetický výdej během různých sportovních disciplín, od několikahodinových maratonů přes vícedenní Tour de France po několik měsíců trvající putování Arktidou. Požadavky tělesné schránky následně srovnali s výdejem energie v době, kdy je tělo v klidu. A nakonec výsledky ještě pro zajímavost poměřili s energetickou zátěží těhotných žen.

Jak udržet výkonnost 

Výzkumy odhalily, že při několikahodinovém maratonu vydává člověk víc než 15násobek energie oproti setrvávání v klidu. S prodlužujícím se výkonem však maximální udržitelný energetický výdej klesá. Například cyklisté se během 23denního závodu Tour de France dostali na 4,9násobek klidového metabolismu. A během 95 dnů putování Arktidou klesla hodnota na 3,5násobek. 

Do výzkumu se dál zařadilo šest dospělých ve věku 34–73 let, kteří v roce 2015 v rámci transkontinentálního běhu po USA urazili za 20 týdnů celkem 4 957 km. Aby svého cíle v uvedeném čase dosáhli, museli šest dnů v týdnu uběhnout vzdálenost odpovídající klasickému maratonu, tedy přibližně 42 km. Hodnota spotřebované energie se u nich nakonec ustálila zhruba na 2,5násobku klidového výdeje. A právě tato hranice, odpovídající asi 16 740 kJ (kilojoulů) za den, představuje podle badatelů mez dlouhodobé lidské výdrže.

Těhotenský maraton

Trochu nepřekvapivě se tedy ukazuje, že extrémní výkony dokážeme podávat jen krátkodobě, a čím déle námaha trvá, tím menší množství energie můžeme udržitelným způsobem vynakládat. Zajímavá je však samotná hranice 2,5násobku klidového metabolismu. Limitující faktor pro její stanovení totiž podle vědců nepředstavuje ani tak kapacita plic, síla svalů či výkonnost srdce – ale spíš skutečnost, že náš organismus jednoduše nedokáže větší množství energie rychleji přijmout, zpracovat a využít. Z krátkodobého hlediska se nad zmíněnou úroveň může výdej výrazně vyhoupnout pouze díky spotřebovávání vlastních zásobních zdrojů, potažmo prostřednictvím spalování tuků či svaloviny (bílkovin). Dlouhodobě však tato hranice zůstává zatím neprolomitelná.

Pozoruhodné bylo ovšem porovnání získaných hodnot s energetickým výdejem žen během těhotenství či laktace: Ukázalo se totiž, že se u nich jedná až o 2,2násobku klidového metabolismu, což se překvapivě blíží zmíněnému maximu u špičkových maratonců. Dle autorů citované studie může mít uvedená hranice vliv i na samotnou délku těhotenství – dítě v těle matky zkrátka nemůže růst o mnoho rychleji. Podle Hermana Pontzera, evolučního antropologa z Duke University a jednoho ze spoluautorů článku, vymezuje zjištěná hodnota lidské možnosti. Vědec nicméně nevylučuje, že v budoucnu někdo stanovené horní maximum překoná. 

Palčivé etické otázky

Uvedená omezení se však týkají pouze jedinců v „přirozeném stavu“. Přitom se samozřejmě nabízí možnost sportovce maličko popostrčit pomocí různých podpůrných látek, které tělu umožní například rychlejší syntézu adenosintrifosfátu, hlavního přenašeče chemické energie v buňkách; nebo třeba účinnější vstřebávání přijímaných živin, jež by udržitelným způsobem dovolilo prolomit denní hranici 2,5násobku klidového metabolismu; či kupříkladu zlepšení transportu kyslíku v těle. I taková pomoc však bude mít své limity, nehledě na důsledky pro zdraví člověka a na etické otázky. 

Jinou možnost – která dřív zůstávala ryze fantastická, ale s nynějšími pokroky v genetice se jeví zcela reálně – představuje genová terapie za účelem zvýšení výkonu člověka. Po ruce dnes máme například revoluční metodu manipulace s geny CRISPR/Cas9, díky níž dokážeme „vystřihnout“ části DNA, přemístit je do nových kombinací a tím proměnit její vlastnosti. Opět se sice jedná o proceduru překračující veškerá etická tabu, ale čistě teoreticky taková možnost existuje. A vzhledem k lidské povaze je téměř jisté, že ji dřív či později někdo využije. 

Nadnášejí a zrychlují

Doping se však nemusí týkat jenom těl atletů – ke slovu se může dostat také jeho technologická alternativa. K nejznámějším příkladům z poslední doby patří zřejmě závodní plavání: V roce 2008 se na trhu objevil nový typ plavek z polyuretanu, který dokázal překonat již tak vyspělou konkurenci. Díky novému materiálu se výrazně snížil odpor mezi závodníkem a vodou a plavky zároveň nadnášely, což v důsledku umožnilo mnohem rychlejší pohyb. Během krátké doby pak padly desítky světových rekordů, ale zásluhu na tom měly spíš plavky než samotní borci. 

TIP: Snídaně šampionů: Co snídají nejlepší sportovci planety?

Situace, v níž se závodní plavání posléze ocitlo, se samozřejmě mnohým nelíbila, a tak brzy následovalo zpřísnění pravidel: Bylo určeno, které části těla mohou plavky zakrývat, z jak silného materiálu se smějí vyrábět apod. Nové regule začaly platit už v roce 2009, nicméně rekordy z éry „superplavek“ se neanulovaly a dodnes zůstávají v mnoha případech nepřekonané. Obdobné změny výbavy se přitom netýkají pouze závodního plavání.

Příliš mužná žena

Tak či tak, v blízké budoucnosti čeká sportovní komise i podobné orgány mnoho zapeklitých otázek – a s vývojem technologií či detekčních metod jich bude jen přibývat. Dokazuje to mimo jiné aféra, která se v roce 2010 rozpoutala kolem Caster Semenyaové a dalších běžkyň se zvýšenou hladinou mužských hormonů, díky nimž jsou podle Mezinárodní atletické federace (IAAF) vůči soupeřkám ve výhodě. 

IAAF proto nařídila, že takové ženy musejí při závodech na středních a delších tratích zvýšenou úroveň testosteronu v těle uměle snižovat, nicméně v červnu švýcarský soud pravidlo dočasně zrušil. Jenže jak vůbec k podobným případům přistupovat? Kudy vést hranici, kdy je něco ještě podle pravidel, a kdy už je sportovec „abnormální“ a nezpůsobilý soutěžit s ostatními? 

Jen málo zasáhne srdce muže tak jako plešatění. Boj s ním bývá svízelný a výsledky jsou nejisté. V budoucnu se ale možná budeme chránit proti plešatosti velmi jednoduše, s levným zařízením, které vyvinuli američtí odborníci. Podle nich jde o velmi praktickou metodu regenerace vlasů.

Nové elektronické zařízení, které se vejde pod čepici a nepotřebuje vlastní zdroj energie. Dobíjí se pomocí nanogenerátorů elektřiny, díky pohybu svého majitele. Proti plešatosti bojuje tím, že stimuluje pokožku hlavy nízkofrekvenčními elektrickými pulzy. Nezařídí sice, aby se v kůži objevily nové vlasové folikuly, ale dovede „probudit“ a aktivovat již existující vlasové folikuly v tkáni, a přimět je, aby opět vytvářely vlasy.

TIP: Průlom v léčbě plešatosti: Probuzené kořínky a farmy na pěstování vlasů

Experimenty ukazují, že stimulující elektrické pulzy tohoto zařízení nepronikají hlouběji do kůže, takže během léčby nedochází k žádným nepříjemným vedlejším účinkům. To je velká výhoda oproti dnes užívaným lékům, které mohou vyvolávat sexuální dysfunkci, depresi nebo třeba úzkost. Testy na myších také potvrdily, že zařízení skutečně funguje a znatelně podporuje růst vlasů. Teď jsou na řadě testy na lidech.

Bolyerie mauricijská (Bolyeria multocarinata) kdysi žila na ostrovech Flat Island, Round Island, Gunner's Quoin a Ile de la Passe, kde si zřejmě budovala nory a lovila ještěrky obdobně jako jí příbuzná hroznýšovka maskarénská, která již dnes patří k ohroženým druhům.

Marný boj s přistěhovalci

Postupně se životní prostředí dnes již vyhynulého hada omezilo na Round Island. V roce 1975 ovšem bylo naprosté vymizení bolyerií oficiálně potvrzeno i tady. Plaz doplatil mimo jiné právě na své malé rozšíření: obýval totiž svahy vulkanického původu porostlé tvrdými dřevinami a palmami ve střední nadmořské výšce o rozloze pouhých 1,5 až 2 km². Již kolem roku 1949 patřil k vzácným druhům marně bojujícím proti změnám způsobeným příchodem nepůvodních druhů v roce 1840.

Rozvrat ekosystému

Kozy a rychle se množící králíci zapříčinili rozsáhlou devastaci vegetace a odstartovali tak erozi půdy a poškození palmových porostů. Pokles kvality životního prostředí zpečetil tragický osud bolyerie, která se nedokázala adaptovat na nové podmínky a během několika desítek let podlehla rozvratu mauricijského ekosystému.

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Podobným hrozbám čelí většina endemických druhů, některé ale mají to štěstí, že se u nich pokles počtu jedinců podařilo podchytit včas a v rámci záchranných programů se již pracuje na udržení populace. Bolyerii dnes můžete vidět už jen jako muzejní exemplář, a to ve sbírkách Národního muzea v Paříži a Přírodopisných muzeí v Londýně a Berlíně.

Anglická aukční síň Humbert & Ellis vydražila spodní prádlo manželky Adolfa Hitlera. Neznámý kupec za kalhotky a noční košili zaplatil 180 tisíc korun.

Podle majitele aukční síně Jonathana Humberta je o memorabilie známých postav 2. světové války velký zájem. A přestože je prodej těchto artefaktů v Británii legální, některé aukční síně jejich prodej z etických důvodů odmítají.

TIP: Hitlerův telefon, prodaný v aukci za 6 milionů, je prý padělek!

Za hedvábné kalhotky Evy Braunové zaplatil (včetně všech poplatků) neznámý kupec 3700 liber (v přepočtu zhruba 105 tisíc korun). Kromě nich vydražil i noční košili, kterou také nosila Hitlerova manželka. Její cena se vyšplhala na 2 600 liber (75 tisíc korun).

Kromě spodního prádla se v aukci prodal i náramek se svastikou, který patřil manželce říšského maršála Hermanna Göringa. Za ten sběratel zaplatil 1 850 liber (v přepočtu zhruba 50 tisíc korun).

Snímek z letošního 25. května evropské sondy ExoMars Trace Gas Orbiter, která krouží kolem rudé planety, ukazuje, jak na zmrzlé duny v oblasti severního pólu Marsu přišlo jarní tání, které vykouzlilo elegantní scenerii.

Snímek pořídila kamera CaSSIS (podle anglického Colour and Stereo Surface Imaging System). Je na něm patrné, jak bouřlivá aktivita na roztávajícím světě vytváří černé šmouhy na krémových dunách. Zima na Marsu skončila, v oblasti severního pólu se zvýšila teplota a zimní led taje.

Jaro na Marsu

Mars nemá pořádnou atmosféru, ani skleníkové plyny, které by ho mohly zahřívat. Během zimy tam klesá v oblasti severního pólu teplota natolik, že tam zmrzlý oxid uhličitý vytvoří povrchovou vrstvu „suchého“ ledu. Na jaře pak zamrzlý oxid uhličitý sublimuje a vypařuje se zpět do atmosféry.

TIP: Kluziště na Marsu: Kráter Koroljov je plný vodního ledu

Jaro teď na severní polokouli Marsu končí a blíží se k letnímu slunovratu, který na Marsu nastává pozemského 8. října. Naše sondy budou i nadále sledovat povrch rudé planety a posílat další kouzelné detailní snímky tohoto blízkého světa. Vědci se pak nejen kochají krásami Marsu, ale na takových snímcích rovněž studují podmínky a procesy, které utvářejí vzhled krajiny rudé planety.

Francouzské dějiny nesmazatelně poznamenali hugenoti, francouzští následovníci reformátora Kalvína. Katolickým absolutistickým panovníkům byli trnem v oku a jejich konec byl tragický: museli odejít do exilu nebo zůstali v ilegalitě. Mnozí z nich se v zoufalství zapojili do lidového povstání, které však v důsledku přineslo jen další utrpení. Náboženské války ukončil až Edikt nantský.

Vítězství hugenotů?

Po upevnění královské moci musel Jindřich IV., sám původně protestant, urovnat vnitřní poměry Francie unavené a vyčerpané válkou. Jeho pokus sjednotit obě znepřátelené konfese selhal. Král tedy musel vyjít z daného stavu a upravit postavení francouzských protestantů v zemi.

Hugenoti sice představovali mezi francouzskými obyvateli menšinu, ale ovládali celé kraje na jihu a jihozápadě. Patřilo jim okolo dvou set opevněných míst a tvořili svého druhu stát ve státě. Jindřich IV. se proto rozhodl vydat 13. dubna 1598 ve městě Nantes edikt, který hugenotům do budoucna vymezil jejich práva a svobody. 

Nantský edikt zaručoval hugenotům svobodu svědomí a právo vyznávat svou víru. Jejich kult byl ediktem legalizován, avšak byl také přísně vymezen. Byl schválen pro ta místa, kde měli protestanti své modlitebny do srpna roku 1597 s výjimkou míst, která byla sídly biskupa nebo arcibiskupa, což si vymohl pařížský parlament. Praktikovat protestantské vyznání nebylo kromě toho povoleno v Paříži, a to v okruhu pěti mil od města.

Hugenoti však měli na základě ediktu zaručen přístup do všech úřadů a funkcí včetně soudů a všech čtrnácti provinčních parlamentů. Měli také své legální zástupce u dvora. Edikt jim zaručoval správní autonomii a právo konat své konsistoře, konference a synody, zakazoval jim však neautorizovaná shromáždění. Jako zástava a záruka jejich svobod byla francouzským protestantům přiznána na jihu držba asi sedmdesáti pevností, opevněných měst a hradů vedle stovky dalších takzvaných bezpečných míst (place de sureté). Nejdůležitější z nich byly pevnosti La Rochelle, Montpellier, Nimes, Montauban, Castres, Privas a Montélimar. Král se rovněž zavázal platit jejich posádky.

Hugenoti zůstali přesto jen tolerovanou menšinou. Články 3 a 5 totiž potvrzovaly obnovení katolicismu v zemi a restituci majetku katolické církve. Hugenoti museli i nadále platit desátky a byli nuceni zachovávat pracovní klid ve dnech katolických svátků. Jejich hřbitovy měly být oddělené od katolických. V pařížském parlamentu, nejvlivnějším z provinčních soudních dvorů, měli protestanti mezi 17 členy pouze jediného zástupce. Naproti tomu v jižních parlamentech v Bordeaux, v Grenoblu a v Toulouse zaujímali zhruba polovinu míst. 

Pod ochranou krále

Přes jasné stanovení bariér mezi oběma konfesemi vyslovuje preambule ediktu naději, že se náboženské rozpory podaří překonat a že se znepřátelená vyznání jednou spojí. Edikt nakonec přispěl velkou měrou k celkovému uklidnění mezi katolíky a reformovanými, ale většina hugenotů s ním spokojena nebyla.

TIP: Rozdělená Evropa: Co předcházelo vypuknutí třicetileté válce?

Moudrá vláda krále Jindřicha IV. byla jednou z nejšťastnějších v dějinách Francie. Přispěla k tomu nemálo jeho náboženská tolerance vyjádřená ediktem a důsledně praktikovaná za celého jeho panování. Brzy však bylo jasné, že proces centralizace státní moci ve Francii nestrpí dlouho stav konfesního rozdělení, který hugenotům poskytoval vysokou míru autonomie garantovanou řetězem pevností a opevněných míst.

Japonsko leží v geologicky neklidné oblasti světa a o nečekané objevy tam není nouze. Japonští geologové nedávno narazili na doposud neznámé masivní ložisko plynu, které se nachází blízko u pobřeží ostrova Okinawa, v jihozápadní části Japonska. Zatím není úplně jasné, o jaký plyn jde.

Odborníci se domnívají, že se tento rezervoár plynu zřejmě nachází pod vrstvou metan hydrátu, tedy vodního ledu, který obsahuje molekuly metanu. Mohlo by jít o metan nebo oxid uhličitý, což jsou plyny, které mohou být uvězněny geologickými procesy v kapsách pod dnem oceánu. Tam je drží v zajetí neprostupné vrstvy hornin, jako je jíl.

TIP: Na dně Pacifiku vědci objevili největší známou mořskou zásobárnu metanu

Pokud je objevené ložisko plynu tvoření z velké části metanem, mohlo by posloužit jako další zdroj energie. Japonsko ostatně již několik let vyvíjí technologie a postupy, s nimiž je možné těžit metan ze dna oceánu. Pokud ale jde o oxid uhličitý, mohlo by se objevené ložisko stát pohromou a ještě zvýšit množství oxidu uhličitého v atmosféře.

Vědecká sonda Mars Climate Orbiter (MCO) se vydala do vesmíru 11. prosince 1998 na raketě Delta II z floridského mysu Canaveral a zamířila meziplanetárním prostorem k rudé planetě. Úkolem stroje o hmotnosti asi jen 340 kg bylo usadit se po 286 dnech letu na její orbitě a provádět měření s cílem zjistit, jak to bylo kdysi s existencí vody a především podmínek pro život na marsovském povrchu. V neposlední řadě měla MCO přenášet k Zemi data z Mars Polar Landeru, jehož dosednutí na planetu se plánovalo o tři měsíce později, v prosinci 1999. Ironií osudu skončila i jeho mise havárií – tvrdým dopadem na povrch po selhání přistávací sekvence. 

Zrádné jednotky

Od zkázy Mars Climate Orbiteru uplyne letos v září už 20 let. Prvního podzimního dne roku 1999, po příletu do blízkosti cílového tělesa, zažehla sonda raketový motor, aby zpomalila a aby ji zachytila gravitace Marsu. Vinou navigační chyby však klesla do pouhých 60 km nad povrchem, tedy o 100 km níž oproti plánu a 25 km pod bezpečnou hranici vzhledem k hustotě tamní atmosféry! 

Zdroj navigačního selhání se zanedlouho podařilo vystopovat k neuvěřitelnému faktu: Řídící tým firmy Lockheed Martin v Denveru, která NASA pomohla sondu postavit, vypustit a provozovat, používal při práci obvyklé americké jednotky vzdálenosti, jako jsou stopy či míle – zatímco řídící středisko vesmírné agentury v Jet Propulsion Laboratory (JPL) v Pasadeně počítalo všechno v metrickém systému! Nedorozumění zásadním způsobem zkomplikovalo výměnu navigačních dat mezi oběma skupinami. 

Konflikt jednotek vyústil v úplnou ztrátu sondy. Mise za 125 milionů dolarů skončila náhle, prakticky bez jakéhokoliv vědeckého přínosu. Vyšetřování ukázalo, že motor MCO se přehřál třením o husté vrstvy marsovské atmosféry a nedokázal dokončit brzdný zážeh v plné délce. Družice tedy buď vysokou rychlostí opustila gravitační pole Marsu a těžce poškozená zůstala coby mrtvé těleso na vlastní orbitě okolo Slunce, nebo se rozpadla v atmosféře rudé planety a její trosky skončily na tamním povrchu. Jelikož brzdění probíhalo z našeho pohledu za kotoučem Marsu, z posledních okamžiků mise nedorazila k Zemi žádná telemetrická data. 

Problém celého systému

Zdálo by se, že vina padá výhradně na hlavního kontraktora NASA pro zmíněnou misi, firmu Lockheed Martin. Skutečnost je však složitější. „Nikdo neukazuje prstem na Lockheed Martin,“ uvedl během vyšetřování nehody tehdejší ředitel JPL Tom Gavin. „Jde o problém celého systému. Jediná chyba jako tato by neměla způsobit ztrátu Mars Climate Orbiteru. Něco bylo špatně v našich systémových procesech, měli jsme si toho všimnout a napravit to.“ 

TIP: Co v astronomii znamenají úhlové stupně?

Havárie sondy zvedla v Americe hlasy proti dvěma jednotkovým systémům. Prezidentka Metrické asociace USA Lorelle Youngová obvinila Kongres z nedostatečného financování NASA, která tak nemůže převést všechny své procesy a technologie na metrickou soustavu. „V dnešní době, kdy v metrickém systému komunikuje veškerá sofistikovaná věda na světě, by dvě měrné soustavy ani existovat neměly,“ uvedla. Pro MCO však už bylo příliš pozdě.